Spojení „válka růží“ (1455–1487) slyšel minimálně párkrát v životě jistě každý, nejčastěji zřejmě v hodinách dějepisu, kde se většinou odbývá krátkou poznámkou o tom, že šlo o krvavou občanskou válku v Anglii mezi rody Lancasterů a Yorků, která vyústila v nástup tudorovské dynastie na anglický trůn.

Když se ale člověk na tento konflikt podívá podrobněji, zjistí, že je plný dramatických událostí, zajímavých osudů, nelítostných bitev a také intrik, zrad a politikaření. To vše vtělil Conn Iggulden do své výpravné tetralogie Válka růží. V dnešním blogu se chceme podělit o to nejzajímavější, co jsme v redakci během práce na Igguldenových knihách zjistili. Pozor, text obsahuje spoilery!

Věděli jste, že válka růží byla hlavní inspirací pro slavnou ságu G. R. R. Martina Píseň ohně a ledu? Potvrdil to sám autor a paralely mezi jednotlivými rody a postavami se přímo nabízejí: Rod Lannisterů odpovídá Lancasterům a rod Starků našel svůj předobraz v Yorcích (všimněte si té zvukové podoby!). Markéta z Anjou, manželka krále Jindřicha VI., která se nelítostně zbavovala svých protivníků, se zase nápadně podobá královně Cersei. O Markétině synovi Eduardu z Westminsteru, jenž zemřel jako sedmnáctiletý v bitvě u Tewkesbury, se proslýchalo, že byl mimořádně krutý a popudlivý, a na jeho místě tak není těžké představit si Joffreyho Baratheona… Styčné body lze hledat i v příběhu samotném, ale víc vám neprozradíme. K dalšímu studiu nicméně nabízíme krátké ilustrační video.

Během války růží se odehrálo množství menších či větších bitev, jedna mezi nimi ovšem vyniká. Bitva u Towtonu je zřejmě největší a nejkrvavější střetnutí, které kdy proběhlo na anglické půdě. Podle současných odhadů se jí zúčastnilo na padesát tisíc mužů, historické odhady hovoří dokonce o dvou set tisících. K bitvě došlo 29. března 1461, a i přes toto datum se bojovalo v husté sněhové vánici. Dvě na tehdejší poměry obrovské armády se srazily na planině mezi vesnicemi Towton a Saxton v Severním Yorkshiru a po úvodních salvách od lučištníků z obou stran započal dlouhotrvající, vyčerpávající a krvavý boj muže proti muži v extrémně nepříznivých podmínkách. Podle tehdejšího kronikáře Polydora Vergila trval deset hodin. Ukončil jej až příchod yorských posil, díky kterým Yorkové zahnali Lancastery na útěk. K dalšímu hromadnému vraždění došlo při pronásledování prchajících Lancasterů – obě strany totiž ještě před bitvou vyhlásily, že nebudou brát žádné zajatce. V přilehlé říčce se prý navršilo tolik těl, že vytvořila most, po němž mohli utéct další ustupující vojáci… Odhady počtu obětí se liší od zhruba deseti tisíců v součtu obou stran až po necelých čtyřicet tisíc.

Bitva u Towtonu na reprodukci od Richarda Catona Woodwilla

Při svém bojovém snažení Lancasteři minimálně dvakrát doplatili na něco, co mohli ovlivnit jen těžko – počasí. Ve sněhové vánici u Towtonu byli už od samého počátku v nevýhodě, jelikož silný vítr foukal proti nim. To nahrávalo yorským lučištníkům, kteří mohli střílet z větší vzdálenosti a zasáhnout cíl, zatímco lancasterské šípy k nim vůbec nedoletěly. Yorkové toho obratem využili, a když neúčinná střelba z druhé strany ustala, lancasterské šípy posbírali a vysílali je zpět proti svým nepřátelům… Podruhé počasí zásadním způsobem ovlivnilo průběh boje o deset let později v bitvě u Barnetu, kde celé bojiště halila hustá mlha. Křídlo lancasterské armády vedené hrabětem z Oxfordu se vydalo pronásledovat prchající část yorské armády, ale když se Oxfordovi vojáci vraceli do bitevní vřavy, narazili na své vlastní spojence – osa bojiště se totiž mezitím pootočila jako mlýnské kolo. Spojenci si v mlze spletli Oxfordův prapor s praporem nepřítele a neštěstí bylo na světě. V domnění, že část vojska zradila, se dala lancasterská armáda na ústup.

Zrada v té době nebyla nic neobvyklého – vzhledem k přelévající se moci mezi oběma rody se různí šlechtici přidávali na tu či onu stranu v závislosti na tom, kde viděli větší potenciál pro společenský vzestup. Dva takové případy ale svou závažností přece jen vybočují. Tím prvním je bezpochyby Richard Neville, hrabě z Warwicku, po léta oddaný spojenec Yorků, a zvláště Eduarda IV. (v raném mládí ovšem sloužil coby rytíř králi Jindřichu VI.). Díky své roli v anglických dějinách si vysloužil přezdívku Králotvůrce. Po nástupu Eduarda na trůn se jejich spojenectví začalo hroutit, zvláště kvůli rozdílným postojům ke spojenectví s Francií a Warwickovu klesajícímu vlivu u dvora. Vše vyvrcholilo otevřenou vzpouru, kdy Warwick krále Eduarda dokonce zajal a zhruba měsíc držel ve svém sídle na hradě Middleham. Brzy ale poznal, že vládnout zemi bez krále nelze, a byl nucen Eduarda propustit. Posléze se přidal k Lancasterům a Markétě z Anjou, ale ukázalo se, že nezvolil správně – zemřel v bitvě u Barnetu.

Eduard ale zažil možná ještě bolestivější zradu, a to když k druhé straně spolu s Warwickem přešel i Eduardův bratr Jiří, hrabě z Clarence. Ten se dokonce oženil s jednou z Warwickových dcer. Jejich spojenectví ale také nevydrželo dlouho – Clarence seznal, že Warwick vždy bude dávat přednost jen svým vlastním zájmům, a s Eduardem se před bitvou u Barnetu opět usmířil. Ani on ale neskončil dobře – po další vzpouře už jej Eduard odsoudil k smrti, podle legendy jej nechal utopit v kádi s malvazem.

Na konec legenda o poznání zábavnější: Rhys ap Thomas byl velšský velitel, který se měl postavit Jindřichu Tudorovi po jeho vylodění ve Walesu. Králi Richardu III. údajně slíbil, že nepřítel vstoupí do země jen přes jeho tělo. Ovšem při konfrontaci s Jindřichem se k němu místo toho přidal a biskup z katedrály svatého Davida mu navrhl způsob, jak by mohl svému slibu i tak dostát: lehnout si na zem a nechat Jindřicha, aby přes něj přešel. To se Thomasi nelíbilo, protože by to mohlo snížit jeho autoritu u vojáků, ale nakonec se řešení našlo. Thomas se postavil pod blízký most a Jindřich po něm následně přišel. Znění slibu tak bylo dodrženo.

Rhys ap Thomas na portrétu Johna Augusta Atkinsona

Igguldenovu strhující tetralogii si můžete objednat na našem e-shopu.