Cha-cha-cha | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Letní čítanka
  • Náklaďáky Volvo
  • Bílé město

Cha-cha-cha

Cha-cha-cha
Cena:
279 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-32-3
Překlad:
Kindlerová Rita
Datum vydání:
15. 05. 2009
Počet stran / vazba:
282/brožovaná
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Cha-cha-cha

Lvovský autor Jurij Vynnyčuk napsal v 70. a v 80. letech mnoho povídek, které nepodepsané schovával před KGB u přátel. Patřil mezi zakázané autory a domovní prohlídky u něj byly běžné. Texty však tajná policie přesto zabavila při šťárách u jeho známých a dle informací KGB měla vypátrat autora a za protisovětskou činnost ho soudit. KGB se opravdu podařilo zjistit, kdo byl autorem (zřejmě literární analýzou!), ale k perzekuci Vynnyčuka již nedošlo, neboť na Ukrajinu dorazila perestrojka a úsilí KGB bylo směrováno jinam. Jak autor uvádí, domníval se až do roku 2007, že jsou tyto texty nadobro ztraceny. Do nakladatelství Piramida, které výhradně vydává Vynnyčukovy knihy, se však v půli roku 2007 dostavil bývalý příslušník KGB s tím, že nakladateli prodá velice zajímavý „úlovek“ a předložil Vynnyčukovy zabavené texty. Nakladatel je od něj koupil a autor k nim doplnil ještě několik dalších, které sice napsal na začátku 90. let, ale do sbírky neodmyslitelně patří. Texty jsou velice různorodé; nalezneme téměř surrealistické snové obrazy, představy a sny, těžce ironickou řadu vyprávění o klasikovi ukrajinské sovětské literatury Kornijčukovi, vzpomínky z dětství a odkazy na historické postavy, parodie na sovětskou realitu, až mrazivě metaforickou novelu o Stalinovi a jeho revoluční rodině nebo satirické prózy zesměšňující haličský nacioanlismus či první ukrajinské svobodné volby. Vynynčukovy texty jsou proslavené černým humorem, často blízkým českému švejkovství, k jehož odkazu se autor hrdě hlásí.

Recenze: Cha-cha-cha

Jurij Vynnyčuk: Cha-cha-cha

Host, 13. října 2009, autor: Miroslav Tomek

Co víte o ukrajinském překladateli Bohumila Hrabala? Asi nic. Nejspíš si pomyslíte, že na tom není nic zvláštního. Přitom jste se s jednou jeho knihou už mohli v českých knihkupectvích potkat. I v antologii ukrajinských povídek Expres Ukrajina, která u nás v minulém roce vyšla, byly otištěny tři jeho krátké prózy. Teď má v češtině už druhou knihu. První byla sbírka pověstí ze Lvova a okolí, Příběhy z Haliče (2002). A koho jmenuje mezi autory, kteří na něj měli vliv? Becketta, Goldinga, ale i Kunderu a Bondyho.

Jurij (Vynnyčuk) (nar. 1952) je na Ukrajině skutečnou výjimkou. Je jedním z mála ukrajinských spisovatelů, kteří se živí jen psaním. A to za Sovětského svazu, ač vystudovaný filolog, pracoval jako nakladač. Psal od začátku sedmdesátých let, ale nemohl skoro nic uveřejnit. Naopak, jeho tvorba se stala předmětem zájmu KGB. Některé z jeho rukopisů, které šířil mezi svými přáteli, se dostaly do rukou tajné policie a zdánlivě nenávratně zmizely. Podobně se tehdy ze spisovatelovy knihovny ztratily předválečné ukrajinské knihy, které čítal jeho dědeček. To mu však nevzalo chuť do práce — (Vynnyčuk) od konce osmdesátých let vydal na třicet knižních titulů. Jsou mezi nimi romány, detektivky, sbírky pohádek a pověstí, erotické povídky a knihy o historii Lvova. S obzvláštním zaujetím se věnuje právě pohádkám.

S pohádkami mají mnoho společného i texty, obsažené v knize se stručným názvem Chachacha. Jde vlastně o vyprávění, možná i pohádky svého druhu, pohádky pro dospělé. Podívejme se na první, titulní příběh: maminka navede děti, aby sprovodily ze světa tatínka alkoholika. Když jí dětičky přání splní, založí si hospodu, kde podává neobyčejně chutná jídla. Co že je to za jídla? Je to krmě z masa hostů. Její hospoda je totiž i nevěstinec, na roztoužené návštěvníky čeká v jejím náručí smrt a následně osud kuchyňské suroviny. Z kostí tu vaří mýdlo na prodej. Když se shánčlivá rodinka spojí promyšleným dynastickým sňatkem s příbuznými, kteří šijí norkové kožichy ze psů a vránu podávají jako kuře na smetaně, dosáhne jejich činnost takového rozmachu, že vyvolá zájem policie. Na příchod ozbrojených složek zareaguje rodina odhodlaným odporem: všichni jako jeden muž sáhnou po vidlích, puškách, kulometech, neváhají použít ani kanón. Nicméně rychle zemřou v tratolišti krve — až na nejstaršího syna, který je současně vypravěčem. Je souzen, avšak vyvázne — stopy kanibalismu shořely a on vytrvale předstírá šílenství. Dostane se tedy do psychiatrické léčebny. Trpělivě čeká na jaro, aby mohl na procházce uškrtit ošetřovatelku a prchnout.

Většinu textů spojují tři prvky: absurdita, bizarní erotika a krev. Samozřejmě nejsou obsaženy všude ve stejné míře. Snad dokonale jsou tyto elementy spojeny v první povídce cyklu s výmluvným názvem „Láska a krev“: Anna Marija Pljum žije v opuštěném bytě. Společnost jí dělá sedm kocourů, ale ti ji nezajímají. Zajímá ji nábytek. Zajímají ji Mrazák, Televizor i Vysavač. Střídá je v roli milenců, svádí je a odvrhuje, až narazí kosa na kámen a ona je sama svedena Nožem. Vášnivě se mu oddá. Blaženě vykrvácí při pohledu na spojení Vysavače a Pračky. Jednotlivé povídky, spíše krátké prozaické útvary (vskutku krátké — kniha o 294 stranách jich obsahuje 81, kromě toho úvod, předmluvu a poznámky překladatelky), jsou rozděleny do devíti cyklů, obvykle sjednocených ne dějem, nýbrž společným předmětem — ukrajinský sovětský dramatik Kornijčuk, záhadná země Arkanum nebo Emma Zunz —, kterého se více nebo méně týkají. Texty vznikly převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech — zčásti jde o ony vzpomínané zabavené rukopisy, jež se dostaly do rukou ukrajinského nakladatele až roku 2007. V úvodu od nakladatele jsou povídky ze zkonfiskovaných rukopisů jmenovány, můžeme tedy přemýšlet a domýšlet se, co vedlo policejní orgány k tomu, že právě zde a ne jinde viděly nebezpečí pro socialistické zřízení.

Může se zdát, že jde o drastické horory, avšak není tomu tak. Humor tu neschází, je nečekaně originální, morbidní, místy přechází v parodii či dokonce v satiru, jakou je třeba pokračování titulní povídky, „Chachacha 2“: po vzniku nezávislé Ukrajiny se v psychiatrické léčebně, kde dlí vypravěč, mají konat volby. V rámci delegace, vedené poslancem Piškotem a starostou, je přicházejí navštívit i duševně nemocní z ukrajinské diaspory. Akce vrcholí revolucí chovanců, zjančených takovou pozorností.

Půvab fantaskna, absurdna a surreálna čtenáře ovládne. Vybaví si pornografické popisy Burroughsova Nahého oběda i poetiku Bondyho Příšerných příběhů. Určitě se nesplete, když si řekne, že mu zkazky pohádkáře Vynnyčuka připomínají sprostých slov a sexuálních motivů plná lidová vyprávění, která v Rusku sebral a pod názvem Zakázané pohádky vydal A. N. Afanasjev (u nás vyšly v roce 1998).

Dojem z knihy je silný a vyprchává dlouho. Bezvýchodné bludiště dějů, pro něž neplatí zákony fyziky ani logiky, se může zdát stísňující. Lépe je rozložit si čtení na delší dobu, ostatně tolik krátkých textů vedle sebe může skutečně splývat, ač jejich kvalita je obecně vyrovnaná.

Doufám, že se můžeme těšit na další podobně kvalitní překlady z ukrajinštiny. Nemusí ani pocházet z archivů KGB, u nás budou i tak překvapením.

Knižní recenze: Chachacha

Houser.cz, 29. července 2009, autorka: Mariana Zilynská

Jak napovídá už samotná obálka, tohle není laskavá kniha. Ani být nemůže, neboť se tak či onak potýká s krajně nelichotivou „všedností“ doby, kdy vznikala.

Příznačná hutná vulgarita nečiní prózy lvovského autora plebejskými, protože zde plní nepostradatelnou úlohu. Není to planá opovážlivost, ale reflexe doléhajícího nonsensového světa – psychotické imitace. Ke Švejkovi sice soubor krátkých bezostyšných próz plných alegorických výjevů nemá daleko, ale je drastičtější, užívá žíravý louh posměchu. Dokázat být prosťáčkem „autonomním“ na realitě, oproštěným od všeho vezdejšího, je naprosto nezbytné, byť jen jako přechodný stav mysli. Život se jednou řítí samospádem, jindy s ním nelze hnout ani tisíci páry volů (ač je jich všude kolem požehnaně).

Výsměch je adresován do všech stran, jeho podtext však bývá jednoznačný. Autor perlí jako karbidový sekt, jímž vrcholí jisté volby, umí být bryskním pyromanem a jeho texty mají jiskru i proto, že dobře ví, že opatrnosti bývá často nazbyt - spálení se beztak nevyhneme. Úvodní sentence, ať už jde o smích hurónský, hysterický či potměšilý, v krajní nouzi sice vyčerpává, plení, ale přitom osvobozuje. Přichází coby nezvaný zachránce, dostavuje se jako anděl padlý a strážný zároveň. Sáhneme-li si na dno (čehokoli), rozhodně na něj dojde.

Groteska z ukrajinského šuplíku

A2, 21/2009, autor: Alexej Sevruk

Tvorba současného ukrajinského autora Jurije Vynnyčuka (nar. 1952) by neměla být pro českého čtenáře úplně neznámou. Zvídavější čtenář si jistě vybaví knihu autorsky zpracovaných lvovských pověstí a legend Příběhy z Haliče (překlad Rita Kindlerová, Portál, Praha 2002). Několik Vynnyčukových krátkých próz vešlo do antologie Expres Ukrajina (ed. Rita Kindlerová, Kniha Zlín 2008) a v jednom z loňských čísel časopisu Plav, věnovaného dětským literaturám národnostních menšin, žijících v ČR (6/2008) objevila se autorská pohádka „Příběh jednoho prasátka“ (překl. Tereza a František Chlaňovi). Výsledkem překladatelského úsilí Rity Kindlerové je také recenzovaná kniha, jež vyšla v nakladatelství Kniha Zlín v ediční řadě Neewit, zprostředkovávající méně známé současné autory, za finančního přispění nadace Open Ukraine, která započala tradici podpory překládaní z ukrajinštiny.

Kniha obsahuje 81 textů různé velikosti (jejich rozsah se pohybuje v rozpětí od několika desítek stran do velikosti několika odstavců), napsaných v průběhu sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Jednotlivé povídky tvoří větší tematické cykly („Vyprávění temnoty“, „Láska a krev“, „Bestiář“, „Arkanumské historky“, aj.) V předmluvě nakladatele k ukrajinskému vydání a také v autorově předmluvě k vydání českému se objevuje pozoruhodný mimoliterární příběh, spojený s touto knihou. Značná část tvořících ji textů totiž pochází ze složek KGB a byly prý někdejším zástupcem kdysi mocné totalitní organizace nabídnuty ukrajinskému vydavateli k odkoupení. Vzhledem k autorové zálibě v mystifikacích všeho druhu (Vynnyčuk např. škodolibě přiznává, že jim „objevené“ středověké básně jsou ještě dnes předmětem seriozního zájmu literárních badatelů), nelze vyloučit, že se jedná o postup, mající za cíl vytvořit tajemnou auru kolem knihy a tím přilákat nové čtenáře.

Svým dílem Jurij Vynnyčuk předznamenal příchod postmodernizmu v ukrajinské literatuře. Kromě záliby v mystifikacích jej s postmodernisty spojuje tíhnutí k jednak k epickým zdrojům románu (pohádky, legendy), jednak k pokleslým žánrům (ať už se jedná o motivy vypůjčené z pornografie nebo třeba o hororový popis hrůzostrašné ukrajinské „Adamsové rodiny“ z titulní povídky „Chachacha“). Svými tématy a formou jejich zpracování, ale i mimoliterárním kontextem autorovo dílo hluboce koření v fenoménu středoevropského undergroundu. Sám Vynnyčuk přiznává vliv Egona Bondyho na svou tvorbou. S českým literárním prostředím jej spojují i jiní autoři, např. Bohumil Hrabal, jehož tvorbu Vynnyčuk soustavně překládá do ukrajinštiny, nebo Jaroslav Hašek, jehož pojetí humoru jako způsobu vyrovnávaní se s nepříznivou životní situaci je Vynnyčukovi velmi blízké.

Vzhledem k době vzniku by některé, ne-li většina textů opravdu mohly hnout žluči kagebáckých „recenzentů“. Tak například povídka „Svatá rodina“ líčí bizarní banket Matky-Revoluce a její dětí (Stalina, Kaganoviče, Beriji aj. představitelů bláznivé, skoro roztomilé bolševické sebránky) z pohledu ukrajinského malíře, malujícího jejich „rodinný“ skupinový portrét. Povídkový cyklus „Vzpomínky na Oleksandra Jevdokymovyče Kornijčuka“ z let 1983-84, představuje autorovo vtipné zúčtování se socialistickým realizmem. Nabízený groteskní, neoficiální pohled na život a dílo oficiálního ukrajinského dramatika prolévá světlo na ukrajinský literární proces (nebo spíš na jeho absenci) v brežněvském období. Povídka „Oko“ z roku 1984, pojednávající o všudypřítomném Oku, šířícím strach a paniku ve společnosti, což vede k její totalitarizaci, může být svéráznou odpovědi na Orwellův slavný antiutopický román.

Různorodost textů, prezentovaných ve sbírce Chachacha odráží pestrost žánrů, s nimiž Vynnyčuk pracuje. Jeden z dílů knihy například nese zastřešující název „Legendy“. Pohádkové motivy, či přímo pohádkové schéma najdeme třeba v textech „Kdo žije v růži“, „Žába carevna“ nebo „Arkanumské řízky“. V poslední zmíněné se kralevic Bonifác zamiluje do překrásné vdovy, kterou chce pojmout za ženu. Aby se příběh dobral happy endu, musí princ, jak už to v pohádkách chodí, podstoupit zkoušky a překonat dílčí překážky. Překážkou na princově cestě za láskou v tomto případě je vražedný mlýnek na maso, instalovaný do princezniny pochvy jejím nepřejícným bratrem. Lze se snadno přesvědčit o tom, že výstraha na zádní straně knižní obálky, hlásající „Pro mládež do 18 let nevhodné!“ není pouhým lákadlem pro sexuchtivé čtenáře. Hojnost erotiky a to často erotiky bizarní, tematizující fetišizmus, kopro- a zoofilii či jiné úchylky, spolehlivě utvrzuje v domněnce, že ne všechny Vynnyčukovy pohádky jsou určeny dětem.

Juriji Vynnyčukovi je nutno přiznat odvahu, s jakou provádí své groteskní krasobruslení na samé hranici dobrého vkusu. Z Vynnyčukovývh sarkasmem a výstřední erotikou dýchajících textů je znát, že se autor při jejich sepisování náramně dobře bavil. Věřím, že recenzovaná kniha dokáže pobavit ne jednoho stejně naladěného čtenáře a vykouzlit i jiný, než v titulu uvedený nepřiléhavý, nemotivovaný, bláznovský smích.

Dotaz k produktu Cha-cha-cha

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Náš všední život

Náš všední život

Román zachycuje životní příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. Rozsahem i tématem ambiciózní dílo, za které autorka v roce 2013 obdržela…