Malá filosofie nudy | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Letní čítanka
  • Náklaďáky Volvo
  • Kruté časy
  • Noční dravec

Malá filosofie nudy

Cena:
289 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-14-9
Překlad:
Ondřej Vimr
Datum vydání:
31. 10. 2011
Počet stran / vazba:
184/brožovaná
3.99 / 358
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Malá filosofie nudy

Nuda je „matná tužba bez přesného objektu“ (Schopenhauer), „zvířecká a nedefinovatelná útrapa“ (Dostojevskij), „invaze času do našeho hodnotového systému“ (Brodskij).

Všichni ji nějak prožíváme, málokdo se jí však dokáže slovy přiblížit. Co je vlastně nuda? Dlouhá chvíle, melancholie, zoufalství? Ztráta smyslu? Způsobuje ji banalita, rutina, nedostatek dojmů, nebo naopak jejich přemíra? Je nuda charakteristická jen promoderního člověka? Je možné ji překonat? A je to vůbec třeba?

Lars Svendsen se nad nudou zamýšlí formou eseje. Sleduje, jak se pojem nudy odráží ve filosofii, v beletrii, psychologii, teologii i populární kultuře a různé možnosti pohledu na tento fenomén ukazuje prostřednictvím široké škály osobností, od preromantiků přes Pascala a Nietzscheho až po Becketta a Warhola.

Nuda je „privilegiem“ moderního člověka. (Lars Fr. H. Svendsen)
Nuda je matná tužba bez přesného objektu. (Arthur Schopenhauer)
Nuda je zvířecká a nedefinovatelná útrapa. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)
Nuda je invaze času do vašeho hodnotového systému. (Josif Brodskij)
Nuda je u kořene všeho zla. (Søren Kierkegaard)
Nuda nás zbavuje všeho, dokonce i odvahy vzít si život. (Stendhal)
Nuda je nepříjemné „bezvětří“ duše, které předchází tvůrčím činům. (Friedrich Nietzsche)
Tahle nuda už na svět přinesla více neštěstí než všechny vášně dohromady. Duše sescvrkává jako sušená švestka. (Ludwig Tieck)
Nuda je ryzí eroze, jejíž účinky nejsou patrné a která vás pomalu proměňuje v trosku. (Emil Cioran)
Generace, která nevydrží nudu, bude generace malých lidí. (Bertrand Russell)
Kdo se vědomě opevní proti nudě, opevní se také sám proti sobě. (Friedrich Nietzsche)
Tento esej představuje pokus rozvinout myšlenky na téma, co je nuda, kdy se objevila, proč se objevila, proč nás ochromuje, jak nás ochromuje a proč ji nelze překonat silou vůle. (Lars Fr. H. Svendsen)

Úryvek: Malá filosofie nudy

Recenze: Malá filosofie nudy

Sme zúfalí unudenci!

ina[k].sk, 4. března 2012, autor: Ľubomír Jaško

Nuda a filozofia majú – pre väčšinu – k sebe až nebezpečne blízko. A čo už potom s filozofiou nudy? Je vôbec možné takýto traktát prečítať bez ujmy na duševnom zdraví a úplne do konca? Nórsky filozof Svendsen ukazuje, že skúmanie nudy môže mať pozitívne následky na zmierenie sa so sebou.

Traktát je pre Svendsenovo dielko našťastie prisilným a nevhodným označením. Filozofia nudy je esej, z ktorej je zrejmé, že autor sa nebráni inšpirácii najrozličnejšieho druhu. Je v kontakte s literatúrou a súčasnou kinematografiou. Načúva literárnym a filmovým postavám, ale aj samotným autorom a spisovateľom. Píše pre súčasného (a teda nudou zmoreného) človeka, a tak rád používa populárne exkurzy do iných svetov.

V modernej západnej civilizácii je nuda naozaj relevantným fenoménom ohrozujúcim temer každého. Kedysi dávnejšie ju poznali len niektoré úzke skupiny (šľachta alebo klérus). Tí oslobodení od každodennej lopoty hľadali naplnenie času, a to bez pohodlnej asistencie masových médií, elektronickej zábavy alebo turistického priemyslu.

Nuda je zákerná potvora. „Nie je vylúčené sa nudiť a nebyť si toho vedomý, a nie je ani vylúčené sa nudiť a nebyť schopný uviesť dôvod alebo príčinu.“ Už od čias Nietzscheho panuje názor, že nudu si viac „užijú“ muži ako ženy. Ani najnovšie výskumy nedokázali odhaliť príčinu. Ženy možno len menej nudu verbalizujú. Alebo majú iné potreby a zdroje zmyslu, a tak sú odolnejšie voči kultúrnym zmenám, ktoré nudu podnecujú.

Riešenia nudy sú v absolútnej väčšine nešťastné pre spoločnosť aj jednotlivca. Začiatok vojen bol oddávna sprevádzaný mohutnými salvami radosti, ľudia v eufórii zaplavovali ulice, akoby oslavovali, že niečo konečne naruší jednotvárnosť všedných dní. Žiaľ, po čase aj vojna (a zabíjanie s ňou spojené) začína byť ešte väčšou nudou a jednotvárnosťou.

Len niekoľko provokatérov (zvaných milovníkov dlhej chvíle) si dovolí nudu obhajovať, a nie ju v súlade s prevládajúcim názorom považovať za koreň každého zla.

Je nevyhnutné dávať pozor na citlivé rozlišovanie stavov duše. Melanchólia je ušľachtilejším pocitom, má šarm, je totiž tradične spájaná s múdrosťou, citlivosťou a krásou. Nuda nudí estétov a neoslovuje psychiatrov a psychoterapeutov, lebo tí svoje zbrane chystajú na vážnejšie diagnózy - depresie a iné pliagy. Dnes je rovnomerne rozšírená po celom západnom svete, nie je v ničom exkluzívna a výnimočná, nuda je k smrti nudná.

„Nárast nudy je znakom zlyhania spoločnosti a kultúry ako zmyslo-tvorných inštitúcií.“ Neexistuje spojivo medzi jednotlivými statkami. Dostupnosť obrovského množstva životných potešení je nakoniec deštruktívna. Uspokojujeme svoje potreby veľmi rýchlo, následne vyhľadávame ďalšie a ďalšie, zapájame sa do nekonečného reťazca túžob a ich naplnenia. Objavili sme vlastnú individualitu, a tak zdôrazňujeme originalitu a inováciu. Všetko musí byť hlavne „zaujímavé“, zmysel a skutočnú hodnotu nikto nerieši.

Jednou z ďalších ilúzií je pokus vyliečiť sa z nudy prácou. Terapia prácou zamieňa odstránenie symptómov s vyliečením choroby. A ešte ďalšia irónia takéhoto pokusu: mnohé formy práce sú veľmi nudné. „Nuda nesúvisí so záhaľkou, ale so zmyslom.“ Veda o nude je už riadne sofistikovaná a typológia nudy pestrá - môže byť situačná, z nasýtenia, existenciálna a tvorivá, všeobecná alebo moderná.

Svendsen je najzaujímavejší, keď ukazuje svoju schopnosť presahu do iných kultúrnych svetov. Ponúka malý prehľad príbehov nudy v literatúre a filme. Prvým teoretikom nudy bol Pascal. Ešte pútavejší je výlet do sveta filmu. V roku 1996 David Cronenberg natočil podľa románu J. G. Ballarda film Crash. Film získal v Cannes cenu za originalitu, odvahu a trúfalosť. Odpudzuje, provokuje, poburuje, a pritom ukazuje psychopatologické javy, ktoré sú aj naše.

Všetky postavy zablúdili vo svojej existencii a ani hľadanie samých seba cez sexualitu nefunguje. Súlože vo filme sú chladné a bezcitné, sexualita je opisovaná čisto medicínskymi pojmami. Film je obrazom technocentrizmu, ktorý na seba viaže nudu ešte viac ako antropocentrizmus. Hrdinovia Crashu sa snažia s nudou skoncovať, ale taký pokus je vždy nereálny.

Za smutného majstra nudy Svendsen korunoval Andyho Warhola. Ten s úpornou nekompromisnosťou presadzuje nezmyselnosť. Je za hranicami všetkého odcudzenia. Sám Warhol sa k tomu hrdo prihlásil: „Nemôžete byť povrchnejší než ja a život.“

Kto čaká návod na prekonanie nudy, bude sklamaný. „Nezostáva nič iné, len ísť ďalej. Vrátiť sa k všednému dňu. Ísť ďalej, aj keď človek už nemôže. Ísť ďalej do prítomnosti bez začiatku a bez konca.“

Sme zúfalí unudenci. Ak si myslíme, že nudu svojou činorodosťou alebo čítaním Malej filozofie potlačíme, iba dosvedčíme vlastnú naivitu. Schopnosť života aj napriek tejto nezávideniahodnej prekážke je o to vzácnejšia.

Lars Fr. H. Svendsen: Malá filosofie nudy, preklad Ondřej Vimr, Kniha Zlín: 2011, 184 strán

Když se nudí filosofové, Myslíte si, že je nuda neškodná? Omyl! Nuda je u kořene všeho zla.

LitENky.cz, 1. března 2012, autor: Ladislav Vitouš

Název knihy Larse Fredrika Händlera Svendsena je svým způsobem zavádějící. Malá filosofie nudy je totiž text rozsahem nevelký (což je ostatně spousta stěžejních filosofických spisů), ale rozhodně se nedá mluvit o nějaké drobné úvaze z dlouhé chvíle.

Všichni se občas nudíme (což je mimochodem jeden z poznatků, který jsem z knihy získal), ale málokdy si dáme tu práci přemýšlet o tom. Naštěstí jsou tady tací, kteří ani ve stavu nejvyšší znuděnosti nepodléhají rezignaci, ale naplno se věnují tomu, co jim jde nejlépe. V případě Larse Svendsena je to filosofování. Výsledkem jeho snažení je velmi zajímavá (rozuměj k nudě opozitní) kniha opravdu pro každého.

Navzdory tomu, že se zde často citují přední osobnosti evropské filosofie a zabíhá se k nanejvýš abstraktním tématům, je kniha psána jazykem srozumitelným i pro laiky. Navíc autor vždy rád podá pomocnou ruku v místech, kde je potřeba jistého filosofického přehledu, a rád stručně vysvětlí základní pilíře filosofie toho kterého myslitele. Přehlednosti a srozumitelnosti také napomáhá umístění rozsáhlého poznámkového aparátu až na samotný konec knihy a fakt, že není pro pochopení textu nezbytný.

Samotný obsah se pak skládá převážně z citací filosofických prací, ale také z děl beletristických, a dokonce i z filmů (mimochodem, výrok „Nuda je u kořene všeho zla“, použitý v podtitulu této recenze, patří Sørenu Kierkegaardovi – jednomu ze Svendsenových nejvýraznějších inspiračních zdrojů). Text tak příjemně ubíhá a (vzdor tématu) nenudí. Autor sice tvrdí, že by nejraději celou knihu sestavil pouze z citací, pravda je však taková, že citace používá pouze k tomu, aby vykreslil, či případně dokreslil vlastní vývody. Myšlenky, které nevyhovují jeho představám, neváhá upravovat (tím samozřejmě nemyslím nějakou cenzuru), aby zapadly do jeho systému.

Když je řeč o filosofickém systému, mám na mysli opravdu komplexní světový názor se vším všudy. Protože jakkoli se může zdát nuda jako omezené a uzavřené téma, Svendsenovi slouží jako dokonalý odrazový můstek k filosofování o nejobecnějších otázkách lidské existence.

Aniž by nějak odbíhal od ústřední myšlenkové linie, přemýšlí autor o smyslu lidského bytí, o smrti boha či pozici člověka ve světě. Nespokojuje se s prostými odpověďmi typu „nudíme se proto, že nemáme co na práci“, naopak se snaží proniknout co nejhlouběji k jádru problému, k nejnižšímu společnému jmenovateli nudy. A stejně tak, jak hledá prapůvod nudy ve velkých meznících v lidském uvažování o světě, postupuje od nudy i k jejím konečným důsledkům, které neváhá náležitě zdůraznit a vykreslit v téměř apokalyptických rozměrech. To však vůbec není na škodu – naopak to dodává textu na naléhavosti a zvyšuje to jeho dramatičnost.

Nuda je zde chápána jako hluboký existenciální pocit a Svendsen ji považuje za „výdobytek“ moderní doby. Aby svou domněnku doložil, vydává se proti proudu času a vytváří tak jakousi historii nudy a zahálky – od prosté dlouhé chvíle až k těžké existenciální nudě jakožto největšímu břemeni moderního člověka.

Přestože se autor vyhýbá rozvláčným úvodům a od samého počátku odhaluje hlavní závěry svého uvažování, neztrácí text nic ze svého napětí. I když tušíte, o čem se bude na několika příštích stránkách hovořit, s každým dalším argumentem či příkladem vás Malá filosofie nudy ohromí. A to nejen díky stylistické zručnosti autora, ale zkrátka pro svou aktualitu a bezprostřední dopad na každého z nás.

Ačkoli to autor sám popírá, je jeho kniha tvrdou, nikoli však samoúčelnou kritikou moderního života, současné společnosti a lidství vůbec. Ukazuje důvody i důsledky ztráty smyslu, vyprázdnění a zploštění současného světa.

V závěru knihy je také naznačen způsob, jak se s nudou vypořádat, nebo ještě lépe, jak se z pocitu nudy poučit. Neočekávejte však žádné návody na šťastný život, a už vůbec ne vize šťastné budoucnosti.

Malá filosofie nudy

Knižní novinky XI/2012, 23. ledna 2012

Norský badatel a filosof lars Fr. H. svendsen (1970) se ve své eseji Malá filosofie nudy (přeložil Ondřej Vimr, vydala Kniha Zlín) zaměřil na problém, který je „jednou ze základních existenciálních zkušeností“, „relevantním fenoménem téměř pro každého“ a „,privilegiem‘ moderního člověka“. Už při čtení eseje mi na mysli vytanula Čapkova Věc Makropulos, kterou autor v knize nezmiňuje; hrdinka hry Emilia Marty vzávěru říká: „Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete…“ Emilia žije tři sta let, tudíž ji všechno omrzelo; dá se tedy říci, že ji vše nudí, což si v průběhu hry divák (nebo čtenář) několikrát uvědomí. Jistě, člověk tři sta let nežije, ale právě smysl života je jedním z problémů, kterým se Svendsen v eseji zabývá. A jako by nepřímo k Čapkově hře napsal: „Pokud bychom byli nesmrtelní, ztratila by existence smysl.“ Svendsen neprobírá ani tak tu běžnou, situační či momentální nudu (nebo to, že nás zrovna nudí nějaký film či kniha), kterou pocítí někdy každý z nás, ale nudu existenciální, nudu z přesycenosti, nudu ze ztráty smyslu. Vychází z teze, že nuda se ve větším rozsahu začíná tematizovat s nástupem romantismu; předtím jí předcházela spíše středověká acedie, tedy lenost či zahálka, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Nárůst nudy dává do souvislosti se ztrátou smyslu celku i s problémem trávení volného času, jehož má moderní člověk mnohem víc než kdysi (v minulosti se nuda ostatně týkala hlavně aristokracie či kléru, „obyčejný“ člověk na ni asi opravdu neměl čas). Romantický člověk potřebuje smysl, který sám realizuje, což nám zůstalo dodnes. „Nuda nesouvisí se zahálkou, nýbrž se smyslem.“ V druhé části eseje, Příběhy nudy, přechází Svendsen od acedie k „teoretikům“ nudy či k těm, kteří se ve svých filosofických spisech či románech nudou více či méně zabývají: Pascal, Kant, Schopenhauer, T. Mann, Nietzsche, Leopardi aj. Obsáhleji se autor věnuje třeba románu Ludwiga Tiecka Příběh pana Williama Lovella a především dvěma moderním románům známým i z filmových verzí: Americkému psychu Breta Eastona Ellise (hrdina, znuděný životem i přepychem, se stane bestiálním vrahem) a Bouračce J. G. Ballarda (hrdinové jsou znuděni i sexem a rozkoš nacházejí při bouračkách). Značnou pozornost pak věnuje Samuelu Beckettovi a Andymu Warholovi. Třetí část Fenomenologie nudy, zabývající se Martinem Heideggerem a dalšími filosofy, je čtenářsky nejnáročnější částí; Svendsen mj. s Heideggerem nesouhlasí v tom, že nudu lze překonat nebo že je nuda „hluboká“. Poslední část má přinést jakési Mravní ponaučení pramenící z nudy. Svendsenův esej však není návodem, jak s nudou bojovat nebo jak se jí vyhnout: „Problém nudy nemá žádné řešení, a přesně proto je nuda problém. (…) …nuda má určitý mravní rozměr. (…) …díky ní můžeme lépe poznat, jak ve skutečnosti žijeme.“ Je tedy v nudě snad i něco pozitivního: „…musíme se oddávat nudě, protože v ní rezonuje ozvěna příslibu lepšího života.“ – „Nudu je třeba přijmout coby nevyhnutelný fakt, coby gravitační sílu života.“

Svendsen, Lars Fr. H.: Malá filosofie nudy

iLiteratura.cz, 14. prosince 2001, autorka: Eva Lavríková

Lars Fr. H. Svendsen (1970) začal knihu Malá filosofie nudy, ako sám priznáva, písať v čase, keď sa chcel pôvodne oddávať záhaľke. Nedokázal ale robiť nič, tak začal robiť niečo – skúmať fenomén nudy. Na otázku, či sa teda sám v dobe zahájenia písania nudil, však odpovedá, že jeho súkromné motivácie sú z filozofického hľadiska irelevantné. A pre tých, čo by snáď pochybovali, či je pre takú vznešenú náuku, akou je filozofia, relevantná samotná nuda, bez váhania vysvetlí, že rozhodne je. Jedným zo základných motívov (a motivácií) filozofie je totiž reflexia nad vlastnou existenciou. A hlboká nuda je jednou zo základných existenciálnych skúseností, čím sa nepochybne stáva filozoficky zaujímavou témou. V tomto presvedčení ho podporujú názory vážených pánov ako Kierkegaard, Nietzsche, Schopenhauer a najmä Bertrand Russell, ktorého príhodne cituje: „Dle mého názoru se tématu vlivu nudy na lidské chování zatím věnovalo daleko méně pozornosti, než by si zasluhovalo.“ A tak si Svendsen vykasal rukávy a téme nuda nejakú tú pozornosť venoval.

Dielo Malá filosofie nudy sám autor považuje za esej a rozdeľuje ju do štyroch voľne súvisiacich častí. Kniha je opatrená pôsobivým poznámkovým aparátom, obsahuje rozsiahlu bibliografiu tvorenú dielami odbornými i beletristickými a napokon nepostráda ani menný register. Ide teda o prepracované dielo, opierajúce sa o veľké mená. Samotný text z tohto potenciálu čerpá v celej svojej šírke a hĺbke – autor plynulo prechádza od štatistík a všeobecných vyhlásení cez citáty až po formulovanie zásadnejších téz a pritom osciluje medzi celou škálou disciplín a odborov od psychológie, sociológie či teológie až po samotnú filozofiu. A darí sa mu to ukážkovo, dokáže sa pritom vyhnúť prázdnemu mudrovaniu aj sofistikovanej veľkohubosti.

Je nutné spomenúť aj vo veľkej miere využívanú a citovanú beletriu. Tá nielenže poukazuje na autorovu sčítanosť a prehľad aj v sférach neodborných, ale najmä výrazne znižuje riziko prílišnej rádobyintelektuálnosti, ktoré by inak takejto téme (a jej spracovaniu) mohlo hroziť. Citáty z diel od Dostojevského až po Fernanda Pessoatrochu zjemňujú filozofickú nezrozumiteľnosť Heideggera a Kantaa z knihy sa razom stáva čítanie, v ktorom sa čitateľ nachádza aj ľudsky či pocitovo a nielen v medziach teoretizujúcej filozofie.

Sympatické je aj zahrnutie autorových osobných skúseností, zážitkov a názorov. Keď autor priznáva, že sa nikdy nenudil viac ako pri dokončovaní svojej dizertačnej práce – čím dokazuje, že nuda nemusí nutne súvisieť s absenciou práce – definitívne si na svoju stranu získava všetkých čitateľov, ktorí niekedy s podobne ubíjajúcou prácou mali dočinenia. Čo je, domnievam sa, v množine potenciálnych čitateľov tejto knihy nezanedbateľné percento.

K nude pristupuje autor skúmavo, dôkladne a bez predsudkov. Nepovažuje ju za prirodzenú, ale ani neprirodzenú. Upozorňuje, že ide o náladu, ktorá sa vyznačuje absenciou kvality a preto je tak ťažko uchopiteľná. Za jeden z predpokladov nudy považuje subjektivitu, teda vedomie samého seba. S nárastom dôrazu na individualitu narastá aj výskyt nudy, individualita totiž spočíva v nájdení nejakého osobného zmyslu a nuda úzko súvisí práve so stratou takéhoto zmyslu.

Na miestach, kde sa autor dostáva k formulovaniu téz či predpokladov alebo do zložitejších úvah , sa ako každý slušne vychovaný filozof ochotne zhostí povinnosti poctivo vysvetliť kľúčové pojmy, s ktorými na danom mieste operuje – napríklad pri už spomínanom pojme „zmysel“. Príležitostne však využíva aj barličky v podobe presvedčivých výrazov (zjavne, určite) na miestach, ktoré zas tak zjavné či určité nie sú – čo ale nie je nevyhnutne výčitka. Ani v tak ambicióznom projekte, ako je tento v celej svojej košatosti, totiž nie je priestor na vysvetľovanie alebo argumentáciu každej marginálnej myšlienky či teórie.

Autor sa vo svojej práci nebojí reflektovať ani súčasné spoločenské javy. Štatistikami dokladá a zrozumiteľne vysvetľuje, ako s nudou súvisí (alebo môže súvisieť) nárast kriminality, užívanie drog alebo vysoká sledovanosť televízie a prečo výskyt jedného i druhého (nudy i týchto súvisiacich javov) priebežne stúpa. Napríklad týmito slovami: „Člověk je světotvorná bytost, aktivně utváří svůj svět, avšak pokud je všechno vždy již předem zpracované, aktivní tvoření světa je rázem přebytečné a ve vztahu ke světu přicházíme o tření.“

Preklad knihy považujem za veľmi vydarený. Prekladateľ sa svojej úlohy zhostil dobre a je zrejmé, že ani jemu samotnému rozhľad a záujem o podobné témy nechýba. Je príjemné, že pri takom množstve bibliografie a literárnych citátov a narážok nerezignoval a dal si prácu s overovaním existujúcich českých prekladov, takže český čitateľ sa v odkazoch na najrôznejšie zdroje rýchlo a ľahko zorientuje. Podobné počínanie by pri prekladaní síce malo byť samozrejmosťou a vecou profesionálnej cti prekladateľa, žiaľ to tak ale nezriedka nie je.

Malá filosofie nudy je kniha, ktorá má čo ponúknuť. Je napísaná inteligentne a pútavo. Nenudí a číta sa dobre, hoci čitateľ s autorom nemusí vždy súhlasiť. S filozofickými dielami však nie je nutné súhlasiť. Dôležitejšie je, ak človeka prinútia premýšľať. A to Malá filozofie nudy zvláda celkom elegantne.

Nudím se, tedy jsem

Babinet.cz, 11. prosince 2011, autor: Jiří Kouba

Nevím, jak si vybíráte knihy vy, ale mě musí kromě samotného titulu zaujmout i vydavatel knihy. Protože se nakladatelství Kniha Zlín za sedm let své existence pro mě stalo synonymem kvality, nebylo pochyb o tom, že Malá filosofie nudy od Larse Fr. H. Svendsena bude pro mě to pravé ořechové. Navíc kombinace natolik běžného fenoménu, jakým nuda bezesporu je, a zároveň filosofického pojednání slibovalo nevšední počtení. Proto se logicky nabízí otázka: bylo tomu tak?

Nebývá u mě zvykem, abych nepsal recenzi knihy hned po dočtení, avšak v tomto případě jsem musel udělat výjimku: kniha si doslova řekla o „dopřemýšlení“ všech informací, které jsem při čtení získal. To, že se jedná pouze o malou filosofii, totiž neznamená, že by snad byla pouze úvodem (což vzhledem k rozsahu 184 stran pochopitelně je), ale naopak znamená, že na malý prostor se autorovi podařilo vměstnat vše potřebné pro to, aby čtenáře zaujal nudou (vtipné, že?) a aby v něm vyvolal řadu otázek, ke kterým často pouze naznačuje odpovědi a tak správně nutí čtenáře přemýšlet a ne pouze konzumovat fakta.

Další výjimka, která se s recenzí této knihy objevila, byla opakované čtení knihy. Poprvé jsem ji zhltnul během pár hodin ve vlaku, abych se hned po večerním přemýšlení o ní vrátil ke čtení s tužkou a papírem v ruce. Malá filosofie nudy je totiž pro mě velmi objevnou knihou. Skvěle zapadá do dnešní doby, kdy se neustále hovoří o krizi systému, kdy vznikají čím dál bizarnější způsoby zábavy, kdy lidé roupy už nevědí, co by: skáčou s mostu zavěšení na laně, v přímém přenosu pojídají brouky, vydávají se na čím dál šílenější cesty do stále nebezpečnějších koutů naší země. Až s touto knihou mi došlo, že právě existenciální nuda je onou příčinou čím dál šílenějších kousků.

Kniha kromě systematické práce s nudou, jako je její vývoj v historických souvislostech či kategorizace, přináší řadu velmi zajímavých příkladů. I proto přes nutné filosofické termíny je kniha čitelná bez hlubších znalostí a určitě není nudnou učebnicí, naopak: je strhujícím příběhem naší moderní historie z pohledu fenoménu, který se jeví jako jedním ze základních kamenů naší civilizace.

V knize nehledejte jasné odpovědi na svoje otázky, které vás při čtení jistě napadnou. Věřím tomu, že co čtenář, to jiné odpovědi. Právě to je na této knize krásné, stejně jako skvělý poznámkový aparát, který vám umožní se nadále nudě věnovat. A to buď pasivně, jak to dělá drtivá většina z nás skoro každý den, nebo aktivně, tedy snahou pochopit, proč se nudíme a jaký smysl má náš život. Já volím tu aktivní variantu. Ale nevím, jestli se u toho nebudu nudit...

A co o knize napsal sám autor? „Tento esej představuje pokus rozvinout myšlenky na téma, co je nuda, kdy se objevila, proč se objevila, proč nás ochromuje, jak nás ochromuje a proč ji nelze překonat silou vůle.“ (Lars Fr. H. Svendsen)

RECENZE: Filosofování o nudě nemusí být nuda

Filmaniak.cz, 11. prosince 2011, autorka: Iveta Hajlichová

Nuda je tak banální slovo, že nás většinou nenapadne o ní přemýšlet. Ačkoli ji zřejmě během dne ( a během života) zažije určitě každý. Nuda je degradována na něco méněcenného. Za co se většina z nás stydí a k čemuž se jen tak nepřizná. Naopak melancholie je prožitek téměř vznešený. Melancholií trpí umělec. Nudí se jen obyčejný buran. Myslíte si totéž? Pak je načase, aby se vám do rukou dostala kniha norského badatele a vysokoškolského profesora Larse Fr. H. Svendsena Malá filosofie nudy. Kniha v Norsku vyšla už v roce 1999 (v té době bylo autorovi 29 let), českého překladu se ujalo nakladatelství Kniha Zlín v letošním roce. Knížka je to sice útlá, zato však plná postřehů a výkladů, kterými vezme zavděk každý, kdo se občas zamyslel nad vlastní nudou. Autor však dává značný prostor i čtenáři. Nenabízí kategorické soudy, nýbrž vhled do problematiky. Na kterou je však těžké (ba spíše nemožné) nalézt uspokojivé řešení.

Všechno je nuda; nudím se a tvořím

Autor sám uvozuje svůj esej tvrzením, že vznikl z nudy. Lépe řečeno v době, kdy se chtěl nudit. Usoudil však, že to nelze. Svoji ne-nudu tedy přetvořil v pojednání o nudě. Jakkoli to může vyznít banálně, nuda nabízí opravdu nespočet výkladů a náhledů. Třeba jsme si toho dříve nevšimli, ale s nudou souvisí i sama podstata lidské existence. Člověk je patrně jediný živočich, jenž se může nudit. Svendsen jde ještě dál, když cituje amerického sociologa Roberta Nisbeta, který nudu pojí s jistou mentální vyzrálostí a tvrdí, že „debil se může dostat do stavu apatie, ale ne nudy“.

Nudu je těžké definovat, vymezit nějakými běžně používanými pojmy, protože je sama o sobě kluzká a špatně uchopitelná. Není fyzická, ale je nepříjemně přítomná. Zjednodušeně lze říct, že je nuda nedostatkem smyslu. Smysl života, lidské existence, světa. Pokud nemá smysl to, co člověk dělá, co se děje, pak upadáme do stavu nudy. Nudíme se a proto tvoříme. Sublimujeme. Ne ve smyslu sexuálního potlačení, ale ve snaze potlačit na povrch se deroucí nudu.
Prakticky celý zábavní průmysl je stvořen pro to, abychom zapomněli, že se nudíme. Sledujeme filmy, posloucháme hudbu, vyhledáváme stále dokola nové podněty, abychom za sebou nechávali čím dám více prázdných skořápek. Až se nakonec prázdnota rozleze i v nás.

Unudit se k smrti vs. Ubavit se k smrti

V postmoderním světě máme, zdá se, dvě možnosti jak prožít svůj život. Můžeme se oddávat nekonečné zahálce, nudit se k postupnému úpadku, nebo se nechat přesytit informacemi, které pro nás nemají absolutně žádný význam. A dojít k naprosto stejnému závěru. Lars Svendsen ve své knize na Niela Postmana a jeho knihu Ubavit se k smrtinenaráží. Což je trochu škoda, přestože tato idea do koncepce jeho eseje tak úplně nezapadá, není od něj ani natolik vzdálená.

Naopak velký prostor dává románu Americké psycho od Breta E. Ellise, na němž demonstruje jak nuda sebrala veškerým aspektům lidského života vnitřní symboliku a oholila člověka takřka na kost. Nezbylo už nic než povrch. Povrchnost dostává nový rozměř. Stává se vším. S touto fascinací zevnějšku souvisí psychické poruchy jako například anorexie nebo bulimie, nebo i chorobná vášeň pro nakupování.

Člověk, který se neustále poměřuje pouze optikou svého okolí je prázdný. Obklopuje se falešnou krásou, přičemž pravá estetika je pro něj nedosažitelným luxusem. A když nefunguje pravá estetika může se na scénu dostat estetika násilí, která se snaží překonat propast odcizení a znovu se skrze něco šokujícího dostat pod povrch.
Estetika násilí skvěle funguje ve filmu. A to ne pouze v posledních letech. S tímto jevem se pracuje již od raného věku filmové tvorby. Šokovat znamená zaujmout. Vytrhnout z letargie, pokusit se prožít něco konkrétního.

Sex, který nudí

David Cronenberg který ve své tvorbě mistrně pracuje s deformacemi, násilím a brutalitou, aby vzbudil reakce a nejspíš také vyvolal změnu skrze zamyšlení, natočil v roce 1996 snímek Crash (Bouračka) podle stejnojmenného románu J. B. Ballarda.V tomto filmu nechává své postavy prožívat autonehody, protože jedině při nich jsou schopni dosahovat sexuálního uspokojení. Jinými slovy sex jako takový se pro ně stal rutinou. Zevšedněl, zmechanizoval. V tom lze spatřit vrchol znudění. Pokud nám sex nepřináší žádné potěšení, pak už to nedokáže nic.

Jinými slovy jsou postavy z románu/filmu ochotni objevovat nové „úchylky“, které by je z jejich nudy vyvedli. Nebojí se dokonce riskovat vlastní život. Smrt je zde důležitým hráčem. Protože je přímo spojena s vyvrcholením. Uvedený citát z díla Heinricha von KleistaPenthesilea dokazuje, že opravdu lze milovat až k smrti. Někdy je taková destruktivní láska dokonce vyžadována.

Neb k smrti zlíbat, k smrti rozsápat,
toť lhostejné. Kdo rád má od srdce,
si jedno s druhým lehce zamění.

Pro protagonistky románu/filmu Crash je orgasmus a smrt jediné východisko z nudy. Spojí-li se v jedno, tím lépe.

Lars Svendsen se pokouší přijít na to, jak správně nudu vyložit. Tomuto výkladu věnuje jednu kapitolu, ve které se primárně opírá o dílo německého filosofa Martina Heideggera. Snažit se pochopit nudu z hlediska fenomenologie je vpravdě největší nuda. Protože se zdá, jako by čas při tomto rozjímání „utíkal“ nesmírně pomalu. Nuda se nedá přesně přenést do slov, tak jako se dá těžko vyjádřit jakýkoli jiný lidský pocit.

V závěru Svendsen uvádí, že „problém nudy žádné řešení nemá“. Opět ten známý pocit, jako když Wittgenstein na závěr svého pojednání o jazyku napsal, že „o čem nelze mluvit, o tom se má mlčet“.

Nejlepší řešení jak využít nudu, zastihne-li jedince nepřipraveného, je vytěžit z ní maximum. Tedy použít ji jako prostředek k sebereflexi a změně. Protože změna nudu zabije. Alespoň do té doby, než bude potřeba změna nová.

Malá filosofie nudy

Autor: Lars Fr. H. Svendsen
Počet stran: 177
Nakladatelství: Kniha Zlín

Kniha Malá filosofie nudy vyšla poprvé v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2011.
Navštivte oficiální FB profil, kde se dozvíte o knižních novinkách. Využijte lákavých vánočních slev a potěšte knihou sebe nebo své blízké.

Malá filosofie nudy

Tomasfojtik.blog.idnes.cz, 10. prosince 2011, autor: Tomáš Fojtík

Kniha Zlín na podzim vydala český překlad eseje Malá filosofie nudy Larse Fr. H. Svendsena.

Nuda - vlastně docela příznačně nudné téma pro filosofický esej. Ale jen zdánlivě. I taková knížka může přinést překvapivý čtenářský zážitek, ba dokonce se i stát bestesellerem. Chce to ale obratného autora - a tím Svendsen očividně je.

Malou filosofii nudy, svou první a zatím nejúspěšnější knížku napsal na prahu své třicítky, tedy ve věku, kdy bychom podobný intelektuální výkon patrně nečekali. Po ní vydal několik dalších knih, kde podrobuje různá témata filosofickému pohledu - kupříkladu módu a tak podobně. Rozsahem svého přehledu a schopností nacházet souvislosti tam, kde je obvykle nevidíme, připomíná Alaina de Bottona, který je českému čtenáři dobře znám a právě mu u nás vychází další knížka (Náboženství pro ateisty).

“Tento esej vznikl v době, kdy jsem se chtěl oddat zahálce. Dokončil jsem dlouhodobý badatelský projekt a měl jsem v plánu odpočívat a nedělat nic. Ale ukázalo se, že to nelze. Nedělat nic jsem zkrátka neokázal. Tak jsem se rozhodl, že budu dělat něco, a toto něco je právě předložený esej.”

Takto nás autor přivádí do světa svého uvažování hned v úvodu své knížky. Ta je rozdělena do čtyřech částí:

1) Nuda jako problém
2) Příběhy nudy
3) Fenomenologie nudy
4) Mravní ponaučení pramenící z nudy.

Zní to hrozně “nudně”, takto napsané, ale knížka o nudě nudná nutně být nemusí. Svendsen si vypomáhá příběhy či případy z různých oborů, ať už to je kultura, historie nebo sociologie a mnoho dalších oborů. Obdivuhodný je argumentační a zdrojový aparát knížky - tolik odkazů na vše možné jste hned tak neviděli: k textu je doplněno celých 432 vysvětlivek a poznámek, a výpis doporučené literatury pro studium nudy, kterou Svendsen v závěru nabízí, skýtá přes osm stránek. Pro esej jako takový je, myslím, klíčová druhá část - Příběhy nudy, kdy Svendsen zachází hluboko do historie - až do antiky, kde nachází kořeny nudy, aby v příběhu pokračoval dále, až do téměř současné moderní filosofie. V té samé kapitole přednáší o tom, jak se s problémem nudy vypořádalo umění, malířství, literatura a nebo hudba. Tato kapitola, nebo část, je asi nejpřístupnější běžnému čtenáři.

Protipólem je kapitola třetí, kde doporučuju vzít si k ruce Google, nebo výkladový slovník filosofie. Pokud vám je osoba Martina Heideggera neznámou, budete se v textu ztrácet. Celá třetí část je vlastně pojednáním o tom, jak nudu vnímal Heidegger ve svém díle. Opět to ale potvrzuje to, co čtenář pochopí už z prvních stránek: Autor se tématem zabíral opravdu pořádně, a předkládá nám komplexní práci.

V úvodu jsem zmínil, že mi knížka Malá filosofie nudy připomíná práce Alaina de Bottona. Doufám, že stejně jako v Bottonově případě se dočkáme dalších překladů Larse Fr. H. Svendsena do češtiny.

Unudit se k smrti... nebo ke smyslu?

Inflow.cz, 7. prosince 2011, autor: Marek Timko

Nudíte se občas? Kdo ne, že? A víte, že člověk není schopen nudu přemoci silou vůle a že jen málokdo dokáže popsat a vysvětlit, co ji způsobuje? Že ne? Tak si potom pozorně přečtěte recenzi od Marka Timka na knihu Malá filosofie nudy (autor - L. Fr. H. Svendsen), který její obsah zhledal velmi zajímavý a nikoliv nudu podporující...

„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala." (Strýc Pepin v novele Postřižiny B. Hrabala)

To je nuda!" Asi není člověka, který by si tuhle větu alespoň jednou za život neřekl či nepomyslel. Ale co to „nuda" vlastně je? Odkud se bere a proč „nudí"? Proč a jak nás přepadává? Je možné se ji nějak bránit? Nebo před ní utíkat? Kdy nás nejčastěji přepadává? Tak na tyto (a ještě další) otázky se ptá mladý norský filosof, badatel a spisovatel Lars Fr. H. Svendsen (narozený v r. 1970) ve své zřejmě nejznámější knížce Malá filosofie nudy (která vyšla nedávno v nakladatelství Kniha Zlín v českém překladu Ondřeje Vimra). Kniha sice ve svém titulu nese jednoznačné oborové i tematické vymezení, ale svým esejistickým a popularizačním stylem je určena širokému okruhu zvídavých (či znuděných) čtenářů. Svendsen při tázání se po povaze a podstatě nudy nevychází jenom z jednoho úhlu pohledu (jak je pro akademické filosofy častým zvykem), jeho optika a reflexe je jak ideově historizující, tak i fenomenologická, ale využívá i příklady ze světa umělecké literatury, filmu či aforizmů významných myslitelů. To mu umožňuje být přístupným, zajímavým, inspirativním, ale hlavně konkrétním a to vše

„s ohledem na pozici, kterou to zaujímá ve vztahu k nudě, ač je zřejmé, že nuda představuje pouze jeden aspekt (lidského - pozn. M. T.) bytí" (s. 9).

Kniha je rozdělena do čtyř hlavních kapitol: (1) Nuda jako problém, (2) Příběhy nudy, (3)Fenomenologie nudy, (4) Mravní ponaučení pramenící z nudy. V první kapitole se autor věnuje především popisům a analýzám různých aspektů nudy. Vychází z teze, že nuda je typickým fenoménem moderní doby a jako taková je přímým potomkem evropského romantismu, přičemž [n]árůst nudy je (od období romantismu až po dnešek - pozn. M. T.)pravděpodobně zapříčiněn právě tím, že se vytratil smysl celku" (s. 23). To s sebou ale nenese jenom problémy vysoce abstraktní, ale zejména kritické změny sociální a psychologické. Svendsen se v této souvislosti ptá, jestli není jedním z indikátorů masového šíření nudy i zvýšená spotřeba omamných látek, jako i rozsah a všudypřítomnost zábavného průmyslu? Není snad přesvědčivější důkaz toho, že naše životy jsou dnes prosycené nudou, než to, „jak velký důraz klademe na originalitu a inovaci?" (s. 27). Není v současné západní společnosti už možná chronickým problémem také to, že „klademe větší důraz na to, do jaké míry je něco zajímavé, než na to, jakou to má hodnotu?" (s. 27). Není nuda jenom záležitostí nenaplněných (a nenaplnitelných) tužeb, a to zejména tužeb po zážitcích, zajímavostech, jako i dobrodružstvích, hazardu a „adrenalinu"? A neukazuje se nakonec, že nuda nesouvisí ani tak s dostatkem volného času (stejně jako s jeho nedostatkem), se zahálkou a leností (stejně jako s aktivitou a činorodostí), jako spíše se ztrátou smyslu? A není nuda jenom útěkem před takovým „ne-smyslným" životem, před životem v povrchnosti a průhlednosti, před životem, který se jako nenaplněný staví k vlastní smrtelnosti indiferentně či až přímo ignorantsky? Jak to formuluje autor:

„Nuda je úzce spjatá se smrtí, avšak jedná se o sepjetí paradoxní, neboť hluboká nuda je svým způsobem smrt a smrt se zároveň jeví jako jediné možné a úplné skoncování s nudou. Nuda souvisí s věčností a nicotou. Je to smrt za živa, ne-život. V ne-lidskosti nudy se nám zjevuje naše vlastní lidskost" (s. 38).

V druhé kapitole, v „příbězích nudy", Svendsen začíná analýzou pojmu acedie - jakousi „předmoderní nudou", která se sice objevuje už v antice, ale svého vrcholu dosahuje v křesťanském středověku. V tomto období představuje pojem acedie závažný, smrtelný hřích, z kterého pramení hříchy ostatní. Avšak rozdíl mezi tímto předmoderním pojmem a nudou je v tom, že acedie je konceptem morálním a vztaženým jednotlivci či k úzkému okruhu lidí, kdežto nuda je pojmem, který se používá zejména při označení psychických stavů člověka a může postihovat jak jednotlivce, tak i masy. V dalších podkapitolách autor popisuje vývoj pojmu nuda u takových myslitelů, jakými byli např. B. Pascal, I. Kant, S. Kierkegaard, A. Schopenhauer či F. Nietzsche. Kromě hájemství filosofů se Svendsen zabývá nudou i jako literárním tématem či motivem různě ztvárněným a to v dílech takových spisovatelů a výtvarných umělců, jako W. Lovell, S. Beckett, J. G. Ballard, A. Warhol či B. E. Ellis. I tady se ukazuje, že nuda představuje pro literární postavu (či jejich autory) absenci smyslu.

Třetí část knihy, pro nefilosofického čtenáře zřejmě nejnáročnější, je zaměřená na fenomenologickou analýzu pojmu nuda v díle německého filosofa M. Heideggera. Ten vnímá nudu jako jedno z možných „naladění" Dasein (speciální Heideggerův termín, kterým označoval lidskou existenci, tedy takové jsoucno, kterému jde v jeho bytí o toto bytí samo). V situaci hluboké existenciální nudy je Dasein vyprázdněné, „beze smyslu", všechno se mu jeví být lhostejné, zbytečné. Tím se Dasein ale dostává do specifické zkušenosti, jelikož je to zkušenost, kdy se

„nahé já (...) setkává se sebou samým jako já, které je zde, a které je ponecháno samo sobě napospas" (s. 115).

Tím se Dasein sobě otevírá, zakouší vlastní možnost svobodné volby a autentické formy existence. Tím se nuda stává pro Heideggera vlastně pozitivní možností, radikálním bodem, který dokáže vyvolat zásadní změnu ve způsobu lidského života a to i směrem k filosofickému životu a k tázání se po bytí. Svendsen ale Heideggerovu koncepci podrobuje kritice, jelikož směr, kterým Heidegger kráčí, je sice transgresivní (hranice tradiční filosofie překračující), ale tím, že se Heidegger snaží nudu překonat, dochází ke svému omylu. Svendsen vidí možné řešení ne v pokusu o překonání nudy, ale v možnosti jejího přijetí! Závazek našeho života vnímá ve vztahu k tady a teď, v závazku vůči konkrétnu (a ne vůči bytí)!

Poslední kapitola je autorovým rozvedením myšlenky, že

„nuda může vytvořit prostor pro sebereflexi a stát se tak zdrojem poznání..." (s. 123) a že„... díky ní můžeme lépe poznat, jak ve skutečnosti žijeme" (s. 125).

Nuda tady není jenom něčím negativním a otupujícím, ale i stavem, z kterého se náš pohled na svět mění, mění se jeho interpretace i hodnocení a tím má v sobě obsažený pozitivní potenciál:„Nuda vytrhuje věci z obvyklých souvislostí..." (s. 133), může vytvořit podmínky pro nový prostor a tím i pro nový smysl. „Nuda silou vlastní negativity dává příležitost k pozitivnímu převratu" (s. 133). „Morální aspekty" nudy autor hledá v souvislostech a vzájemných vztazích nudy a lidských dějin, nudy a smrtelnosti, nudy a samoty, nudy a možnosti svobodné volby - což jsou všechno témata existenciální, tedy bytostně lidské. Poslední podkapitola knihy je úvahou o vztahu nudy a dětství/dospělosti. Tady Svendsen dospívá k formulaci, že:

[d]ospět znamená přijmout, že život nemůže být navždy kouzelné dětství, že život je do jisté míry nudný, ale zároveň to také znamená pochopit, že s tím lze žít. Tohle sice nic neřeší, ale mění to problém" (s. 142).

Na knize Malá filosofie nudy je sympatické nejenom samotné zanícení a erudice autora, ale i výběr množství příkladů a ilustrativních situací jak z umění, tak i z každodenního života. Sympatické je také to, že kniha - i když jde o knihu filosofickou! - nenudí (resp. autor této recenze se při jejím čtení nenudil ani jednou) a nepředstavuje tak oddechové čtení jako jenom rychlý a jednoduchý únik před nudou. V závěrečné kapitole Svendsen, mimo jiné, cituje i výrok britského filosofa B. Russella, který zní: „Generace, která nevydrží nudu, bude generace malých lidí" (s. 133). Přál bych si, aby generace čtenářů této knihy měla sílu nejenom se nudě vzepřít, ale ji i přijmout, snažit se ji pochopit a vyrovnat se s ní...

Timko Marek. Unudit se k smrti... nebo ke smyslu?. Inflow: information journal [online]. 2011, roč. 4, č. 12 [cit. 2011-12-07]. Dostupný z WWW: <http://www.inflow.cz/unudit-se-k-smrti-nebo-ke-smyslu>. ISSN 1802-9736.

Svendsen, Lars Fr. H.: Malá filosofie nudy

iLiteratura.cz, 6. prosince 2001, autorka: Jan Lukavec

Malá filosofie nudy
Lars Fr. H. Svendsen
: Malá filosofie nudy. Přel. Ondřej Vimr. Kniha Zlín, Zlín, 2011, 184 s.

Lars Svendsen (1970) je doktor filozofie působící na Univerzitě v Bergenu. Napsal už devět knih, přeložených prý do skoro třiceti jazyků (například Filozofii zla, Módu – filozofický esej či knihuČlověk, morálka a geny. Kritika biologismu). Letos vyšel český překlad i jeho nejslavnější knihy: Malá filosofie nudy.

Je nuda „krotká touha bez předmětu“, jak říkal Schopenhauer? Nebo „bestiální a nepopsatelná útrapa“ (Dostojevskij) či „útok času na naši představu o světě“ (J. Brodskij)? Nebo snad vzniká „v případě nesouladu mezi časem věci a časem, v němž se s ní setkáme“, jak navrhuje autor? Ve své knize Svendsen zkoumá podstatu nudy, pokouší se o klasifikaci jejích různých druhů a sleduje i její vývoj v lidské historii. Souhlasně cituje R. Nisbeta, podle něhož je člověk se svojí schopností nudit se jedinečným živočichem: „Se všemi formami života máme společnou apatii, ale apatie a nuda jsou dvě různé věci. Nuda je daleko výše na stupnici soužení než apatie a zřejmě pouze člověk má tak vysoce vyvinutý nervový systém, že je nudy vůbec schopen. V rámci lidského druhu je jejím přepokladem přinejmenším normální mentální stupeň, debil se může dostat do stavu apatie, ale ne nudy.“

Kořeny nudy nachází autor ve středověkém konceptu acedie a pozdější melancholii, ústředním fenoménem se ale podle něj stává až v moderní době: když se rozpadají tradiční struktury, které byly zdrojem smyslu, roste význam nudy. Svendsen přitom souhlasí s M. Kunderou, z jehož románu Totožnost obsáhle cituje: „Množství nudy, pokud je nuda měřitelná, je dnes mnohem vyšší než dřív. Protože za starých časů nebyla povolání vůbec myslitelná bez citového zaujetí: rolníci s láskou k půdě, ševci, kteří znali nazpaměť nohy všech lidí ze své vesnice; počítám, že i vojáci tehdy zabíjeli vášnivě. Smysl života pro ně nepředstavoval žádnou otázku, byl s nimi, úplně přirozeně, v dílnách, na polích. Každé povolání vytvořilo vlastní mentalitu, vlastní způsob bytí. Dnes jsme všichni stejní, sjednocuje nás společná lhostejnost k naší práci.“ V modernitě je podle Svendsena subjekt „osvobozen od tradice a nové struktury musí hledat sám. Moderní subjekt hledá smysl prostřednictvím transgresí různého druhu, s každou další je na tom však hůře.“ Velkou pozornost věnuje autor romantismu, s jehož dědictvím se podle něj stále vyrovnáváme. Pokud sociolog Z. Bauman tvrdí, že v době postmodernismu „je velmi snadné vybrat si identitu, ale není o nic jednodušší si ji udržet,“ pak se podle Svendsena mýlí, protože to, co Bauman popisuje jako postmodernismus, je „ve skutečnosti romantismus, který plně rozvinul své sebezničující možnosti“.

Jako příklad romantického přístupu k životu si autor volí Příběh Williama Lovella od L. Tiecka. Jeho hrdina se domáhá toho, aby ho svět uspokojil, aby byl zajímavý, ale „nenachází nic pozoruhodného“, jeho „duch prahne po něčem novém, jedna věc má vytlačit druhou…, a je z toho snad nakonec něco jiného než nudné opakování stále téhož?“ Tieckova postava obhajuje totální relativismus, v němž se všechno odvíjí od osobní spokojenosti: „Své veškeré naděje spojuji s tímto životem, onen svět – ať už je, jaký chce – nechci kvůli nějakému snu přijít o žádné požitky.“ William uvažuje v duchu Kantova pojetí autonomie, podle něhož si rozumné bytosti samy stanovují morální zákon, jeho sebedesktruktivní radikalizace autonomie ovšem nezná hranic, a proto může vést pouze k nudě, „nic totiž není tak nudné jako nekonečno bez hranic“. Žije od okamžiku k okamžiku, současnost neváže k minulosti ani k budoucnosti, a z toho důvodu si podle autora nedokáže vybudovat „předivo souvislostí, na němž by mohl stavět svoji identitu“.

Podobný typ hrdiny poté autor sleduje i v dílech mnohem pozdějších, vzniklých ve 20. století: u S. Becketta a v Americkém psychu Breta Eastona. Hlavní hrdina Eastonovy knihy Patrick se sice dopouští nesrovnatelně více vražd (kniha také vznikala v jiné době), jinak ovšem jsou si William a Patrick blízcí přístupem ke světu, v němž hraje hlavní roli nuda a transgrese, v nudě se přímo utápí a utíká k všemožným bestialitám v marné naději, že ji překoná. Přitom je v tomto svém úsilí dokonale zaměnitelný, takže si ho v románu všichni stále s někým pletou (na totéž ostatně poukázal ve své recenzi i R. Olehla). Dále se autor věnuje knize (a filmu natočeném na jejím základě) Bouračka, jež podle něj také dokládá, že ve světě prázdnoty se „extremismus jeví jako lákavá alternativa nudy“. Tu se hrdinové pokoušejí překonat i pomocí kultu sexu, jehož síla je stupňována vzrušením z automobilových bouraček (protože sex samotný je také nudný: hrdina vzpomání na „poslední vynucené orgasmy“ s jeho manželkou, kdy „netečné semeno“ proteklo jeho „znuděnou pánví“ do její vaginy). Tato totální rozkoš pak může ústit jedině do smrti: těžko totiž chápat takovou rozkoš „jako něco jiného než náhražku Boha, přičemž ve smrti oboje splývá v jedno“. Další kapitola se týká A. Warhola, jehož umění autor interpretuje ve smyslu výjevu z filmuŽivot Briana. V něm Brian volá na své nechtěné následovníky: „Každý jsme individualita,“ což po něm ale masa lidí jen bezduše a „stádně“ opakuje. Pointa spočívá v tom, že jakékoli porušení individualistické ideologie jako takové by pak spočívalo v paradoxním prohlášení „Nejsem individualita!“, a právě takto by se podle autora dal charakterizovat Warholův život i dílo. Umělec se podle Svendsena domníval, že když se stane přímočarým odrazem okolí, když zapomene, co bylo dřív, vyhne se strastem a zklamáním života. Warhol prý byl přesvědčený, že nudu přináší trvalost, kterou lze překonat pomocí nového. Ze všeho nového se ale stane rutina a následně opět nuda, dodává autor.

Nuda je tedy podle Svendsena v moderní civilizaci naším osudem, přitom ovšem autor nedochází k tak dramatickým závěrům jako třeba zmiňovaný Nisbet, podle kterého by se nuda „mohla stát největším zdrojem neštěstí člověka západní civilizace. Nejjistějším a nejpravděpodobnějším osvobozením se od nudy by – zdá se – mohla být jedině katastrofa.“ Naopak autor souhlasí s výrokem B. Russella, že „generace, která nevydrží nudu, bude generace malých lidí“. Nudu je tedy dle autora třeba přijmout coby „nevyhnutelný fakt, coby gravitační sílu života“. Jak přiznává, žádné grandiózní řešení to není, „problém nudy ale žádné řešení nemá“. Svendsenova kniha sama přitom vzhledem ke svému námětu rozhodně není nudná, naopak je až překvapivě čtivá, a rozhodně by stálo zato vydat i některou z dalších autorových knih.

Fr. H. Svendsen: Nudíte se? Ani mýval nepomůže…

Kultura21.cz, 4. prosince 2011, autorka: Veronika Jurčová

Co je to nuda? Co člověka vlastně ochromuje, když nás přepadne? Kdy a proč se objevila? Jaký je rozdíl mezi hlubokou nudou a depresí? Proč nelze nudu překonat silou vůle a nezbývá, než ji přijmout jako nevyhnutelný fakt? Esej norského badatele a spisovatele Larse Fr. H. Svendsena Malá filosofie nudy, kterou v listopadu vydalo nakladatelství Kniha Zlín, rozvíjí řadu zajímavých myšlenek na toto téma. Nemusíte se bát, nejde o žádné otravné a těžké čtení, k němuž je potřeba mít v hlavě (nebo alespoň po ruce) bichli dějin filosofie, ba ani slovník. Autor napsal text velmi čtivě. Tak, aby byl přístupný a zajímavý pro širší čtenářskou obec.

Esej má čtyři hlavní části: Nuda jako problém, Příběh nudy, Fenomenologie nudy a Mravní ponaučení pramenící z nudy. Jednotlivé kapitoly je možné číst i takzvaně „napřeskáčku“, nezávisle na sobě.

Pojmem nudy se do hloubky doposud mnoho lidí nezabývalo, a to i přesto, že ji lze považovat za jeden z fenoménů moderní doby. Protože se vyznačuje rozmanitostí a neurčitostí, vypomohl si Svendsen při psaní hned několika různými disciplínami: psychologií, teologií, sociologií a v neposlední řadě i beletrií, hudbou a filmem. V knize tak vedle zvučných jmen z dějin filosofie (Pascal, Nietzsche, Schopenhauer, Hegel, Fichte, Kant, Heidegger, Kirkegaard…) narazíte třeba na zajímavou črtu o románu Americké psycho, o Cronenbergově filmu Crash, o Andy Warholovi („Warholovy deníky nemohou v žádném případě chybět na žádném seriózním seznamu nejnudnějších knih v dějinách lidstva.“) nebo o díle Samuela Becketta. Udiví vás, z kolika písňových textů na nás nuda nenápadně „vykukuje“, a těšit se můžete i na mnohdy nečekané souvislosti, které Svendsen (o nudě – o životě) objevuje.

„Skoro každý, kdo se zabývá nudou, v ní spatřuje zlo. Přesto však lze nalézt výjimky. Johann Geod Hamann se sám označil za milovníka dlouhé chvíle, a když ho přátelé kritizovali, že je k budižkničemu, odpovídal, že pracovat je snadné, skutečně náročné je pro člověka oddávat se ryzí zahálce.

Nuda nepostihuje všechny ve stejné míře. Podle Svendsena je ale bytí převážně nudné a nuda jednou za čas paralyzuje bez výjimky každého z nás. Proto není od věci na ni být - alespoň teoreticky - připraven…

Lars Fr. H. Svendsen (1970) je norský badatel a doktor filozofie, působí na Univerzitě v Bergenu. Je autorem devíti knih, které se dočkaly překladu do bezmála tří desítek jazyků. Jeho prvním a nejznámějším dílem je právě Malá filosofie nudy (1999). Nemalou pozornost však vzbudila i jeho Filozofie zla či například pojednání Strach (2007).

Dotaz k produktu Malá filosofie nudy

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Slavné dny. 50 + 2 příběhy, které psaly historii

Slavné dny. 50 + 2 příběhy, které psaly historii (Slavné dny #1)

UPOZORNĚNÍ: Speciální nabídka pro školy - pokyny k objednávkám jsou uvedeny v sekci "Pro knihovny a školy". Kniha Slavné dny – 50 + 2 příběhy, které psaly historii přibližuje…

Pekařský učeň

Pekařský učeň

Zásadní pokroky a objevy v oblasti pečení chleba, ke kterým autor dospěl při studijním pobytu ve francouzských boulangeriích a během hodin, strávených v kuchyni kulinářské akademie.

Historie srdce

Historie srdce

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Høystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého…

Umění cestovat

Umění cestovat

Kniha Umění cestovat je jednou z řady originálních esejistických knih, které svého autora proslavily ve třiceti zemích světa. Filozof Alain de Botton se v nich obrací k základním…