Přicházím sama k sobě | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Žízeň
  • Ediční plán
  • Doppler

Přicházím sama k sobě

Přicházím sama k sobě
Cena:
199 Kč
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-99-6
Datum vydání:
22. 11. 2010
Počet stran / vazba:
222/brožovaná
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Přicházím sama k sobě

V knize Přicházím sama k sobě objevujeme pro čtenáře vůbec poprvé jako celek - básně Jaroslavy Kutheilové, autorky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu – Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve své samotě, ve svém ústraní. Básně jsou psané v krátkých úlevách mezi depresemi a euforií, jako svědectví toho tisíckrát znovu vytouženého zásvitu naděje – bez jediného škrtu a dodatečných úprav. Autorka dosud své básně rozdávala nemnoha svým přátelům jako strojopisné exempláře a sporadicky publikovala v oblastních novinách a časopisech. Ale mezi jejími nejbližšími přáteli a opatrovníky byli vzácní lidé – obdivovatelem jejího díla byl básník Ivan Slavík, literární kritik a editor Kutheilovou milovaného Vladimíra Holana – Vladimír Justl, který ji také několikrát uváděl v představeních pražské Violy a spisovatel Věroslav Mertl. V doslovu právě Věroslav Mertl cituje úryvek básně – Čním sama v sobě/opřena o rozum/Divoce si piluju nehty/abych přikryla velký stín…

Úryvek: Přicházím sama k sobě

Recenze: Přicházím sama k sobě

Tóny známé, cizí jsou

Tvar 05/2011, 3. března 2011, autor: Zdeněk Volf

I časopisecké vydání může mít dopad nečekaně nadčasový. Přesně tak na nás s přáteli z dětství zapůsobily básně Jaroslavy Kutheilové v revueProstor (38/1998), čísle tematicky věnovaném outsiderům. Výběrem, řazením i adekvátním textem Věroslava Mertla, jenž ji v něm neváhal povýšit na outsidera non plus ultra; na mě navíc zjištěním, že básnířčina schizofrenie se shoduje s diagnózou mé maminky.

Rovněž další básně dohledané z Proglasu (8/1995) a Prostoru Zlín(5/1996) – včetně těch osobně pro mne Věroslavem Mertlem přiložených ke korespondenci – jen potvrzovaly jeho doprovodná slova o Kutheilové poezii „rehabilitující lyriku v její prapůvodní smysluplnosti i půvabu“, básnickým osudem ne nepodobným Emily Dickinsonové, Hölderlinovi či Ivanu Blatnému. O to více zarmucovaly zprávy, že z vydání výboru pod názvem Vnější strana tmy, který připravil s Ivanem Slavíkem pro nakladatelství H + H, nakonec sešlo; že nepochodil ani v Hostu apod.

Pročítaje se však výběrem Pavla Petra, kanonizovaným nyní Knihou Zlín v její pozoruhodné edici Walt – Vratký oheň, teprve naplno seznávám, před jak obtížným úkolem vlastně kterýkoli z rozhodujících redaktorů stál. Dle svého přítele Mertla totiž Kutheilová básně nepsala, nýbrž v úlevách mezi depresemi a euforií doslova „vydechovala“. Jednu za druhou. Bez škrtu. Bez pozdějších úprav. Jak ovšem naložit se stovkami textů nejrůznějších ražení, od těch naprosto sevřených a čistých, jakým je báseň Noc(„Děsivost snu / na dně noci / vyšívá stehy do slamníku. / Jsou tím zřetelnější, / čím více si přeji / probudit se. / Vyzdvihují polštář, / ale mám příliš / těžkou hlavu. / Udeřím rukou / o peřinu / a pak procitnu do tmy. / V ruce mám kus / bílého povlaku. / Je v něm ráno i den. / Zbytek noci / dospávám v křesle. / Zítra raději usnu vsedě / s knihou v ruce. / Noc si troufá / jenom na bezbranné.“), až po ty rozvolnější („Hřeje jarní slunce, / vesničky mírem k sobě přimklé / a hlasy lidí, co na sebe jsou zvyklé, / druží se dechem borovic, / víc je teď lásky, mnohem víc,“), šokující třeba jen jedinou metaforou („dýchala smírem svíčka / kapajíc voskem / sliby chvil“) – viz text Slova v květnu?

Oproti dosavadnímu, obrannějšímu Mertlovu způsobu zvolil si Pavel Petr otevřenější, všezahrnující. Například u již v Prostoru předvybrané Modlitby(„Nehtem přejeď / přes moji tvář / a budu podobna / tvým ranám, / tvým očím.“) vrací se k verzi původní, rozšířenější: „Nehtem přejeď přes / moji tvář / a budu podobna / Tvým ranám, / Tvým vlasům, / Tvým očím.“) Podobně u básně výše, bez názvu, začínající charakteristickými verši „Je krásné nerozumět / vlastním básním“, již redakčně upravené „odřenými klouby / na rukou“ ponechává nelogičtější: „s odřenými kotníky / na rukou.“ – Těžko však srovnávat, natož hodnotit. Neboť Jaroslava Kutheilová (nar. 1952) podstatnou částí díla zasahuje i do české naivní poezie 20. století a Radim Kopáč ji klidně mohl přiřadit do své zasvěcené antologie Kámen do voda (2005) za jména Kamila Knotková, Milan Krupa... Vždyť z jaké strany posuzovat „kouzlo nechtěného“. Z chtěné?

Doznávám ale, coby průměrně očtený čtenář poezie, že jsem se v těch sto čtyřiasedmdesáti básních výboru Přicházím sama k sobě mnohokrát málem ztratil. Že verše, původně pociťované za silné („snívá o rozhřešení / a ono není, není, není, / pokání usíná na kamení“; „a šťávu rozetřu si v tiché písni paží, / ach, vlaží léto, vlaží“), pro jiné, třebaže bezelstné („a nenechat se smýkat městem, / které zná jen scestí“; „rýmují se s mým dechem / hlásky skřivanů a kosů, / hýčkají v dlani rosu“), jako by pozvolna přestávaly působit. A že k návratu k jedinečnosti autorčina díla (datovaného mezi lety 1975-1991), pro postupující nemoc a následnou tlumící farmakologickou léčbu už uzavřeného, mi velmi dobře sloužily právě výběry přísnější, časopisecké. Ne všechny z těchto básní, dlužno pro úplnost dodat, Pavel Petr přijal, což je otázkou editorského vkusu, volby; dost mi však chybí (z opisů zamýšlených kdysi pro revue Weles) alespoň sveřepé Vlasy, začínající: „Dejte si pozor / na nepravidelnost zubů / a zvláště na plomby, / na vzdechy několikrát vyvrácené / z kořenů“ či průzračná Láhev, končící: „Všeho střídmě, / medituji nad dopitou sklenkou / a potom drtím / nervózními prsty zátku. / I z pilin korku / se dá začít nový den. / Ještěže snadno plave. / Nechám se unášet / proudem všednosti / a v neděli rozbiju / plnou láhev. / Nebude mně to vůbec líto. / I já jsem plná.“ – zaznívající o tón syrověji, barevněji.

„A já budu zase o tón jiná,“ notuje nám k tomu sama autorka, veliká milovnice „Bédi“, neboli Beethovena, halící se občas „do stísněných not“; i ve větě slyšící „jak by tam byl chod, / až tón od tónu zabolí“. Pociťování její básnické duše, konsekrující se v slova, je výrazně hudební, žijící jakoby v„mušličce“, kde zachycuje „tóny známé“, jež ostatním „cizí jsou“. Podpírá se při tom o nejrůznější rýmy („udělej průpis na rub parte / s příměsí vlahých polibků na rtech“), dokonce o tratící se – možná díky zpěvu kostelních „spirituálů“ na bohoslužbách strýce, děkana to katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, u něhož svého času bydlela – tirádový. Jindy se bez nich obejde a svou poetikou vlastně „tká“: „Mají doma tisíce svící. / Z jejich vosku / vymodeluji ozdobu / a zavěsím si ji na krk. / Roztaje na mém těle / a já pak budu / donekonečna škrtat. / Neudusím se v dýmu, / jenom budu mít tmavé oči.“ – vytvářeje si tím vlastní příběhy. Píše drásavé milostné řádky („Mám jizvu od tvých polibků, svá ústa.“) v epištoláchOdpusť mi, Drahý, Miláčku... i všeobjímající laická vyznání („a mezi pažemi / se náhle objevili všichni lidé, / ale netušili ten všestravující / plamen lásky, a tak zase / postupně odcházeli, až jsem / zůstala sama.“) své sestře. Jednou se stává stromu mluvčím: „Když přišly děti / a rvaly kůru / na lodičky, / koruna konečně promluvila. / Chci se také podívat k moři“, vzápětí: „Mlčí s hladinou / do dlaní kořenům.“ Vyjádří se jak bezelstně, tak s prazvláštní logikou, nápadně surrealistickou: „Hodiny stály, / takže se včerejším novinám zdálo / o ránu v jednom bodě. / Ale klaksony aut posunovaly čas / ze zřítelnic reflektorů / na koše s chlebem, / vynášených do mlékárny.“

Jeviště osudu je rovněž otáčivé. Člověk navenek i zdravý často ani z nejbližšího „rodinného nevědomí“ nerozpozná, které nemoci může být konduktorem. A při čtení „sotva kdo pomyslí na nemoc mušle, když se raduje z perly“ – podotýká Karl Jaspers ve své studii Strindberg a van Gogh, v níž se zabývá pathografickou analýzou také Swedenborga a Hölderlina. Duševní choroba však nahrává pouze ryzímu talentu, čehož svědectvím je i svazek Přicházím sama k sobě. Předpokládá ale čtenáře sebevědomého a trpělivého, jenž si už sám odliší koukol od pšenice, který jak známo, někdy nelze vytrhávat přede žněmi.

Jaroslava Kutheilová: Přicházím sama k sobě

A2 14/2011, autorka: Simona Martínková-Racková

Psaní básní jako cosi naprosto přirozeného a samozřejmého; psaní básní jako sebezáchovný čin, stále se opakující očistný rituál. To vše jako by vyvěralo z poezie Jaroslavy Kutheilové (1952), autorky stižené vážnou psychózou a publikující dosud pouze časopisecky. Básnířku již v sedmdesátých letech „objevil“ Věroslav Mertl, až nyní se však podařilo vydat její verše knižně; velkorysý (co do kvantity snad až příliš) výbor z tvorby z let 1975–1991 sestavil básník Pavel Petr. Poezie Jaroslavy Kutheilové je v každém případě intenzivní, bere buď vše, nebo nic, hlavně však bohatě naděluje: „Živote, pružný čekáním, nesu ti dar z kořene břehů,/ z kořene zkrouceného pískem,/ ovinutého travinami…“ Tohle jímavé gesto, obdarování jako způsob lásky, a především jako způsob dorozumění a porozumění, souzní s až františkánskou pokorou, soucitem a vcítěním. Básnířka věnuje soustředěnou pozornost všemu a všem, v první řadě těm tichým, odstrčeným, opomíjeným: „Nechte mě klidně jíst/ nemytýma rukama./ Kdo ví, kde se ten chleba válel./ Třeba až v té nejspodnější polici,/ kde se tichounce procházejí/ moji milí pavoučci.“ Autorka, která si je vědoma své jinakosti a umí ji velmi dobře vystihnout („Kdybych šla a mluvila,/ mysleli byste,/ že jsem blázen./ Naštěstí mám s kým jít/ a přitom mohu mluvit/ do prázdna. Odpovídá mi svojí/ děsivou náručí.“), tak svou poezií dává cosi vzácného: jiný pohled.

Dotaz k produktu Přicházím sama k sobě

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Dlažební kostky

Dlažební kostky

Kniha šumperského rodáka Zdeňka Gáby nazvaná Dlažební kostky představuje osobitého básníka, prozaika a tvůrce aforismů. Mnoho próz i básní čerpá z nepřeberné studnice lidové…

Na hruškách nebe

Na hruškách nebe

Básník Michal Stránský je spjatý s Uherským Hradištěm a jeho bezprostředním okolím, odtud také čerpá inspiraci z lidové kultury a parafrázuje krajinu Slovácka s jejími uchovanými…

Stroboskopy

Stroboskopy

Třetí sbírka Jakuba Čermáka je výběrem veršů z let 2005–2008, horečnatou změtí delších bilančních pásem i rátkých laskavých zastavení a městských příběhů, návštěvou…

Rytíři textových polí I.

Rytíři textových polí I.

Antologie Rytíři textových polí chce českému čtenáři představit slovenskou poezii po roce 1989. Vychází z přesvědčení, že se vyplatí seznámit se na vlastní oči s autory, kteří…