Žádné dívky, nic | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Purity
  • Globální katastrofy a trendy
  • Because of Fashion
  • Průvodce světem současného umění

Žádné dívky, nic

Žádné dívky, nic
Cena:
149 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-57-6
Datum vydání:
19. 11. 2009
Počet stran / vazba:
210/vázaná
3.00 / 2
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Žádné dívky, nic

Kniha s názvem Žádné dívky, nic a s podtitulem básně, deníky a hříčky vychází jako soubor textů z pozůstalosti v osmdesátých letech tragicky zemřelého mladého básníka Libora Kadlece – na brněnské scéně známého jako Filípek. Libor Kadlec se objevil v divadelním prostředí soustředěném kolem režiséra J. A. Pitínského a vzbudil velkou pozornost svým účinkováním v legendárním představení – Lyrické agrese. V našem souboru jsou poprvé knižně představené jak jeho básně, tak deníkové záznamy otevírající pohled na tehdejší nezávislé umělecké Brno. Kniha měla vyjít už začátkem devadesátých let a dočkala se vydání až nyní.

Za pomoc při vydání knížky (za poskytnutí básní a deníků z pozůstaloti) děkujeme Filípkově mamince Marii Kadlecové, bratru Miroslavu Kadlecovi. Za pomoc při práci s rukopisy děkujeme Martině Ulrichové a J. A. Pitínskému. Jako obrazový doprovod jsou použité fotografické autoportréty Libora Kadlece, fotky ze zkoušky představení Lyrické agrese, kde Filípek vystupuje v roli Básníka, na obálce je požitá fotografie Libora Kadlece – železniční přejezd ve Zlíně – Podvesná.

Recenze: Žádné dívky, nic

Mnohonásobné zvonící skoky Libora Kadlece

Respekt, 12. dubna 2010, autor: Jan Brabec

Žádné dívky, nic. Téměř máchovským povzdechem je nazvaná útlá kniha brněnského básníka, fotografa a herce Libora Kadlece. Její řádky nás však nezavádějí do romantického 19. století, odehrávají se o víc než sto padesát let později v časech komunistického zmaru a šedivé nudy 80. let. Přesto má i přes propast půl druhého století Kadlecův osud s tím Máchovým leccos společného. Podobně jako básník českého romantismu totiž zemřel jako mladý člověk v pouhých třiadvaceti letech – jeho život skončil v roce 1982 pod koly noční tramvaje. Vyměřený čas života však proměnil ve sled intenzivního pozorování volně plynoucího času naplněný až dětskou vírou a fantazií, hlubokými pocity a palčivě intenzivními otázkami. To všechno bez stopy nářku či stížnosti na nepřízeň osudu. „Mnohonásobné zvonící skoky, to já píšu na starém stroji, jak se mi chce. A ke konci může být i nějaká ta tečka, zlehka k ránu přitlačená.“

Naopak z nich vyzařuje radost z dychtivého objevování a jakési vnitřní svobody, i když občas bolestivě smíchané s prvními pocity osamocení a předtuchou smrti. „Noc. Je taková noc, všech bouřlivých pláčů, těch, kteří zabili, těch, kteří milují (…) je taková noc, že jsem s vámi, po krk v potu lapám po dechu (…) odehnán ode dveří smrti, jiné dveře hledám.“ A nebo v nich zazní drsné tóny civilní poetiky a úzkosti: „Tramvaj vším lomcuje, pád se vrhá ze skříně, mý kosti jsou v úhlech, ptáci ohlodávají výčnělky na páteři dne, součinitelem prázdnoty je skutečnost.“

Protiklady pocitů vlastně u Kadlece navzájem vytvářejí neopakovatelný, „mladicky“ intenzivní děj plný stálého napětí. Básně plnil zážitky z pustých brněnských ulic, večírků s kamarády, nekonečných cest vlakem mezi domovem a kdejakou prací, milostným trápením nebo reflexí v Polsku vyhlášeného výjimečného stavu. Podobně si počíná ve svých deníkových záznamech, které svojí syrovostí a trhanými až heslovitými záznamy dokonale přibližují atmosféru tehdejších let mezi českou, jinou než „svazáckou“ mládeží. Jeho brněnské zážitky se dají přirovnat k pražskému undergroundu či generačně bližší skupince básníků a výtvarníků obklopujících v osmdesátých letech skupinu Psí vojáci jiného českého básnického expresionisty Filipa Topola a jeho bratra Jáchyma.

Libor Kadlec se narodil ve Zlíně v roce 1959, po ukončení gymnázia se jako adept herectví marně hlásil na pražské FAMU a DAMU. Později začal studovat elektrotechnickou fakultu v Brně, po dvou letech ale ze školy odešel. V té době se začal stýkat s brněnskou nezávislou básnickou a divadelní scénou a spolupracovat s Divadlem na provázku, díky čemuž se ve městě stal známou postavou – kamarádi mu říkali „Filípek“. Jeho texty byly poprvé publikovány v samizdatových časopisech a sbornících, po revoluci obsáhlý výbor otiskla výtvarná revue Prostor Zlín. Kniha Žádné dívky, nic je tedy první samostatnou knihou Libora „Filípka“ Kadlece a je jen škoda, že pár desítek básní, deníkové záznamy, několik fotografií a tři krátké vzpomínky jeho přátel neumožňují větší vhled do jeho vnitřního světa. Při četbě těch zápisků se totiž čtenář ptá: jak a o čem by asi básník Kadlec psal dnes jako dospělý muž? „Nad těmi dvěma, bolestí a smrtí, stojí černá královna samota, poslední manželka života a věrná družička smrti a nebytí. Ale teď jsem a první favoritkou je láska, pro tebe, kdo mě čteš, miluju…“

Umění minout terč

Host 3/2010, autor: Ivo Harák

Soubor Žádné dívky, nic nám představuje jednu ze zajímavých osobností šedivého času normalizačního, která však neměla sdostatek času a prostoru, aby mohla dorůst k takové originalitě, jíž by se do dějin české literatury vepsala nesmazatelně. V díle Libora Kadlece-Filípka (1959-1982), který 29. května 1982 „za ne zcela vyjasněných okolností“ umírá pod koly šaliny, se setkáváme s poezií dosud nevykrystalizovanou do pevných a definitivních tvarů, zalykající se více mnohostí než vahou slov; přece však se skutečnou poezií. Totiž s ní jako způsobem ohledávání a pojmenování světa, jeho interiorizace. A naopak také jako se způsobem dosvětavstoupení; jako s tím, čím ze sebe vycházíme a sebe přesahujeme. S poezií jako (deníkovým) záznamem zdánlivě všedního: „Tak to máme / vzadu děkanát / vpředu vojenská správa / hned vlevo (za rohem) okrsek.“ Veškerá vnějšková poetizace je pak zbytečným nošením veteše do příbytku bezdomovcova; odjinud vyčtené přeznívá do Filípkových řádků frázovitě gestikulovanou duší, láskou nebo hrobovým mlčením. Rozpadá-li se jeho veršování do vnitřně zatím nesjednocených entit, není-li uhlazené (s přesnou expozicí a působivou pointou), je to proto, že se dusí z toho, co chce vyslovit tady a teď („Jenom pro tento okamžik / co jako můra spálí se v světlo“). I torzovitost může být sama o sobě sdělním: stromu, jemuž je občas dovoleno kvést, nikoli však rozkošatět. Byť se mi zdá, že osobní místy zaváží nad uměleckým, přesto vzbuzuje soubor vydaný péčí Pavla Petra dojem souvislého textu, zajíkavé a koktající výpovědi lyrického subjektu o dění uprostřed Evropy a normalizační prašiviny: o poezii jako životní potřebě, potřebě jinakosti, svobody, přesahu. Díky Bohu nezůstává tedy Filípek jen v rovině svědectví, ale hledá ona náhlá zjevení, trhliny v realitě, průsaky barev šedi dní. „Náhodné dotyky, / něčí vlasy zavoněly na okamžik / v mém obličeji.“

Dotaz k produktu Žádné dívky, nic

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Velká biskupovská noc

Velká biskupovská noc

Prostor veliké biskupovské (sic!) noci Terezy Riedlbauchové je jímavě pohanský a láska, jíž je plný, je stejného rodu jako milostný cit vévodící téměř apokryfním veršům Písně…

Rytíři textových polí I.

Rytíři textových polí I.

Antologie Rytíři textových polí chce českému čtenáři představit slovenskou poezii po roce 1989. Vychází z přesvědčení, že se vyplatí seznámit se na vlastní oči s autory, kteří…

Hroby divadelních herců

Hroby divadelních herců

Hroby divadelních herců jsou debutem mladého autora (roč. 1988) skrývajícího svou identitu za pseudonymem, který je zvolený podle básníkova milovaného města – Jemnice. V doslovu…

Noční hráč

Noční hráč

Zlínský básník Stanislav Špaček pobyl na světě něco málo přes osmadvacet let. Narodil se v polovině července 1971 a odešel tragicky, na začátku prosince 1999. Absolvoval SEŠ…