Historie srdce | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Soutěž audioknihy
  • La Loba
  • Sleva knihy

Historie srdce

Cena:
339 Kč  288 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87497-40-1
Překlad:
Daniela Mrázová
Datum vydání:
31. 10. 2011
Počet stran / vazba:
289/brožovaná
4.36 / 11
ks

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 179 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Historie srdce

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Høystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého východu, v antické filozofii a v Bibli, vydává se po stopách arabského vlivu na rytířskou kulturu vrcholného středověku, aby zachytil okamžik zrození toho, co si Evropané hýčkají dodnes – romantické lásky, jejímž nositelem je právě srdce. Od renesance a lámání srdcí u Shakespeara dospěje až k romantismu a své vyprávění zakončí u role, kterou má srdce v dnešní společnosti. Srdce není jen orgánem lidského těla, bez nějž nelze žít, ale i reprezentací naší duševní existence. S pečlivě vybranými příklady a schopností odhalovat dosud netušené souvislosti je kniha napínavým čtením pro každého čtenáře, který se nechá fascinovat autorovým nadšením a jeho širokými znalostmi.

Kniha byla vydána v 18 zemích celého světa, v češtině vychází překlad jejího nového rozšířeného vydání z ledna 2011.

Úryvek: Historie srdce

Recenze: Historie srdce

Ole Martin Høystad: Historie srdce

A2 7/2012, autor: Vít Kremlička

O srdci nezaujatě: co je trvalejšího a vrtkavějšího než srdcové eso? To když vám přijde na ruku, můžete si foukat, další přijdou. Od karet se těžko vstává, možná nejtíž. Ale jde o to, co hrajete: pokud jsou všechny karty rozdány (jako v mariáši), klidně hrajte. V případě, že se hraje o talon, tudíž část karet zůstává na hrací desce, jedná se o hazard vždy, a můžete prohrát i grunt. Takových případů jsou fůry. Obecně řečeno, vždy směřujte k srdci, ač by třeba hrom bil. Pojednání Historie srdce od Ole Martina Høystada se zaobírá srdcem – skutečností a symbolem. Ano, jedná se o ten dutý sval, jehož prvním tepem začínáme žít a posledním se loučíme se životem navždy. Srdce bývá většinou na levé straně hrudi, což je pravé místo. Zda je srdce vyčerpatelné či nevyčerpatelné, to téma přichází navěky v potaz a nikdy to nebude jinak. Jistě platí, že se srdcem si neradno zahrávat, zato vsadit si na srdce je výhradně stráznou cestou k vítězství. – Srdce je spolu s játry a jazykem odnepaměti oblíbeným pokrmem. V našich krajích se obvykle jí srdce hovězí a vepřové, ano, i drůbeží. Vaří se ve slané vodě a je velice chutné. Patří k němu hořčice a křen. Je dokázáno, že srdci prospívá pití červeného vína. Tento zvyk je příčinou civilizačního pohybu. Dané skutečnosti jsou známé univerzálně a jsou hodny pozornosti.

Høystad, Ole Martin: Historie srdce

iLiteratura.cz, 16. prosince 2011, autorka: Jitka Jindřišková

Pouť srdce dějinami
Ole Martin Høystad
: Historie srdce. Přel. Daniela Mrázová. Kniha Zlín, Zlín, 2011, 289 s.

Stěží si představit mnohoznačnější a frekventovanější symbol než srdce. V moderní společnosti na nás srdce jako symbol lásky číhá na každém kroku. Také v Česku se již zabydlel valentýnský svátek zamilovaných, který má sice dlouhou historickou tradici, ale jeho popularita strmě stoupá teprve v poslední době. Coby dárky pro spřízněnou duši se nabízejí plyšové hračky s všitými srdíčky, přívěsky a různé jiné šperky ve tvaru srdce, roztomilá přáníčka srdíčky přímo posetá... Považovat srdce pouze za symbol lásky by však bylo velkým nedorozuměním. Dalšími jeho aspekty, a to nejen v symbolické rovině, se obšírně zabývá norský profesor kulturních studií Ole Martin Høystad ve své knize Historie srdce (Hjertet. En kulturhistorie).

V norštině kniha vyšla poprvé už v roce 2003 a od té doby byla přeložena do řady jazyků včetně němčiny a angličtiny. Autor své dílo pro některé překlady upravoval – obohacoval je o další kapitoly vážící se ke konkrétní zemi. Německý překlad tak byl doplněn o kapitolu o Johannu Wolfgangu Goethovi, anglický zase o rozbor románu Srdce temnoty od Josepha Conrada. Zřejmě na výzvu některých recenzentů bylo dále přidáno také téma transplantace srdce coby kulturního fenoménu nové doby, jež nyní celou knihu uzavírá. Všechny tyto kapitoly pak byly včleněny do nového norského vydání z letošního roku, ze kterého vychází také český překlad.

Høystad zve čtenáře na výlet po kulturně-filozofické historii západní civilizace s nezbytnými přesahy do příbuzných kultur, které evropské vnímání srdce ovlivnily. Autor si je přitom dobře vědom, že srdce je mnohoznačným až univerzálním symbolem: „(...) co je zásadní myšlenkou této knihy, totiž že srdce je obraz nebo symbol, který lze naplnit čímkoli“ (s. 109). Zároveň srdce představuje i tělesnou substanci – tedy životně důležitý sval (nejen) lidského organismu. Srdce je v knize pojednáváno jako sídlo duše, svědomí, vášně, soucitu, lásky. Podle svých slov zkoumá Høystad především, jak srdce bylo a je vnímáno, co v některých kulturách představovalo a jak se formovalo evropské srdce během historického vývoje. Vzhledem k množství materiálu si pochopitelně musí vybírat, kterým oblastem lidské činnosti, příp. jakému druhu památek se bude věnovat a z nich skládat komplexní obraz, který se však tak jako tak místy rozpadá spíše na dílčí fragmenty.

Počátky evropského vnímání srdce hledá autor v Sumeru, konkrétně ve slavném Eposu o Gilgamešovi. Posléze se vydává na pouť do starého Egypta, kde převažuje hledisko náboženské, dominující také kapitolám o Bibli, islámu a Aztécích. Podrobně pojednává vnímání srdce ve starověkém Řecku, zatímco exkurs k vikingům je stručnější. Druhý díl knihy se na rozdíl od prvního věnuje takřka výhradně evropské kultuře, a to od vrcholného středověku přes renesanci až po romantismus. Historický exkurs končí Goethem. Chybí jak Friedrich Nietzsche, který je však mnohokrát zmíněn průběžně, tak především Sigmund Freud, jehož psychoanalýza by vnímání symbolu srdce jistě obohatila.

Jako červená nit se celou knihou táhne rozpor mezi rozumem, reprezentovaným mozkem, a city, reprezentovanými srdcem, vrcholící v období romantismu. A právě období romantismu je podle autora zásadní pro pochopení dnešního vnímání srdce a citů vůbec. Evropská tradice lásky coby jedné z nejvyšších hodnot se však zrodila nikoliv v romantismu, ale mnohem dříve – v období vrcholného středověku, kdy privilegovaná vrstva společnosti holdovala rytířské kultuře. Høystad poukazuje na fakt, že na formování rytířské kultury měla, možná překvapivě, podstatný vliv islámská, respektive arabská kultura, která do Evropy pronikala zejména přes Pyrenejský poloostrov. K nejzdařilejším pasážím knihy pak kromě těchto zajímavých postřehů patří také literární analýzy Krále Leara od Williama Shakespeara, Srdce temnoty od Josepha Conrada či právě trubadúrské poezie.

Ráda bych ocenila práci překladatelky Daniely Mrázové, která soudě jen dle čtení hotového překladu musela dohledat nepřeberné množství citací z děl světové literatury. Styl je jasný a civilní, jak je u odborných textů dobrým norským zvykem. Četbu tak znesnadňují jen pasáže, kdy se autor odklání od kulturní historie k poměrně abstraktním filozofickým teoriím. Jedná se zejména o kapitoly o antice a o Michelu Montaigneovi. Knihu Historie srdce rozhodně nezhltnete za jeden večer, možná ani za několik po sobě následujících večerů. Dávkujte ji pomalu, abyste mohli každou kapitolu patřičně strávit.

Recenzia knihy: „Historie srdce“

The Zeitung, 13. prosince 2011, autor: Juraj Hladký

Symbol srdca je metaforou toho, čo robí človeka človekom. Zosobňuje dobro, lásku, cit. Jeho vnímanie prešlo v dejinách veľkými zmenami. Každá z civilizácií v naších dejinách mala k srdcu svojský vzťah. V kultúrach malo jedinečné a mnohokrát kľúčové postavenie, vo väčšine náboženstiev je prostredníkom medzi pozemským a nebeským svetom. Fascinujúci orgán, samovoľne tlčúci v hrudi každého z nás, zanechal výraznú stopu v jazyku a literatúre. Veď len koľko srdečných fráz a metafor denne používame?

Nórsky profesor Ole Martin Høystad sa zhostil neľahkej úlohy zachytiť premeny vnímania srdca v histórií až do súčasnosti. Sústredil sa na západnú kultúru a jej civilizačné korene. Z podstaty veci sa k tejto problematike nedá pristupovať iba z jednej strany. Ani z antropologického, teologického, kultúrneho či filozofického uhlu pohľadu, je nutný všespájajúci, polyhistorický prístup. Høystad tu zdôrazňuje dôležitosť perzskej, arabskej a všeobecne islamskej civilizácie na formovanie nášho kultúrneho okruhu. Napriek tomu, že sú často prezentované ako protiklady, na skúmaní vnímania srdca dokazuje ich vzájomnú previazanosť.

Høystad sa v „Historie srdce“ vracia až k počiatkom literatúry, k dielam z Mezopotámie. Už Gilgameš, ktorého príbeh bol zachytený 2000 rokov pred naším letopočtom, v najkritickejšej chvíli svojho života obetoval bohom svoje srdce. Gilgameš je obrazom nekľudného srdca, ktoré nenájde pokoj, kým nedostane odpoveď na tajomstvo života a smrti. „Prečo si dal Gilgamešovi tak nekľudné srdce?“ pýta sa vyprávač stvoriteľa.

V kapitole o Starom Egypte dokazuje prostredníctvom symbolu srdca a jeho postavenia v tejto kultúre, že myšlienky v Biblií nie sú výlučne židovské či kresťanské. Židia mali potrebu vyhraniť sa proti svojim neveriacim otrokárom. Kamenné srdce bolo cenené Egypťanmi, no Boh musí dať ľudom srdce z mäsa a krvi. Egypťania spájali dušu priamo s fyzickým srdcom, bolo mumifikované a ako jediný orgán navrátené späť do tela. V súdny deň svedčí v prospech mŕtveho. Tvrdé či kamenné srdce je symbolom sebaovládania a rozvážneho chovania.

V kapitole o antickém Grécku je skvele zdokumentovaný a zanalyzovaný prerod sebareflexie človeka. Homérovský človek vníma citové impulzy a vášne ako vonkajšie sily a božské vnuknutia. No v platónskom obraze človeka je už dominantný rozum, nastáva dualizmus, všetko citové je priradené k psychológií, vnútornej stránke.

Høystad sa podrobne venuje Biblií, židovskému Starému zákonu a kresťanskému poňatiu srdca v Novom zákone. Zaujal kritický postoj voči apoštolovi Pavlovi, ktorý odsudzoval telesné túžby, ale aj smiech či iné radosti.

Islam autor nazýva poslednou srdečnou kultúrou. Srdce je tu dôležité, nie je len metaforou, je orgánom cítenia, intuície a božského porozumenia.

Na skok sa pozrieme na aztécku civilizáciu, ktorá obradne obetovávala srdcia slnku, aby malo silu na svojej nebeskej púti. Španielskí dobyvatelia, zhrození z takej krutosti, znížili počet obyvateľov dnešného Mexika z 25 miliónov na jeden. Autor sa, ako Nór pochopiteľne, pozrel aj na poňatie srdca v staroseverskej Škandinávií, kde v ňom sídli odvaha.

V druhej časti „Historie srdce“ skúma zrod moderného Europana. Už nie je tak dôležité to dané, význam získava možnosť voľby. Jeho rozvoj je bojom o city, osobné a individuálne právo na nasledovanie svojho srdca, nezávislo na autoritách. Prvé kroky odpútania sa od dogmatickej kresťanskej moci, ktorá považovala človeka za vopred daného a nemeniteľného, boli spravené v stredoveku, pod vplyvom trubadúrskych piesní a rytierskych románov. Vraví sa, že v ich vplyve bola vynájdená láska, cit medzi dvoma osobami v dnešnom poňatí. „Román o Ruži“ od de Lorrisa z 13. storočia je útokom na kresťanskú lásku a falošné dvorenie sa, vyzdvihuje pravú lásku ako priateľstvo a rešpekt medzi dvoma ľuďmi, ktorí sa milujú. Sexualita tu nie je hriechom, je zobrazená ako prirodzená. Boh a príroda sú znova priatelia.

V renesancií autor vyzdvihuje esejistu Michela de Montaigne, reflektujúceho prirodzenú povahu človeka, ktorý je svojím vlastným dielom. Shakespeara považuje za prvého hlbinného psychológa. Ten vo svojich dielach odhaľuje komplexné pudové sily a motívy za ľudským jednaním a postojmi. Práve srdce je dôležité, ukazuje, čo sa v ľudoch skrýva. Puká tu z dôvodu zrady a nenásytnej túžby po moci. Idealizmus je zborený.

Rousseau je pôvodcom myšlienky, že „prirodzené“ je to najlepšie a príroda vie najlepšie, čo je správne. U neho sa okolo srdca točí všetko. To je sídlo citov, zdroj lásky. Čo je v človeku najvnútornejšie, je v srdci. Hlas srdca je súlade so zákonom vpísaním Bohom. Dielo je pilierom romantizmu, ktorého citový subjektivizmus oslobodil umenie a umožnil mu poddať sa nahromadeným citom.

Høystad venoval kapitolu aj Goethemu, dopadu Utrpenia mladého Werthera na generáciu mladých mužov a analýze Fausta. Nazrieme aj do moderných operačných sál, kde nám transplantácie srdca kladú dosiaľ nepoznané filozofické otázky.

Všetci máme existenciálny vzťah ku srdcu a viac menej dialogický kontakt s ním. Cítime, ako bije a pumpuje krv, ako fyzicky reaguje na naše citové výkyvy. Niet divu, že na seba púta pozornosť od počiatku a zanechalo stopu v kultúre, filozofií, náboženstve, jazyku tak, ako žiaden iný telesný orgán. Ole Martin Høystad poskladal túto mozaiku ako nikto iný predtým. Dal srdce do nečakaných súvislostí. S obrovským rozhľadom a množstvom podložených informácií napísal na malom pôdoryse históriu citu, lásky fyzickej i duchovnej, morálky, históriu srdca. Zoberte túto knižku do ruky a pochopíte, že symbol srdca nie je len komerčný gýč spojený so 14. februárom.

Historie, která chytne za srdce

{sylvaf} blok, 12. prosince 2011, autor: Sylva Ficová

Dobré srdce, statečné srdce, chladné srdce, horoucí srdce, dračí srdce, andělské srdce, deváté srdce, srdce z kamene… kolik takových „srdečních“ metafor a přirovnání jsme už četli a slyšeli. A kolikrát už nám nad něčím srdce radostí poskočilo, aby nám vzápětí totéž bylo srdečně jedno, a pak jsme se tomu ještě ze srdce vysmáli.

Původem a významem jazyka a kultury srdce se zabývá Ole Martin Høystad v knize Historie srdce. Na poměrně malé ploše se pokusil obsáhnout intelektuální dějiny Západu a chápání erotické i duchovní lásky, vášně i utrpení. V první části čtenáře seznamuje s nejstaršími obrazy srdce v sumerské a egyptské kultuře. Dozvíme se, proč bylo v Egyptě symbolem znovuzrození, jaký význam mělo v antice i to, proč se několikanásobně častěji objevuje ve Starém zákoně než v tom Novém. Høystad nepomíjí ani islámskou kulturu, která významně ovlivnila středověkou trubadúrskou poezii i vědu (zvlášť zajímavá je pasáž o středověkém básníkovi Rúmím), význam obětování srdcí pro Aztéky a válečnickou kulturu starých Vikingů. Ve druhé části se zabývá vývojem symboliky srdce u „moderního člověka“, a zajímá ho tedy především filozofie a literatura. Montaigne, Herder, Shakespeare, Rosseau, Goethe a Nietzsche – to jsou podle autora jména těch, kdo moderní „srdeční kulturu“ pojmenovali a vystihli nejlépe.

Čtenářům, kteří většinu děl zmíněných v knize znají, nabízí Høystadovo panorama zajímavou perspektivu a rozšiřuje obvyklé obzory; pro ty, kdo se filozofie a religionistiky spíš obávají, otvírá nový prostor. Historie srdce není snadné čtení, není však nepřístupné a už vůbec ne nudné: u významných literárních děl (Eposu o Gilgamešovi, Homérovy Odyssey, Shakespearova Krále Leara či Goethova Fausta) vždy rámcově přiblíží jejich děj a knihu doplňuje i několik reprodukcí obrazů se související symbolikou. Autor se navíc nebojí hodnotících soudů, kritiky a ironie, zejména když srovnává křesťanské misionářství s aztéckým kultem nebo střízlivě líčí roli a pozdější démonizaci ženy, (jejího) těla a sexuality. Zabývá se také otázkou jazyka, jeho vývoje a podmíněnosti a ukazuje, jak různá interpretace a různý překlad může změnit nejen význam jednoho slova, ale i způsob myšlení (například pro čtenáře Potokova románu Jmenuji se Ašer Lev dostává osud hlavní postavy – slovo „lev“ znamená srdce – zcela jiný význam).

Při čtení knihy pomalu vystupují do popředí dvě základní skutečnosti. Tou první je pro někoho překvapivé poznání, že to, co považujeme za rozumné a jasné myšlení, nepřináší vždy „dobro“, ale mnohem častěji mechanické zlo a útlak, zvlášť pokud jedná z pozice moci. Tou druhou je skutečnost, kolik ženských jmen se ve výčtu těch, kdo západní kulturu srdce ovlivnili, objevuje: Máří Magdaléna, Hildegarda z Bingenu, Heloisa, okrajově svatá Terezie (z Ávily) a Mary Shelleyová jako autorka Frankensteina. Jako by se tak nepřímo potvrdila i slova O. M. Høystada: „srdce jazyka a jazyk srdce se formují navzájem.“ Jazyk však sotva mohl formovat ten, kdo byl z jazyka, veřejného života a západní kultury vytlačen a kdo se stal objektem – snad proto jsou dějiny naší kultury, včetně té srdeční, dosud především historií, his-story. Ty Høystadovy přesto za přečtení stojí a klidně by mohly nahradit leckdy suchopárné učebnice základů společenských věd.

Ole Martin Høystad: Historie srdce. (Skvěle) přeložila Daniela Mrázová. Vydalo nakladatelství Kniha Zlín, 2011 – díky!

Moje nadšení z Historie srdce

Atomn.cz, 11. prosince 2011, autor: Adam Hencze

Høystadova Historie srdce se zaobírá pojmy jako je význam duše, srdce a myšlenkami napříč největšími lidskými národy a kulturami. Po deseti stranách jsem chycen v pasti

Dlouho jsem přemýšlel nad tim, jak tuhle recenzi podat, jak se na to celkově podívat. Høystad mi dal totiž ze všech knížek, co jsem držel v ruce v poslední dva tři roky, rozhodně nejvíc.

Naprosto miluju historii. A to všemi způsoby— kulturu, náboženství a víru, umění, objevy, fyziku.. zkrátka téměř dějepis všeho. Můj kladnej vztah k tomu, co se v dějinách lidstva dělo, zapříčinil okamžité zamilování se do toho, co mi Ole Martin Høystad na necelých tři sta stranách naservíroval. A to hned na začátku, v “Srdce má své důvody, které rozum nezná” od pana Pascala. Už odtud totiž poznáte, jak obrovskej má tenhle norskej autor, profesor a filozof rozhled. Na srdce a duchovno se dívá nejen z pohledu historickýho, antropologickýho, ale hlavně z pohledu celkový filosofie a myšlenkovýho bádání. Kniha je tak nadčasový dílo, který poukazuje mimo jiné i na ohniska problémů dneška— například židovství a situace na Blízkém Východě. Jedná se tak nejen o filozofickej průzkum, ale i o zamyšlení se nad rozdíly v jednotlivých náboženství a kulturách. Je to zkrátka takový multioborový multižánr, s občasnými odbočkami, který mám tak hodně rád, ovšem pořád v rámci pohodlnýho rozvržení.

Autor srovnává jednotlivé lidské kultury a začíná tou první dochovanou— starověkou Mezopotámií. Už důkladnej rozbor Eposu o Gilgamešovi naznačuje, že knížka nebude ani plácání do tmy, ani sbor kdejakejch žvástů. Musím se přiznat, upřímně, na začátku jsem k tomuhle dílu nebyl úplně nejdůvěřivější, ale už od prvních vět mě autor svými znalostmi naprosto odrovnal a já už dále jen hltal každou stranu. Byl jsem naprosto v pasti. Kapitoly jsou rozdělené chronologicky, od nejstarších civilizací, což je šikovný, protože vždycky víte na co se těšit po dalších pár stránkách— já takhle třeba překousal celej rannej středověk a počátky křesťanství (ke kterýmu se mimochodem autor staví celkem kriticky, což mu vůbec nezazlívám) jenom proto, abych se co nejrychleji dostal k arabský kultuře a následně k španělským conquistadorům ve střední americe patnáctého/šestnáctého století. Aztéky a jejich myšlenky totiž naprosto zbožňuju a sdílím autorovo rozezlení nad totálním a nesmyslným vyhlazení týhle civilizace (stejně na tom byli třeba Mayové, ke kterým chovám snad ještě hlubší úctu). Před pěti sty lety se tam museli odehrát nehoráznosti a byl to právě konflikt srdcí, jejichž obětování aztéckým bohům se církvi nelíbilo a dalo tak španělsku v genocidě, která nemá obdoby, volnou ruku.

A vůbec, zajímavých témat tu najdete spousty a nejlepší na tom je ten rozsah— od kolébky života mezi řekami Eufrat a Tigris přes balzamování faraónů, Kladivo na čarodějnice, dobývání ameriky, severskou kulturu, vrchol v renesanci, shakespeara a po moderní kulturu a zamyšlení se nad kardiochirurgií. Nechybí tu popis díla velkých filozofů (celkem logicky), rozplýval jsem se u řeckýho Platóna, nehorázně rozčiloval u Pavla (ten apoštol co vymazal z Bible smích a de facto založil monogamistickej koncept života), hltal Montaignea (o kterym jsem čet’ poprvý!) a smiřoval se s Jeanem-Jacque Rousseau (nevim proč, ale už od školy jsem ho nikdy nemusel, přitom je jeho volání k návratu do lidský přirozenosti a přispění do kotle před Francouzskou revolucí obrovský). A stejně jako Goethe, i já jsem byl okouzlen arabským světem, Koránem a vůbec— definicí boha. Srovnání křesťanství, tedy lásky k Bohu skrz strach z jeho trestu, a islámu, kde poznání boha je vlastně poznání sama sebe, je nesmírně zajímavá a citlivá látka, která má potenciál změnit pohledy na Boha, církev a smysl života dosti lidem. A Korán si rozhodně musím přečíst.

Spousta z Vás se určitě bude trochu bát (stejně jako já) formy, jak moc odborně to autor podá. Poslední dobou čtu celkem dost ale pořád nemám načteno víc než průměrnej gymplák— na mě to jako na nenáročnýho čtenáře bylo rozhodně těžší čtení než probíhat nějakou novelou, nebo obecně situačním dějem. Nicméně to nemění nic na faktu, že jsem se královsky bavil. Doporučuju pročíst si úryvky třeba tady, ať zjistíte, s čím máte tu čest.

Taky je mi jasný, že je spousta z Vás co si teď myslí— jo, dělá dobrou rádoby recenzi a jméno nějakýmu random knihkupectví, ve skutečnosti to určitě není kdovíco. Dovolte mi zdvořile zdůraznit, jak moc se mýlíte. Trojice knih, kterou jsem tu v posledních dnech popisoval, byla skvělá. Glovers Mistake je kvalitní a moderní čtení, stejně tak originální románokatalog Artefakty, ale Historie srdce je jak pro kulturní/historický fajnšmejkry (považuju se do jistý míry), tak i pro standartního člověka prostě must read. Tolik zajímavostí, úžasnejch faktů, který Vám možná i dost změněj pohled na spoustu důležitejch věcí, to jsem opravdu už za hodně, hodně dlouhej čas nikde neviděl. Jsem proto moc rád, že mám něco takovýho ve svý soukromý knihovničce a můžu s naprostou jistotou napsat, že se k Høystadovu veledílu ještě určitě několikrát vrátím. Jestli totiž nemáte místo mozku nasávací vlhkou houbu, na poprvé nemáte šanci pobrat všechny souvislosti a fakta, který tu autor předkládá.

A ten faktor se mi stejně jako u počítačových her moc líbí— po skončení si to prostě projít ještě jednou, se zaměřením na určitý části, a objevovat tak nový a nový věci. Opět poděkování Knize Zlín za výtisk k recenzi, za vynikající práci a skvělý zaměření v tom obrovskym světě novejch a novejch knížek. Historie srdce má už i v mym srdci svoje místo (nejvíc klišé zakončení ever).

Recenze Historie srdce od O. M. Høystada

I'M NOT X, 11. prosince 2011, autor: Janík Tománek

Historie srdce není jen historií našeho srdce, ale i historií naší civilizace a civilizací, se kterými jsme se střetli a které nás ovlivnily. Pokud bych měl k něčemu tuto knihu přirovnat, tak k ohromnému, srdci zasvěcenému chrámu, jehož prohlídku nám autor, norský profesor Ole Martin Høystad nabízí.

V první části pro nás oživuje staré civilizace a snaží se nám vysvětlit jejich pojetí srdce, ze zlomků, které nám zbyly se snaží vyskládat mozaiku srdceGilgameše a starých Egypťanů, vydává se s námi a homérovskými hrdiny do antického Řecka a Tróji, přes Platóna a novoplatoniky se dostává k Bibli a ke křesťanství, na konci jemuž věnované kapitoly krátce zmíní odlišnost čínské kultury, aby pokračoval islámem a súfismem. Spolu se španělskými dobyvateli se s námi vydá k Aztékům a jejich lidským obětem a na člunech severských Vikingů se s námi vrátí zpět do Evropy, aby ve druhé části šel po stopách vzniku srdce moderního člověka.

V druhé části se od rytířského období a trubadúrských písní, uhranuti příběhem Abélarda a Heloisy dostáváme přes renesanci, Descartera,Montaigneho, Paracelsa, Shakespeara a jeho Krále Leara k Rousseauovi,který příběhu Abélarda a Heloisy znovu vdechl život v románu Nová Heloisa. Od něj pokračujeme ke Goethemu a Faustovi, Nietzschemu, který rozbíjí dosavadní obraz evropského člověka, aby nás autor zanechal na operačním sále, chrámu moderní medicíny a nechal nás sledovat triumf kardiologie a kardiochirurgie, transplantaci tlukoucího lidského srdce. Aby nechal lékaře vyjmout orgán, který ve starém Egyptě měl funkci média převádějícího duše zesnulého do nadpozemského světa, orgán, který podle Bible jen Bůh může dát člověku, orgán, který je v súfismu médiem božského vnuknutí i spásy, orgán, kteří Aztékové obětovali bohům a Slunci, aby mělo energii ke své cestě oblohou.

A také aby nás autor po prohlídce “chrámu srdce” vrátil zpět do naší doby, která již úspěšnými transplantacemi oddělila srdce jako symbol a srdce jako orgán, ovšem do doby, kdy stále používáme fráze jako co na srdci, to na jazyku nebo má srdce z kamene, což by byla pro Egypťana pochvala, ovšem pro Židy důvodem toto srdce nahradit srdcem z masa a krve.

Høystadova Historie srdce je pozoruhodná knížka, zabývá se nejen srdcem jako symbolem, nejen srdcem jako orgánem, ale i srdcem jako kulturním fenoménem. A nejen srdcem, ale i člověkem, naší civilizací, láskou, city a rozumem… Mohl bych pokračovat dlouho a stále bych tuto knihu nevystihnul. Hledáte-li své srdce, můžete začít v této knize a stejně jako já si v ní zanechat spoustu záložek k dalšímu studiu, protože se k ní budete rádi vracet.

Pokud již máte v knihovně Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Umberta Eca, Historie srdce od Oleho Martina Høystada je podle mě jasnou volbou, jakou knížku umístit hned vedle.

289-stránkovou Historii srdce napsal norský profesor Ole Martin Høystad, vydaná byla 1. 11. 2011 v edici TEMA nakladatelstvím Kniha Zlín,kterému tímto děkuji za výtisk k recenzi. Ukázku si můžete přečíst zde.

KNIHA: HISTORIE SRDCE

Monamie.cz, 10. prosince 2011, autorka: Lenka Blažková

Nakladatelství Kniha Zlín vydalo v letošním roce knihu s názvem Historie srdce. Autorem je norský profesor Ole Martin Høystad. Pokud máte srdce na správném místě, tak tu knihu prostě musíte mít.

Ostatně jako každá vydaná publikace nakladatelství Kniha Zlín vás Historie srdce nadchne nejprve svou jednoduchou, neotřelou a nadčasovou obálkou. Jakmile se začtete, už se od knihy jen tak neodtrhnete.

Z počátku jsem nevěděla, co od knihy čekat. Přiznávám, pro běžného čtenáře se může kniha jevit jako složité čtení. Avšak po pár stránkách čtení vás téma natolik nadchne, že se o srdci budete chtít dovědět všechno. Snad na každé stránce si vybavíte nějakou z hodin dějepisu či literatury a budete překvapeni, jaké množství informací dokázal autor zpracovat na necelých 300 stránek. Připomenete si fakta, na která jste zapomněli a objevíte množství nových informací.

Přečtěte si také citlivý a propracovaný příběh, který vám připomene, že šaty dělají člověka a člověk zase šaty. Nedávno jsme psali o knize Nic než šaty.

O čem Historie srdce je?
Autor popisuje symboliku srdce a jeho chápání v různých kulturách, zemích a souvislostech. Věděli jste třeba, že pro Egypťany bylo srdce středem a vnitřním jádrem člověka? Srdce je sídlem rozumu a kdo ho nemá je hlupák, blázen nebo zmatená duše, proto Egypťané dbali na to, aby bylo jejich srdce tvrdé jako z kamene. Což v naší kultuře znamená pravý opak.

Některá fakta mne doslova vyděsila a donutila k přemýšlení. Například, že mozek byl pro Egypťany nepodstatný, proto ho při balzamování z hlavy odsáli a vyhodili. Ostatní orgány byly uloženy ve speciální nádobě s tělem v hrobce. Mozek ne. Doposud jsem považovala mozek za nejdůležitější orgán těla, jelikož z něj vychází myšlenky, kterými lez ovládat zákon přitažlivosti. Čas se zamyslet…

Srdce je zprostředkovatelem citů lásky, soucitu, vášně a utrpení. Podle autora je ale i jakýmsi médiem mezi pozemským a „nebeským“ světem. Ano, mnoho těchto věcí víme, ale běžně si je neuvědomujeme. Po předčtení si začnete srdce více všímat a začnete ho objevovat tam, kde byste si ho předtím asi nevšimli.

Knihu doporučuji všem, kteří si chtějí rozšířit své obzory a kteří chtějí poodhalit tajemství (nejen) srdce. Historie srdce by měla být však povinným čtením reklamních tvůrců – určitě tam najdou nejednu inspiraci pro svou práci.

Historie srdce: fascinující pohled za valentýnská klišé

Kultura21.cz, 5. prosince 2011, autorka: Veronika Jurčová

Ve světové literatuře není mnoho knih o srdci, které by nebyly lékařské, o srdci jako kulturním fenoménu. A přitom právě na srdce nejčastěji ze všech orgánů nahlížíme jako na obraz, symbol, na něco, co je potřeba vyložit. Norský profesor a doktor filosofie Ole Martin Høystad tuto chybu napravuje. Jeho nevšední knihu Historie srdce vydalo před nedávnem v edici TEMA nakladatelství Kniha Zlín a autor ji doporučuje k přečtení “všem, kdo jsou se svým srdcem v kontaktu a rádi by se pustili do zkoumání jeho kořenů a vlastností”. Text doplňuje bohatá barevná obrazová příloha.

Je mi lehko u srdce. Mám něco na srdci. Spadl mi kámen ze srdce. Zlomené srdce. Srdce jako z kamene... Kolikrát denně podobný obrat zaslechnete? Ale ruku na srdce: co o nejpilnějším orgánu v lidském těle vlastně víte?

Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí, přičemž hned v předmluvě se Høystad sympaticky obrací i přímo a konkrétně na českého čtenáře.

První díl pojednává o srdci v různých kulturách. Autor se v něm zaměřuje na Sumery, vyzdvihuje Epos o Gilgamešovi (právě v něm se objevuje první známé obětování srdce v kulturních dějinách, Gilgameš je také jako první v dějinách obrazem neklidného srdce). Připomíná starý Egypt a jeho dva významné symboly – srdeční kámen a srdečního brouka scarabea. Pozastavuje se také v Antice, kde se věřilo, že mnohem více ducha než srdce v sobě nesou játra a plíce. Ani šípy antických bůžků lásky tenkrát nemířily na srdce (to měla na svědomí až renesance). Rozebírá pojetí srdce v Bibli a křesťanství (v obou zákonech je srdce sídlem dobra i zla) a Islám považuje za “přední a možná i poslední kulturu srdce”. V neposlední řadě zavádí čtenáře také mezi nemilosrdné Aztéky, kteří lidským obětem vyřezávali srdce zaživa, i mezi své prapraprapraprapra... předky – Historie srdce totiž nevynechává ani staroseverskou antropologii.

Druhý díl knihy začíná vrcholným středověkem (právě tady se srdce stává nositelem lásky) a romantismem, pokračuje renesancí a vznikem moderního člověka. Končí tím, jakou roli srdci přisuzuje dnešní společnost. V této polovině knihy si Høystad bere na pomoc zvučná jména jako například Montaigne, Shakespeare, Rousseau, Herder nebo Goethe.

Při psaní Høystad čerpal ze svých obdivuhodných znalostí, z bohatých dějin náboženství a různých kultur. Netušené souvislosti a překvapivé příklady našel také v beletrii (například v kapitole o transplantacích srdce, “démonickým pohráváním si se životem”, se nechal inspirovat Frankensteinem od Mary Shelleyové).

Knihu plnou zajímavých názorů a informací i nakažlivého autorova nadšení můžu upřímně – z celého srdce – doporučit.

Ole Martin Høystad (1947) se zabývá mezioborovým studiem filozofie, dějin kultury a literatury. Jako profesor působí v Ústavu kulturních a humanistických studií Vysoké školy v Telemarku v Norsku a v Ústavu pro literaturu, kulturu a média Jihodánské univerzity. Jeho největším přínosem je právě podíl na vybudování mezioborových kulturních studií v Norsku. Kromě knihy Historie srdce vydal řadu odborných publikací překračujících hranice filozofie, literatury či kulturní antropologie v jejich tradičním chápání.
Historie srdce byla vydána v osmnácti zemích celého světa, Kniha Zlín vydala překlad jejího nového rozšířeného vydání z ledna 2011.)

Ukázka z knihy je k nahlédnutí tady: http://www.knihazlin.cz/tema/historie-srdce

Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín v edici TEMA v roce 2011, překlad Daniela Mrázová, 290 stran.

RECENZE: Historie srdce nabízí mezioborový pohled na jeden fenomén

Filmaniak.cz, 4. prosince 2011, autorka: Iveta Hajlichová

Nakladatelství Kniha Zlín v tomto roce vydalo velice zajímavou knihu z edice TEMA, jejímž autorem je norský profesor Ole Martin Høystad. Kniha Historie srdce patří mezi pozoruhodná díla ani ne tak svým rozsahem, jako spíše obsahem. Na ploše zabírající 270 stránek se seznamujeme se srdcem, jakožto kulturním fenoménem, které v každé době tvořilo významnou součást lidského života. Srdce není jen orgánem důležitým k životu, srdce je také symbol a jeho symbolický význam se v různých kulturách ubíral rozlišnými směry, ale v jádru je to symbol, kterému rozumí celý svět stejně. Ovšem ne všechny generace na srdce nahlíželi z podobného úhlu. Pro Sumery představovalo srdce něco jiného než pro Platóna a Shakespeare našel v srdci opět jiný význam, který zčásti přetrval až do dnešní doby, kdy je srdce symbolem nejen lásky ale především komerce a konzumerismu v podobě amerického svátku Sv. Valentýna.

Srdce má své důvody, které rozum nezná

Tímto citátem Blaise Pascala je uvozena úvodní část knihy. O. M. Høystad výrok nevybírá lehkovážně, ale jako analogii k tomu, že zde po tisíciletí existuje dualita mezi srdcem a rozumem. Stejně jako křesťanská dualita mezi duší a tělem. Tělo bylo v křesťanství vnímáno jako méněcenné a odtud pramení stud ze všeho tělesného. Ale rčení Poznej sám sebe! přeci mluví jasně. Pro pochopení srdce je důležité poznat i ono sóma, ve kterém se srdce skrývá. Historie srdce není jen historií jednoho orgánu. Kniha se věnuje mezioborovému nahlédnutí na srdce z pohledu historie myšlení, antropologie a zejména filosofie, která toto zkoumání zaštiťuje myšlenkovým aparátem.

Už v jedné z nejstarších dochovaných písemných památek Eposu o Gilgamešovi lze vystopovat symboliku srdce, která se nápadně blíží té evropské v novodobé historii. Už zde je srdce nositelem lásky a síly života stejně jako tajemstvím smrti. Srdce je mnohdy spojováno taktéž s fyzickou rozkoší, zejména sexuální. Křesťanství uznává jedinou lásku a to lásku k bohu. Při pohledu zpět do hlubin historie ale zjišťujeme, že tělesná láska mezi lidmi (nebo lidmi a bohy) nebyla vnímána jako hřích a nebyla pramenem viny.
Tyto drobnosti, které z myslí lidí postupem času vymizely, když jsme přijali jednotnou doktrínu evropské civilizace, která je křesťanským smýšlením zanesená do hloubky, autor s jemností odhaluje a dává nám tak nahlédnout na dějinné souvislosti a vývojové fáze, které bychom si v normálním životě třeba už neuvědomili.

Od srdce k jazyku

Srdce je i v dnešní době předmětem diskuse a to zejména co se týče bioetiky. Kam až je možné zajít při transplantaci lidského srdce. Je-li srdce sídlem duše, pak je transplantace neodpustitelný zásah do integrity lidského těla i ducha. Nespočet přísloví, která se vážou k srdci vyjadřují také významový posun. Například rčení „co na srdci, to na jazyku“ dokonale vyjadřuje posun od abstraktních myšlenek k jazyku, který ji je schopen dát formu. Ač je to forma v mnoha směrech značně nedokonalá.

Přestože se O. M. Høystad dotkne i vzdálené aztécké kultury, většinu času se drží tam, kde si je jistý. V kultuře křesťanské-evropské a islámské-arabské. Naznačuje, že tyto dva z dnešního pohledu natolik odlišné světy mají v podstatě společnou historii a oba vycházejí z podobných myšlenek. Ale zatímco křesťanství zredukovalo srdce na metaforu vyjadřující lásku a city obecně, v islámu je srdce orgánem intuice a poznávání, stejně jako zjevení a božského porozumění.
Kniha Historie srdce může být vodítkem k pochopení složitých rozdílů mezi jednotlivými kulturami a také k objasnění neuhasínajících bojů na Blízkém Východě. Vývoji křesťanského tedy západního způsobu myšlení se věnuje daleko více, a je vidět, že v této oblasti si je mnohem jistější.
Jako autor ze severu nemůže opomenout ani vikingské legendy, které se mohou z dnešního pohledu jevit jako dost brutální. Ale v historii srdce jde vždy o větší cíle. Proto se dá jen těžko posoudit, kdo byl větší barbar. Jestli Vikingové, nebo Aztékové, kteří vyřezávali srdce zaživa z lidských obětí a ještě tlukoucí jej obětovali bohu. A nebo byli nejkrutější španělští conquistadoři, kteří zcela zničili aztéckou kulturu? Na tyto otázky kniha sama odpověď neposkytne. Může dát ale prostor pro přemýšlení tím, že čtenáře uvede do objektivních souvislostí a na každý problém nahlédne samostatně i v kontextu doby a tehdejších myšlení.

Nemohu pozvednou své srdce do úst

V antice byl silný determinismus, který bral člověka jako danost, se kterou se nemůže nic dělat. Se zrodem moderního člověka, na kterého měl vliv esejista Michele de Montaigne a především William Shakespeare se ale do popředí dostávají volby, které člověka formují a dělají z něj lidskou bytost. Právě Shakespeare vidí v lidech nekonečnou inspiraci a to jak dobrých, tak zlých vlastností. A vidí také srdce, které je za vším. Shakespearovi a jeho způsobu nahlížené na lidské charaktery také věnuje Ole Martin Høystad jednu celou kapitolu a přesto by se dalo napsat mnohem více. Všímá si zejména toho, jak odlišná je láska v Shakespearových textech od té romantické a křesťanské. Obě jsou nějakým způsobem určené. Jedna je egoistická a druhá vyžadovaná. Ale Shakespeare vnímá lásku jako volbu a vidí v ní i intriky, které se za ní dají schovat. Pro pochopení dnešního světa je klíčové pochopit vývojové fáze myšlení, se kterým srdce dlouhá léta souviselo. Jelikož mozku byla dána jen okrajová nebo spíše žádná funkce. Tajemství lidského života se nedá vyjádřit, protože slova nemohou vždy pojmout veškerý význam, který mnohdy hoří právě v srdci.

Zajímají-li vás knihy, které můžete opakovaně číst, protože v nich pokaždé naleznete nové souvislosti a myšlenky, kterých jste si doposud nepovšimli, pak rozhodně sáhněte po Historii srdce. Nabídne vám zajímavou sondu do dějin lidského myšlení skrz srdce. Historie srdce je antropologicko-historicko-filosofické pojednání, u kterého se díky strukturovanému členění a téměř beletristickému způsobu vyprávění rozhodně nebudete nudit. Naopak ve vás kniha vzbudí přirozený zájem o dění kolem sebe. Možná uvidíte souvislosti, které vám doposud unikaly. Obrazová příloha navíc poskytne i vizuální podklady pro psaný text a podloží tak autorovy myšlenky a výklady. Kniha je vhodným dárkem pro všechny, kteří se neustále ptají a snaží se nalézt souvislosti mezi složitými jevy dnešního světa. Alespoň na některé zvídavé otázky Historie srdce rozhodně uspokojivě odpoví.

Historie srdce

Autor: Ole Martin Høystad
Počet stran: 289
Nakladatelství: Kniha Zlín

Kniha Historie srdce vyšla poprvé v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2011.
Navštivte oficiální FB profil, kde se dozvíte o novinkách a můžete se zapojit do soutěží.

Høystad, Ole M. : A history of the heart

iLiteratura.cz, 20. 2. 2009, autor: Jan Lukavec

„Tam kde je srdce a nebližší okolí“
Ole M. Høystad: A history of the heart, Reaktion Books, London 2007.

V minulých dnech se opět hojně prodávala valentýnská srdce v nejrůznějším provedení. Ovšem těm českým zákazníkům, kteří se zajímají o lidské srdce šířeji a chtěli by si o něm i něco přečíst, se v současnosti nabízejí pouze dva tematicky velmi vyhraněné okruhy publikací: na jedné straně tituly jako Kardiochirurgie, Transplantace srdce, Půlhodina denně pro zdravé srdce či Nejčastější chlopenní vady, na straně druhé náboženské texty určené k uctívání Božího Milosrdenství, spojené hlavně se jménem svaté Faustyny Kowalské(1905-1938).

Kupodivu u nás zatím nevyšla žádná kniha, která by „dějiny srdce“ mapovala v širším kontextu (pokud nepočítáme stejnojmenný výbor básní Kamila Bednáře z roku 1957). Existuje jen sborník Srdce Ježíšovo : teologie, symbol, dějiny, který obsáhle zkoumá hlubší teologické a historické pozadí onoho náboženského kultu, zmiňuje přitom nejen jeho průkopnici sv. Markétu Marii Alacoque (1647-1690), ale i jeho středověké kořeny. V příspěvku teologa Ctirada V. Pospíšila je lidské srdce charakterizováno jako hlubina bytí, kde se člověk rozhoduje pro Boha, nebo proti němu, jako sjednocující bod lidského nitra, který má „podobné nebo dokonce totožné charakteristiky jako lidská osoba“. Rozdíl mezi fyzickým a duchovním srdcem Pospíšil názorně vysvětluje působivým srovnáním s krokodýlem: „u krokodýla nemůže být srdeční sval symbolem onoho duchovního jádra bytosti, protože krokodýl není osobou“.

Čtenáři zahraniční jsou na tom o poznání lépe, hlavně zásluhou norského profesora kulturálních studií a historie Ole M. Høystada, jehož kniha Kulturní historie srdce nedávno vyšla i v překladech do němčiny a angličtiny. Autor svůj výklad začíná u nejstarších civilizací starých Sumerů a Egypťanů. U těch druhých byla duše přímo ztotožňována s fyzickým srdcem a po smrti také vystupovala jako základní svědek při Posledním soudu; bylo to místo, kterým člověk božstva poznával a kterým do něj vstupovala, což potvrzuje iEncyklopedie starověkého Egypta sepsaná českými egyptology. V mnohém se již toto pojetí blížilo pozdějšímu židovsko-křesťanskému, i když rozdíl byl jistě v tom, že mít tvrdé srdce či přímo srdce z kamene bylo v egyptské civilizaci hodnoceno pozitivně. Svoji kapitolu mají v knize také Aztékové, pro jejichž krvavé rituály bylo srdce klíčové, a muslimové, pro něž je srdce natolik emocionálně, intelektuálně a duchovně významné, že autor islám označuje za poslední přežívající „kulturu srdce“. Jako Skandinávec Høystad nemůže opomenout ani pojetí srdce ve staronordické antropologii: tam srdce platilo za sídlo odvahy a síly, a ne náhodou tedy hrdina Sigurd pojídá srdce draka Fafnira, aby získal jeho schopnosti. Mít „velké srdce“ přitom nebyla žádná přednost, ale příznak zbabělosti, jež vhání do srdce krev a tím ho zvětšuje; naopak srdce odvážného muže mělo být malé, tvrdé a chladné.

Pozornost ovšem Høystad věnuje také vývoji chápání srdce u starých Řeků a během křesťanského středověku až do současnosti. Pozoruhodně líčí především dědictví romantismu: podobně jako byla podle proslulé teze M. Webera protestantská etika ideálním předpokladem vzniku kapitalismu, představuje podle Høystada romantismus nezbytnou podmínku dnešního konzumerismu. Mluví přitom o trivializaci původních transcendentních cílů: radosti a potěšení, hledané nejprve ve sféře fantazie, se postupně přenesly do skutečného života a jejich realizaci dnes zajišťují nákupní regály. Romantické vyhledávání prožitků totiž postupně vyústilo v jakýsi hon za stále novými a novými požitky (v tom se autor v zásadě shoduje s nizozemským profesorem filozofie a literatury Maartenem Doormanem). Romantismus a liberalistický individualismus nás podle Høystada vybavily mnoha důvody a motivy k tomu, abychom následovali své egoistické vášně. V tomto slova smyslu stále nasloucháme našim romantickým srdcím. Poté, co bylo srdce „odkouzleno“ a v průběhu racionalizace ztratilo svoji duši, je nyní v neustávajícím svátku konzumu prostřednictvím reklamy znovu okouzlováno, a zvláště se k tomuto účelu podle autora hodí samozřejmě právě svátek sv. Valentýna.

Vývoj v Evropě Høystad ve zkratce líčí jako postupné proměny od srdce svatého Augustina, které je nepokojné, dokud nespočine v Bohu („cor inquietum“), přes mystické milující srdce svatého Bernarda z Clairvaux („cor caritatis“) až k soudobému „cor comercialis“. V závěru knihy autor nabádá, že je nutné nepotlačit v sobě augustinovský „transcendentní neklid našeho srdce“ svůdným, ale ubíjejícím klidem. Za tím účelem dokonce navrhuje koncepci „dynamického a otevřeného antropologického systému“ (znázorněnou dokonce i graficky), v jehož středu stojí právě kategorie srdce, kterým prochází osa lidského ega a osa transcendence. Podle Høystada nemáme žádnou alternativu k nalezení obrazu symbolizujícího celého člověka - i když i on ví, že skutečným sídel emocí je mozek (a ten je podle mnoha sexuologů také nejdůležitější pohlavní orgán), protože „mozek je jenom fakt, ne symbol; srdce je ale obojí.“ Jeho koncept srdce v sobě integruje tělo, duši, ducha i rozum a stojí mezi kulturou a historií. Autor se přitom pro inspiraci obrací až do antiky, protože i z hlediska moderních poznatků o plasticitě a historické zakotvenosti člověka jde podle něj stále o „nejpravdivější a nejlépe fungující antropologii“.

Autorova koncepce antropologického systému je, řekněme, kuriózní a svědčí o jisté bezradnosti při dnešních pokusech o integrování stále většího množství izolovaných poznatků o člověku. Jeho kniha ale jistě stojí za pozornost, i když samozřejmě téma nevyčerpává úplně. Zcela stranou kupříkladu Høystad nechává téma transplantací srdce, které překračuje čistě medicínský kontext a do kulturních dějin srdce rovněž náleží. To ukazuje třeba nedávno vydaná publikace Bije ve mně cizí srdce, vyprávějící příběh dívky poznamenané stálým vědomím toho, že kvůli ní kdosi musel zemřít. I když autorka přiznává, že smrt onoho pro ni neznámého dárce není její vina, stejně jako nenese odpovědnost za smrt všech ostatních lidí, kteří každou vteřinu umírají, jen jemu vděčí za to, že zatím není mezi nimi, a cítí k němu až skoro posvátný pocit vděčnosti: „Děkuji ti, můj milý dárce, z celého srdce, že jsi mi dal své srdce.“ Zvláštním způsobem se tak v této knize stýká onen medicínský a náboženský přístup k lidskému srdci.

Kristina Kaiserová, Jiří Mikulec, Jaroslav Šebek (edt.): Srdce Ježíšovo: teologie, symbol, dějiny. Sborník z konference konané na Vranově u Brna 30. ledna 2002. Albis international, Ústí nad Labem; Akademie věd České republiky, Historický ústav, Praha 2005.

Aline Feuvrier-Boulangerová: Bije ve mně cizí srdce. Ikar, Praha 2008.

Maarten Doorman: Romantický řád. Prostor, Praha 2008.

© Jan Lukavec
článek vyšel ve zkrácené podobě v deníku MF Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a deníku MF Dnes

Dotaz k produktu Historie srdce

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Nudge (Šťouch)

Nudge (Šťouch)

I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například…

Pekařský učeň

Pekařský učeň

Zásadní pokroky a objevy v oblasti pečení chleba, ke kterým autor dospěl při studijním pobytu ve francouzských boulangeriích a během hodin, strávených v kuchyni kulinářské akademie.

Náboženství pro ateisty

Náboženství pro ateisty

V roce 2006 se na anglosaském knižním trhu nečekaně rozhořela válka o náboženství: Známý evoluční biolog Richard Dawkins ve svém bestselleru Boží blud napadl jménem vědy a…

Japonsko za zrcadlem

Japonsko za zrcadlem

Když se antropolog Alan Macfarlane setkal s Japonskem poprvé, připadal si jako Alenka v Říši divů a zatoužil zemi, její kultuře a zvykům více porozumět. V této knize nás provází…