Igelitkové pivo | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Soutěž audioknihy
  • La Loba
  • Sleva knihy

Igelitkové pivo

Igelitkové pivo
Cena:
279 Kč  237 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-75-0
Překlad:
Vladimír Piskoř
Datum vydání:
01. 10. 2010
Počet stran / vazba:
268/brožovaná
3.28 / 424
ks
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Igelitkové pivo

Igelitkové pivo je obraz jedné bolestné stránky současného Finska, ale dá se říct, že i současné západní civilizace. Román zachycuje čtyřiadvacet hodin ze života mladých nezaměstnaných ztroskotanců, Maršála, Blafyho a Henninena, kteří nemají sebemenší ambice někde pracovat, poflakují se kolem pochybných pivních a buřtových stánků nebo v parku, odnikud nikam, žijí ze dne na den, z podpor, z vratných lahví. Dělají si navzájem naschvály, ale v okamžiku ohrožení dokážou stát při sobě. Místy vzdáleně připomínají postavičky z Kaurismäkiho filmů. Jejich život je uzavřen do helsinské, někdejší dělnické čtvrti Kallio, která nám v mnohém může připomínat pražský Žižkov, odkud vlastně ani nemají žádnou touhu se někam dostat. Román zatím vyšel německy, nizozemsky, švédsky, rusky a lotyšsky. Rimminen za něj v roce 2004 obdržel jednak významnou Cenu Kaleviho Jänttiho, jednak s ním pronikl mezi šestici nominovaných na Cenu Finlandie.

Recenze: Igelitkové pivo

Povaľačstvo ako náplň života

ina[k], 13. listopadu 2011, autor: Tomáš Mrva

Fínsko má väčšina ľudí zafixované ako krajinu s najlepším vzdelávacím systémom na svete, takmer nulovou korupciou a ľuďmi, ktorí vlastnia viac zbraní na hlavu ako Američania, ale akosi nepotrebujú potrebu sa nimi zabíjať. Ani tam však nie je všetko ružové, ako naznačuje román Igelitkové pivo od Mikka Rimminena.

Jeden z mojich prvých zážitkov pri návšteve Fínska bolo, ako policajti ráno v parku budili bezdomovca. Robili to jemným poklepaním po pleci a zdvorilým pozdravom hyvää huomenta. Rimminenov román, ktorý v češtine vyšiel vďaka vydavateľstvu Kniha Zlín vo výbornom preklade Vladímíra Piskořa, ktorý si bravúrne poradil so slangom a dokázal ho prispôsobiť českému čitateľovi (slovenský sa občas môže cítiť stratene, ale to len možno pri tucte okrajových fráz), sa tiež do značnej miery odohráva v parku. Jeho anglický názov je dokonca Park Life, čo je pomerne výstižné.

Hlavné postavy, Blafy (vo fínskom origináli Lihi), Maršál a Henninen, síce nie sú bezdomovci, ale pohybujú sa na okraji inak zámožnej spoločnosti. Žijú v robotníckej štvrti Helsínk Kallio a ako to už dnes býva s robotníckymi štvrťami veľkých miest, značná časť ich obyvateľov nepracuje. Výnimkou nie sú ani naši traja hrdinovia, ktorých hlavnou náplňou života sa zdá byť presúvanie od jedného stánku k druhému prerušované malými krádežami a neuveriteľnou schopnosťou zamotať sa do nejakej šlamastiky.

Záložka knihy označuje Blafyho, Maršála a Henninena za stroskotancov, ale to nie je celkom presné označenie. Mohli by sme ich označiť za povaľačov alebo flákačov, ktorí však nie sú pre spoločnosť príťažou. Na svoj osud sa nijako nesťažujú. V podstate im ich de facto alternatívny životný štýl vyhovuje. Svojím spôsobom robia to, čo ich baví, čiže väčšinou hrajú kocky, pijú pivo, kde-tu zarobia zopár centov za vratné fľaše a keď treba, tak si nejakú drobnosť (hraciu kocku alebo topánky) ukradnú.

Ich životnú filozofiu vari najlepšie vystihuje tento krátky dialóg: „V tom případě bychom se mohli třeba pustit do nějaký činnosti,“ navrhl Blafy. „Tak tolik se mi zas neulevilo.“Jediný pokus dohodiť im akú-takú jednorazovú fušku pri sťahovaní, zlyhal na ich nepriestrelnej argumentácii: „Nás to nebaví“ „Nestojí nám to zato.“ Nikam nepudem.“Vybavené, nebudú predsa robiť to, čo od nich chcú iní. V tejto anarchistickej slobode si nažívajú v podstate po celý čas.

Keď sa ich jeden chlapík spýta, čo vlastne robia, tak Blafy ironicky odpovedá, že sú „něco jako podnikatelé“. Ak by si zobrali základný význam slova, tak si ani príliš nevymýšľa, lebo takmer neustále niečo podnikajú, aj keď to teda príliš zmysluplné nie je.

Blafy, Maršál a Henninen však ani zďaleka nie sú zlí ľudia. Síce často preukazujú znaky cynizmu, ale ten je len obranou voči tým, ktorí sa na nich pozerajú s pohŕdaním. Dokážu však byť aj hlboko ľudskí, ako v situácii, keď volajú záchranku k zranenej jehovistke, na ktorú sa zrútila práčka. Vonkajšia ošarpanosť ani zďaleka neznamená, že by trpeli tým, čo Henninen nazýva morální kocovina, ktorá podľa neho neumožňuje otvoriť kanál do sveta.

Rimminen, ktorý sa narodil v roku 1975 a román napísal ešte pred tridsiatkou, v ňom preukázal veľkú schopnosť pozorovať a chápať rôzne vrstvy spoločnosti, aj tie, ktoré by sa mnohí snažili vyretušovať z ideálneho obrazu severského raja. Igelitkové pivo možno označiť za sociálnu drámu, ale románu nechýbajú ani humor a zdravá sebairónia, ktoré výrazne kompenzujú občasné hluché momenty. Ak bude Rimminen v nastolenom trende pokračovať, tak sa máme aj v budúcnosti na čo tešiť a synonymom fínskej literatúry pre nás nebude už dávno mŕtvy Mika Waltari.

Mikka Rimminen: Igelitkové pivo, preklad Vladimír Piskoř, Kniha Zlín: 2010, 288 strán

Mikko Rimminen: Igelitkové pivo

Tvar 05/2011, 3. března 2011, autorka: Jitka Hanušová

Představa za souslovím „igelitkové pivo“ vyvolává úsměv, a zároveň jakousi nejistotu, co že se tím pivem v igelitu ve skutečnosti myslí. Dá se snad ve Finsku něco takového koupit? Bylo by nasnadě konstatovat, že to zjistíte po přečtení, ale to bych se z toho vykroutila příliš lehce.

Rodák z Helsinek, tamtéž žijící a tvořící, Mikko Rimminen (nar. 1975) patří už několik let ke zvučným jménům finské literatury. Na scénu vstoupil v roce 2000 jakožto básník. Po dvou básnických sbírkách se však vydal cestou prózy a to se mu zatím velmi vyplácí. Hned první román Igelitkové pivo(Pussikaljaromaaani, 2004) získal cenu Kaleviho Jänttihö a dostal se do úzkého výběru šesti kandidátů na nejvýznamnější finské literární ocenění, Cena Finlandia. Druhému z jeho románů s názvem Poleno (Pölkky, 2007) se dostalo také příznivých ohlasů. A do třetice všeho dobrého získal jeho zatím poslední počin Den nosů (Nenäpäivä, 2010) onu zmíněnou Cenu Finladia.

Román Igelitkové pivo je vyčerpávající exkurzí do světa tří finských „vožungrů“, to jest příslušníků nezaměstnanecké komunity, pravidelných klientů kultovních vuřstánků a nonstop barů, občasných zlodějíčků, parkových povalečů a černých pasažérů.

Děj románu je ohraničen do jednoho, na Finsko nezvykle parného, letního dne. Jednodenní putování Maršála, Henninena a Blafyho helsinskými kulisami provázejí nejen jejich vtipné historky, ale také nekonečný řetěz nových, zdánlivě banálních zážitků počínaje smrtí sousedky Gabriely přes zadržení Henninena obnažujícího pozadí na příslušníka městské policie a šlápnutím do čehosi smradlavého, původem biologického, konče. V podstatě se neodehraje nic převratnějšího než každodenní příhody, z nichž se kousek po kousku skládá život jako takový.

Rimminen skvěle ovládá líčení mikroudálostí, samozřejmých jednotlivin, které doprovázejí různé činnosti, ale přitom jsou vystříhány z běžného vnímání („Nakrátko potom zavládla jakási poklidná chvilka, která obnažila dno kelímku, a přiměla tak člověka, aby si vyhrnul rukávy, skoncoval s tou poklidností a zašel si pro nášup zapoloviční cenu...“). Právě v těchto pasážích se v něm básník nezapře a právě v nich také podle mne tkví největší kouzlo této knihy. Jeho cit pro vystižení nálady, situace, myšlenkových pochodů je tak uvěřitelný, že si čtenář místy připadá jako součást scény a doslova cítí spálený tuk vanoucí z nejrůznějších občerstvovacích zařízení, výfukové plyny aut anebo pot kolemjdoucích. Inu, nejsou to většinou vjemy, které by smyslům lahodily, Rimminenovi se však daří tuto neutěšenou pouliční kulturu ztvárnit působivým, osobně poetickým způsobem („Zhmotnili se na křižovatce zpoza rohu, pomalu, jakoby atom po atomu, a asi ještě před sebou tlačili jakousi auru nevolnosti, protože až ke kiosku bylo cítit, jak příšernou mají kocovinu.“).

Scelujícím motivem, který se line celou knihou, je hra v kostky. Trojice čelí bezpočtu překážek, které jim ve hře brání, a událostí, které od kostek odvádějí pozornost („Já bych byl třeba pro to, zahrát si kostky,“ nadhodil Blafy. „To by možná šlo,“ řekl Maršál [...] „Teda chci vlastně říct, že by se dalo hrát a nepochybně i hrát budem, akorát nevím, jesli bych to takhle po ránu zvládnul, je to fakt náročný.“). Toho dne se k samotné hře vůbec nedostanou a nad ránem už kostky pozbývají na důležitosti, protože se vzhledem k okolnostem mysl všech tří parťáků naplní pocitem neskrývané soudržnosti a bratrství. Ačkoli se trojice během dne špičkuje, tu a tam se počastuje nepěknými slovy, i na výčitky dojde, jde jen o způsob, kterým si vzájemně vyznávají svou nefalšovanou péči a přátelství stvrzené několikaletým souputnictvím.

Vedle peripetií ústřední trojice je bezmála stejně důležitý topos města, který slouží nejen k dokreslování atmosféry, ale mimoto i podněcuje fantazii a ovlivňuje jednání hlavních postav: „(...) začal sledovat všechny ty vůně, které celou dobu proplouvaly kolem, vlastně bylo dost pracně se na ně soustředit, protože přicházely a odcházely skoro v bezstarostném rytmu, pražírna stáhla svůj úzký výběžek vůně nazpět (...) a místo něj se nechali přivát ze vzdálenosti pár set metrů vlažný pach kouře z nočního bistra, asi tam spalovali tuky (...), a když onu tukovou mlhu rozťal pás výfukových plynů z kolem projíždějícího nákladního auta, zaskřípal vedle na kolejích montážní vůz, který zanechal na křižovatce horký, kovově prašný, čpavý pach, tak trochu po elektřině, ve stanicích metra to často páchlo podobně, v posledních letech začalo helsinské metro smrdět jakousi starou elektřinu stejně jako někde v cizině...“

Vypravěčská rovina leží v perspektivě Maršála, nicméně hranice mezi jeho vnímáním a vnímáním dvou zbylých souputníků se místy ztrácí, takže je všechny tři lze považovat skoro za identické, za jakýsi obecný typ pouličního antihrdiny. Vzhledem k časté podroušenosti protagonistů se i způsob vyprávění některých pasáží uchyluje k nejasnému přechodu mezi snem, přeludem, domněnku a skutečností. Učitel tvůrčího psaní se v Rimminenovi jistě nezapře.

Se svou mateřštinou zachází Rimminem velmi invečně. Vůbec se nerozpakuje vytvářet nová slova, pohrávat si s jejich významem a grafickou podobu či nabourávat pravidla větné syntaxe. Český čtenář může být jen vděčný za to, že se Vladimír Piskoř k textu postavil neméně kreativně a zachoval jazykovou výjímečnost knihy.

Finští kritici a čtenáři knihu srovnávali s Joyceovým Odysseem či s Dumasovými Třemi mušketýry, styl psaní dokonce s velikány latinskoamerické literatury. Z finských děl se v recenzích zmiňovali o Kilpiho knize V sále usedlosti Alastalo, Lehtonenovo Putkinotko či dokonce o taková klasice finské literatury, jako je Kiviho Sedm bratří. Nebudu se zde pouštět do hodnocení, nakolik oprávněné tyto návrhy jsou, protože by se jistá opodstatnění našla vždy. Z českého kontextu mi připadá nejbližší paralela s Hrabalovými pábitelskými prózami. Rimminen nejen že používá obdobného způsobu vyprávění historek, jeho hrdinové (anebo kolektivní hrdina) jsou ne nepodobni Hrabalovu typu antihrdiny včetně jejich odlehčeného „všednodenního filozofování“ („To je fakt zvláštní,“ promluvil Blafy a zatvářil se, jako by mu někdo právě pošeptal do ucha smysl života nebo něco podobně zásadního. „Před chvílí sem přemejšlel o úplně zvláštních věcech, o čase o tomhle všem.“ // „... stavebními kameny skutečné ironie jsou beznaděj a utrpení a exponenciálně se hromadící zklamání.“).

Na motivy knihy vzniká ve Finsku stejnojmenný film, který by měl mít premiéru letos na podzim. A pokud jde o český překlad Rimminenova dalšího románu (Nenäpäivä) do češtiny, podle slov překladatele se na něm již pracuje. Nezbývá tedy než doufat ve vstřícnost nakladatele.

Poflakování, zevlování, bytí

A2 22/2010, autorka: Lenka Fárová

Hlavními postavami knihy finského spisovatele Mikko Rimminena jsou tři chudí flinkové , kteří k životu potřebují jen cigarety, kafe a pivo. Jejich život u kiosku, připomínající osudy postav filmů Aki Kaurismäkiho, je svéráznou oslavou přátelství.

Stoupající a svažující se ulice helsinské čtvrti Kallio, jakož i její parky, stánky s občerstvením a zapadlé hospody jsou jevištěm, na němž po dobu jednoho dne sledujeme pohyb tří hrdinů, či spíše antihrdinů, khihy Igelitkové pivo (Pussikaljaromaani, 2004) – románové prvotiny Mikko Rimminena.

Kafe, cigára a pivo

Rimminenovi protagonisté patří k těm méně majetným, méně schopným a nikterak pilným: Maršál, Blafy a Henninen prostě jen tak existují. Veškeré jejich konání se omezuje na bezcílné poflakování a pachtění se od kafe k cigaretě a od cigarety k pivu a jednou jejich starostí je, kde na tyto své poměrně skromné potřeby vzít. V koloběhu těchto životních zájmů se navzájem stále častují již stokrát vyprávěnými historkami, vedou nejrůznější filosofující úvahy („Život je řada dveří, kterejma musíme projít.“) i naprosto prázdné dialogy: „O čem sme to vlastně mluvili? Ozval se Maršál. Aj, řekl Blafy. Nepamatuji si, ale huh, akorát mě napadá, že mi to ani neva. Nemáme už o čem mluvit, vzdychl si Henninen."

Směšně proto působí jejich povzdechy, že je třeba „něco udělat se životem“, nebo dokonce snahy „spřádat dlouhodobé plány“. Jediným jasně formulovaným plánem je tak hra v kostky, ale i na tu čtenář čeká se stejným výsledkem jako na Godota.

Nerozlučný trojlístek, jenž jako by sestoupil z plátna filmů Aki Kaurismäkiho, není výrazně charakterově či vzhledem rozlišen, tvoří tak v podstatě jakéhosi kolektivního hrdinu. Setkáváme se s ním v okamžiku, kdy se ti tři dopoledne scházejí na první kafe u kiosku, což je jeden z jejich hlavních opěrných bodů v nepřátelském světě. Jejich svět je ovšem vymezen hranicemi čtvrti, v níž žijí. Veškeré pokusy opustit ji či aspoň na okamžik změnit prostředí končí nezdarem – i tak banální záležitost jako cesta tramvají do centra města končí jen konfliktem s revizory a potupným návratem zpět, do bezpečí.

Pachy, puchy a smrady

Pětatřicetiletý autor Mikko Rimminem pochází z Helsinek, kde v devadesátých letech navštěvoval kursy tvůrčího psaní (v součastnosti je sám vede) a na počátku milénia debutoval jako básník. Po dvou básnických sbírkách změnil žánr, a jak sám říká, začal psát to snadnější – prózu. A úspěšně, neboť hned za debut Igelitkové pivo získal Cenu Kalevi Jänttiho a zároveň nominaci do šestice kanditátů nejvýznamnější literární ceny ve Finsku – Ceny Finlandia. Kniha byla posléze přeložena kromě češtiny do dalších pěti jazyků a nyní vzniká její filmové zpracování, mělo by mít premiéru zhruba za rok. V roce 2007 vydal Rimminem druhý, kritikou též ceněný román Poleno (Pölkky), v němž je hlavním hrdinou velmi plachý a uzavřený člověk, jehož vnitřní svět zobrazuje autor neuvěřitelně přesvědčivě. Třetí román se očekává letos na podzim.

Přes prozaickou formu se však básník v Rimminenovi nezapře. Jazyk vypravěče je na rozdíl od úsporných dialogů nesmírně bohatý a až barokně košatý a překladatel Vladimír Piskoř se s tímto kontrastem výborně popasoval. Autor je také skvělý pozorovatel: líčení poulučního ruchu je živé a plné všelikých pachů a puchů, smradů a odérů, byť co do barev velmi šedé. Ona čtvrť Kallio (česky „skákala“) bývala čtvrtí dělnickou, něco mezi pražským Žižkovem a Karlínem, a žádnou velkou barevností tudíž neoplývá. I život hrdinů je ve své monotónnosti značně zašedlý. Přes jistou neutěšenost však z románu vystupuje alespoň jedno pozitvní téma – dokud má člověk přátele, kteří ho podrží za všech okolností, stojí život přece jen za to a nakonec ani tak děsně nevadí, že to byl „dlouhej a těžkej den a že v životě nedostanou ani trochu tý lásky a že i to málo, čím by se ta hlodavá potřeba lásky dala nahradit, tedy pivo, taky už dochází“.

Dotaz k produktu Igelitkové pivo

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Královo srdce

Královo srdce

Hutné a intenzivní lidské drama založené na skutečných událostech z druhé poloviny 18. století. Ze stránek vystupuje temný svět – líčení pekla mezi živými –, v němž všude…

Vlčí ostrov

Vlčí ostrov

Lékař jí kdysi říkal, že musí brát léky a vést bezpečný a předvídatelný život, aby svou nemoc dokázala zvládat. Lajla Rolstadová se však rozhodne pro pravý opak – žít…

Gangsterova přítelkyně

Gangsterova přítelkyně

Gangsterova přítelkyně je zajímavá kniha z mnoha důvodů. Popisuje život v mezidobí, život nežitý skutečně naplno.

Deváté dítě: Příběh Edgara Brichty

Deváté dítě: Příběh Edgara Brichty

Kniha vypráví životní osudy Edgara Brichty, narozeného v roce 1930 v židovské rodině v Bratislavě. Po vypuknutí války na podzim roku 1939, kdy se situace pro osoby židovského původu v…