Román Křišťálová doba (1990) je první z velkých děl slovinského prozaika Lojze Kovačiče (1928-2004), které vychází v českém překladu. Jedním z typických rysů tohoto románu i většiny jeho dalších děl je autobiografičnost a také introspektivní a místy až svědecký charakter výpovědi, která se ale prolíná také se vzpomínkami nebo sny. Postupně v něm autor jako jednotlivé slupky cibule odkrývá svůj pohled na svět okolo sebe – od věcí povrchních a všedních jako jeho nemoc či pracovní záležitosti, přes věci důležité společensky jako historické události poválečného Slovinska nebo literatura a umění, po to nejpodstatnější, jeho vlastní vnitřní já, které se důsledným a místy až krutým způsobem vypořádává s dobrem i zlem v sobě. Kovačič tu odkrývá mnoho ze svých originálních myšlenek o roli umění v dnešním světě a uvažuje o tom, jak být ve světě roztříštěnosti a falše stále ještě člověkem.