Nejaký Jura Vičík

Vítězné národy mají své historické hrdiny a poražené národy zpravidla lumpy. Sedimentace času způsobuje, že se ze všech stávají hrdinové. Nebo aspoň nositelé Nobelových cen míru. Literárních hrdinů mají pak všechny národy o poznání míň. Veliká řecká literatura pyšní se Odysseem, španělská donem Quijotem, Francouzi Gargantuou a Pantagruelem, Vlámové nenapodobitelným Thylem Ulenspieglem, Češi mají Kašpárka, Švejka Josefa a Járu Cimrmana. Hůře už je to s Valašskem. Pokud víme, tak se tu v Hrubé Lhotě v roce 1876 v neúplné rodině Jana Karafiáta narodili akorát Broučci.

Příběhů nejakého Jury Vičíka je 19. Od jeho podivuhodného narození, přes takřka pohádkové dětství a mládí, až po dospělost, která společně s nechutnými dějinami dělá z něj týpka, který se životem zápasí, jak umí.

Ale i zde je děj, jako ve všech knihách světa, až na druhém místě. Protože podstatná je především řeč, „melasa řeči“, řečeno s autorem Jaroslavem Kovandou ze Zlína. V níž postava nejakého Jury Vičíka vlastně jenom kormidluje… Protože řeč je tu ještě o zlínské baťovské kolonce Letná, o koupališti Baťák, o výskytu automobilů a motórek na Zlínsku, o figurách zlínské galérky, ale vyskytují se zde i Zbožáky, Valašsko od U tabulí na Karlovicku až po Vizovice.

A atmosféra let „zarajchových“ a padesátých, pochopitelně. Ctitelé pražského dialektu a spisovné češtiny se možná osypou, protože příběhy NEJAKÉHO JURY VIČÍKA jsou psány v jeho rodné valaštině. Ale jak jinak!