Zloději knih | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Sněhulák
  • Purity
  • Jo Nesbø - box
  • Ulice Zlodějů
  • Vánoční dárky z KNIHY ZLIN
  • Hořící stromy

Zloději knih

Cena:
399 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-532-5
Překlad:
Olga Bažantová
Datum vydání:
26. 06. 2017
Počet stran / vazba:
480 / vázaná
3.76 / 465

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 229 Kč)Přehled všech našich e-knih

Palmknihy eReading 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Zloději knih

Večer 10. května 1933 vzplály po celém Německu hranice. Shořely na nich knihy Marxe, Manna, Brechta, Hemingwaye a dalších spisovatelů, kteří prý ztělesňovali dekadentní životní styl Výmarské republiky.

V skrytu za plápolajícími plameny se však odehrával další, méně známý příběh. Příběh o tom, jak nacisté na okupovaných územích vyrabovali tisíce knihoven a nakradli miliony knih. Velitel SS Heinrich Himmler a ideolog nacistické strany Alfred Rosenberg sváděli pomyslný boj o to, kdo uchvátí větší kus evropského literárního dědictví. Himmler shromáždil obrovskou sbírku knih o „nepřátelích říše“, Rosenberg šel ještě dál – chtěl vytvořit nacistický systém výzkumu a vzdělávání. Ten by vychovával budoucí elity třetí říše a ospravedlňoval vyvražďování židů, Romů a politických nepřátel.

Anders Rydell se vydal po stopách těchto Zlodějů knih. V honu za ztracenými velkými institucionálními i drobnými soukromými knihovnami procestoval Evropu křížem krážem a pátral po osudu knih, které byly pro své majitele a komunity čtenářů nenahraditelné. A stejně jako oni, ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.

Úryvek: Zloději knih

Recenze: Zloději knih

Největší knižní loupež

iLiteratura.cz, 25. srpna 2017, autor: Jan Lukavec

Nacistické loupení knih a archiválií není žádný nový fakt. Pojednal o něm například Fernando Báez na několika stranách svých Obecných dějin ničení knih, dostupných i v češtině. Anders Rydell je pochopitelně mnohem podrobnější a výklad oživuje četnými kulturněhistorickými exkurzy.

Největší knižní loupež v dějinách. Těmito slovy shrnuje švédský novinář Anders Rydell (nar. 1982), co se odehrávalo v knihovnách v nacisty ovládaných zemích. Tématu věnoval publikaci Zloději knih: Pátrání po zmizelých knihovnách (Boktjuvarna. Jakten på de försvunna biblioteken, 2015). Podává v ní výsledky svého obsáhlého pátrání po ztracených institucionálních i soukromých knihovnách, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co největší množství informací o „nepřátelích Říše“.

Starobylá německá tradice?
Je dobře známo, že přívrženci Adolfa Hitlera knihy, jež pokládali za ideologicky závadné, pálili. Dokonce takové praktiky prohlašovali za „tradiční německé vyjádření vzdoru a odporu, které odkazuje až k představiteli reformace Martinu Lutherovi“. Roku 1520 zaslal papež Lev X.Lutherovi bulu, v níž mu hrozil exkomunikací, pokud neodvolá svých 95 tezí a další spisy. Ať jsou spáleny, žádala papežská bula. Luther v odpověď svolal studenty ve městě Wittenbergu a uspořádal vlastní pálení. Luther prý sám vhodil do ohně papežskou bulu se slovy: „Oni pálí moje knihy a já ty jejich.“

V době romantismu byla tato událost přehodnocena a vykládána jako národní akt, nikoli jako náboženské církevní schisma. Martin Luther tak už nadále nebyl vnímán jen jako církevní reformátor – začal být vykládán především jako Němec. V roce 1817 uspořádali němečtí studenti na hradě Wartburg (kam se Luther uchýlil, když ho papež exkomunikoval) oslavu třísetletého výročí dne, kdy Luther vyvěsil své teze. Událost měla nacionalistické pozadí, cílem bylo povzbudit studenty německých univerzit, aby se sjednotili pod myšlenkou pangermánské říše. Na památku spálení buly zapálili studenti hranici z francouzských knih a knih spisovatelů, kteří odmítali dobové nacionalistické proudy.

Právě v tomto historickém kontextu část německého studentstva na začátku dubna 1933 vyhlásila akci proti „neněmecké literatuře“. Nacisticky orientovaní studenti spatřovali v Hitlerovi nového Luthera. Tvrdili, že skutečná duše národa spočívá v jazyku, a proto se německá literatura musí „očistit“ a osvobodit od cizích vlivů. Za hlavního nepřítele německého jazyka považovali Židy: „Žid dokáže přemýšlet jen židovsky. Když píše německy, lže. Němec, který píše německy, ale zároveň smýšlí neněmecky, je zrádce.“ Tito studenti požadovali, aby byl „neněmecký duch vymýcen z veřejných knihoven“. Někteří autoři tehdy konstatovali, že proti sobě stanuly dva nejliterárnější a nejintelektuálněji založené národy na světě, dva „národy knihy“ – i když Židé na rozdíl od nacistů, které nelze ztotožňovat se všemi Němci, neusilovali o zničení svého protějšku.

Magická zaklínadla
Někde zakázané knihy přivezla na náměstí kára, určená k převážení hnoje, tažená voly – jako před popravou. Zatímco se do ohně rituálně vhazovaly knihy, opakovala se jakási magická „zaklínadla“, v nichž byli zmíněni někteří odsuzovaní spisovatelé a důvody jejich zavržení:

„Proti dekadenci a morálnímu úpadku, za kázeň a mravnost v rodině a státu! Předávám plamenům spisy Heinricha Manna, Ernsta GlaeseraEricha Kästnera.

Proti zvrácenému přeceňování pudů, za zušlechtění lidské duše! Předávám plamenům spisy Sigmunda Freuda.

Proti literární zradě na vojácích za světové války, za výchovu lidu k vědomí nutné obrany! Předávám plamenům spisy Ericha Marii Remarqua.

Proti drzosti a aroganci, za úctu a respekt k nesmrtelnému duchu německého národa. Předávám plamenům spisy Kurta TucholskéhoCarla von Ossietzkyho.“

Jednou z postižených tehdy byla nevidomá americká spisovatelka Helen Kellerová. Ta napsala studentům otevřený dopis: „Z historie jste se nijak nepoučili, jestli si myslíte, že můžete zabít myšlenky. Tyrani už se o to pokoušeli, ale myšlenky ve své síle povstaly a svrhly je.“

Jak obrátit dědictví a paměť nepřátel proti nim samotným
Jak ovšem Rydell zdůrazňuje, v květnu 1933 shořelo na berlínském Opernplatz jen pár desítek tisíc knih. Zabaveno a ukradeno, často tajně, jich ovšem v rámci konfiskačních nájezdů organizovaných stranou bylo mnohem víc. Kupříkladu poté, co studenti vyrabovali Sexuologický ústav v Berlíně, zkonfiskovala SA velkou část jeho knihovny, přes deset tisíc knih. Ty však nebyly převezeny náměstí, ale do ústředí této organizace. Nacisté totiž neplánovali zničit své nepřátele tak, že zcela vyhladí literární a kulturní dědictví komunistů, sociálních demokratů, liberálů, homosexuálů, Židů, Romů a Slovanů. Naopak, chtěli je využít, přesněji zneužít ve svůj vlastní prospěch, totiž „obrátit knihovny a archivy nepřátel, jejich historii, dědictví a paměť proti nim samotným“.

Konečným cílem pak bylo vytvořit novou „intelektuální bytost“, která nevzejde z hodnot jako liberalismus a humanismus, nýbrž z národa a rasy. „Nacisté se od profesorů, vědců, spisovatelů a knihovníků nedistancovali, naopak měli v úmyslu tyto lidi získat pro boj za stvoření nového člověka a nového světa. Chtěli vybudovat armádu intelektuálních a ideologických válečníků, kteří pomocí per, studií a knih povedou ideovou válku s nepřáteli Německa a nacionálního socialismu.“

Výraz zběsilého vnitřního života říše
Za účelem poznání nepřátel Říše tak byly zabavovány obsahy knihoven nejprve v Německu, posléze pak i v dalších obsazených evropských zemích. Kupříkladu v Polsku bylo během války zničeno nebo se ztratilo sedmdesát procent knih. Rabování občas probíhalo až horečnatým tempem, protože jednotlivé instituce nacistického aparátu spolu soupeřily, která uzme více kořisti. Průběh soutěže, kdo bude na místě první a pobere více kilogramů materiálu, podle autora odrážel „zběsilý vnitřní život třetí říše“. Mezi lokality, kde se svazky shromažďovaly, patřil také Terezín nebo zámek Mimoň v okrese Česká Lípa.

Nashromážděných dokumentů bylo ovšem tolik, že je německý personál nebyl schopný zpracovávat, a tak si úřady vypomáhaly tím, že unášely židovské učence a dopravovaly je třeba do centrálních knižních skladů v Berlíně. Tam byli nuceni překládat texty sepsané v hebrejštině a v jidiš. Tito de facto vězni přitom řešili morální dilema, mají-li svěřené písemnosti zpracovávat, i když tím pomáhají organizaci usilující o zánik židovstva. I tak bylo množství zabavených svazků natolik enormní, že některé (například nizozemské) zůstaly do konce války nerozbalené v původních bednách nebo se dočkaly závěru války na lodích v severoněmeckých přístavech.

Část tiskovin i rukopisů se posléze šťastně vrátila původním vlastníkům. Další však byly odvezeny do USA, a zvláště do Sovětského svazu, kde byla jejich distribuce značně chaotická: například zaměstnanecká knihovna jisté chemičky dostala knihy o klasické řecké literatuře, další zase zkonfiskované francouzské časopisy o módě. Kupříkladu ještě roku 1990 tiskem proběhla zpráva, že v jednom moskevském kostele leží zapomenuto dva a půl milionu německých trofejních knih, které se působením vlhka a holubího trusu proměnily v hnijící hmotu. Osudy některých institucí byly zvláště pohnuté. Třeba knihovna výzkumného institutu pro studium východoevropských Židů YIVO, sídlícího původně ve Vilniusu, musela své nejcennější dokumenty zachraňovat hned dvakrát: nejprve před nacisty a záhy poté před ruskými komunisty.

Knihovníci detektivové i zločinci
Četné zabavené knihy ale nadále zůstávají majetkem institucí, do nichž se dostaly v době války. Rydell v knize referuje o jejich zaměstnancích, kteří se s velkou pílí i odvahou snaží najít knihy, jež se do jejich fondů dostaly protiprávně. Úlohu jim přitom neusnadňuje to, že jejich předchůdci prý z těchto knih vytrhávali a ničili vše, co mohlo svědčit o původní přináležitosti svazku; navíc je katalogizovali jako knihy bez majitele, třebaže jej ve skutečnosti nezřídka znali. K navracení či vyrovnání se s původními vlastníky, či spíše dědici tak místy dochází se zpožděním delším než půl století: kupříkladu Knihovna vévodkyně Anny Amalie ve Výmaru před několika lety zaplatila sto tisíc eur dědicům rodiny, která byla ve třicátých letech nucena prodat svoji cennou sbírku dokumentů výrazně pod cenou.

Mnohem méně otevřené jsou v tomto směru instituce ležící v zemích bývalého sovětského bloku. Jedním z mála subjektů z této geografické oblasti, které se tímto problémem zabývají, je Židovské muzeum v Praze, konstatuje autor pochvalně. Podle odborníka na dané téma Michala Buškav muzeu skončily například knihy židovských obcí v Berlíně, Budapešti, Varšavě či Amsterdamu. Dodejme, že v Národní knihovně České republiky probíhá analogický projekt Knihy znovu nalezené, v jehož rámci se zkoumají a katalogizují dosud nečtené knihy z rezervních fondů, jež se do knihovny dostaly různými cestami během druhé světové války a krátce po ní. I když není primárně zaměřen na židovské publikace, několik původních židovských vlastníků již takto bylo objeveno. (V Rydellově knize je opatrně zmíněn také návrh, zdali by místo složitého pátrání po dědicích nebylo jednodušší všechny nacisty vyvlastněné židovské knihy poslat Národní knihovně státu Izrael v Jeruzalémě.)

Goethe a Buchenwald
Nacistické loupení knih a archiválií nebylo ani před vydáním Rydellovy knihy žádným novým faktem. V češtině jsme si o něm mohli přečíst pojednání Fernanda Báeze v jeho Obecných dějinách ničení knih: Od sumerských tabulek po digitální éru. Rydell je ovšem pochopitelně mnohem podrobnější, navíc svůj výklad oživuje o četné exkurzy: třeba o tvůrci nacistické ideologie Alfredu Rosenbergovi, o osudech vybraných židovských komunit nebo jedinečných knižních sbírkách, například Turgeněvově knihovně v Paříži. Poutavě líčí, jak se kupříkladu některé zednářské skupiny snažily přizpůsobit novým poměrům přejmenováním, například na Německý křesťanský řád přátelství, nebo kterak nacisté chtěli reinterpretovat tradiční německou kulturu, kupříkladu se hlásili k upalovaným čarodějnicím jako k árijským hrdinkám. Jejich počínání se ale někdy navzdory všem snahám ukázalo jako ne zcela slučitelné s artefakty odkazujícími ke klasikům. Třeba Goethovi připisovaný dub zůstal stát v areálu jednoho koncentračního tábora, a vězňům tak připomínal lepší aspekty německé kultury. Daný tábor se měl původně jmenovat Ettersberg, ale protože toto označení bylo příliš silně spojeno právě se jménem tvůrce Fausta, byl zvolen novotvar Buchenwald.

Mrtvé knihy
Napravení způsobených majetkových křivd je jistě chvályhodné. Anders Rydell některé z nich poutavě zdokumentoval, a snad tím povzbudí další instituce, aby si přiznaly, že některé tiskoviny se do jejich fondů dostaly podivným způsobem, což by mohlo vést k nijak snadnému kroku, totiž k restitucím nelegálně vlastněných knih. Smutnou skutečností je ale to, že komunity, jimž tyto knihy většinou patřily, už v naší části Evropy skoro neexistují. A i když měla Helen Kellerová pravdu, že zabít myšlenku je nemožné či alespoň nesnadné, zničit jedinečnou kulturu středoevropských a východoevropských Židů se nacistům bohužel podařilo. A kniha bez čtenáře nemluví, je prakticky mrtvá…

Zloději knih – recenze

Pigula.blog.respekt.cz, 16. září 2017, autor: Topi Pigula

Anders Rydell nabízí historii „knižní genocidy“, která není tak prvoplánová, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nehrál tu roli jen Hitler a jeho snaha o likvidaci či arizaci , což nebylo nic jiného než krádež ne nepodobná komunistické kolektivizaci,všeho židovského, ale i Martin Luther, jenž pálením papežské buly v roce 1520 rozehrál vlastní hru. Na ni se následně nacisté a nejen oni, odvolávali. Likvidace „neněmecké“ kultury je tak považována za část „kulturních“ tradic bez ohledu na fakt, jak moc to zní absurdně.

Rydell hned od začátku poskytuje obrovské množství historických faktů, které uvádí likvidaci knih ve velkém, jež proběhlo v předvečer 2. světové války a v jejím průběhu, do náležitých souvislostí. Snímky hořících hromad knih a kolem hajlující „hnědokošiláčů“ se svastikou na rukávu jsou obecně známé. Co se ale ví méně, je skutečnost, že ti kdo rabovali knihovny byli nejen nacisté a s nimi zprvu spolupracující komunisté, ale i studenti, jenž do ulic vyrazili pod transparenty „dnes spisovatelé, zítra profesoři“.

Na jedné straně velké dějiny, na druhé příběhy jednotlivých knihoven či dokonce knih – to zajišťuje Zlodějům knih čtivost a dynamiku. „Nacisté považovali Gutenbergovy bible za germánský národní poklad, který se musí za každou cenu vrátit do Říše. Pelplinská bible, jediná Gutenbergova bible v Polsku, proto představovala žádoucí kořist. A otec Antoni Liedtke z pelplinského semináře si toho byl bolestně vědom. Proto nechal u místního sedláře vyrobit koženou brašnu s tajnou přihrádkou, do níž ukryl dva svazky bible, které vážily téměř 40 kilogramů. V říjnu 1939, v okamžiku, kdy Polsko kapitulovalo, byla bible propašována na nákladní lodi s obilím do Polské knihovny ve Francii. Zásilka obsahovala také další cenné knihy zachráněné z Národní knihovny ve Varšavě.24 Podle zpráv z Polska si zaměstnanci Polské knihovny uvědomovali, co se stane, pokud Francie padne. Když německá armáda v květnu 1940 dobyla Amiens v severní Francii, čekala bibli další evakuace. Na začátku června vyrazilo z Paříže na jih nákladní auto, vezoucí vybrané části polského literárního dědictví včetně Gutenbergovy bible. Knihy odpluly z přístavu v Bordeaux na malé polské nákladní lodi jen pár hodin předtím, než Němci město napadli. Lodi se podařilo přeplout průliv plný německých ponorek a odvézt bibli do bezpečí do Anglie.


Zloději knih

Nacisté plenili vše kam přišli – od knihoven židovských a vědeckých v Německu (nejznámější je případ Sexuologického ústavu), přes knihovny jakéhokoli území, které se jim povedlo obsadit. Historie německé „knihocidy“ ukazuje, co všechno dokáže člověk ve chvíli, kdy se rozhodně sebe sama nadřadit nad ostatní. Podle římského historika Cassia Dia bylo zabito 580 000 židů a zpustošeno 50 měst a 985 vesnic. Tato čísla jsou přehnaná, naprosté vyhlazení měst a populace povstalců však nebylo nic neobvyklého,“ píše Rydell v kapitole 9 – Ztracená knihovna – Řím.

I tady je jedna kniha součástí velkého historického příběhu v němž je židovská genocida vetknuta do několika staletí. Od středověku až po konec Mussoliniho. „Na konci září 1943 si Herbert Kappler, nově jmenovaný šéf tajné policie v Římě, zavolal židovské předáky ve městě. Ujistil je, že 12 000 Židů, kteří ve městě žijí, se vyhne deportaci, pokud do šesti hodin shromáždí výkupné 50 kilogramů zlata. Tisíce lidí proudily do synagogy, aby přispěly náušnicemi, snubními prsteny, náhrdelníky a dalšími zlatými šperky. Než lhůta vypršela, bylo shromážděné zlato předáno na velitelství SS v ulici Via Tasso. Ale byla to lež, rozkaz k deportaci už byl potají odeslán.“

Papež Pius XII. se rozhodne nezasahovat a proti pronásledování veřejně neprotestovat, přece jen mu byla křesťanská košile bližší než kabát utkaný z vláken konkurenčního judaismu. V tomto případě je červenou nití pronásledování Židů a jejich knih příběh konkrétního výtisku tanachu, židovské bible vytištěné roku 1618. Je až neuvěřitelné, jako podrobnosti se povedlo Rydellovi sesbírat ať už se to týká knih německých, italských či řeckých a jedna z kapitol je věnovaná i českému Terezínu, jehož knihovna čítala v roce 1944 kolem 144 000 publikací z nichž část se po válce dostala do Židovského muzea v Praze.

Zloději knih se sice místy čtou jako detektivka, nicméně se jedná o literaturu faktu, někdy hodně drsného. Současným čtenářům, z nichž některým se i 140 znaků twitterové zprávy zdá dlouhých, asi přijde příliš podrobná. Jenže i to je jedno z poselství – zachovat písmem co nejvíce informací a zpráv. Ne všechno se totiž dá najít na google, a už vůbec ne v tak ucelené formě. Laik, ale ani zdatný redaktor, si neumí cele představit, kolik práce a úsilí muselo dát autorovi shromáždit tak podrobná, do sebe zapadající fakta. Poučenému čtenáři leccos naznačí závěrečná rozsáhlá bibliografie. Jste-li knihomol, budete se u čtení cítit jako porodní sestra sledující vyprávění Herodova vraždění neviňátek. Ne o každé knize se dá říct, že si zaslouží, aby byla čtena, vnímána a pamatována. K Zlodějích knih to ale platí do poslední litery.

Rydell A.: Zloději knih, 2017, nakladatelství Kniha Zlín, ISBN tištěné verze 978-80-7473-532-5 ISBN e-knihy 978-80-7473-585-1

Zlodeji kníh

Medziknihami.dennikn.sk, 24. července 2017

Knižnice patria medzi základné prejavy umenia, kultúry a vedy a vzťah k nim do značnej miery vypovedá o povahe spoločnosti. Knihy usporiadané do zbierok symbolizujú pamäť, vzťah ku vedomostiam a úctu k predchádzajúcim generáciám, ktoré zbierky vytvárali. Vo verejných a súkromných knižniciach sa odvždy stretávali priatelia aj odporcovia, aby diskutovali a kultivovali dialóg. Knihy sú však nevyhnutné spojené aj s deštrukciou a rozvratom ohromných rozmerov a práve o nich píše švédsky novinár a spisovateľ Anders Rydell.

Tému pôsobivého diela Zloději knih tvorí skúmanie vzťahu nacistov ku knižniciam, ich kradnutie z okupovaných území, katalogizácia a aj ničenie. Do konca druhej svetovej vojny zmizli v Európe milióny kníh, aby sa stali súčasťou zbierok nacistických inštitúcií a súkromných zbierok popredných predstaviteľov zvráteného totalitného režimu. Rydell vyhľadáva stopy od súčasnosti do dní zverstiev od 30tych do polovice 40tych rokov 20. storočia. Viaceré dnešné nemecké knižnice majú temnú históriu. V ich zbierkach sa nenachádzajú len knihy získané nákupom a darmi, ale aj knihy ukradnuté nacistami alebo odkúpené za minimálnu hodnotu od Židov prinútených rozpredávať svoj majetok v snahe zabezpečiť holú existenciu pre seba alebo svoju rodinu. Cieľom nacizmu bolo úplne vyhladiť židovské obyvateľstvo v Európe, preto boli kradnuté nielen kultúrne artefakty, ale aj nábytok a iný majetok. Byty, v ktorých Židia žili boli vyprázdnené a uvoľnené pre nových, rasovo neškodných obyvateľov.

„Každá kniha si s sebou nese historii krádeže, vydírání a tragického osudu. V lepším případě je to příběh o útěku, o ztraceném životě – v horším případě o lidech, kteří po sobě nezanechali nic jiného než tyto knihy.“

Pred pálením kníh 10.5.1933 usporiadanom ultrakonzervatívnymi študentmi v Nemecku dochádzalo k tisíckam neverejných pálení: dochádzalo k nim v súkromí domovov, kedy ľudia radšej spálili vlastné knižnice ako by ich mali odovzdať nacistom. K páleniu a ničeniu dochádzalo aj neskôr, ale všeobecne rozšírená predstava o nacistoch ničiacich, respektíve páliacich knihy nie je správna. Rydell viackrát pripomína, že medzi elitnými nacistami boli viacerí doslova posadnutí hromadením kníh a neváhali kvôli tomu nechať rabovať stovky verejných a súkromných zdrojov. Verejné pálenie kníh (nielen židovských, ale aj socialistických a anarchistických autorov a nemeckých spisovateľov považovaných za zradcov národa) malo skôr symbolický charakter, očista ohňom býva totiž často považovaná za krok nevyhnutný k zrodu nového sveta. Počas celej knihy sa však pred zrak vracia slávny citát Heinricha Heineho zo začiatku prvej kapitoly: „Kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec“.

Autor vysvetľuje aj vznik organizácií SA a SS a brutálne praktiky SS v konkurenčnom boji v snahe ovládnuť mocenské pole rodiacej sa nacistickej informačnej služby. Veliteľom SS bol fanatický zberateľ kníh Heinrich Himmler. V nacizme išlo o budovanie knižníc nového typu venovaných „ideologickému prieskumu“: knižnica politicky nežiaducej literatúry; nepriateľov ríše, vedecké knižnice na výskum socializmu a komunizmu, židovskej literatúry, siekt, ale aj kresťanstva. Pod Himmlerovým vplyvom navyše vznikla aj knižnica zameraná na okultizmus, ktorému obávaný nacistický vodca venoval značnú pozornosť. Cieľom štúdia bolo využiť získané vedomosti na rozvíjanie totalitných snáh a ideologický rozvoj nacizmu. Ďalším zaslepeným zberateľom kníh (a priamym Himmlerovým konkurentom v ich kradnutí), o ktorom Rydell podrobne píše bol Alfred Rosenberg, strojca ideologickej základne nacizmu.

„V Himmlerových představách měla SS právě tak být baštou proti nepřátelům nacistické ideologie. Pokud budeme na vztah nacistů k vědění pohlíže pouze z jedné perspektivy, hrozí, že přehlédneme něco velmi nebezpečného – úsilí této totality ovládat nejen člověka, ale stejně tak i jeho myšlenky. Ze stínu Himmlerovy knihovny se nutně vynořuje otázka: Co je děsivější, snaha totalitního režimu vědění ničit, nebo jeho hlad po něm?“

Každá kapitola predstavuje akúsi sondu do jedného z aspektov nacizmu. Od organizačných náležitostí, osobných prepojení, ideologického zázemia, vzdelávací systém, cez samotné zbieranie kníh a ich príležitostné ničenie až po osobné histórie predchádzajúcich majiteľov kníh a zbierok. Vo viacerých kapitolách Rydell zasvätí čitateľov s históriou siahajúcou storočia do minulosti ako je to v prípade Židov alebo slobodomurárov. Podrobne oboznamuje čitateľov s historickým kontextom, spoločenskými súvislosťami a to nielen nacizmu. Vzhľadom ku globálnejšiemu prepojeniu totalitných ideológií venuje pozornosť pogromom v cárskom Rusku, antisemitizmu naprieč Európou siahajúcom do predchádzajúcich storočí, exilovým knižniciam a tiež ku konfiškácii kníh práve naopak napr. ruskou armádou. Torzá ukradnutých knižníc sa v priebehu desaťročí po vojne podarilo vypátrať a vrátiť pôvodným majiteľom, rozsiahle zbierky ale ostávajú naďalej zmiznuté v hmle dejín. Možno boli zničené počas bombardovaní alebo zanikli pri inej príležitosti.

Zloději knih – nacistická zvěrstva v novém světle

Kristina Doubravová, kukatko.cz, červenec 2017

Během druhé světové války a v letech předcházejících byly na podnět nacistů ukradeny milióny knih. Byly vyrabovány vzácné sbírky, muzea, ale i rodinné knihovny. Židovský majetek, zednářské knihy i díla režimem zavržených autorů byla napřed pálena na hranicích. Posléze byly části těchto unikátních biblioték zkoumány a překrucovány, aby nacisté získali jasný argument pro své antisemitské tažení napříč Evropou. Kradli knihy pro ty nejzvrácenější účely, kterých je člověk schopen. Zloději knih rozpoutali peklo.

Velká umělecká díla, jakými byly například sochy nebo obrazy si díky své ceně vysloužila v posledních dnech války a především po ní velkou pozornost díky své ceně. Knihy, až na pár výjimek, takovou nominální hodnoty nikdy neměly. Bylo jejich trpkým osudem zůstat na okraji zájmu. Díky několika osvíceným na ně nebylo zapomenuto. Dodnes pokračuje pátrání, které má jediný cíl: vrátit knihy svým majitelům, nebo těm, kteří zbyli.

Anders Rydell se svou knihou vydává po stopách ztracených knih. Do největších knihoven a historických ústavů, kde leží statisíce svazků více než sedmdesát let po válce. Stále nebyli identifikováni jejich majitelé. Jeho kroky vedou i do Čech, konkrétně do Terezína. I tady nachází pohnutou historii ghetta, ve kterém sehrály knihy důležitou roli.Současnost je všude stejně trýznivá: ukradené knihy s mizivou šancí dostat se zpět ke svému majiteli. Minulost je však dramatická. V každém místě autor vypráví část velkého dramatu, ve kterém sehrály knihy podstatnou roli. Pomocí stránek ukradených knih rozkrývá zvrácenost nacistické mašinérie.

První očekávání knihy dokumentárního rázu může odrazovat čtenářský zájem. Díky autorovu citu pro věc a vypravěčskému talentu je kniha neuvěřitelně dojemným a dramatickým příběhem, jehož stránky vám budou ubíhat jako krajina z okénka rozjetého vlaku. Nejde o obrazy milionové hodnoty. Jde o myšlenky vepsané do stránek, o knihy, které dostalo dítě k bar micva, almanachy nebo poezii. Většina z těchto knih měla osobní nevyčíslitelnou hodnotu jen pro své majitele. Dnes již možná nežijí, i přesto existuje skupina lidí, která cítí a ctí tuto potřebu zachovat kontinuitu a spojit dnešek s minulostí prostřednictvím navrácení ukradených knih. Právě tuto neměřitelnou hodnotu dokáže autor brilantně přenést na čtenáře a dojmout ho naléhavostí sdíleného obsahu.

Je až s podivem, že přes množství jmen a dat, a při složitosti tématu, zůstala kniha přehledná a srozumitelná. Pokud nejste zrovna odborníky na druhou světovou válku nebo tápete v některých jejich momentech, nemusíte se Zlodějů knih bát. Autor vás v tom nenechá. Z každé stránky je cítit, že chce, abyste porozuměli a nezapomněli.

Pro milovníka knih bude čtení hlubokým zážitkem. Ti, kteří se zajímají o historii, si doplní obraz několika dekád naší historie o téma, na něž se velmi často zapomíná. Zloději knih nejsou románem, přesto mají sílu strhnout čtenáře do víru historických událostí, jako by šlo o velký románový příběh.Kristina DoubravováZloději knih, Anders Rydell, Kniha Zlín, 2017

Dotaz k produktu Zloději knih

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

M&C Saatchi: Krutě přímočaré myšlení (a jak změnilo svět)

M&C Saatchi: Krutě přímočaré myšlení (a jak změnilo svět)

Je snazší věci komplikovat než zjednodušovat. Prosté myšlenky nás lépe zasáhnou a déle nám utkví v paměti.Proto je krutě přímočaré myšlení bolestně nezbytné. Takové slogany…

Historie srdce

Historie srdce

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Høystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého…

Pekařský učeň

Pekařský učeň

Zásadní pokroky a objevy v oblasti pečení chleba, ke kterým autor dospěl při studijním pobytu ve francouzských boulangeriích a během hodin, strávených v kuchyni kulinářské akademie.

Japonsko za zrcadlem

Japonsko za zrcadlem

Když se antropolog Alan Macfarlane setkal s Japonskem poprvé, připadal si jako Alenka v Říši divů a zatoužil zemi, její kultuře a zvykům více porozumět. V této knize nás provází…