Muzeum opuštěných tajemství | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Vánoce
  • Zloděj luridia
  • KZNV
  • Důl

Muzeum opuštěných tajemství

Muzeum opuštěných tajemství
Cena:
399 Kč  339 Kč
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-90-3
Překlad:
Rita Kindlerová
Datum vydání:
04. 03. 2013
Počet stran / vazba:
brožovaná
3.91 / 256
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Muzeum opuštěných tajemství

Román nejvýznamnější ukrajinské autorky Oksany Zabužko přináší rodinnou historii páru, který svede dohromady stará fotografie několika vojáků UPA (Ukrajinské povstalecké armády). Dvojice je k sobě přitahována paralelními sny, které jako by již prožil někdo jiný. Hlavní hrdinka Daryna chce odkrýt osud pratety svého přítele Adriana. Ta za tajemných okolností zahynula během bojů UPA se sovětskou mocí. Příběh se prolíná s osudy dalších lidí, ať už na konci války, či v současnosti. Paralelní osud Adrianovy tety prožila v současné době i Darynina kamarádka, malířka Vlada.

Jde o přelomovou knihu v historii ukrajinské literatury. Nejedná se ani tak o historii UPA, ale o lidskou paměť, nucené zapomnění, přerušení přirozeného běhu věcí a životů, které sovětská zvůle likvidovala nejen fyzicky – lidskou důstojnost ponižovala tím nejbrutálnějším způsobem. Ukrajinci měli ztratit jakékoli ponětí o existenci vlastní rodiny, vesnice, národa…

Úryvek: Muzeum opuštěných tajemství

Recenze: Muzeum opuštěných tajemství

Blyštivé třpytky na dně jámy

Knihožrout.cz, 25. června 2013, autor: Marek Jančík

Literární trh vyzdvihující své produkty dle míry náročnosti vytváří ve spojení s žánrovými kategoriemi nepsaná pravidla ohledně optimální délky románů, kterou je schopný většinový čtenář "učíst". "Velký román" pak lze popsat coby dílo rozsáhlé nikoli nezbytně počtem stran, ale spíše plochou svého záběru a komplexním zachycením těžko postižitelných vzorců rozmanitých úrovní lidské existence. Jako takový je již ze své podstaty nekompromisní. Uchopit zrcadlení společenských vztahů, nálad, situací v širokém geografickém či historickém kontextu je pro spisovatele úkol nadmíru obtížný. Odbornou i laickou veřejností uznávaná ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko se o takovou kroniku či jakýsi národní "silva rerum" pokusila. Rozsáhlá próza Muzeum opuštěných tajemství vyvolala na Ukrajině řadu rozporuplných reakcí. V širokém čtenářském spektru vzbuzuje nadšení přesností a zevrubností autorčiny analýzy ukrajinské historie i současných poměrů, avšak sklízí i kritiku za zbytečnou rozsáhlost s doporučením sestřihu.

Banderovci

Kniha střídavě proplouvá současností a obdobím krátce po válce, kdy UPA (Ukrajincká povstalecká armáda jejíž členové byli podle předsedy OUN Stepana Bandery často označováni jako Banderovci) působila na Volyni a Haliči až do roku 1947, kdy bylo její jádro rozprášeno během akce Visla. Reportérka Daryna Hošcynská pátrá po identitě a osudech čtyřech členů UPA, s jejichž existencí se cítí být tajemně spřízněna poté, co narazí na jejich společnou fotografii pořízenou krátce před násilnou smrtí celé skupiny odbojářů. Darynin přítel Adrian Vatamaňuk, který zanedbal akademickou kariéru, aby se mohl věnovat obchodování se starožitnostmi, je navíc prasynovcem Oleny Dovhanivny, tedy jedné ze čtyř vyfotografovaných osob. Pouto mezi Olenou a jejím banderovským přítelem (jakýmsi Adrianovým minulým alteregem) se nějakou tajemnou historickou spřízněností analogicky promítá do vztahu Daryny a Adriana. Noření se a odkrývání souvislostí se pro reportérku a jejího partnera stává prostředkem k poznávání sebe sama. Životy mrtvých se skrze Adrianovy sny stále více vtírají do současné existence, až se zdá, že dochází ke střetávání dvou světů na jedné časové úrovni. Spříznění je navíc umocněno střídající se polohou vypravěče: vyprávění z pohledu Daryny přechází do pozice Adriana a jeho linie se zase střídá s líčením odbojářského druha. Hlavní sestavu doplňuje řada vedlejších postav, z nichž významný kontrapunkt k dvojici současných hrdinů tvoří hvězdný pár malířky Vlady a poslance Vadima.

Ukrajinské zásvětí

Pojímání literárního časoprostoru coby palimpsestu může připomenout prózu Daniely Hodrové. Tu může ostatně asociovat i autorčin vytříbený jazyk plný nevšedních obrazů. V případě Oksany Zabužko se ovšem prolínání vrstev paměti naplňuje skrze prvky fantastické prózy: podivné telefonní hovory vyznívají, jako by se do sítě napojili duchové, kteří již předtím zabydlili prostor snů. Zápletka tak vede k evokaci metafyzického přesahu: duchové předků se starají o věci, které zůstaly nedořešeny. Lidé a jejich osudy jsou propojeny na hlubší, než jen na materialistické rovině. Nadpřirozené hledisko text však spíše naznačuje, aniž by jej hlouběji zpracovával, neboť tematicky knize dominuje sociologický a historický úhel pohledu na Ukrajinu, v němž autorka díky své erudici exceluje. V předmluvě Oksana Zabužko uvádí, jak ji vyděsila slova Milana Kundery pronesená během rozhovoru s Philipem Rothem roku 1980: "Češi mohou jako národ v blízké budoucnosti jednoduše zaniknout a svět nehne ani prstem. (...) Jak se to už stalo čtyřiceti milionům Ukrajinců."Autorčina snaha se tedy zaměřuje na rekonstrukci národní paměti, jež by neměla být nikdy ztracena. Motivy amnézie a "časové schránky" kniha celkem jasně vyjadřuje již svým názvem. "Tajemství" však má v textu především svůj specifický jinotajný význam daný dětskou hrou "na tajemství": dívka shromáždí drobné předměty, jejichž blyštivost a barevná pestrost symbolicky reprezentuje vysokou hodnotu a na skrytém místě je zakope. Umístění pokladu sdílí jen se svojí nejlepší kamarádkou (v této rovině zastoupenou malířkou Vladou). Hloubení a rozkrývání dávno zapomenutých věcí i událostí představuje tematický surogát autorčina románu, k čemuž jsou odpovídajícím způsobem rozděleny i jednotlivé kapitoly představující imaginární místnosti muzea.

Citová výchova

Vzhledem k velkému rozsahu sedmi set stran se v knize překvapivě zase tak moc "velké historie" neodehrává. Text, odvíjející se v dlouhých pasážích vypravěčova proudu vědomí, sklouzává k zaznamenávání mnoha subjektivních postřehů a banalit prostupujících vnitřní život ústředního páru. Těžko říci, zda je autorským záměrem spíše znázornění historicko-společenského prizmatu s pozadím psychologické vztahové drobnokresby, či naopak. Spisovatelka v předmluvě rovněž uvádí, že román má před historií a faktografií výhodu pronikání k podstatě, jelikož se nemusí přesně držet faktů, ale může z rekonstrukce dějin pouze vycházet. Ono hledání podstaty je ovšem v případě Muzea zastřeno unikáním do jiného žánru: archeologie kultury se mění v archeologii citů.

Na druhou stranu se autorčina snaha o celkový nadhled drží na rovině formální - pluralitou pohledů a výpovědních prostředků. Nejde jen o množství střídajících se vypravěčů. Ich forma střídá er formu, kapitola psaná ve stylu žurnalistického rozhovoru je vystřídána expresivností vnitřního hlasu, "zvukovým záznamem" či objektivizujícím popisem. Dílo tak může připomenout barokně rozbujelé romány na způsob Roberta Bolaña (Divocí detektivové, 2666) nebo třeba Plechový bubínek Günthera Grasse, u nichž stylistická barvitost a rozmáchlost velkého počtu stran rovněž není překážkou čtivosti. Ve výsledku pak text Oksany Zabužko působí poněkud nesevřeně či roztříštěně - snad je to tím, že svět v jeho celku nelze beze zbytku pochopit. Hledisko "neuchopitelnosti" se však brání její snaze uzavřít vše do jakéhosi osudového sepětí (paměť se přenáší, skutky nezůstanou zapomenuty, role jakéhosi božstva-dohlížitele).

Rozpadlý rubín

Autorčin nekompromisní přístup ve směru širokého uchopení tématu a tendence k propojení subjektivního prostoru s objektivním ovšem zasluhují obdiv, stejně jako její bohatý jazyk a stylistické schopnosti. Z celkového pohledu však dílo vyvolává rozpaky: hypertrofované množství detailů působí místy jalově a nadbytečně, přestože se kniha jeví, jako by i sebenepatrnější část měla nést hlubší význam. V tomto momentu úsilí vše podřídit jednotě selhává. Text jakoby neustále naznačoval hlubinný ponor, ale byl ze své vnitřní podstaty nadnášen korkovou vestou zploštění. Vůdčí hrdinové také nepůsobí příliš životně - jakoby se v nich prostřednictvím různých projevů střídala jedna a táž osoba. Jejich promluvy vyjadřují totožný světonázor (pakliže lze považovat souhrn postřehů, tužeb, sympatií a moralizování za světonázor). Otázkou zůstává, zda to způsobuje autobiografický vklad autorky, která přes snahu rozptýlit se do několika postav nedokázala překročit svůj vlastní stín. Panuje zde jistý schematismus s nádechem didaktičnosti ústící v jakousi všeobjímající verzi ponaučení, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Z celé knihy vyvstává obrovská potřeba vyhranit se, ukázat společenské nešvary a zaujmout k nim jednoznačné stanovisko. Spisovatelčiným nepřehlédnutelným schopnostem navzdory je tudíž její velkolepě rozehrané dílo s množstvím faset nakonec bohužel strženo do singularity moralizování.

Co se týče samotného českého vydání, chtěl bych upozornit jen na jednu překladatelskou drobnost. Překlad Rity Kindlerové je kvalitní, text se dobře čte ani řada metaforických či obtížnějších pasáží netrpí kostrbatostí konstrukce. Nejsem si ovšem jist nadužíváním výrazu "kurňa", který na mě pokaždé vyskočil se značnou nepatřičností. Nevím, které autorkou zřejmě hojně užívané ukrajinské slovo zastupuje, nicméně český ekvivalent v tomto případě působí podivnou dětinskostí, která se chce vyjádřit hrubě, ale na poslední chvíli si to rozmyslí červenajíc se pod káravým pohledem rodičů.

Zábavu hľadajte v inom múzeu

Tyzden.sk, 3. května 2013, autor: Ľubomír Jaško

Tento ukrajinský vývozný artikel na rozdiel od lacných cigariet nepotrebuje podplatených colníkov ani pašerácke tunely. Jediným ohrozením je nezáujem. Oksana Zabužko si pozornosť zaslúži. Dejiny a súčasnosť zakódované v próze ukrajinskej autorky majú k našim bližšie ako Užhorod k Čiernej nad Tisou.

Kultúrne „obchodovanie“ s veľkou krajinou na východe je na škandalózne nízkej úrovni. Cítime sa byť nadradení nad lacnými robotníkmi, ktorí prefičia Slovenskom na ceste za pražskými lešeniami. Rusi a Ukrajinci sa nám zlievajú do jednej masy, a pritom práve Ukrajinci žijú - podozrivo podobne ako my - dovŕšením národnej emancipácie a hľadaním zmyslu v ére mafiánskych zbohatlíkov parkujúcich s megadžípmi na chodníkoch v uličkách Kyjeva.

Oksana Zabužko je ukrajinskou literárnou hviezdou. Vstupuje do debát, provokuje nové polemiky a plní úlohu morálnej autority (tú, o ktorú novodobí skladatelia príbehov už dávnejšie prišli). Vďaka štipendiu strávila niekoľko rokov v Spojených štátoch a Anglicku. Román Poľný výskum ukrajinského sexu (1996) sa stal bestsellerom a 700-stranový román teraz vychádzajúci v zlínskom vydavateľstve je hrdo označovaný za najlepšiu ukrajinskú knihu ostatných dvadsiatich rokov.

Pamäť národa potrebuje vyrozprávané príbehy viac ako ústavy. Samotná autorka to v predslove vyjadrila s absolútnou presnosťou: „Uplynulých dvadsať rokov je obdobím nášho ťažkopádneho, bolestivého a prácneho vyhrabávania sa z nebytia a zabudnutia, z masového hrobu, ktorý sme ešte neočistili a správne nepopísali, tak desivo megalomanská bola jeho veľkosť.“

Tento príbeh začína fotografiou. Vyštudovaný fyzik a teraz šikovný obchodník so starožitnosťami Adrian prežíva krásne okúzlenie z Daryny. Daryna je známa televízna tvár, moderuje obľúbený program o novodobých hrdinoch a je profesionálkou na kladenie otázok.

Fotografia niekoľkých vojakov Ukrajinskej povstaleckej armády z roku 1947 otvára cestu do Adrianovej rodinnej kroniky, ktorá je iba malým útržkom zakrvavenej ukrajinskej histórie. To, čo sa odohralo v jednom bunkri protisovietskych povstalcov dostáva svoju paralelnú súčasnú verziu. Opakujú sa skúšky charakterov, zrady, hrdinstvá i pokušenia.

Nemožno prepočuť neodbytnú otázku: Aký bol zmysel všetkého? Ukrajinci sa po desaťročiach sovietskeho teroru, po hladomore a krutostiach, na ktoré fantázia súčasníka nestačí, dočkali nezávislosti a zdanlivej slobody. Moc si ale znovu prisvojili bezcharakterní zbohatlíci. Agenti sa úspešne zapojili do nových štruktúr moci, intríg a obchodov.

Lekcie, ktoré čitateľ dostáva od reality spolu s Darynou, sú žiaľ univerzálne - minimálne pre náš postkomunistický svet. Partner Daryninej priateľky - výtvarníčky, ktorá zahynula v aute - to ako príslušník novej ekonomickej a politickej elity pri koňaku povedal zrozumiteľne: „Stanoviská? Presvedčenie? To sa hodilo v devätnástom storočí. A rozdiel medzi ľuďmi? Ako vždy - jedni majú viac peňazí, iní menej.“

Zabužko napísala román až do prasknutia preplnený históriou i súčasnosťou, obrazmi vzťahov (mužsko-ženských, spoločenských i národných) a spytovaním svedomia. Neukrajinský čitateľ je vtiahnutý do „národných“ bolestí tohto národa s nevídanou intenzitou. Ukrajinská prozaička odkrýva minulosť zaprášenú nánosmi klamstiev a cynizmu. Ozbrojený boj za nezávislosť, v ktorom existovali iba nepriatelia (nacisti, Poliaci a Rusi), nepozná jasné situácie. Každé rozhodnutie v sebe skrývalo budúcu krv, poníženie, zradu či prehru.

Opustené tajomstvá sú smutné dvojnásobne. Ak sa o tajomstvo nikto nezaujíma, príde o posledné zvyšky príťažlivosti. Jedine odkrývaním tajomstiev sa naplní ich skrytý význam. Je to proces a namáhavá fuška, zábavu treba hľadať v iných múzeách. Viem si Oksanu Zabužko pri poslednej stránke knihy predstaviť úplne vyčerpanú. Je však zrejmé, že nakoniec túto výzvu zvládla.

Jak jsme vytunelovali Ukrajinu i její duši

Novinky.cz, 22. dubna 2013, autor: Stanislav Dvořák

V češtině vyšel román možná nejvýznamnější žijící ukrajinské autorky Oksany Zabužko, nazvaný Muzeum opuštěných tajemství. Autorka nelichotivý obraz historie i současnosti ukrajinské vlasti odhaluje prostřednictvím milenecké dvojice Daryny a Adriana.

Z jednoho pohledu na černobílou válečnou fotografii rozplétá Zabužko svůj složitý a velmi rozsáhlý příběh o ukrajinské povstalecké armádě (UPA), Rusech, Němcích a hlavně současných obyvatelích Ukrajiny, kterým se historie nepěkně plete do života.

Ukrajinu líčí jako vytunelovanou zemi plnou lidí se špatným svědomím - manažer televize se kroutí jako had, když má přiznat, že kryje nechutný sexuální byznys, rázovitý poslanec zase kryje zlodějiny tak obrovské, že je lepší to nevědět, a výtvarný kritik je bývalý agent KGB.

Všem se tu minulost plete pod nohy. Zabužko pomalu a šťavnatě odhaluje spletité cesty rodin hlavních postav, reportérky Daryny a jejího Adriana. Různé podrazy, msty a nenávisti se vršily, jak dějiny válcovaly „nárazníkovou“ zemi mezi Ruskem a západnější Evropou. Lidé bojovali za svobodu s jedněmi proti druhým a zanedlouho s druhými proti prvním...

Není zhnusena jen historií, ale především současností

Ukrajinská média z upřímného nadšení 90. let brzy vystřízlivěla a Daryna raději odchází z televize po nechutném rozhovoru s ředitelem, který kašle na novinářskou profesionalitu. Natočí nezaměstnaná reportérka ještě někdy film o pratetě svého přítele, která zahynula během bojů UPA se Sověty? A zajímá to vůbec někoho? Ptá se sama sebe.

Oksana Zabužko je filozoficky zaměřená autorka. Své úvahy o politice a novinařině doplňuje i rozborem vztahů erotických - postupuje ovšem zcela jinak než třeba Kundera. Ten neúnavně a se stoickým klidem rozpitvává emoce jako chladný vědec žábu - naproti tomu Zabužko je jako uragán, vypjatě subjektivně komentuje pohnutky té či oné postavy, sexuální zážitky, pečlivě chráněná tajemství. Ponechme raději na genderových chytrolínech, aby rozhodli, jestli je to tím, že je žena, nebo spíše tím, že my Češi jsme klidnější než Ukrajinci.

Se zvlášť zlou ironií pohlíží autorka na dvacetileté ukrajinské „novinářky“, které mají dlouhé nohy, krátké sukně a na všechno dokonale nacvičené odpovědi, ale jakoby neměly vlastní duši. Neumějí ani rozlišit pojmy dobrý novinář a úspěšný novinář...

Autorka v románu zdařile střídá perspektivy, používá vyprávění v mužské i ženské ich-formě. Je zkušenou psycholožkou, zejména pokud jde o ženské postavy, ale přece jen ve své emotivnosti někdy ujede. Třeba rezolutně tvrdí, že ženy jsou mezi sebou solidárnější než muži - že prý na kamarádku všechno neprásknou. Skutečně?

Celkové hodnocení: 75 %

Dotaz k produktu Muzeum opuštěných tajemství

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Jugolaboratorija: Antologie postjugoslávské prózy

Jugolaboratorija: Antologie postjugoslávské prózy

Literatura, která dnes vzniká na území mluvícím velmi podobným jazykem s řadou podvariant (Bos­na a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko a Srbsko), přežila téměř úplné přerušení…

Mourkova cesta

Mourkova cesta

Během občanské války v Bosně a Hercegovině utíká kocour Mourek z vybombardované vesnice Mesič za svou uprchlou rodinou. Mourek má jediný cíl, získat zpátky, co mu právem patří:…

Moje první sebevražda

Moje první sebevražda

Román, či spíše soubor deseti povídek, Moje první sebevražda (2006) je kniha o touhách a přáních, o zapomenuté chuti dětství a mládí, o výchově, která má sílu ovlivnit celý…

V tobě ožiju

V tobě ožiju

Těkající a zároveň intenzivně svůj je slovinský básník Iztok Osojnik. Je autorem nezvyklé poezie: čtenáře doprovází na řadu míst Evropy i za moře, projde se po řeckých…