Budeme žít věčně? | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Touhy DD soutěž
  • Vlčí ostrov
  • Miovo blues

Budeme žít věčně?

Cena:
249 Kč  212 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87497-37-1
Překlad:
Eva Hermanová
Datum vydání:
18. 10. 2012
Počet stran / vazba:
250/brožovaná
3.88 / 8
ks
Podle všech těch vědců to tady ještě bude stát za to, tak dělám všechno pro to, abych u toho byla a žila věčně. GAGUNOSLAVA

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 189 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Budeme žít věčně?

Přírodovědecké výzkumy na téma život, inteligence a hmota dosáhly v současné době revoluční výsledky, které provokují naše dosavadní pojetí přírody, lidského těla a ducha. Vynálezce a futurolog Ray Kurzweil odvodil z možných technologických aplikací těchto poznatků vizi blízké budoucnosti, ve které umělá inteligence překoná lidskou ve všech oblastech, člověk splyne s inteligentní technikou, stárnutí a nemoci budou pokořeny využitím genové techniky a nanomedicíny a nakonec už nikdo nebude muset zemřít přirozenou smrtí.

Co je na těchto vizích věda, co náboženský příslib, co pouhé sci-fi? Spisovatel Tobias Hülswitt a fyzik Roman Brinzanik diskutovali s významnými vědci, mezi jinými s nositelem Nobelovy ceny za chemii Jean-Marie Lehnem, vědcem v oboru výzkumu kmenových buněk Hansem R. Schölerem a vědcem v oboru výzkumu mozku Wolfem Singerem. Chtěli zjistit, jaký je současný stav přírodních věd a jak vypadají seriózní scénáře budoucnosti. Vedle toho se snažili z rozhovorů s prezidentem Max-Plankova institutu Peterem Grussem, demografem Jamesem W. Vaupelem a etikem Bertem Gordijnem vysondovat sociální důsledky nových technologií a případného radikálního prodloužení lidského života. S páterem Friedhelmem Mennekesem SJ, spisovatelem Hans-Ulrichem Treichelem, filozofem Aaronem Ben-Ze’evem a dalšími mluvili autoři o tvárnosti lidské identity a o vztahu umění k technice, trudomyslnosti a pomíjivosti.

Trailer připravovaného filmu (web http://www.ewigleben.net):

Úryvek: Budeme žít věčně?

Recenze: Budeme žít věčně?

KNIHA: Budeme žít věčně? Provokující rozhovory o budoucnosti…

Kukatko.cz, 28. září 2013, autorka: Lenka Šimková

Je stáří nemoc, nebo není? Chtěli byste se dožít 400 let? Jaké etické problémy přináší vývoj nových technologií? Co s tím vším má společného umění storytellingu? To je jen namátkou výběr otázek, které zvídavému čtenáři podsouvá kniha rozhovorů s experty z nejrůznějších oblastí, jejichž interdisciplinarita se střetává v tématu prodlužování lidského života a obecněji budoucnosti člověka v kontextu informačně-technologické evoluce. Autoři publikace Tobias Hülswitt a Roman Brinzanik hned v úvodu přiznávají, že jejich cílem není přinést definitivní odpovědi, ale vyvolávat potřebné otázky.

„Aha efekt“

Knihu Budeme žít věčně? otevírá interwiev Tobiase Hülswitta s vynálezcem a futurologem Rayem Kurzweilem. Kurzweilovy vize mnoho lidí dráždí, a proto právě ony nejlépe připravují prostor pro další úvahy o budoucnosti lidské existence. Kurzweil je vnímán jako vizionář umělé inteligence, je nositelem mnoha čestných doktorátů, založil několik firem a publikuje knihy zabývající se například právě výzkumem budoucnosti či zdravím. V rozhovoru říká:„Za několik týdnů mi bude šedesát a hodnoty mého biologického stáří ukazují čtyřicet let.“ T. Hülswitt na to reaguje konstatováním: „A denně užíváte 250 pilulek potravinových doplňků.“ To ale jen tak na okraj… Teorie R. Kurzweila předpovídají pro rok 2045 tzv. singularitu – okamžik, kdy umělá inteligence překoná lidskou ve všech směrech, od této chvíle se bude člověk ještě výrazněji propojovat s inteligentními technologiemi a teoreticky už nebude muset zemřít…

Od této vize jako by se táhla červená nit napříč následujícími rozhovory. Hned druhý zpovídaný, buněčný biolog Peter Gruss, říká: „Člověk musí mít proti provokativním tezím pana Kurzweila určité výhrady… […] Řekl bych, že tady sklouzla věda ke science-fiction. Méně kritický jsem k jeho snahám vytušit blízkou budoucnost na poli takzvané konvergentní technologie: v bio-, nano-, info- a neurooborech.“ A zejména o nich bude ještě řeč.

První třetina rozhovorů je pro laika celkem náročná a vyžaduje velmi soustředěné čtení, což je však vynahrazeno zejména v druhé části publikace. Tady se dostavuje jakýsi „aha efekt“, kdy je čtenář rád, že se prokousal problematikou výzkumu kmenových buněk, aby mohl začít spolu s etikem Bertem Gordijnem spekulovat nad etickými otázkami, které se k podobným výzkumům neoddělitelně váží. S osobou Raye Kurzweila se setkáme ještě několikrát, například v rozhovoru s Lucem Steelsem, vědcem v oboru umělé inteligence, který mimo jiné odpovídal také na otázky týkající se v úvodu zmíněného storytellingu – narativního umění. I přes vysokou odbornost se vědci umějí na některé věci podívat s nadhledem:

Hülswit: „Mohl byste, pokud bychom vycházeli z Vašeho výzkumu původu jazyka, spekulovat o vzniku narace?“

Steels: To by se muselo zkusit – posadím si pár robotů kolem ohně! :-)

Vše souvisí se vším

Čím dále se ve čtení dostáváte, tím více cítíte onu provázanost témat a zkušenějšímu zájemci o předkládané problémy nabíhají i další konotace. Druhý autor Roman Brinzanik se například táže chemika Jeana-Marie Lehna: „Myslíte si, že by lidé mohli optimalizovat a rozšířit své tělo, prodloužit očekávanou délku života, implementovat nové smysly?

„Jsem o tom přesvědčený. Proč bychom nemohli mít oči na temeni hlavy?“ zní odpověď.

O extenzi lidského těla již uvažoval a psal kanadský filozof, spisovatel, literární kritik a mediální teoretik Marshall McLuhan (1911–1980). V jeho pojetí je například extenzí lidských končetin kolo (McLuhan, H., M. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991). Informační věda či teorie nových médií jsou jen dalšími styčnými obory, které mají k tématu co říci.

Velkým tématem je pro zpovídané osoby také mozek. Jeho přesné fungování zůstává přes všechny výzkumy stále zastřeno tajemstvím, což je jedna z bariér na cestě k umělé inteligenci. Odhalení mechanismů učení se je neustupující výzvou pro různé vědecké obory. Více z teorie informace, komunikace a další podobné náměty by knize také slušely.

Transhumanismus, enhancement a smysl života

Poslední třetina knihy nabírá rychlý spád. Zde své myšlenky a názory vyjadřuje například demograf, filozof, jezuitský kněz a spisovatel. Rozhovory spějí k uzavření jakéhosi kruhu. Otázky jdou na dřeň a někdy jsou zajímavější než samotné odpovědi. Perspektivou humanitních věd, umění a náboženství nahlížíme na témata život-smrt, inteligence a propojení přírody s technikou, aniž bychom si uvědomili, že se blížíme k poslední stránce. Nemůžeme se na ní setkat s nikým jiným než s Rayem Kurzweilem. Poslední otázka položená spisovateli Hansi-Ulrichu Treichelovi se zaobírá Kurzweilovou teorií tří mostů k nesmrtelnosti. Cyklus knihy je završen. Tedy ještě okamžik… Autoři každému ze zpovídaných pokládali otázku, zda by se chtěli dožít 400 let.

„Jasně. Ale zemřít můžu vždycky, ne?“ odpovídá spisovatel.

Titul Budeme žít věčně? vyšel v edici TEMA nakladatelství Kniha Zlín, které na svých stránkách uvádí, že edice vybírá pro český trh knihy autorů, kteří jsou ve světě tzv. non-fiction současnou špičkou a zaobírají se otázkami, jež si klade v této době téměř každý moderní člověk. I přes vysoce vědecké a poměrně úzké zaměření píší autoři srozumitelně a poutavě, a jejich knihy oslovují široký okruh přemýšlivých a inteligentních čtenářů…

Rozhovory o budoucnosti člověka a technologií stojí na pomezí popularizačních snah, možná hranici lehce překračují. Rozhodně to není čtení na jeden dva dny, ale spíše na dlouhé zimní večery, kdy budete mít chuť přemýšlet a ptát se po smyslu našeho bytí.

Roman Brinzanik (1969) se narodil v Československu, studoval fyziku a filozofii a je vědcem Institutu Maxe Plancka v Berlíně (obor systémová biologie).

Tobias Hülswitt (1973) je německý spisovatel, působil jako docent na berlínské univerzitě umění či jako profesor v literárním institutu v Lipsku.

Hülswitt, Tobias; Brinzanik, Roman: Budeme žít věčně?

iLiteratura.cz, 28. ledna 2013, autor: Jan Lukavec

O jeden pár rukou navíc, případně oči i na temeni hlavy…
Tobias Hülswitt; Roman Brinzanik
: Budeme žít věčně? – Rozhovory o budoucnosti člověka a technologií. Přeložila Eva Hermanová, Kniha Zlín, Zlín, 2012, 250 s.

Zbavíme se někdy smrtelnosti? Stanou se jednou lidé díky technologiím chytřejšími a empatičtějšími? A narostou jednou lidem skutečná křídla? Na tyto a podobné otázky se snaží odpovědět kniha rozhovorů Budeme žít věčně?, kterou vloni vydala Kniha Zlín. Zahajuje ji rozhovor s vynálezcem a futurologem Rayem Kurzweilem, který do budoucna předvídá, že umělá inteligence překoná lidskou ve všech oblastech, člověk splyne s inteligentní technikou, stárnutí a nemoci budou pokořeny využitím genové techniky a nanomedicíny a nakonec už nikdo nebude muset zemřít přirozenou smrtí. „Zbytek“ knihy tvoří reakce významných vědců a dalších autorů na dotaz, co si o těchto optimistických vizích myslí. Autoři knihy, spisovatel Tobias Hülswitt (1973) a fyzik Roman Brinzanik, o tématu diskutovali mezi jinými s nositelem Nobelovy ceny za chemii Jean-Marie Lehnem, vědcem v oboru výzkumu kmenových buněk Hansem R. Schölerem a vědcem v oboru výzkumu mozku Wolfem Singerem, prezidentem Institutu Maxe Plancka Peterem Grussem, demografem Jamesem W. Vaupelem či etikem Bertem Gordijnem.

Jak se dá očekávat, postoje oslovených ke Kurzweilovým tezím se značně lišily. Někteří s nimi souhlasili a ještě je sami dále rozvíjeli. Tak Lehn nadšeně rozvíjel teorie o tom, že bychom jednou mohli mít o jeden pár rukou navíc, případně oči i na temeni hlavy; podle něj přitom „neexistují nepřirozené věci, protože vše je součástí vesmíru“. Gerontolog D. Gems zase vážně prohlašuje, že „stárnutí je nemoc, příšerná nehoda evoluce“, a jednou ji budeme schopni vyléčit.

Jiní naopak byli o poznání skeptičtější, takže třeba podle Wolfa Singera jde jen o „vykonstruované hypotézy, které nemají žádné přesvědčivé zdůvodnění“. Dle něj je představa, že půjde nakopírovat lidskou paměť na externí nosič dat, pouhá domněnka spočívající na příliš zjednodušeném vnímání struktury mozku. Další se ztotožňovali s myšlenkou, že „krása umění spočívá v melancholii smrtelnosti a v útěše, kterou může poskytnout“, případně že smrt nutně patří k „osobnímu příběhu každého člověka“ (katolický kněz Friedhelm Mennekes) a že člověk by ani nevydržel žít s vědomím, že nemusí o nic bojovat, protože má nekonečné množství času (spisovatel Hans-Ulrich Treichel). I když se průměrná délka lidského života stále prodlužuje, prý o „šest hodin denně“ (i při nedávném udělení Nobelovy ceny za medicínu Johnu Gurdonovi a Š. Jamanakovi se objevily novinové titulky hlásající, že jsme se opět o něco více přiblížili nesmrtelnosti), B. Gordijn suše a podle mne rozumně konstatuje, že „nikdy nebudeme schopni změnit svou biologickou konstrukci tak zásadně, aby už nikdy nedocházelo k jejímu úpadku“.

Všichni také dostali otázku, zda by se chtěli dožít 400 let. Někteří nadšeně odpovídali ano, jiní rozhodnutí fatalisticky svěřovali biologii a jejím zákonům. Skeptici také poukazovali na to, že velká část lidstva má dnes velké existenční problémy zcela jiného druhu než sny o věčném pozemském životě; a dokud se nepodaří zajistit pro Afriku dost sítí proti moskytům, je úsilí o nesmrtelnost „neoprávněné“.

Mnohé z názorů v knize vyjádřených (zvláště na to, co je to „přirozené“ a „nepřirozené“) jsou předvídatelné a vlastně ne příliš překvapivé. Nevšední pro mne byly spíše pasáže domýšlející budoucí koexistenci lidí a robotů či strojů. Někteří se zabývali tím, kdy a jestli vůbec budou mít roboti lidské vědomí a budou navzájem spolupracovat. Luce Steels k tomu podotýkal, že letadlo sice umí vyslat signál „není mi dobře“, což ale neznamená, že by mělo vědomí a bylo schopné reflexe – dodejme, že se mezitím objevily i experimenty s roboty, kteří jsou schopni sami sebe rozpoznat v zrcadle, ale ke skutečnému sebeuvědomování to má stále velmi daleko. Tentýž vědec také zdůrazňoval, jak výrazně strukturujeme svoji identitu pomocí příběhu, který si o sobě vytváříme, ovšem roboti jsou zatím ve „stádiu pojmenovávání barev“ (autor žertem navrhuje, že posadí pár robotů kolem ohně, aby u nich narativní umění povzbudil).

Co se týká toho, jaké by mohly být sociální důsledky nových technologií, v knize najdeme hlasy dokazující, že někteří lidé už dnes zavrhují technologie, které by jim přitom mohly v jejich životě pomoci. Tak například implantáty v uších podle některých „ničí identitu společenství hluchoněmých“, a proto je jeho členové někdy odmítají. Zmíněna jsou i rizika jako závislost na virtuální realitě. Filozof Aaron Ben-Ze’ev naopak rozvíjí – řekněme krajně nekonvenční – teorie o tom, že díky internetu dnes lidé mohou mít paralelně několik vztahů a prospívá jim to. Píše dokonce o nevěrné ženě, která byla dotázána, zda by nevěru tolerovala u svého snoubence. Odvětila, že ano, ale chtěla by případně ovlivnit výběr jeho druhé partnerky, protože ta by se mohla stát „důležitou součástí i jejího života“. Podle Ben-Ze’eva bude takový postoj jednou potřebný, protože „vztahy se stanou mnohem komplexnější“. Opakovaně se v knize vrací i téma náboženství: jeden z autorů provokativně prohlašuje, že možnost oživení zaživa zmraženého člověka je mnohem pravděpodobnější než zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jiní rozebírají samotné téma transhumanismu, hluboce zakořeněný v západní tradici, ale tentokrát je to poprvé, kdy se technologie stává pro mnohé lidi „Vykupitelem“.

Jestliže skeptici v knize promlouvají celkem umírněně (takže i přizvaný jezuita pronáší relativně liberálně laděné názory), optimisté svým snům a vizím popouštějí uzdu skoro neomezeně a v tom je kniha výrazně technooptimisticky „vychýlená“. Co se týká plánovaného nestárnutí lidského organismu, a hlavně lidské nesmrtelnosti, myslím, že tu by technologové opravdu měli raději přenechat tradičním náboženstvím. Ovšem příprava na to, že budeme moci mít jednou více končetin, než máme dnes, jakkoli taková představa dnes působí fantasticky, se nám možná bude opravdu hodit, a proto stojí za to o ní už teď alespoň uvažovat (nebo číst). A případně už s předstihem dojít k futuristickému závěru, že o podobné vylepšení nestojím…

BUDEME ŽÍT VĚČNĚ? (knižní recenze)

Z-kultury-i-nekultury.blogspot.cz, 6. prosince 2012, autorka: Jindřiška Mendozová

Otázka, kterou si lidé kladou od nepaměti. Od pradávných časů se alchymisté, vědci i „mágové“ snaží najít nejen kámen moudrosti, ale také „živou vodu“, něco, co by člověka udrželo na světě věčně.

Tuto otázku si klade i kniha Budeme žít věčně? (Kniha Zlín) Romana Brinzanika, fyzika a filosofa původem z Československa, a německého spisovatele Tobiase Hülswitta. Kniha je psaná formou rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi z nejrůznějších oblastí – z vědy, etiky, umění, náboženství a filozofie. Rozhovory se netýkají jen konkrétní otázky věčného života, ale i zpovídané osobnosti vyjadřují i svoje názory na dnešní prodlužování života, ovšem často se zpochybnitelnými dopady na jeho kvalitu.

Samozřejmě největší diskuze a rozpory nejpravděpodobněji vzbudí hned první rozhovor. A současně vzbudí chuť přečíst si i všechny zbývající rozhovory a názory zajímavých osobností na, nepochybně obvyklým úsudkům se vymykající, postoj Raye Kurzweila. Vynálezce například programů, které umožňují čtení nevidomým, je současně i futurologem, který je pevně přesvědčený, že lidé jednou budou žít věčně. Jeho jednou není ani časově tak vzdálené. Váže se k roku 2045 a k okamžiku, kdy umělá inteligence dalekosáhle překoná inteligenci lidskou. Všechny tyto poznatky nakonec „vylepší“ samotného člověka až do stádia nesmrtelnosti.

S tím většina ostatních zpovídaných nesouhlasí a předkládají čtenáři svá pro i proti. Asi nejvíce v opozici je gerontolog David Gems, který stárnutí považuje za „nehodu evoluce a nemoc“, ovšem nevyléčitelnou…

Neurochirurg Singer zase zpochybňuje možnost vytvořit umělou inteligenci takové kvality, která by se vyrovnala lidskému mozku nebo jej dokonce překonala. Ke slovu přicházejí i hlediska demografická, zastoupená Jamesem W. Vaupelem, či názor umělce, Daana Roosegaarda z Nizozemska, který se snaží o propojení technologie s uměleckou tvorbou.

Od začátku do konce se knihou prolínají Kurzweilovy, řekněme, „extrémní“ teorie a zásadnější či méně výrazný nesouhlas ostatních. Mě osobně se při čtení knihy neustále vracela na mysl pohádka o Kmotřičce smrti, kterou se podařilo uvěznit, lidé přestali umírat a na světě vypukl zmatek a chaos. Dílo tedy zhola nevědecké, ale z mého pohledu mě vlastně stále nejbližší J.

Bylo zajímavé číst si o nesmrtelnosti, přesto si stále myslím, že smrt k člověku a k jeho životu patří. Nejsem vědec, takže na otázku pohlížím značně nevědecky. A zcela nevědecky by se mi moc nezamlouvala představa lidského života jako nekonečna – pokud tedy pominu otázku možnosti života po smrti, který v sobě ono nekonečno obsahuje také… ale to je téma na jinou diskuzi.

V každém případě jde o knihu zajímavou a jako vždycky je přínosné přečíst si názory, které jsou naprostým protipólem k mým vlastním. Budeme žít věčně? vyšlo v Knize Zlín a sama za sebe – ač myšlenky Raye Kurzweila rozhodně nezastávám – radím knihu si přečíst. Minimálně dává možnost polemizovat nebo souhlasit se čtrnácti zajímavými osobnostmi.

Recenze: Budeme žít věčně?

Beinmag.com, 4. prosince 2012, autorka: Iveta Hajlichová

Budeme žít věčně? je zdánlivě banální otázka, na kterou v současné době, zdá se, existuje jen jedna možná odpověď. Samozřejmě, že ne. Lidský život je pomíjivý a zaniká stejně jako veškerá jiná živá hmota na Zemi. Přesto se najdou organismy, které nevykazují známky stárnutí, například polyp hydra (česky označována též jako nezmar). Tento sladkovodní živočich má výrazné schopnosti regenerace, díky kterým nestárne a je prakticky nesmrtelný. Prodloužení délky lidského života a zkvalitnění období stárnutí jsou aktuální otázky současné společnosti. V knize rozhovorů sestavené Romanem Brinzanikem a Tobiasem Hülswttem se čtrnáct osobností z oblasti vědy, etiky, filosofie, umění i náboženství vyjadřuje k otázkám prodlužování délky lidského života, vlivu technologií na současný život a snaží se zjistit, kam se bude vývoj ubírat.

Roman Brinzanik se narodil v bývalém Československu, avšak studoval v Německu a v současné době působí v Institutu Maxe Plancka, kde se věnuje bádání v oblasti systémové biologie – zkoumá například molekulární příčiny rakoviny či obezity. Tobias Hülswitt je německý spisovatel a vysokoškolský profesor. Rozdílně zaměřený přístup autorů knihy a veškerých otázek pro zpovídané účastníky rozhovorů umožňuje, aby si knihu vychutnali stejnou měrou lidé zběhlí v oborech jako je chemie, fyzika či biologie, ale také čtenáři zaměření spíše humanitně, které zajímá především celkový dopad technologického rozvoje a nových poznatků v exaktních vědách na společnost jako takovou.

Budoucnost za pár let

Neprovokativnější rozhovor autoři zařadili hned na úvod své knihy. Ray Kurzweil totiž není jen úspěšný vynálezce programů umožňujících čtení nevidomým osobám nebo hlavním vývojářem prvního OCR (Optical Character Recognition – Optické rozpoznávaní znaků), které se dnes běžně používá pro digitalizaci tištěných textů, ale také odvážným futurologem, který svými smělými myšlenkami fascinuje i provokuje.
Nejodvážnější Kurzweilovo tvrzení předpovídá, že v roce 2045 dojde k něčemu, co nazývá singularitou, tedy ke stavu, kdy umělá inteligence překoná lidskou ve všech směrech. Tento názor je pak konfrontován s postoji ostatních zpovídaných osobností. Téměř všichni se shodují na tom, že k vytvoření tak dokonalé umělé inteligence v tak krátkém čase s největší pravděpodobností nedojde. Současná robotika sice zaznamenává pokroky, ale k vytvoření UI má ještě hodně daleko. Neurofyziolog Wolf Singer poukazuje na známou skutečnost, že lidský mozek a počítač fungují na zcela jiných principech. Zdánlivě primitivní úkon, který denně provádíme všichni, pohled na prostřený stůl a identifikace předmětů na něm, je pro jakýkoli počítač neproveditelný, jelikož náš mozek mimoděk vykoná několik úkolů současně – předměty uspořádá do skupin, izoluje je, identifikuje a rozdělí do kategorií. Pro sestavení počítačového systému, který by takto mohl „pracovat“, by bylo nejprve potřeba identifikovat a pochopit jednotlivé pochody v mozku. Lidský mozek je mnohem složitější a zatím málo probádaný k tomu, aby lidé stvořili umělou inteligenci, která by fungovala přesně tak, jak ji známe ze sci-fi filmů a literatury.

Přirozená délka života? V každé době jiná

Jedním z velkých témat knihy Budeme žít věčně? je kromě všemožných technologických pokroků, které se pyšní předponami nano, mikro a bio, také otázka „přirozené“ délky lidského života. Demograf James W. Vaupel například přichází s prognózou, že většina dětí narozených po roce 2000 se dožije sta let. Samozřejmě se zde mluví o dětech narozených především v zemích západní Evropy, USA, Kanady či Japonska. Vaupel však přiznává, že odhady mohou být i přehnaně optimistické a zohledňuje například důsledky změny klimatu, ekonomické krize či jaderního konfliktu. Průměrná délka života mezi lety 1600 a 1700 činila pouhých 35 let – ve Skandinávii a v Anglii; v Itálii, Německu či Francii to bylo pouhých 25 let. Posunem k delšímu životu byl v 19. století pokles dětské úmrtnosti a v současné době je pokrok patrný především u starých lidí. Klesá úmrtnost u lidí ve věku nad osmdesát let – díky lepší stravě, menšímu množství prodělaných nemocí a prevenci.

Rozhovory se však netočí pouze kolem vyspělé části světa. Bylo by poněkud nesmyslné mluvit o možnostech prodloužení lidského života v určitých oblastech, zatímco v jiných se lidem nedostává ani těch nejzákladnějších prostředků k udržení života vůbec. Největší problémy s úmrtností mají země subsaharské Afriky, kde je hlavním nebezpečím nemoc AIDS. Uspokojivá situace však není ani v Rusku, kde je problémem především alkoholismus, vraždy, násilí a špatné zdravotnictví. Průměrná délka života v Rusku je pouze šedesát let. Naopak průměrná délka života roste v Číně, kde se pohybuje okolo sedmdesáti let. Nejčastější příčinou smrti v Číně jsou nemoci spojené s kouřením – srdeční onemocnění a rakovina. Podobné statistiky vykazuje i západní Evropa, kde je přibližně čtvrtina až třetina úmrtí zapříčiněná aktivním nebo pasivním kouřením. Při takovém stavu není zarážející novela zákona, kterou prosadili v Austrálii a která zavádí jednotné obaly cigaret, na kterých jsou namísto atraktivních log firem fotografie nemocných orgánů, zkažených zubů či zhoubných nádorů a dalších zdravotních potíží způsobených kouřením.

Smrt je příšerná nehoda evoluce!

Rozhovor s gerontologem Davidem Gemsem přináší zajímavé poznatky o konceptu smrti jako takové. Většina z nás se snaží se smrtí vyrovnat a bere ji jako přirozenou součást řádného běhu věcí. Tradice, kterou si s sebou neseme z dob antického Řecka a z myšlenek Aristotela je stále s námi a křesťanství dokonce smrt uznává jako další etapu „života“. David Gems má však na smrt zcela jiný pohled. Smrt označuje za dědičnou nevyléčitelnou chorobu, a dále za proces, který nedává smysl.

Sám se zabývá výzkumem, který by mohl prodloužit délku lidského života. Ovšem na lidech se zatím žádné prostředky netestovaly. Studie prováděné u zvířat však dokázaly délku jejich života rapidně prodlužit, například snížení kalorického příjmu u makaků mělo blahodárný vliv na jejich zdraví a sníženou úmrtnost.
Stárnutí je tedy podle Gemsena nehoda evoluce a nemoc – ne úctyhodný proces. Zároveň však nevěří v možnost, že by se stárnutí dalo vyléčit – ne s pomocí současných poznatků. Tím se opět dostává do „konfliktu“ s Rayem Kurzweilem, jehož názory jsou prodchnuty celou knihou, jelikož se k nim oba autoři často vrací, aby je dávaly do kontrastu s odpověďmi ostatních. Kurzweil věří, že člověk dosáhne nesmrtelnosti a smrt bude překonána.

Jeden z posledních rozhovorů s nizozemským umělcem Daanem Roosegaardem se točí především kolem propojení technologie s uměleckým vyjádřením. Roosegaard tvoří interaktivní umění. Jeden z jeho nejznámějších výtvorů nese název Dune – pole umělé trávy či obilí, jehož klasy svítí, když kolem nich někdo projde nebo se jich dotkne. Reagují také na ruchy. Člověk se tak stává součástí uměleckého díla, které ovlivňuje přímo svou aktivitou. Takové umění je podle Roosegaarda budoucností, stejně jako vidí hlavní důležitost v informování lidí, jaký pokrok právě probíhá a jak se dá využít. Nesmí vznikat přílišná propast mezi vědou a lidmi, kteří denně využívají technologické novinky, aniž by pořádně věděli, na jakých principech fungují.

Kniha Budeme žít věčně? Rozhovory o budoucnosti člověka a technologií vyšla v nakladatelství Kniha Zlín letos v říjnu a rozhodně si zaslouží pozornost každého, kdo se zajímá o moderní technologie a člověka jako strůjce i konzumenta těchto technologií.

Je však nutné počítat s tím, že se čtenářům nepředkládá definitivní odpověď na všechny otázky ohledně budoucnosti, nýbrž spíše výčet možných pohledů na ni.
V závěru každého rozhovoru autoři pokládají zpovídaným osobám vždy stejný dotaz: „Chtěl byste žít 400 let?“ Zdánlivě jednoduchá otázka téměř okamžitě vyvolává polemiku a jednoznačnou odpověď zná málokdo. Zkuste si během čtení promyslet, jak byste odpověděli vy. Je 400 let málo nebo moc?

Přečteno: Budeme žít věčně? (Hülswitt & Brinzanik)

Jankadlec.cz, 3. prosince 2012, autor: Jan Kadlec

Poslední dobou se mi do rukou dostávají knížky o budoucnosti.Martin Rees se zdál být poněkud zaskočen tím, že ještě stále kráčíme po povrchu zemském, a zabývá se úvahami, kdy asi dokráčíme. Vědci vedení editorem Johnem Brockmanem zase uvažují o tom, kam za 50 let dojdou jejich obory, na co možná budou znát odpověď nebo jaké otázky si budou klást jejich následovníci.

Tobias Hülswitt a Roman Brinzanikse budoucností zabývají trošku jinak: ptají se, jestli i dalekou budoucnost budeme moci zažít na svou (OK, ne tak úplně svou) kůži a co bychom si pak s věčným životem počali.

Kniha se skládá z 14 interview s vědci z různých oborů. Biologie, chemie, demografie i umělá inteligence. Okořeněno filozofií, náboženstvím či uměním. Zjištění, co víme nyní, co umíme, co možná umět budeme a jak se možná promění – nebo bude muset proměnit – společnost žijící čtyřikrát déle než ta současná.

Delší život vlastně není nic nového. Pokrok v hygieně, výživě a zdravotnictví již průměrnou délku života zdvoj/ztrojnásobil. Naši předchůdci řešili podobné problémy: Bude nám planeta stačit? Co s tak dlouhým životem? Budeme žít déle, ale nemohoucí, nebo se prodlouží i produktivní věk?

Toto všechno řeší pestrá skladba osobností, které pánové Hülswitt a Brinzanik vyzpovídali. V rozhovorech se dají, navzdory oborové různorodosti, najít i společná témata (etika a společnost), přinejmenším v závěru každého rozhovoru. Autoři se ptají, zda by dotyčný chtěl žít 400 let – za předpokladu, že byste se o tělo museli starat podobně jako o zuby, pravidelně čistit buňky a nechat si např. vyměnit nějaký orgán. Právě tato část mi přišla na každém rozhovoru nejzajímavější.

Chtěli byste se dožít 400 let?

Odpovědi na tuto otázku se krásně liší. Nezáleželo na tom, jestli člověk odpověděl ano nebo ne. Mnohem zajímavější byla motivace. Panoval zde strach z nudy a samoty, střídaný s nadšenou zvědavostí – co se stane za 100 let? Kam až pokročí můj vědní obor? Jaké objevy budu moci udělat, když budu žít o pár let déle?

Má odpověď na takovouto otázku by zněla Ne. Děsím se toho, co bude za dvacet let, natožpak za dvě stě. Společnost si bude žádat radikální proměnu. Nejlépe to shrnuje asi demograf James W. Vaupel: životní cyklus nebude dětství-škola-práce-důchod. Budeme schopni prolínat práci se vzděláváním, studium by se stalo běžným i v pozdějších částech života, učení (i v neškolském smyslu) by se vlastně stalo podmínkou zachování duševního zdraví.

Nepopírám, že mě přitahuje představa postupného hromadění moudrosti – je to skvělý pocit, když vám po letech „nesmyslného“ studia začnou věci zapadat do sebe; když získáte nadhled (a jestli takovéto duševní nirvány zažívám občas v 23 letech, v 70 to bude prostě boží – pokud si to budu pamatovat a budu příčetný dost na to, abych další správný dílek puzzle dovedl ocenit). Bojím se však přílišného sentimentu a stýskání si po starých, dobrých, pomalých časech. Na druhé straně, možná bych se v nějaké té stovce dostal i ke studiu přírodních věd, které po přečtení Příštích padesáit let i Budeme žít věčně považuju stále za víc a víc sexy vědy.

Interview jako literární žánr?

Zpočátku jsem se formy interview trochu bál – přeci jen, narušuje to plynulý tok čtení a ztrácí se možnost porovnání různých názorů na jednom místě. Jak jsem však četl dál a dál, pochopil jsem zásadní výhodu rozhovoru: možnost lépe vysvětlit svou myšlenku v kontextu vlastního oboru. Za každým tvrzením navíc „vidíte“ jednoho člověka, se kterým můžete nesouhlasit či polemizovat o něco lépe než obecnějším odstavcem textu.

Mimochodem, jde dost vidět, že většina osob jsou Němci. Téměř akademicky popsaná metodika práce v úvodu knihy ve mně vyvolávala představu zvučné německé věty Ordnung musst sein a trošku vyšší úroveň jazyka by asi činila problémy čtenáři, který vzal knihu do ruky po přečtení čehokoli od Haliny Pawlowské.

Popularizace však nebyla cílem knihy. Autoři se nechali inspirovat vizemi Raye Kurzweila o věčném životě a snaží se rozlišit vědecké možnosti od science fiction.

Závěr? Na věčný život si ještě počkáme. Vaše děti se nejspíš dožijí stovky. A možnost žít přes 400 let se chystá zaklepat na dveře.

Recenzia: Budeme žiť večne? Rozhovory o budúcnosti človeka a technológií

The Zeitung, 3. prosince 2012, autor: Juraj Hladký

Veda postupuje míľovými krokmi. Už teraz žijeme dvakrát dlhšie než naši predkovia len pred 150 rokmi. Predikcia dĺžky života detí narodených okolo prelomu tisícročia je sto rokov pre päťdesiat percent z nich. Poznatky vedúce k ďalšiemu predlžovaniu života rastú exponenciálne.

Odvážne vízie rešpektovaného vedca a futurológa Raya Kurzweila o splynutí ľudskej a umelej inteligencie, zastavení starnutia a pokorenia nemocí prostredníctvom génovej a nanotechnologickej terapie, a následného konečného nastolenia nesmrteľnosti sú provokatívne, znepokujúce i dávajúce nádej. Dali podnet ku vzniku knihy rozhovorov s rešpektovanými vedcami a expertmi z najrôznejších odborov majúcich súvislosť s témou knihy, s radikálnym predĺžením ľudského života.

Autori Tobias Hülswitt a Roman Brinzanik postupne vyspovedali štrnásť odborníkov, počnúc samotným futurológom Kurzweilom. Diskutovali s držiteľom Nobelovej ceny za chémiu Jean-Mariom Lehnom. Pýtali sa na pohľady na problematiku neurofyziológa, gerontológa, nanotechnológa či kybernetika. Ale nezostali len pri prírodovedných odboroch. Prizvali filozofa, teológa, etika, sociológa, spisovateľa a aj umelca interaktívneho artu. Získali pohľad na to, čo nám všetok tento pokrok prinesie a na jeho sociálne dôsledky či hrozby.

Kniha celkovo vyznieva pomerne optimisticky. Experti síce upozorňujú na hrozby, ktoré z pokroku hrozia. Niektorí sú skeptickejší ako druhí. Ale zároveň sa nám ukazujú úžasné možnosti, ktoré sa otvárajú. Informatika, kybernetika, nanotechnológia, biológia zažívajú búrlivý rozvoj. Upozorňuje sa na fakt, že približne v roku 2045 nastane singularita, umelá inteligencia prekoná ľudskú. To otvorí také možnosti, ktoré si doslova nevieme predstaviť. Prečítanie ľudského genómu mení medicínu na informačnú technológiu a umožňuje personalizovanú medicínu, liečbu na mieru konkrétnemu človeku. Ale medicína už nebude len o liečbe zdravotných problémov. Lehn vidí človeka ako bod v kontinuu evolúcie, nie ako jej konečný produkt a obhajuje cielenú manipuláciu s telom, enhancement - vylepšovanie života.

To všetko zmení náš život, bude mať dopad na psychiku a osobnosť, etiku a morálku, sociálne usporiadanie a rodinné vzťahy. Človek bude musieť byť flexibilnejší, pripravený meniť a vedieť akceptovať zmeny vo svojom sociálnom svete. Bude ešte bežnejšie, že za život vystriedame viacero partnerov. Dlhší život nám umožní zvoľniť z profesionálneho života počas detstva našich potomkov, aby sme sa im viac venovali, a následne mali dostatok času na pokračovanie rozvoja kariéry. Podstatne viac sa rozvinie celoživotné štúdium. Bude bežné v priebehu života zmeniť profesiu a rekvalifikovať sa niekoľkoročným štúdiom. Demograf Vaupel upozorňuje na fakt, že starší ľudia sú vo všeobecnosti tolerantnejší a veľkorysejší, než mladí a draví. Z predchádzajúcich faktov predikuje, že spoločnosť bude múdrejšia a priateľskejšia. Ale nastane riziko gerontokracie a istého zakonzervovania spoločnosti. No verí, že mladá generácia bude vždy dostatočne silná na presadenie nových myšlienok a ideí. Podľa Vaupela sa nemáme obávať preľudnenia planéty. Niekde okolo roku 2050 má prísť k zastabilizovaniu ľudskej populácie okolo počtu desať miliárd. Filozof Ben-Ze'ev ukazuje na nutnosť vedieť sa radovať z každodenných drobností, ktorých mozaika nám vytvára zmysel života. Nastane nevídaní rozvoj umenia ako nástroja sebarozvoja.

Je to fascinujúce čítanie napísané pomerne prístupným jazykom. Odborníci sa pri formulovaní svojich názorov snažili o populárno-náučný prístup. Autori neašpirujú na plné pokrytie témy, ale svoju knihu berú ako podnet k diskusií. Sami priznávajú, že sa príliš nevenovali problematike nerovnomerného globálneho rozdelenia výdobytkov moderných technológií. Všetci oslovení experti boli muži, nie je tu teda ženský pohľad. Mne osobne najviac chýbal názor ekonóma na hospodárstvo budúcnosti v načrtnutých podmienkach.

KNIHA: BUDEME ŽÍT VĚČNĚ?

Monamie.cz, 3. prosince 2012, autorka: Lenka Blažková

Každého určitě napadlo, jaké by to bylo, žít věčně. Mohl bych využívat všechny vymoženosti moderních technologií? Stal bych se velkým boháčem? Chyběla by mi má rodina? Jak by to bylo s nemocemi? Částečnou odpověď na tyto otázky přináší nová kniha edice Tema nakladatelství Kniha Zlín s názvem Budeme žít věčně?, na kterou přinášíme čerstvou recenzi.

Pokud nejste lékař, vědec nebo filozof, tuhle knihu nejspíš nebudete chápat. Přesto vás bude fascinovat. Proč? Protože sice asi netušíte, že existuje pluripotentní buňka a o kryonice jste slyšeli jenom ve sci – fi filmech, za to vás ale určitě často napadlo, jaké by to asi bylo být nesmrtelným, jak to zařídit, aby se vaše budoucí dítě narodilo zdravé nebo zda existuje lék na všechny světové nemoci.

Podobná témata trápila také autory knihy, spisovatele Tobiase Hülswitta a fyzika Romana Brinzanika. Aby našli na své odpovědi otázky, diskutovali s předními světovými vědci, mezi kterými byl také nositel Nobelovy ceny za chemii nebo prezident Institutu Maxe Plancka. A nejenom s nimi. Aby dokázali zjistit, na jaké úrovni jsou současné přírodní věty a jaký má tento stav na společnost a sociální systémy ve světě, přibrali k diskuzím také teologa, spisovatele a filozofa. Kniha Budeme žít věčně se tak snaží nahlédnout do budoucnosti prostřednictvím vědy, jejích výsledků, komentářů k nim a prognóz blízké budoucnosti. V úvodu jeden z autorů také zmiňuje větu své přítelkyně, která prohlásila: „Pro mě je na prognózách o budoucnosti nejzajímavější světlo, které vrhají na přítomnost.“

Kromě toho, že věda v současnosti dostoupila do stádia, které je pro běžného smrtelníka téměř nepředstavitelné, se v knize dozvíte také, že na světě existují povolání, o kterých se ve školce běžně nesní. Mezi ně patří například práce futurologa. Rozhovor s vynálezcem a futurologem Rayem Kurzweilem také celou knihu otevírá. Kromě vynalézání převratných pomůcek a hloubání nad podstatou všehomíra spočívá jeho práce ve studiu technologických trendů. Díky skupině spolupracovníků, kteří shromažďují a vyhodnocují veškerá dostupná data z oblasti technologického vývoje tak například Kurzweil v roce 2002 vypočítal, že za čtyři roky budou technologie natolik vyspělé, že budou moci zapracovat do mobilních zařízení čtečku pro slepé. Neztrácel tedy čas, zařízení vynalezl a v roce 2006 bylo připraveno pro zařazení do softwaru mobilních telefonů. Kdyby podobným způsobem pracoval třeba Leonardo da Vinci, mohli jsme dnes do práce létat vlastním pohonem. Ray Kurzweil je ale i v dalších ohledech výjimečným člověkem. Podle řady testů, mezi které patří hladina hormonů v těle, krevní rozbory, paměťové a zručnostní testy, je biologický věk tohoto šedesátníka čtyřicet let. Otázkou je, zda k tomu vede 200 tablet výživových doplňků, které v průběhu dnes spolyká nebo duševní a fyzická vitalita.

Rozhovor s izraelským filozofem Aaronem Ben - Ze´evem na druhém konci knihy zase přináší pohled na lásku dnešních časů - vzrušující, krátkou, lásku internetovou, zaslepenou velkým množstvím vzorů, nejistou, zoufalou a často krátkou. Nebo ne? Krátká ukázka z knihy osvětluje vývoj vztahů v dnešní době:

"Roman Brinzanik: Budou narůstat problémy u dlouhodobých vztahů, pokud průměrná délka života stoupne?

Aaron Ben - Ze´ev: Myslím, že ano. Před dvěma sty lety se lidé dožívali průměrně 40 až 45 let. Když se vzali ve 25 a ve 30 si řekli, že se v tomto manželství nudí a chtěli by mít raději jiný vztah, bylo pro ně těžké si toto přání splnit. Jednak kvůli tomu, že morální a náboženské hranice byly tehdy velmi úzce nastavené - musel jsi zůstat až do konce života v manželství -, a jednak z praktických důvodů. Lidé si řekli: "Dobře, je mi třicet a kdo ví, jak dlouho ještě budu žít, nevyplatí se cokoliv měnit." Dnes, když je člověku přes osmdesát, těší se dobrému fyzickému i psychickému zdraví, a i ve vysokém věku lze mít sex, si takový člověk dobře rozmyslí, jestli chce zůstat ve vztahu, který jej nenaplňuje, nebo bude hledat velkou lásku, se kterou by chtěl strávit celý dlouhý zbytek života."

Také ostatní zpovídaní odborníci nezůstávají pozadu. Nejen, že se dozvíte, jak se buňka stává pluripotentní (a můžete pak nenápadnou poznámkou oslnit kolegy v práci u oběda), ale otevřou se vám také etické otázky týkající se vědeckého prodlužování lidského života, omezování nemocí ve stáří, zasahování do vývoje nenarozených dětí, robotiky a vztahu lidské a umělé inteligence, mozkového výzkumu a jeho aplikace na společenské vědy, ale také virtuální lásce nebo významu náboženství v dnešní společnosti.

Každý rozhovor je kromě vlastních témat zhruba členěn také do tematických celků, které by se daly vystihnout jako dlouhověkost, budoucnost, enhancement (tedy rozšíření a vylepšení člověka), etika a „400 let“. Poslední kategorie hledá u každé z osobností jedinečnou odpověď na otázku, co by dělal, kdyby věděl, že bude na světě ještě dalších čtyři sta let. Ostatně vy si to umíte představit? Pokud ne, přečtěte si tuto knihu, určitě vás k tomu inspiruje. A pokud ano, stejně si ji raději přečtěte, abyste věděli, proč to nemáte dělat.

Budeme žiť večne?

Blog.branislavdudas.com, 3. prosince 2012, autor: Branislav Dudas

Na každom druhom maturitnom oznamku stojí: “Rozhodol som sa, že budem žiť večne a umriem len ak by sa mi to nepodarilo.” Známy citát z Hellerovej Hlavy XXII. poznajú asi všetci. Je to krásny znak mladíckej sebadôvery a životného elánu. Ale čo ak… Čo ak by to bolo naozaj možné, poraziť smrť?

Haldane z tohoto pozorováni odvodil princip: Genové mutace, jejichž negativní důsledky pociťujeme až v pozdějším věku, v obyvatelstvu přetrvávají. A ptal se sám sebe, zda je stárnutí skutečně součet všech mutací, jejichž účinek se projeví až v pokročilém věku. Pokud ano, pak je stárnutí smrtelná dědičná choroba, kterou máme všichni. A protože jejím úkolem není dobrá evoluční kondice, není všechno to utrpení součástí nějakého významného procesu. Stárnutí jednoduše nemá smysl.

Sú ľudia, ktorí sú presvedčení, že sa to dá. V ich čele stojí futurológ a vynálezca Ray Kurzweil. Tvrdí, že už v súčasnosti sú ľudia schopní predĺžiť svoj život správnou životosprávou a zdravotnou starostlivosťou až do doby, keď budeme mať k dispozícii nano- a bio-technológie, ktoré dokážu opravovať a nahrádzať poškodené orgány. Poslednou zastávkou bude vytvorenie nových tiel a presun vedomia do strojov.

Možno je to len fantázia, ale tou koniec koncov boli aj oceľové vtáky plné ľudí lietajúce po oblohe. Podľa odhadov sa viac ako polovica detí narodených v Európe po roku 2000 dožije sto rokov. Každý deň sa podľa štatistiky zvyšuje predpokladaný život dieťaťa o šesť hodín. A veda ide dopredu.

Jsou organismy, především ryby a obojživelníci, u kterých proběhne kompletní regenerace, jestliže jim protnete míchu. Jaký je rozdíl mezi poškozením míchy člověka a ryby nebo obojživelníka? U nich axony postižení přerostou, u lidí existují proteiny které tomu aktivně brání. Tento problém musíme zvládnout.

Pred pár dňami sa podarilo opraviť dochrámanú miechu psovi. K ľuďom to už nie je tak ďaleko. Sám Kurzweil berie denne dvesto (!) výživových doplnkov, ale vyzerá to, že mu to stojí za to. Má síce po šesťdesiatke, ale podľa testov je vek jeho tela rovných štyridsať rokov. Sú ale takéto modifikácie kóšer? Názory sa rôznia…

To není tak, že jsme přirození, pak si vezmeme Ritalin, a jsme umělí. Ne, osmdesát procent potravin, které konzumujeme, je určitým způsobem umělých. Naše životní prostředí je umělé, vzduch je plný částeček benzolu, nepřirozených, nečistých. Způsob, jakým se pohybujeme, je umělý. I zařízení našich domácností je na hony vzdáleno přirozenému stavu. I nábytek jsou psychodrogy. Nebo koberce a podobné. I když si je neaplikujeme přímo nitrožilně.

A na život v stroji si postupne zvykáme…

Jednou jsem se probudil v taxíku a neměl jsem ani tušení, kde jsem, po všech těch přednáškách a cestování jsem byl úplně vykolejený. Zapnul jsem svůj chytrý telefon a když naskočila GPS, už jsem věděl, kde jsem, viděl jsem to na Google Maps. Zmocnil se mě vzácný pocit, který způsobil v úplně cizím prostředí jeden umělý přístroj: Jé, to jsem já, tento bod na mapě! To bylo velkolepé. Byla to autentická emoce, která mě překvapila a přemohla. Myslím, že i to je nová ohrozenost. Můžete se nacházet uprostřed artefaktů a současně mít pravé, autentické pocity.

Každá myšlienka má aj svojich odporcov. Či už ide o vedecké rozkoly, obavy o morálku alebo stratu podstaty náboženstva. Niektorí si myslia, že to nebude možné, iní že je, ale odmietli by ponuku vzdať sa smrti:

Nerozumím tomu úsilí o věčný život. A obzvlášť bizarní je to v globálním měřítku. Ve velkých částech světa chybí nejzákladnější zdravotní systémy. Takže o co tady jde? To je jednoduše nespravedlivé! Pokud se nám nepodaří zajistit pro Afriku ani sítě proti moskytům, a zabránil tím malárii, pak je úsilí o nesmrtelnost neoprávněné. Je to obsese!

Čo by sa muselo zmeniť na našej kultúre, na vzťahoch? Boli by súčasné lásky až za hrob naozaj večné? Uvidíme… A možno nie.

Ne, nemyslím si, že stárnutí je nemoc. Tady diskutujeme o pojmech. Pokud budete posuzovat stárnutí jako nemoc, pak rozšíříte pojem nemoc tak, že už nebude mít informativní charakter, protože stárnou všichni lidé i organismy. Pak už by žádný organismus nebyl zdravý.

Čo vy? Ktorú z týchto možností by ste si vybrali? Žiť večne, žiť do veku štyristo rokov, alebo ostanete pri súčasných conditio humana? Ja by som váhal.

Neváhal by som však nad knihou rozhovorov o budúcnosti človeka a technológií s vedcami, filozofmi a umelcami Budeme žít věčně?, z ktorej pochádzajú myšlienky a citáty v tejto recenzii. Jej autormi sú Tobias Hülswitt a Roman Brinzanik a je súčasťou krásnej edície non-fiction kníh od vydavateľstva Kniha Zlín.

Review: Budeme žít věčně?

Deetulik.tumblr.com, 2. prosince 2012, autorka: Dita Murinová

Oukej. Řeknu to narovinu. V téhle knížce jsem rozumněla každému třetímu slovu. Vadí to? Možná jo, možná nepoberu všechno, co se mi autoři snažili předat. Myslím si po přečtení, že je to kulervoucí? Určitě ano!

Jako jeden z největších fandů nakladatelství Kniha Zlín jsem si nemohla nechat ujít tuhle opravdu jedinečnou reading copy. V čem byla tak jedinečná? Byla reálná. Reálnou myslím to, že mi přišla voňavoučká, nová, krásná knížka.

důkaz místo slibů ↓

Po přečtení anotace jsem měla pocit, že tuhle knížku můžu zvládnout.

Přírodovědecké výzkumy na téma život, inteligence a hmota dosáhly v současné době revoluční výsledky, které provokují naše dosavadní pojetí přírody, lidského těla a ducha. Vynálezce a futurolog Ray Kurzweil odvodil z možných technologických aplikací těchto poznatků vizi blízké budoucnosti, ve které umělá inteligence překoná lidskou ve všech oblastech, člověk splyne s inteligentní technikou, stárnutí a nemoci budou pokořeny využitím genové techniky a nanomedicíny a nakonec už nikdo nebude muset zemřít přirozenou smrtí.

Co je na těchto vizích věda, co náboženský příslib, co pouhé sci-fi? Spisovatel Tobias Hülswitt a fyzik Roman Brinzanik diskutovali s významnými vědci, mezi jinými s nositelem Nobelovy ceny za chemii Jean-Marie Lehnem, vědcem v oboru výzkumu kmenových buněk Hansem R. Schölerem a vědcem v oboru výzkumu mozku Wolfem Singerem. Chtěli zjistit, jaký je současný stav přírodních věd a jak vypadají seriózní scénáře budoucnosti. Vedle toho se snažili z rozhovorů s prezidentem Max-Plankova institutu Peterem Grussem, demografem Jamesem W. Vaupelem a etikem Bertem Gordijnem vysondovat sociální důsledky nových technologií a případného radikálního prodloužení lidského života. S páterem Friedhelmem Mennekesem SJ, spisovatelem Hans-Ulrichem Treichelem, filozofem Aaronem Ben-Ze’evem a dalšími mluvili autoři o tvárnosti lidské identity a o vztahu umění k technice, trudomyslnosti a pomíjivosti.

Po přečtení prvních 50 stran jsem byla jiného názoru. Knížka je opravduhodně složitá (pro nás vědátory amatéry). Nemění to ale nic na tom, že je naprosto skvělá a v těch místech, kterým jsem rozuměla, i naprosto šokující. Kdybych někomu popisovala, co se tam stalo, znělo by to asi takto:

Dva šílenci se baví s dalšími asi 150 vědci-šílenci a ptají se jich na to, jak jejich výzkum posouvá otázku věčného života dál, co si o tom myslí a jestli by věčný život brali nebo ne. Mezitím použijou všechny slovní obraty, které jsem slýchávala na střední ve fyzice, biologii i chemii a sem tam přejdou do češtiny, aby si i někdo, jako jsem já, mohl provětrat dutinu ústní a říct “WOW”. Mimo to, že je to neskutečně neskutečné, je to i dosti děsivé. Ti lidi ví, o čem mluví a dokážou už těď dělat spoustu věcí, které se mohly zdát (a mnohým lidem se stále zdají) jako sci-fi. Jedna věc mě na téhle knížce hodně mrzí. Nemůžu ji poslat dál po rodině, kamarádech a známých, protože né každý je zvyklý číst něco, čemu nerozumí. Ano, trápila jsem se většinu knížky, ale taky jsem se po dočtení cítila tak, jako by mi někdo otevřel oči. Ona spousta věcí existuje, spousta věcí funguje a spousta věcí se chystá a my, normální lidi, o tom vůbec nic nevíme.
Možná nejsem ten nejlepší člověk na to, abych někomu řekla, jestli informace v knížce byly relevantní, nebo jestli ten či onen měl pravdu. Můžu ale říct, žeknížka vám nedá spát. Že v ní najdete informace, které vás hodně postraší. Témata jako klonování lidí (nebo orgánů) bylo pro mě osobně těžké překousnout. Představit si život, kdy mi zapípají hodinky a já skočím v odpolední svačce k doktorovi pro novou ledvinu, protože ta stará po těch 145 letech už prostě nemůže, mi přijde crazy!!! (samozřejmě, takhle to tam napsaný nebylo - takhle jsem si to přeložila já do amatérštiny)

Jak jste si mohli všimnout na mojí úžo fotce, mám v knížce pár poznámek. Jsou to místa, u kterých bylo WOW, HMMM (čti a dotýkej se své brady zároveň) nebo smích. Rozhodla jsem se o některé z nich s vámi podělit:

1) Rozhovor s Hansem R. Schölerem, badatelem v oboru kmenových buněk.

Jestli něčemu nerozumím, tak to jsou věděcké záležitost. Jestli něčemu rozumím, tak to jsou lidé a jejich “lidské” názory. Tenhle by patřil asi doHMMM momentů. Řeč byla o náboženství a o tom, že pan Schöler není věřící křesťan. Řekl ale, že věří v jakousi vyšší moc. Otázka byla, jestli si tato moc zasluhuje úctu.

Ne, nemusí být uctívaná. Ostatně myslím si, že snaha ztotožnit se s touto mocí, což lidé rádi dělají, je troufalá. My nejsme důležití, o nás tady nejde, i když to neradi slyšíme. Jsme jen nepatrná součást něčeho nepředstavitelně velkého. Jako kapka v moři.

2) Rozhovor s gerontologem Davidem Gemsem.

Tady mě zaujal hned začátek rozhovoru. Probírala se evoluce smrti stářím.Otázka jestli musí každý člověk jednoho dne zemřít? Odpověď byla WOW,HMMM, ale i smích :D

Podle současné evoluční teorie nemá stárnutí žádný účel. Je to náhodný důsledek evoluce, stejně jako prsní bradavky u mužů, které rovněž neplní žádnou funkci, nýbrž jsou pouze vedlejším produktem evoluce ženských bradavek.

Aaaaano porovnávali stáří s bradavkama.. o’rly?

3) Rozhovor s chemikem Jeanem-Marie Lehnem.

Tenhle rozhovor byl mega zajímavý a bylo těžké z něj vybrat jen něco. Hodně zajímavý mi ale přišel postoj, se kterým o těchto šílenostech z budoucnostitento vědátor mluví. První z otázek zněla, jestli by lidé mohli optimalizovat a rozšířit své tělo, prodloužit očekávanou délku života, implementovat nové smysly. Odpověď byla, na můj vkus, až moc jistá.

Jsem o tom přesvědčený. Proč bychom nemohli mít oči na temeni hlavy?

Jediné na co jsem u téhle odpovědi mohla myslet bylo tohle ↓

No co už, pojďme dál. Další otázka byla: “Vy byste je tam chtěl mít?”

Proč ne? Hraju na klavír, bylo by přece fantastické mít ještě dvě další ruce. Pak by skladbu pro čtyři ruce nemusely hrát dvě osoby. Samozřejmě bych se připravil o požitek hrát s partnerem… Nebo křídla, proč nemít křídla? (Smích.)

Vážně mají tito lidé v rukou naši budoucnost? I am worried… Naštěstí, ale všichni vypadají hodně dobře, což je taky dost podezřelé, nemyslíte?

Autoři ↓

&

Pokud by vás moje vyčerpávající recenze nepřesvědčila, utíkejte si přečíst kousek na stránky Knihy Zlín nebo ještě zkoukněte tenhle video trailer k připravovanému dokumentu.

Jako vždy, neskutečně děkuji Knize Zlín za možnost podívat se i do jiného světa, než do toho našeho. Reading copies rocks!!!

Téhle knížce dávám 5* za to, co jsem v ní rozuměla a 3* za ty přehnaně vědátorské věci (je mi jasné, že to tak muselo být).

Na závěr mám na vás (pár odvážných, kteří došli až sem) otázku, kterou pokládali i autoři svým hostům:

Kdybyste měli možnost dožít se ve zdraví 400 let, využili byste ji?

Budeme žít věčně? Páni!

Lidové noviny, 15. listopadu 2012, autor: Tomáš Němeček

Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem – ale tím, že nezemřu, říká klasik. Tato rubrika se věnuje zásadním maličkostem a tady si už nelze představit zásadnější: pokročila věda natolik, že jsme v předpokoji zásadního prodloužení života? Měla by to být vlastně zpráva na titulní stranu, kdyby to neznělo jak z novin pro blbé: „Budeme žít věčně? Čtěte uvnitř na str. 5!“ Ale čerstvě vyšlá kniha rozhovorů s předními západními vědci Budeme žít věčně? (německy 2010, česky Kniha Zlín, 2012) na to jde s německou důkladností a poctivostí. Autor Tobias Hülswitt, spisovatel a kulturní dobrodruh, prochází jako novodobý Poutník labyrintem světa a lusthauzem vědy, přičemž ho provází Všezvěd Všudybud – biolog a fyzik Roman Brinzanik. Takže vážně: budeme žít věčně? Bude možné si namíchat buněčný koktejl a zpomalit stárnutí, vyměnit srdce, nahrát mozek na pevný disk, nebo co vlastně? Knihu inspirovalo setkání s americkým futurologem – a skutečně úspěšným vynálezcem –Rayem Kurzweilem, u nějž člověk neví, na kterou z amerických tradic navazuje víc: jestli je to spíš Edison, nebo Barnum. Kurzweil jí dvě stě omlazovacích prášků denně, svépomocí si prý vyléčil cukrovku 2. typu (říká on) a vyhlíží technologický skok za nejbližším rohem. Ideální čtení na listopadové večery! Čím hlouběji se totiž poutník se svým průvodcem ponořuje do současné vědy, tím je zklamanější. Nevíme například, co je stárnutí. Je na to tři sta teorií, povzdechne si britský gerontolog David Gems. Možná oxidujeme, naše buňky podléhají agresivnímu kyslíku jako rezavějící karosérie auta. Nevíme, co je to vědomí, nedá se uchopit vědeckými termíny. „Má Airbus vědomí?“ ptá se kontrolně belgický expert na umělou inteligenci Luc Stels. Nevíme, proč mají schizofrenici zkreslené vidění reality a halucinace, připouští německý výzkumník mozku Wolf Singer. Nevíme, jak by šlo nahrát mozek na pevný disk, protože nevíme, jak jsou uspořádány paměťové stopy. Umělá krev, lepší plíce – to se tak snadno řekne, povzdechne si molekulární biolog Hans Schöler. Ale my zatím neumíme udělat ani dokonalý prstní kloub. Kniha mile podporuje národní stereotypy: Američan sní o podmanění vesmíru, kterému vdechneme život, Francouze okouzluje účinek jediné molekuly alkoholu, Němci metafyzicky spekulují a svíjejí se v etických pochybách, Brit je pragmatický. Kniha vystihuje i postavení české vědy: mezi těmi, kteří mají co říct k nesmrtelnosti, není ani jeden Čech. Vlastně jeden ano – Roman Brinzanik; vědu ale dělá v Německu. Na konci knihy mluví etik, filozof, kněz a umělec (kupodivu mají k věci co říct). A jedna věc je nápadná: při otázce, jestli bychom chtěli žít do 400 let, uvažujeme skoro všichni stejně. Kdybych mohl být Filémón, mohla by se mnou stejně dlouho být i Baucis?

Budeme žít věčně? Rozhovory o budoucnosti člověka a technologií

Liborkriz.com, 13. listopadu 2012, autor: Libor Kříž

Název knižní novinky by mohl ve valné většině ctěného obecenstva vyvolat pocit, že se autoři Hülswitt a Brinzanik rozhodli rozbruslit na po staletích zamrzlém rybníku s názvem Smrt a za pomoci týmu složeného ze čtrnácti badatelů, vědců, filozofů, umělců i teologů udělat do prozatím neproniknutelné ledové krusty hluboké rýhy.

Pokud ve vás název Budeme žít věčně? takovýto pocit vyvolává, měli byste knížku otevřít a začít číst. Jste totiž na správné adrese.

Tobiase Hülswitta přivedly k myšlence sestavit tuto – jak sám tvrdí – „kompozičně literární opovážlivost“ knihy vynálezce a futurologa Raye Kurzweila. Společně s Romanem Brinzanikem se nechali vést vlastní zvědavostí a snažili se přijít na na to, co je na tezích Kurzweila spíše vědeckou fantastikou a co seriózní myšlenkou.

Multidisciplinární mozaika

Knížka Budeme žít věčně? sestává z rozhovorů s experty z nejrůznějších oborů, jež mají zřetelnou souvislost s tématem radikálního prodloužení lidského života. Polemiky a diskuze s „nevědci“ se pak dotýkají tvárnosti lidské identity a vztahu umění k technice, trudomyslnosti a pomíjivosti.

První ze čtrnácti opravdu hezky vedených diskuzí je právě s Kurzweilem. Není divu. Je to právě on, který položené otázky bryskně zvedá a odpovědi konstruuje a formuluje s takovou lehkostí a samozřejmostí, až se z toho tají dech. O věcech, které nás většinou vedou k hlubokým a komplikovaným úvahám, hovoří často až s neotřesitelnou jistotou.

Logika knihy je na první pohled skryta, ale už po několika desítkách přečtených stránkách se dere na povrch. Nejodvážnější kurzweilovské teorie a predikce se totiž dostávají pod optikou ostatních respondentů do nečekaných zvratů i obratů. Kurzweil je jako armáda, hrubá síla s tahem na branku rychlejším než světlo. Na druhé straně však jako strážcové ohně stojí i jiné (kultivovanější?) názory, neméně zajímavé a rozhodně přijatelné, ne tak ploché, ale košaté, klidnější, vycházející nejen z vědomí potenciálu fantastické budoucnosti, ale také z životní a historické/fundamentální zkušenosti.

Na jedné straně Kurzweil, na straně druhé například páter Mennekes či filozof Ben-Ze’ev a mezi nimi vědecké šajby jako Peter Gruss, Luc Steels, Ad Aertsen či Wolf Singer.

Podívejme se tedy trochu blíž na dva rozhovory; dle mého subjektivního názoru právě tyto tvoří pomyslné protipóly, meze, v nichž se dnešní vědecké, filozofické a duchovní mozky pohybují.

Žít věčně? Již brzy nebude smrt nevyhnutelná

Jedním z kamenů prvního rozhovoru je myšlenka o překonání smrti. Kurzweil konstatuje, že lidé si vymysleli různé teorie o věčném žití v podstatě jen proto, že si nedovedou vlastní smrt představit; navzdory tomu, že kolem sebe vidí, že lidé věčně nežijí. Ano, jde o různá znovuzrození, věčný život apod.

„Lidé argumentují filozoficky, proč je smrt ve skutečnosti něco dobrého a osvobozujícího a že by nebylo dobré prodlužovat lidský život donekonečna. Nikdo neuzná, že smrt je děsivá a tragická – nemluvě o utrpení, které umírání přináší. … Dokud jsme neměli jinou alternativu, bylo to rozumné. Dnes ale alternativu máme.

Už při současných poznatcích mohou být příslušníci mé generace ještě za patnáct let v dobré kondici. Říkám tomu most číslo jedna. Pak bude možné přeprogramovat naši biochemii a pomocí biotechnologií modifikovat biologický proces našeho těla. To je druhý most, který nám dovolí žít tak dlouho, dokud nedospějeme k mostu třetímu. Pak už nám nanotechnologie a nanoroboti v našem těle dovolí žít věčně.“

Exponenciálně až do nekonečna

Velmi zajímavě vidí Kurzweil budoucnost naší inteligence. Staví ji na exponenciálním vývoji informačních technologií; tvrdí, že již na konci tohoto století budeme schopni provádět deset na padesátou početních operací za sekundu na kilogram hmoty – což je trilion krát trilion vyšší výkonnost než myšlení lidského mozku – a budeme schopni vybavit takovýto počítač softwarem lidské inteligence, kterou do té doby pochopíme tím, že se ji budeme snažit reprodukovat.

„Dříve nebo později narazíme na Zemi i na okolních planetách na hranice, co se týká energie a hmoty potřebné pro toto myšlení a obrovského kapitálu nebiologického myšlení. Pak se budeme muset rozšířit do zbytku vesmíru a je otázkou, jestli přitom budeme vázaní na rychlost světla, nebo najdeme červí díry, kterými se dostaneme do jiných částí vesmíru, čímž budeme schopni rychleji rozšířit své myšlení.

Od okamžiku, kdy najdeme červí díry, bude trvat pouze sto let, než se vesmír probudí a přetvoří v superinteligentní procesy. Pokud nebudeme rychlejší než světlo, bude to trvat mnohem déle. Ale v obou případech se ve vesmíru v nebiologické formě rozšíří člověk-stroj a pak bude vesmír probuzený.“

Kolik vám bude v roce 2045?

Další velice zajímavá část úvodního rozhovoru je o tzv. singularitě. Kurzweil predikuje pro rok 2045 moment, kdy umělá inteligence překoná lidskou. A to po všech směrech. Moment, za nějž už se nemůžeme dívat do budoucnosti, protože současnou inteligencí nejsme další vývoj schopni předjímat.

Od tohoto okamžiku se bude člověk ještě výrazněji propojovat s inteligentními technologiemi a teoreticky už nebude muset zemřít. Zdá se, že to nejlepší, co by mohla singularita přinést, je obrovská zkušenost celkového a doslovného spojení, protože pak budeme schopni přenášet vědomosti a dokonce i osobní zkušenosti.

„Dalo by se říci, že už dnes bychom mohli zkusit takové hluboké propojení. Dnes máme možnost poznat se vzájemně pomocí empatie. Už jsme objevili struktury v mozku, zrcadlové a vřetenovité neurony, které umožňují vcítit se do toho druhého a do určitého stupně skutečně prožívat jeho emoce.

Navíc skupiny lidí mají schopnost rozvinout takřka jednomyšlení a jsou cesty, jak využít chytrost masy. Masa může většinovou volbou zaujmout stanovisko, které se vlastně skládá z milionu dílčích stanovisek. Může tedy vytvořit jednu osobnost, jeden intelekt. Je tedy možné vytvořit myslící entitu, která zahrnuje množství rozdílných lidí, a máme prostředky jako internet, které umožňují komunikaci po celé zeměkouli, a tím tvorbu společenství. Až budeme umět pomocí nebiologické inteligence číst myšlenky, proniknout skutečně hluboko do myšlení druhých, bude všechno ve všem pozitivnější a empatie a pochopení budou přibývat.“

Protřepat, nemíchat, ale s ledem

Takto rozehranou (často až mrazivou) hru dále ve vašich myslích rozvíjejí, korigují nebo umocňují další kapacity z oblasti vědy, výzkumu či filozofie.

Vysokorychlostní kurzweilovské „já vím jak a kdy to přesně bude“ střídá (opravdu střídá, nehatí!) například rozhovor s jezuitským knězem a teologem Friedhelmem Mennekesem. Pokud vám totiž některé pasáže s vědci ustřelily kštici z hlavy, spolehlivě vás například zmiňovaný Mennekes „uklidní“.

Na otázku proč jako duchovní souhlasil s tím, že povede rozhovor o tématech shromážděných v knize Budeme žít věčně? odpověděl: „Celý život mě fascinovalo potkávat se s lidmi, kteří mají jiný pohled na svět.“

„Mým úkolem je totiž být člověku nablízku. A teď mohu být být například prostřednictvím internetu se svými znalostmi a zkušenostmi všudypřítomný.“

Moderním informačním a komunikačním technologiím se Mennekes nebrání. Naopak. Říká, že pomocí/prostřednictvím nich může myslet nově a probouzet novou energii v církvi v mnoha ohledech zemdlelé, či dokonce umírající.

„Díky novým komunikačním kanálům vznikají úplně jiné možnosti, jak globálně formovat rozum a odpovědnost a pomocí nich argumentovat. Myslím tím celosvětové problémy devastace životního prostředí, zajištění míru a spravedlnosti nebo otázku přiměřeného postoje k životu.“

„Využití těchto možností by bylo také pro náboženství příkazem doby. Neznamená to převzít slepě každou novou myšlenku. Znamená to více osobní iniciativy, více komunikace, širší diskuzi – i kdyby sloužily jen ke vznášení odůvodněných námitek.“

A teď se podržte; na otázku Brinzanika, zda jde tedy především o námitky, odpovídá:

„Život je komplexní organismus, který svou míru a střed nedostává od přírody. Nemůžeme se spolehnout na instinkty. Střed, svobodu, odpovědnost si musíme vždy stále znovu vydobít. Otázka přece zní: Jak mohu v komplexnějším světě coby komplexnější individuum dosáhnout komplexnější morálky? Větší možnosti vyžadují na druhé straně také větší omezení sama sebe. O tom to je.“

Úžasné!

Jen dál, jen houšť?

Dále na vás čekají nesmírně zajímavé statě z těchto oblastí:

  • buněčná biologie (výzkum kmenových buněk, regenerativní medicína, prodloužení maximální délky života, klony a reprodukční medicína),
  • gerontologie (evoluce smrti stářím, prodloužení života, tedy tzv. enhancement)
  • chemie (molekulární rozpoznávání a samoorganizace hmoty, nanotechnologie a nanomedicína)
  • umělá inteligence (robotika, sebevědomí strojů, autonomie),
  • výzkum mozku (výpočetní neurověda, věčný život v křemíkovém nebi, rozhraní mozek-stroj/člověk-kyborg),
  • neurofyziologie, literatura, umění, filozofie, demografie, etika.

Chtěli byste se dožít 400 let?

Cílem autorské dvojice nebylo otázky o délce života, nevyhnutelnosti smrti a korelaci k technologiím definitivně rozklíčovat. Záměrem bylo spíše vyvolat a vyvolávat otázky další. Díky této knize je zbrojnice nápadů plná téměř po okraj.

Abych nezapomněl. Všechny rozhovory mají ještě něco společného. Poslední z otázek je vždy kladena/formulována ve smyslu Kdyby vám někdo řekl, že byste měl možnost dožít se 400 let, chtěl byste? Nebudete věřit, jak vtipné, kreativní a často nečekané odpovědi dostanete.

Knihu Budeme žít věčně? nemusíte číst celou, resp. od stránky první až na konec. Vyberte si rozhovory dle libosti. Vsadil bych se ale, že nakonec zhltnete všechny.

Jestliže rádi přemýšlíte a chcete se o (možnostech) budoucnosti člověka a technologií dozvědět – z pohledu mnoha nejen vědeckých disciplín – více, bude se vám knížka bezvýhradně hodit.

_____________________________________________

Kniha: Budeme žít věčně?
Autor: T. Hülswitt, R. Brinzanik
ISBN: 978-80-87497-37-1
Nakladatalství: Kniha Zlín
Edice: TEMA
Počet stran/vazba: 250/brožovaná

_____________________________________________

P. S. Pokud jste s přemýšlením na štíru, pokusím se vám něco vnuknout. Je to zdarma a slovy Tonyho Buzana: Pokaždé, když vás napadne nějaká myšlenka, poklesne biochemický a elektromagnetický odpor v myšlenkové stopě, kudy tato myšlenka putuje. Je to jako kdybyste si čistili cestu lesem. Napoprvé je to fuška, protože se musíte prosekat houštinou. Napodruhé to bude díky počáteční práci jednodušší. Čím častěji pak po takové cestě putujete, tím méně překážek na ní bude, až nakonec, po mnoha opakováních, vyšlapete širokou, rovnou stezku, vyžadující jen malou anebo vůbec žádnou údržbu.

Podobně funguje i mozek: čím častěji opakujete vzorce či mapy myšlenek, tím menší je odpor, na který budou narážet. Opakování tedy samo o sobě zvyšuje pravděpodobnost dalšího opakování – a to je důležité. Jinými slovy: čím častěji se přihodí nějaká „duševní událost“, tím spíš se někdy stane opět.

Daň z pridaného života

Inaque.sk, 4. listopadu 2012, autor: Ľubomír Jaško

Smrti sa bojíme a prípadná nesmrteľnosť vzbudzuje obavy. Je to viac ako aforizmus. Wowbager z Douglasovho Stopárovho sprievodcu galaxiou sa vo svojej nesmrteľnosti nekonečne nudí, preto sa rozhodol postupne uraziť všetkých obyvateľov vesmíru.

Ak sa vedec spolu so spisovateľom rozpráva so svojimi kolegami a ďalšími topintelektuálmi na tému nesmrteľnosť, pri pohľade na technologický a vedecký pokrok to nemusí byť iba uletené sci-fi.

Prvým moderátorom je Roman Brinzanik. Narodil sa v Československu, študoval v Nemecku. Po dokončení prác z odboru komplexných systémov a nanofyziky prešiel k výpočtovej biológii. Dnes je vedcom v Inštitúte Maxa Plancka v Berlíne a predmetom jeho výskumu sú molekulárne príčiny rakoviny a obezity.

Ďalší pýtajúci sa je Tobias Hülswitt. Je spisovateľom na voľnej nohe, napísal knihu pre deti a niekoľko románov. Hosťuje na niekoľkých nemeckých univerzitách a fascinuje ho rozprávanie príbehov a ľudská pamäť ako vedecký fenomén.

Hlavnou provokáciou týchto rozhovorov je práca vynálezcu a futurológa Raya Kurzweila. Ten neznáša filozofické ospravedlňovanie smrti a falošné hľadanie paktov s ňou. Ľudia vraj úplne pokrytecky hlásajú, že smrť je niečo dobré a vyslobodzujúce. Málokto nahlas prizná, že smrť je desivá a tragická. Kradne ľuďom lásku. Skúsenosť smrti nikomu nepomôže, lebo ako túto skúsenosť mŕtvi využijú? Nechce sa zmieriť s tým, že smrť dáva životu zmysel. „Zmysel životu dáva život sám.“ Kurzweil nechce rezignovať, je presvedčený, že dnes už máme reálnu alternatívu k smrti.

Je tradičným americkým pragmatikom. K svojim nápadom nepotrebuje veľkú filozofiu. Vidí, že dokážeme zvíťaziť nad zdravotnými problémami správnou kombináciou opatrení. Tento prístup môže ďalej expandovať až do reálneho programu nesmrteľnosti. Denne užíva 200 potravinových doplnkov. Verí, že vďaka tzv. nanopuzdram sa obsah doplnkov môže v ľudskom organizme dostať presne tam, kam patrí.

Jeho ďalšie vízie mnohí označujú za holywoodské. Umelá inteligencia prekoná ľudskú a človek splynie s inteligentnou technikou. Starnutie a choroby budú pokorené génovou technikou a nakoniec už nikto nebude musieť zomrieť prirodzenou smrťou. Budeme mať časom na Zemi málo miesta? „Tak sa rozšírime do zvyškov vesmíru.“

Respondenti z oblasti vedy (biológ Gruss, výskumník v oblasti kmeňových buniek Schöller, gerontológ Gems, chemik Lehn, odborník na umelú inteligenciu Steels, neurofyziológ Singer) sa nad víziami svojho amerického kolegu vždy trochu pousmejú. Nakoniec aj v nich zvíťazí zvedavosť vedcov, prísna racionalita a odvaha prekonávať doteraz nespochybňované obmedzenia ľudskej existencie.

Nesmrteľnosť nie je až tak horúcou témou. Ak si chce niekto zo súčasníkov naplánovať program na rok 2200, bude to určite robiť zbytočne. Stále platí, že nesmrteľnosť zostáva otázkou viery a život v iných svetoch nerieši neurobiológia alebo počítačová robotika.

Napriek tejto neveselej (alebo radostnej) správe sa vedci zhodujú na možnostiach výrazne pokročiť v predĺžení maximálnej dĺžky ľudského života. Ešte pred niekoľkými storočiami by ľudia priemerný vek po 70-ke považovali za fantazmagóriu, a dnes je realitou. Výskum mozgu alebo použitie kmeňových buniek pri potenciálnom vývoji náhradných ľudských orgánov síce dynamicky napreduje, ale stále naráža na skutočnosť, že ľudská bytosť je vo svojej komplexnosti viac ako obyčajný súhrn spočítateľných a preskúmateľných biologických hodnôt.

Vedci očakávajú absolútnu slobodu vo výskume, ale nebránia sa spoločenskej kontrole. Nemajú ambície vyrábať umelých ľudí. Viac myslia na kvalitu ľudského života. Ak sa naozaj podarí výrazne predĺžiť trvanie života, bude nutné nanovo usporiadať mnoho vecí, štruktúru práce a oddychu, jednotlivých fáz života, kvalitu starnutia a primeranosť zdravotnej starostlivosti.

Prastará túžba po nesmrteľnosti (ale aj jej softverzia v podobe dlhovekosti) prináša so sebou komplikácie, ku ktorým majú čo povedať myslitelia orientovaní menej prírodovedecky a viac humánne. „Štúdio Nesmrteľnosť“ má ďalších hostí. Na otázky Brinzanika s Hülswittom odpovedá aj etik Bordijn, demograf Vaupel , filozof Ben-Zeˈev a jezuitský teológ Mennekes. Prídávajú sa reprezentanti umeleckej brandže: spisovateľ Treichel a autor umeleckých inštalácií vo voľných priestoroch Daan Roosegaarde.

Málokto z nich sa bráni predstave dlhšieho života. Etické a iné riziká sú však veľké. Dlhovekosť v spojení s mocou sa môže zmeniť na patologickú záležitosť. A čo budeme dlhé desaťročia „pridaného“ života robiť? Bez tvorivosti bude riziko permanentnej nudy ešte vyššie. Je pravdepodobné, že dlhý život bude vyhradený len elite a ekonomicky silným. V dobe, keď sa ešte stále musíme pozerať na desaťtisíce umierajúcich detí v Treťom svete, je program dlhovekosti vyšinutý z reality až perverzný.

Všetci sa zhodujú na jednom. Sme deťmi fascinujúcej doby. Nedokážeme odhadnúť dynamiku budúcnosti. Ak túžime po budúcnosti, ktorú nepoznáme, mali by sme o to viac sa venovať minulosti, ktorá sa už udiala. Tá môže zaujať stálejšie miesto v našej osobnej a kolektívnej pamäti.

Schopnosť rozpamätávať sa na staré príbehy a rozprávať ich je jednou z možností, ako sa úspešne liečiť z depresie z blížiaceho sa konca.

Dotaz k produktu Budeme žít věčně?

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Kvantová teorie nikoho nezabije

Kvantová teorie nikoho nezabije

„Poté, co jsem přečetl nespočet knih, které údajně vysvětlují kvantovou teorii a teorii relativity i naprostým laikům, a nebyl jsem z nich příliš moudrý, jsem se rozhodl, že to…

Jaký to nádherný svět

Jaký to nádherný svět

Jaký to nádherný svět, další titul oblíbeného autora Marcuse Chowna, opět vychází z jeho umění vysvětlit složité fyzikální jevy laikovi. Laickými slovy se však tentokrát pokusí…

Matematiko, jsi to ty?

Matematiko, jsi to ty?

Dobré knihy nám vydrží jeden den. Lepší vydrží jeden rok. A velmi dobré knihy vydrží mnoho let. Ale také existují knihy, které nás pro­vázejí po celý život – a ty jsou…

Vesmír v tweetech

Vesmír v tweetech

Dva zkušení autoři vědeckých publikací odpovídají na 140 největších otázek z oblasti fyziky, přičemž podstatu každé z nich shrnují do tweetů o 140 znacích. Marcus Chown a Govert…