Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Nesbo sleva
  • Touhy Džendeho Džongy
  • Gangsterova přítelkyně
  • Konec řetězce

Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Cena:
349 Kč  314 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-159-4
Překlad:
Eva Lee
Datum vydání:
01. 05. 2014
Počet stran / vazba:
353/brožovaná
4.41 / 35887
ks

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 209 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte?

Tohle je ale opravdové místo - Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie.

Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery.

Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země.

Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje.

Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy.

Úryvek: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Recenze: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Náš otec je zde. Není co závidět

Blog.nofreeusernames.cz, 20. ledna 2016, autorka: Olga Zbranek Biernátová

Ke knize Barbary Demickové jsem se dostala poté, co jsem na Netflixu náhodou narazila na dokument The Propaganda Game. Španělský režisér v něm navštěvuje hlavní město Severní Koreje Pchjongjang za doprovodu svého krajana, který před lety emigroval a nyní žije jako pevná a věrná součást Kimova režimu. Všechno je uklizené, obchody jsou plné zboží, lidé jsou slušně oblečení, památky vypadají velice působivě, navštívit můžete dokonce i křesťanský kostel. Lež, pečlivě vykonstruovaná socialistickým režimem, iluze ukázkového města, za jehož hranicemi je úplně jiný svět. Aby Korejec mohl žít v Pchjongjangu, musí být prověřený a v čele systému kast, který lidi dělí podle politické loajality.

A tak jsem sáhla i po jiném obrazu země, která má 4. největší armádu světa a několik jaderných hlavic na střelách s dlouhým doletem – Není co závidětnabízí výpovědi severokorejských uprchlíků o jejich životě v Čchongdžinu – třetím největším městě Severní Koreje, které je dostatečně daleko od pozlátka Pchjongjangu. A jsou to scény, které jakoby vyskočily z absurdního dramatu. Nevíte, jestli si z vás někdo střílí, máte se smát, brečet, být v šoku nebo ve stavu absolutního znechucení. Sama autorka říká, že Severní Korea je freakshow, kterou ostatní nemohou pochopit. Jak může ve 21. století ještě fungovat tak represivní režim, proč se lidé (minimálně během hladomoru v 90. letech) vůbec nebouřili? Odpovědi na tyto a řadu dalších otázek najdete právě tady. Noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 jsou skutečné.

Není co závidět nemá strukturu klasické literatury faktu, pečlivě dělenou do kapitol, plnou čísel, statistik a citací. Čte se spíše jako beletrie, jen bohužel ne fikce. Barbara Demicková, která se Severními Korejci začala mluvit o jejich životě v roce 2001, kdy se přestěhovala do Soulu za prací pro Los Angeles Times, nabízí ve své knize příběhy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Severní Korea je továrna na vymývání mozků, v níž všichni věří, že narození Kim Čong-Ila ohlásila jasná hvězda s dvojitou duhou a vlaštovka zpívající o velkém generálovi. Každý má doma obrazy Kim Ir-Sena a Kim Čong-Ila, které pravidelně leští a klaní se před nimi, těch málo televizí je upraveno tak, aby nemohlo vysílat nic jiného než místní stanici, telefon a internet, dokonce vlastní auto do života obyčejných lidí vůbec nepatří. Američané jsou zlo a nikdo se nemá lépe než obyvatelé Korejské lidově demokratické republiky – tomu se tady věří. A proč taky ne, vůbec nic jiného lidé neznají, žijí v bublině, jejíž hranice stráží pušky milionové armády. Popisy 90. let, kdy hlad zabil na 2 miliony lidí, zobrazují zemi, která jakoby zamrzla v polovině 20. století, a kontrast nejen s naším světem ale zejména s Čínou či Jižní Koreou je propastný.

Jedna z písní, kterou se děti učily v hudební výchově, se jmenovala „Zastřel amerického zlosyna“:

„Našimi nepřáteli jsou američtí zlosynové, 
kteří nám chtějí vzít naši krásnou vlast. 
Zbraněmi, které si sám vyrobím, 
je zastřelím. Bum, bum, bum.“

Vypravěčský styl Barbary Demickové je uhrančivý, příběhy jednotlivých postav se střídají a prolínají, fakta, která vyplouvají mezi řádky, vás budou tížit, ale zároveň držet sevřenou pěstí. Krásně napsaná hrůza.

Hodnocení: 95 %

Demicková, Barbara: Není co závidět. Obyčejné životy v Severní Koreji

Iliteratura.cz, 29. července 2014, autorka: Martina Siwek Macáková

Jak se žije v Severní Koreji? Nahlédnout za závoj černé skvrny na noční mapě Dálného východu, za nímž se skrývá skanzen totalitarismu, je lákavé nejen pro země bývalého východního bloku. Osobní výpovědi o každodennosti v tomto střeženém komunistickém režimu mají velkou cenu, ale moc jich není. V roce 2009 u nás vyšla humorná komiksová reportáž animátora Guye Delisle Pchjongjang – Výlet do Severní Koreje. Kniha novinářky Barbary DemickovéNení co závidět: obyčejné životy v Severní Koreji, kterou letos vydalo nakladatelství Kniha Zlín, rozhodně není postavena na vtipu, ale dokáže strhnout emotivními lidskými příběhy.

Demicková na základě rozhovorů s přibližně stovkou severokorejských uprchlíků, které vedla od roku 2001 pro deník Los Angeles Times, a videozáznamů natočených skrytými kamerami odvážlivců, rekonstruuje životy obyčejných lidí žijících v třetím největším městě v severní části Korejské lidově demokratické republiky Čchongdžinu. Převypravuje velmi čtivě životní cestu šestice vybraných uprchlíků a jejich rodin během panování tří vůdců, především útrapy za hladomoru, jenž zemi postihl v 90. letech 20. století, a rozvoj černého trhu až k jejich emigraci do Jižní Koreje. Tím ale příběhy ilegálních zběhů nekončí a ještě nedochází k očekávanému happy endu. Důležitou a zajímavou kapitolou je srovnání se s tamním životem. Ten vlastně začíná znova, protože školy ani společenské postavení z KLDR zde nemají žádnou váhu. Třeba doktorka Kimová tak ve čtyřiceti znova začíná studovat medicínu.

Skrze široký rozptyl respondentů napříč společenským spektrem se autorce podařilo přiblížit různé skupiny obyvatel (třeba japonské Korejce, rodinu jihokorejského vojáka anebo kodžebi („potulné vrabčáky“) a jejich profesí. Seznamuje s nimi čtenáře skrze své postavy, přejmenované skutečné osoby: Mi-ran, pomocné učitelky v mateřské školce, jejího nerovnocenného tajného přítele Čun-sanga, elitního studenta Kim-Irsenovy univerzity, pravověrnou pracovnici v továrně paní Songovou a její nepoddajnou dceru Ok-hi, doktorku Kimovou a bezdomovce Hjoka.

Autorka během vyprávění nenásilně odhaluje fakta a reálie Severní Koreje, počínaje tím, jak byl Korejský poloostrov násilně rozdělen na dvě poloviny. Zachycuje život pod portrétem prezidenta a neustálým dohledem donašečů, život v upravených informacích o okolním světě, kde „není světu co závidět“, jak zpívají Severokorejci v oslavném sloganu. Naléhavě se vnucuje srovnání s románem 1984 George Orwella. Orwell se ve své znamenité analýze totalitního systému, ač fiktivního charakteru, nechal inspirovat zejména stalinistickým sovětským Ruskem a na základě spisovatelského umu ovanout duchem doby (román 1984 vyšel v originále poprvé v roce 1948, o rok později, než Kim-Irsen založil KLDR), Barbara Demicková využila metodu orální historie a publicistický náboj, aby dosáhla obdobného účinku líčením života v reálné zemi a přispěla do debaty o lidských právech.

Knihu Není co závidět, která vyšla v angličtině v roce 2009, dotvářejí autorčiny doslovy o situaci v Severní Koreji dovedené do současnosti (do roku 2013). Koreanista Vladimír Pucek ji k tomu doplnil shrnujícím závěrečným slovem, v němž vystihl, že kniha bude sloužit jak odborníkům, tak běžnému čtenáři. Mísí se v ní totiž bravurně vysoká informační hodnota obsahu a srozumitelná poutavá forma.

NAOZAJ NIE JE ČO ZÁVIDIEŤ

Inforum.artforum.sk, 28. července 2014, autor: Ján Blažovský

Nikdy nekončiace utrpenie obyvateľov Severnej Kórei.

Uhrančivá kniha Barbary Demick Není co závidět zachytáva príbehy každodenného života v jednej z najhorších totalít súčasnosti v podobe takmer apokalyptických cestopisov z iných svetov. Z časti beletria, z časti reportáže založené na priamych svedectvách emigrantov robia z knihy príťažlivé dielo. Číta sa ľahko, ale ťaživo. Severná Kórea ukrýva príliš veľa bolesti a smútku. Autorka na viacerých príbehoch z každodenného života demonštruje rozšírené spoločenské javy a jej protagonisti reprezentujú absurditu až bezvýchodiskovosť situácií v totalite. Ako reportérka Los Angeles Times pracujúca v Soule mala prístup k rozličným zdrojom a nikto z nich sa netajil, že je záhadou ako môže režim, vtedy ešte Kim Čong-ila, neustále pretrvávať, hoci je zjavne odsúdený na zánik.

Viaceré pasáže otvárajú úplne nový svet, sú to predovšetkým opisy vzťahov, neprítomnosť kultúry dvorenia muža žene, komunitný spôsob života a vzájomné donášanie susedov alebo aj rodiny polícii. Podrobne je tiež opísaný stratifikačný systém spoločnosti, založený na kastách, pričom mobilita medzi nimi je takmer nemožná. Je to krajina, ktorá zamrzla v čase. Rozvrat ekonomiky po hladomore v 90tych rokoch znamenal paradoxne objavenie sa variácie na súkromné podnikanie, rozmohli sa trhy, ľudia začali vyrábať nedostatkové potraviny a tovary, poskytovali rôzne služby, snažili sa prežiť ako dokázali. Napriek tomu však umierali po tisícoch. Veľmi smutnou je aj kapitola o „potulných vrabčiakoch“, žobrajúcich deťoch bez domova a rodičov.

V knihe nachádzame nielen každodenné životy ľudí, ale aj širší sociálny, ekonomický a geopolitický kontext, v akom sa izolácia Severnej Kórei odohrávala a odohráva. Propaganda smerom dovnútra aj navonok vytvára správy, ktorým sa nedá veriť, sú principiálne falošné, vyznievajú častokrát až smiešne, kým si neuvedomíme, koľko ľudského utrpenia v sebe skrývajú. Počas čítania zarazí až neuveriteľná odhodlanosť niektorých ľudí vyžiť aj z toho mála, čo bolo k dispozícii. Ich nápady, napr. výroba domácej zmrzliny z vody tofu, fazúľ a cukru sú svedectvom pragmatickosti v biednych časoch. Podobne sú nezvyčajné aj podmienky v akých pracujú napr. lekári: zbierajú liečivé bylinky, pripravujú z nich lieky a sami dokonca pestujú bavlnu na obväzy. Na hranicu svojich síl si ľudia siahali aj počas rozsiahleho hladomoru, ktorý sa objavil viackrát a bol spôsobený izoláciou krajiny a jej neschopnosťou produkovať akékoľvek konkurencieschopné tovary.

Falšovanie štatistík a neustála závislosť na hospodárskej pomoci od susedov majú niekedy až vyhranenú podobu. Vzhľadom k tomu, že jednotliví funkcionári komunistickej strany klamali svojim nadriadeným, mohlo sa stať, že vládnuca elita nemala prehľad o skutočnom stave rozpadajúcej sa ekonomiky. Netreba zabúdať ani na jednu z najväčších armád sveta, čo sa týka počtu vojakov, ktorou Severná Kórea disponuje. Armáda odkrajuje zo hrubého domáceho produktu ohromné prostriedky a v totalitných štátoch je to ešte výraznejšie. V krajine nefungovala elektrina, chýbala tečúca voda, ľudia kvôli neprítomnosti dopravy chodili do práce pešo kilometre, ale vodca Kim Čong-il mrhal financiami na jadrový program. Za zmienku stojí, že prísun peňazí pre Severnú Kóreu zabezpečoval aj predaj ópia a heroínu vyprodukovanom na jej území.

Dynastia vládcov sa tiahne už desaťročia z otca na syna. Kim Ir-sen, Kim Čong-il a v súčasnosti Kim Čong-un, sú tromi generáciami mužov posadnutých neobmedzenou mocou. V krajine neexistoval organizovaný politický odpor, Severná Kórea disponuje intenzívnym represívnym aparátom, sankcie ohrozujú nielen blízku rodinu rebela, ale aj vzdialenejšie vetvy rodiny. Na konci 90tych rokov 20. storočia sa rozmohla emigrácia a šok z nového sveta bol obrovský. Silná scéna z knihy je, keď lekárka, ktorá utiekla cez hranicu do Číny bola hladná a náhodou našla misku s ryžou a mäsom určenú pre psa. To, čo bolo určené pre psa bolo u nej doma jedlo, o ktorom môžu severokórejčania iba snívať.

Každodenný život sa príležitostne pretne s veľkými dejinami, niekedy je to nevyhnutné, v každom prípade osudové. Smrť diktátora patrí medzi takéto míľniky, pretože po nej nasledujú spoločenské zmeny týkajúce sa celej populácie. Ak však obyvateľstvo charakterizuje morálna panika a hystéria obrovských rozmerov a propaganda šíri bájky o nesmrteľnosti vodcu, zvíťaziť môže aj status quo. Kniha pôvodne vyšla v roku 2010 a Severná Kórea odvtedy vymenila ďalšieho vodcu, keď po smrti Kom Čong-ila zaujal jeho pozíciu jeho syn, Kim Čong-un. Aj v našom prostredí sme mohli vidieť neuveriteľne afektované správanie, krik, plač, sebapoškodzovanie pri vyrovnávaní sa so smrťou diktátora. Lenže akokoľvek nepochopiteľne to vyzerá v médiách, ak obyvateľov natáčajú kamery a tí sa boja prenasledovania za to, že neplakali dostatočne silno a úprimne, tak sa situácia zrazu javí inak. Kto však plakal za vodcom a kto plakal nad svojím vlastným osudom?

Knihu uzatvára doslov z roku 2013 a v ňom záver, že situácia v Severnej Kórei sa nevyvíja správnym smerom. Kim Čong-un rozvíja politiku vyhrážania sa susedom a USA, populácia hladuje a ak nejaké peniaze štát má, investuje ich do jadrového programu a megalomanských stavieb. Není co závidět by mohla byť zaradená medzi špičkové antiutópie, ak by nepojednávala o reálnej krajine. Utrpenie ľudí na stránkach knihy je však reálne až príliš. Knihu vhodne dopĺňa článok Všechno, co jste chtěli vědět o Severní Koreji...Vladimíra Puceka, v ktorom sa čitatelia dozvedia množstvo informácií o historických, politických a socioekonomických okolnostiach existencie Severnej a Južnej Kórei.

Není co závidět? To si jenom Severokorejci myslí

Bastera.blogspot.cz, 27. července 2014

"Náš otče, není světu co závidět. Náš domov je v náručí strany práce. Jsme všichni bratři a sestry. I kdyby se proti nám vrhlo ohnivé moře, naše děti se nemusejí bát. Náš otec je zde. Není co závidět." Tuto píseň zpívaly severokorejské děti tak často jako naše děti Prší, prší. Ono je co světu závidět, jen o tom Severokorejci do nedávna ani nevěděli. Americká novinářka Barbara Demick v knize Není co závidět umně střídá holá fakta s opravdovými příběhy uprchlíků a vytváří tak jasný a docela znepokojující obrázek obyčejného života v Severní Koreji.

Nakladatelství Kniha Zlín vydalo knihu, kterou by si měl přečíst každý z nás, neboť k těmto informacím se člověk jinak téměř nedostane. Barbara Demick nepíše o Severní Koreji ve spojitosti s jadernou hrozbou jako většina, ale zaměřila se na životy obyčejných lidí. Životy lidí, kteří věřili tomu, že opravdu Není světu co závidět, ale postupně poznali, že je to všechno jen dobře nakamuflovaná lež. V průběhu několik let se autorka s těmito lidmi setkávala nad hrnkem kávy a nechala je vyprávět o životě v Severní Koreji i o životě, který vedou nyní. Poznáváme věrnou komunistku paní Songovou a její rodinu, včetně rebelské dcery Ok-hi. Mladý pár, který se několik let setkával tajně za noci. Až v Jižní Koreji oba zjistili, že utekl i ten druhý. Mladého chlapce Hjoka, který uteče ze sirotčince a toulá se městem a hladoví. Doktorku Kimovou, která by pro svou práci udělala téměř vše. I teď v Jižní Koreje studuje lékařství (titul ze Severní Koreje ji nebyl uznán) a věří, že jednou se do Severní Koreje vrátí a pomůže vylepšit tamní lékařské služby.

Tyto jednotlivé osudy jsou vetkány do pozadí společensko-politických událostí, které jsou nám důsledně vylíčeny. Většinu informací autorka spatřila na vlastní oči či vyslechla od různých lidí. Všechno dohromady vytváří svět, který nám při čtení připomíná dystopickou novelu od George Orwella. Města, kde po setmění vládne tma. Obchody, kde lidé v lepších časech stojí fronty, v horších časech jsou rádi, když vůbec mají za co si něco koupit či vyměnit. Práci, kde musí makat od rána do večera na plný plyn a nedostanou za to pomalu ani mzdu. Vlakové nádraží, kde všichni pevně doufají v odjezd na lepší místo, ale sotva kdy se vůbec vejdou do vlaku, který přijede nečekaně jednou za x dní. V lepším případě se nevejdou, v horším případě je někdo ušlape. Lidé nemají co jíst, děti nerostou, všichni nehledě na věk umírají. Nejhorší na tom je, že umírají s vírou v lepší zítřky, s vírou v to, že velký vůdce pro ně dělá to nejlepší.

„Po ideologické výchově přišly na řadu dětem bližší věci, ale na Velkého vůdce nesměly zapomenout nikdy. Ať už se zabývaly matematikou, přírodními vědami, čtením, hudbou nebo uměním, učily se uctívat svého vůdce a nenávidět nepřátele. Třeba v učebnici matematiky pro první třídu byly následující slovní úlohy:

  • Osm chlapců a devět dívek zpívá písně oslavující Kim Ir-sena. Kolik dětí zpívá celkem?
  • Dívka plní roli posla našich vlasteneckých jednotek za války proti japonské okupaci. Nosí zprávy v košíku, kde je pět jablek, ale na kontrolním místě ji zastaví japonský voják a dvě jablka ji sebere. Kolik jablek dívce zbude?
  • Tři vojáci Korejské lidové armády zabili třicet amerických vojáků. Kolik amerických vojáků zabil každý, pokud všichni zabili stejný počet vojáků?”

A pak jednoho dne někdo z nich zjistí, jak to funguje za zdmi. Kdo má štěstí, dostane se do Číny, pořádně se nají a pak se musí rozhodnout, co dál. Pár z nich se dostane až do Jižní Koreje, jenže ani tady nemají klid, přemýšlí nad svými rodinami, nedokáží zapadnout. Útěkem nic neskončilo, nemohou zapomenout na to, co bylo a hlavně co stále je v Severní Koreji. Chtějí, aby se informace šířily dál a většina z nás si tak mohla uvědomit, které hodnoty jsou důležité a jaká je cena svobody.

Jeden by si mohl myslet, že faktografická kniha bude nudná a těžkopádná, ale Demick je především paní spisovatelka. Ví, kdy má přednést fakta, kdy lidský příběh, kdy přidat plyn a kdy situaci odlehčit nějakou až groteskně absurdní situací. I když se čte někdy pomaleji díky obsaženým faktům, je kniha zajímavá. Autorka používá bohatý a publicisticky beletristický styl. Přeskakuje mezi lidskými osudy a nechává nás tak v napětí, co s nimi bylo dále. Na několika posledních desítkách stran také autorka přidala ke každé kapitole poznámky, kde k jednotlivým informacím přišla a vy se tak můžete přesvědčit, že snad veškerá tvrzení mají řádný podklad.

A co je hlavní, autorka Vám předkládá fakta, realitu, ale nesoudí. Kniha je drsná, ale je zkrátka taková, jaká je realita. Není zahořklá a nenutí Vám knihu plnou lamentování. Předkládá realitu a je jen na Vás, jaký vy si utvoříte názor. A to je ten důvod, proč musím dát této knize poprvé plné hodnocení. Napsat knihu o něčem tak šíleném a v dnešní době těžko uvěřitelném a nezapadnout jen do bláta a lamentování, to chce pochvalu.

Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Girlwithpoppies.blogspot.cz, 27. července 2014

Americká novinářka Barbara Demick, která se zaměřuje především na oblast východní Asie, sepsala knihu, ve které se věnuji osudu šesti severokorejských uprchlíků. Díky jejich vyprávění a ilegálním fotografiím a nahrávkám, které se jí podařily získat, se jí podařila vytvořit kniha, která v sobě skrývá až děsivě moc pravdy.

"Když se podíváte na satelitní snímky Dálného východu v noci, uvidíte na nich podivnou černou skvrnu. Ta temná oblast je Korejská lidově demokratická republika."

Byl by to skvěle napsaný antiutopický příběh, kdyby to však nebyla realita. V každé kapitole se autorka věnuje některému z důležitých témat, které se týká každodenního života tamního obyvatelstva - od energetické krize, přes hladomor až po lásku.

"Ať žije Kim Ir-sen.
Kim Čong-il, slunce 21. století.
Žijeme po svém.
Uděláme, co nám strana řekne.
Není světu co závidět."

Téměř po celou dobu knihy jsem srovnávala komunistický režim, který byl v minulém století u nás a tento severokorejský. Sice jsem komunismus nezažila na vlastní kůži, ale poměrně dost informací se dá získat z vyprávění rodičů a prarodičů, navíc má naše generace poměrně velké množství literárních i jiných pramenů, kde se může něco dozvědět. Každopádně to vypadá, že náš režim byl docela slabý odvar toho korejského. Na druhou stranu se to, ale nedá moc srovnávat, v každé zemi byly pro režim jiné podmínky.

"Korejce rozzuřil, že jejich země byla rozdělena podobně jako Německo. Vždyť přece ve 2. světové válce nebyli útočníkem, ale obětí. V té době se o sobě vyjadřovali s despektem, jako o "krevetě mezi velrybami". Cítili se drceni zájmy supervelmocí."

Docela často mě napadalo, zda nás okolní vyspělejší země viděly stejně, jako my teď vidíme KLDR? V knize můžete dokonce nalézt zmínku o "české nemocnici", v 60. letech minulého století českoslovesnká vláda poslala do Koreje nemocniční přistroje (rentgen), díky, kterým mohli zmodernizovat jednu z tamních nemocnic.

"Nejneobvyklejší ale bylo, že Čun-sang měl domácího mazlíčka. Byla to korejská rasa zvaná pchungsanská, chundelatý pes s bílou srstí podobný špicovi. Někteří Korejci sice chovali psy jako užitková zvířata, z velké části na maso do ostrého guláše, kterému říkali posintchang, ale nikdo neměl psa doma jako společníka. Kdo by si mohl dovolit krmit ještě jednoho tvora navíc?"

Severokorejská vláda má v rukou obrovskou propagandu, díky které si obyčejní obyvatelé myslí, že mají obrovské štěstí, že se narodili právě v severní části Korejského poloostrova. I když dlouhá léta hladověli, stále uctívali své vůdce Kim Ir-Sena, po něm Kim Čong-Ila a teď i Kim Čong-Una. Zároveň si je zbožšťovali a uctívali jejich portréty a sochy na náměstí (to vše samozřejmě povinně).

"Dával si také pozor, aby nevzbudil závist. Nosil sice tlusté vlněné ponožky z Japonska, přičemž většina dětí neměla ponožky vůbec, ale skrýval je pod dlouhými nohavicemi a doufal, že si nikdo ničeho nevšimne. Poději sám sebe popsal jako citlivé zvířátko s velkýma cukajícíma ušima, které stále zkoumá, odkud se může vynořit dravec."

Stejně jako v Orwellově románu 1984 ideopolicie sledovala každé vaše hnutí tváře a každý váš pohyb, tak i tady sledují vás. Stačí nedostatečně truchlit při smrti vůdce nebo z něj nebýt patřičně nadšen a máte na krku více než problém, často skončíte v pracovním táboře, ve vězení nebo dokonce i na popravišti.

"V obchodním centru byly potraviny, papírnictví a textil. Na rozdíl od Sovětského svazu se v severní Koreji málokdy tvořily fronty. Pokud si člověk chtěl koupit něco většího, třeba hodinky nebo kazetový přehrávač, musel si zažádat u své pracovní jednotky o povolení. Jen peníze nestačily."

Celá kniha se mi velice dobře četla, i když věci, o kterých pojednávala, nebyly příjemné, musela jsem číst stále dál a dál, abych se dozvěděla další zvěrstva, která představitele státu na běžných občanech praktikovala. Byla jsem tím jako by uhranutá, bohužel mi pak došlo, že se nejedná jen o velice dobře napsanou fikci, ale o realitu, která je běžná pro několik milionů obyvatel. Každopádně jsem u příběhů hodně přemýšlela. Navíc jsem se dozvěděla spoustu nového o severokorejských poměrech.

Pod ochranou strany

Book-lords.blogspot.cz, 27. července 2014

Ačkoli bychom mohli knihu „Není co závidět“ zařadit mezi odbornou literaturu, její zpracování je spíše beletristické. Informace o historii Severní Koreje a jejím politickém uspořádání jsou přirozenou součástí textu a kniha tak nijak nepřipomíná učebnici nebo odbornou publikaci.

Autorka píše skutečně poutavě. Kniha je mimořádně čtivá a já se od ní od samého začátku jednoduše nemohla odtrhnout. Barbara Demicková je velmi schopná vypravěčka, která zároveň dokáže lidské životy podat s citem. Ačkoli se zabývá tématem, které přímo vyzývá k přehánění, dokázala se držet při zemi. O to reálněji a hrozivěji pak některé pasáže v knize vyznívají.

Už dlouho jsem nečetla knihu, která by ve mně probudila tolik emocí. Není to tím, že by se v „Není co závidět“ objevovaly nějaké podrobné popisy brutality. Děsivé je vědomí toho, že tohle všechno se někde skutečně děje. Zatímco my chroustáme popcorn v kině, jinde na světě umírají hlady, zatímco z televize hřímají propagandistická hesla o tom, že Severní Korea je tou nejlepší zemí na světě.

Podmínky, které v zemi panují, si nejspíš dost těžko dokážeme představit. Je mi záhadou, jak se v dnešní době může u moci udržet režim, který tak moc připomíná Orwellovo 1984. O to důležitější podle mého je, aby se takové knihy dostaly k co nejširšímu okruhu čtenářů. Obzvlášť pro mou generaci, která se s totalitním režimem na vlastní kůži nesetkala, jsou knihy tohoto typu dobrým prostředkem, jak se s ním seznámit.

Až do té doby ještě kouskem srdce doufala, že poměry v Číně budou stejně špatné jako v Severní Koreji. Pořád ještě chtěla věřit, že její země je nejlepší na světě. Víra, kterou celý čas žila, by měla ospravedlnění. Ale teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před sebou - i čínský pes měl lepší stravu než severokorejský doktor.

Líbilo se mi i to, že kniha nekončí útěkem hlavních hrdinů. Zabývá se i tím, jak obtížné je pro člověka, který žil v nesmírně nuzných podmínkách, přizpůsobit se životu v chaotickém světě plném nejnovějších technologií. Jaký je to pocit, když zjistíte, že vám všichni kolem po celý život lhali. Jaký je to pocit, když zjistíte, že zatímco vy jste jedli trávu, na druhé straně hranice připravovali psovi plnou misku rýže s masem.

Závěrem:

Pokud stále váháte, zda si „Není co závidět“ opravdu přečíst, věřte, že to stojí za to. Kniha má co nabídnout i těm, kdo nejsou fanoušky historie nebo těm, kdo o Severní Koreji ví jen to, kdo v ní vládne. Je to kniha, která vám umožní nahlédnout do světa, který před vámi jinak zůstává uzavřen. Do světa, který existuje vedle toho našeho, ale společného s ním nemá téměř nic. Je to jako antiutopický román, s tím rozdílem, že tohle se skutečně děje.

Barbara Demicková: Není co závidět

52knih.cz, 26. července 2014, autor: Jan Kadlec

Pocity viny a husí kůže. Není co závidět

Při čtení knihy Není co závidět (Obyčejné životy v Severní Koreji) od Barbary Demickové doporučuji nejíst. Pocit viny by pak byl mnohem silnější než husí kůže, která vám zaručeně vyvstane. Teď v létě to sice může být vítané osvěžení, ale na pořádné zimomriavky zvolte radši Stephena Kinga.

Hlavním motivem této neuvěřitelně silné knihy jehlad. Jistě, budování socialismu má víc rovin než jen nedostatek jídla. Ale o hladu se v této knize píše častěji než v Hunger Games. A to tak věrohodně, že jsem ty tři dny, co jsem Není co závidět četl, jedl jenom chleba.

Je to hrůza. Ale ne literární

OK, přiznávám se: soucit v tom nehledejte. Nechtěl jsem vařit, protože jsem jenom četl a četl. Jednak proto, že příběhy uprchlíků ze Severní Koreje Barbara Demicková zpracovala velmi dobře. A jednak proto, že jsem tu hrůzu chtěl mít rychle za sebou. A tím rozhodně nenarážím na literární úroveň!

Severní Korea není turistům zrovna přístupná. A už vůbec ne těm, kteří hodlají zmapovat, jak bídně se tam žije. Demicková proto použila poměrně zajímavou metodu, jak prostředí popsat: vyzpovídala uprchlíky z jedné oblasti, aby mohla ověřit různé výpovědi a věrohodně popsat alespoň malou část země. V knize tedy servíruje příběhy několika rodin a jednotlivců – od věrných režimu až po ty, kteří vždy pochybovali.

I proto se Není co závidět čte tak dobře. Cynikové tvrdí, že zatímco smrt jednotlivce je tragédie, smrt tisíců je statistika. Tady nahlížíte do života opravdových rodin, cítíte jejich bídu a rezignaci. Začnou vám být blízcí. A plácáte se do kolena a křičíte „No hurá!“, když i ti režimu nejoddanější otevřou oči a rozhodnou se uprchnout.

Deník Anny Frankové pro 21. století

Podobný pocit Jak se toto sakra mohlo dít jsem měl snad jen při čtení Deníku Anny Frankové někdy na základce. A pak v červnu na TEDSalonu v Berlíně při procházce městem po trase Berlínské zdi a u pomníku padlých Židů.

Jenže toto je ještě horší. Toto se stále děje.

Podívejte se na video, TEDTalk severokorejského uprchlíka, který mluví o tom, o čem je celá kniha Není co závidět. (Byť s ní, pokud vím, nemá nic společného.)

Přečtěte si to

Při čtení vás určitě napadne otázka: Proč ten režim už dávno nepadl? Demicková se nad tím podivuje taky. Ale zároveň ve svém líčení nabízí odpověď: izolace, nevědomí, mentalita. Frustrace. A prozření přichází až tehdy, kdy zjistíte, že čínský pes jí lépe než severokorejská doktorka. Tam fakt není co závidět.

Knihu jsem nechtěl dočíst. Kvůli tomu, co se tam děje. Nerad se babrám v neštěstí, nedělá mi to dobře. Ale příběhy těch lidí vás chytnou. Demicková to opravdu napsala skvěle. Je tosvérázná reportáž prolnutá s rozhovory lidí, kteří se už asimilovali v moderních zemích. Nahlédnete do historie, kultury i geografie, prožíváte osudy skutečných lidí.

I když vám při líčení o podvyživených dětech s příliš velkými hlavičkami na zakrslých tělíčkách nebude dobře, zvládnuté literární řemeslo stojí za to, abyste si Není co závidět přečetli.

Není co závidět

Valar-morghulis.eblog.cz, 26. července 2014

Kniha od americké zpravodajky Barbary Demickové poutavě líčí totalitní režim v Severní Koreji prostřednictvím životních příběhů lidí, kterým se podařilo ze země utéci.

Z jejich svědectví se dozvídáme mnohdy známé, mnohdy až šokující skutečnosti. Například to, že Severokorejci museli speciálním hadříkem utírat podobizny Kim Ir-sena a Kim Čong-ila, do bytů jim pravidelně chodily kontroly a za nedodržení těchto předpisů jim hrozily vysoké tresty. Nebo to, že slovní úlohy pro děti v matematice měly kromě vzdělávacího účelu i podporovat nenávist vůči Američanům a Japoncům. A také například situaci ve zdravotnictví, kdy si Severokorejci nosili do nemocnice prázdné láhve od piva, aby mohli dostat infúzi. „Kdo donesl jednu láhev, dostal jednu infúzi. Kdo donesl dvě, dostal dvě, tak to chodilo,“ dozvídáme se.

Autorce se bravurně podařilo propojit osudy oné šestice svědků s všeobecně známými daty a událostmi, čímž kniha získala na důvěryhodnosti a srozumitelnosti tehdejších poměrů. A tak zjišťujeme způsob, jakým se především ženy v devadesátých letech minulého století, kdy Severní Koreu postihl největší hladomor, snažily získat potravu pro sebe a své rodiny podnikáním na černém trhu i jeho úskalí. Při představě, co tehdy jedli (jako jsou rozvařené části kukuřice ve slané vodě nebo obyčejná tráva) se vám při pohledu na vaše ratolesti nimrající se v obědu zaručeně udělá nevolno.

Ale nejde zde jen o špatnou hospodářskou situaci. Kniha poukazuje na celý totalitní systém. Právě na oněch příbězích některých lidí je možno výborně pozorovat vývoj jejich víry v režim a Vůdce. Od dětství a mládí, kdy bezvýhradně věří tomu, co do nich dennodenně vtloukají ať učitelé, propagační filmy či podobizna Vůdce s komunistickými hesly, po její ochabnutí, nebo úplnou ztrátu vyvolanou jakýmkoliv podnětem. Třeba vědomím, že i čínský pes se má třikrát lépe než oni.
Toto dílo by rozhodně mělo být povinnou výbavou každého, kdo se zajímá o problémy v Severní Koreji, zároveň je však napsáno lehkou a čtivou formou, tudíž je vhodné i pro ty, kdo o ní slyšeli jen okrajově.

K závěru bych dodala snad jen, že onen název „Není co závidět“ pochází ze severokorejské známé písně „Není světu co závidět,“ která pěje chvály na režim a aktuálního Vůdce. Proto těm, kteří považují nynější stav vlasti za špatný a zkažený asi dojde, že pokud světu není co závidět, tak Severní Koreji obzvlášť.

Není co závidět: obyčejné životy v Severní Koreji, Barbara Demick

Tempina.blogspot.cz, 25. července 2014

"A teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před očima - i čínský pes měl lepší stravu, než severokorejský doktor."

Upřímně se přiznávám, že začátek píšu už asi po desáté (a možná ještě víckrát) a prostě ne a ne přijít na ten správný začátek. Prostě to nejde. Tečka.

Knížka Není co závidět vypráví osudy obyčejných lidí, kteří žijí v Severní Koreji. Jak jistě všichni víte, je to jeden z mála státu, kde ještě stále existuje komunismus a jedna z mnoha zemí, kde ještě stále existuje diktatura. A pokud tohle náhodou nevíte, nemusíte se bát – knížka je proložena mnoha informacemi, které vám (nejen dnešní) situaci v Koreji přiblíží na tolik, že se v ději neztratíte.

V knize se setkáváme s osudy obyčejných lidí. S osudy lidí, kteří měli to štěstí, že přežili a hlavně - že se jim podařilo utéct.

Někteří z vás můžou mít strach z autentičnosti knihy. Protože přece jen – pokud se bavíme o takové věci, jako je Severní Korea, nemůžeme si být nikdy jisti, že to co slyšíme, je pravda. A pokud se máme bavit o obyčejných lidech, je jasné, že pravděpodobnost opravdovosti klesá. Jistě si totiž dokážete představit, jak to v diktátorské zemi vypadá, pokud promluvíte proti svému vůdci. Nebo proti režimu. Nebo pokud jen pomyslíte na to, že někde je něco jiného a lepšího. I já jsem byla ze začátku opatrná – ale moje obavy zmizely během prvních pár stránek. Knihu totiž vypraví americká novinářka Barbara Demick, které se podařilo sesbírat skupinku uprchlíků žijících v Jižní Koreji a z jejich výpovědí sestavit knihu, ze které mrazí.

Autorka sama i Severní Koreu navštívila, ovšem ona sama upozorňuje na to, že to co viděla, má do opravdové Koreje daleko zhruba tak, jako krabí tyčinky do kraba.

Když jsem začala knížku číst, čekala jsem, že dostanu pár příběhů, které začnou a v další kapitole skončí. Místo toho jsem ale dostala zajímavou mozaiku příběhů pěti lidí, které se vzájemně proplétají a v podstatě nikde nekončí.

Díky pětici lidí tak můžete svět pod diktátorským dohledem Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila sledova z různých pohledů – setkáte se s pravověrnou paní Songovou, která skutečně věří, že žije v tom nejlepším světě ze všech možných světů nebo s mladou Mi-ran, která trpí „hříchy“ svého otce. Potkáte i Čun-sanga, který dlouho dobu byl jejím milencem, a který měl to „štěstí“, že odešel studovat do hlavního města. A nebo vás možná zaujme příběh doktorky Kimové, která obětovala všechno a nedostala nic.

Velkým plusem této knížky je její čtivost. Když si sednete, začtete se téměř okamžitě. A stejně rychle i dostanete husí kůži a možná se budete sami sebe ptát, jestli nejste tak trochu zvrhlý, když vás tohle čtení tak baví.

Dalším velkým přínosem jsou i ilustrace. Já bohužel četla ve formě e-knihy, a tak jsem obrázky neměla barevné a ještě ke všemu docela malé. Ale pokud si knihu koupíte (nebo půjčíte) do ruky, věřím tomu, že právě tyto obrázky vám čtení ještě více zpříjemní.

A další nespornou výhodou této knížky je samotná autorka. Jde vidět, že Barbara opravdu ví, o čem píše. Situaci v zemi rozumí a má přehled. Když popisuje osudy jednotlivých zemí doplňuje je o informace, které vám pomůžou pochopit, jak to v zemi vypadalo tehdy a jak to tam vypadá dnes.

Kniha byla napsaná v roce 2009, obsahuje však doslov, který byl napsal po smrti Kim Čong-ila a po nástupu jeho syna Kim Čong-una. Což je bez pochyby další velké plus.

Tohle je zkrátka kniha, kterou po přečtení odložíte a budete se muset zamyslet. Zamyslet se nad tím, jak všechny vaše problémy jsou ve skutečnosti malicherné a že vlastně máte docela fajn život.

A hlavně je to kniha, která vás neskutečným způsobem obohatí. Možná, že když ji poprvé vezmete do ruky, nebudete mít o situaci v Severní Koreji žádné podvědomí. Ale když ji odložíte,… No, odborníkem sice nebudete, ale vzdělanější určitě ano.

Téhle knížce nemůžu dát méně než pět hvězdiček, protože si mě získala. Doslova a do písmene. A pokud bych si měla vybrat někoho, komu ji doporučím, bude to velmi rychlé. Tohle je kniha, kterou by si měl přečíst opravdu každý.

(Ať už vás kniha zaujala nebo ne, koukněte na stránky lidskaprava nebo amnesty international. Kde se sice nedozvíte nic moc o Koreji, ale o lidských právech. A kdyby jste jóóó chtěli, tak se nebojte připojit do akce AI za právo korejských žen (ale i mužů) nosit jaký účes chtějí!)

Úleva stále nepřichází

Databazeknih.cz, 24. července 2014, autor: maphiosso

Nakladatelství Kniha Zlín v květnu uvedlo na trh knihu Barbary Demickové s názvem Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji.

Americká novinářka Demicková na 353 stranách zachycuje osudy šesti uprchlíků, se kterými se setkávala v průběhu několika let. Nad šálkem kávy tito - dnes již Jihokorejští - občané odhalovali své strastiplné příběhy a popisovali obtížnou cestu za vytouženou svobodou. Autorka vykresluje životy obyčejných lidí z „druhé strany“ hranic – pravověrnou komunistku a matku rodiny paní Songovou se svou rebelující dceru. Pár milenců, kteří se díky odlišnosti společenského statusu nemohou setkávat jinak, než tajně. Chlapce Kim Hjoka, který se jako dítě bez domova protlouká městem, v němž řádí hladomor…Vše se odehrává na pozadí společensko politckých událostí, které jsou čtenářům velmi detailně objasněny.

Příběhy, z nichž každý by vydal na alespoň jeden samostatný román, jsou zde předloženy velmi neokázalým způsobem a dohromady vytvářejí mikrosvět, ilustrující tamější poměry: města, kde po setmění vládne absolutní tma. „Obchody“ v nichž se lidé staví do front na špatně chránící kusy oblečení. Systém, který přikazuje chodit do práce vždy včas, i když zaměstnanci vědí, že odvedenou tvrdou práci neuvidí ani won. Svět, v němž ženy i muži chodí ostříhaní podle předlohy nejvyššího státníka a jiných předepsaných účesů. Dětem ve školkách a školách sice chybí strava, ale dostávají bohaté příděly paradoxně znějících propagandistických mouder:

Žijeme po svém/Uděláme co nám strana řekne/ Není světu co závidět

Totalita. Hranice. Represe.

Slova, která nám jsou - i přes desetitisíce kilometrů, jinou kulturu, odlišné zvyky a politický vývoj – tak blízké. Překlenovací slovíčko „post“ oddělující totalitu od reality nám stejně v mnohém nepomohlo otevřít oči. Pocit svobody a krátkodobé euforie nám dal zapomenout na to, že nejsme jediní lidé na téhle planetě. Že pro někoho úleva stále nepřichází.

V tomto ohledu kniha zcela příznačně překračuje hranice. Nenabízí jen poutavý „exkurz“ do míst, která jsou cizincům nepřístupná. Může se stát zároveň společnou meditací nad tématem svobody a vybídnout k osobnímu aktivismu. Být příručkou k útěku z vlastní zaslepenosti.

Struktura textu je formálně jednoduchá, občas snad přespříliš odbočující k historicko - politckým souvislostem. Hlavním způsobem, kterým se zpřítomňují události je popis s minimálním využitím přímé řeči. Vše ve snaze o objektivitu a souvislosti s tím, že kniha vznikala ze série článků napsaných původně pro Los Angeles Times. Její žánrové uchopení je tedy vzdálené fikční literatuře.

Cenné je především již zmíněné téma, kterým se Demickové podaří dotknout nejen světa zdánlivě tak vzdáleného, ale především světa někde uvnitř nás. Světa, ve kterém by hranice neměly mít místo.

Barbara Demick – Není co závidět

Schefikuvblog.eu, 21. července 2014, autor: Petr Čapek

Severní Korea je i na začátku jednadvacátého století obestřena řadou mýtů a záhad. Tamější komunistický režim se pevně drží u své moci a k lidem z okolního světa se dostávají pouze kusé informace, které se vláda rozhodne pustit do světa. Nutno říct, že jen opravdu málokdy odpovídají, nebo se alespoň přibližují realitě. Poodhalit roušku této země se pokusila americká novinářka Barbara Demick ve své knize Není co závidět, ve které čtenářům ukazuje neutěšený a mnohdy hrůzu nahánějící stav této země.

Barbara Demicková je uznávanou americkou novinářkou, která dlouhá léta pracovala jako zahraniční zpravodajka deníku Philadelphia Inquirer pro Střední Východ a Východní Evropu. Již za své reportáže ze Sarajeva v době Bosenské války získala řadu žurnalistických ocenění, které ještě rozšířila poté co se v roce 2001 odstěhovala do Soulu a začala informovat svět o poměrech v Severní Koreji. V současné době Barbara pobývá v Pekingu kde vede místní redakci Los Angeles Times.

Tato americká novinářka se do své práce pustila opravdu s vervou. Velmi dopodrobna vyzpovídala ty, kterým se podařilo za méně či více šťastných okolností ze Severní Korei uprchnout. Spolu s propašovanými fotografiemi a videi strávila více než šest let nad sepsáním osudů lidí v této komunistické zemi. Postupně tak dala dohromady jedinečný příběh, který nejen ukazuje zvěrstva spáchaná Kimovou administrativou, ale také naprosto obyčejné životy lidí žíjící v Severní Koreji.

Byť se jedná ve své podstatě o literaturu faktu, autorka ji dokázala pojmout velmi příběhově. Postupně tak sledujeme osudy šestice lidí: mladého páru, kterému osud moc štěstí nepřeje, idealistické lékařky, bezdomovce, který se ocitl na ulici už v útlém dětství, nebo vzorné pracovnice továrny, která miluje Kim Ir-Sena víc než vlastní rodinu a na konec také její dceru, která je takřka jejím pravým opakem.

Většina knih o Severní Koreji se zaměřuje především na její vládu, problematiku okolo neustále hrozícího konfliktu na tomto poloostrově, popřípadě situaci okolo pracovních táborů, ve kterých panují kolikrát horší podmínky než v Sovětských gulazích. Není co závidět je však jednou z mála, která sice ukazuje všechny tyto problémy, ovšem jaksi z povzdálí, očima úplně obyčejného severokorejce, který se hlavně snaží uživit svou rodinu a udržet ji na živu.

Kniha postupně prochází nejzásadnější okamžiky severní Koreji. Od relativního období prosperity a jakéhosi „blahobytu“ pod vládou Kim Ir-Sena, přes naprostý chaos způsobený jeho smrtí, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila. Prožijeme také zničující hladomor v devadesátých letech, který naprosto zdecimoval tamní obyvatelstvo, a který byl také důvodem pro mnoho ilegálních útěků z této země.

Jeden srdceryvný příběh střídá další a čtenářům se tak při čtení bude tajit dech, nebo vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Jak je možné, že se tento otřesný režim drží i v novém tisíciletí je opravdu zajímavou otázkou, na kterou neumí odpovědět asi vůbec nikdo. Barbara Demick se navíc nesnaží za každou cenu tento režim odsuzovat, pouze z pohledu nezaujatého pozorovatele vypráví příběh, který psal život a čas.

Když se při čtení na chvíli zamyslíme, tak nejsmutnější na celé této knize nejsou ani tak jednotlivé příběhy protkané beznadějí, smutkem, nebo vidinou v lepší zítřky, ale fakt, že i v dnešní době žijí na této planetě lidé, kteří v době globalizace vůbec netuší jak vypadá okolní svět a jejich životy jsou bezezbytku řízeny odněkud ze shora. O to větší šok pak na ně čeká ve chvíli, kdy opustí toto mauzoleum marnosti a ocitnou se v normálním světě neovládaném psychopatickým diktátorem, kterým bezesporu všichni Kimové jsou.

Není co závidět je rozhodně knihou, která si zaslouží vaši pozornost. A to i přesto, že vás literatura faktu nudí a jste její odpůrci. Demicková vytvořila jedinečné dílo, které přes svůj neradostný námět a poselství, dokáže zasáhnout nejedno srdce a možná vás tak trochu donutí se zamyslet nad tím, že i když to ani u nás není úplně růžové. Pořád může být hůř, mnohem, mnohem hůř.

Když není co závidět

Neoluxor.cz, 24. července 2014, autor: Lukáš Gregor

Edice TEMA Knihy Zlín si na vydařené kousky stěžovat nemůže. Zatím nejčerstvější z nich představuje pravděpodobně i vůbec ten nejintenzivnější čtenářský zážitek. Kniha Není co závidět totiž bravurně spojuje literaturu faktu se silnými lidskými příběhy.

Kniha to má být o Severní Koreji. Napadne vás: historie, politický vývoj, systém, pochopitelně popis všelijakých hrůz, hladomoru, věznění a nesvobody. Mohli bychom se na 353 stranách prolistovávat statistikami, citáty, odkazy na další a další zasvěcené zdroje. Jenže novinářka Barbara Demicková zvolila jinou strategii. Několik let se stýkala s uprchlíky ze Severní Koreje, hovořila s nimi, sbírala jejich útržky zážitků a vzpomínek, názorů, lepila fotoalbum radostí a strastí. Země, která se noc co noc pokrývá černočernou tmou, protože v ní není dostatek elektrické energie, získává jiné obrysy. Vlastně ne zcela jiné. Stále z knihy vyplývá, jak přísný režim v Severní Koreji vládne, jak pomalu v ní plyne čas (respektive se někde zastavil), jak těžké je nalézt něco pořádného k snědku. Jenže to vše bez tabulek a statistik, bez nutnosti poukazovat na jiné práce, jiné texty. Demicková nepředkládá faktografickou publikaci s ambicí přesně charakterizovat jeden daný stát. Jako by toto bylo až někde v pozadí jejího zájmu (byť vlastně o Severní Koreji toho ve výsledku zjistíme až až). A co je tedy v centru pozornosti?

Několik lidských bytostí. Můžeme s nimi čas od času nesouhlasit, můžeme kroutit hlavou, jak mohli dlouhé období prožít v hloupé víře, že ti nahoře to přece se všemi myslí dobře. Může nám jich být líto, ale můžeme se s nimi také smát, pocítit křehkost (a nebezpečnost) prvních lásek či prvních vzbouření. Demicková o nich vypráví. Publicisticky čtivě, vlastně až romanopisecky. Její styl si s ničím nezadá s poutavou beletrií. Dokonce jednotlivé hrdiny neodděluje do kapitol, ale neustále mezi nimi přechází, udržuje proto dílčí osudy otevřené, v jakémsi vypravěčském napětí. A v neposlední řadě postupně a víc a víc do hloubky odkrývá život v Severní Koreji.

Není co závidět představuje mimořádně zdařilý text, který na jedné straně dost možná bude tížit svým obsahem (při čtení si začnete více vážit toho, co máte), na straně druhé vás nepustí. Je uhrančivý. Už pro výše uvedený styl vyprávění, který si doplňte také o mírná odlehčení, neboť i nesnadný život v Severní Koreji v sobě občas nese úsměv, politický systém čas od času až groteskní absurdnost. Demicková si zaslouží uctivý úklon naší čtenářské hlavy, Kniha Zlín zase díky za další dílek do skládanky úspěšné edice.

Hodnocení: 100 %

BARBARA DEMICK - NENÍ CO ZÁVIDĚT: OBYČEJNÉ ŽIVOTY V SEVERNÍ KOREJI (RECENZE)

Střípky z kultury i nekultury, 15. července 2014, autorka: Jindřiška Mendozová

Autorka knihy „Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji“, Barbara Demick, pracovala dlouhou dobu jako zpravodajka deníku Los Angeles Time. Zajímala se vždy především o situaci v KLDR, v Korejské republice i v Číně. KLDR navštívila několikrát, přesto ale bylo prakticky nemožné, aby vedla rozhovory přímo s obyvateli „komunistického ráje“. Nejen proto, že státní aparát se pečlivě snaží držet cizince (tisk a případné turisty) daleko od pravdivého obrazu své země, ale také – nebo snad především – proto, že Korejci měli všeobecně obrovský strach z problémů a trestů za porušení zákazu stýkat se s cizinci.

Tématika severokorejského režimu, toho, jak se vůbec v zemi zakořenil, jak dokázal izolovat obyvatelstvo od prakticky veškerého světového dění i to, jaké jsou pravděpodobné prognózy dalšího vývoje v zemi, ji ale zaujala natolik, že se rozhodla vést rozhovory s těmi, kterým se KLDR podařilo opustit a postupně tak sestavit co možná nejpodrobnější obraz života v zemi, o které se informace už po desetiletí získávají jen velmi těžko.

Většina emigrantů pochází z provincie Severní Hamgjong, odkud většina z nich uprchla přes řeku Tuman do Číny a odtud nejrůznějšími cestami do Jižní Koreje. Zpovídaní Severokorejci představují průřez tamní společností. Jsou zde zastoupeni ti, kdo se po válce vrátili i s rodinami z Japonska, protože věřili, že najdou spravedlivější, lepší režim. Voják, zavlečený do KLDR z jihu během korejské války. Rodina přesvědčených komunistů, kteří se již do Kim Ir-senova režimu narodili a dýchali by pro něj. Děti, které vyrostly na ulicích a nezemřely hlady jen proto, že dokázaly ukrást trochu jídla rychleji než někdo druhý...

Když se čtenář do knihy ponoří, nejprve ho doslova fascinuje způsob, jakým Kim Ir-sen dokázal společnost sjednotit v obdivu k jeho osobě a současně propastně rozdělit vytvořením třídního, v podstatě kastovního systému, kde měl každý své přesně dané místo a mnohý by udělal cokoli, aby se nedostal do nižší třídy, než v které se díky svému původu nacházel... Původ mohlo poškodit cokoli – nadmíra majetku, špatné místo narození (takže ti, kdo idealisticky dorazili z Japonska, rovnou spadli mezi ty, kterým zase tak moc důvěřovat nejde...), náboženské smýšlení (jediný bůh byl Kim Ir-sen)... důvodů bylo mnoho a podle Kimovy propracované teorie se krev čistila teprve po třetí generace, šance postoupit zdola nahoru byly tedy skutečně mizivé... sešup dolů dovedl (a dovede) být naopak velmi rychlý...

Původně jakž takž fungující hospodářství (samozřejmě podporované SSSR, ČSSR, Polskem, NDR a dalšími ze socialistického bloku, kteří podporovat mohli) ale začíná postupně kolabovat. Poslední ranou je rozpad socialistického bloku a s ním i konec podpory a bratrských cen... Pomalu se dostáváme do let devadesátých. Do země bez elektřiny, ale především do země hladomoru, do země, kde se k obědu podává kukuřice mletá s trávou a kůrou ze stromů, to všechno zalité vařící vodou a vydávané za polévku. Do země, kde na ulicích umírají hlady děti i dospělí. Do země, kde hlad nakonec probudí k životu fungování a principy černého trhu. To vše už po smrti Kim Ir-sena, který měl to štěstí, že zemřel dřív než zhasla poslední žárovka a vyprázdnila se poslední miska, a on tak mohl zůstat „věčným idolem“, protože v jeho dobách přece jídlo bylo...

Jeden příběh je vyhrocenější než druhý. Hladomor, věčné sledování tajnou policií, nejrůznějšími „domovními důvěrníky“, mladými lidmi z mládežnických organizací, kteří přispívali svou troškou k upevňování režimu... Za jednu z nejsmutnějších věcí v celé knize, i když není na první pohled ani tak dramatická ani tak tragická jako ty výše jmenované, považuji to, co ztráta víry přinesla těm, kteří se narodili do již komunistické Koreje, nikdy neměli možnost doslechnout se cokoli z venku a už vůbec ne vycestovat, protože nepatřili mezi hrstku privilegovaných...

Přesto přišla chvíle zlomu, kdy na neomylnost vůdce a systému prostě věřit přestali. Bylo jim okolo padesáti a celý jejich život se najednou rozpadl. Tomu, v čem žili, najednou nevěřili, čehokoli nového se báli... Přesto mnozí z nich sebrali odvahu a odešli, což se v tomhle věku dělá hůř než ve dvaceti nebo třiceti... Někteří se s životem venku srovnali hůř, někteří lépe, ale ve všech bez rozdílu zůstal pocit křivdy za ukradených padesát let, které jim nikdo a nic nevrátí...

Celá knížka končí zajímavou analýzou situace, kdy je již u moci Kim Ir-senův vnuk Čong-un. Do mladého muže, který vystudoval ve Švýcarsku a mluví několika světovými jazyky, vkládali Korejci velké naděje (obzvlášť po zklamání, které pro ně představoval jejich otec, kterému se v rámci možností podařil snad ještě větší „skok zpět“ než jeho Kim Ir-senovi). Zatím ale přináší spíš další a další zklamání. Přesto se jeho režim stále drží (i za cenu drobných ústupků, které ovšem vesměs znamenají zlepšení pro vlivné vrstvy a armádu, ale v žádném případě pro běžné obyvatele KLDR) a ani největší znalci poměrů v této podivné zemi si netroufají říct, kdy zkolabuje definitivně... ani to, co přesně tento kolaps přinese...

Není co závidět – recenze

Pigula.blog.respekt.ihned.cz, 17. června 2014, autor: Topi Pigula

To, že severokorejský režim je normální, si mohou myslet snad jen skalní komunisté včetně těch českomoravských. Normální je tam smrt hladem jdoucí ruku v ruce s extrémním kultem osobnosti, běžné je vzájemné špehování a udávání a vyhlídka koncentráku pro každého. Vítejte ve světě dynastie Kimů očima jejich poddaných.

Začněme dobrou a špatnou zprávou. Nejprve ta dobrá. Autorka je zkušená americká novinářka, která podrobně vyzpovídala šťastlivce, jimž se podařilo Severní Koreu opustit a podrobně popsala jejich životní osudy. Perfektně pracovala se zdroji, sama zemi, která je vlastně velkým komunistickým lágrem navštívila a „pouhé“ vyprávění emigrantů rozšířila o další kontext. Relativně „špatnou“ zprávou je, že těžiště knihy je z druhé ruky. Kdo chce vědět, jak to v Kimově „vzorové republice“ chodí, ten ví. V češtině už vyšla celá řada knih (Útěk z tábora 14, Ve službách diktátora, Pchjongjangská akvária). Nejsilnější jsou knihy psané přímo lidmi, kteří „Kimovský ráj“ zažili. Silnou stránkou Barbary Demickové je profesionální novinářská erudice (v tom dobrém, „americkém“ slova smyslu, nikoli českém rychlokvašeném). Z beztřídní společnosti, tak jak ji proklamativně propagovali komunisté, se v Severní Korei podařilo vybudovat opačný extrém. „Na vrcholku pyramidy zaujal místo císaře on sám (Kim Ir Sen pozn, autora) se svou rodinou. Odtud se pak odvíjelo sestupně jednapadesát kategorií, rozdělených do tří obecných tříd – jádro, váhaví a nepřátelé.“ A protože se jedná o pyramidu, tak nejširší základnu tvoří nepřátelé. Každý diktátorský režim je (oprávněně) paranoidní, což v praxi znamená vzájemné špehování a nedůvěra. Dva ze zpovídaných utečenců, dlouhodobí „milenci“ z různých „kast“ (což v místních podmínkách znamená jen tajné schůzky a VELMI letmé doteky po dobu několika let), emigrovali každý zvlášť, aniž svému protějšku naznačili své úmysly. Co kdyby je udal.

„Severní Korea svádí k parodiím. Smějeme se přehnané propagandě a naivitě tamějšího lidu. Ale pochopme, že jejich indoktrinace začíná už v dětství za čtrnáctihodinových pobytů v tovární školce, že v následujících padesáti letech každá píseň, každý film a článek v novinách, každá tabule s plakáty, které mají na očích, jsou navrženy tak, aby zbožšťovaly Kim Ir Sena, že jejich země je hermeticky uzavřena, takže do ní nepronikne nic, co by mohlo zpochybnit vůdcovo božství,“ snaží se autorka vysvětlit, jak je možné něco takového dlouhodobě udržet. Čůrky informací do země samozřejmě prosakují, jinak by nebylo emigrantů, ale ono množství je skutečně zanedbatelné. Za přibližně padesát let emigrovalo do Jižní Koreje jen 923 Severokorejců. Emigrace z komunistického Československa se počítá v desítkách tisíc osob. Avšak i nízký počet emigrantů stál diktátorskému režimu za to, aby nasadil své agenty do pohraničních oblastí Číny - buď maskované za přeběhlíky, nebo rovnou převaděče s cílem „odchytáme lidi toužící po svobodě“. Zde se nabízí přímá paralela s československou StB a její akcí Kameny fingující útěk přes hranice pomocí infiltrovaných agentů. Našince bezesporu zaujme několik zmínek o Československu včetně mohutného nárůstu užívání „českého vynálezu“ - pervitinu. Například v jenom z projevů v roce 1996 si Kim Ir Sen stěžuje, že „rozmach soukromých tržnic a obchodu způsobí ve straně práce (korejský ekvivalent Komunistické strany pozn. autora) pád a rozklad, jak se tomu stalo nedávno v Polsku a Československu.“

Kniha dokonale popisuje severokorejskou realitu a její název vystihuje hlavní poselství. Fakt není co závidět. Smrt hladem, znehodnocení měny, práce beze mzdy, hledání čehokoliv k snědku... to jsou běžné problémy, s nimiž se musí vyrovnávat obyčejný Severokorejec. Neřeší jako u nás, který z jogurtů si vybrat, ale jak najemno musí být roztlučená kůra, aby se dala pozřít. Barbara Demicková podrobně sleduje osudy několika jedinců, čímž demaskuje život obyčejných lidí, tak jak se k nám, lidem euroatlantické civilizace, dostává jen díky emigrantům. Jejich vyprávění má lidskou logiku a vtáhne čtenáře do světa, kde by rozhodně nechtěl žít.

„Do jisté míry jsou všechny diktatury stejné. Ať je to Stalinův Sovětský Svaz, Mao Ce-tungova Čína, Ceauseskovo Rumunsko nebo Irák Saddama Husajna, platí, že všechny režimy mají stejné kulisy: sochy shlížející na náměstí v každém městě, portréty pověšené v každé kanceláři, hodinky s diktátorovým obličejem na ciferníku. Kult osobnosti. Když vzal Kim Ir Sen moc do svých rukou, zavřel kostely, zakázal bibli, vyhnal věřící do odlehlých končin – a upravil křesťanskou obraznost a dogmatiku tak, aby ji mohl použít k sebepropagaci.“

Je jasné, komu je kniha určena a kdo ji nejspíše rád mít nebude. V knihovničce by ji měl mít každý, kdo se zajímá o lidská práva nebo sleduje jeden ze států Osy zla. Chcete znát opačný pól slova demokracie? Ve vyhrocené podobě jej najdete právě tady. Vojtěch Filip, který jménem českých a moravských komunistů kondoloval k zesnutí tyrana, ji asi mezi oblíbenými tituly mít nebude. Byl to on, kdo napsal: „Velmi jsme si vážili Kim Čong-ila, jenž se obětoval, aby přinesl blaho korejskému lidu, zajistil bezpečnost KLDR a dosáhl mírového sjednocení Koreje.“

RECENZE: Jedli jsme trávu a leštili portrét Kima. Od vyprávění Severokorejců se nelze odtrhnout

Novinky.cz, 11. června 2014, autor: Stanislav Dvořák

Fascinující příběhy rodin z děsivé a groteskní komunistické diktatury v KLDR přináší v knize Není co závidět americká novinářka Barbara Demicková, která dlouho žila v Jižní Koreji.

Autorka se začala stýkat se Severokorejci, kterým se podařilo uprchnout, v roce 2001, když se přestěhovala do Soulu díky práci pro Los Angeles Times. Jejich příběhy velmi čtivě, s citem pro dramatické napětí převyprávěla a kniha byla následně s úspěchem vydána v mnoha jazycích.

Prostý popis jejich životů v KLDR může někomu znít až neuvěřitelně, ale konkrétně českému čtenáři na rozdíl od amerického ledacos připomene. Nebude se třeba divit, že všemocná strana nechala v chudé zemi v každém městečku vybudovat jednoduché kino, aby se tam promítaly jen severokorejské a ruské filmy. Nebo tomu, že jediná rodina v paneláku, která vlastní televizi, pozve všechny sousedy, aby je vzápětí někdo udal pro celkem nevinnou ironickou poznámku. „Profízlovanost“ společnosti je tam ale zřejmě mnohem hustší, než byla v ČSSR.

Leštit Kima hadříkem

A podobně je to se vším. Vezměte znormalizované Československo, vyprázdněte všechny obchody, absurdity systému ještě stokrát zostřete - a máte KLDR. Zemi, kde musíte doma oprašovat obrázek velkého vůdce (do bytu chodí kontroly, jestli není špinavý), zemi, kde nikdo s nikým nesmí chodit a manželství běžně domlouvá stranický funkcionář, zemi, kde ženy nesmějí jezdit na kole.

Veliký Kim Ir-sen navíc zavedl systém dělení obyvatelstva do tříd - vzal to nejhorší z konfuciánství a vyšperkoval to stalinistickým terorem. Severokorejci uvádějí, že vymyslel 51 (!) kategorií lidí a mezi největší nepřátele komunismu patří potomci bohatých rodin, gejši, vědmy, buddhisté, katolíci nebo kdokoliv, kdo sympatizuje s Japonskem nebo s USA. Rodiny jsou organizovány do družstev „inmimban“, za které zodpovídá nejvyšší „důvěrnice“. A prohřešek jedince se hned přenáší i na děti a vnoučata.

Našimi nepřáteli jsou američtí zlosynové, kteří nám chtějí vzít naši krásnou vlast. Zbraněmi, které si sám vyrobím, je zastřelím, bum, bum, bum.Písnička, kterou učí děti v hudební výchově

Největší hrůzu budí právě popis severokorejské výchovy a školských zařízení. Děti například neslaví svoje narozeniny, ale narozeniny Kim Ir-sena a Kim Čong-Ila (má to tu výhodu, že se prý jednou za rok alespoň najedí). Hlavním principem výchovy je obdiv ke „geniálním“ vůdcům a nenávist ke zbytku světa.

V matematice mají například úlohu: „Dívka plní roli posla našich vlasteneckých jednotek za války proti japonské okupaci. Nosí zprávy v košíku, kde je pět jablek, ale na kontrolním místě ji zastaví japonský voják a dvě jablka jí sebere. Kolik jablek dívce zbude?“

Většina písniček a básniček pro děti pak obsahuje prvek zabíjení Američanů, Japonců či křesťanů, kteří prý mučí a vraždí děti.

Když ještě bylo jídlo

Přes těžký teror se mnoho lidí v 80. letech nebouřilo, dokud bylo jídlo a lékařský materiál, který jsme jim zadarmo dávali my (Československo) nebo SSSR. V devadesátých letech se bez zahraniční pomoci ukázal skutečný charakter socialistického hospodářství a začal hladomor. Na ulicích a nádražích se válely vyhublé mrtvoly, vařilo se z kůry či trávy.

Když se pak lidé z podobných poměrů dostanou do Jižní Koreje, jsou zákonitě naprosto zmatení a trpí komplexy méněcennosti. Jihokorejci se je snaží ve speciálních zařízeních učit, jak se žije v normálním světě, ale zároveň se děsí toho, co by se stalo, kdyby jich přišly milióny...

Celkové hodnocení: 90%

Dotaz k produktu Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Jak ho nezku...t

Jak ho nezku...t

Děti mají velmi jednoduché potřeby, rodiče jsou však zahlcováni často velmi vědeckými radami, jak je naplňovat. V knize Jak ho nezku…t (How not to f… them up) tvrdí známý britský…

Slavné dny. 50 + 2 příběhy, které psaly historii

Slavné dny. 50 + 2 příběhy, které psaly historii (Slavné dny #1)

UPOZORNĚNÍ: Speciální nabídka pro školy - pokyny k objednávkám jsou uvedeny v sekci "Pro knihovny a školy". Kniha Slavné dny – 50 + 2 příběhy, které psaly historii přibližuje…

Nudge (Šťouch)

Nudge (Šťouch)

I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například…

M&C Saatchi: Krutě přímočaré myšlení (a jak změnilo svět)

M&C Saatchi: Krutě přímočaré myšlení (a jak změnilo svět)

Je snazší věci komplikovat než zjednodušovat. Prosté myšlenky nás lépe zasáhnou a déle nám utkví v paměti.Proto je krutě přímočaré myšlení bolestně nezbytné. Takové slogany…