Pražské jaro | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Zůstaň se mnou
  • Pražské jaro
  • Řeky
  • Agent orbulátoru
  • Skleněný pokoj

Pražské jaro

Cena:
399 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-713-8
Překlad:
Lukáš Novák
Datum vydání:
19. 11. 2018
Počet stran / vazba:
360 / vázaná

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 219 Kč)Přehled všech našich e-knih

Palmknihy eReading 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Pražské jaro

Simon Mawer, autor Skleněného pokoje, bestselleru deníku New York Times, se vrací do Československa. Tentokrát během bouřlivých šedesátých let a s napínavým příběhem o sexu, politice a zradě.

V létě roku 1968, v roce pražského jara a studené války, se dva studenti Oxfordu, James Borthwick a Eleanor Pike, rozhodnout projet stopem Evropu. Tím si zkomplikují právě se rodící přátelství, které by mohlo přerůst v něco většího. Jakmile dorazí do jižního Německa, zrodí se v jejich hlavách nápad navštívit Československo – zemi, ze které se Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ usmívá na svět kolem.

Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích.

Tato chytrá, strhující a smyslná novela opět potvrzuje, že Simon Mawer je jedním z nejtalentovanějších současných autorů historického románu.

Úryvek: Pražské jaro

Recenze: Pražské jaro

RECENZE: Hodiny, kdy dopadla sekera na naděje pražského jara. To je nový Mawer

kultura.zpravy.idnes.cz, 24. listopadu 2018, autorka: Alena Slezáková

Eleanor a James, dva oxfordští studenti, se rozhodnou, že budou o prázdninách cestovat autostopem po Evropě. Láká je jih, Itálie nebo Řecko. Jenže zvědavá Ellie, která v květnu házela dlažebními kostkami v Paříži při tamních revoltách, by se ráda podívala do Československa, protože právě tam se nyní, v létě 1968, dějí věci. A tak si kdesi v Německu hodí mincí a Simon Mawer v románu Pražské jaro nechává osud rozhodnout.

Jeden z předních britských autorů současnosti se do Československa vydal už podruhé. Po vysoce oceňovaném Skleněném pokoji dokazuje i jeho nový titul, že spisovatel má empatii a pochopení pro naše novodobé dějiny, především pro jejich tragické aspekty. Očima tří Britů, oněch dvou mláďat a tajemníka britské ambasády Sama Warehama, mapuje naděje a touhy převratného období.

V rytmu hudby

Sam tuší, že to nemůže skončit dobře. Má totiž dobré informace nejen o spoustě sovětských vojáků, kteří v zemi stále zůstávají po jarních manévrech, ale i o dalších stovkách tisíc, které s těžkou technikou číhají na československých hranicích. A tak si při vzpomínce na jednu drobnou oxfordskou studentskou rebelii říká: „Až tahle sekera dopadne, čeští studenti – na rozdíl od svých britských vrstevníků – nebudou mít možnost běžet se schovat k mamince a tatínkovi.“

Pražské jaro je plné hudby: drsnosti amerických rockerů, hlubších tónů německé violoncellistky Birgit i teskných houslí útlé Rusky s krásným jménem Naděžda, které jejich cesty rovněž zavedou do Prahy. A ­z­ oblaků muziky se noří lehce špionážní prvky, milostné pletky i barvité osudy. Například studentky a­ příležitostné novinářky Lenky, Samovy čerstvé české lásky, jejíž otec byl v padesátých letech popraven. Partajního funkcionáře Rovnáka, skladatele Zdeňka, ruského dirigenta Jegorkina, který chce po Samovi, aby jej a Naděždu dostal na Západ. Suverénní romanopisec splétá jednotlivé linie do věnce, aby jej nakonec vhodil pod pásy tanků.

Ano, sekera dopadla. Mawerovo líčení příšerných hodin 21. srpna 1968 je mistrovské. Reportážní, chladné, přitom s hlubokým porozuměním pro zoufalství, beznaděj, bezmoc, vzdor a vztek na české straně a víceméně i pro ty sovětské vojáky, kteří na dotazy, co tady dělají, jen blekotají cosi o kontrarevoluci a pomoci.

První mrtví, zkrvavená československá vlajka, boje před rozhlasem, rozstřílená fasáda Národního muzea – známe to buď z vlastních prožitků, nebo z fotografií a Mawer ty půlstoletí staré události vyvolává z paměti. Poděkujme mu, jak strhujícím způsobem to činí.

Když se v závěru románu Rovnák zeptá Sama, co vlastně před budovou rádia dělala Lenka, diplomat mu odpoví otázkou: „A co tam dělali Rusové?“

Co by dělali – stříleli a lhali.

Dá se snad na to zapomenout?

Zdroj

Simon Mawer – Pražské jaro (recenze)

www.bookvy.cz, 20. listopadu 2018, autor: Tomáš Kaplan Fojtík

Pražské jaro se trefilo do doby, kdy si my Češi připomínáme osmičková výročí, a navíc v srpnu uteklo padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ta kniha nemohla vyjít v lepší dobu – ale správné načasování samozřejmě ještě neznamená, že to nemůže být špatně napsané.

Nebudu vás ale dlouho napínat: Pražské jaro je nejen, že jedna z nejlepších knih Simona Mawera (ne-li nejlepší), ale pro mě je to také důkaz, že zažíváme nejzajímavější literární období posledních let. V této recenzi se budu snažit předložit argumenty pro podporu svého tvrzení.

Přestože letošek byl bohatý na skvělé knihy (za všechny můžeme jmenovat například Alias Grace Margaret Atwoodové nebo Podzemní železnici Colsona Whiteheada), Simon Mawer dovedl něco víc. Povedlo se mu najít správnou polohu vyprávění a správné tempo vyprávění. Na začátku si dává načas s rozvinutím příběhu – někomu se dokonce může zdát úvod značně rozvleklý. Myslím ale, že vzhledem k příběhu je pomalé tempo zvolené na začátku případné:

Příběh totiž začíná ve Velké Británii, kde se dva mladí studenti chystají na letní cestu po Evropě. Chtějí poznat kvas výbušného roku 1968 – Francii, Německo, Itálii, Řecko… Netuší ale, že se jejich plány poněkud změní. Ve druhé linii příběhu (která se někdy v polovině knihy propojí s tou první) sledujeme Prahu v létě 1968. Společnost žije obrovskými změnami, což jako pozorovatel monitoruje zástupce britské ambasády. Všímá si touhy lidí po změně, ale také si všímá místních děvčat a do jednoho takového se zamiluje. Na tom, co se děje v Československu, tak začíná mít osobní zájem, a to ještě vůbec neví, co ho čeká.

Simon Mawer zde, jako například ve Skleněném pokoji, opět míchá realitu s fikcí (v duchu slavného Goetheho hesla Dichtung und Wahrheit). Na reálnou kostru navěsil příběhy, které se nemusely, ale mohly stát. Myslím, že narozdíl od Skleněného pokoje se zde drží hodně při zemi a nehrozí tak, že se někdo bude cítit líčením Simona Mawera dotčen.

Co je hlavní silná stránka knihy? Je těžké jednu takovou vybrat, protože těch skutečně silných stránek má kniha hned několik. Začneme mistrovstvím ve vyprávění, které Mawer opět ovládá tak mocně, že se vám nebude chtít od knihy odejít ani na minutu. Bylo opravdu nelehké knihu odložit a věnovat se běžným povinnostem – a když už jsem musel, pořád jsem nemohl z hlavy dostat myšlenky na to, co bude s hrdiny knihy dál. Hlavní postavy jsou v podstatě čtyři (dvě dvojice). Mawer se víceméně drží toho, co jste se o nich dozvěděli na začátku, takže nějaký mentální vývoj postav se nekoná. Za normálních okolností by to pro mě byl důvod snížit hodnocení knihy. Proč jsem to nakonec neudělal? Mawer to vyvážil strhujícím příběhem, který se sice na začátku rozbíhá pomalu, ale je to podobné, jako když jste na kraji vodního víru: Čím blíže jste závěru, tím je tempo zběsilejší a zběsilejší. Do děje vstupuje nová postava, která děj akceleruje do obrovských otáček.

Důležitou složkou románu je humor. Je ho přesně tolik, aby se z knihy ještě nestala humoristická kniha, ale zase ho není příliš málo, aby vtipy působily nemístně. Je hrozně důležité s tímto kořením šetřit a Mawer všem ukazuje, jak se to má dělat. Český čtenář patrně povytáhne obočí nad občasnou encyklopedickou vložkou. Co tím myslím? Simon Mawer čas od času od příběhu odbočí a neznalému čtenáři doplní fakta. Dočteme se tak například o Janu Masarykovi. Tyto encyklopedické vložky jsou dobré k pochopení kontextu románu, ale český čtenář je samozřejmě dobře zná (jak aspoň doufám). Pořád je třeba mít na paměti, že primárně bylo Pražské jaro napsáno pro anglofonního čtenáře, který nemusí vědět, kdo to byl Jan Masaryk nebo Milada Horáková. A možná se o tom masa čtenářů dozví i díky této knize, což je její další plus.

Poslední věc, kterou chci zmínit, jsou české reálie. Autor sám v knize varuje, že nemáme lpět na absolutní doslovnosti. Někdy si fakta a reálie přizpůsobil tak, aby lépe seděla do příběhu. Nevšiml jsem si ničeho, co by mě vyloženě praštilo do očí, takže ve výsledku jde jen o drobnosti (a pokud jsem něco přehlédl, budu rád, když mě na to upozorníte v komentářích). Mawer je románový vypravěč, a tak mu nemůžeme určitou dávku autorské licence upřít. Myslím dokonce, že tato kniha vzbudí méně kontroverze, než jeho Skleněný pokoj.

Závěrem je potřeba napsat, že Pražské jaro patří mezi to nejlepší, co letos na podzim vychází. Těch kandidátů je víc, ale Pražské jaro má mezi nimi silnou pozici. Mimochodem, nevím, kdy vyšlo současně tolik skvělých knih, jako o letošním podzimu. Ale zpátky k Pražskému jaru: Je to dravý příběh, přestože se rozjíždí pozvolna. České reálie a český příběh mají pro českého čtenáře pochopitelně velké kouzlo, což podle mě stojí za úspěchem Simona Mawera u nás (je to už třetí kniha, která má nějakou spojitost s naší zemí). Na knihu jsem se hodně těšil a vlastně jsem se bál, že budu hodně zklamán. Zklamání se nicméně nedostavilo a já mohu s uspokojením konstatovat, že to byl obrovský čtenářský zážitek po všech stránkách. Co se týče spádu děje, co se týče děje samotného i co se týče vyobrazených postav.

Pražské jaro bude klenot pod nejedním vánočním stromečkem.

Hodnocení: 90%

Zdroj

Milostný příběh na pozadí pražského jara. Simon Mawer představil nový román zasazený do srpna 1968

irozhlas.cz, 25. listopadu 2018, autorka: Kateřina Svátková

Srpen 1968 v Praze očima britského diplomata a dvou bláznivých stopařů. Milostný příběh na pozadí smutné české historie - o tom všem napsal britský spisovatel Simon Mawer svůj nejnovější román. Jmenuje se Pražské jaro a autor devět let starého bestselleru Skleněný pokoj ho představil i v Praze.

Rozhovor s autorem najdete na:

https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/simon-mawer-prazske-jaro-srpen-1968-skleneny-pokoj-spisovatel-kniha-roman_1811251011_gak

Mawerův román o roce 1968: Pražské jaro jako ztráta iluzí, mládí přejeté tanky

aktualne.cz, 4. prosince 2018, autor: Daniel Konrád

Na kom lépe než na studentech ukázat, jak události pražského jara roku 1968 zbavily jednu generaci iluzí?

A tak se v česky právě vydaném románu Pražské jaro britského spisovatele Simona Mawera za horkého léta 1968 toulají Evropou dva mladí Angličané, chlapec a dívka. Město po městě, jedno kam, příští destinaci vyberou hodem mince. Jsou zbaveni rodičů, práce, povinností. Vytrženi z běžné existence, žijí bezstarostně, střídavě spolu spí, hádají se, kouří trávu. U cesty kvetou heřmánek a silenka, kolem bzučí včely, ve slunečních paprscích poletují motýli. Idyla jako stvořená k tomu, aby ji převálcovaly tanky.

Román Pražské jaro, který v českém překladu Lukáše Nováka nyní vyšel sotva několik měsíců po anglickém originálu, je v roce 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zřejmě nejvýraznější beletristickou reflexí tehdejších událostí. Navíc ji napsal nepominutelný autor: letos sedmdesátiletý Mawer byl v minulosti nominován na Man Bookerovu cenu a s českými reáliemi už přesvědčivě pracoval ve starších prózách Mendelův trpaslík a Skleněný pokoj.

Události pražského jara ho zjevně lákaly dramatičností, situací, v níž velká říše surově utlačí malý národ, jenž volal po svobodě. Mawer ten obraz takto uchopuje a srozumitelně předkládá především anglickojazyčnému čtenáři, jak ostatně dokládají příležitostné historické vsuvky.

To ovšem čtenáři českému nebrání si v duchu doplnit, že literatura k tehdejším událostem tak nějak patří, neboť v nich hrála významnou roli prostřednictvím IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1967 nebo peticemi jako Dva tisíce slov. A samozřejmě se nabízí srovnání, zejména ve vrcholné části Mawerova díla, jež líčí dění 21. srpna 1968 přímo v pražských ulicích - inspirací tu mohla být Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery, případně Mirákl Josefa Škvoreckého, jehož protagonista Danny Smiřický rovněž zažívá střety Pražanů s tankovými posádkami nebo střelbu na budovu Národního muzea.

Na rozdíl od českých autorů ale Mawer v politické rovině zůstává střízlivě na povrchu. Než aby detailně líčil tehdejší pnutí mezi konzervativním a reformním křídlem komunistické strany, ukazuje jeho dopady na konkrétních fiktivních postavách, především studentech nadechujících se ke svobodě.

Také u Mawera ale nacházíme protagonistu, který se nenakazil, jak říká Danny Smiřický v Miráklu, "všeobecnou infekcí odvahy". Skeptikem je zde Samuel Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, jehož rukama prochází zprávy od rozvědky a který má v popisu práce navazovat styky s českými studentskými vůdci. Přesvědčivě vylíčený diplomat zbavený iluzí, střídavě označovaný za cynika a realistu, smýšlí o Československu jako o "pouhém slovanském výběžku vklíněném do srdce teutonského světa" a nedělá si iluze. O politice ani lidech. Příklad za všechny: když se Samuel zakouká do české studentky, ze všeho nejdřív si ji nechá zjistit u britské tajné služby.

Samuel je ale "svým způsobem zasnoubený", a tak čelí milostnému dilematu: doma v Londýně na něj čeká anglická kolegyně Steffie a s ní životní jistota, dům, rodina, důchod. Zatímco v Praze diplomata svádí česká studentka Lenka, o generaci mladší, ale poněkud slovansky živelná, pudová. Lenka kouří v peřinách, koupe se nahá v řece, "připomíná postavu ze slovanských bájí, rusalku". Povrchní přirovnání Mawer přebije větou tesající přesné kontrasty: "Steffie měla krásnou postavu, Lenka tělo. Ze Steffie cítil parfém, z Lenky vůni."

Postava britského diplomata v románu nepřevažuje, působí ale nejplastičtěji. Ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy navíc k jejímu milostnému dilematu přibývá dilema profesionální: pomůže Samuel dvěma ruským emigrantům, byť by tím riskoval kariéru?

A kolem toho celou dobu krouží několik žen. Ne že by je spisovatel líčil šablonovitě, jednu zatěžuje rodinná historie, druhou nevyjasněná sexuální orientace. Mají různá zázemí, názory, podoby. Přesto občas vytváří dojem, jako by v Praze toho času neexistovala jiná dívka než poněkud rozpustilá, jež chce dostat každého muže do postele, nastěhovat se k němu, a ještě se vyptávat na jiné ženy. Pro vyznění jinak funkčního celku je to ale druhotné.

Osudy českých i britských hrdinů se na necelých 400 stranách přibližují a proplétají, tempo graduje, nejvyšší intenzity nabírá v okamžiku příjezdu tanků. I předtím ale Mawer dovede zaujmout, třeba popisem hektického Černínského paláce, kde úředníci se složkami pod paží spěchají z jedné kanceláře do druhé a Mawer to přirovnává k "chaosu, jaký nejspíš zachvátí včelí úl, do nějž se dobývá medvěd", samozřejmě ruský.

Zvlášť přesvědčivé jsou pak historické reálie. Mawer prý přípravě věnoval přes dva roky. Když román minulý měsíc představoval v pražské Havlově knihovně, poznamenal například, že Leonid Brežněv oslovoval Alexandra Dubčeka Alexandře Stěpanoviči, což je doloženo třeba v sovětském stenografickém záznamu rozhovoru z 23. srpna v Moskvě.

Podobně potěšující drobnosti lze nalézt na každé druhé straně románu: dobové hity Marty Kubišové, schůzky homosexuálů u pomníku na pražské Letné, restaurace na Barrandovských terasách, nákupy v Tuzexu, britské diplomaty na hranicích uplácející československé pohraničníky kartonem cigaret. Dokonce i vedlejší linka románu, v níž figuruje ruský dirigent žádající o azyl, zřejmě vychází ze skutečnosti - nápadně připomíná okolnosti, za nichž se z Londýna do Sovětského svazu odmítl vrátit klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy.

Ne že by Mawerovi nebylo co vytknout: lehce absurdně vyznívá scéna s estébákem, který se sám přihlásí sledovanému, a ještě ho varuje. Jindy text shodí zbytečný kýč ("Copak tomu všemu asi říkají duchové Kafky a Haška, když se potkají v přízračných pražských uličkách?") nebo dialogy jako ze špatné bondovky ("Vaše přítelkyně je krásná, ale umí kousat, musíte si ji držet zkrátka." - "Nejsem ničí pejsek, nepotřebuju vodítko a už vůbec ne náhubek."). Přesto je celek čtivý, výrazně nadprůměrný, místy strhující.

Simon Mawer si v rozhovorech občas postěžuje, že získal nálepku autora špionážních románů, což je po takto orientovaných předešlých prózách Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně pochopitelné. Také Pražské jaro má částečně špionážní zápletku, v ní ale jeho síla netkví.

Nakonec utichne střelba v ulicích, tanky přestanou hrčet a před čtenářem opět stojí titíž britští studenti, které potkal na začátku. Jen už zoufalí, odříznutí, ztracení v cizí zemi. Dělají dojem, že už nebudou stejní, že v nich v Československu něco zemřelo. Román Pražské jaro funguje jako metafora dospívání, ztráty iluzí, prozření ze snu - o lásce i svobodě.

Zdroj

Pražské jaro

holkamodrookata.blogspot.com, 29. listopadu 2018, autorka: Jitka Kadlecová

Simon Mawer je anglický spisovatel, kterému zjevně učarovaly československé moderní dějiny. Nejdřív to byl Skleněný pokoj inspirovaný osudem vily rodiny Tugendhat, potom Mendlův trpaslík, kde svoji roli sehrál slavný brněnský vědec a v neposlední řadě je to Pražské jaro, které velice čtivým způsobem popisuje události srpna 1968.

Za Pražské jaro je označováno období na začátku roku 1968, kdy se tajemníkem komunistické strany stal Alexandr Dubček, politický režim se uvolnil a začalo se hovořit o socialismu s lidskou tváří. To se moc nelíbilo ruské straně a tak do Československa vtrhla 21. srpna 1968 vojska varšavské smlouvy, aby nás "zachránila" před nežádoucími politickými změnami. Toto období trvalo přes 40 let a skončilo až v roce 1989 Sametovou revolucí.

Tolik k historickým událostem té doby. Na pozadí těchto divokých politických změn autor rozehrává dva milostné příběhy. Angličtí studenti, James a Eleanor, cestují stopem po Evropě a zabrousí i do, pro ně exotického, východního bloku. Jsou mladí, naivní, nezkušení a o jejich dalších osudech většinou rozhoduje hod mincí. Druhý pár tvoří anglický diplomat Sam a česká studentka Lenka. Ta mu učaruje svojí přirozenou živočišností a jejich vztah nabírá na vážnosti, z čehož Lenčina maminka ani anglická ambasáda nemám zrovna velkou radost.

"Angličan?" zamračil se muž?
"Ano, Angličan. Diplomat," ukázal ke svému autu s písmeny CD na poznávací značce.
Poručík mu luskl prsty přímo pod nosem:"Dokumenty."
Podezíravě zkoumal jeho diplomatický pas, jako by všechny podobné dokumenty měly být falešné. "Pojďte se mnou," nařídil mu, když s tím byl hotov.
Sam se ohlédl k autu, na Lenku, jejíž tvář za čelním sklem byla plná úzkosti. Palcem vzhůru jí naznačil, že je všechno v pořádku, a povzbudivě se na ni usmál."
(str. 133)

Koupání v lomu, kouření marihuany, výlety, koncerty, milostné tápání, stopování a přespávání ve stanu. Autor vykresluje bezstarostné radosti léta a zároveň ukazuje i věci pod povrchem. Jednání Dubčeka s ruskou stranou, neoznačené tanky podezřele blízko Prahy, politické schůze studentů.  Dokonale se mu podařilo zachytit atmosféru, která tehdy panovala. Nadšení z uvolněného režimu, touhu po svobodě mladých, i obavy a skepsi těch, co už něco zažili.
Příběhy hlavních hrdinů se protínají v Praze. U kapitol nejsou uvedená data, takže i když tušíte, že se schyluje ke vpádu sovětských vojsk, není jisté, kolik dní relativního klidu ještě zbývá a neustále jste v napětí, v jaké situaci toto neštěstí naše hrdiny zastihne.
V knize najdete i jakési mezikapitoly, které fakticky shrnují historické a politické události té doby.
Najdete tam podrobnosti o procesu s Miladou Horákovou, o setkání Dubčeka s Brežněvem v Čierne nad Tisou a nebo se dozvíte, jak a kde byl předán zvací dopis pro vpád sovětských vojsk.
Není bez zajímavosti, že v knize se objeví i rocková skupina Moody Blues, která opravdu byla 20. srpna 1968 v Praze a natáčela  epizodu televizní show Europarty. Jen pár hodin před tím, než přijely první sovětské tanky zpívali bezstarostně na Karlově mostě a Kampě. Když pak vše vypuklo, museli být umělci dopraveni vládním speciálem zpátky do Anglie.
Simon Mawer dokázal skvěle popsat srpnové události s odstupem a z trošku jiného úhlu pohledu, než jsme zvyklí. V knize není tolik výrazné ublížené ego a nenávist, jak u jiných českých autorů. Ukazuje dění z pohledu cizince, nezaujatého pozorovatele, který, i když to není jeho domovina, s místními obyvateli morálně soucítí. Z knihy je cítit ironický a lehce sarkastický anglický humor a nechybí ani dobový vtip o škodovce.
Opět jsme měli možnost přesvědčit se, že Simon Mawer je zralým a mistrným vypravěčem. Pražské jaro je svým historickým a morálním přesahem velice aktuálním dílem, které by si nikdo neměl nechat ujít a klidně bych ho zařadila mezi povinnou školní četbu. Mawerovi příběhy jsou sice fiktivní, ale stojí na reálných historických základech a to jim dodává další neskutečný rozměr, který vás bezezbytku vtáhne do děje. Jediné, co bych knize vytkla, je možná až příliš otevřený konec. Ale co je v životě dokonalé....

Kdy knihu Pražské jaro rozhodně číst
  • zajímáte se o moderní dějiny Československa
  • jste zvyklí dívat se na věci s odstupem
  • máte rádi suchý anglický humor a ironii
Kdy knihu Pražské jaro rozhodně nečíst
  • historie vlastní země vás vůbec nezajímá
  • berete rok 1968 jako obrovskou křivdu, kterou nelze ničím odčinit
  • odsuzujete kouření marihuany

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kniha Zlín, v jejichž nabídce najdete nejen knihu Pražské jaro i další skvělé tituly Simona Mawera.

Zdroj

Simon Mawer – Pražské jaro

schefikuvblog.eu, 27. listopadu 2018

Simon Mawer, literární stálice, která je pro mnoho čtenářů zárukou kvality. Ostatně i u nás se tento charismatický angličan těší vcelku velké oblibě. A to nejen díky svým skvěle propracovaným knihám, ale i jeho kladnému vztahu k České republice. Ostatně jeho román Skleněný pokoj je inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat. Mawer se však k nám vrací i ve své nejnovější knize Pražské jaro, ve které sledujeme turbulentní události tehdejší doby očima tří Britů.

Tohoto britského spisovatele pravděpodobně netřeba blíže představovat, jednak patří ke stálicím a i u nás se těší poměrně velkému zájmu čtenářů. Ostatně i s aktuální novinkou mu u nás vyšlo již sedm knih a všemi dokázal vzbudit u fanoušků kladné ohlasy. Vděčit za to může především svému širokému záběru a zajímavým tématům, kterým se ve svých knihách věnuje. Kromě brněnské vily Tugendhat, se čtenáři mohli vydat i po stopách Jidáše Iškariotského, nebo do období druhé světové války s Marian Suterovou. Pro české čtenáře je však vždy pochopitelně nejzajímavější kousek, který se nějakým způsobem dotýká i nás. To se Mawerovi podařilo právě ve Skleněném pokoji a nyní se na tento úspěch bude snažit navázat i s aktuální novinkou.

Rok 1968 je stále v řadě z nás velice živým tématem. Ostatně prakticky v každé rodině najdeme někoho, kdo tyto události prožil na vlastní kůži. Přesto je vždy zajímavé dozvědět se o tomto tématu něco nového. A právě to nám přináší Simon Mawer ve své nejnovější knize. Díky němu máme možnost nahlédnout na známé události z trochu jiného úhlu a podívat se jak, tato nelehká doba byla vnímána v zahraničí.

Hlavní protagonisté Pražského jara jsou tři. Eleanor a James, dva oxfordští studenti, kteří si užívají volno cestami po Evropě a a tajemník britské ambasády Sam Wareham. Není to však pouze tato trojice, na kterou se Mawer ve své knize zaměřuje, i když právě oni dostávají nejvíce prostoru. Kromě nich zde narazíme na celou řadu dalších zajímavých postav nejrůznějších národností, které přispějí svou trochou do mlýna. Společně pak tvoří jedinečnou mozaiku plnou barvitých osudů, milostných vzplanutí i nenaplněných nadějí.

Mawer se však neomezuje na kratičké časové období, ale ukazuje nám prakticky všechny nejdůležitější události tohoto turbulentního roku. Od uvolněného jara, kdy se Dubčekův režim před celým světem prezentoval coby socialismus s lidskou tváří, až po osudné události srpna 68, kdy na naše území vtrhla vojska Varšavské smlouvy, probíhaly boje před rozhlasem a do doby, kdy byla naděje na lepší zítřky nemilosrdně zadupána do země.

Nebyl by to však Mawer, kdyby i takto vážné téma neobalil velice citlivým a zároveň silným příběhem, jenž ve vás po dočtení bude rezonovat ještě hodně dlouhou dobu. Citlivé až poetické pasáže se střídají s drsnějšími celky, ve kterých na vás plně dopadne naléhavost tehdejší doby. Právě v tomto celkovém konceptu naplno vynikne Mawerův jedinečný  vypravěčský dar, kdy dokáže umě zkombinovat naprosto odlišné části do fascinujícího celku. Jeho líčení událostí 21. 8. 68 je naprosto famózní, až se nechce věřit, že tyto části napsal člověk, který si těmito událostmi neprošel na vlastní kůži.

Pokud ve vás po Skleněném pokoji nezanechala žádná z Mawerových knih hlubší dojem tak věřte, že s Pražským jarem tomu tak rozhodně nebude. Tento charismatický Brit tak opět dokazuje, že patří k jedněm z nejlepších autorů současnosti. Už dlouho jsme neměli možnost začíst se do takto silné knihy z našeho prostředí. O to více fascinující je fakt, že Pražské jaro nenapsal žádný z rodilých Čechů, ale právě Simon Mawer.

Zdroj

Dotaz k produktu Pražské jaro

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
  Informace o ochraně osobních údajů
 

Dále doporučujeme

Provazochodkyně

Provazochodkyně (Marian Sutro #2)

Provazochodkyně přináší napínavou a velmi propracovanou sondu do složitých motivů idealismu a odvahy těch, kteří nepřestali bojovat ani poté, co druhá světová válka dávno skončila.

Skleněný pokoj - nové vydání

Skleněný pokoj - nové vydání

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem…

Evangelium podle Jidáše

Evangelium podle Jidáše

Mezi starověkými papyry od Mrtvého moře je nalezen pozoruhodný svitek. Pochází zprvního století našeho letopočtu a vše nasvědčuje tomu, že obsahuje pravdivé vylíčení Ježíšova…

Evangelium podle Jidáše (paperback)

Evangelium podle Jidáše (paperback)

Mezi starověkými papyry od Mrtvého moře je nalezen pozoruhodný svitek. Pochází zprvního století našeho letopočtu a vše nasvědčuje tomu, že obsahuje pravdivé vylíčení Ježíšova…

Tento web používá pro svoji funkčnost, analýzu návštěvnosti a nástroje marketingu soubory cookies. Zobrazit detaily