Náboženství pro ateisty

Cena: 289 Kč  260 Kč
Autor: Alain de Botton
Dostupnost: skladem
ISBN: 978-80-87497-48-7
Překlad:Pavel Bakič
Datum vydání: 9. prosince 2011
Edice: TEMA
Počet stran / vazba:136/brožovaná

V době od 25. 7. 2014 do 1. 8. 2014
je e-shop uzavřen

Náboženství pro ateisty

Popis: Náboženství pro ateisty

Koupit e-knihu (vyšla 3. října 2012)
Doporučená cena: 209 Kč

palmknihy kosmas ereading martinus.cz martinus.sk iBookstore

Přehled všech prodejců našich e-knih a seznam titulů dostupných v elektronické podobě

V roce 2006 se na anglosaském knižním trhu nečekaně rozhořela válka o náboženství: Známý evoluční biolog Richard Dawkins ve svém bestselleru Boží blud napadl jménem vědy a racionality víru v jakoukoli vyšší moc a strhl lavinu publikací, v nichž si vědečtí racionalisté ostře vyměňovali názory s obránci náboženství a jeho společenské role. V České republice, kde role víry, zvlášť organizované, zůstává slabá, mohla Dawkinsova kniha sotva vzbudit podobný rozruch; Alain de Botton, známý českému čtenáři románem Lekce z lásky a několika esejistickými svazky, např. Architektura štěstí (Kniha Zlín 2010), Útěcha z filosofie (Kniha Zlín 2010) nebo Umění cestovat (Kniha Zlín 2010), nahlíží problém z odlišné, pro ateistu provokativnější pozice a ptá se, co může náboženství přinést těm, kdo odmítají přijmout jeho doktrínu. V deseti kapitolách se autor zabývá architekturou, uměním i mezilidskými vztahy a dokládá, že nedogmaticky vnímaná náboženská tradice nám může i v sekulární společnosti pomoci k plnějšímu a lidštějšímu životu.


Úryvek: Náboženství pro ateisty


Recenze: Náboženství pro ateisty

Sekta pro ateisty

Lógr, 4. října 2012, autor: Ondřej Horák

Filozof a ateista Alain de Botton před několika dny oznámil záměr postavit poblíž londýnské finanční čtvrti City čtyřicet sedm metrů vysokou věž, která by sloužila jako „chrám ateismu“. Nápad přitom nebyl přijat příliš vřele. Podle Richarda Dawkinse a jiných populárních naturalistů je slovní spojení „chrám ateismu“ oxymóronem a samotná představa takové budovy je podle nich absurdní. Fundamentalističtí křesťané v diskuzích pod novinovými zprávami zase de Bottonovi doporučují, aby se seznámil s osudem mýtické babylonské věže a stavbu pokládají za urážku boha. Kritici, kteří mají na srdci bezpečnost v Londýně pak varují, že nepřátelství vůči věžím bezbožnosti s bohem fundamentalistických křesťanů sdílejí i fundamentalističtí muslimští teroristé.

Nápad tedy sice nevzbudil nadšené reakce, na druhou stranu ale kolem něj vznikla slušná mediální kauza. Nejspíš ne náhodou se o de Bottonově vizi začalo mluvit v době, kdy se na pulty britských a amerických knihkupectví dostává jeho nová kniha Náboženství pro ateisty: bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství, jejíž český překlad s předstihem už v prosinci vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Autorův návrh na stavbu chrámu ateismu přitom není pouze čirou mediální provokací. Mnohem spíše jde o praktické vyústěním teoretických myšlenek, které jeho kniha obhajuje.

Kniha má za cíl představit novou verzi ateismu, kterou autor ve svých přednáškách nazývá „Ateismus 2.0“. Jasně se přitom vymezuje vůči údajně agresivnímu a destruktivnímu ateismu známého z děl a vystoupení Richarda Dawkinse. De Botton navrhuje, aby ateismus přestal být negativistickou kritikou náboženství a místo toho se stal spíše jeho pozitivní alternativou. Asi nejdůležitějším poselstvím knihy je pak tvrzení, že by se ateistické hnutí nemělo apriori štítit všeho náboženského, protože některé náboženské vynálezy jsou údajně užitečné. Trávení času ve vlastních monumentálních chrámech (například někde uprostřed Londýna) je prý právě jedním z užitečných vynálezů náboženství, které by si ateistické hnutí mělo osvojit. Tato volnočasová kratochvíle totiž člověku údajně psychicky ulevuje, když mu skrze majestátní architekturu připomíná jeho malost a bezvýznamnost jeho starostí.

Obecná proklamace, že na náboženství může být něco dobrého a že se od něj ateisté mohou něco naučit zní ještě docela přijatelně. Horší je, když se de Botton pustí do konkrétních návrhů toho, jak by se ateisté mohli z „moudrosti náboženství“ poučit. V jedné z jeho kuriózních vizí například navrhuje, aby vznikla síť restaurací jménem „Agapé“, jejíž provoz by se inspiroval hostinami raných křesťanských sborů. Člověk by byl v takovéto restauraci záměrně posazen k neznámým lidem a večeře by měla dopředu daný řád, který by účastníkům předepisoval témata konverzace uvozená závažnými otázkami jako „Čeho litujete?“, „Komu nemůžete odpustit?“ nebo „Z čeho máte strach?“.

Kritici většinou nesouhlasí se samotným základem de Bottonovy vize ateismu, především pak s tvrzením, že by se ateismus měl stát pozitivní alternativou náboženství. Tito lidé mají stručně řečeno za to, že ateismus, který staví chrámy a zakládá restauace přestává být ateismem a začíná být sektou. Podle mého názoru má pak de Botton pravdu v tom, že musí existovat pozitivní světonázorová alternativa náboženství. Ta už ale naštěstí dávno existuje a je jí naturalismus, scientismus a sekulární kultura. Pocit vlastní malosti, který by člověk mohl zažívat v padesátimetrovém chrámu ateismu fanoušci vědy už dávno prožívají a to například při sledování klasického dokumentárního seriálu Cosmos astrofyzika Carla Sagana z roku 1980. Mše pak sekulární kultura nahrazuje ještě snáz a to například prostřednictvím zážitků z fotbalových utkání a koncertů. A nakonec i poutě snadno nahradí například letní hudební festivaly.

Obecně lze říct, že kniha je napsaná velmi čtivě, obsahuje spoustu zajímavostí týkajících se jednotlivých náboženství a k tomu je od začátku dokonce prosycená jemným humorem. Mnohé z

těch de Bottonových názorů, které se netýkají přímo jeho projektu „Ateismus 2.0“ jsou sympatické – například když kritizuje současnou podobu výuky humanitních věd nebo smysl existence nesrozumitelného moderního umění. Pokud by kniha měla za cíl pouze poučit a pobavit, vedla by si na výbornou. Z hlediska pokusu o změnu způsobu jak ateisté přemýšlí o náboženství jde ale spíše o solitérský projekt, který pravděpodobně zapadne.

Alain de Botton: Náboženství pro ateisty

A2 5/2012, autor: Jiří G. Růžička

Náboženství pro ateisty od filosofa -popularizátora Alaina de Bottona je tak trochu nakladatelskou kuriozitou. Copyright uvedený v knize pochází z roku 2012, kniha přitom byla vydána již koncem roku 2011. Je to tím, že vyšla netradičně v českém překladu dřív než v originále (v němž vychází až letos v únoru). Botton se zabývá náboženstvím v trochu jiných souvislostech, než bývá zvykem. Nestýská si nad tím, že náboženství pomalu vyklidilo své místo vědě, ale nelíbí se mu ani odosobněná západní společnost. Na náboženství se dívá ze sociologického a zejména psychologického hlediska a snaží se na něj navázat především v oblasti rituálů a péče o duši. To může být blízké i českému čtenáři -ateistovi. Vždyť vánočních svátků se držíme jako klíště, aniž bychom museli ve zrození Ježíše věřit. Botton jde ve svých úvahách ale dál. Na univerzitách by třeba zrušil výuku literatury, místo ní by chtěl učit o tom, co může literatura říct k situacím, které prožíváme. Podobně jako Bible věřícím by nám měla literatura poradit, jak se zachovat. Místo kostelů by zase stavěl chrámy rozjímání (v lůnu přírody) nebo perspektivy (zde by byl znázorněn čas vesmíru, který by měl kontrastovat s naší vlastní pomíjivostí). Naštěstí je Botton dostatečně nad věcí a nesnaží se o stvoření nového náboženství. O tomto nadhledu svědčí i závěrečná kapitola věnovaná osobnosti Augusta Comta, mimo jiné zneuznaného zakladatele humanistického náboženství.

Recenze: Alain de Botton – Náboženství pro ateisty

Bloxxter.info, 1. března 2012, autor: Pavel Cody Ungr

Když jsem se o této knize dozvěděl, tak jsem nadšeně zaplesal. A to hned z několika důvodů. Za prvé – nejsem ateista. Za druhé – nepovažoval bych se za ortodoxně nábožensky věřícího v tom smyslu, jak může být běžnou společností vnímáno. Pouze si uvědomuju iraciálnost našeho světa a tu vnímám jako jeho nedílnou součást. Nicméně pozitivně vnímám ateismus v jeho mnoha aspektech. Proto jsem se na knihu těšil s dychtivým očekáváním, co mi nabídne.

Takže milí čtenáři, připravte se na to, že vás patrně knížka naštve, pokud jste silně věřící nebo silní ateisté až antitesté. Abych lehce kontroverzně dodal – tato kniha se “extrémistům” ani z jednoho tábora líbit nebude. Neříká totiž, že Ježíš je cool.

Neříká ale ani, že náboženství je blbost pro slabochy.

Což je pochopitelně postoj, který dokáže nejednoho naštvat. Namísto toho hledá na náboženství skutečnosti, které jsou na něm dobré a prospěšné pro společnost. A já jsem rád, že konečně někdo vidí, že náboženství, není jen panbíčkářství kropenkových ropuch, ale legitimní cesta životem, která nás může připravovat na nejrůznější nástrahy, které naopak naše současná prý ateistická (čemuž pochopitelně nevěřím) společnost má problémy řešit. Ať už se jedná o přechodové rituály, vztahy s rodinou, navázání kontaktů, sblížení lidí ve společnosti atp. Naopak náboženství, maje za sebou často stovky let zkušeností, si je vědomo, jak je zdravá společnost či komunita důležitá a má připravené mechanismy, přioděné do liturgických kalendářů a náboženských tradic, které tyto problémy řeší.

Alain de Botton se snaží okleštit náboženství od té duchovní složky a nacházet v něm důležitou roli společenskou, kulturní a morální. A je opravdu velmi úspěšný. Odhaluje nám prvky náboženství ve své genialitě a kráse a dovolí nám žasnout nad jednoduchostí a přesto až brilantní komplexností jednotlivých náboženství.

Nemohu se však zbavit dojmu, že Alain de Botton, ač sám nemůže uznat náboženství jako celek, je jím fascinován a hledá argumenty, aby ho mohl legitimně a zcela racionálně milovat. Obdivuje architekturu nebo filosofii, žasne nad tradicemi a uctívá morálku. Přesto však mu jeho jeho omezení dané vzděláním a tlakem společnosti nedovolí uznat náboženství jako celek a nutí ho jej pitvat na kousky a ty respektovat.

Dovolím si nyní malou odbočku, víte, že vlastně nevíme, přesněji akademická obec se není sto shodnout, co to náboženství vlastně je?

Wikipedie: Není známa definice náboženství, na níž by se širší vědecká komunita shodla. Náboženství v moderním smyslu je totiž velmi abstraktní pojem, k němuž se dospěje až na základě srovnávání. Na náboženství je možné nahlížet z různých, i protikladných úhlů pohledu. Odborná literatura poskytuje mnohu různých definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí. České slovo náboženství, úzce spojené s pojmem Boha, má také posunutý význam oproti pojmům v jiných jazycích, odvozeným často ze slova religio, které má zřejmě původ ve slovese relegere (= znovu pročítat, promýšlet) a je příbuzné se slovy označujícími ohleduplnost, svědomitost i posvátnost.

Až zase uslyšíte mluvit o náboženství, zeptejte se ho, co tím vlastně myslí? Jestli má na mysli Marxovo Opium lidstva nebo naopak Štampachovo “Náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenost”.

A díky tomuto oslímu můstku si dovolím vyřknout kritiku k oné knize, která mě pálí na jazyku, potažmo na mezerníku, již od začátku této recenze. Jakkoliv si myslím, že autorova snaha mohla být upřímná a chtěla zachytit to nejlepší pro ateisty z religiozního náboženství, nepovedlo se to tak, jak myslím, že chtěl. Proč? Protože není možné vypitvat něco z celku a očekávat, že bude fungovat samo o sobě. Stejně jako vám nepomůže procesor, hard disk a monitor na stole vedle sebe. Stejně jako sex bez lásky vám nedá ten prožitek, jako milování s vaší životní láskou. Stejně jako vám žádný duchovní prožitek nenahradí první zážitek s LSD na divokém mejdanu.Je to podobné, může to být zajímavé, ale chybí tomu ta základní esence.

Stejně upřímně mohu kritizovat autorovo omezení se na velká zejména na abrahámovská náboženství, díky kterému je celé dílo velmi nevyvážené.

Přesto ale … přesto je to velmi inspirativní kniha, která se čte velmi dobře a nutí k zamyšlení. Nutí vás přehodnocovat a ujasňovat si vaše priority, cíle a pocity. Tedy, pokud nejste extrémista a o svých pohnutkách vážně přemýšlíte. Takže ano, doporučuji rozhodně k přečtení a zamyšlení. A to i vám, atestům, a mírně spirituálně ovlivněným.

Náboženství pro ateisty

Neoluxor.cz. 29. února 2012, autor: Tomáš Fojtík

Nemusíte chodit do kostela a dokonce ani nemusíte věřit v Boha, abyste dokázali přijmout to dobré, co víra a náboženství světu přináší. To je základní myšlenka Alaina de Bottona z jeho nejnovější knihy Náboženství pro ateisty.

Botton je autorem mnoha knih, které popisují všemožné obory lidské činnosti s pestrobarevnou mozaikou souvislostí a pohledů. Nejdříve psal o lásce, ve svém metarománu Lekce z lásky (Essays in love). Na modelovém případu soužití dvou lidských jedinců popsal všechny fáze a úskalí, které sebou láska a společný život přináší. Nepoučoval, jako mnozí jiní, jak se chovat. Ale pohledem sociologie, psychologie nebo i filosofie přinesl vysvětlení: proč se věci dějí tak, jak se dějí. A podobně si pak vedl u dalších svých knih: Umění cestovat, Útěcha z filosofie, Architektura štěstí a nově i Náboženství pro ateisty.

Základní autorova úvaha, ze které vychází celý jeho text je ta, že naprostým zavržením náboženství a vše, co k němu patří, se ochuzuje nejen lidský jedinec, ale společnost jako taková. Jak je jeho dobrým zvykem, tuto svou premisu pak rozvíjí v mnoha kapitolách, ve kterých téma zkoumá téměř pod mikroskopem. Ukazuje třeba, jak náboženství pomáhalo formovat morální postoje společnosti. A že tyto postoje můžeme vnímat a přijímat, aniž bychom věřili v Boha, nebo byli účastni náboženskému konání.

Sympatické je, že Alain de Botton nestraní ani jedné, ani druhé straně. Oceňuje na církvích, že co se týče „brandu“ a marketingu nemají konkurenci. Ale současně s tím ateistovi bude libě znít jeho teze, že celé náboženství je určitý nástroj, jak ovlivnit a změnit myšlení, konání a vůbec celé dějiny lidstva.

A protože Botton je nekorunovaným králem souvislostí, popisuje i vlivy církví na běžný život všech lidí. Třeba co se liturgického kalendáře týče, všelijakých svátků (například Vánoce) a taky architektury. Jak by naše města vypadala bez chrámů a klášterů? Jak by vypadala mapa turistických zajímavostí bez poutních míst? Botton vás určitě přesvědčí, že nebýt věřícím (tedy – být ateistou) nemusí nutně znamenat, že všechny aspekty a vymoženosti života a světa věřících vytěsníme z našeho života.

No a jako obvykle – i tato kniha je napsána lehký a příjemně čtivým stylem. Nudit se rozhodně nebudete.

Náboženství pro ateisty

Knižní novinky XI/2012, autor: Milan Šilhan

Kniha Zlín vydala po esejích Umění cestovat, Architektura štěstí a Útěcha z filozofie další práci Alaina de Bottona (1969) Náboženství pro ateisty – Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství (přeložil Pavel Bakič). Těžko říct, jak kniha zaujme právě v naší, české, silně ateistické společnosti. Při četbě knihy jsem si hned vzpomněl na první větu eseje Juliana Barnese Žádný důvod k obavám: „V Boha nevěřím, ale schází mi.“ I modernímu člověku, ateistovi, obklopenému všemi vymoženostmi naší doby, může chybět jakýsi přesah, víra ve „vyšší moc“; přitom ale nevěří na zázraky ani na duchy a nechce poslouchat církevní dogmata a náboženská přikázání. Náboženství (Botton vychází pouze z křesťanství, judaismua buddhismu) je tu ale tisíce let a za tak dlouhou dobu vytvořilo řadu věcí, které prostě fungovaly, jen naše moderní společnost je nedokáže využít, přetransformovat pro své potřeby. Botton navrhuje řadu zajímavých námětů k zamyšlení. „Tato kniha vychází z premisy, že musí existovat možnost zůstat zapřisáhlým ateistou, a přece tu a tam najít ve víře něco užitečného, zajímavého a útěšného a uvažovat, zda by se jisté náboženské myšlenky a praktiky nedaly přenést do sekulární společnosti.“ V každé kapitole zkoumá Botton jednu oblast lidského života a poznání, uvede vždy, jak se k té oblasti stavěla církev a jak bychom se tím mohli inspirovat dnes. Těmi oblastmi jsou sounáležitost, dobrota, vzdělání, laskavost, pesimismus, perspektiva, výtvarné umění, architektura a instituce. Např. v oddílu o vzdělání najdeme i kritiku současného vyššího vzdělávacího systému. Botton se domnívá, že jsme mu „svěřili dvojici úkolů, které se mohou ukázat jako protichůdné: naučit nás, jak si zajistit živobytí, a naučit nás, jak žít, přičemž jsme onen druhý cíl nechali lehkovážně mlhavý a dovolili mu ležet ladem.“ Moderní společnost se snaží nahradit Písmo kulturou. A Bottonovi se to nezdá až tak nesmyslné: „Romány a historické příběhy mohou snadno přinést mravní ponaučení a zušlechtění. Významné malby si kladou otázku po tom, co vlastně potřebujeme ke štěstí. Filosofie dokáže účinně pojmenovat naše úzkosti a nabídnout útěchu. Literatura nám dokáže změnit život. Náboženské mravní poučky nacházejí v kulturním kánonu rozeseté své protějšky.“ Zajímavý návrh se týká např. prezentace výtvarných děl v muzeích a galeriích: „Stejně jako univerzity muzea slibují, že zaplní prázdná místa vzniklá ústupem víry a umožní nám poznání bez pověr. Tak jako u sekulárních knih doufáme, že by mohly nahradit evangelia, mohla by muzea převzít estetickou úlohu kostelů.“ Podle Bottona by však kurátoři měli najít odvahu prezentovat výtvarná díla jinak, než jak jsou dlouhou dobu zvyklí: tedy ne podle období nebo jednotlivých zemí či škol, ale tak, aby se nový systém „řídil zájmy naší duše“. Botton by chtěl „návštěvníky proměnit silou umění, jak se to děje v kostelech a chrámech“. Obdivuje také náboženství jako „instituci“, která má samozřejmě daleko větší moc a sílu něco změnit než jednotlivec nebo kniha. Jenže naše nedůvěra k institucím je – zčásti oprávněně – příliš silná na to, aby se vůbec něco změnilo: institucím nevěříme a na jednotlivce nedáme. „Podstatou sdělení je, že mnohé z problémů moderní duše se dají úspěšně vyřešit metodami, s nimiž přišlo náboženství a které stačí uvolnit z nadpřirozené struktury, v níž se původně objevily. (…) Náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím.

Co radí „bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství“

iDnes.cz, 21. ledna 2011, autor: Jan Lukavec

Náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím – to je asi ústředí teze nové česky vydané publikace Alaina de Bottona (1969), původem švýcarského novináře, televizního producenta a spisovatele žijícího v Británii.

Autor se sice prohlašuje za ateistu, ale jeho kniha je jednou velkou polemikou především s bojovnými ateisty typu britského zoologa, etologa a biologa Clintona Richarda Dawkinse, což jsou podle něj „nejustrašenější a nejhůř zklamaní lidé na světě“. Ti podle Bottona přehlížejí, v kolika ohledech zůstává náboženství relevantní i po zavržení jeho ústředních dogmat. „Odpor k domněnkám o nebešťanech a posmrtném životě“ podle de Bottona nemusí znamenat vzdát se hudby, staveb, modliteb, obřadů, slavností společných jídelních tabulí a iluminovaných rukopisů, které se s náboženstvím pojí, a ve své knize si klade za cíl „vyprostit cosi krásného, dojemného a moudrého z oné hromady věcí, které už nepokládáme za pravdivé“.

Co se nehodí, nevidí

Nepravdivost obsahu víry tradičních náboženství (přesněji: jejich iluzivnost) klade autor jako apriorní, jejich působení ovšem navzdory tomu obdivuje: tradiční náboženské organizace podle Bottona představují zdroj lidské soudržnosti, mravnosti a realistického přístupu ke světu („Ve snaze zabránit nám, abychom jeden druhému otloukali o hlavu své nenaplněné sny, nám náboženství rozumně poskytuje anděly, které můžeme obdivovat, a partnery, ke kterým máme být shovívaví“). Působení tradičních náboženských organizací přitom v knize chválí až selankovitě, nanejvýš připojuje mírně kritické poznámky na adresu vztahu křesťanství k přírodě nebo toho, že některé jeho větve, konkrétně protestantské, jsou až příliš racionalistické.

Alain de Botton pomíjí třeba to, jak náboženství často bylo (a dosud je) i příčinou nebo aspoň záminkou ke krvavým střetům. Rovněž jeho představa o mších či jiných náboženských obřadech, kdy údajně vždy odpadají společenské rozdíly a rituální odpovědi lidem pomáhají navodit spontánní komunikaci, je z hlediska nevěřícího dost idealizující – a z hlediska věřícího zavádějící, protože při mši má jít hlavně o komunikaci s Bohem.

A při popisu křesťanského prožívání karnevalu (vycházejícího z toho, jak téma proslavil ruský badatel Michail Bachtin) autor ony excesy přehání, a navíc příliš nezdůrazňuje, že líčí středověké pojetí, které už je dávno minulostí.

Představte si třeba tohle

U vybraných tradičních náboženských slavností, rituálů i institucí, jejichž chvályhodnost popisuje, se de Botton snaží být inspirativní. Vytváří vize, co by je v sekularizované společnosti mohlo nahradit; kupříkladu místo mší navrhuje „restauranty Agapé“ - ty by „zvaly do otevřených dveří a nabízely atraktivně navržené prostory“. Hosté by byli usazeni tak, aby se rozbily skupinky a etnika, podle nichž se obvykle rozřazujeme: rodiny a páry by se rozsadily a bližní by dostali přednost před příbuznými. S každým by bylo možné navázat hovor a mluvit s ním bez obav, že odmítne. U stolu by prý hosté „nalezli příručky, které by se podobaly katolickému misálu a vymezovaly by, jak se při jídle chovat. Nikdo by si nemusel hledat cestu k rozhovoru: příručky by totiž ukládaly, aby se lidé v určitou dobu bavili o předem daném tématu“.

Podobně de Botton vymýšlí obdobu židovského Dne smíření Jom kipur, před nímž jednotlivci žádají o odpuštění všechny osoby, které se jimi mohou cítit dotčeny. To autor hodnotí jako velmi užitečné neboť „vlastní pošetilost se nám hned uzná lépe, když nás nejvyšší autorita ujistí, že jsme všichni do jednoho dětinsky praštění“. Navrhuje by, aby se rituál konal čtyřikrát ročně. Jak naznačeno, zamlouvá se mu i karneval, neboť bychom podle něj „měli mít dovoleno jednou ročně žvatlat hlouposti, uvazovat si ke kabátům vlněné penisy, vyrážet do noci za zábavou, radostně a namátkou souložit s neznámými a ráno se vracet k partnerům, kteří prožili něco podobného, přičemž by obě strany chápaly, že nejde o nic osobního a že za všechno může svátek bláznů“.

Porovnejme se s galaxiemi

Rovněž způsob, jímž církve působily na mysl věřících prostřednictvím kázání, obrazů a soch, dle plodného spisovatele de Bottona vůbec není marný. Kritizuje přitom všudypřítomnost reklam ve veřejném prostoru, ty by měly být nahrazeny velkoplošnými obrazy, jež by „živě zachycovaly všechny rozmanité ctnosti, které tak lehkovážně zanedbáváme“. K autorovým dalším podobným návrhům patří nápad vysoko nad ulice našich měst umístit „elektronické Zdi nářků, které by anonymně hlásaly naše trápení a všem nám pomáhaly s utvářeném jasnější představy o tom, co život obnáší“: tedy že každý má svoje trápení a neštěstí, že i ostatním dělá starosti nesmyslnost jejich života. Část obřích a televizních obrazovek na veřejných prostranstvích by pak měla být napojena na živé vysílání z teleskopů na oběžné dráze, abychom mohli naše frustrace, bolest a strach tišit srovnání s galaxiemi, které se majestátně vznáší, aniž by o nás měly sebemenší tušení a „zůstávají nedotčeny vším, co námi zmítá“.

V tomto směru autor (zdaleka ne jako první) velmi sází na kulturu a umění, které mají náboženství nahradit. Jeho pojetí umění je dost konzervativní: hlavním úkolem umění je prý „zachytit ctnosti a neřesti“ a činit lidi „moudrými a dobrými“. To má být také úkolem literatury, jíž se autor obsáhle věnuje. Podobně, jako by se budoucí galerie měly skládat z  oddělení lásky, strachu či utrpení, i budoucím univerzitám by měly vévodit instituce jako Ústav pro vztahy, Institut umírání či Centrum sebepoznání. Literatura by se v budoucnosti měla učit jako jistá forma psychoterapeutického kurzu: Anna Kareninová by se místo lekcí o narativních technikách 19. století probírala v semináři o manželských rozporech. Akademickou vědu autor silně kritizuje: „Čeho školství svojí škrobeností dosáhne? O kolik univerzálnější by se nám jevily Montaignovy eseje, kdyby každé větě uchváceně přitakal stohlavý sbor?“

Starost o duši

V různé formy psychoterapie chce autor víceméně proměnit (či rozpustit) vlastně většinu stávajících institucí: psychoterapeutické cestovní kanceláře by přiřadily klientovým duševním potížím ty části planety, které je umí nejlépe utišit, a také velké firmy by měly zakládat vysoké školy s výukou svobodných umění a terapeutické skupiny. To všechno proto, že člověk je dle Alaina de Bottona ve své podstatě zapomnětlivý, slabý a chybující tvor. Chválí přitom katolickou církev zato, že je to celosvětová instituce „s jednotnou značkou“, jež zaručuje, že zpověď probíhá po celém světě stejně, oproti tomu psychoterapeutická praxe je dnes podle něj zoufale nejednotná a roztříštěná.

Nový život rituálů

O tom, že člověk je tvor spíše iracionální, není přesvědčen pouze de Botton a staří křesťanští myslitelé, nýbrž též mnozí současní vědci. Závěry, které z toho ovšem Alain de Botton vyvozuje, mají charakter utopie, i antiutopie současně. Kdo by například určil, který z mnoha psychoterapeutických směrů se má stát tím univerzálním, s „jednotnou značkou“? A co s uměleckými díly, která nedělají lidi „moudrými a dobrými“? Sám autor přitom nezůstává jen u knih: založil The School of Life, v níž se snaží svoje teorie praktikovat. A leccos podobného jeho konceptům vlastně nyní provozují i mnozí další lidé, i u nás. Zmínit zde můžeme třeba koncepty Kateřiny Šedé, které jsou zasazeny do každodenního života a jichž se účastní obyčejní lidé, kteří mají uprostřed svých všedních životů zažít něco mimořádného, třeba poprvé doopravdy poznat svého souseda. Nebo oslavy 750 let od první historické zmínky Starého Bohumína, jež obyvatelé slavili na náměstí v kostýmech a s ručně vyrobenými erby.

Každopádně to, že náboženské rituály měly svůj význam, si uvědomovali dokonce i komunisté, kteří se snažili je záměrně nahrazovat. V současném světě můžeme sledovat, jak se nové rituály vynořují spontánně, postupně a nenápadně jaksi zdola a naplánovaně. Způsob, který navrhuje Alain de Botton, je nereálný (a autor to dobře ví), avšak přinejmenším by tato kniha někoho mohla v tomto směru inspirovat. A to není málo.

Vyšší level tolerancie

Inaque.sk, 15. ledna 2012, autor: Ľubomír Jaško

Filozof bežného života zatúžil po transcendencii. Umenie cestovať alebo slasť spočívajúca v dobrej architektúre sú iba predpokladmi kultivovaného životného štýlu. V Náboženstve pre ateistov berie do úvahy aj ambicióznejšie ľudské očakávania.

Neľakajte sa, nejde o žiadnu náboženskú agitku, ktorá má presvedčiť neveriacich o tom, že sú odsúdení na nešťastie a prázdnotu. Naopak, Botton sa sám – hneď v úvode, aby predišiel akémukoľvek nedorozumeniu – vyhlasuje za člena klubu ateistov. Vyrastal ako syn neveriacich židov. Jeho antikrédo je nekompromisné: „Nikdy som nezakolísal v istote, že Boh nie je.“

Viac ako úžas v gotickej katedrále

Náboženstvo vníma ako osvietený intelektuál, ktorý pohŕda predsudkami a nemôže si dovoliť luxus zotrvať v zbytočnom nepriateľstve voči tomu, čo má potenciál zušľachťovať svet. „Musí predsa existovať možnosť zostať zaprisahaným ateistom, a predsa tu a tam nájsť vo viere niečo užitočné, zaujímavé a útešné.“

Do tejto chvíle to napriek všetkej úcte k Bottonovej veľkorysosti nevyzerá na šokujúci supervýkon. Ateisti tak ako väčšina náboženských ľudí už dávno prestali nosiť strelné zbrane. Vedia sa kochať gotickou katedrálou alebo si večer pri fľaške vína pustiť cédečko s hudbou, ktorá kedysi dávno vznikala pre sakrálne využitie. Priatelia sa s vyznávačmi iných svetov a tolerujú náboženské rituály svojich príbuzných.

Alain de Botton však ide so svojou zvedavosťou ďalej a hľadá v náboženstvách posolstvá a myšlienkové formy, ktoré môžu inšpirovať sekulárne prostredie. Nezotrváva pri striktne estetickej (alebo historickej) úlohe náboženstva, o tej (väčšinou) nepochybujú ani bruselskí ideológovia či francúzski bojovníci za laický štát.

Agapé, spolupatričnosť a odpustenie

Náboženstvo ponúka pocit spolupatričnosti, a práve ten v modernom svete chýba. Prestali sme si všímať susedov zhruba v dobe, keď sme prestali spoločne s nimi vzývať svoje božstvá. Ľudia sa identifikujú svojím zamestnaním – a to podmieňuje, či sa dostanú do stredu pozornosti alebo zostanú tvrdnúť kdesi v kúte. Chrám s liturgickou slávnosťou je v tomto zmysle naozaj nostalgickou spomienkou a súčasne vyrušujúcou alternatívou. Ľudia sa zhromažďujú bez ohľadu na sociálne a ekonomické bariéry, označujú sa za bratov a sestry. Padá väčšina mocenských mechanizmov, magnáti a monarchovia pokľaknú pred krížom umučeného tesára rovnako ako ich lokajovia a aupairky.

Kresťanské bohoslužby sa oddávna formovali ako spoločné stolovanie, hody lásky, agapé. Spoločné stolovanie je aj dnes prototypom vyjednávania konfliktov, zmierenia, solidarity a prežívaného priateľstva.

Botton ponúka aj jednu úsmevnú inšpiráciu z histórie európskeho kresťanstva. Na Nový rok sa pravidelne rozpútal sviatok bláznov, festum fatuorum. Štyri dni stál svet hore nohami, duchovní hádzali kocky na oltár, namiesto amen hýkali ako osli, organizovali pijanské súťaže, kázali zelenine a močili z chrámových veží. Posvätná parodia sacra. A Bottonovo prianie? „Mali by sme mať dovolené tárať hlúposti, uväzovať si ku kabátom vlnené penisy, vyrážať do noci za zábavou, radostne a náhodne súložiť s neznámymi.“ Lebo za všetko môže sviatok bláznov...

Po vytriezvení z tohto roztomilého sviatku sa Botton púšťa aj do vážnejších tém, viny a odpustenia. Židovstvo i kresťanstvo hlásajú ľudskú nedokonalosť. Kresťanstvo prišlo s doktrínou dedičného hriechu. Nikto sa nevyhne chybám a pádom. Takýto realizmus môže osloviť všetkých, ktorí naivne uverili, že ľudia sú od prírody dobrí. Vo veku liberálnej demokracie, keď vraj nikto nemá právo hovoriť morálne imperatívy, židovsko-kresťanské chápanie mravnosti pôsobí preventívne. Na rozdiel od štátu, ktorý zasahuje, až keď vidí neprávosť a zlyhanie, takáto morálka napájaná z iných zdrojov dokáže krotiť ľudskú agresivitu a zvládať mnohoraké skryté krutosti a trápenia.

Inštitút umierania, Centrum sebaspoznania

Ďalšie inšpirácie zo strany náboženstva sú výsostne praktické. Kresťanstvo ukazuje zmysel vzdelania. Nejde len o inteligenciu, povahu či osobnosť, do hry vstupuje čosi ďalšie, abstraktnejšie, s etickým a transcendentálnym rozmerom. Povedané v skratke: výučba má živiť, povzbudzovať a viesť naše duše. To je protiklad ku všetkým mechanickým projektom vzdelávania, technokratickým zjednodušeniam spoločnosti alebo čisto pragmatickým predstavám úspešného absolventa štúdií. Tradícia kazateľov a podobenstiev upozorňuje na dôležitosť rétoriky a obraznosti, ktorá osloví viac ako sterilné prejavy. „Dnes potrebujeme Ústav pre vzťahy, Inštitút umierania a Centrum sebapoznania.“

Duchovné cvičenia, ktorých dôležitosť už od stredoveku hlásajú staré mníšske rády a učitelia duchovnosti, môžu byť pre moderného (a poriadne unudeného) človeka alternatívou k fyzicky chápanému relaxu. Aj duša potrebuje svoje welness. V budúcnosti hádam budú na trhu cestovky, čo budú ponúkať cestu k sebe samému, uvažovanie nad životom a upokojenie rozdrásaného vnútra.

Botton je k náboženstvu láskavý, veľkorysý a otvorený. Jeho sympatie by možno nevydržali každú skúšku, vyhýba sa zásadným otázkam viery a neviery. Neodpovedá tým, ktorí nedokážu sympatizovať s niečím, čo je podľa ich najvnútornejšieho presvedčenia len lož a prelud.

Prekvapuje aj tých, ktorí sa k náboženstvu hrdo hlásia. Dokonca je možné, že im prezradí niečo, čo sami nevedeli. Od populárneho ateistu zrazu zistia, že s ich náboženstvom je spájaná hlboká ľudskosť a vyrovnanosť, realizmus voči životu a neodolateľná dobrota. Budú prekvapení (asi aj zahanbení), že im práve on priniesol takéto zaujímavé spytovanie svedomia – a bez toho, aby sa trápne venoval križiackym výpravám, aktuálnym sexuálnym škandálom alebo iným vredom na tele náboženstiev. Zatiaľ čo Botton s úctou čaká na inšpiratívne pôsobenie náboženstva, náboženstvá sa vyrovnávajú s vlastnými krízami a deformáciami.

Bottonova esej určite neznamená žiadny revolučný prelom v dialógu (či konflikte?) medzi ateizmom a náboženstvom. Dialektici a fundamentalisti, materialisti a duchovní rojkovia budú naďalej tráviť čas na barikádach. Už sú na toto prostredie zahádzané pokrivenými mačetami a krvavými dlažobnými kockami zvyknutí...

Bottonov pohľad na vec je inšpiratívnym úvodom a základným manuálom pre všetky slobodné a otvorené mysle.

Alain de Botton, Náboženství pro ateisty, Kniha Zlín 2011

Alain de Botton - Náboženství pro ateisty

Zbiejczuk.posterous.com, 12. ledna 2011, autor: Adam Zbiejczuk

Díky nakladatelství Kniha Zlín se mi dostala do rukou již druhá kniha tohoto spisovatele a filozofa (recenze Umění cestovat). Opět se zabývá tématem velmi známým, ovšem přistupuje k němu ze zcela neobvyklého úhlu. Náboženství pro ateisty totiž vychází z autorovy premisy, že zavržením náboženství jsme se výrazně ochudili jako jednotlivci i jako společnost - a to úplně zbytečně. V jednotlivých kapitolách pak představuje konkrétní oblasti, kterých se to týká, ukazuje na pozitivní prvky náboženských tradic (primárně křesťanství, judaismu a buddhismu) a nabízí svoje varianty "zaplnění mezer" pro sekulárního člověka dnes.

Česká republika může být přímo příkladem země, kde se z různých historických důvodů povedlo zahnat náboženství do pozice neškodné pomýlenosti a jakéhosi přežitku vhodného pro stařenku ze Slovácka v rámci folklóru. Církev (zejména katolická) má mizernou reputaci a lidé si ji spojují s touhou po majetku, skandály se zneužíváním dětí a pokryteckým a zpátečnickým náhledem na morálku.

Přesto se jistě mnozí z mých čtenářů setkali se situacemi, kdy se ukazuje, jak nám nějak chybí pomoc v těch situacích, které dříve řešilo náboženství. Alain de Botton se i v jiných knihách (nebo ve svém TED talku) věnuje tomu, jak je dnešní výkonnově založená společnost jednostranně zaměřená na "úspěch", měřený obvykle povoláním, postavením a majetkem. Že tím nemáme nijak zaručeno "štěstí" se zdá sice být banálně jasné, když se nad tím na sekundu zamyslíme - problém ale je, že se nám té sekundy na zamyšlení obvykle nedostává, zatímco všechna náboženství se problematice pomíjivosti a pokory věnují velmi intenzivně.

Snaží se také o stírání společenských, rasových a jiných rozdílů způsobem, který se v sekulárním světě daří napodobit snad jen u sportovních fanoušků. Moje osobní zkušenost z mezinárodního setkání v Taizé je pro mě v tomto ohledu zásadní životní zkušeností a mimo jiné vyplývá právě z pocitu sounáležitosti a sdílení.

De Botton doporučuje po vzoru prvotního křesťanství navržený koncept společného stolování, restaurant Agapé (láska), kde by se lidé setkávali se zcela neznámými lidmi, promíchali by se a konverzovali na předem daná netriviální témata: např. čeho nejvíc litujete nebo komu nedokážete odpustit.

Tato bláznivě znějící myšlenka je jen prvním představeným konceptem, na kterém de Botton ukazuje, jak by přebíral z náboženství některé prvky, protože "náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím". Máme sklon brát řadu věcí jako danost a de Botton velmi šikovně nabourává naše stereotypy.

V kapitole Dobrota se pozastavuje nad tím, jakou roli má neustále si připomínat co je mravné a správné. Povzneseme-li se nad detaily, etické kodexy jednotlivých náboženství jsou si velmi blízké a jdou podstatně dál než sekulární zákony, které nám sice zakazují něco ukrást, ale již ne závidět, i když to může výrazně škodit nám nebo i okolí. Připomíná, že ateisté mohou sice upozorňovat na to, že věřící jsou obětmi propagandy, ale sami chtě-nechtě podléhají propagandě komerce. Je iluzí myslet si, že reklama na nás "nepůsobí" a de Botton proto navrhuje billboardy propagující třeba schopnost odpouštět a místo sošek svatých domácí oltářík s osobnostmi, které nás inspirují.

Další oblastí, které věnuje pozornost i v samostatných knihách, je vzdělávání, kde zcela zásadním způsobem odmítá celé tradiční vzdělávací schéma humanitních věd, když pokládá v podstatě jednoduchou otázku: proč se tím vlastně zabýváme? A pomůže nám biflování se literárních stylů, škol a žánrů být lepšími lidmi? V protikladu vidí motivaci křesťanského vzdělávání: katechismus se zaměřuje na různé modelové situace a pomocí výkladů písma se nás snaží naučit, abychom byli lepšími lidmi. Zároveň nemá iluze o tom, jak si lidé (ne)pamatují a proto se látka opakuje velice často, jsou doporučovány pravidelné modlitby a podobně. De Botton je přesvědčen, že k stejnému cíli mohou jednoznačně vést i velká literární díla, jen musí být seznamování s nimi prováděno ve zcela jiném kontextu než dnes. Annu Kareninovou a Paní Bovaryovou by tak studenti četli v rámci semináře o manželských rozporech a o Senecovi a Epikúrovi by se diskutovalo v kurzu s tématikou umírání. Nelíbí se mu ani naše přespřílišné soustředění na obsah, kdy nezáživnost formy způsobí, že polovina studentů dřímá a přeje si, aby se univerzitní profesoři vrátili k rétorice a dokázali svoje posluchače nadchnout podobným způsobem jako američtí evangelikální kazatelé (extatické výkřiky, sborové odpovědi a tanec included - je fakt, že takovou hodinu by si člověk asi pamatoval mnohem déle).

Podobně dojde i na problematiku liturgického kalendáře, architektury (de Botton volá po nových chrámech, věnovaných např. perspektivě nebo rozjímání) či uměleckých děl (návrh na reorganizaci Tate Modern, kde by byly sekce jako "Láska", "Strach" nebo "Sebepoznání").

Zmíním ještě dva zajímavé postřehy: jeden se týká mariánského kultu (ateisty - ale třeba i protestanty - zavrhovaný jako obzvláště dětinský projev lidového náboženství) - jeho podoba je ovšem velmi podobná např. buddhistickému kultu Kuan Jin a jedná se o archetyp, který je samozřejmě starší než monoteistická náboženství. A stejně tak cítí potřebu schoulit se do imaginárního náručí ideální matky občas i zavilý ateista, proto de Botton navrhuje sekulární Chrám laskavosti. Druhý postřeh se pak týká toho, že ateisté sice vytýkají věřícím naivitu a lehkověrnost, a přitom mnohdy sami podléhají ničím nepodloženému optimismu a víře ve vědu, techniku a obchod. Podle de Bottona celospolečenský příklon k idealizování budoucnosti a sdílený optimismus vede k nesouladu se skutečným stavem věcí: jen kvůli rozlousknutí genomu a vypuštění družice se naše životy nestávají lepší. Příbuzným jevem je pak naopak chiliastický katastrofismus, který má jak svou náboženskou, tak sekulární variantu. Ještě jeden hezký citát na toto téma: "Zřejmě ani nevidí [sekularisté] rozpor v tom, že odvrhnou víru v anděly stejným dechem, kterým vyjádří upřímné přesvědčení, že společné úsilí MMF, medicinských institucí, Sillicon Valley a demokracie zbaví lidstvo problémů." Abychom si uvědomili, že jsme všichni na jedné lodi, navrhuje veřejné "Zdi nářků" (nevím, jestli zná FML, protože je to podle mě dost podobné), které by nám pomohli uvědomit si, že podobné problémy jako my, má i spousta lidí okolo nás.

V závěru skládá poklonu církvím jakožto institucím (tedy něco, co do jisté míry odmítá i řada věřících lidí). Ukazuje, že po stránce brandingu, legitimizace a podobně je boj proti církvím velice obtížný. Chudák Nietzsche byl doceněn až po své smrti a mnohokrát si stěžoval na obtíže své existence. Sekulární obdobou duchovních (aspoň do určité míry) by mohli být třeba terapeuti - ale jejich roztříštěnost a individualizace je v tomto případě důvodem, proč se na ně nikdo nemůže dívat jako na instituci a na katolickou církev ano, i když i v ní najdeme názory od sebe až extrémně vzdálené (lefebvristé vs. příznivci konceptu noosféry - kdy oba tyto proudy jsou oficiálně v rozporu s doktrínou katolické církve, ale mohou v ní koexistovat).

Kniha má slušný potenciál naštvat spoustu lidí. Samozřejmě věřící, protože jakkoliv autor vyzdvihuje pozitivní aspekty náboženství, chápe je jednoznačně ve stylu "Boha jsme si vymysleli, abychom sami sebe lépe usměrňovali" - čili společensky i osobně užitečný koncept, který ovšem zavrhuje jako zcela iracionální. Na konci knihy popisuje konec životního příběhu Augusta Comta, kterého známe spíše jako zakladatele moderní sociologie a pozitivismu - co už je známé méně, je jeho životní dílo, ve kterém volá po vytvoření "humanistického náboženství". Comte byl přesvědčen, že "v moderním světě technologický rozvoj znemožní, aby kdokoliv inteligentní věřil v Boha, a víru tedy najdeme jen u nevzdělanců, blouznivců, dětí a pacientů v posledních záchvěvech neléčitelné choroby". Inu, chce se až parafrázovat starý vtip "Nietzsche je mrtev. Bůh" - náboženství ani víra ani v 21. století nejsou (celosvětově) nijak vymírajícím fenoménem.

Na druhou stranu, stejně tak se může cítit uražen ateista. Copak potřebuje pseudo-náboženské instituce, které by mu připomínaly, co je správné a co nikoliv? Je problém s humanitními obory důsledkem nepovedené "odluky" univerzit od náboženství? A hlavně: i kdyby člověk v jednotlivostech naznal, že se mu de Bottonovy ideje líbí, jak by se to tak asi realizovalo? Speciální státní službou? Síla náboženství je na jednu stranu v setrvačnosti jejich velkých institucí (katolická církev) a na druhou stranu můžeme mnohdy vcelku oprávněně pochybovat, že by vlastně tento moloch pro většinu svých oveček zajišťoval ony pozitivní "služby", jak je de Botton popisuje. Pro kolik formálních členů katolické církve má kněz skutečně úlevnou funkci terapeuta? Není nutné skutečně věřit v Boha, aby si člověk něco odnesl ze zpovědi, aby ho opravdu očistila? Pokud zůstane jen organizace bez víry, rituály bez obsahu, jejich účinnost musí logicky klesat někam k nule (a tak na mnoho věřících i velké církve působí - jako vyprázdněné a formální organizace, které svým členům obvykle NEposkytují to, co by měly). Na druhou stranu, malá, živá společenství (v našem prostředí třeba evangelikální sbory typu Slovo Života, ale v severských zemích tuto roli hrají i katolické sbory, které jsou v "opozici" proti státnímu luteránství, které skoro nikdo nebere vážně) sice mohou člověka skutečně prodchnout optimismem, dodat mu útěchy - ale chtějí jeho duši - plné odevzdání se. Mezi náboženským společenstvím a sektou je velmi malý rozdíl.

Přesto jsem přesvědčený, že Náboženství pro ateisty stojí za to si přečíst. Speciálně v naší zemi, kde panuje vůči náboženství dlouhodobá zášť (středověk líčený jako - kvůli křesťanství - doba temna, jezuité jako netvoři, ignorování jakýchkoliv pozitivních aspektů spojovaných s náboženstvím) možná stojí za to si připomenout, že každá mince má dvě strany. A podobně i pro člověka věřícího může být zajímavé podívat se na náboženství (nikoliv na víru!) zvenčí, uvědomit si. proč některé z hlediska víry až bizarní tradice mají v našem životě místo. De Bottonovi sice lze vytknout povrchnost nebo naivitu, ale zase píše velmi čtivě, povedl se i překlad a tak si můžete knihu vzít třeba do vlaku a v klidu popřemýšlet o tom, jestli a co vám prozradí o vás samotných.


Dotaz k produktu Náboženství pro ateisty

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail: *
Číslo "10" slovy: *
Váš dotaz: *
 
 

Dále doporučujeme




Moderní nakladatelství
Aktuální literární trendy