Nudge (Šťouch) | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Letní slevy
  • Vlčí ostrov
  • Miovo blues

Nudge (Šťouch)

Cena:
339 Kč  288 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-66-8
Překlad:
Eva Dejmková
Datum vydání:
19. 11. 2010
Počet stran / vazba:
310/brožovaná
3.77 / 26532
ks
Nudge (Šťouch) - poster

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 189 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Nudge (Šťouch)

I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například výběr dobrého penzijního spoření, omezení škodlivého znečištění, vyhýbání se tučné stravě, a plánování na dlouhou dobu dopředu. Každý den se musíme pro něco rozhodnout, děláme stovky voleb, a dost často se, bohužel, rozhodneme špatně. Tyto omyly škodí našim peněženkám, našemu zdraví i naší planetě. Autoři této knihy nám ukazují, že když poznáme způsob, jak lidé myslí, můžeme navrhnout prostředí, v němž pro ně bude jednodušší vybrat si tu nejlepší alternativu pro sebe, své prostředí a společnost. S použitím barvitých příkladů z různých důležitých stránek lidského života nám Thaler a Sunstein dokládají, že promyšleně postavená „architektura výběru“ nás může postrčit, šťouchnout směrem k výraznému zlepšení našich rozhodnutí, aniž by porušovala naše právo volby.

Úryvek: Nudge (Šťouch)

Recenze: Nudge (Šťouch)

A co když potřebuji postrčit

Jakub's Fiala blog, 14. července 2011, autor: Jakub Fiala

Nedávno se mi dostala do rukou jako reading copy (rozuměj recenzní výtisk) docela zajímavá kniha, americký "bestseller" nudge, kterou jsem si plánoval pod štítkem someday koupit. I když nepřišla v úplně nejvhodnější okamžik, začetl jsem se do ní a s chutí jsem i několik postřehů tweetnul (hledejte na klábosení #nudge), Můj celkový dojem je však přeci jen trochu rozpačitý.

Kniha se věnuje v současné době poměrně aktuální oblasti výzkumu, behaviorální ekonomii (podrobně na wikipedii), což je bezpochyby téma velice zajímavé, avšak pro neznalé čtenáře je nutné dle mého názoru trochu připravit půdu, což se však autorům (snad pro jejich akademický background) zrovna moc nedaří. Ani po přečtení knihy příliš nerozumím jejich potřebě skutečně podrobně vysvětlit např. libertariánský paternalismus (viz článek na wikipedii), Jejich argumentace působí spíše jako určitá forma hedgingu (ve smyslu obrany názorů autorů, kteří nikomu nic nenutí, pouze nabízejí doporučení). Naproti tomu velké množství příkladů, kterými je kniha nasycena je uváděno velice dobře a jsou podávány s velkou lehkostí, i když si nejsem jistý, zda právě mně je kniha určena?

Obrací se totiž na ty, kteří mají možnost rohodovat a měnit "systém" jako by tuhle možnost neměl každý z nás... Ta trocha přezíravosti (ke mně / k nám?) kazí dojem, přitom řadu postrčení lze aplikovat na vlastní život, tento krok ovšem autoři v textu nedělají. Sám jsem byl příjemně překvapený, že některé principy úspěšně používám (oddělené bankovní účty pro běžné výdaje a spoření), na jiných budu muset teprve ještě zapracovat - time management (tuto recenzi jsem dokončoval po termínu).

Odolat pokušení; Následovat stádo; Ušetři zítra víc; Naivní investice; Jak zvýšit počet potenciálních dárců orgánů; Privatizace manželství

Pokud jste se s otázkami behaviorální ekonomie ještě nesetkali, jsem si jistý, že #nudge vám dá dostatečné postrčení, abyste se začali dívat na socioekonomickou realitu kolem sebe jinak. Avšak pokud jste četli některou z knih Dana Arielyho (doporučuji alespoň jeho TedTalk: Are we in control of our own decisions?), bude vám postrkování R. Thalera a C. Sunsteina připadat trochu bolestivé.

Hodnocení: *** z pěti.

Nudge (šťouch) – Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí

Inflow.cz, 10. července 2011, autor: Irena Sovadinová

Jak jde dohromady ekonomie a sociologie? Je nutné se nechat „pošťuchovat“ k lepšímu životu? Opravdu to nezvládneme sami? Pomůže kniha s červenou záložkou „Světový bestseller, který vám pomůže správně se rozhodnout“?

Člověk se nezačne lépe rozhodovat, po přečtení nějaké knížky, spíš pokud je schopný přijmout principy a stanoviska v knize uvedená a rozhodne se je praktikovat se vší svobodnou vůlí, kterou má. Tak se může stát stoupencem libertariánského paternalismu, o kterém se hovoří ve „štouchací“ knížce. Základní myšlenka tohoto paternalismu je jednoduchá, lidé by měli mít „svobodu volby“ a moci se rozhodnout k neúčasti na nežádoucích společenských dohodách, tedy na těch, které jsou pro ně nevýhodné a ke kterým jsou tlačeni nepřiměřeným způsobem. Paternalisté si kladou za cíl navrhovat a předkládat společnosti postupy, které by zachovaly nebo zvýšily svobodu výběru a zároveň směřovaly k tomu, aby lidi učinily štastnějšími, zdravějšími, bohatšími a celkově prosperujícími k jejich i ke všeobecnému blahu. Moc divná poučka?

Pokud nemáte rádi USA, knihu nečtěte. Pokud vás tato země zajímá, a to nejenom jako turistická atrakce, ale chcete se něco dozvědět o životě obyčejných američanů, o jejich systému zdravotního pojištění, příčině ekonomické krize, o statutu manželství a o tom, jak by se dala zachránit planeta, neváhejte. Šťouch nabízí spoustu příkladů a úvah založených na uskutečněných výzkumech a projektech, realizovaných v několika posledních desetiletích.

Na základě jejich výsledků se ekonomové Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein stali uznávanými odborníky a Cass R. Sunstein byl dosazen do vysokého vládního úřadu prezidentem Obamou. Žádná teorie není samospásná. Dokud za ní nestojí vláda, nadnárodní podnikatelský koncert či jiná autorita, tedy ten správný architekt výběru, který svými pobídkami a návrhy usměrňuje naše chování, nemá příliš šancí na nějaké globální rozšíření.

Jistě budete souhlasit s tím, že se často rozhodujete podle způsobu, jakým je vám podávána informace. Ať už vědomě nebo nevědomě. Je rozdíl, pokud vám lékař po diagnostikování smrtelné choroby řekne, zákrok úspěšně přežije 10 pacientů ze 100, než že nepřežije 90% operovaných pacientů. V jakém případě se pro zákrok rozhodnete? Postrčit lze různými způsoby a může záležet jen na správném pořadí slov. Svobodný výběr je na každém z nás. Je vhodné dávat lidem hodně možností na výběr ale také: „Čím více možností výběru lidem dáte, tím víc pomoci s rozhodováním jim musíte poskytnout.“. Jsou toto možnosti jen pro Ameriku, nebo by se dali implementovat i do vládních systémů v Evropě? Možná ano, ale to by nejdřív musela existovat důvěra ve státní aparát, což je v naší zemi prakticky již nemožné.

Knihu je možné si představit také jako sérii zajímavých přednášek pro studenty nejrůznějších oborů na vysokých školách. Zvlášť co se týče některých amerických výzkumů a možnosti jejich realizace v evropském prostředí. Nevyznívá kriticky vůči žádným politickým systémům a postupům, spíše jako návod pro lidi, kteří se snažili s realitou vyrovnat, ale nepodařilo se jim to. Snahou paternalismu je lepší informační rozklad situací, spoléhání se na vlastní úsudek a zkušenost a tvořivé přemýšlení, které by mělo vést k lepšímu rozhodování. Ale co ty velké faktory jako je omezená racionalita, pokušení, lpění na statutu quo a sociální vlivy? Ubráníme se a rozhodneme se správně?

Sociální a ekonomické pošťuchování

Evelinata.bloguje.cz, 9. července 2011, autor: Eva Měřínská

Před Vánoci 2009 jsem se po několika letech potkala v Praze se spolužákem, který mi za zprostředkování droboučké služby věnoval knihu, kterou přeložil. Tehdy jsem se prvně setkala s nakladatelstvím Kniha Zlín a O´Neillova Nizozemě přeložená Davidem Petrů mě poměrně zaujala. Postrčení k dalšímu setkání s nakladatelstvím přišlo od Melly, která mě upozornila na možnost „reading copy“ od tohoto nakladatelství. Tak se mi do ruky dostal americký bestseller Nudge.

Pravdou je, že bez uvedeného postrčení bych po knize spíše nesáhla a byl to pro mě mimořádný čtenářský výlet. Text předkládá zajímavý pohled na lidské rozhodování a vysvětluje, jak jej lze ovlivňovat tak, aby se lidé cítili šťastněji, svobodněji, bezpečněji, jednoduše lépe a radostněji. Teorie vskutku americká, podávaná srozumitelným jazykem, protkaná mnoha příklady ze života a někdy i drobným vtipem. Čtenář je neustále konfrontován s popsanými příběhy, ke kterým může vztahovat své vlastní jednání a lépe tak chápat popisovaná řešení.

Ač je kniha výrazně lokalizovaná do amerického prostředí, lze velice dobře zobecňovat. První část knihy srozumitelně vysvětluje několik klíčových pojmů, které pak provázejí celý text. Jedná se především o architekturu výběru, libertariánský paternalismus a tzv. postrčení, šťouch. Velice zjednodušeně lze tuto trojkombinaci popsat následovně: To, jak se člověk rozhodne, ovlivňuje mnoho prvků; ty je možno cíleně uspořádat (architektura výběru) a navíc je doplnit různými návody, doporučeními, pravidly, odkazy (postrčení); to vše dohromady lze nazvat jako tzv. libertariánský paternalismus, jedná se o možnost svobodného rozhodování s určitou péčí, ochrannou rukou. V této úvodní části připomínají autoři fakta, která většina z nás zná, někdy je slyšela, ale v pravou chvíli si je ne vždy připustíme, např.: že lidé rádi dělají nebo mají to, co ostatní, že rádi děláme to, o čem si ostatní myslí, že je to správné, že neradi měníme „stávající stav“ atd.

Úvodní teoretický vstup dokládají autoři na několika konkrétních oblastech a příkladech americké společnosti. Věnují se tomu, jak je pro seniory komplikované vybrat si správný sociální program pro proplácení léků, jak je nemožné se správně rozhodnout pro výběr penzijního spoření, proč se nedaří najít dostatek dárců orgánů a proč celá Země zmizí pro znečištěné životní prostředí. Podle své teorie dokazují, že většina systémů v naší (rozuměj lidské) společnosti je příliš komplikovaná a obvykle ji nerozumí ani lidé s vysokoškolským vzděláním. Respektive kniha ukazuje, že systém je složitý a navíc neumí budit dojem závažnosti a tak si mnoho lidí řekne „až později“ nebo „tak jo“. V prvním případě může osoba v důchodu zjistit, že se dostala pod svou očekávanou finanční úroveň, protože se nikdy nedostala k tomu sjednat si penzijní spoření a v druhém případě zase zjistí, že několik let platí za časopisy, které nečte, protože kdysi kývla na čtvrtletní zkoušku předplatného zadarmo, která se prodloužila na několik ročníků již zaplacených nikdy nečtených čísel.

Zaujala mě především kapitola o dárcovství orgánů. Velice podrobně se statistickými čísly z výzkumů popisuje zajímavý nesoulad mezi postoji občanů USA a skutečností v oblasti darování orgánů. V USA funguje systém „výslovného souhlasu“, tzn. že k darování musí existovat od dárce nebo jeho pozůstalých výslovný souhlas. Kniha uvádí, že většina Američanů říká, že je ochotna věnovat své orgány po své smrti potřebným, ale jen zhruba 40% z nich tento souhlas vysloveně uvádí ve svých řidičských průkazech, jak stanovuje zákon. Dochází tak k zbytečným ztrátám orgánů, které by mohly zachraňovat životy. Autoři uvažují o tom, že problém je v nedostatečných postrčeních v podobě malé informovanosti a komplikovanosti vyjádřit souhlas. Samozřejmě mě hned napadlo, jak je tomu v ČR. U nás platí dle autorů lepší varianta a to tzv. předpokládaný souhlas. Automaticky se počítá s tím, že každý je dárcem orgánů a pouze tehdy, když uvede vyslovený nesouhlas, jeho orgány nebudou použity.

Kniha se dobře čte i přes ne vždy vydařený a plynulý překlad. Přináší zajímavé podněty pro správu vlastních financí, budoucnosti a vůbec života. Konkrétní příklady i přes svou rozpracovanost nedávají jasný impuls, jak se má obyčejný smrtelník zachovat: sociální, zdravotní a další velké systémy zůstanou zřejmě stále složité, leda by myšlenky autorů začali přijímat naši státníci a celý svět by začal myslet ve prospěch globálního lidství odproštěně od zisku, mamonu a chtíče.

Čtení vhodné pro diskuse nejen na nízkonákladových dovolených.

(tři z pěti)

Recenzia: Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein - Nudge (Šťouch) - 80 %

Ourdeadradio.blogspot.com, 8. července 2011, autorka: Shirley Santini

"Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí" - presne takýto podtitul nesie kniha, ktorá sa stala v USA bestsellerom a dostala ocenenie prestížneho časopisu The Economist. A povedzme si úprimne - kto z nás by sa nechcel rozhodovať lepšie?

Keď sa mi kniha prvý krát dostala do rúk, trochu som sa obávala, či sa nejedná o ďalšiu publikáciu zo série podivných neurčitých ezotericko-new age publikácií, ktoré sľubujú okamžite po prečítaní nadobudnutie troch luxusných víl, ideálneho životného partnera a doživotné nádherné počasie na Bahamských plážach (len preto, že vysvetlíme vesmíru, že po tom túžime, však, milá Rhonda Byrne). Našťastie sa moje obavy nepotvrdili a Nudge poskytuje svojim čitateľom inšpiráciu presne na to, čo sľubuje - postrčenie. A to postrčenie veľmi konkrétnymi a transparetnými smermi.

O čom vlastne Nudge je, vystihuje veľmi presne úryvok z anotácie: "I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například výběr dobrého penzijního spoření, omezení škodlivého znečištění, vyhýbání se tučné stravě, a plánování na dlouhou dobu dopředu. Každý den se musíme pro něco rozhodnout, děláme stovky voleb, a dost často se, bohužel, rozhodneme špatně. Tyto omyly škodí našim peněženkám, našemu zdraví i naší planetě."

Nudge je skrátka o pomáhaní ľuďom rozhodovať sa - v rámci osobnej slobody - správne, pričom tento spôsob autori označujú za "libertariánsky paternalizmus". Celá kniha obsahuje veľa zaujímavých postrehov, ktoré siahajú od psychológie k ekonómii. Nezaprie sa, že obaja autori sú akademici a miestami používajú pomerne zložitú terminológiu - našťastie je prekladaná zaujímavými príkladmi zo života (vedeli ste, že obrázok muchy umiestnený v pisoároch zníži "rozptyl" moču v okolí pisoáru až o 80 %?) a osviežujúcim humorom.

Kniha sa venuje architektúre výberu hlavne v troch oblastiach - zdraví, ekológii a majetku (pričom práve tejto časti je venovaná najväčšia pozornosť a z môjho pohľadu je aj najužitočnejšia). Je zrejmé, že vznik knihy veľmi ovplyvnila hospodárska kríza a tohoto faktu sa týka aj jedna z mojich výhrad - pomerne veľký priestor je venovaný finančnému trhu v USA, ktorý je od toho českého, či slovenského dosť odlišný a našinec (bez ekonomického vzdelania) sa pravdepodobne bude napr. v rozličných typoch amerických hypoték strácať. To isté sa týka časti o programe zdravotného poistenia v USA - nepochybne je zaujímavá a podnetná, ale priemerný Čech alebo Slovák bude zrejme musieť podrobne prelúskať popis a vývin situácie, ktorý našťasťasie Thaler a Sunstein nezabudli pre cudzincov pridať.

Moja druhá výhrada sa týka čitateľom, ktorým je kniha venovaná - už z podnadpisu ""Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování..." je zrejmé, že Nudge prináša skôr návod, ako pomôcť k lepším rozhodnutiam iným ľuďom, než ako zlepšíť rozhodnutia vlastné. To znamená, že je inšpiráciou skôr pre verejných činiteľov, vlastníkov spoločností, profesorov...skrátka ľudí, ktorí majú moc rozhodovania. Hoci kniha ani netvrdí nič iné a je určite skvelé, mať uvedomelého a ústretového nadriadeného, predsa si myslím, že by mohla poskytovať viac návodov priamo tzv. (nebite ma za ten výraz) obyčajnému človeku. Možno v druhom pokračovaní?

Koncept "postrkovania" nie je ničím novým - v marketingu sa rozličné formy psychologických trikov za účelom zvýšenia zisku a prilákania nových zákazníkov využívajú už veľmi dlhý čas (napr. umiestnenie sladkostí a chladených nápojov v obchodoch tesne ku pokladniam) - v Nudge však nejde o maximalizáciu tržieb súkromných spoločností, ale o oveľa ľudskejšie a dá sa povedať aj šľachetnejšie ciele - zlepšenie kvality života jednotlivca a prostredia na život. Práve v tomto zmysle je posolstvo knihy podľa mňa najsilnejšie a bolo by naozaj skvelé, keby sa dotklo práve tých, ktorí majú možnosť ovplyvňovať životy ostatných v najvyššej miere.

Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein – Nudge (šťouch)

Nekultura.cz, 19. února 2011, autor: Lukáš Holeček

Podtitul knihy nesoucí název s anglickým slovíčkem „nudge“ (šťouch), zní slibně: „Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí“. Knihu také poctilo ocenění redakce časopisu The Economist, jak informuje nezbytná červená záložka ohlašující jeden ze světových bestsellerů loňského roku. Autoři jsou přední američtí ekonomové a jejich návrhy na drobná zefektivnění ekonomického systému jsou bezesporu skvělé. Jenže ke komu vlastně jejich slova míří?

Pro klasika české literatury Adolfa Heyduka znamenalo štěstí přelétavou „mušku jenom zlatou“. Pro Richarda H. Thalera a Casse R. Sunsteina, americké ekonomy zastávající přední místa ve vládních institucích (Sunstein byl Obamou jmenován šéfem Úřadu pro informace a regulatorní záležitosti), je patrně štěstí synonymem efektivního ekonomického systému. O tom, jak dosáhnout štěstí, se v jejich knize vskutku nepíše a hledači receptů na ten správný odvar „happy-life“ musí hledat jinde, není-li to vůbec marnost nad marnost. Autoři „Šťouchu“ nasazují hned od začátku profesionální úsměv ekonomických „progresivců“, po kovbojsku vytahují rukávy svých bílých košil, odhazují kravaty i akademickou strojenost a za pomoci vlastního slovníku čtenáře vtahují do světa ekonomických zlepšováků, tedy „šťouchů“, protože nás, trochu natvrdlých, ale jinak nevinných „Homerů Simpsonů“, kteří se ve složitých podmínkách účtů a cen pohybují jak sloni v porcelánu, je stále většina. Jenže jsou tu také oni – suverénní „ekoni“, kteří nejenže se ve světě ekonomiky vyznají, ale právě oni jí určují směr.

Filozofie knihy je založená na ekonomickém směru, který autoři představují jako „libertariánský paternalizmus“ – tj. zachování svobodného výběru ovlivněného určitými pravidly, která zlepšují kvalitu života. Právě paternalizmus je prostředkem k tomu, jak pošťouchnout lidi tím správným směrem, protože ti mají ze své vlastní přirozenosti tendenci setrvávat v současné situaci, aby minimalizovali domnělé ztráty – ale proč se vyhýbat změnám, které mohou přinést zisk, ptají se autoři? Princip jejich výkladu je jednoduchý – své teze staví na názorném (často zábavném) příkladu, několika čísly ze statistik a průzkumů, aby následně definovali návrh zlepšení – což přehlednosti knihy prospívá. Úvod (čtenářsky nejvděčnější část knihy) se zaměřuje na architekturu výběru a osvětlení základních poznatků behaviorální ekonomie (podle čeho se rozhodujeme). Například nabízí srovnání se způsobem vystavení nabídky jídel ve školní jídelně – je správné, když umístíme zdravá jídla tak, aby si je děti vybraly spíše než ta méně zdravá? To je podstata libertariánského paternalizmu.

Další kapitoly už se pak věnují konkrétním návrhům zasahujícím jak domácí finance, tak okrajově i zdravotnictví, životní prostředí nebo třeba instituci manželství. Bylo by zbytečné se pozastavovat nad tím, co autoři v knize navrhují (a je toho poměrně dost) – ostatně, kdo by nesouhlasil se zpřehledněním hypoték, formulářů, investičních portfolií nebo penzijního pojišťovacího systému nebo se zavedením předpokládaného souhlasu k dárcovství orgánů (nyní musí mít lékaři pro odebrání orgánů souhlas zemřelého, jako pochopitelnější se jeví zavést předpokládaný souhlas, kdy se lidé, logicky ještě za svého života, můžou rozhodnout, že darovat orgány nechtějí, a vyslovit nesouhlas) – takové věci by přece měly být samozřejmostí. Ovšem, jak upozorňují autoři, stále samozřejmostí nejsou, a proto je dobré, že je v této knize připomínají. Podstatné je zamyslet se nad tím, jestli vůbec stojí za to zlepšovat stávající ekonomické struktury, na něž se vážou lidské stereotypy, které se společností smýkají už desítky let od krizí k válkám. I Thaler se Sunsteinem jsou v podstatě „ekoni“ a podstatná je pro ně maximalizace zisku (byť s ušlechtilými humánními záměry). Jenže není právě maximalizace zisku mýtus? Není něco špatně v celém systému?

Autoři „Šťouchu“ nasazují hned od začátku profesionální úsměv ekonomických „progresivců“, po kovbojsku vytahují rukávy svých bílých košil, odhazují kravaty i akademickou strojenost a za pomoci vlastního slovníku čtenáře vtahují do světa ekonomických zlepšováků, tedy „šťouchů“, protože nás, trochu natvrdlých, ale jinak nevinných „Homerů Simpsonů“, kteří se v složitých podmínkách účtů a cen pohybují jak sloni v porcelánu, je stále většina.

Některé návrhy mají navíc někdy až nabubřele spasitelský étos, jak o tom svědčí hlavně kapitola „Jak zachránit planetu“. Název vzbuzující mesianistická očekávání přináší v podstatě několik krátkých informací k systému povolenek a ekologických daní, které ještě v Americe na rozdíl od EU zatím nezavedli, ale které rozhodně planetu samy o sobě nikdy nezachrání. Na druhou stranu je nutné ocenit poukaz na ryze praktický ekologický problém, totiž to, že spousta lidí si neuvědomuje, kolik spotřebovává energie, protože energie je neviditelná, a tak lidé nevědí, kdy ji používají hodně. Thaler se Sunsteinem nabízejí několik alternativ, jak svou denní spotřebu energie zviditelnit (co všechno nedokážou pouhé emotikony).

Řada problémů v knize by se dala shrnout do jediné věty – např. současné úvěry jsou příliš složité, je třeba je zjednodušit, a usnadnit tak lidem výběr. Jenže nemá moc smysl takové věty číst, když je jasné, že kdyby to bylo tak jednoduché, nikdy žádná hypoteční krize nenastane. Proč tedy někdo něco tak jednoduchého ještě neudělal? A to je právě věc, která překračuje rámec knihy a na kterou už zřejmě ani diplomy amerických ekonomů nestačí, tady se dotýkáme samotné podstaty dnešního finančního světa ovládaného velkými finančními hráči, bankami s jejich přesuny virtuálních miliard z konta na konto. Thaler se Sunsteinem nejsou žádní převratní reformátoři, vizionáři ani ekonomičtí disidenti, jako byl Gándhí, John Ruskin nebo E. F. Schumacher. Jejich bezesporu ušlechtilou ambicí je drobnými krůčky zlepšit orientaci lidí ve stávajícím systému, jenže, co když je tento systém neefektivní od samotných základů? Navíc, jejich humanizace západního kapitalizmu v době, kdy na světových trzích hraje hlavní roli asijská obchodnická (ne)kultura, připomíná nevinné hrátky na pískovišti obklopeného pouští.

Rady a „šťouchy“ v této knize lze uplatnit jen v případě, že najdou zastání u těch, kteří mají v rukou moc a politické nástroje (taková revoluce, aby toto změnila, se v nejbližší době nechystá). Proto je otázkou, ke komu vlastně kniha mluví. Patrně má upozornit nás, „Homery“, že bychom měli být opatrnější a svědomitější při sjednávání smluv a svým financím se více věnovat. To je jistě bohulibé. Jenže kniha by měla promluvit především k architektům výběru-postrkovatelům, kteří mají na jedné straně obrovskou moc, ale na druhé straně také odpovědnost – hranice mezi manipulací a paternalizmem je tenká a záleží na morálním kreditu toho kterého ekonoma či politika (autoři si jsou těchto rizik vědomi). Jak je zřejmé, v našich podmínkách se zásady z této knihy zatím v nejbližší době nemohou uplatnit.

Je otázka míry očekávání, se kterou k této napovrch ambiciózní knize přistoupíte. Jste-li v roli postrkovatelů, pak vám možná bude inspirací, máte-li jako většina pozici postrkovaných, můžete se o sobě něco nového dozvědět, a to vše navzdory místy nejistému překladu, který se občas přidržuje struktury anglických vět. Nudge obsahuje zajímavý výklad dílčích poznatků behaviorální ekonomie, ale jinak v podstatě příliš převratných myšlenek nepřináší, alespoň ne tak převratných, jak by patrně bylo třeba. Nejdřív se musíme spokojit s malými, ale přece jen nějakými krůčky.

Ukázka:

Z důvodů, o nichž jsme mluvili, si mnoho lidí vybere možnost, která vyžaduje co nejméně úsilí neboli cestu nejmenšího odporu. Vzpomeňte si na diskuzi o setrvačnosti, lpění na statusu quo a heuristiku „ale jo, klidně“. Všechny tyto síly naznačují, že když je u daného výběru přednastavena výchozí možnost – možnost, která bude platit, když vybírající neudělá nic – pak můžeme očekávat, že mnoho lidí u téhle možnosti skončí, ať už je to pro ně dobře, nebo ne. A jak jsme také zdůraznili, tyto behaviorální sklony k nečinnosti se ještě posílí, bude-li výchozí možnost obsahovat skrytý nebo otevřený náznak, že představuje normální nebo dokonce doporučený průběh věcí.

Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein, Nudge (šťouch), Kniha Zlín, Zlín, 2010, překlad Eva Dejmková.

Hodnocení: 65 %

Chytrého trkni

Lidové noviny – Orientace, 23. ledna 2010, autor: Tomáš Němeček

Jak „libertariánští paternalisté“ neviditelně ovlivňují svobodu volby pro blaho nás všech
Časopis The Economist ji prohlásil za jednu z knih roku. Předseda britských konzervativců ji předepsal jako povinnou četbu. Kniha Nudge je módní. Ale je to móda, která stojí za pozornost.

Nejznámějším příkladem z knihy Nudge je moucha z pánských toalet na amsterdamském letišti. Umělohmotná. Umístěná v mušli. Jelikož muži často neodolají a míří na ni, moucha snížila znečištění toalet o 80 procent.

Pravda, zrovna kvůli tomu David Cameron knihu nedoporučoval. Takže jiná ukázka: ve státě Illinois uzákonili, že když si jdete prodloužit řidičský průkaz, musíte zaškrtnout, zda souhlasíte, či nesouhlasíte s možností posmrtného odebrání orgánů. V roce 2008 se díky tomu zaregistrovaly dvě třetiny dospělých, což je vysoko nad celoamerickým průměrem.

To už je lepší; ale pro politiky je nejpozoruhodnější třetí příklad: Ve státě Minnesota zkoušeli různé apely, jak lidi pobídnout k daňovému přiznání. Vysvětlovat, jaké dobré věci se z daní platí? Hrozit, jaké tresty se ukládají za daňové úniky? Nabízet rady, jak přiznání vyplnit a podat? S poplatníky však významně pohnul jen čtvrtý způsob: prosté sdělení, že 90 procent Minnesoťanů už přiznání podalo.

Toto všechno je nudge, tedy pošťouchnutí, popostrčení nebo volněji trknutí. Ekonom z Chicagské univerzity Richard Thaler a právník Cass Sunstein ve stejnojmenné knize slibují recepty, „jak zlepšit rozhodování ohledně zdraví, bohatství a štěstí“. Loni z ní byl na Západě trhák a prezident Obama jmenoval Sunsteina šéfem svého úřadu pro regulace.

Co je na knize zvláštního? Například to, že v době, která má vysoký respekt k individualitě, Thaler se Sunsteinem píší, že lidé se často rozhodují stádně, bezmyšlenkovitě, reflexivně, mají slabou vůli, promarní spoustu času nebo nechají věci plynout a nerozhodnou se vůbec. Oba profesoři proto navrhují, jak občany - při zachování jejich svobody - vlídně a nenásilně vést; říkají tomu „libertariánský paternalismus“. A pro politiky mají pošťouchnutí jedno přitažlivé kouzlo: jsou prakticky zadarmo.

Jsou v ODS „dostateční magoři“?

Své recepty na lepší život začínají Thaler a Sunstein u sebekontroly jedinců, do níž se mohou zapojit i radnice a zaměstnavatelé. Jako prevence proti těhotenství chudých dívek se v Americe osvědčil program Dollar a Day: za každý den, kdy dívka ještě neotěhotní, dostane dolar. Gambleři se mohou za střízliva dorovolně připsat na seznamy lidí, kteří mají zakázán vstup do heren. Pro ty, kdo neumějí hospodařit, vymyslel Thaler program Save More Tomorrow, Zítra uspoř víc: při každém zvýšení platu řekněme o 5 % jim zaměstnavatel automaticky půlku zvýšení uloží na spořicí účet.

Možná to začíná vypadat, že nás vzdělaných lidí, kteří čteme Orientaci, se kniha netýká. Ale jen do chvíle, kdy kniha cituje průzkum z konce 80. let mezi americkými profesory: víc než polovina se nestará o svůj penzijní fond, prostě ho nechává běžet. Ženatí akademici se ani po letech neobtěžovali změnit pokyn z časů za svobodna, že v případě úmrtí má jejich penzi dostat maminka. (Na VŠE se podobný průzkum bohužel nedělal.) Cass Sunstein zase kdysi kývl na nabídku pěti čísel časopisu zdarma, po nichž začne automaticky obnovované předplatné. Doma se mu pak vršily nepřečtené časopisy, protože se léta nedokázal „dokopat“ k zrušení předplatného.

I velmi chytří lidé potřebují trknout. Oba vědci citují příklad kolegy z Chicagské univerzity, jenž kvůli roztěkanosti nebyl schopen dopsat postgraduální práci. Richard Thaler s ním tedy uzavřel sázku: dá si od doktoranda vypsat šeky na 100 dolarů a nechá si pokaždé jeden proplatit, pokud mu dotyčný v určený den v měsíci nepodstrčí pode dveřmi další kapitolu své práce. Za těch 100 dolarů pak uspořádá večírek, na nějž doktoranda nepozve. Nezpozdila se ani jedna kapitola. „Musíte k tomu ovšem mít pověst dostatečně velkého magora, schopného pohrůžku skutečně splnit,“ poznamenává Thaler.

Loni v dubnu k těmto výchovným lekcím z kázně jeden neoliberál - ekonom Mario Rizzo z Newyorské univerzity - ironicky napsal, že by bylo nejlepší zavést takové biče pro americký Kongres. Konkrétně že by se poslancům krátily platy o čtvrtinu, pokud v době ekonomického růstu nezačnou přiměřeně snižovat výdaje vlády (a vytvářet přebytky pro splacení schodků).
Doktor Rizzo to myslel jako vtip, tento měsíc to ale ekonomický expert ODS Martin Kocourek oznámil jako chytlavý bod volebního programu - i když zatím neupřesnil, kdy přesně a o kolik by se platy snižovaly. ODS má ovšem potíž, na niž u tohoto pošťouchnutí upozornil Thaler: málokdo jí věří, že to myslí vážně.

Jaký si dáte oběd? A jaký důchod?

V pražském populárním nákupním centru Palladium jsou toalety umístěny až v druhém nadzemním nebo druhém podzemním patře. To není náhoda, ale úmysl. Má jemně odradit návštěvníky, kteří přišli jen kvůli nim, a přesměrovat je na nedaleké -ovšem placené - veřejné toalety.

Palladium se otvíralo před třemi lety a pro rozmístění obchodů se používala osvědčená pravidla z amerických studií. Do přízemí obchody jako H&M. („Nákupní výlety řídí ženy,“ vysvětluje Veronika Šmejkalová z marketingového týmu, „proto v Palladiu představuje asi 60 % oděvů ženská móda, pak dětská a nejmenší skupina je pánská.“) Prodejny obuvi jsou rozmístěny tak, abychom od jedné viděli i na druhou, konkurenční. Do vyšších pater dražší zboží, do podzemních služby, za nimiž jdou lidé cíleně, třeba optik a čistírna. „Babičku, která jde do opravny bot, potřebujeme protáhnout delší trasou, aby prošla i kolem krmení pro zvířata,“ říká ředitel Palladia Karel Skalický. „A nevěřil byste, kolik lidí přitáhne Česká pošta. Dobře to ví, proto nechce platit víc než provozní náklady.“

To je jedna z ukázek toho, čemu Thaler se Sunsteinem říkají architektura volby. V jejich pojetí to však obnáší mnohem víc než skutečnou architekturu: jde o uzpůsobení běžných situací tak, aby člověka navigovaly k doporučenému rozhodnutí. Proto se léky dávkují k užívání jednou denně (nejlépe se to pamatuje). Má-li se antikoncepce každý čtvrtý týden vynechat, dostanou ženy plato s 28 pilulkami, z nichž posledních sedm je placebo. Zvlášť „chyběvzdorné“ jsou automobily: svítí jim kontrolky, pípají, některé po vypnutí motoru automaticky vypnou i světla. (Oba autoři se jen podivují, že všechny dávno nemají víčko od palivové nádrže na šňůrce - kvůli klasické chybě řidičů, kteří odloží víčko na kapotu a už ho nenašroubují zpět.)

Architektura volby v širším smyslu slova rozhoduje, co se stane, když neuděláme nic. Dítě si má objednat na zítřek oběd ve školní jídelně, ale zapomene; proto mu ho jídelna přidělí automaticky. Ale jaký? Ten, který si děti dávají nejčastěji? Nejlevnější pro jídelnu? Nejzdravější pro dítě?

Chytrého trkni

Thaler se Sunsteinem upozorňují, že tady se nabízí pro zákonodárce příležitost, aby v různých oblastech určovali doporučené rozhodnutí. To se dá samozřejmě i zneužít. Příklad? Na Slovensku prosadila jedno nudge levicová ministryně práce a sociálních věcí Viera Tomanová. Její vládě se nelíbí, že předchozí pravicová koalice umožnila část důchodového pojištění posílat do soukromých penzijních fondů. „Privatizace penzí“ je však natolik populární, že ji kabinet nezrušil. Na návrh Tomanové však platí nová pravidla. Třeba: po narození dítěte se matka automaticky vrací do státního systému, ledaže do šesti měsíců potvrdí své přání setrvat v soukromém fondu.

Za pozitivní příklad však dávají Thaler se Sunsteinem švédskou penzijní reformu z roku 2000. I tady si mohl každý vybrat fond, do nějž bude ukládat na stáří část povinných odvodů. Fondů však bylo 456, hodně Švédů se v nabídkách nevyznalo. Vláda jim proto nabídla jako „nultou variantu“ veřejnoprávní fond, který s minimálními provozními náklady pasivně drží akcie hlavních podniků (ze 65 procent světových, ze 17 procent švédských). Vybrala si ho třetina Švédů a zatím na tom vydělali. Za sedm zkoumaných let se jim penze zhodnotily o pětinu; u běžného soukromého fondu o dvacetinu.

Dejte mi informace, a pohnu VZP S minnesotskými daňovými poplatníky svého času pohnula informace o tom, že ostatní lidé daně platí. Dobře podaná informace může být v správném kontextu sama o sobě účinným pošťouchnutím. O jedno takové se právě pokouší Všeobecná zdravotní pojišťovna, u níž je registrováno 6,2 milionu Čechů. „Taková síla může vést k lenosti a rigiditě. Ale když se dobře zapřáhne, může vést zdravotnictví k lepšímu,“ říká její ředitel pro strategii Pavel Vepřek.

Šestapadesátiletý doktor Vepřek je povahou reformátor: bývalý dětský kardiolog, pak ředitel velké nemocnice, poté zakladatel sdružení pro práva pacientů. Když se dostal předloni do důležité funkce ve VZP, prosadil nenápadný projekt Akord, který ve srovnání s velkými programy vypadá až triviálně. Praktickým lékařům - dosud se jich do Akordu zapojilo zhruba 700 ve čtyřech pilotních krajích a letos se projekt rozšíří na celou zemi - od loňského roku posílá VZP elektronické čtvrtletní přehledy o nákladech na léčení jejich pacientů. A pokaždé i srovnání s průměrem v kraji. To je vše. Až překvapivě to funguje.

„Nejdražším nástrojem ve zdravotnictví je doktorova propisovačka,“ říká Pavel Vepřek. Z čísel postupně vyvstává skutečný obrázek českého zdravotnictví. Kolik se kde předepisuje antibiotik a jak drahých, kolik se dělá nadbytečných laboratorních vyšetření nebo rentgenů, jak u specializovaných diabetologů končí i lehcí cukrovkáři s dietou, o něž by se stejně dobře postaral praktik... „Ukázalo se také, že v Ústeckém kraji tráví pacienti o 40%víc času v lůžkových zařízeních než v Plzeňském. V Moravskoslezském kraji jsou zase náklady na lázeňskou péči oproti Plzeňsku dvojnásobné,“ ukazuje na grafy hlavní stratég. Proč? Kvůli vlivu továren a dolů? „Ne, nemocnost je stejná. Ale někde mají více lůžek, takže se tam dostávají i pacienti s banálními onemocněními,“ říká suše Pavel Vepřek. „Na Ostravsku to přetrvalo jako zvyk z doby, kdy lázně byly součástí péče o havíře.“

Součástí Akordu jsou i další věci (bonusy pro lékaře, kteří své náklady udrží kolem krajského průměru, nebo „styční důstojníci“ VZP, jimž mohou praktici volat při potížích s vyúčtováním nebo se sháněním specialisty), ale chování lékařů změnily už samy informace: předepisují tak, aby se víc blížili praxi obvyklé v jejich kraji.

Thaler se Sunsteinem takovému přístupu říkají RECAP (Record, Evaluation and Compare Alternative Prices, tedy Zaznamenej, zhodnoť a srovnej alternativní ceny) a doporučují ho pro nejrůznější oblasti života, od bank po telekomunikace. Navrhují prosadit povinnost telefonních operátorů, aby jednou ročně poskytovali elektronický výpis úplně všech naúčtovaných služeb. Pak by jistě vznikly spotřebitelské weby, na nichž by si člověk mohl propočítat, jaký tarif a od koho by byl pro jeho celoroční volání nejvýhodnější. Na hrubý pytel nedáme jemné záplaty Thaler se Sunsteinem knihu propagují jako „skutečnou třetí cestu“ mezi levicí a pravicí; což je víc reklamní slogan než realistické zhodnocení. Minulý víkend pobýval v Praze ideolog britských labouristů z dávných dob, kdy se Tonym Blairem zaštiťovala kdejaká levicová strana v Evropě, britský sociolog Anthony Giddens. Když v rozhovoru pro LN přišla řeč na Nudge, s despektem se ušklíbl: „To přece není nic nového. Že se k pokladnám dávají sladkosti, aby vás brečící děti donutily je koupit, věděly supermarkety už dávno.“

Slovenský liberální ekonom Eugen Jurzyca, který dnes spoluvytváří program hlavní opoziční strany SDKÚ-DS (jež pod vedením Mikuláše Dzurindy prosadila nejhlubší reformy ve střední Evropě), také žádnou zvláštní inspiraci nenašel. „Může to být tím, že ,ve válce mlčí múzy‘, takže v době rostoucí korupce na Slovensku, neřešení romské otázky, masových daňových úniků je používání šťuchov podobné jako jejich používání... ve válce,“ vysvětluje. „Jemná regulace je efektivní v jemných situacích. Ale v soutěži s Mečiarem a Slotou (slovenští populisté)? Jako kdyby se banky chtěly bránit lupičům tak, že u vstupu umístí automaty na kávu a budou spoléhat, že zločinec změní plán a dá si cappuccino.“

Po diskusi s kolegy dodává: „Pár věcí bychom ale zkusit mohli. Třeba tlačit na to, aby se na webových stránkách ministerstev objevovaly jako první informace důležité pro společnost, třeba jako banner. Ministerstvo dopravy by tam muselo umístit analýzu efektivity mýtného systému, ministerstvo financí vývoj veřejného dluhu.“

Sám Cass Sunstein má šanci převést ideje do praxe, loni v září ho Senát potvrdil jako šéfa Úřadu pro informace a regulaci. Rozhovor pro tento článek odmítl: „Dokud pracuji pro Obamovu vládu, nemohu poskytovat žádné komentáře.“ (Kdo chce, může v tom třeba vidět nudge vůči státním předníkům: Kdo slouží, má mlčet.) My, strana nápadů Momentálně jsou hlavními fanoušky knihy v Evropě britští toryové, očekávaní vítězové letošních tamních voleb. Stínový ministr financí George Osborne napsal předloni do Guardianu o Nudge nadšený text.

Například ohlásil, že každá britská domácnost by měla na účtu za elektřinu a plyn dostávat informaci, kolik spotřebuje energie obdobná rodina (to samo o sobě prý povede ke snížení spotřeby, i bez uvalování daní nebo nové regulace). Také by chtěl povzbudit obce, aby platily lidem za recyklaci odpadu, funguje to lépe než příkazy a pokuty. A konečně by pro lidi, kteří bezmyšlenkovitě přijímají nové platební karty, umožňující nákup na dluh, zavedl sedmidenní čekací lhůtu, aby si to znovu důkladně rozmysleli.

Možná nejdůležitější sdělení napsal Osborne v závěru: Konzervativní strana tím dokazuje, že na rozdíl od unavených labouristů je dnes „stranou nápadů“. Skeptik by dodal, že to je i největší krátkodobý užitek z knih jako Nudge pro volební kampaně.

Ne že by její rady, jak navigovat občany složitostmi penzijní a zdravotní reformy, nebyly praktické. Ale to by v Česku nejprve někdo musel takové reformy navrhovat.

Doktor Rizzo svůj návrh myslel jako vtip. Tento měsíc to ale ekonomický expert ODS Martin Kocourek oznámil jako tahák volebního programu. Jemná regulace je efektivní v jemných situacích. Ale v boji s populisty je to, jako by banky u vstupu umístily automaty na kávu v naději, že bankovní lupič změní plán a dá si cappuccino.

Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein: Nudge (Šťouch)

A2 10/2011, autor: Jiří G. Růžička

Dva profesoři z chicagské univerzity se v knize snaží představit vlastní třetí cestu mezi levicovou a pravicovou ekonomií – libertariánský paternalismus. Jeho smyslem je, aby lidé měli svobodu volby, ale zároveň by měli být „pošťouchnuti“ k lepšímu výběru. Autoři se přitom opírají o výzkumy lidské psychiky. Třeba že radost při získání nové věci je poloviční oproti zármutku při její ztrátě. Když můžeme ušetřit v budoucnu, je to pro nás mnohem jednodušší, než když si peníze dáme stranou hned. Na tom je založeno třeba pošťouchnutí v rámci důchodové reformy. Tady autoři navrhují systém Ušetři zítra víc, který je založen na tom, že poměr odvodu na soukromé důchodové spoření se bude zvyšovat spolu se zvyšující se mzdou. Člověk tak bude ukládat víc peněz až ve chvíli, kdy jich bude mít víc (a nebudou mu tedy chybět). Podobné zlepšováky autoři nabízejí i ve zdravotnictví, dárcovství orgánů, ekologii nebo manželství. Tady je jejich nápad přímo převratný: manželství by se zprivatizovalo, takže oddávat by mohl kdokoliv, kdo by získal licenci, a mohl by tak činit podle vlastních pravidel. Každý by si mohl vybrat, zda chce svatbu katolickou, jehovistickou nebo třeba motorkářskou. V souvislosti s peněžními službami pak autoři navrhují systém RECAP – banka by zákazníkovi na konci roku vystavila elektronický formulář se všemi poplatky, které zaplatil, a ten by se pak dal srovnat s nabídkami ostatních bank. Kniha Šťouch nepřináší zásadně převratné informace, ale obsahuje mnoho návrhů, které by se daly využít jak ve veřejné, tak v soukromé sféře. I když pošťouchnout se dá samozřejmě i k horšímu…

Dotaz k produktu Nudge (Šťouch)

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Pyramida. Portrét opuštěné utopie

Pyramida. Portrét opuštěné utopie

Ruské hornické město Pyramida, které mělo být ztělesněním sovětské ideologie a bylo tak i prezentováno, bylo až do roku 1998 jedním z největších sídel na Špicberkách. Po…

Útěcha z filozofie

Útěcha z filozofie

Ve starověkém Řecku a Římě byli filozofové přirozenou autoritou při hledání odpovědí na ty nejnaléhavější otázky. Od té doby se ale myšlenka hledání moudrosti ve filozofii…

Jak ho nezku...t

Jak ho nezku...t

Děti mají velmi jednoduché potřeby, rodiče jsou však zahlcováni často velmi vědeckými radami, jak je naplňovat. V knize Jak ho nezku…t (How not to f… them up) tvrdí známý britský…

Historie srdce

Historie srdce

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Høystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého…