Sobí hora | Kniha Zlín

Švédská autorka Karin Tidbecková zvolila povídku jako svůj hlavní výrazový prostředek. Na malém formátu přitom dokáže vybudovat podobně vzrušenou atmosféru, na jakou její kolegové potřebují stovky stran. Třináct povídek sdružených v nerozsáhlém souboru Sobí hora je výživným čtením, v němž se mísí prvky sci-fi, fantasy, lidových báchorek, tajemných mýtů a kdoví čeho dalšího. Vyprávění je plné niterné magie, ta přitom nevstupuje do situací odnikud zvenčí. Jako by zde byla přítomna od nepaměti.

Příběhy jsou zprvu prosté. Figuruje v nich muž, který miluje vzducholodi. Výměna dopisů. Ponaučení o mytickém skandinávském pyretovi, tvoru, kterého ani christianizace tak docela nevyhladila. Nebo zkazka o maličkém stvoření, které mladá žena vypěstovala na balkoně.

Vše je zahaleno tíživou náladou, k níž mají seveřané podle autorky sklon. Vždyť podstatnou část roku tráví životem po soumraku. Ne, slunce zde opravdu moc nesvítí.

Zdroj

Popusťte uzdu fantazii
Karin Tidbeck: Sobí hora. Přel. Lukáš Novák, Kniha Zlín, Zlín, 2018, 152 s.

V poslední době se ve světě literatury rozmáhá nový fenomén – severské podivno. Tedy díla s notnou dávkou fantazie, magična a nadpřirozených prvků, která se ale zpravidla vymykají i klasické fantasy či sci-fi literatuře. Původně bylo podivno spojováno především s finskou fantastikou, samotné označení vymyslela Johanna Sinisalo, autorka románu Ne před slunce západem (2000, č. 2003), jehož hlavním hrdinou je mladý fotograf, který najde mládě trolla. O rozšíření tohoto fenoménu za hranice Finska se ovšem asi nejvíce zasloužil Pasi Ilmari Jääskeläinen a jeho Literární spolek Laury Sněžné (2006, č. 2015). Nečekaný bestseller se stal i z české antologie finských podivných povídek Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (2016), která přinesla mj. povídky obou výše zmíněných autorů.

Na tuto „podivnou“ vlnu navazuje i povídková sbírka Sobí hora švédské autorky Karin Tidbeckové. Je však třeba podotknout, že texty ve sbírce pocházejí z let 2002‒2011, a některé tak vyšly ještě před rozkvětem severského podivna u nás. Autorce se poměrně záhy podařilo prorazit v zahraničí a její jednotlivé povídky se dočkaly překladu do angličtiny a vydání v různých specializovaných časopisech. Z těchto anglických překladů a několika dalších textů vznikla Sobí hora, která se k nám poněkud netypicky dostává přes angličtinu a nikoli ze švédských textů, jak bychom možná čekali. Povídky si však autorka překládá sama (více v doslovu knihy), a tak se není třeba bát neduhů obvyklých pro překlady přes třetí jazyk.

Povídky v Sobí hoře jsou velmi různorodé, ať už svým stylem, motivy, či mírou podivna. V každém případě autorce nelze upřít velkou míru fantazie. To dokazuje hned první povídka Beatrice, v níž se muž zamiluje do vzducholodě, kdežto jeho spolubydlící počne dítě s parním strojem. Povídka Kdo je Arvid Pekon? o zaměstnanci telefonní ústředny, který má štěstí na prazvláštní hovory, nese zjevné kafkovské rysy. Atmosféra a motivy jiných povídek, jako Britiny prázdninové vesničky, připomínají Faerii, snový pohádkový svět s křehkými vílími bytostmi, který se objevuje v řadě literárních děl. Sobí hora, podle níž je v češtině pojmenována celá sbírka, vypráví o předělu mezi světy a tajemných albizech, kteří obývají mýty opředenou horu. Nepřekvapilo by mě, kdyby autorka čerpala inspiraci k napsání tohoto textu u původního obyvatelstva nejsevernějších končin Evropy, totiž Sámů. Některé povídky jsou naopak překvapivě všední. Dopisy Ove Lindströmovi píše dcera svému zesnulému otci a líčí v nich, jak se vypořádává s jeho smrtí, jaké si na něj uchovala vzpomínky, proč spolu v poslední době nebyli v kontaktu. S výjimkou závěru tak text silně připomíná tradiční severské vztahové romány.

K nejpozoruhodnějším povídkám patří Tety. Vystupují v ní tři matrony, které se v oranžerii v jablečném sadu nezřízeně ládují jídlem. Mají totiž jediný úkol: tloustnout. Obsluhují je tři Neteře. Když se Tety vykrmí k prasknutí, zemřou a Neteře jejich těla zpracují v jídlo pro nové Tety. Jednou se však něco pokazí. Co si Neteře počnou? Barvitý jazyk a místy až naturalistický styl autorky, který není určen pro slabé povahy, je dobře patrný z popisu hodování:

„Veleteta natáhla ruku a pomalu zabořila prsty do odkrytého vnitřku koláče. Nabrala plnou hrst tmavé náplně a s povzdechem do ní zabořila obličej. Nejmladší sestra vylízala zbytek náplně, pak korpus opatrně čtyřikrát přeložila a pomalu si ho zasunula do úst. Sáhla po novém věnci buřtů. Rozkousla střívko, vyjedla vnitřek buřtu a prázdné střívko odhodila.“ (s. 126)

Připravte se na pořádnou porci tajuplných náznaků, nevysvětlených záhad, bláznivé fantazie i notně odpudivých scén. Kniha je vhodná také pro fanoušky žánru fantasy, kteří mají chuť rozšířit si obzory, a pro všechny milovníky povídek, již netrvají na pointě. Jen pozor na přehnaná očekávání, která může lehce navodit citace Ursuly Le Guinové na obálce a úvodní chvalozpěv Elizabeth Handové.

Zdroj

Říká vám něco žánr severské podivno? Ne? A co tyhle knížky: Lesní Lišky, Literární spolek Laury sněžné, Magický průvodce městem pod pahorkem anebo Sojčák?  Lepší? Severské podivno v sobě kombinuje prvky magického realismu, sci-fi & fantasy a vše to trochu okoření severským folklorem a mytologií. Je tento specifický žánr receptem na úspěch? Co se týče Sobí hory, rozhodně ano.

Musím se přiznat, málokterá kniha mě tak rozhodila a nadchla zároveň. Něco tak... zvláštního jsem snad ještě nečetla. Není to čistě fantasy ani sci-fi, podle mě to totiž nepatří k žádnému obecně známému žánru. V některých povídkách se tu a tam mihnou prvky a náznaky něčeho povědomého např. Steampunk (Beatrice), Kafka (Kdo je Arvid Pekon), ještě o trochu víc šiblá Alenka v říši divů (Augusta Prima) a cosi, co mě osobně připomínalo Lovecrafta (Džagannáth). Ale vzato kolem a kolem každá z povídek je něco neuvěřitelně zvláštního. Není jediná, která by mě nezaujala, ať už zápletkou, postavami nebo prostředím. A každá z nich je osobitě podivná.

Abyste mě správně pochopili, proč tady pořád žvaním a podivnu, vykolejení a žánrové různorodosti, trochu vám popíšu první povídku jménem Beatrice. Začíná takto: "Lékař Franz Hiller se zamiloval do vzducholodě.". Nejenže je o muži, který chová romantické city ke vzducholodi (ano, opravdu tomu létajícímu dopravnímu prostředku), ale taky je tak trochu o ženě, která otěhotní s parním strojem. Jo, nekecám. Jestli vás to nefascinuje, tak mě sakra jo. A takovými nápady je prošpikovaná celá kniha. Uznávám, že žádná další povídka už nepředčila prvotní šok z Beatrice, ne že by ostatní nebyly skvělé, ale po těhotenství s parním strojem jsem se obrnila a v téhle knize mě už nic překvapit nedokázalo. Jiné povídky jsou pro změnu propletené severským/švédským folklorem (Sobí hora, Pyret) a dávají nám nahlédnout do těchto zemí plných lesů, jezer a dlouhého soumraku.

Dohromady na vás čeká celkem třináct povídek, které autorka publikovala ve švédštině a angličtině v různých časopisech a povídkových sbírkám. Zajímavostí je, že sbírka Sobí hora (v originále Jagannath) vyšla už v roce 2012, od té doby vydala autorka krom povídek i populární dystopickou novelu Amatka, kde je realita doslova vytvářena slovy nebo další severskou podivnost s názvem Sing a pokračováním Listen, kde hlavní roli hrají zpěv, hlasy a dokonce i tlumočení. Pevně doufám, že Sobí hora bude natolik úspěšná, že Kniha Zlín vydá další autorčiny knihy.

Pokud opravdu chcete něco nevšedního, něco, co možná ani nedokážete plně pochopit, příběhy, které se vám na dlouhou dobu usídlí v hlavě, pak je Sobí hora tím pravým. Úžasná sbírka nefalšované severské podivnosti, tajemných tvorů a žen vycházejících z lesů. Zamilujte se jako já!

Zdroj

V severské mytologii nenajdete hodné skřítky ani dobromyslné víly kmotřičky. Hemží se to v ní bytostmi, které jsou podobné spíš chytrým zvířátkům nebo zvláštním osobám naturalistické povahy, které hodným pocestným rozhodně nepomáhají. Sobí hora slibuje všechny tyto prvky a ještě něco navíc.

• máte rádi knihy Neila Gaimana
• jste snílci s neklidnou duší
• fascinuje vás severská mytologie

• jste realista
• surrealismus vás neoslovuje
• nebaví vás hledat v knihách skryté poselství

Sobí hora je sbírkou třinácti povídek Karin Tidbeckové, švédské spisovatelky. Žánrově jsou jen velmi těžko zařaditelné stejně jako definovatelné. Tvoří tak osobitou knihu, která bude obtížně hledat svého cílového čtenáře. Pokud jej však najde, usadí se mu hluboko v duši.

V povídkách Karin Tidbeckové nečekejte ucelené mikropříběhy. Nejde v nich o děj, o příčinu a následek s myšlenkou úhledně sdělenou v závěrečné pointě. V povídkách jde především o doteky magie. Ty jsou letmé, pokaždé jiné a vždy velmi zvláštní. Vlastně připomínají spíš sen. Znáte jistě takové ty barevné sny, které jsou tak divné a přitom tak reálné, že bezprostředně po probuzení přemýšlíte, co bylo snem a co vzpomínkou. Přesně taková je Sobí hora.

Zdroj fantaskních obrazů není jen v rozjitřené mysli autorky. Vychází především ze severské mytologie a jakési podivné místní rázovitosti, kterou v lidech po generace utvářelo podnebí a krajina. Pro středoevropana je to objevná cesta po svébytné duši zdejších lidí. Není však zárukou, že projeví pochopení pro její krásy. Život v šeru, chladná léta a tajemství panenské přírody  dělají s myslí ledacos.

Výsledek je tak poněkud rozpolcený. V knize najdete povídky, kde je dotek magie jak hrudka písku. Neuchopitelná, okamžitě se drolící hmota mizící mezi prsty v nenávratnu. Nezachytitelná a přesto skutečná. V těch jiných na vás  doléhají  syrové a nestravitelné představy.  Svět smyšlený a reálný se prolíná bez předchozího upozornění a jasných hranic. Shodným prvkem většiny povídek je neexistence času a definice světa. Nejistota v těchto proměnných působí jako kámen hozený  na vodní hladinu. Odraz se vlní v soustředných kruzích , které se po nárazu na břehy vrátí zpět, aby zničily symetrické narušení vodního obrazu.

Povídky nemají pointu. Nenesou jasné sdělení. Jejich příběh nevrcholí jakoukoliv myšlenkou, kterou byste mohli v sobě adoptovat. Povídky jsou myšlenkovou asociací, která má za cíl jediné: zbortit vaše vnímání reality.

To se Karin Tidbeckové poměrně zajímavým způsobem daří. V povídkách, které vycházejí ze severské mytologie, ve vás snadno vyvolá vzpomínky na naše vlastní legendy a pohanské tradice. Pokud autorce dovolíte odpoutat vaší mysl od pozemského vnímání světa, možná najdete dvířka mezi legendami, fantazií a skutečností i sami v sobě.

Se svou záviděníhodnou fantazií bude Karin Tidbecková narážet především na severskou mentalitu, která je v jejích povídkách příliš silná. Její svéráz je silnou stránkou i Achillovou patou zároveň.

I přes zajímavý potenciál, který může Sobí hora mít pro fanoušky fantasy a sci-fi žánru, myslím, že u nás nebyla zima ještě tak dlouhá a léto tak studené, aby dokázala promluvit k širším masám.

Zvlášť v druhé půli byly povídky svou animální syrovostí skoro až nechutné, že v nich bylo těžké hledat jakoukoliv éterickou magii. A to vydržím ledacos.

Sobí hora je jen těžko zařaditelným úkazem na literárním nebi. Připomíná opaleskující polární záři, která každým okamžikem mění svou tvář popírající pohádkovým světlem svou prostou fyzikální podstatu.

Zdroj

Sobí hora obsahuje třináct povídek, ale žádná z nich není o sobovi, zato se kolem vás proběhne řada imaginárních postav a živočichů. Kapitoly byly od něžných přes mírně hororové až po takové, ze kterých se mi dělalo špatně od žaludku, ale nemyslím to negativně vůči těmto povídkám, jen ty detaily byly takové příliš pitevní.

Výhodou je, jak už to u povídek bývá, že jsou krátké, rychle se čtou a nenavazují na sebe, takže si začnete s kteroukoliv, která vás zaujme. U mě vyhrála Sobí hora, která byla taková příjemně napínavá a je stejně pojmenovaná i kniha. Rebeka se mi taky vryla do paměti - ta spíše ale jako námět na samostatný thriller. U všech se mi líbilo, jak jsou propracované a jak z běžné věci dokáží udělat něco zvláštního. V povídce Kdo je Arvid Pekon? vytvořila autorka call centrum s operátory, kteří se podle toho, s kým chce volající mluvit, převtělí do jakékoliv osobnosti, a to živé či mrtvé. Ovšem povídka Tety, to bylo opravdu něco pro silnější povahy a já si ji řadím do kategorie nechutné. Mezi tím vším se ale objevila i jedna, kterou jsem nepochopila a asi by chtěla několikero čtení.

Kniha je ověnčená cenami v žánru sci-fi a fantasy. A já i přesto, že tento žánr nevyhledávám, mohu jen souhlasit a volat po další knize od této autorky.

“Proč jsi mě stvořila?” zeptal ses.
“Stvořila jsem tě, abych tě mohla milovat,” řekla jsem ti.
Ze stejného důvodu napsala Karin Tidbecková své povídky - aby je čtenáři milovali.

Zdroj