Počestné příběhy | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Letní čítanka
  • Náklaďáky Volvo
  • Kruté časy
  • Noční dravec

Počestné příběhy

Počestné příběhy
Cena:
195 Kč  166 Kč
Autor:
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
80-903562-0-6
Překlad:
František Benhart, Kateřina Literová
Datum vydání:
01. 01. 2004
Počet stran / vazba:
188/brožovaná
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Počestné příběhy

Výběr z povídkové tvorby slovinského autora. V patnácti povídkách rozehrává Andrej Arko se smyslem pro sebeironii až tragikomiku běžné lidské situace, ať už je to oprava auta, předpokládaná návštěva maminky v nemocnici nebo sbírání jahod, vždy je však dovede k překvapivému finále.

"Můj život nebyl plný zvratů, tragických událostí, těžkých příběhů a nechce se mi psát o tom, co bych neprožil. Raději si všímám života všedního dne, kde lze při hlubším pohledu do nitra lidí objevovat zajímavé věci," říká Andrej Arko, který je v češtině zastoupen i v antologii slovinských povídek Promlky času. "Je v něm velká citlivost – někdo si myslí, že musí ohromit životní surovostí, ale Arko ukazuje, že život může být krásný, i když je všední," uvažuje (nedávno zesnulý) překladatel František Benhart. (MF DNES)

Úryvek: Počestné příběhy

Recenze: Počestné příběhy

Počestné příběhy poskvrněné pointou

FLEŠ, autor: Štěpán Kačena

Slovinská literatura u nás nepatří mezi nejsledovanější, Andrej Arko (narozen 1947) se navíc neřadí mezi její nejznámější autory, přesto se v knihkupectvích objevil výbor povídek tohoto novináře a překladatele. O čem Počestné příběhy vyprávějí?

Téměř vždy o Slovinsku, současném nebo nepříliš dávno minulém, občas zavítají i za hranice, ale vždy zůstanou u obyčejných civilních hrdinů a jejich každodennosti. Nabízejí vhled do slovinské reality. Očima faráře přivádějí čtenáře do slovinské vesnice, spolu s mladým restaurátorem se ocitáme ve vlaku přejíždějícím z Itálie do Slovinska, v další povídce jsme svědky setkání s emigrovavší dávnou spolužačkou na americkém letišti. Přibližně do třetiny příběhů zasahuje italské prostředí. Navštívíme slovinského přítele žijícího v Itálii, jindy se jedna z postav odmítá hlásit ke svému původu a poitalšťuje své slovanské jméno. Naproti tomu z povídek často prosvítá českým poměrům vzdálené nacionální cítění. Objevuje se osamostatněná vlast, na jiném místě chce ústřední postava hostům z ciziny dokázat, že i její malá vlast je umělecká velmoc. Celkově se Arkovy povídky vyznačují velkou tématickou rozrůzněností.

V opozici k tématické rozrůzněnosti však stojí fabulační chudost a statický syžet mnohých příběhů. Pokulhává i na přebalu avizovaná klasická závěrečná vypointovanost. V úvodních dvou povídkách spočívá shodně v křečovitě vyznívajícím náhodném setkání po letech. Pointa třetí povídky Nehoda tkví ve slovní hříčce. Hrdina, fyzik, věnující se kvantové mechanice, opraví auto známému politikovi, který v závěru prohlásí: „Však jsem věděl, že jste mechanik.“ Občas je zjevná snaha o rozuzlení za každou cenu (Překročení). Jakožto zakončení některých textů překvapí náhlá, takřka brutální zkratka. V závěru povídky Smlouva pozve na konci odstavce stařenka zájemce o koupi svého domu dál, na začátku dalšího ji novopečení majitelé domu již pohřbili. Coby mravoučná nepatřičnost působí zařazení naivistického textu Domácí pohádka. Pro příběh drastického ukončení se dostává také povídce Portrét. Slibně rozehrané pátrání po dávno ztraceném obrazu matky hlavního hrdiny je přerváno banálním odstavcem rekapitulujícím další dění. Autor jako by se náhle vzdal imaginace a spokojil se se zpravodajským výčtem faktů. Nejpřesvědčivější z patnácti vybraných příběhů je text Pohled ze sočské fronty, který se navzdory názvu odehrává na tržišti. Jeho závěr skutečně tvoří klasická závěrečná pointa dodávající ději nový význam a rozměr.

Kniha Počestné příběhy je prvním titulem vydavatelství Ing. Marek Turňa, které je členem skupiny bratislavského nakladatelství Drewo a srd. To se slovensko-slovinsko-českými styky soustavně zabývá. Na vrub nakladatelské prvotiny je třeba přičíst některé grafické nedostatky, tu čárka chybí, tu přebývá, „překlepy“ se objevují až příliš často. Bohužel je třeba podotknout, že také překlad Františka Benharta a Kateřiny Literové občas zaskřípe (Nedokázal jsem už pozvednout nad všechnu tu hmotnost, která utlačovala ducha tak dokonale...).

V doslovu František Benhart označuje za zvláštnost Arkových povídek, že nikdy nevybočují z oblasti šedého průměru, všednosti, přímo programové nevýjimečnosti. Je na místě zapochybovat, do jaké míry může být zmíněné zvláštností. Zůstává skutečností, že vystoupit ze všedního psaní o všednosti se Andreji Arkovi daří jen v některých momentech, jakkoli působivé pak mohou být. Počestné příběhy nejsou mistrovské.

S Arkem bez zbytečných gest

Slovinsko.unas.cz, autor: Aleš Kozár

Andrej Arko nepatří mezi nejproslulejší jména současné slovinské literatury. Proto je jeho výběr pro český překlad překvapivý, ale poměřováno kvalitou textu naprosto zasloužený. Arko zaujal čtenáře svými civilními nestylizovanými nenápadnými povídkami, které ve výboru převedl do češtiny František Benhart se svou dcerou Kateřinou Literovou. Benhart tak zůstává věren své pověsti překladatele, který je často v recepci ještě o krok napřed před domácí literaturou, a jeho překlady a výběr autorů se někdy stávají objevy i pro samotnou literaturu, z níž překládá.

A ještě jedna poznámka vně-textová: Arkovy povídky jsou prvním titulem, který vydává nové zlínské nakladatelství Marek Turňa. Za ním stojí mezi českými slovenisty i zájemci o dobrou literaturu již dobře známé jméno slovenského nakladatelství Drewo a srd původně z Banské Bystrice, nyní z Bratislavy, které vydalo již několik titulů i v češtině – právě díky Benhartovi např. Aleše Štegera nebo Josipa Ostiho. Jejich odvážná a velice aktuální ediční politika je v českém prostoru nesmírně žádoucí; vždyť si troufají vydávat současné evropské básníky od Slovinců po Litvu. Tož hodně zdaru!

Knížka Andreje Arka nám zprostředkovává z jeho rozmanitého díla (mj. také píše divadelní hry) jeden z populárních žánrů současné slovinské literatury – povídku. K povídce přistupuje jako celistvé formě bez jakékoli potřeby experimentovat či rovnou exhibovat. Naplňuje ji drobným příběhem, všedním, prostým, ale soustředěným a přemýšlivým. Příběhy jsou vyprávěny v ich-formě s častým užitím vzpomínky. Vypravěč se pokouší oslovit čtenáře někdy nostalgií (Konfrontace, Pohled ze sočské fronty), někdy prostou pointou – bez velkých simulaker, drastických či provokativních obrazů. Všechny texty spojuje i čas dění, kterým je více či méně současnost, s výjimečným přesahem do minulosti – do období 1. sv. války, časů socialistické Jugoslávie apod., vždy však s vazbou na dnešek.

Vzhledem k dnes převažujícímu způsobu psaní literatury je neobvyklé, že častěji než svět vyprávějícího je odkryto bohatství, odvaha a složitost jednání jiné postavy – celník v povídce Přes hranici, stařenka v Smlouvě aj. Vyprávějící dává vyniknout charakteru druhého, aniž by on sám zastiňoval vlastní hlubokomyslností a trýzněným nitrem, jak se to často i v naší literatuře děje. Vyprávějící spíše zaznamenává události či vzpomínky, ale hlavním hrdinou bývá vlastně někdo jiný. Vyprávějící postava a hlavní postava jsou jedno jen málokdy, např. v povídce Numerus clausus farář, který shání peníze na opravu svého kostelíka a získá je od podivného mecenáše za domnělou pomoc-protekci při přijetí jeho dcery na biskupské gymnázium. A konečně třetí poznámka k vypravěči: Arko se vytrvale vyhýbá vševědoucímu vypravěči třetí osoby. Nechce předstírat, že je vše dopředu jasné. Nic není jasné. Příběh vždy vyúsťuje v překvapivou pointu – překvapivou především pro jednající postavy, nečekané setkání po letech, rozpomenutí se na svazky a přátelství již zapomenutá apod.

Autor s chutí nechává své postavy hledat a objevovat opravdovou tepající žílu jejich života, nechat z mlhy vynořit, co zahalila: „Čas pozastřel její živoucnost a skutečnost v prostoru, v němž žije. Není ve mně a já nejsem v ní. Každý máme svoji přítomnost. Každý má svůj prostor a ani náš čas není tentýž.“ (s. 88)

Jedním z nejlepších příběhů, kterým proniká Arko hluboko do chápání lidského vnímání času života, je povídka Victoria Blue, v níž se po letech setkávají dva bývalí spolužáci. V jednom setkání vyvolá nadšené vzpomínky na mládí a školu ve Šmarjích, ve druhé vzdálenou minulost časově i prostorově (příběh se odehrává v USA) a učí se překonávat lhostejnost a cizost té vzdálenosti.

Typické pro Arkův styl je časté nedovysvětlení, překrytí podstatných věcí, které tvoří čisté emoce, věcmi a slovy okrajovými, bezvýznamnými, které snad mají umlčet v člověku podstatu. Dialogy se často přidržují spíše povrchu, skládají se ze všedních slov a vět, bez velkých gest a myšlenek. Zdá se, že se říká málo. To podstatné je skryté. Nerodí to však žádná radikální zkušenost, ale jakési sebeuvědomění se, meditace nad svým vzpomínkou otevřeným vnitřním já.

Povídky se odehrávají v prostorech pro slovinskou ne zcela tradičních – velmi často se ocitáme na pomezí italsko-slovinském, mezi slovinskou menšinou v Itálii apod. Tento prostor splňuje Arkovu tendenci hledat příběh v minulosti člověka, zakrytý, zasutý. I tito „Beneški Slovenci“ mají svou národní identitu překrytou roky života v italském prostředí, o svém slovinství ani příliš neví, ani jazyk už moc neumí, snad zlhostejněli, jsou to navenek již Italové (povídky Obnova nebo Přes hranici).

Arkovy povídky jsou jakoby z nějakého mimočasí, nezdůrazňují časové koordináty příběhu. Jakoby se ostýchal vstupovat do žhavé hmoty, čelit dynamice a tektonice postmoderní společnosti. V čem lze spatřovat aktuálnost Arkových textů? Je na nich něco, co promlouvá o palčivosti současnosti?

Právě tady se pro mě objevuje u Arka největší otázka. Příběhy hovoří o pozakrývání sama sebe před světem nyní, před nutností poznat sama sebe, přijmout za sebe zásadní odpovědnost. Je i náš svět takový? Zahaluje se naše přítomnost do prázdných bublin, bezobsažných slov? Jistě, s tím lze souhlasit. Je v tom možná nějaká naše sebeobrana jako u letušky ze Šmarjí ve Victorii Blue. Ale u smířlivého Arka nenacházím pozitivní snahu o vysvobození z tohoto sevření prázdnotou vlastní duše, vymanění se ze snahy po bezbolestnosti vlastního bytí.

Na druhé straně nelze Arkovi upřít nenápadné mistrovství v povídce. V povídce, která je o smutku, trápení, ale i radosti a ironickém pousmání (Nehoda). Stačí mu zůstat takovým. Snad je to dáno Arkovým pokornějším postojem ke slovu a příběhu, k literárnímu textu vůbec a literatuře jako takové. Rád zůstává tím tázajícím se vzadu, nenápadným, bez zbytečných slov, balastu, bez afektu i řvavých barev.

Dotaz k produktu Počestné příběhy

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Moje první sebevražda

Moje první sebevražda

Román, či spíše soubor deseti povídek, Moje první sebevražda (2006) je kniha o touhách a přáních, o zapomenuté chuti dětství a mládí, o výchově, která má sílu ovlivnit celý…

Mourkova cesta

Mourkova cesta

Během občanské války v Bosně a Hercegovině utíká kocour Mourek z vybombardované vesnice Mesič za svou uprchlou rodinou. Mourek má jediný cíl, získat zpátky, co mu právem patří:…

Poslední večeře

Poslední večeře

Děj románu se odehrává během jednoho dne v Gdaňsku, v blíže neurčené, avšak blízké budoucnosti. Ve městě došlo k řadě změn: několik ulic bylo opět přejmenováno, vedle kostelů…

Mercedes Benz

Mercedes Benz

Milý pane Bohušku, a tak zase život udělal mimořádnou smyčku…, tak začíná i končí kniha, jejíž podtitul zní Z dopisů Hrabalovi. A Mercedes Benz je skutečně jakoby poctou Bohumilu…