Advent je tady a s ním období plné příprav, očekávání a postupně sílícího vánočního kouzla. V redakci Knihy Zlín jsme pro vás připravili speciální adventní sérii, ve které každou neděli představíme naše blízké a talentované spolupracovníky – ty, bez nichž by naše knihy nikdy nespatřily světlo světa. A kdoví, možná právě některé z těchto knih najdete pod stromečkem jako krásný vánoční dárek. Dnešní příspěvek věnujeme našim autorkám a autorům, jejichž myšlenky, nápady a příběhy tvoří samotný základ naší práce. Bez jejich kreativity, vytrvalosti a vášně by byl literární svět mnohem chudší. Jsme moc rádi, že své texty svěřili právě Knize Zlín. Velmi si naší spolupráce vážíme. Při této příležitosti byli některé autorky a autoři ochotní poodkrýt oponu a nechat vás nahlédnout do své tvůrčí kuchyně.

Ia Genberg

Moje knihy se od sebe liší a stejně tak je odlišná práce, která za nimi stojí. První knihu jsem psala brzy ráno, mezi čtvrtou a sedmou hodinou, než se vzbudily děti. Druhou knihu jsem psala většinou v našem autě zaparkovaném na ulici. Také jsem při psaní seděla v kavárnách a hotelových barech nebo v obklopení svých dětí, které se plazily, hrály si a křičely. Ještě před několika lety jsem měla schopnost zcela ignorovat zvuky a chaos kolem sebe. Ale když jsem psala Detaily, z nějakého důvodu jsem potřebovala naprosté ticho. Měla jsem to štěstí, že jsem si od kamarádky mohla půjčit byt, a tak jsem tam seděla se špunty v uších či se sluchátky s potlačením hluku a psala. V tom jazyce bylo něco, co jsem jinak neslyšela, melodie. Dnes se snažím udělat si v našem stísněném bytě se třemi teenagery, jejich kamarády, jejich věcmi a jejich hlukem trochu prostoru. Práce spisovatele mnohdy spočívá v tom, najít si ideální místo a čas na psaní. A to není vždycky snadné.  

Jan Fischer

Každý autor to má jinak, ale to moje psaní poměrně věrně vystihuje jedna krásná historka, kterou mám moc rád. Vyprávěl ji o sobě slavný český herec Jan Pivec, když ho oslovili přátelé z literárních kruhů.  

Pane Pivec, vy jste toho zažil u divadla a u filmu tolik, že by to stálo za knihu. A já o tom začal vážně přemýšlet. Jednou jsem si takhle sedl, vytáhl čistý papír, vzal si pero, a že začnu. Žmoulám to pero v ruce, koukám na ten bílej list papíru a povídám si: Jendo Jendo, rány boží, dyť ty si ale vůbec nic nepamatuješ...! 

Tomuhle já říkám panika bílého papíru, v posledních letech spíše prázdné stránky na počítači, i když většinu svých textů jsem napsal v ruce do bloku. Kolik hodin člověk nad tím prosedí a nic. Až pak se najednou otevře nebe a ono to začne fungovat. Tak nějak samo. Já si to pojmenoval jako fázi hledání klíče. Jak na to. A když najdu klíč, otevře se brána slov, nápadů, cest a point. 

Pracovitý, jako byl Jaroslav Dietl, nejsem. O něm se ví, že psal každý den od osmi do dvanácti, ať se dělo, co se dělo. Já v drtivé většině sedám za stůl za pět minut dvanáct, když už nade mnou visí Damoklův meč v podobě termínu tiskárny nebo nahrávacího studia. Když jsem byl mladší, psal jsem hlavně v noci. Dům utichl, děti se přestaly rvát a všechno spalo. Mnohem líp se pak vstupovalo do té brány a roztahovala se křídla fantazie. Noční pták. S lety a únavou jsem psaní přesunul na dopoledne, protože večer většinou usínám jako první. Kolem deváté snídaně, hodně čaje, med. Do oběda pak udělám nejvíc práce. A přesně takhle to bylo i s knížkami o Šumavě s Emilem Kinzlem. Toho zdravím tam nahoru. Psali jsme je s láskou, pokorou a bylo u toho hodně legrace. Proto se vám pořád líbí a Kniha Zlín může dělat další dotisky. Hezké Vánoce přejeme. Se Zmizelou Šumavou, samozřejmě. 

Jiří Homola

Píšu nárazově. Někdy denně, jindy neotevřu týden počítač. Chce to čas, chuť a nápad. Ten se dostaví zpravidla při běhu, kdy se tělo oprostí od všedních starostí, mozek se okysličí a otevře tvůrčím myšlenkám. Z nich pak postupně skládám příběh. Psát začínám, až když mám konec. Postavy k němu zpravidla míří každá svou cestou, nebráním jim v rozletu, jen hlídám, aby neutekly moc daleko.  

Stejné to bylo s Oválem. Napsat detektivku z běžeckého prostředí mě napadlo při závodě v okolí Kladna. Start i cíl byly právě na Sletišti, kam jsem v knize umístil místo činu. Zafungovalo to. 

V současné době pracuju na druhém případu kapitána Lenze. Děj se sice částečně přesune do Prahy, ale ani Kladeňáci snad nebudou zklamaní.  

Jørn Lier Horst

Mohu psát kdekoli – ve vlaku, na letišti nebo v hotelovém pokoji. Ale mám vyhrazené pracovní místo, kde se cítím nejpříjemněji. Jelikož často pracuji na cestách, nemám stěnu pokrytou samolepicími papírky. Všechny své nápady a myšlenky mám uložené v elektronické podobě.  

Přijít s nápadem na nový příběh je trochu jako rybaření. Nahodíte udici a čekáte. Většinou se na háček nic nechytí, ale občas se na něm objeví skutečný skvost.  

Nápad na mou novou knihu Bez hranic je inspirován mou vlastní zkušeností s fenoménem crowdsolvingu. Jde o formu společného vyšetřování, kdy soukromé osoby spolupracují na odhalení nových informací o nevyřešených kriminálních případech.  

Říká se, že za správných okolností může být kdokoli z nás schopen spáchat vraždu. Může však kdokoli vyřešit případ vraždy?  

Můžete to zkusit sami! Všechny stopy najdete v Bez hranic. 

Josef Šorm 

Zdravím čtenáře Knihy Zlín! Děkuji vám za možnost poodhalit zákulisí své literární tvorby. Psaní je pro mě vášeň i závazek vůči čtenářům. Většinou píšu pravidelně, obvykle večer. Pro mě je důležitá příprava na začátku. Rád kombinuji strukturu a volnou inspiraci – skvěle se doplňují. 

Krimi thriller Cínový vojáček vznikl na základě otázky: „Co když lidé, kteří se tváří jako filantropové, skrývají temná tajemství?“ V současnosti pracuji na pokračování, které se odehrává v malé zapadlé vesnici. 

Přeji vám všem veselé Vánoce a šťastný nový rok a ať zažíváte napětí jen v dobrých krimi příbězích! 

Nora Eckhardtová

Doma mám svůj „kreativní koutek“ – zlatnický stůl, který je zároveň stolem psacím. Právě tam tvořím své šperky i knihy, obě činnosti se spolu krásně doplňují. Na stěně visí originály ilustrací od Jana Gemrota k mé Knize, kterou posypal hvězdný prach. Připomínají mi, že člověk musí do tvorby dávat vždycky všechno, jinak to nemá smysl. 

Když už se do knihy pustím, píšu každý den. Nemusím se do toho nutit, naopak, na psaní se vždycky těším. Spíše je těžší si na to vyšetřit čas, vklínit psaní mezi rodinu a výrobu šperků (která je časově náročná) není úplně jednoduché. Ale stačí půlhodina nebo hodina denně a příběh se začne pomaličku po kouskách skládat. Právě pracuji na novém historickém románu, opět z devatenáctého století, které jsem si oblíbila. 

Tomáš Kolomazník

Psaní a literární činnost považuji za určitý stav mysli. Já osobně nemám obecný rituál psaní. Nejsem typ člověka, který si sedne na několik hodin a intenzivně píše. O svých tématech a knížkách ale hodně přemýšlím, když někam jedu, třeba na pracovní schůzku nebo na dovolenou. Ovšem nastane čas, kdy si musím sednout a všechny svoje nápady a zápisky dát do čtivé formy. Nezbývá než otevřít notebook, vzít veškeré poznámky, které mám různě sepsané, a začít tvořit. Takovýmto stylem jsem psal se svými kolegy knihu Proč věříme dezinformacím? Stejně tak bude vznikat i publikace, kterou budeme připravovat se Zdeňkem Rodem o informačních operacích a manipulaci napříč dějinami. Doufám, že se čtenářům bude líbit. 

Zdeněk Rod

Nejčastěji píšu ve své kanceláři na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na ZČU, která se nachází přímo v historickém centru Plzně. Právě zde vznikla značná část naší společné knihy Proč věříme dezinformacím? Mám v psaní pevně stanovený řád – každý den začínám s připraveným seznamem úkolů, které musím splnit. Tento systém mi umožňuje být efektivní, aniž bych musel čekat na inspiraci nebo „psací náladu“. Profesionální psaní si zkrátka žádá disciplínu. 

A co se týče inspirace? Nacházím ji různě – při procházkách v přírodě, během pravidelného týdenního úklidu, a někdy dokonce i ve spánku. Můj poznámkový blok je proto nepostradatelným společníkem, do kterého neustále zaznamenávám nové nápady.