Přicházím sama k sobě | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Řeky
  • Senzační sbírka doktora Proktora
  • Poustevník
  • Sen letící želvy
  • Oranžový Balonkový pejsek
  • Než natáhnu brka

Přicházím sama k sobě

Přicházím sama k sobě
Cena:
199 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-99-6
Datum vydání:
22. 11. 2010
Počet stran / vazba:
222/brožovaná
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Přicházím sama k sobě

V knize Přicházím sama k sobě objevujeme pro čtenáře vůbec poprvé jako celek - básně Jaroslavy Kutheilové, autorky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu – Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve své samotě, ve svém ústraní. Básně jsou psané v krátkých úlevách mezi depresemi a euforií, jako svědectví toho tisíckrát znovu vytouženého zásvitu naděje – bez jediného škrtu a dodatečných úprav. Autorka dosud své básně rozdávala nemnoha svým přátelům jako strojopisné exempláře a sporadicky publikovala v oblastních novinách a časopisech. Ale mezi jejími nejbližšími přáteli a opatrovníky byli vzácní lidé – obdivovatelem jejího díla byl básník Ivan Slavík, literární kritik a editor Kutheilovou milovaného Vladimíra Holana – Vladimír Justl, který ji také několikrát uváděl v představeních pražské Violy a spisovatel Věroslav Mertl. V doslovu právě Věroslav Mertl cituje úryvek básně – Čním sama v sobě/opřena o rozum/Divoce si piluju nehty/abych přikryla velký stín…

Úryvek: Přicházím sama k sobě

Recenze: Přicházím sama k sobě

Tóny známé, cizí jsou

Tvar 05/2011, 3. března 2011, autor: Zdeněk Volf

I časopisecké vydání může mít dopad nečekaně nadčasový. Přesně tak na nás s přáteli z dětství zapůsobily básně Jaroslavy Kutheilové v revueProstor (38/1998), čísle tematicky věnovaném outsiderům. Výběrem, řazením i adekvátním textem Věroslava Mertla, jenž ji v něm neváhal povýšit na outsidera non plus ultra; na mě navíc zjištěním, že básnířčina schizofrenie se shoduje s diagnózou mé maminky.

Rovněž další básně dohledané z Proglasu (8/1995) a Prostoru Zlín(5/1996) – včetně těch osobně pro mne Věroslavem Mertlem přiložených ke korespondenci – jen potvrzovaly jeho doprovodná slova o Kutheilové poezii „rehabilitující lyriku v její prapůvodní smysluplnosti i půvabu“, básnickým osudem ne nepodobným Emily Dickinsonové, Hölderlinovi či Ivanu Blatnému. O to více zarmucovaly zprávy, že z vydání výboru pod názvem Vnější strana tmy, který připravil s Ivanem Slavíkem pro nakladatelství H + H, nakonec sešlo; že nepochodil ani v Hostu apod.

Pročítaje se však výběrem Pavla Petra, kanonizovaným nyní Knihou Zlín v její pozoruhodné edici Walt – Vratký oheň, teprve naplno seznávám, před jak obtížným úkolem vlastně kterýkoli z rozhodujících redaktorů stál. Dle svého přítele Mertla totiž Kutheilová básně nepsala, nýbrž v úlevách mezi depresemi a euforií doslova „vydechovala“. Jednu za druhou. Bez škrtu. Bez pozdějších úprav. Jak ovšem naložit se stovkami textů nejrůznějších ražení, od těch naprosto sevřených a čistých, jakým je báseň Noc(„Děsivost snu / na dně noci / vyšívá stehy do slamníku. / Jsou tím zřetelnější, / čím více si přeji / probudit se. / Vyzdvihují polštář, / ale mám příliš / těžkou hlavu. / Udeřím rukou / o peřinu / a pak procitnu do tmy. / V ruce mám kus / bílého povlaku. / Je v něm ráno i den. / Zbytek noci / dospávám v křesle. / Zítra raději usnu vsedě / s knihou v ruce. / Noc si troufá / jenom na bezbranné.“), až po ty rozvolnější („Hřeje jarní slunce, / vesničky mírem k sobě přimklé / a hlasy lidí, co na sebe jsou zvyklé, / druží se dechem borovic, / víc je teď lásky, mnohem víc,“), šokující třeba jen jedinou metaforou („dýchala smírem svíčka / kapajíc voskem / sliby chvil“) – viz text Slova v květnu?

Oproti dosavadnímu, obrannějšímu Mertlovu způsobu zvolil si Pavel Petr otevřenější, všezahrnující. Například u již v Prostoru předvybrané Modlitby(„Nehtem přejeď / přes moji tvář / a budu podobna / tvým ranám, / tvým očím.“) vrací se k verzi původní, rozšířenější: „Nehtem přejeď přes / moji tvář / a budu podobna / Tvým ranám, / Tvým vlasům, / Tvým očím.“) Podobně u básně výše, bez názvu, začínající charakteristickými verši „Je krásné nerozumět / vlastním básním“, již redakčně upravené „odřenými klouby / na rukou“ ponechává nelogičtější: „s odřenými kotníky / na rukou.“ – Těžko však srovnávat, natož hodnotit. Neboť Jaroslava Kutheilová (nar. 1952) podstatnou částí díla zasahuje i do české naivní poezie 20. století a Radim Kopáč ji klidně mohl přiřadit do své zasvěcené antologie Kámen do voda (2005) za jména Kamila Knotková, Milan Krupa... Vždyť z jaké strany posuzovat „kouzlo nechtěného“. Z chtěné?

Doznávám ale, coby průměrně očtený čtenář poezie, že jsem se v těch sto čtyřiasedmdesáti básních výboru Přicházím sama k sobě mnohokrát málem ztratil. Že verše, původně pociťované za silné („snívá o rozhřešení / a ono není, není, není, / pokání usíná na kamení“; „a šťávu rozetřu si v tiché písni paží, / ach, vlaží léto, vlaží“), pro jiné, třebaže bezelstné („a nenechat se smýkat městem, / které zná jen scestí“; „rýmují se s mým dechem / hlásky skřivanů a kosů, / hýčkají v dlani rosu“), jako by pozvolna přestávaly působit. A že k návratu k jedinečnosti autorčina díla (datovaného mezi lety 1975-1991), pro postupující nemoc a následnou tlumící farmakologickou léčbu už uzavřeného, mi velmi dobře sloužily právě výběry přísnější, časopisecké. Ne všechny z těchto básní, dlužno pro úplnost dodat, Pavel Petr přijal, což je otázkou editorského vkusu, volby; dost mi však chybí (z opisů zamýšlených kdysi pro revue Weles) alespoň sveřepé Vlasy, začínající: „Dejte si pozor / na nepravidelnost zubů / a zvláště na plomby, / na vzdechy několikrát vyvrácené / z kořenů“ či průzračná Láhev, končící: „Všeho střídmě, / medituji nad dopitou sklenkou / a potom drtím / nervózními prsty zátku. / I z pilin korku / se dá začít nový den. / Ještěže snadno plave. / Nechám se unášet / proudem všednosti / a v neděli rozbiju / plnou láhev. / Nebude mně to vůbec líto. / I já jsem plná.“ – zaznívající o tón syrověji, barevněji.

„A já budu zase o tón jiná,“ notuje nám k tomu sama autorka, veliká milovnice „Bédi“, neboli Beethovena, halící se občas „do stísněných not“; i ve větě slyšící „jak by tam byl chod, / až tón od tónu zabolí“. Pociťování její básnické duše, konsekrující se v slova, je výrazně hudební, žijící jakoby v„mušličce“, kde zachycuje „tóny známé“, jež ostatním „cizí jsou“. Podpírá se při tom o nejrůznější rýmy („udělej průpis na rub parte / s příměsí vlahých polibků na rtech“), dokonce o tratící se – možná díky zpěvu kostelních „spirituálů“ na bohoslužbách strýce, děkana to katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, u něhož svého času bydlela – tirádový. Jindy se bez nich obejde a svou poetikou vlastně „tká“: „Mají doma tisíce svící. / Z jejich vosku / vymodeluji ozdobu / a zavěsím si ji na krk. / Roztaje na mém těle / a já pak budu / donekonečna škrtat. / Neudusím se v dýmu, / jenom budu mít tmavé oči.“ – vytvářeje si tím vlastní příběhy. Píše drásavé milostné řádky („Mám jizvu od tvých polibků, svá ústa.“) v epištoláchOdpusť mi, Drahý, Miláčku... i všeobjímající laická vyznání („a mezi pažemi / se náhle objevili všichni lidé, / ale netušili ten všestravující / plamen lásky, a tak zase / postupně odcházeli, až jsem / zůstala sama.“) své sestře. Jednou se stává stromu mluvčím: „Když přišly děti / a rvaly kůru / na lodičky, / koruna konečně promluvila. / Chci se také podívat k moři“, vzápětí: „Mlčí s hladinou / do dlaní kořenům.“ Vyjádří se jak bezelstně, tak s prazvláštní logikou, nápadně surrealistickou: „Hodiny stály, / takže se včerejším novinám zdálo / o ránu v jednom bodě. / Ale klaksony aut posunovaly čas / ze zřítelnic reflektorů / na koše s chlebem, / vynášených do mlékárny.“

Jeviště osudu je rovněž otáčivé. Člověk navenek i zdravý často ani z nejbližšího „rodinného nevědomí“ nerozpozná, které nemoci může být konduktorem. A při čtení „sotva kdo pomyslí na nemoc mušle, když se raduje z perly“ – podotýká Karl Jaspers ve své studii Strindberg a van Gogh, v níž se zabývá pathografickou analýzou také Swedenborga a Hölderlina. Duševní choroba však nahrává pouze ryzímu talentu, čehož svědectvím je i svazek Přicházím sama k sobě. Předpokládá ale čtenáře sebevědomého a trpělivého, jenž si už sám odliší koukol od pšenice, který jak známo, někdy nelze vytrhávat přede žněmi.

Jaroslava Kutheilová: Přicházím sama k sobě

A2 14/2011, autorka: Simona Martínková-Racková

Psaní básní jako cosi naprosto přirozeného a samozřejmého; psaní básní jako sebezáchovný čin, stále se opakující očistný rituál. To vše jako by vyvěralo z poezie Jaroslavy Kutheilové (1952), autorky stižené vážnou psychózou a publikující dosud pouze časopisecky. Básnířku již v sedmdesátých letech „objevil“ Věroslav Mertl, až nyní se však podařilo vydat její verše knižně; velkorysý (co do kvantity snad až příliš) výbor z tvorby z let 1975–1991 sestavil básník Pavel Petr. Poezie Jaroslavy Kutheilové je v každém případě intenzivní, bere buď vše, nebo nic, hlavně však bohatě naděluje: „Živote, pružný čekáním, nesu ti dar z kořene břehů,/ z kořene zkrouceného pískem,/ ovinutého travinami…“ Tohle jímavé gesto, obdarování jako způsob lásky, a především jako způsob dorozumění a porozumění, souzní s až františkánskou pokorou, soucitem a vcítěním. Básnířka věnuje soustředěnou pozornost všemu a všem, v první řadě těm tichým, odstrčeným, opomíjeným: „Nechte mě klidně jíst/ nemytýma rukama./ Kdo ví, kde se ten chleba válel./ Třeba až v té nejspodnější polici,/ kde se tichounce procházejí/ moji milí pavoučci.“ Autorka, která si je vědoma své jinakosti a umí ji velmi dobře vystihnout („Kdybych šla a mluvila,/ mysleli byste,/ že jsem blázen./ Naštěstí mám s kým jít/ a přitom mohu mluvit/ do prázdna. Odpovídá mi svojí/ děsivou náručí.“), tak svou poezií dává cosi vzácného: jiný pohled.

Dotaz k produktu Přicházím sama k sobě

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
  Informace o ochraně osobních údajů
 

Dále doporučujeme

Stébla zkoušet

Stébla zkoušet

Kniha s křehkým a enigmatickým názvem Stébla zkoušet je debutem mladého básníka Jiřího Marečka, žijícího v Olomouci. Název je převzatý podle původního bibliofilského tisku…

Bakelitový svět

Bakelitový svět

Legendami o záhadné smrti opředený Orfeus pražské šedé zóny normalizačních let – Bořivoj Kopic je dostupný vydanými knihami básní, ale v naší knížce vyplňujeme místa, která…

Nic na sobě nemít

Nic na sobě nemít

Šestá rozsáhlá skladba básníka Pavla Petra – lyrického solitéra, který se vyznačuje výrazným až antickým rétorickým gestem, monumentální obrazností a panoramatickým kulturním…

Stará zahrada

Stará zahrada

Knihou Stará zahrada představuje Stanislav Struhar své doposud nejosobnější dílo. První část této subtilní básnické trilogie, nazvaná Kousek smrti, vznikala již začátkem…

Tento web používá pro svoji funkčnost, analýzu návštěvnosti a nástroje marketingu soubory cookies. Zobrazit detaily