Žádné dívky, nic | Kniha Zlín

Žádné dívky, nic. Téměř máchovským povzdechem je nazvaná útlá kniha brněnského básníka, fotografa a herce Libora Kadlece. Její řádky nás však nezavádějí do romantického 19. století, odehrávají se o víc než sto padesát let později v časech komunistického zmaru a šedivé nudy 80. let. Přesto má i přes propast půl druhého století Kadlecův osud s tím Máchovým leccos společného. Podobně jako básník českého romantismu totiž zemřel jako mladý člověk v pouhých třiadvaceti letech – jeho život skončil v roce 1982 pod koly noční tramvaje. Vyměřený čas života však proměnil ve sled intenzivního pozorování volně plynoucího času naplněný až dětskou vírou a fantazií, hlubokými pocity a palčivě intenzivními otázkami. To všechno bez stopy nářku či stížnosti na nepřízeň osudu. „Mnohonásobné zvonící skoky, to já píšu na starém stroji, jak se mi chce. A ke konci může být i nějaká ta tečka, zlehka k ránu přitlačená.“

Naopak z nich vyzařuje radost z dychtivého objevování a jakési vnitřní svobody, i když občas bolestivě smíchané s prvními pocity osamocení a předtuchou smrti. „Noc. Je taková noc, všech bouřlivých pláčů, těch, kteří zabili, těch, kteří milují (…) je taková noc, že jsem s vámi, po krk v potu lapám po dechu (…) odehnán ode dveří smrti, jiné dveře hledám.“ A nebo v nich zazní drsné tóny civilní poetiky a úzkosti: „Tramvaj vším lomcuje, pád se vrhá ze skříně, mý kosti jsou v úhlech, ptáci ohlodávají výčnělky na páteři dne, součinitelem prázdnoty je skutečnost.“

Protiklady pocitů vlastně u Kadlece navzájem vytvářejí neopakovatelný, „mladicky“ intenzivní děj plný stálého napětí. Básně plnil zážitky z pustých brněnských ulic, večírků s kamarády, nekonečných cest vlakem mezi domovem a kdejakou prací, milostným trápením nebo reflexí v Polsku vyhlášeného výjimečného stavu. Podobně si počíná ve svých deníkových záznamech, které svojí syrovostí a trhanými až heslovitými záznamy dokonale přibližují atmosféru tehdejších let mezi českou, jinou než „svazáckou“ mládeží. Jeho brněnské zážitky se dají přirovnat k pražskému undergroundu či generačně bližší skupince básníků a výtvarníků obklopujících v osmdesátých letech skupinu Psí vojáci jiného českého básnického expresionisty Filipa Topola a jeho bratra Jáchyma.

Libor Kadlec se narodil ve Zlíně v roce 1959, po ukončení gymnázia se jako adept herectví marně hlásil na pražské FAMU a DAMU. Později začal studovat elektrotechnickou fakultu v Brně, po dvou letech ale ze školy odešel. V té době se začal stýkat s brněnskou nezávislou básnickou a divadelní scénou a spolupracovat s Divadlem na provázku, díky čemuž se ve městě stal známou postavou – kamarádi mu říkali „Filípek“. Jeho texty byly poprvé publikovány v samizdatových časopisech a sbornících, po revoluci obsáhlý výbor otiskla výtvarná revue Prostor Zlín. Kniha Žádné dívky, nic je tedy první samostatnou knihou Libora „Filípka“ Kadlece a je jen škoda, že pár desítek básní, deníkové záznamy, několik fotografií a tři krátké vzpomínky jeho přátel neumožňují větší vhled do jeho vnitřního světa. Při četbě těch zápisků se totiž čtenář ptá: jak a o čem by asi básník Kadlec psal dnes jako dospělý muž? „Nad těmi dvěma, bolestí a smrtí, stojí černá královna samota, poslední manželka života a věrná družička smrti a nebytí. Ale teď jsem a první favoritkou je láska, pro tebe, kdo mě čteš, miluju…“

Soubor Žádné dívky, nic nám představuje jednu ze zajímavých osobností šedivého času normalizačního, která však neměla sdostatek času a prostoru, aby mohla dorůst k takové originalitě, jíž by se do dějin české literatury vepsala nesmazatelně. V díle Libora Kadlece-Filípka (1959-1982), který 29. května 1982 „za ne zcela vyjasněných okolností“ umírá pod koly šaliny, se setkáváme s poezií dosud nevykrystalizovanou do pevných a definitivních tvarů, zalykající se více mnohostí než vahou slov; přece však se skutečnou poezií. Totiž s ní jako způsobem ohledávání a pojmenování světa, jeho interiorizace. A naopak také jako se způsobem dosvětavstoupení; jako s tím, čím ze sebe vycházíme a sebe přesahujeme. S poezií jako (deníkovým) záznamem zdánlivě všedního: „Tak to máme / vzadu děkanát / vpředu vojenská správa / hned vlevo (za rohem) okrsek.“ Veškerá vnějšková poetizace je pak zbytečným nošením veteše do příbytku bezdomovcova; odjinud vyčtené přeznívá do Filípkových řádků frázovitě gestikulovanou duší, láskou nebo hrobovým mlčením. Rozpadá-li se jeho veršování do vnitřně zatím nesjednocených entit, není-li uhlazené (s přesnou expozicí a působivou pointou), je to proto, že se dusí z toho, co chce vyslovit tady a teď („Jenom pro tento okamžik / co jako můra spálí se v světlo“). I torzovitost může být sama o sobě sdělním: stromu, jemuž je občas dovoleno kvést, nikoli však rozkošatět. Byť se mi zdá, že osobní místy zaváží nad uměleckým, přesto vzbuzuje soubor vydaný péčí Pavla Petra dojem souvislého textu, zajíkavé a koktající výpovědi lyrického subjektu o dění uprostřed Evropy a normalizační prašiviny: o poezii jako životní potřebě, potřebě jinakosti, svobody, přesahu. Díky Bohu nezůstává tedy Filípek jen v rovině svědectví, ale hledá ona náhlá zjevení, trhliny v realitě, průsaky barev šedi dní. „Náhodné dotyky, / něčí vlasy zavoněly na okamžik / v mém obličeji.“