Umění cestovat

Cena: 269 Kč  229 Kč
Autor: Alain de Botton
Dostupnost: skladem
ISBN: 978-80-87162-92-7
Překlad:Alice Hyrmanová
Datum vydání: 2010
Edice: TEMA
Počet stran / vazba:224/brožovaná

V době od 19. 12. 2014 do 4. 1. 2015 je e-shop uzavřen

Umění cestovat
Umění cestovat - poster

Popis: Umění cestovat

Koupit e-knihu (vyšla 25. září 2012)
Doporučená cena: 189 Kč

palmknihy kosmas ereading martinus.cz martinus.sk iBookstore

Přehled všech prodejců našich e-knih a seznam titulů dostupných v elektronické podobě

Kniha Umění cestovat je jednou z řady originálních esejistických knih, které svého autora proslavily ve třiceti zemích světa. Filozof Alain de Botton se v nich obrací k základním otázkám sužujícím dnešního člověka a nabízí čerstvou, relevantní 'filozofii každodenního života' v jedenadvacátém století. V Umění cestovat se zaměřuje na málo zkoumané aspekty psychologie cestování. Na rozdíl od záplavy knih, které doporučujíkam cestovat, si klade otázky, co vede člověka k tomu, aby opustil známé prostředí, co při tom prožívá a jak by mohl být na svých cestách šťastnější a více z nich získat. Každou z pěti částí knihy (Odjezd, Motivy, Krajina, Umění a Návrat) otevírá autor beletristickou črtou vlastních zážitků z cest a zároveň jí uvádí téma dané kapitoly (Očekávání, Zvídavost, Exotično, Uchopení krásy, atd.) Jednotlivá témata pak osvětluje v odlišné perspektivě prostřednictvím zvoleného literárního či výtvarného 'průvodce' (Baudelaire, Flaubert, Wordsworth, von Humboldt, van Gogh, a další), takže osobní dojmy a teorie kontrastuje s názory historických a literárních postav. Jasná formulace myšlenek a vytříbený styl, v němž se kombinuje erudice středoevropské vzdělanosti se suchým, sebe-ironizujícím anglickým humorem, mu umožňují předkládat i náročné úvahy čtivou a hravou formou. Schola Ludus.

 


Úryvek: Umění cestovat


Recenze: Umění cestovat

Botton, Alain de: Umění cestovat

iLiteratura.cz, 9. května 2012, autor: Jan Lukavec

Jak nebýt turistou?
Alain De Botton: Umění cestovat. Přel. Alice Hyrmanová McElveen, Kniha Zlín, Zlín, 2010, 224 s.

Jednou z pěti knih, které zatím česky vyšly Alainovi De Botton (1969), je také Umění cestovat. Stejně jako v jiných jeho dílech, i zde se autor odvolává na známé umělecké či filozofické klasiky (Baudelaire,FlaubertWordsworthvon Humboldtvan Gogh) a jejich myšlenky populárně převypravuje tak, aby byly pochopitelné i pro nepříliš vzdělané čtenáře a každý si z nich mohl vzít nějaký užitek do svého každodenního života. Tentokrát se zaměřil na různé aspekty psychologie cestování; klade otázky, co vede člověka k tomu, aby opustil známé prostředí, co při tom prožívá a jak by mohl být na svých cestách šťastnější a více z nich získat. Každou z pěti částí knihy (OdjezdMotivyKrajinaUměníNávrat) prostupují autorovy vlastní zážitky z cestování, takže osobní dojmy a teorie konfrontuje s názory historických a literárních postav.

Společně s Jorisem K. Huysmansem autor konstatuje, že při cestování zažíval chvíle, kdy měl pocit, že „nejlepší cesty musí být ty, na které nás vede představivost, když doma v křesle pomalu obracíme listy letového řádu Britských aerolinií“. Přesvědčivě dokládá, že na to, co se nám děje v hlavě, má někdy jen pramalý vliv místo, kde se nacházíme (a sami sebe si s sebou vozíme i do ciziny, čemuž prostě neunikneme). Zároveň ale autor poprávu ukazuje, že myšlenky někdy potřebují velký výhled, nová místa, a k tomu může být třeba jízda vlakem velmi stimulující.

Působivě autor popisuje kouzlo, kterým na člověka mohou působit i obyčejné letištní obrazovky oznamující přílety a odlety. Jejich estetická „neuvědomělost“, utilitární vzhled a nepřitažlivé písmo podle de Bottona „nedokážou zamaskovat jejich emocionální náboj a vábení fantazie“. Volání těchto obrazovek nám naznačuje, jak snadno bychom mohli své pevně zaběhnuté životy změnit, jen kdybychom přešli chodbou a nastoupili do letadla. To by nás během několika hodin přeneslo do míst, ke kterým se neváže žádná naše vzpomínka a kde nikdo nezná naše jméno… Zamýšlí se dále nad prostorami, jimiž všichni cestovatelé musejí procházet, jako jsou čekárny, v nichž jsme všichni cizinci. Obraz čekárny se mu pak mění v metaforu lidské existence: ono místo podle autora „nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce“.

Vtipně se de Botton vyrovnává s tlakem knižních průvodců, které cestovatele drtí záplavou informací. Jestliže je v průvodci nějaké místo vychváleno, cítí se podle něj návštěvník povinen pociťovat „zaujetí odpovídající nadšení znalců“. Když přijdeme na místo, kam už se možná nikdy nevrátíme, cítíme proto nutnost obdivovat řadu věcí, které „nemají jinou spojitost než zeměpisnou“ (na jedné ulici se tak od nás žádá zájem o gotickou architekturu i znalost etruské archeologie). Autor tedy má pochopení pro ty, které „v okouzlujících cizích městech občas přepadne náhlá touha zůstat v posteli a vrátit se nejbližším letadlem domů“…

V kapitole o exotičnu autor na příkladu Flauberta výmluvně předvádí, jak si do exotických končin promítáme to, co nám schází doma. To, co prý Flaubert na egyptské kultuře objevil, byla její naprostá ochota přijmout dualitu lidské existence: hovno – duchovno, sexualita – čistota, šílenství – zdravý rozum. Obdivoval tam velbloudy, protože se ztotožňoval s jejich stoicismem a těžkopádností. Dojímal ho jejich smutný výraz a kombinace neobratnosti s odevzdanou vytrvalostí. Připadalo mu, že Egypťané mají s velbloudy cosi společného: „tichou sílu a pokoru, která byla protikladem měšťácké arogance Flaubertových sousedů v Normandii“. Ovšem jakkoli Flaubert doufal, že unikne tomu, co považoval za „nesmírnou stupiditu evropského měšťáka“, zjistil, že ho všude pronásleduje, třeba v podobě Evropanů zanechávajících nápisy na antických památkách. I když ale francouzský spisovatel musel korigovat některé svoje představy, neznamená to, že kouzlo, kterým Egypt Flauberta přitahoval, bylo pouze výsledkem mylných představ. Vyměnil prý jen „absurdně idealizovaný“ obrázek za obraz realističtější, nicméně stále ještě plný obdivu, a nahradil „mladistvé poblouznění hlubokou láskou, založenou na poznání“. A jaké z toho podle de Bottona plyne ponaučení? Flaubertova láska k Egyptu „jako by nás vyzývala, abychom respektovali a prohlubovali svůj vztah k zemím, které nás přitahují“. Flaubert již od doby svého dospívání trval na tom, že není Francouz. Navrhl dokonce nový způsob přidělování národnosti: nikoli podle místa narození nebo původu rodiny, ale podle lokality, která člověka přitahuje. Připadalo mu prý logické rozšířit tento pružnější koncept identity také na rod a druh a sám o sobě prohlašoval, že je ve skutečnosti „žena, velbloud a medvěd“.

V dalších kapitolách se autor věnuje cestování za uměním (máme se učit „vidět cypřiše i mimo van Goghovy obrazy“) a do přírody. Píše zvláště o W. Wordsworthovi jako průkopníkovi myšlenky, že „pobyt v přírodě [je] jako nezbytná protiváha k neduhům městského života“. De Botton přitom pateticky a skoro kazatelsky vyhlašuje, že „přírodní jevy mají schopnost vyjadřovat hodnoty – dub důstojnost, borovice odhodlání, jezero klid – a mohou nás inspirovat ke ctnosti“. A vzpomínky na některé přírodní scény nás mohou provázet po celý život; kdykoli nám vstoupí do vědomí, poslouží jako protiváha k momentálním starostem. V závěru potom apeluje na potenciální cestovatele, že i tam, kde bydlíme, jsou místa stejně zajímavá jako velehorské průsmyky a exotické džungle, že bychom tedy všechno měli považovat za potenciálně zajímavé a před cestou do dalekých krajin si máme všímat toho, co už domněle dávno známe.

Je nutné dodat, že de Bottonův výběr kanonických textů, na které se odvolává, je – stejně jako v jeho jiných knihách – velmi subjektivní a ke každému z témat by se dala uvést řada dalších jmen autorů, kteří o daném tématu psali také a možná lépe, v případě závěrečné kapitoly třeba G. K. Chesterton a jeho poetika „ohromných maličkostí“. Pokud de Botton sebekriticky přiznává, že ulice, jíž léta procházel, už pro něj nebyla ničím jiným než prostředkem k dosažení cíle, pak Chesterton nechává v jednom svém textu z téhož důvodu ulici obživnout a vzpínat se k nebi, aby si lidé začali opět uvědomovat její existenci. A nad tím, zdali při výpravách do cizích zemí nejde spíše o průzkum cestovatelovy paměti než toho, co jej tam obklopuje, se zamýšlel třeba už C. Lévi-Strauss. Ten ve svých Smutných tropech konstatoval, že když chtěl uniknout evropské civilizaci a ocitl se v daleké jižní Americe, jeho pozornost tam jakoby naschvál po celé týdny poutala melodie jedné Chopinovy etudy, která mu zněla v hlavě, „v ní jako by se ztělesňovalo všechno, co nechal za sebou“.

Zůstává také řada témat, která u de Bottona nejsou zastoupena vůbec nebo jen okrajově: autor pojednává o „cestování“, ale vyhýbá se „turistice“ (zmiňuje jen Ruskinovu nechuť k uspěchanosti moderních turistů, kteří se pyšní tím, že za týden vlakem objedou celou Evropu). Ovšem to, že de Botton přijíždí na místa už dávno objevená a má k tomu turistické průvodce, z něj samotného činí spíše turistu než cestovatele (přitom – jak známo – sociolog Zygmunt Baumanpovažuje turistu ze jeden z typicky postmoderních osobnostních vzorců, podle něj jsme dnes všichni aspoň trochu turisty). Autor by možná řekl, že jeho kniha je i o tom, jak nebýt pouhým turistou. Neřeší tedy kupříkladu problém přeplněnosti mnoha míst davy turistů (mluvit o „davech cestovatelů“ by zato znělo nepatřičně a podivně). A nezabývá se ani místy s přebujelým turistickým průmyslem, který třeba objekty jako Matterhorn natolik virtuálně multiplikuje, že když jsem ho já osobně konečně spatřil na vlastní oči, nebyl jsem si jistý, zda se nejedná o další, tentokrát obří plakát. A nepíše ani o domorodcích, kteří si na živobytí vydělávají tím, že „hrají“ autentické domorodce… Pokud jistý recenzent o jiné de Bottonově knize prohlásil, že v ní autor „neobjevuje nic nového, jen lépe než ostatní popisuje události, které zná s většími či menšími odlišnostmi každý člověk“, pak já bych to u Umění cestovat modifikoval tím, že neříká nic nového, ale co před ním napsali jiní, umí autor převyprávět poutavě a sdělně. I po přečtení této knihy ale turista zůstává turistou, jen možná trochu uvědomělejším.

the art of travelling - iceland / umění cestovat - island

Zbiejczuk.posterous.com, 10.-16. srpna 2011, autor: Adam Zbiejczuk

Umění cestovat. Nesouvislé poznámky ke knize Alaina de Bottona a červencové výpravě do Dánska a na Island. Tak trochu jiná recenze. Část první.

Skoro v každém profilu mám nějakou variaci na "rád cestuji, on-line i off-line". Hlásím se tedy přímo k tomu, že jsem příznivcem cestování. Co přesně to ovšem znamená? Kniha Umění cestovat mě motivovala k tomu, abych se nad tím sám znovu zamyslel a podíval se na své cestovatelské zážitky z docela jiného pohledu než obvykle.

Kapitola první: O očekávání

Nejprve si vymezím, že cestováním není například cesta do práce nebo pravidelné dojíždění z města do města (např. kvůli rodině). Jsou to výpravy zbytné, které podnikáme kvůli nim samotným a zážitkům, které očekáváme. Z tohoto hlediska může být výpravou jak cesta na Island, tak návštěva Jižního města. Alain de Botton se zamýšlí nad motivací. Tvrdí, že nejčastěji je to prostá nespokojenost s místem běžného pobytu, rutina (až nuda) a touha zažít něco jiného. Tuto neurčitou touhu dále podněcují cestovní kanceláře a všichni podnikatelé v turistickém průmyslu, když nám servírují archetypální obrazy ráje na stříbrném podnose: kýčovité západy slunce na stříbřitých plážích, letní či zimní scenerie alpských velikánů a podobně. Každému, co je libo: od nedotčené přírody, přes hrady a města až po monumenty spíše děsivé - sopky, pouště nebo džungli.

Čtenář zvyklý ve všech jiných oblastech svého života postupovat s notnou dávkou obezřetnosti a skepse se při pohledu na ně [palmy a písčité pláže] navrací do jakéhosi stavu prapůvodní nevinnosti a optimismu. Touha, kterou dotyčná brožura vyvolala, je dojemným a zároveň komickým příkladem toho, jak lidské plány (a dokonce i celé životy) mohou být ovlivněny těmi nejprostějšími a nejméně prozkoumanými obrázky štěstí; jak pouhý pohled na fotografii palmy sklánějící se v tropickém vánku může být příčinou zdlouhavé a ničivě nákladné cesty.

U některých známých podobné vytržení vyvolávají i speciální akce aerolinek, kdy je možné procestovat 5 evropských měst a nezaplatit nízkonákladovým leteckým společnostem více než pár desítek euro. Já ovšem jel na Island a do Dánska s jinou motivací: chtěl jsem tuto cestu podniknout kvůli své přítelkyni, pro kterou to byl sen spojený s náklonností k severské kultuře. Ale to bych předbíhal a dostal se do sedmé kapitoly.

De Botton dále píše o pro mě dosud neznámém francouzském autorovi, J. K. Huysmansovi, který ve své knize Naruby představuje jako hlavního hrdinu dekadenta des Essienta, který se vyhýbá společnosti (ta jej odpuzuje svou nedokonalostí a průměrností), ale při četbě Dickense podlehne vábení a chce vidět Londýn. Nakonec ovšem zůstane jen u návštěvy anglického vinného sklípku a hospody v Paříži - na samotné cestování se všemi jeho trampotami raději rezignuje, zejména proto, že se bojí zklamání. I my často zapomínáme, že mezi bodem A a B nás čeká celá řada situací a vjemů, které jsme si neplánovali. Jako bloudění předměstími Kodaně ve snaze pochopit místní ne zcela jednoduchý systém hromadné dopravy nebo přespávání na letišti, protože tak brzy ráno bychom se tam neměli jak dostat. Na Islandu jsme zase neplánovaně strávili první odpoledne v Reykjavíku, protože jsme čekali, než budou připravená vypůjčená auta.

Nám to ale obvykle nevadí, protože nás evoluce vybavila instinktem neustále uvažovat o tom, co nás čeká - namísto abychom se soustředili na to, co se právě děje. Mnohdy si tak neumíme naplno vychutnat přítomný okamžik, ale paměť nás zároveň milosrdně ochraňuje od pamatování si příliš mnoha podrobností, a tak zpětně cesta vypadá jako víceméně převyprávitelná příhoda, nikoliv jako sled dešťových kapek, nezajímavých staveb a na každém kroku se připomínajících puchýřů.

Kapitola druhá: O cestování

De Botton si v každé kapitole bere na pomoc průvodce - nejčastěji spisovatele a malíře - a své zážitky konfrontuje s jejich myšlenkami a názory. V kapitole O cestování jsou jimi Charles BaudelaireEdward Hopper. Pojednává jednak o pnutí, které mnozí z nás mají s cestováním spojené - je tolik míst, které bychom chtěli vidět, že není snadné si vybrat, a již okamžikem výběru se dostavují pochyby, zda jsme dobře zvolili a neměli jsme raději jet někam jinam. A hlavně: sami před sebou stejně neutečeme. Jak napsal právě Baudelaire v básni Cesty (překlad Svatopluk Kadlec):

My cestou viděli jsme
bezpočet hvězd a vln, i zrádných úskalí,
a přes spoušť krutých ran, jež nepředvídali jsme,
nejednou jako zde jsme nudou zívali.

de Botton ovšem dále cituje T.S.Eliota, který o Baudelariovi napsal:

“...vymyslel nový druh romantické nostalgie,” píše T.S.Eliot, “poésie de départs, poésie des salles d’attente” (poezie odjezdů, poezie čekáren).” Člověk by k tomu mohl dodat snad ještě poésie des station-service (poezii čerpacích stanic) a poésie des séroports (poezie letišť).

Kdo z čtenářů má rozsáhlejší zkušenosti s leteckou dopravou, jistě pochopí, co je tím myšleno. Letiště je svět zcela specifického charakteru. Je to místo mimo běžný čas a prostor, které v sobě skrývá obrovskou poetiku, je nabité příběhy, tavící kotel národů, povolání i tříd. Letištní personál žije na okraji zemí, letušky a piloti (a také ti, co cestují řekněme každý týden) pak v mezinárodní komunitě mimo běžné hranice národních států, kde se pohybujeme my běžní smrtelníci. Letadla pak představují vrcholný výtvor člověka, jak jednou uvedl Federico Díaz - jsou to katedrály konce 20. století.

Edward Hopper, druhý z průvodců této kapitoly, se zajímal spíše o hotely, dálnice a vlaky, de Botton soudí, že nám pomáhají odpoutat se od zažitých způsobů uvažování a dostat se do zvláštního stavu čisté mysli, odpoutání se od každodennosti. Mám také slabost pro vlaky, ale během naší cesty jsme si jich moc neužili - příměstské vlaky v Kodani (s wi-fi zdarma) připomínaly spíš lepší tramvaje a ani cesta do Malmö přes öresundský most (jeden z nejdelších na světě) netrvala o moc déle než půl hodiny.

Kapitola třetí: O exotičnu

Jinakost nás přitahuje. Nová místa v nás povzbuzují představivost a de Bottona tak nadchne i natolik profánní záležitost, jako je navigační panel v holandštině na amsterdamském Schipholu. Já měl zas dětinskou radost z kodaňského metra, které jezdí bez řidiče.

Ale se slovem “exotický” si spojujeme obvykle spíše jiné země a jevy. de Botton se obsáhle věnuje Gustavu Flaubertovi, který byl fascinován Orientem (zvláště pak Egyptem a pouští) a neustále stavěl do kontrastu spoutanost francouzského maloměšťáka a ušlechtilého chaotického Araba, uhlazenou a organizovanou krajinu domácího venkova a barevné, intenzivní a kýčovité prostředí starodávných měst Egypta. I ten všudypřítomný svinčík bere jako plus:

“Včera jsme byli v kavárně, která patří k nejlepším v Káhiře,” zapsal si Flaubert několik měsíců po svém příjezdu do hlavního města, “a zároveň s námi byl uvnitř v jednom rohu osel, který sral, a gentleman, který chcal. Nikomu to nepřipadá divné, nikdo nic neřekne.” A podle Flauberta to tak mělo být.

Nadšení Egyptem bylo do značné míry dáno tím, že zde nacházel kontrapunkt toho, co doma nesnášel, není proto divu, když tvrdil, že se necítí o nic víc Francouzem než Arabem. Já nacházel na Islandu také to, co mi doma schází. Cizí lidé navzájem se na sebe usmívající, kemp, kde nemusí být závora a výběrčí, protože panuje důvěra, že ráno zaplatíte v 500 metrů vzdáleném informačním centru, liduprázdná krajina s větrem od moře, vůně jehněčí polévky a americké chromované koráby silnic s frajerskými poznávacími značkami. A v okamžiku loučení si sami pro sebe opakujete: tohle si chci odvézt s sebou. Obrázek reykjavíckého baru Hemma & Valda, pivo ve sklenici o objemu 1,2 l, pokec s Australanem Jamesem, co nám půjčil auta a byl couchsurfingovým mágem, a štamgasti, co všichni vypadali jak z nějakého severského filmu, to zůstává jednou z nejostřejších vzpomínek v mé paměti. A tou pravou exotikou, spíše než gejzíry a vodopády.

Kapitola čtvrtá: O zvídavosti

Touha po poznání, to je jistě motivace mnoha z nás vydat se do neznáma, zachytit a třeba pro ostatní popsat nové kraje. Někdy možná dráždím své spolucestující - rád se totiž zastavím u každé informační tabule a nasávám nové vědomosti jako houba. Jak funguje sopka? Byla tu před sto lety laguna? Kdy a kudy se plavili Vikingové do Ameriky? Beru všechno, speciálně je-li k tomu přidaná nějaké infografika. A na Islandu to byl ráj, ke každé pamětihodnosti vás navede dopravní značka “pozor, zajímavost”, a tak ani nevadilo, že jsme nebyli vybavení průvodcem Lonely Planet, jen místními brožurami, které dostanete zadarmo, takže jsou plné komerčního spamu. I mapu jsme měli tohoto typu - ale ta se nám zrovna líbila, protože na ní byli duchové a trollové - a taky skutečně zábavná “trivia” (velmož Gizur, co uprchl v sudu s jogurtem nebo ostrov, na který byste měli doplavat s pochodní v ruce za zpěvu hymny - abyste dokázali, že jste pravý Islanďan).

De Botton v této kapitole trochu nostalgicky hledí do objevitelské minulosti a vypráví poutavě o slavných výpravách Alexandra von Humboldta, který šíří svého záběru i uznáním, kterého se mu dostalo, připomíná spíše nejúspěšnější velikány renesance. Uznejte sami:

Procestoval 15 000 kilometrů severního pobřeží i vnitrozemí a cestou nasbíral 1 600 rostlin a určil 600 nových druhů. Vypracoval novou mapu Jižní Ameriky na základě údajů z přesných chronometrů a sextantů. Studoval magnetismus Země a jako první objevil, že magnetická síla klesá s rostoucí vzdáleností od pólů. Jako první též popsal kaučukovník a chinovník. Zmapoval řeky a potoky spojující říční systémy Orinoka a Rio Negra. Měřil, jaký vliv mají tlak vzduchu a zeměpisná výška na vegetaci. Studoval příbuzenské rituály mezi obyvateli Amazonské nížiny a usoudil z nich na spojitost mezi zeměpisnou polohou a kulturními rysy. Porovnával slanost vody v Tichém a Atlantském oceánu a vypracoval teorii mořských proudů, vědom si toho, že teplotu mořské vody ovlivňuje více proudění než zeměpisná šířka.

Jenže Humboltdovi se to objevovalo, dnes už nám pro účely průvodce všechno zapsali, změřili, vysvětlili a seřadili do různých žebříčků, takže de Botton si při návštěvě Madridu zoufá, že už nic nového nemůže objevit a přitom jej nějak netěší nechat se unášet davem turistů po hlavní trase jen proto, aby si mohl odškrtnout co nejvíce položek na všeobecně uznávaném seznamu top 10 památek hlavního města Španělska.

I my jsme měli trasu naplánovanou tak, že vesměs sledovala známá místa, která naši šikovní spolucestující předem vytipovali, ba je i označili indexem úžasnosti (awesomness). Naše posádka sice občas do značné míry náhodně zamířila mimo tyto hlavní milníky, obecně jsme se jich však drželi. Na Islandu sice u nejslavnějších gejzírů nebo vodopádů potkáte hromady turistů, ale jinak je pro všechny pořád místa dost (mimochodem, letos to prý byla "česká sezóna" - i my jsme skoro v každém kempu nějaké Čechy potkali). Třeba když jsme navštívili jiné nej- vodpoády (vodopádů, co mají nějaké nej, mají spousta a jeden je úchvatnější než druhý), konkrétně SelfossDettifoss (nejmohutnější v Evropě), byla půlnoc, svítilo slunce, my jsme byli u vodopádu sami a viděli jsme nad ním duhu. Jak jsme uznali, Islanďané svoje značky “pozor, zajímavost” umisťují s rozmyslem a docela na ně můžete vsadit.

De Botton přidává z Madridu zajímavý postřeh, že cestování na nás klade vysoké nároky v tom, že abychom si plně mohli vychutnat to, co je nám předkládáno, vyžaduje se po nás probuzený zájem o až příliš mnoho věcí najednou:

Když přijedeme na místo, kam už se možná nikdy nevrátíme, cítíme se povinni obdivovat tam řadu věcí, jež nemají jinou spojitost než zeměpisnou a jejichž skutečné pochopení by vyžadovalo kvality, které se málokdy najdou u jednoho jediného člověka. Na jedné ulici se od nás žádá zájem o gotickou architekturu a hned na druhé znalost etruské archeologie.

Přiznám se, že mám asi jasnou diagnózu žurnalisty: neví o ničem pořádně, ale ví něco málo o ledasčem. Dejte mi cizí téma a internet a napíšu vám druhý den průměrnou seminárku, která projde skoro na libovolném oboru. Ale také souhlasím s tím, že byste pro samé hledění do průvodce neměli zapomenout podívat se na to, co reálně vidíte před sebou. A nechat se inspirovat ke kladení zajímavých otázek, které by vás jinak nenapadly. Tím se dostanete o úroveň výš oproti sbírání odznáčků za každou z top 10 památek a splnění bobříka “byl jsem na Islandu”.

Kapitola pátá: O městě a venkovu

Narodil jsem se ve městě, jsem na to hrdý a nedokážu si příliš představit žít trvale na venkově. Město je pro mě přirozený biotop ukazující mnoho tváří a nacházím potěšení i v místech, jinými dost možná považovanými za nevzhledné, nepřirozené, ba odpudivé. Přesto či snad proto chápu nadšení venkovem, neporušenou přírodou, o níž básní de Bottonův další průvodce, romantický básník Jezerní oblasti, William Wordsworth. Domnívám se však, že on sám je “produktem” měnící se doby, kdy už člověk v zásadě městský hledá ztracený ráj (může být také spojený s dětstvím). Pošetilost této představy vidím zejména ve dvou bodech. Pro městského člověka má “příroda” podobu anglického parku (skutečná divočina není žádná selanka - spousta nepořádku a hmyzu!) a dnešní průměrný vesničan (nejen u nás, ale v Evropě celkově) dává obvykle před divočinou za humny přednost pohodlí domova a televizní obrazovce, která ho přenese do velkoměsta.

Islandská krajina, jakkoliv divoká, není tak úplně “původní” - třeba lesů je tam minimum. Předpokládá se, že při osídlení Islandu byla rozloha březových lesů 25-40%, v roce 1950 se to snížilo až na pouhé 1% rozlohy. Všude potkáváte ovce a koně, kteří se zdánlivě volně pohybují po obrovské ploše a vy tak máte dojem neposkvrněné krásy, dokud vám místní neprozradí, že každá jedna ovce někomu patří a paní učitelka islandštiny a matematiky jich má sama 120. Ale tak jako tak se kocháte nádhernými výhledy a cítíte se daleko od civilizace a voda i vzduch jsou průzračně čisté, vítr od moře střídají nízko se valící oblaka, kterými občas projíždíte, a majestátnost obřích ledovců nesnižuje ani jejich snižující se objem.

Veškeré nadšení z přírody nezvrátilo ovšem naše původní rozhodnutí, že ke konci výpravy se oddělíme od ostatních a přijedeme do Reykjavíku o den dříve, abychom si užili pobyt v jediném opravdovém islandském městě (120 tisíc obyvatel, se širokým okolím pak okolo 200 tisíc, což je přes 60% Islanďanů vůbec). Nelitovali jsme - prožít páteční noc, kdy není tma a kolem druhé ráno to teprve místní pořádně rozjíždí (holky tu balí kluky zcela rovnoprávně), můžete si koupit vafle nebo hotdog, to se vám ve vznešeném chrámu přírody nepoštěstí.

Kapitola šestá: O vznešenosti

Průvodce této kapitoly, filozof a spisovatel Edmund Burke píše o majestátnosti alpských velikánů, de Botton navštívil Sinaj, my jsme si užívali islandské sopky, ledovce, planiny a dálky - myšlenka je stále tatáž. Některé přírodní monumenty vzbuzují ve člověku bázeň. Když vidíme nespoutanou moc přírody v podobě obrovského vodopádu a vedle něj miniatury turistů hemžících se okolo, uvědomuje si vlastní pomíjivost. Jde o perspektivu, která nám naznačuje, že jsme jen pěšáky mnohem většího přírodního dramatu, ve kterém je jeden rok, desetiletí, století i tisíciletí zanedbatelnou časovou jednotkou.

Putovat jako de Botton Sinajským poloostrovem, nehostinnou pouští, nebo projíždět jižním Islandem, kde to vypadá jako byste k Tolkienovu popisu Mordoru přidali déšť a vlhko - obojí vás vede k přemýšlení nad něčím, co nás převyšuje. De Botton představuje anglický koncept vznešenosti, který Burke jednoznačně odlišuje od krásy.

Krásná může být i květina, avšak vznešenost, vnímaná mnohdy téměř jako důkaz Boží existence, ta je rezervována pro monumentálnost, vědomí velikosti. De Botton cituje Thomase Cola, který říká: “Takové osamělé krajiny, na nichž dosud spočívá ruka přírody, vyvolávají asociace Boha Stvořitele - jsou to jeho neposkvrněné výtvory a mysl se tu zaobírá věcmi věčnými," a pokračuje: “Není náhodou, že vznešené krajiny začaly přitahovat Evropany právě v době, kdy tradiční víra v Boha začínala slábnout. Jako by tyto krajiny umožnily cestovatelům zakusit transcendentní pocity, které se jim už nedařilo prožívat ve městech ani na obdělávaném venkově.”

Chápu nejspíš situaci konce 19. století, ale nesdílím. Nikoliv ten nejmohutnější vodopád, ale vodopád docela jiný, jeden z těch méně významných u pobřeží, na mě zanechal největší dojem. Proč? Bylo ho možné obejít téměř z 360 stupňů. Jeho vodní masa se měnila během pádu působením větru v jemnou vodní tříšť, kterou bylo možné pozorovat z druhé strany, z vymleté dutiny jako v nějaké pohádce. A jako nejjasnější důkaz Boží existence mnohem méně okázalá věc: kterýkoliv dospělý strom se svými letokruhy a fotosyntézou, kterou se doposud lidem nepodařilo simulovat. Ten totální příklad protikladu entropie, která by logicky měla panovat vesmíru, vzpoura proti rozkladu, složitost živoucích organismů, tam vidím Boha, aniž bych si musel pomáhat představou iluzionisty, co tu a tam hrábne do evolučního procesu, jak si to představují “pokrokoví” kreacionisté… Cítit pokoru a vnímat vznešenost nemusíme přeci jen v prvoplánových schématech alpské divočiny. Koneckonců, Matterhorn je stále týž a málokdo by dnes asi prožíval vytržení, které prožívali angličtí romantici. Je to otázka kontextu spíše než konkrétního místa.

Burke za nejvznešenější knihu Starého zákona považoval knihu Job. Trpící spravedlivý se ptá, proč a zač je trestán, že nenachází smysl, nevidí důvod. Odpověď spočívá v nepochopitelnosti a neuchopitelnosti záměrů Božích.

Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz jestliže máš rozum?
Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?

De Botton shrnuje poselství Jobovo takto:

Nediv se, že není po tvém - vesmír je větší, než jsi ty. Nediv se, že nechápeš, proč není po tvém - nemůžeš pochopit logiku vesmíru. Podívej, jak maličký jsi ve srovnání s horami. Přijmi to, co je větší než ty sám a čemu nerozumíš. Jobovi může svět připadat nelogický, to však neznamená, že je nelogický sám o sobě. Náš život není měřítkem všeho na světě - rozjímej nad majestátem vznešených krajin, a uvědomíš si malost a pomíjivost člověka.

Kapitola sedmá: O umění, které oči otvírá

Jak vlastně poznáme, že je něco krásné? Pravidla krásy se vyvíjí ve všech oblastech. Ideál cestování se měnil podobně jako ideál ženy. Ještě na počátku 19. století Angličané, kteří si mohli dovolit ze zájmu cestovat, odjížděli do Itálie a Řecka a vlastním venkovem pohrdali. Daniel Defoe popsal Jezerní oblast jako "holou a hroznou" a dnes je to nejturističtější destinace obdivovaná po celém světě (několik měsíců jsem tam v létě 2004 pracoval a bylo to překrásné místo s jezery, horami, zapadlými vesničkami - většina Angličanů se ale válela v kempech a hospodách a na výšlapy chodili jen důchodci).

Uchopení tématu krás vlastního venkova a rozvojem masové turistiky spolu dle de Bottona souvisí. Umění popularizuje určitá místa, ale také nám dokáže skutečně přiblížit krásu, jak de Botton ukazuje na příkladu Provence a Vincenta van Gogha. Kdo by neznal jeho slavné obrazy, z nichž mnoho vzniklo v Arles a okolí. De Botton netrpěl lehce snobským rozplýváním se nad Provence (ach, Provence, vzdychají se vznešeným obdivem) a když tam přijel, zabloudil nejdřív k obří rafinerii. Pole mu připadala jednotvárná a olivovníky zakrslé. S vnímáním krás Provence mu pak pomohlo noční začtení se do knihy o van Goghovi a další den výprava po jeho stopách, na které francouzská studentka umění ukazovala obrazy na místech, kde byly namalovány. Zajímavé je přečíst si o van Goghově přesvědčení, že na rozdíl od svých předchůdců se mu daří reálně vystihnout místní krajinu - přestože se rozhodně nejedná o realistickou malbu, jak ji obvykle chápeme. De Botton píše například o Goghových zářivých a kontrastních barvách:

Malíři před van Goghem měli sklon nevěnovat těm kontrastům příliš pozornosti a užívat pouze doplňkových barev, jak se tomu naučili od Clauda a Poussina. Constantin a Bidauld například systematicky zobrazovali Provenci v jemné gradaci pastelových odstínů modré a hnědé. Van Gogha taková necitlivost k přirozeným barvám krajiny pobuřovala: Většina (malířů), protože nejsou koloristé (...), nevidí na jihu žlutou, oranžovou ani sírovou a malíře, který vidí jinýma očima než oni, nazývají šílencem.”

Svým zvýrazňováním se nechtěl stavět do protikladu proti realismu, šlo mu naopak o pravdivější vystihnutí skutečnosti. Do jaké míry souvisí naše předchozí kulturní zkušenosti se schopností ocenit a vychutnat si krásu míst, které navštívíme?

Naši islandskou výpravu iniciovala moje přítelkyně, mimo jiné díky islandským filmům a hudbě. I já mám mezi svými oblíbenými skupinami hodně severských muzikantů a z islandských to byli GusGusmúmBjörk (poměr počtu slavných muzikantů na počet obyvatel mimochodem asi nemá obdoby). Osobně si myslím, že mě ovlivňuje spíše hudba než výtvarné umění a tak bych ke svým “islandským” inspiracím přidal ještě Nora Geira Jenssena produkujícího pod označením Biosphere a z ne zcela jasného důvodu i jinak v podstatě neznámého aljašského muzikanta, tvořícího pod přezdívku Jiva, který v roce 1998 vydal svoje Moss EP (po rozbalení lze přehrát např. ve WinAmpu, VLC, nebo ideálně programem XMPlay). Ambientní atmosféra ve mě vzbuzuje představu širých plání a mám ji propojenou i s druhým inspiračním zdrojem - a tím je u mě fantasy. Aniž bych toho předtím tušil nějak moc o vikingské historii, Island na mě dělal dojem krajiny hobitů, trollů, trpaslíků a elfů. Koneckonců, islandština je jediný severský jazyk, který dosud používá některá písmena připomínající starodávné runy.

Kapitola osmá: O uchopení krásy

Průvodcem v předposlední kapitole De Bottonovy knihy je John Ruskin - britský spisovatel, kreslíř a myslitel. Věnoval se velice širokému spektru témat, ale tím, které si zde de Botton vybral, je schopnost uchopit a zaznamenat krásu skrývající se v detailech. Podle de Bottona to velmi úzce souvisí s cestováním. Ruskin na přelomu poloviny 19. století zasvětil několik let projektu, který měl široké vrstvy společnosti naučit kreslit. Vedlo ho k tomu přesvědčení, že pro plné pochopení krásy je nezbytné onen prchavý pocit co nejpřesněji popsat - a velmi vhodným způsobem je kresba (ať normální, nebo takzvaně “malovat slovy”). Nejen se dívat, ale všímat si - a velmi přesně zde platí, že proces je nadřazen výsledku. De Botton cituje Ruskinova slova na závěr jeho kurzu kreslení:

A nyní, pánové, nezapomeňte, že jsem vás tu neučil kreslit, ale pouze se dívat. Dva lidé procházejí přes tržiště Clare Market, jeden z nich vyjde na druhém konci a není o nic chytřejší než předtím; ten druhý si všimne snítky zelené petrželky, která visí přes okraj košíku prodavačky másla, a odnáší si s sebou mentální obrázky krásy, kterých pak po mnoho dní využívá ve své každodenní práci. Chci, abyste takovéto věci viděli.

Proto jsem měl trochu špatné svědomí z naší uspěchané výpravy (během týdne jsme objeli Island dokola) a z našeho focení: protože nejsme fotografové, spíše než co jiného jde v našem případě o cvakání, o někdy až trochu zoufalou snahu zachytit a přivlastnit si daný moment, abychom se mohli rychle přesunout dál a přitom ho neztratili. Jistě sami víte, jak velký rozdíl je mezi kvalitní fotografií (která je jinak skutečně neuvěřitelným médiem) a momentkami z dovolené, které nemají žádnou hodnotu a nikdy se na ně už nikdo (včetně vás) nepodívá. Myslím, že v tomto případě skutečně platí, že zde je reálný rozdíl mezi kvalitním a méně kvalitním přístrojem - i když nejsme žádní profíci, myslím, že se nám povedlo udělat občas i fotku, která “má duši” a vystihuje dané místo docela dobře (a mrzí mě zpětně, že občas jsme měli vybité baterky a tak jsme třeba odjeli z “Mordoru” bez jediného snímku).

Ruskinovy myšlenky mě pronásledovaly z celé knihy během naší cesty asi nejintenzivněji. Kromě kresby také obšírně popisuje techniku slovní malby, která popisuje dané místo - tedy jak vypadá, ale používá jazyk k vyjádření toho, jak na nás působí. To samozřejmě neplatí ani zdaleka jen o cestování. Touha přivlastnit si zážitek spojený s četbou knihy, sledováním filmu, poznání nového člověka - ve všech těchto případech nám může pomoci zastavit se, přemýšlet a pak se snažit popsat onu situaci pokud možno detailně, a přitom nejen suchým výčtem či popisem. A tak jedním z předsevzetí, které jsem si přivezl z Islandu, je vést si “čtenářský” deník, ve kterém budu klást důraz na to, jak na mě dotyčné dílo působilo, jak mě ovlivnilo, jaké otázky jsem si kladl. Publikování tomu pak přidává možnost diskuse s ostatními - ostatně i na film se mnoho z nás dívá raději ve společnosti a následná diskuse ve skupině lidí může výrazně změnit dojem z něj, protože ostatní vás navedou na myšlenky, které by vás samotné nikdy nenapadly.

Kapitola devátá: O zvyku

De Botton se po návratu do Londýna snažil dívat na město očima turisty. A to patří k jedněm z nejzajímavějších momentů cestování - zkusit vnímat své domácí prostředí jinak. Mám s tím zkušenosti už z dětství, kdy mě doslova uhranula kniha Výpravy s paní Klomínkovou (Ilona Borská) o skupince dětí v Praze, které během jarních prázdnin zažívají dobrodružství se starší paní, která je "čarodějnice" a vykládá o historii různých míst tak poutavě, až se skutečně "přenesou" o několik set let zpět. Mimo jiné si zahrají soutěž, kdy mají poznat různé docela známé budovy a místa v Praze - ale něco je jinak: všem budovám chybí přízemí. Jsme zvyklí příliš nezdvihat hlavu a nedívat se na barokní, secesní či historizující fasády, zdvihnout zraky ke věžím kostelů - k naší škodě, protože často je co obdivovat.

Odmala jsem měl rád mapy a tak jsem se snažil poznat celé Brno, své rodné město - jako malý jsem o víkendech s mámou prozkoumával všechny čtvrti a myslím si, že dodnes mám docela dobrý přehled. Ale de Botton myslí samozřejmě něco maličko odlišného. Představuje dalšího francouzského autora, Xavier de Maistre, který roku 1790 napsal knihu Cesta okolo mého pokoje. Internován na šest týdnů v jednom pokoji, chtěl dát návod pro všechny, kdo jsou na skutečné cestování příliš chudí, nemocní či líní. Jednou z hlavních myšlenek je ovšem to, že nezáleží až tak na velkoleposti cesty jako na vlastním přístupu. De Botton to shrnuje takto:

… míra potěšení z cesty možná záleží více na rozpoložení mysli, s jakým k té cestě přistupujeme, než na jejím cíli. … Za jeho hlavní rys lze považovat vnímavost. K novým místům se přibližujeme s pokorou. Nejsme zatížení žádnými pevnými představami o tom, co je či není zajímavé. Rozčilujeme místní obyvatele tím, že se zastavujeme uprostřed dopravy a v úzkých uličkách a obdivujeme se věcem, které oni považují za bezvýznamné drobnosti. Málem se necháme přejet, protože nás zaujala střecha vládní budovy nebo nápis na zdi. Dlouze se zabýváme úpravou jídelního lístku či oblečením televizního moderátora. Cítíme pod přítomností vrstvy historie, děláme si poznámky a fotografujeme.

Nakonec pak vzpomíná Nietzscheho, který si posteskl, kolik lidí neodkáže z mnoha neobyčejných zážitků a cest vytěžit vůbec nic a nechají se jen tak unášet proudem, neteční vůči tomu, co je obklopuje. A nabádá čtenáře: snažte se, aby vaše cestování - ať už do neprozkoumaných krajů nebo okolo svého pokoje - obohacovalo váš život, nutilo vás klást si nové otázky a stalo se tak v pravém smyslu slova nezapomenutelným. Já se proto (mimo jiné) vyhecoval k napsání této recenze, vytvoření dvou playlistů inspirovaných Islandem (první a druhý) a s mojí přítelkyní jsme pro kamarády připravili islandskou gastroparty (vlastní sladký chleba - mimochdem, vaří se v tetrapacku -, jehněčí polévka, zapečená ryba, shnilý žralok, mechovice a tak). Právě Laďka je autorkou většiny fotek doprovázejících tento článek. Celou galerii pak naleznete na Picase.

Místo epilogu

De Bottonova kniha epilog nemá, ale já mám ještě něco na srdci. Island je kouzelná země, kterou rozhodně doporučuji navštívit a to pokud možno na delší dobu než osm dní, které jsme tam strávili my (to je nejkratší možná doba, aby to vůbec dávalo smysl). Pokud máte řidičský průkaz, rozhodně stojí za to půjčit si auto (zkuste ACR.is - James pronajímá starší Volva a Saaby - jsou levnější a nemusíte panikařit, že zaplatíte mastnou pokutu za malinkatý škrábanec). Také je podle mě velká škoda jet někam a neseznámit se s místními lidmi. Jednou z nejlepších možností (a zadarmo) je využít server Couchsurfing.org - kde si lidé navzájem pomáhají při cestování. Nejde jen o ubytování zdarma - to vnímám spíš jako bonus navíc - ale o šanci potkat se se zajímavými lidmi, kteří vám ukážou místa, kam byste jako turisté nejspíš neměli šanci "zabloudit".

De Bottonovy knihy vypadají velmi zajímavě - sice se občas nevyhne nějakému tomu klišé, ale celkově zprostředkovává notnou dávku zajímavých informací a nutí člověka přemýšlet nad běžnými věcmi novým způsobem. A to se počítá. Více se o něm můžete přečíst na jeho stránkách: alaindebotton.com. U nás vychází jeho knihy v nakladatelství Kniha Zlín v edici Tema.

Umění cestovat v pyžamu

{sylvaf} blok, 10. července 2011, autor: Sylva Ficová

S příchodem léta se v evropských končinách sluší cestovat nebo o cestování alespoň snít, mluvit a psát. Odpovědí na otázku kam cestovat se nabízí na tisíce, otázka za kolik se raději taktně přechází a málokdo se pozastaví i nad tím, co spoustu lidí k cestování vlastně pudí a proč by vlastně měli vytáhnout paty ze svého zabydleného malinkého světa. Právě na poslední otázky se snaží odpovědět knížka Umění cestovat (The Art of Travel) Alaina de Bottona, kterou vydalo nakladatelství Kniha Zlín v čtivém překladu Alice Hyrmanové McElveen. Nejde přitom o cestopis ani příručku, ale sbírku esejů, jež zkoumají roli cestování v životě některých významných spisovatelů a malířů a líčí melancholické pocity autora ve chvílích, kdy se sám odhodlal opustit Londýn a vydal se na Barbados, do Madridu či na Sinaj.

Na otázku proč lidé cestují, de Botton odpovídá vskutku nečekaně: cílem je uniknout nudě a všednodennosti a hledat „alternativu sobeckého pohodlí, návyků a omezení obyčejného, zakořeněného života“ (s. 59). Tento motiv nachází u Flauberta, pro něhož se „slovo štěstí pomalu stávalo zaměnitelným se slovem Orient“ (s. 70) nebo Baudelaira („Pryč! Pryč z těch míst, kde z našich slz je bláto cest!“ s. 49). Jiný motiv vidí v touze po poznání, kterou skvěle postihuje podkapitolka O zvídavosti líčením cest přírodovědce Alexandra von Humboldta a se kterou vtipně kontrastuje de Bottonův nefalšovaný nezájem o památky v Madridu. Při své blahosklonné generalizaci, jejímž měřítkem je jedině on sám, však autor opomíjí i jiné motivy: touhu po odpočinku a vnitřním naplnění či obyčejnou (pracovní) nutnost.

Přestože esej je literární žánr, který už z podstaty vychází z postoje a života autora, Umění cestovat je nepřesvědčivější, když Alain de Botton zapomene na sebe a zaměří se třeba na Wordsworthe, který Angličanům „objevil“ Jezerní kraj, nebo na van Gogha, jehož obrazy de Bottonovi umožnily ocenit krásu Provence. Působivá je i část O uchopení krásy, inspirovaná Johnem Ruskinem, věnovaná další otázce spojené s cestováním: jak uchovat krásu a probudit naši vnímavost k věcem kolem nás. Právě tyto kapitoly jsou nejčtivější a probouzejí ve čtenáři chuť přečíst si znovu báseň o Tinternském opatství, podívat se na barevné reprodukce (ne-li přímo originály) obrazů namalovaných v Provence a sáhnout po Ruskinových lekcích kreslení. Pobavení pak může najít v protipólu Umění cestovat – ve stejnojmenné viktoriánské příručce pro cestovatele od Francise Galtona.

Alain de Botton píše s lehkostí, místy s vtipem a šarmem a „slovní malbu“ (puntičkářské popisy míst a pocitů i ilustrativních fotografií a obrazů) zvládá natolik, že mu leckterý čtenář odpustí i klišovité bonmoty („Cesty jsou porodními bábami myšlenek.“ s. 56). Na svých cestách pozoruje dopravní prostředky, přírodu i památky, trochu nepochopitelně ho však blíže nezajímá základní věc, bez které skutečné poznání jiných míst není možné: živoucí lidé. Snad je to tím, že ze všech průvodců po cestách, jež nám postupně představuje, je mu nejbližší Duc des Esseintes z Huysmansova románu Naruby nebo Xavier de Maistre, autor Cesty okolo mého pokoje. Ne náhodou se s nimi setkáváme na začátku a v závěru knížky. První a poslední moudro, které nám de Botton nabízí, tak vlastně zní: „Všude dobře, doma nejlíp“. Zvlášť pokud máte modro-růžové pyžamo.

Alain de Botton: Umění cestovat

Tomasfojtik.blog.idnes.cz, 9. července 2011, autor: Tomáš Fojtík

Před více než dvaceti lety se lidem z našich končin otevřely do té doby nevídané možnosti cestování. Do té doby se cestovat příliš nemohlo - najednou to nebyl problém (pokud jste si to mohli dovolit, samozřejmě). A tak se Češi vydali poznávat svět.

V radostné euforii, že konečně můžeme vyjet západně od Aše nám ale nedocházelo, že cestování není jen tak - že pravé cestování neznamená naskládat 45 lidí do autobusu, vybavit je konzervami lančmítu, sklenicemi okurek a bochníky Šumavy, repelentem, opalovacím krémem a týden se kochat nebo válet u moře - každý z nás asi na takovém zájezdu někdy byl. Mysleli jsme si, že umíme cestovat - protože se naskládáme do těsné škodovky stodvacítky, a za deset dní se vrátíme zpátky přes Rozvadov. Alain de Botton ve své knížce Umění cestovat přináší jiný - a musím hned říct, že mimořádně inspirativní - pohled téma cestování. Ostatně, jako ve všech svých knížkách.

Bottonovy úvahy a postřehy jsou neuvěřitelné. Například v jedné kapitole přináší zamyšlení nad tím, jak na člověka při cestování dýchne atmosféra jiného místa, když vidí nápisy v místním nesrozumitelném jazyku (uvádí to na příkladu letišní cedule v Amsterdamu). Snad každý z nás ten pocit zažil - když jste třeba v místě, kde jsou nápisy a informace v nesrozumitelném jazyce - třeba bretonština v Bretani nebo irština v Irsku. Bottonův postřeh - a zdaleka ne poslední - nám ukazuje další rozměry cestování - další jeho krásy a půvaby.

Jako je u Alaina de Bottona obvyklé, i zde se dívá na celou problematiku ze všech možných úhlů - ale narozdíl třeba od své prvotiny Lekce z lásky (v českém překladu Viktora Janiše vyšla před několika lety - dá se sehnat a doporučuju ke čtení, je to velmi poutavé čtení) má knížka poněkud jinou strukturu. Je rozdělena do několika tematických oddílů, z nichž každý přináší jeden zajímavý aspekt cestování. Třeba aspekt Umění - Botton si všímá toho, jak na nás určité místo působí jinak, pokud ho známe třeba z děl impressionistických malířů. Vypráví o tom, jak navštívil Provence, a dokud neuviděl van Goghovy cypřiše nebo pšeničné lány, neviděl tu barvitost jižní Francie tak výrazně, jako když se později s obrazy seznámil.

Alain de Botton prostě dokáže pojmenovat pocity, které nás při cestování navštěvují taky, jen nemáme dost slov na to, abychom je vyjádřili. Botton - jako ve svých dalších knížkách, v tuto chvíli jsou přeložené do češtiny zmíněné Lekce z lásky (Leda), dále pak Architektura štěstí a Útěcha z filozofie (obě Kniha Zlín), přináší netradiční pohled na něco, co důvěrně známe. Až budu letos v létě cestovat, vzpomenu si na jeho slova o nicotnosti, která nás obklopuje v monumentálních skaliscích a která nám dává připomínku toho, jak malí jsme na tomto světě. Vzpomenu si na příběh Joba, který Botton vypráví.

Jedna z nejdůležitějších myšlenek Alaina de Bottona ale je: dokážeme vnímat opravdovou krásu? Dokážeme ji přijmout? Dokážeme se z ní radovat? Neomezuje nás naše povrchní vnímání okolí? Neomezuje nás (a to je další hrozně zajímavá Bottonova úvaha) předpoklad krásy? Když někam jedeme, slýcháme: “Jo, tam to je krásné, tam to je tak krásné, že se Ti tam určitě bude líbit.” A my pak stojíme na místě té krásy a čekáme, až na nás začne působit. Ale nedochází nám, že vnímání krásy je tak silně subjektivní, že si ji musíme objevit sami pro sebe, nemůžeme ji získat od druhého člověka.

Jak říkám - Bottonovy úvahy a náměty k zamyšlení jsou mimořádně inspirativní a přinášejí do duše vnímavého člověka hrozně moc podnětů. Jsou také vzrušující přednáškou pro všechny, kteří se nechtějí spokojit s autokárovým způsobem cestování. Pro všechny, kteří dávají přednost kvalitě před kvantitou.

A nemůžu nezmínit mimořádnou péči, kterou Kniha Zlín Umění cestovat věnovala: Knížka je vytištěna na křídovém papíře a text je doplněn o reprodukce obrazů, které Botton ve svém výkladu zmiňuje. Tahle vizuální složka je důležitá, protože nám pomůže zesílit dojmy autorem předkládané - a výsledek jednoznačně stojí za to.

Alain de Botton: Umění cestovat

Lisarahk.blogspot.com/, 6. července 2011, autorka: Kateřina Samková

Začalo léto, doba dovolených, prázdnin, volna. Taky máte chuť na pár dní opustit každodenní stereotyp a uvidět něco nového? Nové krajiny, nové lidi, nová místa, nové zvyky? Načerpat z cest energii, motivaci, inspiraci? Prostě cestovat. Anebo naopak jste nemocní, nemůžete z nejrůznějších důvodů odjet, ale o krásy cest nechcete přijít? Nebo jen chcete sáhnout po dobré knížce a počíst si?

Pokud alespoň jednou kladně zakývete hlavou, tak se vydejte do knihkupectví a v regálech hledejte Umění cestovat od Alaina de Bottona.

Kdybych měla o knize říct něco jednou větou, pomohla bych si trošku názvem známého filmu a řekla bych vám: Všechno co jste chtěli vědět o smyslu a významu cestování, ale báli jste se zeptat (nebo vás to ani nenapadlo). Podle mne tato věta dokonale vystihuje knihu. A vlastně by nebylo třeba nic dodávat, ale přesto tady máte pár podrobností.

Kniha je rozdělena do pěti kapitol, přičemž se první čtyři člení na dvě podkapitoly. Vždy se na začátku dozvíte kam se v té které části vydáte a která osobnost bude vaším průvodcem. Přestože je text rozdělen do kapitol, knihu vnímám jako román.

Dočtete se o životě Wordswortha, Edwarda Hoppera či např. Alexandra von Humboldta. Botton využívá úryvky z dopisů, cituje básně, popisuje obrazy. Dozvíte se spoustu informací, například o Flaubertovi, jak moc miloval Egypt. To je hlavní náplní první části kapitoly, v druhé se autor zaměřuje na sebe, na své prožitky a své vnímání. Místa, na která se při četbě vypravíte jsou také různorodá - od Madridu přes Skalisté hory a Barbados třeba do Londýna.

Každá z pěti částí mne něčím zaujala, např. problém venkova versus město byl velmi zajímavý, závěrečná kapitola věnovaná tomu, že nemusíme cestovat, jen koukat kolem sebe - vždyť je toho tolik, co nevidíme a vnímáme jako samozřejmost. Autor rozebírá význam cedule na letišti, jak se liší od těch, které přinášejí stejné informace, jen v jiné zemi - všimli byste si toho vy, zaujalo by vás to? Tato kniha vás to naučí.

Kniha obsahuje řadu pasáží, které by stálo za to si podtrhat, vypsat, ale hlavně zapamatovat a - teď přijde to nejtěžší - zabudovat do naše myšlení. Ostatně o tom mluví i sám autor:

Jsme schopni docela dobře vidět krásu jen tím, že otevřeme oči, ale jak dlouho si tu krásu udržíme v paměti, bude záležet na tom, jak vědomě a úmyslně ji vnímáme.

Takže vnímejte všechno, co vám okolní svět nabízí, tato kniha vám bude dobrým pomocníkem.

Verdikt: Doporučuji. Inspirativní a čtivá kniha.

Cestovanie je viac ako pohyb

Inaque.sk, 6. března 2011, autor: Ľubomír Jaško

Moderní nomádi potrebujú dať svojmu pohybu zmysel. Presúvaniu za novými výhľadmi venujú toľko času, energie a peňazí, že je najvyšší čas podrobiť cestovanie filozofickej meditácii, ako to urobil Alain de Botton.

Aj takýmto kultivovaným spôsobom možno zdanlivo komerčný charakter turistického priemyslu obrodiť na čosi ušľachtilé a nepoburujúce premýšľavých ľudí.

Pohnútky a obmedzenia

Ku všetkým, čo túto potrebu cítia, prichádza Alain de Botton so svojím Umením cestovať ako na zavolanie. „Filozof každodenného života“ sa o témy a prácu zatiaľ báť nemusí. Inteligentné, filozofiou šmrcnuté uvažovanie sa doteraz vyhýbalo toľkým všednosťou zaprášeným banalitám, že z Bottonových kníh zaiste vyrastie bohatá séria.

Umenie cestovať sa okrem myslenia nevyhýba práve umeniu. Bottonovými druhmi na cestách sú napríklad Baudelaire, Flaubert či van Gogh. Spolu s nimi chodí po Amsterdame a Madride, blúdi Sinajskou púšťou, Egyptom a Jazernou oblasťou na severozápade Anglicka.

Ako autor klasických bedekrov by sa neuživil, jednoducho je na také marketingové písanie príliš skeptický. Ale práve to je Bottonova podstatná dilema: Nie sme pri cieľoch svojho cestovania úplne zmanipulovaní očakávaním podporeným bežnými zdrojmi? Vieme, kam máme cestovať, kedy, aký prostriedok použiť a kdesi na konci zistíme aj to, čo nás to bude stáť. Nepoznáme však hlavný dôvod: prečo cestovať.

„Realita cestování nebývá totožná s naším očekáváním.“ To však neznamená, že nás musí sklamať. Skutočnosť bude hlavne odlišná. Tak sa môže stať, že namiesto vysnívaného pohľadu na modré nebo nad rozkošnou plážou uvidíme veľký zásobník benzínu s emblémom British Petrol alebo starú búdu pre pasových úradníkov. Na nové miesta (ciele nášho cestovania) nosíme hlavne samých seba. So svojou mysľou, spomienkami a predovšetkým neodbytným plánovaním toho, čo má prísť. „Velkou část minulosti jsme strávili jinde než tam, kde jsme se právě nacházeli.“ Ideálne by bolo cestovať nefyzicky, nechať doma všetky svoje obmedzenia a návyky. Je potom vôbec nutné vyjsť zo svojho domu a o chvíľku vzrušene čakať na lietadlo?

Cestovanie (ak sa deje minimálne vo dvojici) – a to nie je žiadna novinka – je poriadnou skúškou vzťahov. Žiadne prírodné krásy a uchvacujúce pohľady zo skál nenahradia rozčarovanie, zášť alebo inú vzťahovú nepohodu. Radosť z prípadného zmierenia (to je vždy tá lepšia možnosť) je nakoniec nezávislá od miesta. V takej chvíli je aj tá najrozprávkovejšia pláž len technickým detailom...

Botton nepohŕda ani tým, čo by sme mohli pracovne nazvať „technikou cestovania“. Napriek všeobecnému zrýchleniu presunov práve „technika“ môže pre mnohých zostať najintenzívnejším zážitkom z dovolenkovej cesty. Letiskové haly sa stávajú samostatným svetom a pre tých, čo v nich uviaznu na dlhé hodiny a dni dokonca svetom jediným. Baudelaire sa kedysi chodil do normandských prístavov kochať pohľadom na veľké lode. Dnes nás fascinuje pohľad do výšok, na „obrovské a složité bytosti“ lietadiel. Benzínové pumpy, motely, vlakové kupé a letiskové haly majú vlastnú poéziu. „Tato osamělá místa nabízejí fyzickou alternativu sobeckého pohodlí, návyků a omezení obyčejného, zakořeněného života.“

Prekvapenia vo vlastnej spálni

Dominantnou túžbou (až závislosťou) cestovateľa je exotika. Putuje svetom, aby objavil to čo je odlišné, iné a doteraz neznáme. Už od prvej polovice 19. storočia je exotika vyhradená ako kompliment a synonymum pre Stredný Východ. Pre chudobnejšie masy bol Orient dokonca importovaný. V roku 1833 davy ľudí stáli pri Seine, aby pozdravili loď Luxor vezúcu z Alexandrie do Paríža obrovský obelisk z chrámového komplexu v Thébach. Exotiku Botton chápe inak než je bežné. Pre neho nie je podmienená šialene odlišnou kultúrnou vzdialenej krajiny v inom časovom pásme. Nemusí ísť o exotiku bubnov a šamanských tancov, háremov či minaretov. Exotické môžu byť obytné štvrte v Amsterdame, malé parčíky medzi obytnými domami a veľké okná bez záclon. Odlišnosť, ktorú hľadáme, nie je v tom, že je ďaleko. Oslovuje nás, lebo sprítomňuje to, na čom nám záleží (otvorenosť, poctivosť, úprimnosť a ušľachtilá skromnosť amsterdamského bytu bez zbytočných záclon).

V Madride Botton prežil krízu cestovateľa. Nič výnimočné – krízu, akú zažijú tisíce ľudí, keď musia rozdýchať kultúrnu presýtenosť veľkomiest pozývajúcich do svojich múzeí a chrámov – v tom najhoršom prípade ešte sprevádzanú miliónmi zbytočných informácií z brožúr a infopanelov. Zvedavosť návštevníka je takouto inváziou nie podporená, ale umŕtvená. Najskôr si musíme vypestovať potrebnú vnímavosť k veciam, potom ich môžeme reálne objavovať skryté v spleti zemepisných šírok a dĺžok.

Cestovanie sa dnes stáva dokonca jednou z náhrad (alebo podôb?) transcendencie. Európanov priťahujú vznešené končiny. Návštevy takých krajín im dovoľujú zažiť citové spojenia s vyššou mocou bez toho, aby sa museli „diskreditovať“ oficiálnymi náboženstvami alebo si komplikovať život nárokmi svätých textov.

Cesta končí, na programe je návrat. Väčšina nomádov na čas znovu zakotví v bezpečí svojej obývačky a spálne. Práve tam zistí, že aj také mikrosvety skrývajú neobjavené krásy.

Bottonove filozofujúce eseje nie sú pre primerane rozhľadeného čitateľa ničím šokujúce. Pôsobia ako povzbudenie a prebudenie ľahko zraniteľnej citlivosti. Vzrušujúce cesty začínajú v našich mysliach.

Umenie cestovať je našťastie veľmi autonómne. Nežiada presne vymedzený objem peňazí ani nevyhnutný počet kilometrov. Ide o dobrodružstvo otvoreného ducha.


Dotaz k produktu Umění cestovat

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail: *
Číslo "10" slovy: *
Váš dotaz: *
 
 

Dále doporučujeme




Moderní nakladatelství
Aktuální literární trendy