Článek ke knize Českoslovenští vyzvědači | nakladatelství

Rozhovor s autorem trilogie Českoslovenští vyzvědači

aktuality

Nekompromisní historik a publicista Petr Blažek k trilogii Karla Pacnera napsal: „Je to velký počin. Karel Pacner supluje činnost jedné státní instituce."

Karel Pacner a jeho 65 vydaných titulů

Otec Spejbla a Hurvínka loutkař Josef Skupa či komunistický aparátčík Kapek jako vyzvědači Západu nejsou jediným šokem, s nímž ve své nejnovější špionážní epopeji „Čs. vyzvědači 1914-1989“ přichází spisovatel a novinář Karel Pacner. Jde o monumentální dílo plné tragických osudů hrdinů, ale i bezcharakterních udavačů. „Z těch se mi někdy zvedal žaludek,“ přiznává Pacner. Rozhovor s autorem natočil publicista Jan Gazdík:

Na úvod rozhovoru k vaší špionážní epopeji o československých vyzvědačích 1914 až 1989 se nelze nezeptat na aktualitu. Jak jako expert na zpravodajské služby hodnotíte letité zpochybňování Bezpečnostní informační služby (BIS) prezidentem republiky Milošem Zemanem?

To, co prezident vůči „bisce“ už dlouho a veřejně dělá, je šílené a nesmyslné. A protože to dělá jako prezident demokratické země veřejně, tak jde podle mě o zločin.

Není to až příliš silné konstatování?

Nemyslím. Zpravodajským službám se totiž věnuji od dob, kdy o nich neměl prezident Zeman ani ponětí. Měl jsem to štěstí, že jsem poznal i taková zpravodajská esa, jako byl například Emil Strankmüller, který se za druhé světové války podílel na řízení agenta A-54 Paula Thümmela. Mluvil jsem s Ladislavem Bittmanem anebo prvním polistopadovým šéfem zahraniční rozvědky Přemyslem Holanem. To byl expert s nebývalým strategickým rozhledem, jenž ani dnes nemá konkurenci. Osobně jsem také poznal většinu Holanových následovníků… takže snad vím, o čem mluvím, když srovnávám prezidentovo jednání se zločinem.

Zpravodajské služby jsou nekritizovatelné?

Nejsou samozřejmě nekritizovatelné. Od toho jsou ale kontrolní orgány parlamentu, aby se jejich chybami zabývaly, ale rozhodně ne veřejně. V opačném případě, jak jsme toho nyní svědky, ohrožuje taková diskuse bezpečnost země. V tomto případě jde navíc jen o osobní názor vrcholného politika, který nemusí být pravdivý.

Nahrává to všem, kteří by rádi, aby Česká republika vystoupila z NATO… například komunistům, ale i Rusku, Číně. Zkrátka všem, jimiž se česká kontrarozvědka zabývá. Po kterých jde.

Prezident Miloš Zeman tedy, když kritizuje BIS, lže?

Tak bych to snad ani nenazval. Prezidentovo chování vůči „bisce“ je důsledkem snad až nebývale uražené ješitnosti, protože BIS ve svých zprávách rozporovala některé Zemanovy výroky.

Například?

Pro veřejnost to viditelně začalo novičokem, kdy BIS nepotvrdila prezidentovy domněnky, že tato nervově paralytická látka pochází z Česka, respektive ještě z Československa. Říká vám ještě něco aféra Bamberk?

Něco ještě ano. Tuším, že tehdy ještě premiéru Zemanovi nabízel švýcarský podnikatel Jan Vízek několik set milionů pro ČSSD včetně kompromitujících materiálů na politiky ODS a ODA. Premiér na tento podfuk zareagoval s teorií o spiknutí, které zinscenoval Hrad, ministr vnitra Jan Ruml a šéf zahraniční rozvědky (ÚZSI) Oldřich Černý.

Naivní Zeman naletěl zkrátka na dezinformaci a nechtěl si to přiznat. Tehdy nemuselo jít o zločinné jednání, ale o naivitu, neschopnost či neochotu akceptovat zpravodajské služby důležité pro chod každého demokratického státu. I bamberská aféra vypovídá tedy o prezidentově často manipulativním jednání v naprostém rozporu s pravdou. Jinak ale jeho bezprecedentní ataky na BIS nemají s ostudným Bamberkem mnoho společného.

S despektem, někdy až urážlivým, jednal ovšem s tajnými službami i Václav Klaus, ať již jako premiér, či prezident. Miloš Zeman je tedy „jen“ extrémní výjimkou. Oba tito lidé nedorostli podle mě do svých funkcí. Oba byli vychováni a vyrůstali v komunistickém režimu, jehož tajné služby, v tomto případě Státní bezpečnost, pronásledovaly občany. No a v Klausovi i Zemanovi z této averze či nedůvěry ke zvláštním službám něco z dob totality zůstalo. I tím se liší od politiků vyspělých demokratických zemí. Ti berou zpravidla zjištění a informace zpravodajců vážně anebo je alespoň veřejně nezpochybňují.

Raději zpět k vaší špionážní epopeji Českoslovenští vyzvědači 1914–1989. Které své zjištění v pátrání po československých vyzvědačích považujete za největší úspěch?Sovětský nadzvukový stroj TU-144 vypadal jako přesná kopie Concordu – proto se mu posměšně říkalo Konkordovič. Důkazy o tom, že se na špionáži vývoje letounu Concorde podílela i československá rozvědka, objevil Karel Pacner během přípravy knihy Českoslovenští vyzvědači.

Sovětský nadzvukový stroj TU-144 vypadal jako přesná kopie Concordu – proto se mu posměšně říkalo Konkordovič. Důkazy o tom, že se na špionáži vývoje letounu Concorde podílela i československá rozvědka, objevil Karel Pacner během přípravy knihy Českoslovenští vyzvědači.

Nejvíc si cením nalezení důkazů o tom, že československá rozvědka se podílela na špionáži o vývoji britsko-francouzského nadzvukového dopravního letounu Concorde. Výsledky pak předávala sovětské KGB.

To, že se Sověti všemožně zajímali o vývoj a výrobu Concordu, je snad známo. Sověti ho zkrátka a dobře s pomocí svých špionů v podobě Tu-144 komplet okopírovali, třebaže dost nezdařile. Mně se ale podařilo vypátrat, že na této krádeži se podíleli kromě mnoha jiných i českoslovenští vyzvědači, přesněji dva slovenští kněží Štefan Krigovský a Jean Saradi. Až dosud to nebylo možné tvrdit.

Krigovský vyrůstal ve Francii, takže tam měl přátele komunisty, kteří pro něj v továrně Sud Aviatino v Toulouse kradli dokumentaci Concordu. Umírající kněz Krigovský se o tom zmínil ředitelce Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Evě Michálkové, která před časem vyšetřovala smrt přeběhnuvšího československého vyzvědače Jana Kondeka. „Dělal jsem na Concordu,“ řekl jí Krigovský. A byl to totiž právě přeběhlík Jan Kondek, který na špiona Krigovského Francouzskou rozvědku upozornil.

Když mně tedy Eva Michálková dala k dispozici záznam rozhovoru s Krigovským, sestavil jsem z toho celý příběh o krádeži informací z vývoje unikátního britsko-francouzského stroje. V archivu vědecko-technické rozvědky jsem navíc našel zcela zapomenuté poděkování „… našim statečným soudruhům, jimž se podařilo získat informace o Concordu". I tohle zjištění mě stálo desítky hodin strávených v archivu. Musel jsem si ho vysedět.

Krigovský se Saradim získali pro Moskvu část údajů o motorech Concordu i jeho podvozku. Prvního poslali Francouzi po odhalení jejich vyzvědačství na osm let a druhého na čtyři roky za mříže. Krigovský se vrátil na Slovensko, Saradi zůstal ve Francii. Jana Kondeka zavraždila podle všeho později československá vojenská rozvědka.

Ve vaší práci píšete, že jako vyzvědač spolupracoval se západními rozvědkami i loutkař Josef Skupa, otec postaviček Spejbla a Hurvínka. Tohle zjištění překvapilo zase nejvíce mě.

Řekl mi to šéf Československého zpravodajského úřadu v Británii generál Karel Procházka, pro něhož měl Skupa pracovat. Zmínil se o tom ostatně i rozvědčík Josef Frolík, který přeběhl k americké CIA. Víc zatím nevíme.

Překvapením pro vás asi bude i to, že podle některých a zatím neověřených informací pracoval pro západní rozvědku i člen předsednictva ÚV KSČ a jeden ze strůjců normalizace Antonín Kapek, který spáchal po pádu komunismu sebevraždu. Anebo i Miroslav Mamula, vedoucí oddělení ÚV KSČ, které v šedesátých letech minulého století odpovídalo za armádu. A nebyli podle všeho jediní komunismus zrazující vlivní aparátčíci. Jak ale říkám: jde o jednu z věcí, kterou nelze zatím stoprocentně ověřit… dokud se neotevřou archivy.

Jak se vlastně odlišuje vaše již dvacet let stará práce Československo ve zvláštních službách od novinky Českoslovenští vyzvědači 1914 až 1989?

V obrovsky rozdílné možnosti přístupu do archivů. Ty české byly odtajněny teprve před několika lety. Nyní jsem tedy mohl nově nahlédnout i do těch složek, které byly při vydání „Československo ve zvláštních službách“ stále ještě tajné (Karel Pacner je autorem i stejnojmenného televizního seriálu - pozn. red.).

Byla to prvotřídní zpravodajská esa. Ožívají neznámé příběhy předválečných špionů Československa. Dostal jsem se tedy k dokumentům o všech československých špionech z let komunismu.

Kolik lidí v těch letech pracovalo v Československu pro západní rozvědky?

Znovu říkám: počkejme si na otevření jejich trezorů, což bude za dvacet až padesát let. Dříve se to nedozvíme. Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu nicméně odhaduje, že jen v padesátých letech minulého století mohlo jít o stovky až tisíce lidí. V sedmdesátých a osmdesátých letech to byly maximálně stovky. Zatím ale víme jen o desítkách těchto spolupracovníků. Podle dalšího historika Radka Schovánka jsou mezi nimi i pracovníci aparátu KSČ. Antonín Kapek tedy nebyl sám.

Výcvik henleinovských bojůvek – ordnerů, jejichž heslo ze září 1938 bezpečně znal a českým zpravodajcům je prozradil legendární agent A-54, Paul Thümmel.

Tak mě napadá: byl snad i sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin německým špionem, o čemž se ve své práci také zmiňujete?

No… byl užitečným německým idiotem. S pomocí Němců se dostal do carského Ruska, zorganizoval jeho pád, načež uzavřel s Německem příměří, které tak mohlo přesunout na, pro něj důležitější, západní frontu šedesát svých divizí.

Které období považujete za hvězdné chvíle českých vyzvědačů?

Nepochybně to bylo období druhé světové války. To, jak ještě před válkou a pak i během ní v Londýně či dalších spojeneckých zemích pracovala zpravodajská skupina Františka Moravce, nemá v historii špionáže obdoby.

O akci Anthropoid parašutistů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, kteří zlikvidovali jednoho z nejmocnějších mužů nacistické říše Reinharda Heydricha, bylo již hodně napsáno. Naplánovali ji ale právě Moravcovi zpravodajci. Jde o jeden z mála okamžiků, kdy Češi ovlivnili světové dějiny. Až po zlikvidování Heydricha, architekta holocaustu, odstoupily západní mocnosti od mnichovské dohody. Okupovaný protektorát Čechy a Morava přestal být v očích spojenců po zlikvidování Heydricha prostorem, jehož zbrojovky pracují naplno pro nacisty.

Nejsou proto až tak od věci úvahy, že nebýt operace Anthropoid, nemusely se poválečné hranice Československa vrátit do původní podoby. To, co provedli parašutisté Kubiš s Gabčíkem, se nikomu jinému, přes všechny plány a snahy, nepovedlo. Žádná jiná akce odboje nezasáhla nacistickou mašinerii tak citlivě jako operace Anthropoid. Heydrich byl geniálním mozkem a porážka nacismu mohla vypadat, pokud by se dočkal konce války, o dost jinak.

Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem smrtelně zranili 27. května 1942. Heydrichův automobil byl pumou Jana Kubiše poškozen v Kichmayerově ulici v Holešovičkách. Operace Anthropoid byla jedna mála akcí, kterou Čechoslováci ovlivnili podle historiků světové dějiny.

Rodila se operace Anthropoid i s vědomím prezidenta Edvarda Beneše?

Nejsem si jist, zda o ní věděl od počátku. V každém případě ale vznikla v Moravcově štábu. Nelze ovšem říct, zda z jeho hlavy či hlavy některého jemu podřízeného zpravodajce, Emila Strankmüllera či Karla Palečka. Určitě ovšem nemohli domyslet, jaký bude mít odstranění architekta holokaustu Heydricha ohlas ve světě a jak velmi to vylepší pozici československého zahraničního odboje. Čeští odbojáři Londýn nicméně varovali, jaké nastanou po odstranění Heydricha represe. Tohle si už Moravcovi zpravodajci museli i s Benešem uvědomovat.

A které období československého zpravodajství považujete naopak za nejtemnější?

Bez diskuse to komunistické. Především padesátá léta minulého století. Mluvíme tu o plánování vražd, atentátů anebo únosů. Na velmi aktivního slovenského separatistu Matúše Černáka, který emigroval na Západ, nastražila například rozvědka pekelný stroj. Roztrhalo ho to na kusy při otevírání balíčku 5. července 1955 ještě na mnichovské poště. Zahynula i Němka Josephina Nigelová, dva lidé byli těžce zraněni, deset pak lehce. Halu pošty exploze zcela zničila. Abych za všechny uvedl jeden z mála známých příkladů.

Vše se to přitom dělo se souhlasem ministra vnitra Rudolfa Baráka. I s ním jsem mimochodem při mapování činnosti československých vyzvědačů hovořil.

Ovšem i po okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy se v rozvědce děly příšerné věci. Pro odlehčení se ale odvolám na historika Radka Schovánka, který říká, že československá rozvědka se stala tehdy po čistkách Čedokem pro synáčky prominentů, kteří, leckdy bez znalosti jazyků, rádi sloužili v západních metropolích, aby si tak u třídního nepřítele významně vylepšovali životní standard.

Mocnosti jako třeba USA, Velká Británie mají svá vyzvědačská esa. A třeba Sovětský svaz Richarda Sorgeho, který několikrát varoval Kreml o napadení nacistickým Německem. Máme je i my?

Už jsem některá esa zmínil. Nicméně o těch po roce 1989 pochopitelně nevíme a jen tak se o nich nedozvíme. Možná tak až za třicet či čtyřicet let. Přesto jsem ale přesvědčen, že i dnes pracují v českých zvláštních službách mimořádně schopní lidé. O činech některých z nich jsem se totiž přece jen ve střípcích doslechl, avšak i já si dávám v tomto směru stop. Mimo jiné i proto, že nechci zklamat důvěru lidí, s nimiž jsem, někdy i pod příslibem anonymity, hovořil.

Když se mně mimochodem bývalý šéf zahraniční rozvědky Oldřich Černý tak trochu otevřel a odtajnil pro mě některé dokumenty, tak přiznal, že si mě ještě před tím proklepl na bezpečnostní stupeň tajné.

Co tedy můžete říci o vyzvědačích, o nichž se může mluvit?

Za první republiky to byl, kromě Františka Moravce, třeba František Fárek, který „přetáhl“ za finanční odměnu na naši stranu významné německé armádní anebo policejní činitele. A třebaže měl Fárek nemalé zásluhy v boji proti nacismu, za což byl také mučen a vězněn, i jeho komunisté poslali po válce za mříže.

Esem byl i šéf maďarské tajné služby István Uszászy, který se stýkal s nejvyššími nacistickými pohlaváry a jehož pak Moravec předal Britům, kteří si ho mimořádně cenili. Stal se z něj významný agent západních spojenců, který je informoval o stavu a morálce maďarských divizí na východní frontě, výrobě zbraní pro Němce a těžbě ropy, o německém vojsku na území Maďarska, ale třeba také o transportech sovětských zajatců. Nakonec ho věznili Sověti a není známo, kdy a jak Uszászy zemřel.

Pominout samozřejmě nemohu ani již zmíněného kličkujícího dublera důstojníka německé zpravodajské služby Abwehr Paula Tümmela A-54, který Františka Moravce včas varoval před definitivním obsazením Československa 15. března 1939. Umožnil tím únik skupiny československých zpravodajců do Velké Británie. I pak jim ale dodal mnoho špičkových informací. Například první zprávy o německých raketách V-2. Zároveň ale bojoval proti československé výzvědné službě. Thümmel byl velký obojetník, který si nechal za své informace platit vysoké částky.

Zpravodajským esem je pak i radista Václav Hradecký, který působil ve štábu vojsk zbraní SS generála Karla Wolfa. Tento mladík se stal legendou boje o Itálii na jaře 1945. Američané Hradeckému přezdívali Little Wally, Malý Vašek. Hradecký mluvil plynně anglicky i německy, takže ho mohli Američané vyslat do Wolfova štábu, aby zprostředkoval vyjednávání o kapitulaci německých vojsk. Hrdinství Malého Vaška si velmi cenil i šéf švýcarské pobočky americké zpravodajské služby OSS a pozdější ředitel CIA Allen Dulles. Hradecký podle něho významně přispěl ke kapitulaci německých vojsk v Itálii, čímž zabránil obrovskému krveprolití.

O Hradeckého se po válce zajímala StB, a možná i proto se po něm slehla zem. Pátral jsem po něm i s pomocí vydavatele krajanského časopisu Střípky Gustava Knotka až na Novém Zélandu, avšak marně. Možná mu ale CIA dala novou identitu a on už se beze strachu mohl usadit na druhém konci světa.

Co je pravdy na tom, že například českoslovenští vyzvědači, kteří v letech druhé studené války přeběhli na Západ, defektovali, to nedělali až na výjimky pro peníze, ale protože prozřeli?

Míníte zřejmě hlavní vlnu útěkářů po okupaci Československa v roce 1968. K těm nejvýznamnějším patřil třeba Ladislav BittmanJosef Frolík či Antonín Nenko… cítili se kvůli svým postojům v ohrožení anebo jednoduše prozřeli, takže uprchli. Tak tihle vyzvědači, kteří tehdy utekli na Západ, to opravdu neudělali kvůli penězům. Okupace byla po ně poslední kapkou, kdy ztratili veškeré iluze o komunismu.

Antonín Nenko se například nevrátil z diplomatických služeb ve Washingtonu proto, že ho kvůli jeho názorům nečekalo v Československu nic pěkného. Z Bejrútu se nevrátil ani František August, jehož ruská manželka se obávala nejhoršího. Tihle lidé svou činností neriskovali jen vyhazov z práce či kriminál, ale i trest smrti za velezradu.

U mnohých ale začal ten přerod daleko dříve.

Kdy?

František Vojtásek mně například řekl, že jeho komunistický idealismus poprvé vážně narušilo maďarské povstání, které v roce 1956 krvavě potlačily sovětské tanky. A jak přiznal, hodně ho poznamenaly i lži, kterými se to v domácích sdělovacích prostředcích jen hemžilo. Jako zpravodajec totiž moc dobře věděl, co a proč se v Maďarsku odehrávalo. Definitivně ho pak zlomila sovětská okupace Československa, takže jako zástupce vojenského přidělence ve Francii kontaktoval tamní rozvědku s nabídkou spolupráce.

Jen v letech 1968 až 1972 předal Vojtásek francouzským tajným službám dokonalý přehled o síti agentů, kteří ve Francii pracovali pro československou, ale i sovětskou vojenskou rozvědku. Později vypomohl i kontrašpionážním službám Velké Británie, USA a Spolkové republiky Německo. Vojtásek byl nakonec po upozornění KGB v roce 1978 zatčen a odsouzen za vyzvědačství a velezradu na 25 let odnětí svobody, třebaže prokurátor žádal trest smrti.

Na svobodě se František Vojtásek ocitl po prezidentské amnestii po pádu komunismu v roce 1990. Rehabilitován byl až v roce 2006 s tím, že velezrady se nemohl dopustit nikdo, kdo bojoval proti totalitě. Francouzi Vojtáska „odškodnili“ pěti tisíci franky a knihou o zahradničení. Ale jak říkám, není to ani zdaleka jediný tragický příběh československého vyzvědače, který spolupracoval se západními rozvědkami.

Jaké je to čtení, při kterém nahlížíte do desítek autentických příběhů o zradě, zbabělosti či hrdinství?

Někdy je doslova příšerné číst příběhy některých vyzvědačů či agentů, kteří to dělali kvůli prospěchu. Někteří donášeli i na své nejbližší kamarády. A to i ti, kteří byli posláni jako muklové na uran a StB je zlomila ke spolupráci. Zničili tak spoustu lidí. Až se mě z toho zvedal někdy žaludek… Musel jsem to ale vydržet.

Více o knižní trilogii Rozstřelu idnesTV.

Knihu si můžete objednat na našem e-shopu.

Karel Pacner v rozhovoru s jedním z nejzáhadnějších a nejvýznamnějších vyzvědačů Kurtem Taubem Taylorem. Ten spolupracoval s několika výzvědnými službami a zajímala se o něj i sovětská rozvědka. Taub byl například ve skupině Američanů, kteří vyjednávali v květnu 1945 s Českou národní radou pomoc pražskému povstání americkou armádou. Ta vyčkávala v Plzni. Byli však zásluhou komunistů odmítnuti.

newsletter Kniha Zlín

Zajímá Vás, jaké novinky právě vychází a co se děje v knižním světě? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.