Kdo nejvíce protestoval proti nastupující diktatuře KSČ v únoru 1948? Poznejte dějiny skrze příběhy!

aktuality

Studentská hnutí jsou v naší národní paměti výrazně zapsána především v souvislosti s letopo¬čty 1939 a 1989. Na studentský pochod na podporu prezidenta Beneše během komunistického puče v únoru 1948 jako by se však zapomnělo. Jednalo se přitom o nejvýraznější protest proti nastupující komunistické diktatuře. Únor 1948 bývá analyzován a vzpomínán každoročně, studentské angažmá už méně. Dvě studentské demonstrace se však odehrály v době, kdy veřejnost, a především ne-komunistická politická reprezentace vůli k odporu pozbyla. Připomeňme si je kapitolou z knihy ROK V PAMĚTI NÁRODA.

Studenti protestovali proti nástupu komunistické diktatury. Marně

 

Michal Šmíd

Gottwald zakládal akční výbory, studenti plánovali pochod

První pochod, který jeden z jeho účastníků František Suchý nazývá noční, se odehrál dne 23. února večer. Československo se již řadu dní zmítalo ve vleku vážné vnitropoli­tické krize. Pnutí mezi vítězem voleb z roku 1946 – komunisty – a ostatními stranami tehdejší Národní fronty ve vládě eskalo­valo poté, co komunistický ministr vnitra Nosek odmítl revokovat své rozhodnutí o výměnách předních policejních funkci­onářů za komunistické kádry, k čemuž ho zavazovalo hlasování vlády z 13. února.

Týden nato ministři za Českosloven­skou stranu národně sociální (ČSNS), stranu Lidovou a slovenskou Demokra­tickou stranu složili své vládní funkce v naději, že prezident Edvard Beneš demisi nepřijme. Komunisté naopak vsadili na to, že pokud demisi nepodá většina členů vlá­dy, bude možné ji jen doplnit – a to ministry komunistům zcela loajálními.

Komunisté, posíleni podporou nezane­dbatelné části veřejnosti, kterou dokázali včas zmobilizovat, byli pro to ochotní udě­lat cokoliv včetně řady kroků neústavních. Jedním z nich mělo být zřízení Akčních výborů ve všech organizacích, závodech, obcích, ale i v nekomunistických stranách, které měly sdružit „zdravé jádro“ činovníků věrných komunistům, a ty ostatní vyloučit.

Ve Sladkovského sále pražského Obecního domu 23. února zasedal nově se tvořící Akční výbor Národní fronty, o patro výš v mansardě se pak setkali členové Klubu akademiků ČSNS. Přítomen byl i Josef Lesák, učitel a tehdy nejmladší československý poslanec. V roce 2009 se nám podařilo zaznamenat jeho svědectví pro Paměť národa. Vzpomínal, že na blíz­kém náměstí Republiky, kde strana měla sídlo, se ten večer shromáždili především studenti a další mladí příznivci národ­ních socialistů a další lidé, kterým nebyl po chuti nástup komunistů. Bylo to v době, kdy bezpečnostní složky jednající už tehdy zcela v intencích KSČ rozjely první zatýká­ní nekomunistických stranických funkcio­nářů.

Mladí národní socialisté byli rozpačití z pasivity svých spolustraníků a vydali se podpořit osobnost, která v jejich očích představovala poslední záruku, že demo­kracie v Československu by mohla být zachována – prezidenta Edvarda Beneše.

Studenti vkládali poslední naděje na zachování demokracie do prezidenta Beneše. Ten však již byl pod tlakem komunistů i Moskvy…

Studenti vkládali poslední naděje na zachování demokracie do prezidenta Beneše. Ten však již byl pod tlakem komunistů i Moskvy…

 

Noční pochod na Hrad

Dav šel z náměstí Republiky ulicí Na Pří­kopě, dále po Národní třídě, přes Karlův most a Nerudovou ulicí vystoupal k Praž­skému hradu. Pochodu se tehdy účastnil i mladý student pražské techniky Franti­šek Suchý. Uvedl, že o komunistech neměl nikdy iluze, a když viděl, kam situace spěje, nechtěl nečinně zůstat doma.

„Účastnil jsem se nočního pochodu na Hrad. Vím, že vedle mě šli dva mláden­ci, já jim říkám: ,Vy jste odněkud z Ostravy, že mluvíte jinou řečí?‘ Oni, že ne, že jsou z Jugoslávie. Tak já jim říkám: ,To máte blbý.‘ Oni říkali: ,Buď klidnej, budete to mít tady taky tak. ‘ “ Vývoj následujících dnů a týdnů jim dal za pravdu.

Jak už to v podobných případech bývá, údaje o počtu účastníků se liší – uvádějí se čísla od 500 do 10 000 manifestujících. Josef Lesák vyprávěl, že když v čele průvo­du došel na Hradčanské náměstí, z rampy, odkud je výhled na centrum Prahy, prý viděl, jak lidé v šestistupu stále ještě po­chodují ve světle lamp kolem Národního divadla.

Cestu do hradního areálu přehradil kordon policistů a velitel vyzval studenty k rozchodu. Tady ale mohl Josef Lesák uplatnit svou pozici poslance. Vyjednal s velitelem, že za prezidentem Benešem bude puštěna pětičlenná delegace a ostat­ní demonstranti na ně na náměstí počkají. Když vcházeli do areálu Pražského hradu, odbíjely prý zvony ve svatovítské katedrále desátou.

Josef Lesák vzpomíná, že delegaci uvítal kancléř Jaromír Smutný s tím, že je hlava státu přijme, apeloval ale na to, aby prezidenta nezdrželi dlouho, byl po dlou­hém dni unaven. V útrobách Hradu se setkali se starým nemocným mužem. Poté, co si vyslechl stanovisko a vyjádření podpory, Edvard Beneš řekl, že cítí, jak je společnost hluboce rozdělena. Demon­strujícím prý vzkázal:

 

„Řekněte svým kolegům a všem: Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“

 

Delegaci tato slova naplnila optimi­smem, že snad není ještě vše ztraceno. Z toho ale Josef Lesák vystřízlivěl velmi rychle. Kancléř Smutný si ho poté, co skončila audience u prezidenta, prý vzal stranou s tím, že navrhuje, aby se z této schůzky nečinil zápis, protože by mohl účastníkům delegace uškodit. Patrně již tušil, kam se situace ubírá.

Když se Josef Lesák a členové dele­gace vrátili mezi čekající demonstranty, nechal se vyzvednout na zídku nad ma­lostranskými střechami a nejsilněji, jak dovedl, vyhlásil, aby se demonstranti vrátili na náměstí Republiky s tím, že pre­zidentův vzkaz lidem vyřídí z balkonu sídla Národních socialistů, kde bylo k dispozici i ozvučení. Lidé, bezpochyby posíleni sounáležitostí davu, se opravdu vydali zpět a nejspíš právě tehdy zazněl nápad demonstraci na podporu demokracie a prezidenta Beneše zopakovat.

 

Student František Suchý se vyhnul zatčení na poslední chvíli, a mohl tak podat svědectví o zákroku

Student František Suchý se vyhnul zatčení na poslední chvíli, a mohl tak podat svědectví o zákroku

 

Za Benešem bočním vchodem

Následující den se nesl ve znamení gene­rální stávky na podporu komunistů, které se zúčastnilo dva a půl milionu lidí, pokra­čovaly střety a razie v nekomunistických stranách, zatčeni byli i první představitelé studentů – bez ohledu na studentskou manifestaci uplynulé noci, která komuni­sty a jim podřízený bezpečnostní aparát zaskočila. Ve středu 25. února politická krize vygradovala.

Od rána komunisté plánovali velkou manifestaci na pražském Václavském náměstí s tím, že pokud by nadále pre­zident otálel s přijetím jejich požadavků, vydají se na Pražský hrad. Mezi nekomu­nisticky naladěnými studenty se ale nesla jiná zvěst: Sejdeme se na Karlově náměstí u Techniky.

Paměť národa uchovává zhruba de­sítku svědectví tehdejších studentů, kteří se pochodu 25. února zúčastnili. Jejich vzpomínky se v některých detailech liší, dohromady však – spolu s dalšími prame­ny – umožňují alespoň přibližně tehdejší dění rekonstruovat.

Sraz byl stanovený na 15. hodinu. Bezpečnostní složky se tentokrát pečlivě připravily a Karlovo náměstí bylo plné uni­formovaných policistů, kteří měli zabránit většímu srocení a zamezit možným stře­tům s prokomunistickými manifestanty, kteří už tou dobou mířili do centra Prahy.

Akademická půda ale ještě protento­krát zůstala nedotknutelná a odhadem kolem tisícovky studentů se vměstnalo na dvůr budovy na Karlově náměstí. Roli vůdce se ujal Antonín Navrátil jako představitel Svazu vysokoškolského studentstva (SVS). Student Vysoké školy hospodářské Antonín Kyncl na průběh shromáždění vzpomínal takto: „Dohodli jsme se na dvou podmínkách. Zaprvé, že všichni kolegové budou mít smeknuté klobouky. Zadruhé, že nikdo neprovolá za celou dobu vůbec nic, že to bude tichá demonstrace.“

Vícero pamětníků vypráví, že opus­tit budovy Techniky hlavním vchodem na Karlovo náměstí by znamenalo vejít přímo do náruče policistů. Tehdejší stu­dent práv a člen Československé strany lidové Jan Decker uvádí: „Šli jsme druhou stranou. Kustodi nám otevřeli bránu, vyšli jsme ven a šli jsme na nábřeží, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd.“

Jiní účastníci uvádějí, že se průvod vydal na druhý vltavský břeh po Jiráskově mostě. „Cestou se k nám nikdo nepřidal. Naopak jsem si všímal, jak se v domech za záclonou schovávali lidi a jen nenápad­ně nám mávali. Už v té době byl v lidech strach,“ vystihuje dobovou atmosféru Antonín Kyncl.

Všichni pamětníci se shodují na vzpo­mínce, kdy se bezpečnostní složky poku­sily cestu průvodu zatarasit. U dnešního Muzea hudby, tedy v místech, kde se Karmelitská ulice vedoucí z Újezdu na Ma­lostranské náměstí zužuje, policisté cestu přehradili dvěma kuka vozy, jak se tenkrát říkalo popelářským autům. Tato bariéra ale zafungovala jen částečně. Někteří demonstranti šli oklikou a na Hrad mířili přes petřínské zahrady, Strahov a Poho­řelec, jádro průvodu pokračovalo na Ma­lostranské náměstí a potom se vydali strmě stoupající a poměrně úzkou Neru­dovou ulicí směrem k Pražskému hradu.

Student ČVUT a souběžně Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Petr Cígler, který se též vypravil na Hrad z techniky na Karlově náměstí, vzpomíná mj. na zá­krok milicionářů, kteří studenty mlátili obušky a pažbami zbraní: „… byli jsme na Karlově náměstí a vzpomínám si, jak Pelikán visel z okna posluchárny a řval, když jsme byli na tom dvoře, že kdo se zúčastní demonstrace na Hradě, bez milosti vylítne z vysoké školy. Vidím ho jak dneska, jak tam visel za rám a řval z okna. Oni udělali zátaras na Moráni a my jsme vyšli zadním dvorem na Zderaze jako průvod. Na Jiráskově mostě byl konec a čelo průvodu už bylo v Nerudově ulici. Když to popeláři přerušili těmi kuka vozy, já byl mezi Újezdem a Malostranským náměstím. Někdo vykřikl, že nám zavřou Hrad, tak jsme utíkali Hellichovou naho­ru. Jak jsme byli mladí. Přiběhli jsme, já byl v třetí řadě. Tam už stáli esenbáci, my jsme chtěli k prezidentu Benešovi, ať pustí naší delegaci. Provolávaly se tam hesla a najednou se tam objevila milice v civilu s obušky a to to začalo.“

Někdy tou dobou, tedy mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední, přijal prezi­dent Beneš na Pražském hradě předsedu vlády Gottwalda a sdělil mu, že přistupuje na veškeré komunistické požadavky. Gott­wald následně zamířil mezi své příznivce shromážděné na Václavském náměstí, aby tam mohl pronést své legendární: „Právě se vracím z Hradu...“

Jediný výstřel „vítězného února“

Čelo studentského průvodu pak došlo Nerudovou ulicí až do míst, kde serpen­tinou odbočuje rampa k Hradčanskému náměstí. Tam už čekali připravení policisté s automatickými zbraněmi. A protože bez­pečnostní složky uzavřely průvod i z druhé strany, situace se vyhrotila.

Studenti opět požadovali vyslání de­legace k prezidentovi. To se prý podařilo, ale žádné čekání, až se v pořádku vrátí, se nekonalo. Pozoruhodné detaily z dění v Nerudově ulici přináší teprve nedávno zaznamenané a dosud na Paměti národa nezpracované svědectví tehdejšího stu­denta techniky Miroslava Houšťka: „Chtěli jsme jít Nerudovkou nahoru, ale tam už stála řada esenbáků s nabi­týma puškama, tak nás na chvíli zarazili a najednou se ozval praskot dřeva, nevě­děl jsem, co se děje. Nás tam tak natlačili, že kluci zlomili dopravní značku, která byla na nějakým dřevěným sloupku.“

Dále vzpomíná, jak v Nerudově ulici míjeli kasárna. „Tam byli v oknech vojáci a řvali na nás, kam jdeme, ať neblázníme. A že když tak půjdou s náma.“ Vojáci ale ni­kam nemohli, zůstali v kasárnách zavření: „A když už vrcholila ta hrozná tlačenice, tak se ozval výstřel. A my jsme zpanikařili, mysleli jsme, že střílejí do nás. Takže se to otočilo a hnali jsme to zase dolů na Ma­lostranské náměstí.“

Tento jediný výstřel „vítězného úno­ra“ vyletěl pravděpodobně ze samopalu policisty, strážníka Mana, kterého vypátral v roce 1968 novinář Jiří Ruml. Patrně se jednalo o náhodu, vyplývající z nepřehled­né situace, povel ke střelbě od velitelů podle všeho nezazněl. Náboj zasáhl kotník studenta lesnictví Josefa Řehounka. Ten musel vyhledat lékařské ošetření, a jako by nestačilo, že ho následky úrazu trápily po zbytek života, ještě v roce 1948 ho ze školy vyhodili a v padesátých letech si odseděl pět let v komunistických kriminá­lech.

Kromě dění v Nerudově ulici bylo živo i na Hradčanském náměstí, kam postupně pronikali demonstranti, kteří se oddělili u zátarasu v Karmelitské a na místo dora­zili oklikou (a bezpochyby se k nim přidali i další). Byl mezi nimi i tehdejší student práv Zdeněk Boháč. Líčí, že se mnoho studentů na Hradčanské náměstí dostalo i přes kordony policistů.

V Archivu bezpečnostních složek je uložený záznam, ze kterého vyplývá určitý chaos v konání policistů. Měli totiž pů­vodně instrukci, že na Hrad možná zamíří příznivci KSČ. A jelikož někteří z protes­tujících nekomunistických studentů měli pořadatelské pásky, povedlo se jim tak po­licisty nevědomky oklamat. „Tak se stalo, že demonstrujícím se podařilo protrhnout uzávěru SNB v Praze 3 na Újezdě, v Pra­ze 4 na Pohořelci a konečně u Toskánské­ho paláce,“ stojí v hlášení z 26. února.

Pokyn uhájit Pražský hrad se ale policistům splnit podařilo. Podle svědectví Zdeňka Boháče se další příslušníci poho­tovostního pluku vyřítili z míst mezi Arci­biskupským palácem a Pražským hradem. I na Hradčanské náměstí byl slyšet výstřel z Nerudovy ulice. Zdeněk si vybavuje, jak prý někdo volal „zastřelili kolegyni“. Pro řadu lidí to znamenalo povel k ústupu.

Demonstranti byli násilím rozháněni, často údery pažbou, tekla krev, řada lidí si ze zákroku odnesla zranění, více než 70 účastníků bylo pozatýkáno, zadržení dostali tresty v řádu dnů. Studentská delegace se nakonec dostala do praco­ven Pražského hradu, prezident už je ale nepřijal, pro komunistickou stranu se tak stal únor definitivně vítězným.

Klec padá zase

Miroslav Houštěk vzpomíná, že po vy­tlačení z Nerudovy ulice zůstal na Ma­lostranském náměstí. Na schodišti kostela svatého Mikuláše se tam prý zformovala skupinka, odhodlaná pokračovat v pro­testu. Vydali se směrem na Václavské náměstí, ale cestou jich postupně ubývalo. Studenti už museli vědět, že prezident Beneš se podvolil komunistickému nátlaku a naděje do něj vkládali marně. „Došli jsme na Národní třídu, ale už nás bylo málo, tam už se to rozpustilo, už jsme nevydrže­li,“ bilancuje Miroslav Houštěk.

Jiný pamětník František Lhotský vypráví, jak se z nezdařené demonstrace vracel po Karlově mostě: „To už se ale sou­druzi vraceli z toho shromáždění z Václa­váku, kam přišel Kléma. Tam jsme na sebe pokřikovali, my jsme byli plní vzteku a oni se nám vysmívali.“

Student historie Zdeněk Dittrich pak vzpomíná, jak se utrmácený z demons­trace vrátil na Smíchov k tetě, kde byd­lel. Sešla se tam celá rodina, sesedli se u radia a poslouchali vysílání BBC: „Za vál­ky jsme ten Londýn poslouchali. Člověk cítil, že ta klec padala zase. Já jsem šel do své komůrky a šel jsem si balit své věci. Dalšího dne jsem sedl na vlak do Plzně a dál...“ Čtyři dny po studentském pochodu na Hrad Zdeněk Dittrich překročil poblíž České Kubice hranice a zařadil se tak mezi tisíce poúnorových exulantů.

Fáma o mrtvém studentovi v roce 1948

František Suchý se „denního“ pochodu na Hrad 25. února nezúčastnil, prý to propásl. Následujícího dne ale už nechyběl na jedné ze studentských schůzí, která se konala v budově VŠCHT v Dejvicích: „Když jsme schůzovali, tak se objevilo ve dveřích několik chlapíků a řekli: Všichni, co jste tady, jste zatčení, protože děláte ilegální schůzi. My jsme členové Akčního výboru komunistické strany. Načež my jsme je rozrazili a odešli jsme pryč,“ vzpomíná na to, jak se protentokrát ještě komunis­tům ubránili.

Vzpomíná, že na schůzi se hlavně řeši­lo, „kde jsou ti mrtví“, protože se rozšířila fáma, že bylo stříleno do toho denního průvodu, a hlavně se diskutovalo, kam se tato těla poděla. Stovky, možná tisíce lidí slyšelo výstřel z Nerudovy ulice, což fámu jen přiživilo. I v záznamech bezpečnost­ních složek, mluvilo se o tom, že Josef Řehounek zraněním podlehl a má mít po­hřeb 28. února. „Studenti se snaží za kaž­dou cenu najíti nějakou oběť zákroku SNB a uspořádati demonstrativní pohřeb jako svého času studentu Janu Opletalovi,“ čteme v dobových policejních záznamech.

Skvrna na pověsti českého studenta, hřímal Nejedlý v rozhlase

Čerstvě jmenovaný ministr školství a osvě­ty Zdeněk Nejedlý v rozhlasovém projevu z 26. února 1948 s protestujícími studenty zúčtoval nemilosrdně a zároveň si neod­pustil zkreslení a manipulace tak typické pro podobné projevy soudruhů po násle­dujících dlouhých čtyřicet let. Krom jiného řekl: „Ve dnech, kdy celý národ jásal, obje­vil se na pražských ulicích hlouček středo­školských studentů provolávajících slávu jednomu z oněch zrádců, proti jednosvor­nému hlasu všeho národa. (...) Ta věc mně nestojí za řeč, proti milionům českého lidu tu protestovalo asi 200 středoškoláků. Už tím se ti demonstranti odsuzují. Neboť nic není v politice ani ve všem jiném ubožej­ší, než je hloupost. A že to byla hloupost, na kvadrát. Lidem také nestálo ani za to ohlédnout se po tomto hloučku chlapců a děvčat. Ne proto, také o tom mluvím, že by to mělo nějaký politický význam, ale je to skvrna na pověsti českého studenta. A to mě bolí.“

Pamětní deska v Nerudově ulici připomínající potlačení studentské demonstrace 25. února 1948

 

Více: 

https://www.knihazlin.cz/tituly/65180881/rok-v-pameti-naroda/

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.