Co by byl chlap bez fousů | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Letní čítanka
  • Náklaďáky Volvo
  • Kruté časy
  • Noční dravec

Co by byl chlap bez fousů

Co by byl chlap bez fousů
Cena:
199 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-00-2
Překlad:
Jaroslav Otčenášek
Datum vydání:
24. 01. 2008
Počet stran / vazba:
198/brožovaná
3.88 / 502
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Co by byl chlap bez fousů

Děj knihy se odehrává v zapadlé vsi v dalmatských horách, kam turisté nejezdí a lidé jsou tu „odsouzeni“ žít jen mezi sebou. Postupně se seznamujeme s řadou typických postav chorvatské současnosti: alkoholik, neukojená vdova, bohatý emigrant, dítě z Německa, místní rozumbrada, kněz-alkoholik, řada všeumělů a všeznalců apod. Snad chybí jen bývalý komunista a mozaika by byla úplná. Tomić velmi přesně postihuje všechny možné nešvary a stereotypy obecně vesnického života, ale i konkrétní chorvatská specifika. Většina příhod a zápletek je úsměvná, nicméně při hlubším zamyšlení spíše tragikomická. Život na dalmatském venkově totiž opravdu žádná idyla není. Neuvěřitelné historky, které si čte jedna z postav – Josip zvaný Miguel – v černé kronice, nám připomínají Švejkovy vyprávěnky, jimiž Švejk oblažoval, koho potkal. Byť se zdály absurdní a směšné, dobře zrcadlily reálný stav společnosti. A u Ante Tomiće je tomu podobně.

Úryvek: Co by byl chlap bez fousů

Recenze: Co by byl chlap bez fousů

Ante Tomić: Co by byl chlap bez fousů

A2 č. 22/2010, 27. října 2010, autorka: Štěpánka Součková

V chorvatském Smiljevu se, obdobně jako v každé jiné vesnici, všechno hned rozkřikne, bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne. Dochází tak k mnohým nedorozuměním, s nimiž si svérázné postavy Smiljeva poradí po svém. Ať už jde o mladou vdovu zamilovanou do místního faráře – vyléčeného alkoholika, nebo o bývalého emigranta, který by rád pro svou německou dcerku našel vhodnou partii i za cenu zmrzačení nezpůsobilého kandidáta. Podstatnou úlohu ve vesnici zastává hospoda, v níž se hromadí, probírají a přetvářejí veškeré události týkající se tamějšího života. Máte-li rádi poetiku a hravost balkánského venkova, dílo Ante Tomiće vás potěší. Příběhy Smiljevských jsou psány s lehkostí a vtipem, a to přívětivým. Každá postava má v knize svůj prostor, žádné není nadržováno. I figurka věčně nalitého mrzáka je vykreslena s až intimní obeznámeností i pochopením. Vypravěč komentuje dění ve vesnici trefnými, nápaditými a občas kousavými poznámkami a nadto ovládá i jadrný jazyk vesničanů. Jak se v knize píše, ve Smiljevu je nádherné být jak ráno, tak v poledne, v podvečer nebo po půlnoci, prostě je tam krásně. Podobné je to i se čtením této knihy: je jedno, v kterou hodinu a v jakém rozpoložení se do příběhu dostanete, nenáročný humor vás rozptýlí a osvěží.

Ante Tomić – Co by byl chlap bez fousů

Nekultura.cz, 28. února 2008, autorka: Dáša Beníšková

Díky zlínskému nakladatelství se českým čtenářům do rukou dostává kniha chorvatského spisovatele Anteho Tomiće, jehož věhlas přesáhl hranice jeho rodného státu. V Chorvatsku se tato kniha dočkala deseti reedic a filmového i divadelního zpracování, tudíž bylo jen otázkou času, kdy dorazí k nám.

Českému čtenáři by kniha mohla být blízká nejen svým zasazením do Dalmácie, což je jedna z nejoblíbenějších destinací českých turistů, ale zároveň i svým ironickým nadhledem a švejkovsky laděnou mentalitou. Právě přirovnání k Švejkovi se lze jen těžko ubránit. Figurkovitost a banálnost chování tolik typická pro Haška dosahuje širokého rozkvětu i v tomto příběhu, který se jeví spíše jako sled obrazů, jež se odehrávají čtenáři před očima.

V prosté chorvatské vesnici Smiljevo se rozprostírá celá scenérie výjevů a postaviček. Vesnický farář se sklony k alkoholismu (láhev travarice jako prostředek zlepšení nálady nad nenapravitelně strašným světem), chtivá mladá vdova (s červeným BMW a prázdnou nádrží), závistiví chudí vesničané, zbohatlý emigrant (s dcerou, která by raději zapomněla na svůj rodný kraj), prodavač Miguel (krví Chorvat, leč po zhlédnutí telenovely Růže pro mou milou v něm nastal rozhodný přerod v Mexičana), vesnický prosťáček či vojenští představitelé státu (s velkou slabostí pro pečená jehňata). Tyto postavy svým charakterem přispívají k tragikomickému popisu života, jeho stereotypů a nešvarů, které díky nadsázce a nadhledu Tomićova rukopisu dohromady vytvářejí mozaiku dobře čitelnou i pro obyvatele s jiným trvalým bydlištěm.

Tyto postavy svým charakterem přispívají k tragikomickému popisu života, jeho stereotypů a nešvarů, které díky nadsázce a nadhledu Tomićova rukopisu dohromady vytvářejí mozaiku dobře čitelnou i pro obyvatele s jiným trvalým bydlištěm.

V jazykové stavbě převládá hovorový jazyk s poměrně velkou škálou nespisovných výrazů, do kterého se mísí chorvatské názvy, které si čtenář může ujasnit ve slovníčku, ale s německým či španělským výrazivem si už musí poradit pomocí kontextu, jež je i přesto srozumitelný. Kniha je dělena do jednadvaceti kapitol, což z hlediska dějovosti není tak zásadní, neboť jedna z nich bez okolků varuje, že se v ní neděje vůbec nic, takže ji čtenář může s přehledem přeskočit. Pro koncechtivé čtenáře autor přidal ještě epilog, ve kterém se ovšem příběh neukončuje, život pokračuje dál, vesnice je stále neidylická, jen se dvě postavy obohatily o snubní prstýnky. Harlequin by tady skončil, ale ve Smiljevu se kvůli tomu čas nezastaví. Obyvatelé budou dál lamentovat nad životem, čekat v krámku ve frontě na čerstvý pršut a pomlouvat nezbedné obyvatele. A možná je tento jejich hořkosladký stav způsoben příslovím, které mají všichni hluboko zaryté v srdcích – není možný se zároveň usrat i zadržet to.

Hodnocení: 80 %

Ukázka:

Takoví to jsou lidé. Otázky života a smrti, smyslu a nesmyslu bytí je nezajímají. Nejeden z nich by vás možná i nakopal nebo vám plivl do obličeje, kdybyste mu řekli, že zhasly některé z hvězd, které nad jeho dýněmi poblikávaly už tisíce let. Hranice všehomíra, pohyb světla, Achilles a želva, povyk, který vyvolá pokles ceny prosa… Nikdo se neotravuje s takovými hloupostmi. Ale upéci jehně, prosím pěkně, to je jiná písnička.

Chorvatské kritické hahaha Humoristický román, ze kterého zatrne

Respekt 9/2008, 22. února 2008, autorka: Magdaléna Platzová

Dějiště Tomićova románu Co by byl chlap bez fousů vesnice Smiljevo leží poblíž Splitu, směrem do vnitrozemí. Nedaleko odtud přesvištěla v roce 1995 chorvatská vojenská operace Oluja (Bouře), která by se mohla jevit i jako etnická čistka. Turista do Smiljeva nezabloudí, ale jinak tu najdeme stejné lidské typy jako všude v Dalmácii: sexuálně neukojenou vdovu, mladého budižkničemu, kněze, bohatého emigranta, válečného veterána a blíže neurčený počet kibiců a brebtů. Chybí jen stará panna a Titův partyzán.

Novinář a spisovatel Ante Tomić (1970) je dnes čtenářsky nejúspěšnějším chorvatským autorem. Od roku 2000 dodává na trh jednu knihu ročně, dvě z nich byly zfilmovány. Má dar líbivého, lehkého psaní, zápletky nekomplikuje, postavy nechává načrtnuté. Schematičnost příběhů a postav kompenzuje aktuálností a kritikou, po které chorvatská společnost možná touží víc, než dává najevo.

Příliš skutečná karikatura

Pro přímořskou Dalmácii je typické glosování plné paradoxů a sexuálních narážek, které má fantazií a absurditou nejblíž k Itálii. To horalský humor, jak nám jej předkládá Tomić, je hrubšího ražení. Připomíná těžkopádné lidové frašky, kde se kašpárek s čertem mlátí po hlavách a navzájem si stahují kalhoty. Tomić rozehrává klasickou zápletku: vdova pálí za farářem a místní pitomec zas za dcerou emigranta. Nedorozuměním dochází k záměně, vše málem skončí tragédií, ale nakonec přece jen happy endem. Smiljevský čtenář se chechtá, my se budeme spíš usmívat. Ale chvílemi nám také zatrne.

„Karikatury“ v Tomićově dílku totiž vykazují až příliš skutečné rysy. Například: Smiljevský pitomec je členem Chorvatské nejčistší strany práva. Směšné, kdybychom nevěděli, že nacionalističtí radikálové se v Chorvatsku rekrutují právě z takových frustrovaných, v izolaci žijících mladíků. Nebo: emigranti v německých hospodách plánují vznik samostatného Chorvatska. Vtipné, jenže zastydlí ustašovci mají na chorvatskou politiku dosud vliv a významně se podíleli na krvavém konfliktu 90. let.

Dokonce ani fór o chorvatské atomové bombě, kterou je třeba hodit na Bělehrad, si nemusel Tomić vymyslet. V Dalmácii si mezi „prostými“ lidmi vyslechnete i horší věci.

Tomić vydal svůj román v roce 2000 a jeho obrovský úspěch musíme přičíst i tomu, že byl z prvních a k tomu vtipných pokusů o kritiku do vlastních řad. Jeden z architektů balkánského konfliktu, Miloševićův chorvatský protějšek Franjo Tudjman, zemřel v prosinci 1999, hned potom nastala v zemi obleva. Ale postupovala jen velmi pomalu a některé věci jsou pro veřejnost dosud spíš tabu. Například Oluja.

V srpnu 2005 se nedaleko Tomićova Smiljeva, ve městě Knín, konaly bombastické státní oslavy desátého výročí této vojenské akce. Chorvatská politická reprezentace tím dokázala, jak je k vlastní minulosti shovívavá. A „obyčejní“ lidé? Tomićovi čtenáři obětovali válce za samostatné Chorvatsko několik let života s pocitem, že jsou hrdinové. Není lehké si přiznat, že podlehli propagandě a sehráli roli ve hře, o jejímž průběhu se nad jejich hlavami domlouvali politici „znepřátelených“ stran. Chorvaté především potřebují získat odstup. K tomu jim svými knihami a články určitě pomáhá i Ante Tomić.

Humor Ante Tomiće

Iliteratura.cz, 7.února 2008, autor: Jaroslav Otčenášek

Ante „Čím by byl český národ bez Švejka?“ Touto lehce nadnesenou větou lze poměrně dobře vyjádřit, jak důležitá a nezbytná je humorná sebereflexe každého národa. Tam, kde humor chybí a lidé se berou příliš vážně, vzniká vždy velký prostor pro manipulace a diktátory všeho druhu. V Chorvatsku je humor tohoto typu poměrně řídký, stále se na něj hledí s jistou nedůvěrou, neboť „zlehčuje vážnost národa, jeho vlastností i významných osobností“. V České republice máme naštěstí velkou praxi se satirou, zlehčováním a hyperbolami, a jsme proto schopni dobře ocenit podobnou tvorbu vznikající v zahraničí.

Tradice moderního odlehčeného humoru, který míří do vlastních řad, není v Chorvatsku příliš bohatá. Na legraci tohoto typu je totiž většinou nahlíženo s podezřením, neboť balkánské národy (Chorvaty nevyjímaje) mají tendenci vnímat se velice vážně až dramaticky, či ještě lépe heroicky až mesianisticky (k čemuž tíhnou zejména Srbové).

V moderní chorvatské literatuře napsané po druhé světové válce se zjevuje skoro jako blesk z čistého nebe drama Ivo Brešana Predstava Hamleta u selu Mrduša Donja (1971, česky Představení Hamleta ve vsi Dolní Mrduše, Praha 1978). Brešan se s velice ostrou satirou vyjadřoval k nepodařené kolektivizaci jugoslávského zemědělství, politikaření a dozvukům politických procesů ve východním bloku. Velmi trefně vykreslil postavy a působení neuvěřitelně hloupých, ale o to nebezpečnějších lidí, kteří se díky členství ve straně dostali k moci. Jednotlivci tu odhalují svou skutečnou podstatu při nápadu realizovat představení Shakespearova dramatu Hamlet v jedné dalmatské vesnici.

Dalším nositelem štafety chorvatského humoru a satiry byl Ivan Kušan, jehož román Naivci (1975, česky Malíři a upíři, Praha 1981) s nadhledem zobrazuje další z fenoménů chorvatské moderní historie – naivní výtvarné umění (začínající Krsto Hegedušićem ve 30. letech 20. stol.). Děj se odehrává na vesnici, výborně jsou vystiženy klasické neduhy místních obyvatel a do děje je lehce vnesen prvek „záhrobního“ života. Zatímco Ivo Brešan se v Hamletovi vyjadřuje k chorvatskému venkovu spíše kriticky než úsměvně (byť je humor velmi důležitý), Kušan volí opačný přístup.
Po celkově unylých 80. a komplikovaných 90. letech 20. století se právě Ante Tomić stal pokračovatelem této satirické tradice chorvatské literatury. Upozornil na sebe řadou povídek, které publikoval ve druhé polovině 90. let v časopisech a sbírkou povídek Zapomněl jsem, kde jsem parkoval (Zaboravio sam gdje sam parkirao, Split 1997). Skutečnou událostí se stal až román, který vám nyní představujeme, Co by byl chlap bez fousů (Šta je muškarac bez brkova: humoristički roman, Zagreb 2000). Kniha se dočkala zatím deseti vydání, což je na chorvatské poměry téměř neuvěřitelné. Také dalšími knihami trhá Tomić prodejní rekordy a podílí se na dramatizacích svých prací i na filmových scénářích.

Děj této knihy se odehrává v zapadlé vsi v dalmatských horách, kam turisté nejezdí a lidé jsou tu „odsouzeni“ žít jen mezi sebou. Postupně se seznamujeme s řadou typických postav chorvatské současnosti: alkoholik, neukojená vdova, bohatý emigrant, dítě z Německa, místní rozumbrada, kněz-alkoholik, řada všeumělů a všeznalců apod. Snad chybí jen bývalý komunista, a mozaika by byla úplná. Tomić velmi přesně postihuje všechny možné nešvary a stereotypy obecně vesnického života, ale i konkrétní chorvatská specifika. Většina příhod a zápletek je úsměvná, nicméně při hlubším zamyšlení spíše tragikomická. Život na dalmatském venkově totiž opravdu žádná idyla není. Neuvěřitelné historky, které si čte jedna z postav – hospodský Markan – v černé kronice nám připomínají Švejkovy vyprávěnky, kterými dobrý voják oblažoval každého, koho potkal. Byť se zdály absurdní a směšné, dobře zrcadlily reálný stav společnosti. A u Ante Tomiće je tomu podobně.

Dotaz k produktu Co by byl chlap bez fousů

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Východ

Východ

Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak i zkušenost z doby prožité v…

Moje první sebevražda

Moje první sebevražda

Román, či spíše soubor deseti povídek, Moje první sebevražda (2006) je kniha o touhách a přáních, o zapomenuté chuti dětství a mládí, o výchově, která má sílu ovlivnit celý…

Sbírka vášní

Sbírka vášní

Příběh o dospívání v 80. letech v ukrajinském Lvově, o pádu Sovětského svazu, otevření hranic a možnosti studia či práce v zahraničí. Hrdinka Olesja Pidobidko pochází z lvovské…

Poslední večeře

Poslední večeře

Děj románu se odehrává během jednoho dne v Gdaňsku, v blíže neurčené, avšak blízké budoucnosti. Ve městě došlo k řadě změn: několik ulic bylo opět přejmenováno, vedle kostelů…