Necitové | Kniha Zlín

V medailonku je možné se dočíst, že jde o „důvtipnou spisovatelku s vytříbeným stylem“. Jistě, obálkám není radno věřit, ale toto označení lze chápat téměř jako podvod na čtenáři. Z vyprávění o několika mužích, ženách a dvou nešťastných dětech přesouvajících se z Maďarska přes Německo až do Anglie se dovídáme, jak se muži většinu času urážejí a bijí kvůli ženám a ženy se zase ztrácejí mužům i samy sobě. A na závěr takřka tří set stran dojde i na sex ve třech, znásilnění a týrání dětí. Postavy nekontrolovatelně mizí a vynořují se až ve chvíli, kdy už je zřejmě nečeká ani autorka, která si s nimi najednou nedokáže poradit. Má­­ li jít o psychologický román zrcadlící konflikty, jimiž snad dnešní třicátníci procházejí (což je téma nosné, ač ne zcela originální), pak je neskutečně plochý. Text působí jako monolit, chybí zde dialog i odstavce. Doslova je řečeno, co si která z postav myslí, co cítí a hlavně proč. Autorka zaujímá pozici vševědoucího vypravěče, typickou pro realismus devatenáctého století, a mechaničnost tohoto postupu nedokáže ozvláštnit jinak než použitím bulvárních témat. To však příběh nemůže zachránit, spíš to dokládá autorčinu bezradnost (naznačená souvislost příběhu s 11. zářím 2011 působí jako kalkul, který vypadá dobře na obálce, v knize ale v podstatě nehraje roli). Čtenář se provinile má za necitu, že musí být takhle jízlivý, ale je to nejspíš dáno tím, že bydlí v Praze, je mu třicet let, pije rád červené víno, nesnáší želvy a užívá si dobré knihy.