Náš všední život | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Globální katastrofy a trendy
  • Nudge
  • Sněhulák
  • Jo Nesbø - box
  • Purity

Náš všední život

Cena:
399 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-529-5
Překlad:
Kateřina Výtisková
Datum vydání:
24. 04. 2017
Počet stran / vazba:
454 / vázaná
3.69 / 251

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 229 Kč)Přehled všech našich e-knih

Palmknihy eReading 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Náš všední život

Román zachycuje životní příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. Rozsahem i tématem ambiciózní dílo, za které autorka v roce 2013 obdržela prestižní literární cenu Finlandia, představuje úspěšný pokus o skloubení monumentální historické fresky, věrně mapující události po říjnové revoluci v roce 1917, s osobním příběhem jedné z největších osobností ruské literatury 20. století. Kniha je prokládána Adriadninými a Marininými dopisy a texty, které románu dodávají hlubší rozměr. Cvetajevová byla osobitou kronikářkou své doby a v často experimentálních verších dokázala obsáhnout hloubku lidského života a údělu. Riikka Pelo od ní v tomto ohledu přebírá pomyslné žezlo: spíše než záznam o životě ruské spisovatelky jako někdejší celebrity a později vyděděnkyně moskevských uměleckých kruhů čtenáři předkládá silný, dramatický příběh člověka semletého historickými okolnostmi a monstrózní ideologickou mašinerií Sovětského svazu.

Naše všední životy je vyspělé dílo, důmyslná skládanka, která v sobě ukrývá víc než příslovečná ruská matrjoška. Riikka Pelo patří k absolutní špičce současné finské literatury a její osobitá tvorba je zážitkem i pro ty nejnáročnější.

Pozn.: V textu byla zachována původní autorská interpunkce s ohledem na rytmus promluv Mariny a Ariadny.

Úryvek: Náš všední život

Recenze: Náš všední život

RECENZE: Pro Čechy moře slz. Jak slavnou ruskou básnířku semlely dějiny

iDnes.cz, 11. června 2017, autorka: Alena Slezáková

Její problém spočíval v tom, že v duchu stále žila ve světě, který existoval před revolucí nebo někde v romantické poemě z devatenáctého století. Tak v románu Náš všední život charakterizuje svou matku, slavnou ruskou básnířku Marinu Cvetajevovou, její dcera Ariadna Efronová, zvaná Alja.

Finská autorka Riikka Pelová vytvořila tímto neobvyklým životopisem impozantní a ambiciózní knihu nejen o rozporuplném vztahu dvou výjimečných žen a jejich blízkých, ale především o tom, jak dějiny dokážou sešrotovat člověka.

Marina, před revolucí mladičká múza, která předčítala své verše před naplněnými sály, za ruské občanské války stejně jako mnozí jiní třela bídu a její mladší dcerka zemřela hlady v sirotčinci. Její manžel Sergej Efron bojoval na straně bělogvardějců a se ženou a dcerou se setkali až v emigraci. A mladičká Alja se potýkala s nároky, které na ni matka kladla a které byly nad dětské síly.

Trable emigrantů

A návrat z emigrace? Sergej se v Paříži dal do služeb sovětské tajné policie, s níž spolupracovala i dospělá Alja. Oba se vrátili do Sovětského svazu, kam je v roce 1939 následovala i Marina se synem. Nepomohla si.

Tři roky, které rodina strávila v první půli dvacátých let v Československu, se s odstupem času jevily jako doba relativní pohody, Marina tu také napsala některá svá významná díla.

A Paříž, kam v roce 1925 Efronovi odjeli, sice byla centrem ruských emigrantů, ale neortodoxní básnířka do této společnosti nezapadla. V sovětském Rusku čekal na Sergeje a Alju navzdory jejich komunistickému přesvědčení kriminál a Marinu na počátku války s nacisty trpký konec v tatarské Jelabuze poté, co marně sháněla jakoukoli práci.

Autorka v románu časově rozkročeném přes dvě desetiletí pozoruje Marinu především Aljinýma očima a není to laskavý pohled, místy se až blíží krutosti.

„Vy jste v životě neuměla milovat nic jiného než svou vlastní duši, a ta je naprosto zlomyslná a sobecká. A v jiných dokážete milovat jen svůj vlastní obraz,“ vmete Alja matce do tváře poté, co Marina ji a svého manžela nazve čekistickými vrahy.

Má pravdu? Ze svého hlediska a na základě svých životních zkušeností jistě. A možná to tak skutečně bylo.

Jenže pořád tu zůstává nádherná Marinina poezie.

Třeba ty Verše Čechám, které finská spisovatelka v knize cituje:

Plný a prostorný kraj.
Jediné hoře:
Čechy nemají moře.
Zbylo pro Čechy moře
slz. Nepotřebují soli!
Zásobili se na věky!
Po tři sta letech nesvobody
dvacet let potěchy.

Náš všední život

Medziknihami.dennikn.sk, 6. června 2017

Život Mariny Cvetajevovej (1892 – 1941) patrí medzi tragické príbehy ruskej a zároveň európskej literatúry. Drámu poetky stíhanej krutými udalosťami a vášnivým záujmom o všetko ľudské a umelecké popisuje vo veľkej románovej freske Náš všední život fínska spisovateľka Riikka Pelo. Cvetajevovej cesta poézie viedla cez chudobu, nešťastie a hroznú smrť až po umiestnenie do panteónu najvýznamnejších ruských autoriek 20. storočia.

Hneď na začiatku je treba zdôrazniť, že na čítanie románu Náš všední život je potrebné vyhradiť si čas. Kniha ponúka naozaj originálny literárny zážitok a bude asi patriť medzi významné literárne udalosti roka, Riikka Pelo získala za toto dielo v roku 2013 cenu Finlandia a medzinárodné uznanie. Nejde o žiaden lineárny príbeh - dej sa odohráva v rôznych časových obdobiach, zmeny rozprávačov, brilantná technika písania pripomínajúca prúd vedomia, vkladanie poézie, listových spomienok medzi kapitoly, lyrizovaný text s komplikovanou vetnou skladbou a veľký rozsah vyžadujú pozornosť čitateľa a sústredené čítanie.

„Samozřejmě, Angličané a Rusové se odmlčují jinak, řekla Alja moudře, proto musí být taky pomlky na jiných místech, a zpaměti pokračovala v přednesu Puškinovy básně a přitom patičkou počítala stopy: Jak dej vám bůh, by jiný rád vás měl. Zneklidnila ji změna metra, skoro by se polekala jako by sama udělala chybu ve stopách básně. Marina dceru uklidnila: Puškin porušuje metrum a střídá rytmus úmyslně: aby poukázal na intenzitu a sílu citu, na celou jeho živelnost. Na lásku není jen jeden vzorec.“

Marina Cvetajevová prežila komplikovaný život v zložitých časoch. Ovládala viacero jazykov, čo jej uľahčovalo komunikáciu po emigrácii do Nemecku, vtedajšieho Československa a Francúzska, nekonformné názory ju však stavali do zložitej pozície vydedenca. Navyše nemala peniaze, pretože jej manžel stále študoval, neskôr bol prenasledovaný a Cvetajevová ostala sama s deťmi. Téma chudoby, jej rôznych prejavov sa vinie celým románom: nedostatok jedla, nekvalitné oblečenie, zlé bývanie, to všetko privádzalo Marinu do zúfalstva. Po obvinení manžela zo špionáže sa Marina v roku 1937 vrátila do Sovietskeho zväzu, kde si trápenie našlo nové spôsoby prejavu.

„Nepotřebuji lásku, jen lidskost.“

Väzenia vytvára nielen totalitný režim. Rovnako dokážu spútať aj spoločenské konvencie, pričom každé prostredie, v akom sa Marina pohybovala, malo vlastné mechanizmy neformálnej aj formálnej kontroly. Občania Sovietskeho zväzu sami seba považovali za nových ľudí na čele so Stalinom „sluníčkem naším jasným“, ako ho volá jedna z obdivovateliek. V románe nachádzame popri vnímaní totalitného zriadenia aj mapu intelektuálneho podhubia Moskvy vrátane presadzovaného socialistického realizmu. Popritom všetkom žila Marina v neustálom prúde literatúry a to nie hocijakom, ale uprostred konfliktu medzi rôznorodými prúdmi modernity a tradíciou: napr. v jednej scéne je to obraz rútiacich sa kníh klasikov ruskej literatúry, viackrát tiež zaznie nostalgický tón o svete minulosti bez šance na návrat.

Život slávnej ruskej poetky tak ako ho predkladá Riikka Pelo zahŕňal komplikované vzťahy k mužom a vlastným deťom, ku ktorým cítila hlbokú lásku. Okolnosti boli ale k Cvetajevovej mimoriadne kruté, ako napokon ku mnohým obetiam Stalinovho teroru. Preto prišla k záveru, že niekedy neexistuje iná možnosť ako smrť. Zúfalosť života nezničila jej hľadanie zmyslu poézie: forma vs. obsah nie je súboj alebo konflikt, skôr vytváranie harmónie, vzájomného dopĺňania sa ako v prípade hlbokého priateľstva, dlhoročnej lásky. Aj preto je potrebné čítať Náš všední život pomaly, aby neunikli práve tie dôležité veci, ktoré dávajú hlbší význam životu aj literatúre.

Dva propletený životy a jedna ideologie

Noifjustlift.com, 11. května 2017

Riikka Pelo je právě v těchto dnech v Praze. Já ji bohužel nestihnu, ale po přečtení její knihy Náš všední život mě to docela mrzí.

V poslední době se řadím k hodně pomalejm čtenářům a už si ani nepamatuju kdy naposledy jsem se do knížky ponořila tak, že bych se od ní nemohla několik hodin odtrhnout. Jak jsem si po pár prvních stránkách, který mě zrovna nenadchly, nadávala, že jsem si na recenzi vzala knihu, které má víc než 450 stran.

Protože přeskakuju úvodní stránky knih a vrhám se rovnou na tu první, kde najdu samotnej text, nepřečetla jsem si krátkou ale důležitou zprávu. Kniha zachovává původní autorskou interpunkci. A nejen tu. Já se tak prokousávala prvníma stránkama a nestačila se divit, jak mohl redaktor takovej text vůbec pustit k tisku. Když už to bylo neúnosný, začala jsem mít podezření, že jde o záměr. Tohle by Kniha ZLIN do oběhu určitě neposlala. A taky že ne. Ty občas divně navazující věty a trošku zpřeházený slova maj svůj význam a já si na ně po tomto zjištění velmi rychle zvykla a časem si je i oblíbila. Nespisovný knihy známe všichni, ale tahle jde ještě o kus dál.

Proklínala jsem se ale i proto, že mě začátek knihy úplně nebavil. Nejsem fanoušek dlouhých popisů a příběh dvou žen sice skrývá několik velmi zajímavých zvratů, není jich ale tolik, kolik by jich čtenář v takto dlouhé knize očekával. To mi ale brzo přestalo vadit.

Po určité době jsem si zvykla na autorčin styl psaní i na dlouhé popisné pasáže. Hlavně díky nim jsem brzo dobře znala jednotlivé postavy a začala si k nim utvářet vztah. Riikka Pelo totiž dokáže mistrně a bez zbytečných okras vykreslit jednotlivé charaktery. A to i přes to, že se jedná o skutečné osobnosti. Kniha Náš všední život totiž vypráví příběhy ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. A že ty životy nebyly vůbec všední... Především díky monstru zvaném Sovětský svaz.

Abych ale nezmiňovala jen rozvláčněné popisy. Důležité dějové zvraty naopak autorka popisuje bez jediného zbytečného slova. O to víc tyto momenty vyniknou. V těchto úsecích jsem doslova hltala každé slovo a nemohla se od knihy odtrhnout. A pak se autorka znovu vrátila ke svým osobitým dlouhým podrobným scénám a já za to byla vlastně ráda, protože jsem si mohla na chvíli oddechnout od těch tíživých zvratů, které pojednávají o opravdu nelehkých situacích, jako jsou policejní výslechy, život v sovětském věžení nebo pracovním táboře.

Jak už jsem zmínila, v knize jde o dva životní příběhy. Tyto příběhy na sebe logicky navazují a prolínají se, protože jde o matku s dcerou. Autorka ale tyto příběhy zajímavě odděluje. Každá kapitola je psána z pohledu jen jedné z žen a tyto pohledy, respektive kapitoly, se střídají. Nepřeskakujeme ale jen z jednoho úhlu pohledu do druhého, přeskakujeme také v čase. Nemusíte se ale bát, vše na sebe až neuvěřitelně navazuje. I v tom vidím neobyčejnost celé knihy.

Co mi přijde ale ještě zajímavější, je rozdílnost hlavních hrdinek. Matka s dcerou by si nemohly být vzdálenější. Jsou úplně jiné, mají rozdílné politické názory, jinak se vyjadřují... Celkově se ale v knize tyto rozdíly doplňují a čtenář má pak ještě dlouho nad čím přemýšlet. Já třeba díky nim v knize našla snad stovky definic pojmu cit. Každá další ten předchozí podporovala i vyvracela zároveň.

V neposlední řadě musím zmínit zajímavost, která mně osobně knihu zase o něco přiblížila. Toho, kdo alespoň trošku znal životopis Mariny Cvetajevové, určitě nepřekvapí, že se část děje odehrává v Československu. Mně to ale celý příběh zpříjemnilo a bylo zajímavé číst o místech, která dobře znám, z ruského a tak trochu i finského úhlu pohledu.

A jak to bylo s tím proklínáním? Hádáte dobře. Hlavně ve druhé polovině knihy jsem už doslova hltala každý řádek. Kniha mi ale ležela v hlavě i ještě dlouho potom, co jsem ji naposledy zaklapla. Je totiž plná silných momentů, ať už historických, politických nebo především lidských. Od určité chvíle jsem už ani nevnímala ten podivný styl psaní, protože právě ten mi Marinu a Ariadnu přiblížil. Takhle mluvily a psaly. To dokazují jejich dopisy a texty, které jsou v knize taky použity.

Je to ale náročné čtení. Jestli se po tom, co jsem zmínila city, těšíte na zajímavý oddechový příběh o lásce, musím vás zklamat. Pokud ale máte chuť se na to, co čtete, opravdu soustředit a přitom se ponořit do hlubokých životních příběhů, kniha Náš všední život vás určitě zaujme tak, jako zaujala mě!

Dotaz k produktu Náš všední život

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Odkaz na články Náš všední život

Dále doporučujeme

Cha-cha-cha

Cha-cha-cha

Lvovský autor Jurij Vynnyčuk napsal v 70. a v 80. letech mnoho povídek, které nepodepsané schovával před KGB u přátel. Patřil mezi zakázané autory a domovní prohlídky u něj byly…