V cirkuse Calvaria | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Žízeň
  • Bílé město
  • Žízeň soutěž

V cirkuse Calvaria

V cirkuse Calvaria
Cena:
119 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-54-5
Datum vydání:
19. 11. 2009
Počet stran / vazba:
146/vázaná
4.00 / 1
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: V cirkuse Calvaria

Debutová básnická sbírka talentovaného litvínovského autora, který zaujal svou tvorbou kritiky i čtenáře a publikoval doposud časopisecky.

Úryvek: V cirkuse Calvaria

Recenze: V cirkuse Calvaria

Osamělost jantarů

Tvar 04/2010, 18. února 2010, autorka: Božena Správcová

Hned v úvodu konstatujme, že Daniel Hradecký je básník starobylého ražení, jakých dnes již mnoho není – známe to možná z antiky či renesance: Řekne se Básník, ale spíše než člověk, který píše básně, je míněn ten kdo promýšlí život se všech stran a dovede se vyjádřit stručně a elegantně; je bratrem královského šaška. Namísto těžkopádného filozofického aparátu jsoucen, bytí, defenic pojmů a jiných verků používá ke svým skeptickým komentářům, spekulacím a zdravému znepokojování okolí přesnějších, účinnějších nástrojů: metafor, podobenství, symbolů – to vše sytí osobním citovým vkladem proměnlivého směru: patosem, melancholií, rezignací, smutkem, nadutostí, něhou... Nebojí se převleků ani výsměchu. Jednoduchý a velkolepý plán, zahrnující vše lidské – od megalomanského třeštění k pokoře a soucitu; od výšin ducha a jeho brilantních vzepětí po ubohost ubohou. Takto psát znamená jít s kůží na trh, pěkně s celou její plochou, nejen s těmi líbeznými kousíčky, a nemít se za co schovat. Takto psát znamená být zranitelný a zraňován.

Podaří-li se vše, jak má, zůstane po takovém básníkovi album zapamatováníhodných sentencí (k zamyšlení i citování) plus jistý odér prokletosti, nebezpečnosti a desperátství.

Jeho texty míří převážně k všehomíru, k lidstvu, do zrcadla vyšle jen občas nějaké to útrpné či povzbuzující uchechtnutí, ale není to jeho oblíbené stanoviště. Hradecký postrádá určitý druh uvolněnosti, s jakou někteří poetové (resp. jejich zbytnělá ega) píší o své „nevšední“ každodennosti a kterýžto jev Stanislav Komárek ironicky charakterizoval jako Událost světodějiného významu: Na básníkově Pupíku se udělal Pupínek! Nic takto prvoplánového v Cirkuse Calvaria nenajdete. což se dá chápat jako příznak cudnosti a pokory, poezie je pro D. H. přece jen něco posvátného, co nelze beztrestně zneužívat.

Ne nadarmo se Hradecký hlásí k Ivanu Divišovi, jakkoli Hradeckého žlučovitost postrádá Divišovu razanci a namířena je spíše sebevražedně než vražedně. Hradeckého zpupnost (na rozdíl od té Divišovy) se jen zřídka projevuje kazatelským či karatelským spíláním, avšak ve způsobu výběru slov je jistá provokující „arogance“ přítomna vždy – a vytváří znepokojivé napětí vůči tomu, co vlastně ta slova znamenají: „Přijmete mne hned teď mezi nás?" (str.80) „Myšlenka proložená ztrátou paměti / krvácí dvounulku, / Goethe je kafíčkový milostpán / a skrývání se neobejde bez pátrání. / Otci je tak zle, / že ani nedoplivne na strop, / neboť není výsledků bez následků / a mezi nádobami na tříděný odpad / stojí jedna zvlášť určená / pro dary.“ (str.72) Melancholie, ponurost, se tím radikalizuje a stává se osudovou, nezrušitelnou.

Někdy se Hradeckého básně blíží anekdotám: „Unaveni, optali jsme se / mladého Číňana, jak řekne se / čínsky bubák. / Odpověděl nám, sám unaven: / Neznám, neviděl jsem -“ (str.59). Hle, jak zde anekdotu rafinovaně povyšuje na báseň jen jedno jediné slovo ve dvou tvarech: unaveni – unaven!
Anebo toto: „Co nelze, člověče: Usednout na samém vrcholku stromu topolu, ačkoli za režijního vedení snu jsme právě tam nejednou hřadovali a vládli všichni, zmítáni větry od nedobytných pólů / v srdci jistotu neodkladného pádu, to vše proto, abychom si posléze do bdělé, ale o to tajemnější skutečnosti odnesli srdce vybavené pro zážitek závrati.“ (str. 28) Vida, během několika dnů už druhý topololezec, jeden se z právě takového vrcholku topolu zřítil v deníku Josefa Kocourka v rámci rozepsané povídky Zvěřinec Gigant, obě knihy ačkoli je od sebe dělí cca 80 let, vyšly na konci loňského roku takřka synchronně. Mají jejich autoři společného i něco dalšího než jen tento jeden motiv? Možná.

Jak už bylo řečeno, Hradeckého básně stojí na myšlence, a s myšlenkou bohužel někdy i padají – resp. ani ne tak s myšlenkou, která se dostavila zobecněním nějakého jevu, paradoxu, povzneseného na symbol, jako spíš s prvotním omylem, zakopaným už do základu této metafory: „Zřízeno je to tak: Ve slaném pokrmu / nemá cukr co dělat, ale sladkosti / se neobejdou bez krystalu soli.“ (str. 147) Tomu se každý, kdo někdy vařil, může jen usmát – tak třeba rajskou, zelňačku, ba i hloupé špagety po milánsku by bez cukru, milý Danieli, nežral ani pes. A když mluvíme o psovi, co s touto pointou, vloženou tentokrát do úst lyrickému objeku:„Proč pes nemůže bolesti předstírat? / Je na to příliš poctivý?“ Jelikož odstup básníkův od tohoto výroku není pro mne vyjádřen dostatečně důrazně na to, abych se mohla s čistým svědomím zahloubat do komplikovaností vztahu lyrického objektu a subjektu – nezbývá než podezírat D. H. z naivity ohledně psů, podcenění jejich schopností citově vydírat, a to zejména pomocí simulování bolavé ťapinky. Báseň postavená na takové pointě je pořád básní, ale již poněkud podemletou. Já vím, je to trochu divné, tímto způsobem napadat věcnou správnost poezie, bohužel tyto básně jsou, jak už bylo řečeno, postavené na myšlence, takže jsou věcnými nesmysly zranitelnější než jiné. Nerajtujme však na prkotinách, neznalost psů a vaření lze koneckonců básníkovi odpustit.

O něco víc mi vadí jistá nesoudržnost knížky, kterou se přes veškerou snahu podle mého názoru příliš nepodařilo strukturovat. Vnějškově je sice rozčleněná na šest oddílů, opatřených samostatným mottem a věnováním, a také grafické vydělení některých textů kurzívou svědčí o nemalém úsilí o strukturu, gradaci či dynamiku celku, ale ať dělám co dělám, nedokážu najít důvod, proč je ta která báseň právě v tom a ne v jiném oddílu, či proč se jednotlivé oddíly jmenují právě tak (a patrně) a ne jakkoliv jinak (a patrně). Pokud takový důvod existoval (nejen ten mechanický – tzn. místo a čas napsání), byl zřejmě natolik křehký a složitý, že ho jednotlivé básně prostě překřičely.

V posledním oddílu Násobení třemi napadá tato nesoudržnost i jednotlivé básně – zde už spolu přestávají komunikovat i jednotlivé sloky, mysl se neustále zasekává na horečném vymýšlení mostů a spojnic mezi nimi, které jsou buď příliš sofistikované na to, aby mohly být spatřeny cizím, anebo prostě nejsou. Možná je klíč v těchto verších: „O usilování a zdaru. Teprve iks-tá milióntá vln jalových, / nebylo by jediného jantaru. / Studené jsou baltské pláže, / kde musíš čekat na ten jediný úsměv severního moře, / určený jen tobě, / abys i ty měl co darovat / svým ostatním, kdo čekají a je zima.“ (str. 20) Jestli ta úzkostlivá snaha odstranit jalové vlny a odchytit, izolovat pouze ty jantaronosné není právě tím co souvislosti zbourá a zanechá domnělé i skutečné jantary bez kontextu, v izolaci... Místy dokonce jako by i sám autor měl potřebu chybějící balast nějak doplnit, uměle ho nahradit snad něčím trochu onačejším (viž určitá, ihned na místě zreflektovaná žvanivost delších textů v úvodu jednotlivých částí), k soudružnosti to však nepřispívá, spíš naopak. Proč mi vlastně soudržnost v této knize tolik chybí? Je to vůbec hodnota, o kterou je nutné za každou cenu usilovat, anebo jde jen o nějakou mou osobní úchylku?

Po debutu Muž v průlomu, který vyšel v Mostě roku 2004, Hradecký psal sice hojně, ale publikoval pouze v časopisech. Jeho druhá kniha se tedy dá číst také s představou, že nejde o sbírku, ale rovnou o sbírek šest, něco jako souhrnné vydání spisů za určité období (i když podle datace toto období trvalo pouhý jeden rok!). Z tohoto úhlu pohledu si můžeme odpustit poznámku, že méně by mohlo být více, netrápit se celkem (sebrané spisy kohokoliv také netouží být čteny na jeden zátah) a kochat se jednotlivými básněmi, jednotlivými skvostnými větami, na které je Hradeckého poezie bohatá a jimiž je silná.

Blahoslavené chyby

Host 4/2010, autor: Ivo Harák

Nad básnickou sbírkou Daniela Hradeckého v cirkuse Calvaria jsem si uvědomil, jaké že nebezpečí číhá u nás na Holanovy následovníky („kde sice umělec volá po přesahu, / ale dobere se leda přehmatu“). Především hrozí, že jejich zjištění budou natolik osobní a soukromá, až se stanou v úplnosti nepřenositelnými. Nebezpečím se může stát také verbalismus; potřebav úplnosti podat problém i jeho řešení se dožaduje slov. Občas příliš mnoha, abychom se mezi nimi neztratili. Občas příliš vznešených, abychom za nimi nevytušili (právě-že!) hedváb kulis: „vytkl a vytetoval do srdce, pravidla / života, jež mohla ti zaručit dobrou smrt“. Osobní zkušenost (koneckonců také čtenářova) je překrývána abstraktní konstrukcí: která stejně tak může sdělovat mnohé jako to, že jde o poezii a že vznešenost (zaumnost, nesrozumitelnost, filozofie) k básnění patří co záruka i signifikantní rys. Daniel Hradecký je pro mne nejvíce básníkem tam, kde zdánlivě míjí cíl: rezignuje-li na definitivu (včetně poučování), ponechává-li báseň neuzavřenou, jestliže se právě oním nedopovězeným prolne jeho řeč s řečí čtenářovou („už nejsme s to vkládat naději / ani do svých nadějí“), aby také tento musel domýšlet a definovat. Nejde přece o to, aby čtenář maximám a paradoxům radostně přitakal. Jde o to, aby váhal, přemýšlel, namítal, aby byl radostně zaskočen: toto je divné, je to jinak, než jak jsem na to zvyklý. Ale chci rozumět, chci to po svém vyložit. Básník je pak vlastně jakýmsi „celníkem na hranici rozumu.“ Chválím jeho odvahu k (mnohými kaceřovanému) přiznanému itelektualismu – znalostem, sečtělosti, k setkání s báníky v jejich dílech i mimo ně – a odvahu dožadovat se téhož od ricipienta. Proto však ještě nezapomínám, že i ty nejpřesvědčivější axiomy platí jen pro tutu chvíli a stránku.

Dotaz k produktu V cirkuse Calvaria

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Nic na sobě nemít

Nic na sobě nemít

Šestá rozsáhlá skladba básníka Pavla Petra – lyrického solitéra, který se vyznačuje výrazným až antickým rétorickým gestem, monumentální obrazností a panoramatickým kulturním…

Žádné dívky, nic

Žádné dívky, nic

Kniha s názvem Žádné dívky, nic a s podtitulem básně, deníky a hříčky vychází jako soubor textů z pozůstalosti v osmdesátých letech tragicky zemřelého mladého básníka Libora…

O skryté slávě

O skryté slávě

Připravovaná kniha je souborným a nyní po autorově smrti také završeným celkem – životním dílem méně známého prozaika Eduarda Zachy, patřícího do takzvaných olomouckých Tří…

Z Javoriny

Z Javoriny

Po jedenácti knihách poezie nyní vydává moravský básník Pavel Petr své lyrické záznamy pod souhrnným názvem Z Javoriny. Deník je často pro autora základem pro samotnou báseň, v…