Japonsko za zrcadlem | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Sněhulák
  • Purity
  • Jo Nesbø - box
  • Ulice Zlodějů
  • Vánoční dárky z KNIHY ZLIN
  • Hořící stromy
  • Jak číst současné umění

Japonsko za zrcadlem

Cena:
289 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-65-1
Překlad:
Stanislava Bodná
Datum vydání:
27. 05. 2013
Počet stran / vazba:
brožovaná
3.41 / 184
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Japonsko za zrcadlem

Když se antropolog Alan Macfarlane setkal s Japonskem poprvé, připadal si jako Alenka v Říši divů a zatoužil zemi, její kultuře a zvykům více porozumět. V této knize nás provází všemi stránkami japonské společnosti, od těch nejobecnějších až po ty nejintimnější. Postupně před námi odkrývá mnohostrannou povahu této země a jejích obyvatel. Bez sentimentu a s čestností nám ukazuje Japonsko tak, jak ještě nikdo před ním.

Úryvek: Japonsko za zrcadlem

Recenze: Japonsko za zrcadlem

Poslední pohádková říše na zemi

iLiteratura.cz, 16. listopadu 2013, autor: Jan Lukavec

„Japonsko je pohádka, kde žije národ přešťastných lidí, jichž jedinou starostí je usmívat se vlídně na cizince, hrát na šamisen a malovat štětcem verše.“ Těmito ironickými slovy charakterizoval roku 1913 katolický kněz Alois Svojsík (1875–1917), bratr slavnějšího Antonína Benjamina, převažující obraz Japonska na počátku či v celé první polovině 20. století u české veřejnosti, a zřejmě nebyl daleko od pravdy.

I když se Japonsko od té doby velmi změnilo, fascinace touto zemí i u nás přetrvává. Dokládá to třeba skutečnost, že jen letos vyšly už minimálně čtyři knihy, které se zevrubně zabývají japonskou mentalitou a zvyky: klasické dílo Ruth Benedictové Chryzantéma a meč: vzorce japonské kultury, původní, na detaily každodenního života zaměřená práce japanoložky Alice Kraemerové Jak komunikovat s Japonci, aneb, Nebuďme xenofobní, Říše znakůRolanda Barthese, a především překlad knihy profesora antropologických věd Alana Macfarlanea Japonsko za zrcadlem.

Autor v ní na začátku líčí svoje předsudky, se kterými do země jel (a dokonce je možná uměle zveličuje), i to, jak ho pak stále překvapovala. Cituje přitom slova jiného Evropana, který svůj kulturní šok vylíčil takto: „Cizinec, který přistane na japonských ostrovech, si brzy uvědomí, že se ocitl ve světě, v němž platí vlastní zákony v každé oblasti konání i uvažování… smysl pro orientaci a žebříček hodnot mu lehce naruší všeobecně panující „převrácení přirozeného pořádku“, projevující se téměř systematickým zaměňováním levého s pravým, před a po, mluvení a ticha. Každé gesto, tvar nádob, větný rytmus, pravidla chování v domácnosti anebo ve školní třídě, i naaranžování květin ve váze – všechno nese nezaměnitelnou pečeť typickou výhradně pro tuto zemi.“

Ne že by šlo o nějak převratné tvrzení, ale autorovi se daří velmi názorně ukázat, v čem spočívá nezařaditelnost Japonska do kategorií západního myšlení. Podle něj „se zdá, že Japonsko není ani moderní, ani předmoderní, a ani postmoderní. Spíše leží na trajektorii, kde tyto pojmy neplatí. Není ani kapitalistické, ani před- či postkapitalistické, je směsí, která marxistickým definicím neodpovídá. A pokud slovem ,vědecký‘ myslíme zhruba to, co jako podstatu vědecké revoluce popsal Einstein, totiž směs řecké filozofie (zejména geometrie) a baconovského empirismu, pak Japonsko opět není ani vědecké, ani předvědecké.“

Autor zdůrazňuje, že se Japonci rozhodně nenacházejí na jakémsi hypotetickém „předlogickém“ stupni vývoje nebo že by logiku zcela postrádali. A pokračuje: „Ani si nemyslím, že se nezajímají či nezajímali o to, jak funguje skutečný svět. Jeden zesnulý spisovatel poznamenal: ,Žádný národ na světě není dychtivější v honbě za přesným poznáním… Žádný národ na světě nevyniká nad Japonce jasností a vytříbeností logického myšlení.‘ Tím, o co tu jde, je spíše jiný druh logických operací.“ Setkání s japonskou mentalitou ho přivádí i k pochybnostem o tom, nakolik logicky vlastně přemýšlejí obyvatelé Západu. Sami Japonci se totiž domnívají, že to „nejsou oni, ale lidé ze Západu, kdo jsou iracionální, a sice ze dvou důvodů. Za prvé, lidé ze Západu neustále dovolují, aby jim do metafyziky zasahovaly ,náboženské‘ pravdy neověřitelného rázu, neboť předpokládají, že za jevy stojí Bůh stvořitel, a pravidla a zákony, jež jsou skryté a nelze je prokázat. Dopouštějí se i dalších kotrmelců, jako je například víra v zázraky. Japonci nás považují za velice pověrčivé, v myšlení téměř magické."

Až s jistou dávkou cynismu přitom autor líčí i to, jak pragmaticky japonští intelektuálové zkonstruovali kult japonského císaře: „V císařskou rodinu jako takovou nikdy nevěřili, neboť všichni věděli, že je slabá a křehká a má pramalou sílu na to, aby přitahovala lid. Stejně tak nevěřili v mytický původ rodiny tennó. Ale museli předstírat. Pravděpodobně si mysleli, že byť je císařský mýtus pošetilý, není tak pošetilý jako křesťanství.“ Stejně tak autor pohlíží na celý šintoismus. Podle Macfarlanea Japonci přijali „taktiku zastávanou francouzským sociologem Emilem Durkheimem. Durkheim coby sekularizovaný žid, jenž ztratil víru, hledal něco, co by společnost stmelovalo, když příbuzenství a formální náboženství příliš zesláblo. Řešení našel v základních formách náboženství, které praktikovali australští domorodci při totemových rituálech. Společnost uctívala sama sebe, svůj vlastní obraz promítala vzhůru a na jeho odraz pak pohlížela jako na vnější mandát společenského řádu. Na základě vymyšleného šintoismu vytvořili intelektuálové císaře jako Boha, šamanského potomka starověkých bohů. Před druhou světovou válkou o císaři mnoho lidí mluvilo tak, jako by byl s bohy organicky spojen. Lidé se učili, že praotec tennó byl i praotcem celého japonského národa. Císař nebyl jen systémem, ale druhem náboženství, které ovlivňovalo každou stránku japonského života. Tennó, jinými slovy víra v císaře, bylo spojováno se starobylou svatyní v Ise. Šlo v něm o kolektivní cítění, nahromadění lásky, vřelosti a jednoty, poskytující společenskou solidaritu. Avšak pokusy vyvézt tento systém do nových kolonií, Koreje či Mandžuska, zoufale selhaly. Dokonce i v Japonsku skončilo uctívání císaře jako beznadějná a klamná strategie, stejně jako nakonec selhala i evropská fašistická ideologie.“

Autor nezakrývá, že je Japonskem okouzlen. To mu ale nebrání vnímat jisté stíny zdejšího života a přístupu ke světu (což zdaleka nedokáží všichni badatelé zabývající se Japonskem, viz příklad Antonína Límana). Tak Macfarlane poctivě přiznává, že Japonsko má vysokou míru dětských sebevražd, protože děti mají pocit, že nedokáží dosáhnout úspěchu, který od nich okolí očekává. Připomíná, že existuje „odhadem 100 000 až 400 000 hikikomori, mladých lidí, kteří zůstávají zamčení ve svých pokojích a po celé roky odmítají vyjít ven“ (což je jev, o kterém u nás se znepokojením mluví například Václav Cílek). I to, že „strach z cizího a neznámého je tu velmi rozšířený. Panuje neochota přijmout zodpovědnost za minulé chyby anebo se přímo a otevřeně omluvit.“

Autor se snaží vymezit i vůči svým předchůdcům: Lafcadio Hearn, jehož knihy mimochodem vycházely už od roku 1911 i česky, se podle Macfarlanea musel spoléhat na poněkud nevhodný teoretický rámecHerberta Spencera; generace, k níž náležel (z let 1860 až 1920), „přináší spoustu vhledů, ale v prostoru za odvrácenou stranou zrcadla daleko nevidí. Převrácený svět Japonska popisuje s velkou citlivostí, ale skutečně mu porozumět a uvést ho do souvislosti s naším světem nedokáže.“ A Benedictová zase Japonsko nikdy nenavštívila a nezakusila.

Macfarlane zná Japonsko z vlastní zkušenosti a neznámá mu není ani rozsáhlá literatura k tématu. Jeho kniha je psána čtivě, a přitom zasvěceně. Sympaticky působí, že navzdory své erudovanosti si stále uchovává svoje japonské okouzlení, které vyznívá přesvědčivě a současně nijak naivně. I pro Macfarlanea tak Japonsko zůstává pohádkovou zemí: „Je to poslední velká pohádková říše na zemi, a nemusel ji stvořit pan Disney.“ Ostatně i Svojsíkův cestopis končil navzdory tolika jeho kritickým názorům překvapivě podobnými slovy: „Každý, kdo se vrátí z návštěvy krásných, rozervaných těch ostrovů, mi přisvědčí, že Japonsko a jeho lid jest snad jediným ještě zbytkem živoucí pohádky lidstva na zeměkouli.“

Lidská bytost jako vztah

Neoluxor.cz, 5. července 2013, autor: Lukáš Gregor

S edicí TEMA mám jen a pouze dobré zkušenosti. Co kniha, to otevření dveří do odlišného koutu stále téhož světa. Co kniha, to důkaz, že lze vnímat okolí jako krásu hodnou k opěvování, nebo třeba jako provokaci k diskuzím nad nejednoznačností pravidel. Vzájemně těsně spojená, současně tak pestrá řada byla obohacena o další titul. Japonsko za zrcadlem naprosto kongeniálně odráží tento "jing-jang" princip samotné edice nakladatelství Kniha Zlín.

Autor opakované dlouhá léta vstupuje na půdu říše, kterou dobře vystihuje poznámka o japonském výrazu "ano": "hai může sice znamenat ano, ale může také znamenat cokoli od ano přes možná až po ne." Nejednoznačnost, ba co víc, rozporuplnost se nachází prakticky za každým rohem, ne skrytá mezi řádky, ale pojmenovaná zcela napřímo, člověkem ze Západu, kterého Japonsko přitahuje a současně i v něčem odstrkává.

Antropolog Alan Macfarlane přirovnává své poznávání k událostem, které potkávají malou Alenku, když následovala podivného bílého králíka. V několika málo tematických kapitolách (kultura, bohatství, lidé, moc, myšlení, náboženství) se snaží figurovat jako průvodce na roztodivné cestě "za zrcadlem", kniha se ale velmi záhy začne vzdalovat jakémukoliv cestopisu nebo tradiční literatuře faktu. Z průvodce se totiž mnohdy stává ona Alenka, na kterou číhají překvapení, vzbuzující otázky, na něž si příliš nedokáže autor odpovědět. Japonsko za zrcadlem je tak mnohem živější, než by se po přečtení úvodu mohlo zdát. Ostatně, hned zkraje Macfarlene upozorňuje, že "zrcadlo se neustále mění s tím, jak Japonci znovu objevují sami sebe… má proměnlivý povrch, který, podobný chameleonu, odráží tváře, jež do něj nahlížejí. Není ale jako obyčejné zrcadlo, má paměť."

Upřímně, byl jsem rád, že jsem knihu četl ve čtečce. Od dětství mám odpor k jakýmkoliv poznámkám či zatrhávání v tištěných knihách, tady by musela při čtení paralelně vznikat mohutná myšlenková mapa nebo sada výpisků, vyřešil to ale Kindle a jeho funkce vytváření elektronických poznámek a označení. Věřte, že bylo co označovat. Kniha Japonsko za zrcadlem má totiž výtečnou vlastnost. Odkrývá (a současně i zahaluje tajemstvím) svět tohoto národa, přičemž stejně tak dokáže vypovídat o kultuře naší. Alespoň tedy já měl tendenci mnohé podněty stavět ještě i do opozice k vlastní zkušenosti s národem a kulturou, ve které se pohybuji. Metafora se zrcadlem je tak příznačnější, než se zdá. Ačkoliv se s Alenkou vydáváme za něj, protože Japonsko rozhodně je jak z pera Lewise Carolla, stále tu je i odraz v zrcadle – a ten patří nám.

Rozhodně se našly pasáže, které mnou "cloumaly" méně, kupříkladu záležitosti kolem hierarchie moci, nebo kapitola o bohatství, u jiných jsem si nestačil tažením prstu po displeji označovat inspirativní postřehy.

Vzhledem k mému zájmu o vnímání času a nakládání s ním mne zaujal například přístup Japonců k minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Všiml jsem si na internetu sílící tendence zdůrazňovat přítomný okamžik, radost z něj a důraz na to, co se děje právě teď a jak toto TEĎ využijeme. Jak ale ukazuje následující výňatek, žít v přítomném okamžiku/z přítomného okamžiku může mít i svou druhou stranu mince, na kterou už naopak všichni ti novodobí minimalisté a "zenoví" fanoušci nepomysleli.

"Pouze jsme, přítomný okamžik je vším. To však přináší jistý smutek, protože přítomnost neustále mizí, dokonalý moment plného květu či úplňku, i vlna na mořském břehu, jsou pokaždé pomíjivé. Všechno je pouhý chvilkový sen, jenž se brzy vypaří jako ranní rosa."

Nedivte se mi, že se budu ke knize vracet. Myslel jsem, že mi dá spíš sadu informací o tom, jak to v Japonsku vypadá a chodí, místo toho do mě zahloubala několik myšlenek, které se trochu chvějí. Některé se vztahují k praktickým záležitostem ohledně komunikace s okolím, jiné vstupují až do duchovní sféry a pojetí toho, co je vlastně "duch", co je "bůh" a proč víra a morálka spolu souvisí.

Hodnocení: 100 %

Komentár: Japonsko za zrkadlom

Aktuality.sk, 11. července 2013, autor: Ľubomír Jaško

Skúmanie tejto krajiny a ľudí v nej môže byť pre unavený svet inšpiráciou: mnohé veci je možné v našich hlavách a spoločnostiach zorganizovať jednoduchšie, a tak účelnejšie.

Ríša divov

Britský antropológ Alan Macfarlane nechcel zostať premúdretým akademikom, ktorý zapadnutý prachom vo svojej pracovni opisuje svet a vymýšľa recepty na jeho reformu. Rozhodol sa spoznať Japonsko „na vlastnej koži“. Výsledkom jeho snahy „pretlmočiť“ Japonsko je populárnym štýlom napísaná kniha Japonsko za zrkadlom (Kniha Zlín 2013).

Priznáva, že si v tejto krajine pripadal ako Alenka v ríši divov. To ho ešte viac naštartovalo, aby prenikol aj do intímnejších oblastí myslenia Japoncov a pochopil logiku ich spôsobu života. Väčšine ľudí zo Západu sa nikdy nepodarí Japonsko pochopiť. Hoci dnes ide o extrémne modernú a technologicky vyspelú krajinu, netreba sa nechať oklamať elektronikou a autami. Na japonských ostrovoch platia vlastné zákony v každej oblasti uvažovania a konania.
Japonci sú považovaní za násilných ale aj mierumilovných, drzých a vychovaných, nepoddajných i prispôsobivých, konzervatívnych rovnako ako za milovníkov novôt. Japonsku kraľuje estetika. Ide o krajinu podriadenú jemnej kráse.

Všetky papierové vystrihovačky, umelecky aranžované kvetiny, kaligrafia a skvostné záhrady – to všetko poukazuje na základnú hodnotu. Japonské umenie sa predstavuje v zmenšenine, je len náznakom, nenápadným symbolom.
Neexistuje hranica medzi umelým a prírodným, domácim a divokým – toto vedie k veľmi slobodnému vzťahu k sexualite (väčšina hotelov ponúka pornokanály a v japonských denníkoch nie sú výnimočné obrázky súložiacich párov) či nahote a mnohým iným prejavom, ktoré sú Európanom nezrozumiteľné. Nie je duša a telo, jediné, čo jestvuje, je jednota a harmónia. Japonci dlhodobo vnímajú „západné“ postoje k sexu ako pokrytecké, oplzlé a pochybne mystické.

Kapitalizmus bez chamtivosti

Ešte inšpirujúcejšie sú pre hľadačov tretích ciest postrehy Macfarlana venované vnímaniu bohatstva. Znovu sa nezaobídeme bez pochopenia súvislostí. Japonsko je vodnou ríšou. Väčšina krajiny je dostupné po vode. „Výdatné monzúnové dažde umocňujú dojem zahmlenej, vodou zmáčanej civilizácie.“ Zemetrasenia, ku ktorých dochádza často aj v rozmedzí niekoľkých dní, dávajú životu tam taký nádych pominuteľnosti, aký iní ľudia v ostatných končinách sveta nikdy nepoznali. K tomu sa pridávajú sopky a vulkány. Sklenené okná a ťažké budovy tu nemali šancu. Zostávali tenké bambusy, drevo a papier. Ak chceli obyvatelia týchto ostrovov prežiť, museli tvrdo pracovať na maličkom kúsku pôdy a pomáhať si drancovaním mora.

Táto historicky podmienená vytrvalosť a pracovitosť vysvetľuje industriálny zázrak a schopnosť Japonska zrekonštruovať krajinu po zničení Hirošimy a Nagasaki. Dosahujú najlepšie možné výsledky tými najjednoduchšími spôsobmi s minimálnou potrebou času, práce a materiálu. Táto vynaliezavosť je evidentná pri pohľade na mnohoraké hračky. Súčasne im však chýba vášeň pre stroje.

Zásobujú svet novinkami v oblasti počítačových technológií, a pritom často počítače ignorujú. Ich skutočnými záujmami je krása, stálosť, elegancia a obojstranná úcta, nie výroba a používanie prístrojov.
Napriek tomu, že dnes je Japonsko na špičke ekonomicky významných krajín, japonské podniky sú naďalej spravované na základe polosocialistických a dosť centralizovaných princípov. Počíta sa vlastne s kolektívnym vlastníctvom. Ľudia sa pohybujú vo vzťahoch, ktoré sú zabehnuté a majú rôznu citovú hĺbku – tento postoj preniká aj podnikanie a ekonomiku. Pri nakupovaní a mrhaní peňazí panuje odstup a potláčanie túžby.

Prototyp budúcnosti?

„Japonsko predstavuje výzvu konvenčným ekonomikám. Nie je len nekapitalistická, ale nie je ani komunistické. Ide treťou cestou.“ Na povrchu odráža japonské zrkadlo západnú technológiu, vedu a ekonomiku. Keď do nej vstúpime, zistíme, že všetko je inak. Ekonomické myslenie vychádzajúce z predpokladu maximalizácie osobného prospechu vo väčšine japonskej spoločnosti neplatí.

Ďalšie témy, ktorým sa britský antropológ v súvislosti s Japonskom venuje, ešte viac prehlbujú úžas nad japonskou jedinečnosťou. Japonci žijú v iných mentálnych svetoch. Ich reč nie je iba zbierkou slov, ale vyjadrením vzťahu. Hovoria nejasnou a dvojznačnou rečou, hľadajú v reči svoju pozíciu voči partnerovi v dialógu. Nezriedka sa stáva, že Japonec až po polhodine nájde ten správny „tón“, ktorým sa prihovorí druhému, aby zadefinoval svoje emócie voči nemu.

Premýšľanie o Japonsku nie je iba čítanie pre milovníkov exotiky a zemepisu. Po rokoch západnej nadvlády sa ťažisko sveta presúva späť do Ázie. Japonsko sa dokázalo vyrovnať Západu v jeho vlastnej hre – kapitalistickej výrobe – a pritom sa odmietlo nechať dotlačiť k zavrhnutiu svojich základných hodnôt. Pozerať sa na túto krajinu znamená hľadieť do budúcnosti. Ak sme ohrozovaní samými sebou, je nevyhnutné hľadať cesty harmónie a udržateľného pokroku. Japonsko nikto len tak neskopíruje. Ale poučiť sa z pohľadu za zrkadlo môže každý.

Šesť nemožností ešte pred raňajkami

The Zeitung, 25. června 2013, autor: Juraj Hladký

„To první, co cizinec po příjezdu do Japonska postřehne, je, že některé věci se tu dělají přesně opačně než u nás. My si myslíme, že správný je nepochybně náš způsob, Japonce však to, že my děláme všechno opačně, ohromuje úplně stejně. A jelikož je japonská civilizace mnohem starší, je docela možné, že některé věci dělá skutečně nejlépe.“

Cítim sa ako Alenka od Carrolla. Užasnutá tým, čo uvidela za zrkadlom. Prinútená premýšľať, či je ten správny svet pred alebo za zrkadlom. Stačilo k tomu si prečítať knihu „Japonsko za zrcadlem“ od Alana Macfarlana vydanú Knihou Zlín. Ešte nikdy som si v takej miere nerobil poznámky, výpisky a nehighlightoval v Kindle readeri celé odstavce. Mojim cieľom v tomto texte nie je zhrnúť celú knihu, ale priblížiť môj údiv. A odporučiť kúpu :)

Nepovažujem sa za ignoranta. Mám, aspoň dúfam, pomerne solídny všeobecný prehľad a o Japonsku som mal nejaké informácie. Čítal som s ním spojenú beletriu, napríklad ázijskú ságu od Clavella. Poznal som v stručnosti jeho históriu a reálie, princíp cti a tváre. Vždy som Japoncov považoval za odlišných, ale len v zmysle pozmenených a stále v niečom rovnakých. Nie je to tak.

Japonsko je dlhý, úzky pás hornatých, málo úrodných, vulkanických ostrovov. Ak by toto súostrovie bolo v našich končinách, ťahalo by sa od Maroka po Fínsko. Sú tu skoro všetky podnebia, sopky, časté zemetrasenia, tsunami, a monzúny. Od kontinentálnej Ázie (a hlavne Číny) sú ostrovy izolované, ale nie až do tej miery, aby boli úplne odstrihnuté od kontaktu. Jedinečná poloha a prírodné podmienky vyformovali charakter národa, ktorý sa naučil prispôsobivosti, maximalizácii využitia skromných zdrojov a kolektívnemu spôsobu života.

Najväčší rozdiel medzi nami, ľudmi z celého euroázijského kontinentu, a Japoncami je v princípe myslenia a pohľadu na svet. My (Európania, Arabi, Indovia či Číňania) vnímame svet duálne. Oddeľujeme svetský a spirituálny svet, máme absolútne dobro a absolútne zlo, nebo a peklo. Japonci nie. Všetko vnímajú komplexne a všetko podlieha etike. Vrátane logiky. To vytvára pre nás paradoxné situácie. Majú veľmi svojský pohľad na majetok, ktorý je v istom medzistave medzi kolektivným a súkromným. Môžu byť jedným z najrituálnejších a zároveň jedným z najsekulárnejších národov. V ich chápaní, a nijak prekrútenom, v tom niet žiadneho rozporu. Alebo žena je rovná mužovi a zároveň je mu podriadená. Japonci sú mierumilovnejší a zároveň bojovnejší než akákoľvek iná veľká civilizácia.

„V Japonsku se člověk zřídkakdy setká s dualismy, které štěpí západní myšlení: Bůh a člověk, stvořitel a stvoření, duch a hmota, tělo a duše, dobro a zlo, přirozené a nadpřirozené, posvátné a profánní. V šintoismu náleží lidé, svět a božstva k čemusi, co je v podstatě jediným živoucím kontinuem. Nejvyšším cílem nejsou rozdíly, kdežto syntéza a harmonie. „Soulad spočívá v nerozlišování. Pokud je možné rozlišit dobro a zlo, pak tu neexistuje wa (soulad). … Jestliže se dvě myšlenky z pohledu logiky neshodují nebo se vylučují, je možné toho nedbat, neboť rozum je omylný a vůči citům a intuici druhořadý. Japonci dokážou zastávat protichůdné názory, aniž by pociťovali rozpor. Části si možná odporují, celek přesto funguje, jako v uměleckém díle, kde se odchylky a nedokonalosti završují v konečné syntéze.“

Japonská spoločnosť je spoločnosť vzťahov. Každý čin tu má svoju symboliku, každá láskavosť vytvára záväzok. Je povinnosťou, ktorá vychádza z vnútra, a nie zvonka, tento záväzok splatiť. Japonci sú ako zrkadlá odrážajúce iné zrkadlá. Ako sa môžu najlepšie zavďačiť nadriadeným, spolupracovníkom, rodine? Môžu tak urobiť tým, že budú počestne pracovať, čím okrajovo vytvoria hmotné bohatstvo, ale predovšetkým ukážu vážny úmysel urobiť, čo je v ich silách.

Japonsko je fascinujúca civilizácia, odlišná a postavená na maximálne odlišných základoch oproti ostatným vyspelým národom tejto planéty. Napríklad na minulosť, rovnako ako na predkov, sa nahliada ako na jediný obrovský okamih, nie ako na lineárnu cestu vedúcu k prítomnosti. Alan Macfarlan, profesor antropológie na univerzite v Cambridge, tu v ôsmych kapitolách nie jednoduchou, ale stále prístupnou, formou predstavuje jednotlivé aspekty spoločnosti, venuje sa prístupu k majetku, mysleniu či k náboženstvu. Táto kniha sa nedá čítať. Ona sa dá len študovať. Odporúčam.

„Jen těžko bych mohl říci, zda mě Japonsko přitahuje či odpuzuje; většina lidí zvenčí, kteří Japonsko znají, ve skutečnosti pociťuje obojí. Někdy vypadá celé tak krásně, smysluplně a přitažlivě jako návrat do ráje, Edenu, dětství a bezpečí. Naplňuje romantickou touhu po ztraceném světě, ráji, Atlantidě a zemi grálu, po zapomenutých pohádkových říších. Když se pak člověk z toho snu probudí, Japonsko se zdá být barbarskou, dětinskou, konformistickou a agresivní zemí, přeplácanou, ulepenou, zpátečnickou pastí, zpěvem sirény navádějící osvícení a rozum ke ztroskotání. Japonsko je plné hybridů, dvojznačností, přitažlivosti a odpudivosti zároveň, pohlcuje lidi a také je vyhání pryč.“

Dotaz k produktu Japonsko za zrcadlem

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Faktor Churchill

Faktor Churchill

Životopis Winstona Churchilla podává autor se svým charakteristickým vtipem a pronikavostí. Podobizna premiéra, který nebojácně vedl svůj národ do boje, přestože nenáviděl válku.

Útěcha z filozofie

Útěcha z filozofie

Ve starověkém Řecku a Římě byli filozofové přirozenou autoritou při hledání odpovědí na ty nejnaléhavější otázky. Od té doby se ale myšlenka hledání moudrosti ve filozofii…

Historie srdce

Historie srdce

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Høystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého…

M&C Saatchi: Krutě přímočaré myšlení (a jak změnilo svět)

M&C Saatchi: Krutě přímočaré myšlení (a jak změnilo svět)

Je snazší věci komplikovat než zjednodušovat. Prosté myšlenky nás lépe zasáhnou a déle nám utkví v paměti.Proto je krutě přímočaré myšlení bolestně nezbytné. Takové slogany…