Vlčí ostrov | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Sněhulák
  • Purity
  • Jo Nesbø - box
  • Ulice Zlodějů
  • Vánoční dárky z KNIHY ZLIN
  • Hořící stromy
  • Jak číst současné umění

Vlčí ostrov

Cena:
349 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-443-4
Překlad:
Daniela Mrázová
Datum vydání:
17. 08. 2016
Počet stran / vazba:
242/vázaná
4.06 / 138

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 179 Kč)Přehled všech našich e-knih

Palmknihy eReading iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Vlčí ostrov

Lékař jí kdysi říkal, že musí brát léky a vést bezpečný a předvídatelný život, aby svou nemoc dokázala zvládat. Lajla Rolstadová se však rozhodne pro pravý opak – žít nezávisle na cizí pomoci i na lécích. Odlétá do Kanady a následující měsíce tráví uprostřed divočiny nebo na cestách, mezi lidmi dobrovolně žijícími na okraji společnosti v odlehlých oblastech, či se samorosty a podivíny, s nimiž se náhodně potkává - ať už jsou to pěstitelé marihuany, lovci, kovbojové, hippies, dobrodruzi či léčitelé. Navazuje hluboká přátelství, prožívá nesmělou lásku, ale především poznává sebe samu, své touhy i obavy, a učí se žít v souladu s přírodou. Kerouac v sukních po šedesáti letech?

Autobiografický román Vlčí ostrov dokumentuje spisovatelčin život na kanadském ostrově, několikaměsíční cestování autem Amerikou a téměř meditativní přezimování v chatě kanadských přátel. Autorka líčí tato období překvapivě prostým a upřímným stylem a nenechává čtenáře na pochybách, že všechno, co čtou, je ničím nezkreslená pravda.

„Románové roadmovie z Kanady, kombinace Jacka Londona, Jacka Kerouaca a Joni Mitchellové, napsané s velkým citem, neochvějnou průrazností, opravdovým nadšením a jazzovou melodičností.“ — Fredrik Wandrup, Nejlepší knihy roku podle deníku Dagbladet

„Díky nevyumělkovanému vyprávění v ich- -formě o cestách podnikaných zdánlivě nazdařbůh a o hledání nezávislého života v jakékoli podobě představuje Vlčí ostrov podmanivý a vřelý román, který čtenáře místy velmi překvapí.“ — Bernhard Ellefsen, Morgenbladet

Úryvek: Vlčí ostrov

Recenze: Vlčí ostrov

Divoká příroda a sebepoznání v autobiografickém románu Vlčí ostrov

Knihcentrum.cz, 21. listopadu 2016, autorka: Jana Klouparová

Autobiografický román spisovatelky Lajly Rolstadové vypráví příběh o měsících, které strávila v Kanadě a dále pak na cestách po Spojených státech. Sterilní příběh o tom, jak se rozhodla překonat samu sebe, vyjet z rodného Dánska a vydat se vstříc osudu, svému vlastnímu já a především vstříc své nemoci.

Lékaři autorčiny deprese řešili prášky, které měly z času na čas dost nepříjemné vedlejší účinky a tak se Lajla rozhodla s nemocí zabojovat po svém. V přírodě, daleko od lidí, sama se sebou a bez léků.

Divoká příroda Kanady, opuštěné sídlo, které Lajla dostane na starosti i strach, který musí v průběhu dní a nocí překonávat, vás určitým způsobem nenechá klidnými. Nejde o smyšlený román, ale o skutečný příběh, a tak vás i přátelství, která Lajla postupně navazuje a láska, která ji polapí, pohltí svým čistým záměrem.

Máte možnost sledovat, kolik se toho může člověk sám od sebe naučit, kolik toho může překonat a že přátelství s lidmi, kteří na první pohled působí jako vyhnanci ze společnosti, lidé potulného života, dobrodruzi či léčitelé, může obohatit váš život mnohem víc, než lidé z města.

„Procházím se sama po lese, chodím a chodím; přišlo jaro, pomalu ale jistě. Příroda se zelená, potůčky zurčí, sedávám opřená o vysoké cedry, zavírám oči, vdechuju vůni mechu, stromů, slunce v trávě. V lese je ticho, nikde žádný hněv, žádný žal, jen vítr v listí a ptáci nade mnou: zvuk jejich křídel…“

Možná budou okamžiky, kdy se zamyslíte nad tím, proč jste si vybrali právě tuto knížku, možná vás v určité chvíli napadne, jestli byste i vy zvládli odjet daleko od domova do ticha a klidu divoké přírody. Po přečtení tohoto milého románu budete znát spoustu odpovědí na své otázky. Poznáte tak nejenom hlavní hrdinku, ale i kousek ze sebe samého. Kniha Vlčí ostrov vám dovolí zamyslet se nad vlastním životem z naprosto jiného úhlu pohledu. A to je přesně ten důvod, proč byste si ji měli přečíst.

Utečte s románem Vlčí ostrov na chvíli daleko do klidné přírody, do pohody i dobrodružství, do sebepoznání a zasnění se. Nechejte fantazii plout a užijte si čas, který vám kniha nabídne. Bezelstně, prostě a s otevřeným srdcem.

Zápisky z Kanady a vnitřního světa Lajly Rolstadové

Vaseliteratura.cz, 24. října 2016, autorka: Ester Dobiášová

Lajla Rolstadová je unášena zvídavostí a odvahou čelit strachu, depresi a úzkosti. Přes vnitřní i vnější překážky se bez patosu vydává na několik měsíců žít, poznávat a prozkoumávat Kanadu, divokou přírodu, lidi i sebe samotnou.

Nová kniha norské spisovatelky Lajly Rolstadové je souborem zápisků ze dvou několikaměsíčních pobytů v Kanadě, její vysněné krajině. Zápisků neméně poutavých, jak evokuje název knihy – Vlčí ostrov. Přestože v originále je Ulveøya ostrov nedaleko Osla, český název odkazuje na ostrov zmiňovaný v zápiscích, na kterém vyli vlci a za odlivu přicházeli k domu, o který se Lajla starala jako správce. Hodinu cesty hustým lesem od nejbližší civilizace. Okamžik, kdy se s jedním vlkem při nočním návratu domů setkává a on po chvíli plné napětí odchází zpět do lesů, odráží hrdinčinu odvahu i vnitřní klid, kterého nabyla a jehož udržení je pro ni téměř životně důležité.

Všimnu si, jak na mě z černočerného lesa zírá osamělé žluté oko. Je vlčí. Vím totiž, že oko jelena je chladné a bílé, skoro modré, jako zimní měsíc. Oko vlka je žlutavé, jako na semaforu, signál mezi stůj a volno: člověk váhá, je nejistý. Poddajný, skoro nezvučný pohyb, když se zvíře přiblíží, ani větvička nezapraská, ani lísteček nezašustí, jeho blízkost mě však provází po stezce dál. Zdvihám ze země klacek, cítím, jak mi srdce tluče rychleji, doma na mě nikdo nečeká, jsem s vlkem sama. (…) Téměř nedýchám, v hrdle mi buší, stáhlo se mi a bolí mě, ochromená panikou málem zakopnu. Pak se prudce zastavím a tiše vyčkávám. Náhlý klid, který pocítím, mě úplně překvapí. Už se nebojím.  Vlka takřka cítím za sebou, je zvědavý, začínám na něj mluvit, jak mě kdysi Jay naučil mluvit k medvědům, kteří se dostali příliš blízko našemu tábořišti. Mám pocit, že jsem ostražitá a silná (…), tuhle chvíli prožívám mnohem víc, než bych kdy dokázala bez mlčenlivého partnerství s divokým tvorem, s nepředvídatelným tvorem, šlachovitým, silným a nádherným tvorem se zuby a drápy. (str. 25)

Ve chvíli, kdy ji přepadá úzkost z pocitu nenadálé samoty a sedí s koleny pod bradou na kraji pláže, se dozvídáme, nakolik jsou pro ni tyto pochopitelné pocity nebezpečné a s jakou silou je ochotná jim vzdorovat. Přestože může neodvratně sklouznout do stavu klinické deprese, která ji několik let sužuje, nádechem a táhlým výdechem své stažené tělo opět uvolňuje, pracně v sobě vyhledá semínko radosti, které v hlubokém soustředění a uvědomění nechá vyklíčit a rozrůst se do celého těla.

I díky této potřebě až nutnosti rozšiřovat hranice sebepoznání a neustále pracovat na svém duševním klidu a vyrovnanosti se z deníku stává mimo jiné inspirující četba o cestě k sobě samému, k tomu podstatnému v životě. Nenechte se však mýlit, že by byly zápisky obalené emočním balastem anebo se jednalo o dosebezahledění. Zpočátku jsou autorčiny zápisky strohé, postupně přibývá lyričtějších a meditativních pasáží, k patosu však neklesnou nikdy, ani vzdáleně.

Stejně jako při meditaci, ve které se Lajla zdokonaluje, je důležité ono posvátné „tady a teď“, tak i své zápisky nechává bez data a vypráví v přítomném čase. O její minulosti se dozvídáme málo, pokud se to bezprostředně netýká Kanady, a i to, jak čtenář zjistí v druhé části knihy, ho zavádí zpět do přítomnosti Lajlina druhého pobytu v této zemi. Autorka popisuje setkávání s lidmi různých zájmů a životních hodnot, která líčí bez předsudků, se zvědavostí, která je jejím výrazným charakteristickým rysem.

Díky této zvídavosti je plně otevřená novým zážitkům a zkušenostem, které život přináší – učí se rozmlouvat se srnami a vlky, péct borůvkové muffiny a obstarávat chod kavárny, lézt po skalách, řídit auto, aby mohla projet kus Kanady a USA. Ve chvílích, kdy je sama, se učí hrát na mandolínu, cvičí jógu nebo meditaci. A tak není divu, že ji na konci zápisků najdeme sedět na vlněné dece na podlaze v domě medicinmana. Ten ji provádí obřadem, při kterém se jí zastaví srdce a zemře, aby její duch mohl putovat mimo tělo a ona se probudila s novým duchovním poznáním. Je zřejmé, že si tato dívka nestaví žádné hranice.

Stále ještě mívám těžké chvilky, kdy mě přepadá pláč, ale nechávám slzy přicházet, aniž bych jim přikládala velký význam, nechávám vzpomínky vykvétat a zase vybledat, jako by ztrácely podstatu, proměňovaly se v obrazy ze snů, jež přicházejí a odcházejí, až se nakonec přestanou objevovat. (strana 227)

Vlčí ostrov vydalo nakladatelství KNIHA ZLIN, pro které je typická mimo jiné precizní typografie a design obálky. A tak nejen obsahem, ale i svojí vizuální stránkou je Vlčí ostrov potěšením.

Sama v divočině

iLiteratura.cz, 24. října 2016, autorka: Jitka Jindřišková

Další severská kniha? Ano, ovšem taková tu ještě nebyla. Meditativní cestopis mladé norské autorky seznamuje čtenáře s životem v divočině a přitom ho nenásilně nechává nahlédnout do lidské duše. Přemýšlivý text se vyznačuje přímostí a poetičností, jeho slabým místem je však téměř celá střední část.

Nakladatelství Kniha Zlín přichází se severskou knihou, která se nepodobá ničemu, na co jsme u současné produkce skandinávských literatur zvyklí – nejedná se o detektivku či thriller ani o román tematizující mezilidské vztahy, o humoristický počin s agilními staříky ani o nápaditou dětskou knížku, která nezná žádná tabu. Vlčí ostrov (Ulveøya, 2015) je meditativní cestopis rozdělený do tří částí, v němž se čtenář spolu s autorkou vydává poznávat stejnou měrou život v kanadské divočině jako zákoutí lidské duše. Patrně jediným podobným severským dílem je Jít (, 2006, č. 2010) Tomase Espedala, jehož texty jsou však filozofičtější a výrazně stylisticky propracovanější.

Norská spisovatelka Lajla Rolstadová (*1978) debutovala gotickým románem s hororovými a punkovými prvky Nekronauten (Nekronaut, 2009), plným záhadných událostí a groteskních úmrtí. Druhou knihou Vlčí ostrov mnohé překvapila. Změnila nejen téma a žánr, i atmosféra je zcela jiná – poklidná, světlá a svým způsobem harmonická, přestože se autorka do Kanady vydala, aby se postavila čelem sklonu k depresím, který jí diagnostikoval lékař. Žádné další tituly zatím nenapsala, její literární vývoj je otevřený.

Vlčí ostrov je nepokrytě autobiografický. Vše sledujeme očima hrdinky, díky přítomnému času bezprostředně, jako by se děj odehrával právě teď. Své zážitky a myšlenky líčí bez příkras a nemáme důvod k podezření, že něco proběhlo jinak, než se v knize tvrdí. Vše působí přirozeně až všedně, ale zároveň se autorce podařilo do textu propašovat určitou lyričnost; přestože se celá kniha skládá v podstatě jen z popisných pasáží a vnitřního monologu a takřka v ní chybí přímá řeč, čtení příjemně plyne. „Je tu ticho, úplné ticho. Chodím od jednoho stavení ke druhému a zatápím v kamnech. Pak vyšplhám po strmé stezce vedoucí svahem hory přes spadlou kládu až k horní jurtě, odkud je výhled na moře. Jurta má vlastní kůlničku i se sekerami, štípu dříví.“

Výše řečené platí pro první a z velké míry i pro třetí část knihy, které mají hodně společného, především téma pobytu na samotě v divočině a s ním spojených každodenních úkonů, jež se od městského života notně liší. V prvním oddíle pracuje Lajla jako správkyně kempu, jenž sice funguje jen v létě, ale v zimě se o celý areál také musí někdo starat a vytápět ho, ve třetím zase pečuje o dům a pozemek svých přátel, kteří odjeli na delší dovolenou. Kromě popisu běžných činností se autorka zamýšlí i nad různými životními otázkami a vlastními pocity, nejvíc zřejmě zaujme přemítání o strachu, s nímž člověk, nejen v divočině, musí žít. Značný prostor poměrně nevtíravě věnuje též svému tápání v lásce a pokusům nalézt a udržet si spřízněnou duši.

Prostřední část, v níž se co chvíli přesouváme z místa na místo a která se tak brzy mění v pouhý výčet lokalit, kvality zbylých dvou zcela postrádá. Z textu se vytrácí poetičnost, autorka těká od tématu k tématu, od setkání s indiánem-bezdomovcem k výběru auta a mnoha dalším. Jednou z mála zajímavých informací je, že rukopis pokračování Nekronauta norské vydavatelství odmítlo a že Lajla mohla svou druhou cestu do Kanady uskutečnit jen díky tomu, že slíbila napsat cestopis a od nakladatelství obdržela zálohu. I pod vlivem této informace se jen stěží lze zbavit dojmu, že druhý oddíl zařadila především pro zvýšení počtu stránek.

Srovnání Vlčího ostrova s díly Jacka Kerouaca či Jacka Londona, jak je kniha v médiích často propagována, je podle mého názoru notně přehnané. Tak vysoké literární ambice toto dílo jednoduše nemá. Téma a atmosféra nicméně dělají z Vlčího ostrova ideální text pro podzimní výletování a nenásilné přemýšlení nad člověkem a přírodou.

RECENZE: Kerouac v sukních pojímá cestu jako terapii proti depresím

iDnes.cz, 4. října 2016, autorka: Alena Vocelková

Autobiografický román Lajly Rolstadové Vlčí ostrov, založený na zážitcích Norky z Ameriky a Kanady, jí vynesl přirovnání „Kerouac v sukních“.

Podobnost se nabízí, stejně jako Kerouakův román Na cestě je Vlčí ostrov prodchnut vzpomínkami a setkáními. Ale Rolstadová je jemnější, vypráví poklidně, čtenáře si však podmaní stejně.

Vlčí ostrov má tři části, popisuje autorčinu éru správkyně usedlosti na kanadském ostrově, cestu po Americe a opět pobyt v kanadské divočině u jejích přátel. Rolstadová se vyhýbá turisticky atraktivním místům, čas tráví v odlehlých končinách. Ctí přírodu, potkává pěstitele marihuany, indiány, léčitele a zapisuje si, čím ji obohatili.

Autorka přiznává, že trpí depresí a úzkostmi. Cestování zpočátku zřejmě pojímala jako útěk, později jako terapii. Temné stránky své nemoci však nedává příliš najevo a nelituje se.

Kniha působí autenticky, něžně, téměř meditativně, byť se autorka trochu opakuje a někdy až kýčovitě sděluje, jak je v daném okamžiku šťastná. Přesto jí čtenář věří opravdovost a vřelost.

Vlčí ostrov – Hledání sebe skrze dobrodružství v divoké přírodě #recenze

Czechmag.cz, 4. října 2016, autorka: Klára Kučerová

Lajla Rolstad je nejen skvělá spisovatelka, ale i velmi statečná žena s duší dobrodruha. Autobiografický román Vlčí ostrov dokumentuje život norské autorky na kanadském ostrově, několikaměsíční cestování autem Amerikou a téměř meditativní přezimování v chatě kanadských přátel.

Dobrodružná roadmovie složená ze tří částí. Lajla přijíždí na ostrov v kanadské divočině, aby dělala jednu zimu správcovou rekreačního komplexu. Strach, zodpovědnost, samota a izolace. Mladá žena vs. příroda. O hrdince se navíc dozvídáme, že její diagnóza, která ji byla sdělena před několika lety, není zrovna příznivá.

„Bohužel se neobejdete bez léků, je to dané vaším typem, jste zranitelná; velké vypětí a citovou zátěž budete zvládat jen těžko a nedokážete si od nich sama ulevit, pokud nebudete trvale brát antidepresiva“

Tajemná, ale sympatická Lajla si na ostrově rychle zvyká a nachází několik spřízněných duší. Stará se o obytný komplex, topí v chatách, pomáhá v kavárně. Kvůli své bezpečnosti ale raději spává se sekerou. Pro jistotu. Nebojí se zvířat, které by mohly přijít z nedalekého lesa nebo vlků, kteří můžou připlavat z vlčího ostrova, největší obavu má Lejla z lidí.

Poté se vrací do Norska, dopisuje román, splácí dluhy a dělá si řidičák. Poté, co sežene dostatek peněz, se po více než roce do Kanady vrací. Na cesty vyráží sama, jen s nejnutnějším vybavením, které se jí vejde do auta. Potkává různé lidi – horolezce, hippies, alternativní skupiny, jogínky, kovboje, původní obyvatele a dobrodruhy. S některými stráví pár dní a zažívá dobrodružství, které přerůstá v hluboké přátelství. Ne každé setkání je příjemné a téma strachu a nebezpečí se v textech často vrací. V poslední části autorka žije několik měsíců o samotě v chatě přátel v srdci kanadské divočiny.Tráví čas meditacemi, učí se od místního léčitele, stará se o zásoby, dřevo, dům a opět nachází oporu mezi mnoha místními. Již se mnoho naučila a své zkušenosti zúročuje. Ač navenek působí jako křehká dívka, naučila se být statečnou a silnou a dokáže si poradit i situacích, ve kterých by jiní házeli flintu do žita. Duševně se zklidňuje a roste. Neztrácí víru ve své sny.

Autorka vše líčí velmi upřímně a nic nezkresluje. Málokdy se vrací do minulosti. Řeší jen to, co je tady a teď. Navíc nepoužívá přímou řeč. Připadáte si, jako byste četli něčí deník z cest, který nesděluje detailní souvislosti. Ty zná jen autorka sama a čtenář má tak obrovský prostor použít fantazii a tyto spojitosti si domýšlet.

Pokud má při cestách všeho dostatek a je velmi šťastná. Naturalistické popisování krajiny a malebných úkazů jsou krásné, až máte chuť vypravit se na podobnou cestu také. Na každém kroku číhá nebezpečí. O to krásnější je, když máte tyto okamžiky s kým sdílet. Krásná myšlenka, která opět dokazuje Maslowovu pyramidu potřeb.

Z recenzí

„Románové roadmovie z Kanady, kombinace Jacka Londona, Jacka Kerouaca a Joni Mitchellové, napsané s velkým citem, neochvějnou průrazností, opravdovým nadšením a jazzovou melodičností,“ napsal o knize kritik Fredrik Wandrup. A jeho kolega Bernhard Ellefsen dodává: „Díky nevyumělkovanému vyprávění v ich-formě o cestách podnikaných zdánlivě nazdařbůh a o hledání nezávislého života v jakékoli podobě představuje Vlčí ostrov podmanivý a vřelý román, který čtenáře místy velmi překvapí.“

Život v divočině

Chrudimka.cz, 3. října 2016, autorka: Ivana Pásková

Bojíte se cestovat sami a na vlastní pěst? A co takhle žít sami na opuštěném místě? Je to pro vás nepředstavitelné? Tak hlavu vzhůru a vydáme se spolu s Lajlou Rolstadovou na výlet za hranice všedních dní. Objevíme spolu taje přírodní medicíny, ale hlavně si s sebou odneseme spoustu nevšedních zážitků, jež bychom jen tak nezažili. Vydejme se spolu na cestu po Americe a Kanadě.

Titul vyšel v originále (Ulveoya) v roce 2015, u nás ji vydává v roce 2016 nakladatelství Kniha Zlín, a to ve formátu jak knihy, tak e-knihy.

Když si vybírám knihu, hledím také na to, jak vypadá obálka. U této knihy jsem díky obrázku obálky moc nevěděla, co si slibovat. Musím říci, že je velice jednoduchá, můžeme na ní vidět pár geometrických obrazců, název titulu, jméno autorky a nakladatelství. Víc už zde opravdu neobjevíme. Pak jsem si přečetla anotaci titulu, protože bych si knihu podle obálky určitě nevybrala. Pár slov o knize a jejím příběhu však vykonalo své a já v tu chvíli dostala velkou chuť se začíst.

Příběh je psán úžasným způsobem. Autorka své zážitky zachytila velice věrným způsobem a vy se tudíž budete cítit, jako byste byly na oněch místech s postavami vystupujícími v celém vyprávění. Můžete si přečíst velké množství životních mouder a zajímavých myšlenek. Vše vyplývá z vyprávěných situací a prožívaných emocí. Musím se přiznat, že jsem mnohdy měla i slzy na krajíčku a bylo mi smutno přesně tak, jak to bylo s hlavní hrdinkou. Co se týče hlavní protagonistky, dlouho jsem nevěděla, kdo příběh vůbec vypráví a do jaké věkové skupiny vypravěčku zařadit. Nakonec jsem si z anotace vybavila informaci, že příběh vypráví sama autorka, což se vám pak na počátku druhé části potvrdí, když ji maminka při odjezdu oslovuje. Do příběhu jsem se začetla během pár chvilek a naprosto mě uchvátil. Zažila jsem v něm spoustu napětí, radostí, lásky, ale i životních zklamáníLajla se však se vším dokáže úžasně vyrovnat a ukazuje tak jistou cestu i svým čtenářům. Ptáte se jakou? Tak šup a objevte tajemství této pomyslné životní cesty.

Děj knihy je rozdělen do tří částí. V první se s hlavní hrdinkou vydáváme na ostrov sousedící s Vlčím ostrovem. Zde zažijeme velice zajímavá dobrodružství. Když budeme potichu, třeba zaslechneme výt vlky nebo uvidíme medvěda, srnku či jiné divoké zvíře. Ve druhé části budeme cestovat, a to hodně. Zažijeme dobrodružství při hledání vhodného automobilu, ale třeba i při samotných cestách. A ve třetí části budeme žít opět v divočině. Všechny tři části jsou hustě prosycené strachem, jenž se hlavní hrdinka snaží překonat. Povede se jí to? To zjistíte, až si knihu přečtete.

kniha je velice dobře zpracována jak gramaticky, tak i stylisticky. Na to, že má příběh 242 stránek, objevuje se v něm minimum pravopisných chyb. Stylisticky je vystavěn naprosto skvěle a nemám k tomuto zpracování žádné výtky. Kompozičně byl příběh napsán vcelku jednoduše. Vyskytuje se pouze chronologická a retrospektivní kompozice. Celý příběh je vypsán v subjektivní ich-formě. Právě díky tomuto je vyprávění bližší běžnému čtenáři.

A co kapitoly? Číslované kapitoly určitě v této knize nehledejte. Každý zážitek je oddělen třemi čárkami. Některé jsou delší, jiné jsou vypsané jen do pár řádků, ale i přesto si je naprosto užijete a budete se při čtení bavit.

Moje subjektivní hodnocení je kladné. Čtení jsem si užila od prvního písmenka až do toho posledního. Jak již vyplynulo z předchozích několika řádků, vyprávění je věrohodné a po přečtení si odnesete pocit, že nic není nepřekonatelné. Přesvědčíte se o tom, že si lze užít každé chvíle, i když jste v širokém okolí naprosto sami. Je to tedy dle mého názoru naprosto nevšední životní příběh, jenž se mi četl sám. Velice si vážím toho, že autoři, jejichž život není zrovna jednoduchý, se dokáží se svým osudem aktivně prát a ještě mají sílu o tomto svém trápení napsat knihu, jež působí motivačně na všechny lidi kolem. I mě motivovala k lepšímu životu.

Tuto knihu bych doporučila všem, kteří mají rádi příběhy ze života se zajímavými životními postřehy, ale také těm, kteří mají rádi dobrodružství, protože toho se zde vyskytuje opravdu hodně. Toto dílo si ode mě vysloužilo krásných100% hodnocení, a to nejen díky tomu, jak je napsáno, ale také proto, že je v něm uzavřeno určité poselství, jež vás nasměruje k lepšímu životu.

Vlčí ostrov – tak trochu jiná cesta z města

Rozhlas.cz, 12. září 2016, autorka: Tereza Semotamová

Norská spisovatelka Lajla Rolstadová ve svém románu Vlčí ostrov vypráví o životě v divočině se vším, co k tomu patří: zima, shánění potravy a topiva, samota, strach, ale i svoboda a radost z jednoduchosti.

Norský román Vlčí ostrov je skvělá četba pro ty, co v pohodlí kavárny přemýšlí, že by možná rádi na nějakou dobu žili mimo město, ale neodvažují se to zkusit. Díky Rolstadové autobiografickým zápiskům se člověk unavený civilizací a městskou divočinou ocitá přímo v divočině opravdové. Lékař Lajle diagnostikoval klinickou depresi, doporučil jí žít klidný život a předepsal jí antidepresiva. Ona se místo toho rozhodne pro to, co je pro ni nejpřirozenější: vydává se do kanadské divočiny. Tam na deprese a vzdechy není čas.

Lajla opouští Norsko a odjíždí přes zimu hlídat soukromý areál na kanadském ostrově. Je to daleko od všeho, je tam zima, zima, zima, vlci, kojoti, myši, orli, jídlo složitě vydobyté z toho, co okolní příroda dá, internet jen občas za dobrého počasí, trochu té nešťastné lásky. A taky samota a strach, takže Lajla spí se sekerou v ruce. A temnota, kterou si s sebou nosí každý z nás. Před tou nelze nikam ujet.

Právě v tematizování strachu a popisování jednoduchého života v pevném sepětí s přírodou je nejsilnější. (Když jde Lejla mrazivým lesem, trnete hrůzou spolu s ní a máte chuť jít zatopit.) Při četbě si uvědomíte, o kolik dobrodružství jsme v civilizaci ochuzeni: myši se zakously do zásob ve sklepě, ježci rozhryzávají pneumatiky a brzdová lanka, sovy lítají nebezpečně nízko, vlci se procházejí v noci po zahradě, takže je dobré čůrat kolem keřů, večer je v domě slyšet kůrovec. A vyžít se dá z mála.

Vlčí ostrov je také kniha o psaní. Že to někdy jde a někdy nejde. A že nemá smysl se žánrově omezovat. Lajla se vrací do Norska, dokončí svůj druhý steampunkový román, reakce nakladatelství je ale zamítavá. Navrhnou jí, aby zkusila něco jiného, a ona se rozhodne zapisovat prostě to, co zažívá. Cestování po Spojených státech zase zpátky do Kanady vstříc nové meditativní správcovské misi v divočině. A spoustu setkání: i přes svou nesmělost se Lajla neustále seznamuje s lidmi, kteří se stejně jako ona rozhodli žít jinak, mimo tabulky, uzávěrky a shora daná pravidla. Ale táhne ji to zase dál, jinam, možná i konečně k někomu.

Často se nelze ubránit dojmu, že čtete blog – text vzniklý v tekuté době. Což je překvapivé, protože dost možná valná část textu vznikala mimo civilizaci. Útržkovitost a poměrně jasné vytyčení, o čem psát a o čem už ne, je v něčem zarážející. Rolstadová je sice zahleděná do sebe, ale nefotí si u toho pořád selfie a ezoterických mouder o sebepoznání je v knize tak akorát, že vás nebudou štvát. Skvělá kniha pro blížící se podzim a temnotu, co s ním přichází.

Vlčí ostrov

Knihynacestach.blogspot.cz, 2. září 2016, autorka: Veronika Černucká

Psychiatr jí doporučil antidepresiva a nudný předvídatelný život. Ona spláchla léky do záchodu, sbalila kufr a vyrazila do divočiny. Jaké to je starat se v zimě o několik chat a usínat s vědomím, že za okny vyjí vlci? To vám poví norská spisovatelka Lajla ve svém autobiografickém románu. Připravte se na šokující historky a neméně šokující upřímnost.

Lajla Rolstadová (1978) vystudovala v rodném Norsku filozofii a literární vědu. Debutovala gotickým románem „Nekronaut“, který měl mít pokračování s názvem „Půlnoční slunce“. Jaký byl osud rukopisu, se dozvíte z „Vlčího ostrova“, který vyšel na jaře 2015. U nás ho nyní vydává nakladatelství Kniha Zlín. Lajla je upřímná žena i spisovatelka a její vyprávění jsou hodně otevřená. To se týká i jejích literárních ambicí a schopností. Jiný autor by se vychloubal svými úspěchy a nikdy by nepřiznal, že mu nakladatel odmítl rukopis, ale Lajla klidně přizná, že se jí to stalo.

Retrospektivně vzpomíná na vznik „Půlnočního slunce“, které psala během svého prvního šíleného pobytu v divočině. Každý den chodila hodinu lesem, aby si mohla dát kafe v místní kavárně. Tady nasávala atmosféru, pozorovala místní a pracovala na knize, která jí měla poskytnout finance potřebné pro další cestu. Redaktorka rukopis odmítla, což je na jednu stranu dobře, protože jinak by nikdy nenapsala „Vlčí ostrov“. Pokud trváte na žánrovém zařazení, pak by vás nejspíš uspokojilo slovo „cestopis“ anebo „deník“. Autorčiny historky na sebe volně navazují, jsou řazené chronologicky a Lajla vybrala zejména ty, které působí na čtenáře exoticky.

Celý příběh „Vlčího ostrova“ začal ve chvíli, kdy se Lajla rozhodla odjet do Kanady, aby tam na opuštěném místě dělala správcovou několika chat bez elektřiny a vody. Původně měl její život vypadat úplně jinak. Poté, co se psychicky zhroutila a strávila půl roku na psychiatrii, jí její lékař předepsal léky proti úzkosti a depresi. Informoval ji o tom, že je typ citlivého člověka, a kladl jí na srdce, aby se snažila žít co nejpředvídatelněji. Lajle nedělaly léky dobře, a protože mohla počítat s finanční pomocí své rodiny, sbalila si kufr a odletěla.

Svůj příjezd na místo popisuje bez emocí, ale když se vžijete do její kůže, bude vám běhat mráz po zádech. Srub, kde má žít, připomíná scénu z hororu a nijak to nevylepší fakt, že kousek odsud se nachází Vlčí ostrov s krvelačnými vlky, kteří jsou za odlivu schopní přeplavat až k ní. Nejbližší sousedé jsou odsud půl hodiny chůze a cesta do městečka trvá autem přes hodinu. Ven není radno chodit bez záložní baterky, a když se Lajla dozví, že tu bude sama, má chuť se obrátit a utéct. Hrůzu vzbuzují i místní lidé, mezi nimiž se najde i pár vyslovených exotů a pochybných týpků.

Lajla se s nimi postupně sbližuje a mezi ní a jedním mladým mužem začíná klíčit cosi, co má blízko lásce. Raději ale nečekejte milostnou romanci, protože Lajla je realistka a do jisté míry je dost potlučená životem. Při vyprávění o nových známých vám prozradí i řadu věcí ze své minulosti, a tak se dozvíte i o tom, jak dopadl její poslední vztah. Lajla si brzy uvědomí, že je jí v drsné a opuštěné přírodě dobře, protože tu může být sama sebou. Když skončí jeden výlet, začne okamžitě plánovat další. Po pobytu na kanadském ostrově cestuje několik měsíců autem po Americe a poté stráví zimu v chatě svých starých přátel. Tady se setká s mužem ze své minulosti a vy můžete jen hádat, jak se jejich vztah vyvine.

Rolstadová je skvělá vypravěčka. Není upovídaná a vždycky řekne jen tolik, aby ve vás vzbudila touhu číst dál. Několika mistrnými slovy vystihne atmosféru a vtáhnout vás do děje jí netrvá déle než několik stránek. „Vlčí ostrov“ je netradiční kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Svým způsobem je to jisté pohlazení po duši a zaručený životabudič. Tahle kniha pobaví, poučí a zažene všechny chmury. Vlije vám do žil optimismus a elán a vůbec bych se nedivila, kdyby vás inspirovala k cestě na nějaké opuštěné místo, kde vám budou za okny výt vlci.

Žít po svém

Neoluxor.cz, 1. září 2016, autorka: Michaela Křivohlavá

Drsná kanadská divočina a dívka, které lidé neřeknou jinak než Prcek. Lajla Rolstadová a její životní příběh o hledání sebe sama.

Bohužel se neobejdete bez léků,“ říká lékař s přátelským, ale pevným pohledem. „Nazýváme to klinickou depresí, je to vážný stav. Pro lidi s vaší chorobou jsou nejvhodnější zaběhané činnosti. Rutina.“

Ta drobná dívka sedí na okraji židle a poslouchá. Potom vyjde z ordinace – a začne žít po svém.

Skandinávská literatura je zejména v posledních letech spojována především s autory kvalitních detektivek a thrillerů. Díla, která do žádné z těchto kategorií nezapadají, jsou mnohdy neprávem zatlačována do pozadí, přestože jejich literární úroveň bývá mnohdy velmi vysoká. To je případ i Vlčího ostrova, románu osmatřicetileté norské spisovatelky Lajly Rolstadové. Autobiografické vyprávění o autorčiných cestách napříč Kanadou a Spojenými státy by se dalo ze všeho nejvíc označit jako meditativní. Srovnání se slavným románem Jacka Kerouacka Na cestě se přitom přímo nabízí; Lajla cestuje světem, aby se – úmyslně či náhodně – setkala s nejroztodivnějšími typy lidí – lovci, tuláky jako je ona sama, bytostmi žijícími na samotném okraji lidské společnosti. Z celého příběhu přitom vyzařuje jak obrovský vztah k přírodě, tak i respekt ke všem živým tvorům, kteří ji obývají. Autorka si vaše sympatie získá snadno: v jejím případě se totiž nejedná o žádnou suverénní všudybylku, ostřílenou cestovatelku, co má v malíčku zásady přežití v přírodě. Lajla je ve skutečnosti docela obyčejná mladá žena – za volantem si moc nevěří a strachu, že ji na jejích cestách někdo přepadne se ne a ne zbavit. Hlavu má plnou pochybností o sobě samé, je však odhodlaná poprat se se svým onemocněním a vzít život do vlastních rukou. Její terapií nejsou léky, ale cestování. „Možná nejsem doma nikde. Možná že ‘doma’ je místo, které si nosím v sobě,“ říká. Právě upřímnost její výpovědi je tou nejsilnější stránkou celého románu.

Jste-li ten typ člověka, jehož vrcholným zážitkem jsou sobotní návštěvy supermarketů, pak Vlčí ostrov nejspíš nebude nic pro vás. Pokud vás však alespoň nepatrně rozechvívá pohled na vzdálený obzor, pokud jste byť jen jedenkrát v životě zatoužili objevit poklad na konci duhy, pak neváhejte a román Lajly Rolstadové otevřete. Po jeho přečtení budete litovat jediného – že nemůžete číst dál.

Hodnocení: 90 %

RC: VLČÍ OSTROV

Rachel-roo-books.blogspot.cz, 26. srpna 2016

Opět se mi potvrdilo, že podle anotace a hlavně, uvědomění si toho, jaké nakladatelství knihu vydává, dokážu tak nějak odhadnout, jak se mi kniha bude líbit, jaká bude, jak na mě bude působit a jaký zanechá dojem. Zlín prostě vydává, jak to nazvat, literaturu vyššího stupně, žádnou brakovku, něco na úrovni. Ale zase pozor, má to háček, nesedne to rozhodně každému.

Vlčí ostrov není žádná nabušená dějovka. Když o tom tak přemýšlím, kromě nákupu nového auta a zatápění mokrým dřevem tam asi nic akčního nebylo. Ale o tom tohle dílo není. Sáhněte po něm, pokud jste milovníci přírody, samoty, cestování, objevování. A to jak okolního světa, tak sebe sama.

Jde o autorčinu autobiografii. To na čtenáře vždy zapůsobí, když tohle ví předem a říká si, tohle je pravda, takhle se to vážně stalo? To je děsný / milý / super / hrozný / úžasný. Má to prostě jiný dopad, než když čteme fikci. A taky to člověka, nebo alespoň mě určitě, donutí více o tom přemýšlet. Jak bych to udělala já? Co bych si myslela / cítila?

Jediné, co mi trochu vadilo, nebo možná ne vadilo, ale přišlo divné, ale pokud je to podle skutečnosti, proč ne, každý jsme nějaký a každá země je nějaká, je lehká naivita hlavní hrdinky a lehce nereálné plynutí všech událostí do sluníčkových vyústění. Já nevím, ale tady ne každý, koho potkáte, je váš BFF (best friends forever), pozve vás domů, uvaří vám a zůstanete u něj nakonec bydlet na půl roku. Opakuji, dobře, možná je to mentalita národa, ale mě to nesedělo, pořád jsem čekala, kdy někoho zbijí / zabijí / vykradou apod. Češka no.

Závěrem mě nadchla obálka. Krásně sedí k tématu a nastíní vám situaci toho, s kým se v knize setkáte. Upřímně? S naprosto úplně nejvíc divnými individui, ale věřte mi, budete je mít rádi.

Vlčí ostrov

Holkamodrookata.blogspot.cz, 16. srpna 2016

Někteří lidé mají toulání v krvi. Nemají problém sbalit si jen to nejnutnější a vydat se tisíce kilometrů od domova jen s mlhavým a nejistým cílem. Mezi takové lidi patří i autorka Vlčího ostrova. Autobiografický příběh mladé Norky mě zlákal nejen anotací ale i faktem, že vychází na moje narozeniny. Milá shoda náhod, nemyslíte?

Lajlina lékařská zpráva hovoří jasně:

"Bohužel se neobejdete bez léků, je to dané vaším typem, jste zranitelná; velké vypětí a citovou zátěž budete zvládat jen těžko a nedokážete si od nich sama ulevit, pokud nebudete trvale brát antidepresiva"

Lajla se však tomuto rozsudku postaví čelem a zkusí svoji situaci vyřešit jinak, po svém a přijme nabídku dělat jednu zimu správcovou rekreačního komplexu na ostrově v kanadské divočině.Shodou náhod je zde přinucena nějakou dobu žít takřka v úplné izolaci od okolního světa.Medituje, cvičí, píše a stará se o obytný komplex. Naslouchá přírodě, přestane brát léky a postupně nachází cestu sama k sobě.

"Začínám si na bydlení o samotě zvykat. Někdy strávím v areálu několik dní, aniž bych viděla kohokoli ze svých přátel nebo s někým mluvila. Šeří se brzy, už mezi čtvrtou a pátou. Stěhuju se ze Sieřina domu do kuchyňského stavení. Spím nahoře v podkroví, pokaždé za sebou vytáhnu žebřík a taky tu mám sekeru. Čurám do hrnce, který pak venku vylévám. Zvířata mě neznepokojují, ale bojím se Phila nebo někoho cizího, neznámého. Vítr rozeznívá zvonkohru, jež visí ve vchodu, a déšť pleská, tyhle zvuky připomínají kroky. Co budu dělat, pokud přijde někdo večer na neohlášenou návštěvu, jak mám vědět, jaké má úmysly a kdy je vhodné se začít bránit? Až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě? Když se mi cizí ruce sevřou kolem hrdla? Cvičím se v zacházení se sekerou a později, po Sieřině návratu, od ní dostávám kapesní nůž, který se dá otevřít jednou rukou. Kamarád jejího otce zabil podobným nožem pumu, jež na něm ležela a zuby měla zaťaté do jeho ramene. Nechci se bát, přesto se bojím. Chvílemi se cítím osaměle a toužím po někom, kdo by mě ochránil. Někdy se rozpláču, jako bych v sobě nesla veliký smutek, který tu a tam nabobtná a prorazí na povrch."

Pobyt v Kanadě ji okouzlí a zocelí natolik, že se po pár měsících v rodném Norsku rozhodne vrátit. Udělá si řidičák, koupí si vůz a vydá se na vlastní pěst zpátky do divočiny.

Kniha mapuje autorčino několika měsíční putování v rámci dvou let. Na svojí cestě potkává neobyčejné lidi, samotáře, domorodce, podivíny, žijící na okraji společnosti v odlehlých končinách. Navazuje s nimi kontakt, uzavírá přátelství i hlubší vztahy. Také její setkání se zvířaty mají neobvyklý, místy až spirituální nádech. Díky svému pobytu v přírodě poznává sebe samu, svoje hranice, svoji osobnost.

Už samotný fakt, že autorka sebrala odvahu, překonala svoje démony a vydala se na cestu je inspirativní. Laila navenek sice může působit jako křehká dívka, přesto není žádná ufňukaná slečinka a dokáže si poradit v situacích, kdy by jiní hodili flintu do žita. Přijímá věci takové jaké jsou a s problémy se pere s neobvyklou houževnatostí. Chvíli mi sice trvalo, než jsem si na její styl zvykla, ale pak jsem měla pocit, jako bych kráčela lesní cestou a poslouchala vyprávění milé kamarádky.

Vlčí ostrov není žádný suchopárný cestopis. Je to spíš pestrý kaleidoskop těžko uvěřitelných historek o lidech a přírodě. Autorka nepoužívá přímou řeč, takže máte pocit, že posloucháte ničím nepřerušovaný tok myšlenek, něco jako samomluvu. Někomu tento styl nemusí vyhovovat, mě naopak okouzlil svojí jednoduchostí, přímostí a jakousi melodičností. Varování na závěr - po přečtení dostanete neodbytnou chuť vypadnout z města a jít se chvíli někam jen tak toulat, pozorovat, naslouchat...

Kdy knihu Vlčí ostrov rozhodně číst

  • rádi chodíte do přírody

  • máte toulavou duši

  • zajímá vás Kanada

Kdy knihu Vlčí ostrov rozhodně nečíst

  • jste městský člověk a přírodě se zásadně vyhýbáte

  • tuláky, hipíky, indiány nebo alkoholiky tvrdě odsuzujete

  • dáváte přednost fikci než příběhům ze života

Dotaz k produktu Vlčí ostrov

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Odkaz na články Vlčí ostrov

Dále doporučujeme

Bílé město

Bílé město

Karin bydlí se svou dcerou Dream v luxusní vile s neprůstřelnými skly. Je sama, v kapse má poslední pětistovku. Skříně v kuchyni jsou prázdné, v domě je zima a špína. Venku vytrvale…

Faktura

Faktura

Práce na částečný úvazek ve videopůjčovně, občasná setkání s hrstkou přátel a nenápadná každodenní rutina zakončená ve většině případů pojídáním pizzy a sledováním…

Asfaltoví andělé

Asfaltoví andělé

Asfaltoví andělé, druhý román Johanny Holmströmové, vypráví o síle patriarchátu, o kulturních propastech a o spletitých cestách mezi identitami. Samira a její kamarádky mají strach…

Náklaďáky Volvo

Náklaďáky Volvo (Doppler #2)

Mladý muži, říká von Borring, vy máte problémy. Máte ochablý stisk ruky. Vodnaté oči. Potřebujete pomoc. Nevím, co potřebuju, odpovídá Doppler. Ale pomoc, to zní jako dobrý…