Letos v květnu to bude pět let, kdy se na pultech knihkupectví objevil první díl Dokonalé série z pera Helen Fieldsové – Dokonalé stopy. Od té doby si tato kriminální řada získala tisíce fanoušků, kteří se právě teď mohou těšit ze sedmého pokračování s názvem Dokonalá lítost.

Jak se vlastně její autorka dostala ke psaní? „Moje první kniha spadala do žánru fantasy a měla devadesát tisíc slov. Měla jsem ji hotovou za šest týdnů, což by se mi dnes už nepodařilo. Upřímně nevím, jak jsem to dokázala, zřejmě jsem čekala tak dlouho, že se ve mně nahromadila zoufalá potřeba tvořit a všechna ta energie musela ven,“ svěřila se Fieldsová v rozhovoru na blogu crimebookgirl.com.

Právnička s třináctiletou praxí si první dvě knihy vydala vlastním nákladem. Teprve poté si našla agenta a světlo světa spatřila detektivka Dokonalé stopy. „Netušila jsem, že to bude první díl celé série, takže jsem nebyla pod takovým tlakem. Vytvořila jsem pouze výřez světa. Nyní se musím více zaměřovat na charaktery jednotlivých postav a přemýšlet, kam dlouhodobě směřují.“ Dokonalá série s Lucem Callanachem a Avou Turnerovou tak kromě napínavého čtení nabízí s každým dalším dílem i turbulentní vývoj vztahu mezi ústřední vyšetřovatelskou dvojicí a nahlíží do soukromí jejich kolegů a přátel.

Fieldsová přiznává, že vymýšlení kriminálních případů bylo pro ni, vzhledem k bývalé profesi, jasnou volbou. Znalost vyšetřovacích postupů, hovory s pachateli trestných činů i jejich oběťmi – všechny tyto zkušenosti dokáže ve svých knihách skvěle zúročit, což je důvod, proč jsou tak oblíbené. Nutno dodat, že v žádném případě nejde o čtení pro slabší povahy. Příběhy jsou velmi kruté, krvavé a zpravidla v nich nechybí psychicky narušený pachatel. Fieldsová totiž podle svých slov nejraději píše „reálné hororové příběhy“. Za vše mluví odpověď na otázku, jaký je její oblíbený způsob vraždy: „Moje švagrová si přála, aby se objevila v knize, a tak jsem nechala svého vraha, aby na ni strčil obrovskou komodu a skákal po ní, dokud ji nerozdupal k smrti,“ prohlásila profesionální spisovatelka, která vydá v průměru dvě knihy ročně, a kromě Dokonalé série píše i samostatné romány (v Knize Zlín zatím vyšel thriller Jako stín).

Ukázku z Dokonalé lítosti si můžete přečíst zde:

Doktorka Lambertová zkontrolovala ohledávanému oči a nos, prsty mu projela vlasy, odstřihla vzorek, ten uložila do sáčku k další analýze a potom světlo přesunula přímo nad strupy. Musela si z kapsy vytáhnout pravítko, protože se zčistajasna vynořilo v obraze.
„Strupy začínají pět centimetrů pod středem hrudního koše. Poraněná oblast má třináct centimetrů na výšku a deset centimetrů na šířku. Jde spíš o shluky strupů, z čehož usuzuji, že původní zranění nezpůsobil jediný řez. To by znamenalo, že k tomu nejspíše došlo následkem nehody. Několik strupů odstraním a uchovám a řez povedu kolem rány, abych nezničila žádný důkazní materiál, který by mohl být schovaný těsně pod pokožkou.“
Doktorka Lambertová připnula kameru na její původní místo na počítači, vyměnila si rukavice a vzala do ruky skalpel.
Ava záznam opět zastavila, postavila se a protáhla si ruce a krk. Nechtěla se na to dívat. Mohla si za to sama. Věděla, že tam nemá jezdit rovnou z pohřbu. Ale byla to její práce. Už viděla spoustu mrtvých těl. Teď nemělo smysl být přecitlivělá.
Zase se posadila a spustila přehrávání.
Skalpel snadno zajel do napnuté kůže pod ramenním kloubem.
Doktorka Lambertová nejprve vedla řez příčně dolů směrem do středu hrudního koše, pak se přesunula k druhému rameni a udělala totéž na druhé straně.
„Nuže,“ řekla, „teď se odchýlím od běžného postupu.“
Když odložila skalpel, strhla několik strupů, uložila je do sáčků a odložila stranou, aby se později popsaly a otestovaly, a zase se chopila skalpelu. „Pokožka pod těmito strupy se začínala hojit, takže odhaduji, že k poranění došlo tři až čtyři dny před smrtí, což dokazuje, že toto zranění samo o sobě nebylo bezprostřední příčinou smrti. Tkáň po okraji strupů ani rány není zanícená. Tedy buď měl dotyčný velké štěstí, nebo bylo zranění před aplikací náplasťových stehů náležitě vyčištěno.“
Zajela špičkou skalpelu do bodu, v němž se oba předešlé řezy setkaly, a začala s ním směřovat dolů, aby otevřela břišní dutinu a získala přístup k orgánům v dolní části trupu.
Ava si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Skalpel se zastavil. Doktorka Lambertová se zamračila, přikročila blíž a sklonila se k řezu, aby zjistila, v čem je háček.
Zkusila s ním silou pohnout ještě jednou, podruhé a nato se skalpel znovu dal do pohybu a prudce se z těla vynořil. Odložila ho, zasunula do řezu konečky prstů obou rukou, aby od sebe strany odtáhla, a jak chtěla přijít na podstatu problému, nahnula se nad břicho co nejvíce.
Ava uslyšela syčení dřív, než zaregistrovala, že se něco děje.
Jakmile doktorka Lambertová rozevřela řez, povyskočil do vzduchu zakrvácený kovový kroužek, který se točil. Bylo vidět, jak tkáň skropily červené kapky, což svědčilo o tom, pod jakým tlakem zevnitř uniká plyn. Potřísnily i zdi a podlahu pár metrů od těla. Doktorka Lambertová trhla hlavou dozadu a instinktivně si jednou rukou zakryla ústa a druhou zatlačila na nádobu vyčnívající z těla.
Ve vteřině se jí v očích objevila hrůza. Zlomila se v pase a čelem narazila do mužova hrudníku, potom se zapotácela a snažila se zachytit stolu, židle, zkrátka čehokoliv, aby se udržela na nohou.
Ava odvrátila zrak a sama si dala ruku na ústa, jako kdyby plyn pronikl i k ní, ale potom se obrnila proti tomu, k čemu se schylovalo, a přiměla se znovu se zadívat na obrazovku.
Zatlačit víčko plechové nádoby se doktorka Lambertová už dál nesnažila. Teď už se dusila, lapala po dechu. Syčení zesílilo, jak nádoba trčela z těla. Doktorka Lambertová se svezla na kolena a narazila přitom do hrany nerezového policového vozíku. Zatřásl se, ale nepřevrátil. Osud svými krutými ranami nešetřil.
Okénka do místnosti byla situována blízko stropu, aby dovnitř neviděli kolemjdoucí, a sklo bylo tlusté, aby se zvuk kotoučové pily nenesl budovou k uším správních zaměstnanců a přítomných pozůstalých. Celá místnost byla dokonale neprodyšně utěsněna, aby se z ní pach smrti nelinul ven.
Možná, pomyslela si Ava, šel někdo zrovna kolem a řinčení padajícího vozíku ho bývalo mohlo vyburcovat. Ale nic takového nebylo doktorce Lambertové souzeno. Lezla po čtyřech.
Ava i v tom omezeném úhlu pohledu viděla, jak nemůže popadnout dech. Pokušení strhnout si chirurgickou roušku, aby do plic dostala víc kyslíku, muselo být obrovské, ale sebeovládání doktorky Lambertové bylo větší. Roušku si nechala na obličeji, a navíc k ní držela přitisknutou ruku. Ze všech sil se snažila doplazit ke dveřím.
Avě se tvář zkřivila zuřivostí. Se skřípajícími zuby popadla oběma rukama obrazovku, jako by ten obraz mohl uniknout.
Doktorka Lambertová se zhroutila na bok, nohy přitažené k tělu a hlavu zvrácenou dozadu, a začala sebou škubat. Oči jí rudly a opuchaly a zpod roušky po obou stranách vytékaly sliny. Hlavou trhala ze strany na stranu, jak bojovala s jedovatým plynem. Až když jí došlo, že už se ke dveřím nedostane – a že i kdyby to dokázala, stejně by je neotevřela, aby neohrozila životy svých kolegů –, stáhla si roušku z obličeje.
Snažila se přemoct bolest a strach a otočila přitom hlavu na kameru. Podívala se do objektivu, zavrtěla hlavou, sípavě se nadechla a pronesla svá poslední slova plná beznaděje.
„Promiň, Avo.“