Don Vítor si hraje a jiné básně | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Náklaďáky Volvo
  • Bílé město
  • Náš všední život

Don Vítor si hraje a jiné básně

Don Vítor si hraje a jiné básně
Cena:
89 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-43-9
Datum vydání:
04. 03. 2009
Počet stran / vazba:
62/brožovaná
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Don Vítor si hraje a jiné básně

Podobně jako ve Velké biskupovské noci jsou to verše převážně milostné, smyslné, dá­vající „ochutnat tajemný vnitřní pohyb“, tentokrát v nich ale žena leží spíš už jen „se svým pomíjivým tělem“; zatímco ten v dál­ce „vyvolává fotky“, ona zapisuje. Historii svého těla, které bylo hněteno a jitřeno, rozdíráno i laskáno, píše dějiny svého bři­cha, „připravená vydat ti (jeho) tajemství“. Její „muž, Viking, don Vítor“, kouřící, nahý, zahalený do záclony, je totiž – sochař. So­chař, který zároveň s hlínou ve svém suterénním ateliéru formuje a proměňuje její tělo, jež se vposledku „pokryje strže­mi a propastmi“. Tereza jako by najednou chtěla být ve svých textech i v životě hravá stejně jako on… Těžko se však ubránit do­jmu, že namísto plnokrevně zachycených bezstarostných časů trčí z té „hostiny roz­koše a lásky“ úzké kosti „vykuchaného rybí­ho těla“. Během hry se přízračně „kyčlemi (kostry) prodere bílá labuť“.

Recenze: Don Vítor si hraje a jiné básně

Tereza Riedlbauchová – Don Vítor a jiné básně

Nekultura.cz, 31. října 2009, autor: Lukáš Holeček

„Otvírám se lidem / a oni se otvírají mně / sypou se perly, rubíny, drahokamy / otvírám se až tak / že mi pukají tepny / proudí z nich zlatá krev / Všichni jenom na chvíli / zastiženi ve svých samotách.“ Jak příznačné verše pro charakteristiku poezie Terezy Riedlbauchové – otevřenost erotická a citová se mísí se symbolickými obrazy i odevzdanou melancholií. Poezie mladé básnířky v nejnovější sbírce odhaluje řadu svých neznámých podob, která z nich je ale nejopravdovější?

Tereza Riedlbauchová do základní sestavy českých básníků nepochybně patří, i když na domácím hřišti ji nevídáme příliš často – v současnosti působí jako lektorka na katedře slavistiky na pařížské Sorbonně. Ale dost fotbalových příměrů. Riedlbauchová si už několik let buduje vlastní svébytnou poetiku postavenou na (pro mnohé dávno mrtvé) tradici, která se datuje o několik století zpět. To ale zároveň ukazuje, že některá témata jsou v poezii prostě věčná a záleží jen na spisovateli, zdali s nimi umí naložit originálně a osobitě. Co nového bychom také chtěli číst v milostné poezii?
Básnířčina poetika od předchozí sbírky Velká biskupovská noc (2005) potemněla. Tělo sice stále touží po smyslné rozkoši, ale je tu již vědomí pomíjivosti času, pomíjivosti veškeré opájivé touhy, kterou lze jen zarámovat do nějaké fotografie: „listuju v knížce o secesi / můj muž někde v dálce vyvolává fotky / ležím tu se svým pomíjivým tělem / rukama nabírám fotky s ním“. Eroticky smyslné a symbolické obrazy ani v nové sbírce neschází – mužská hruď a na ní jezírko z červeného vína, v němž se koupe nahá dívka. Pravda, občas se objeví několik prvoplánových motivů, které už jsme v různých obměnách četli tisíckrát: „povečeřme ze svých klínů / nohy jako vidlička a nůž / a jazyk lžička na dort / hostina rozkoše a lásky / pokojem poletuje tmavě modrý falus“, ale těžiště sbírky leží někde jinde.

Je to svět zrcadel, průchodů, rámů, v nichž se ztrácí nebo objevují záblesky „poznání“, které však prchají jako sen po náhlém probuzení. Skutečné je jen to, co je tělesné: „Později v prázdném pokoji / pokládáš dlaň na prohlubeň která / sálá svým teplem“.

Riedlbauchová často komponuje své básně-obrazy jako secesní malíř – plátno potřísní červenou a modrou, v nichž se pak ostře prolínají siluety nahých těl, nepříliš cudně se halících do plášťů a v mysli uvolňujících potlačované zábrany. Básnířku přitom zajímá to, co je skryté a skrývané – prostor v jejích básních je ohraničen, ať už samotnou tělesnou schránkou („těly o sebe narážíme“) nebo symbolicky („prostory, které jsme ztratily a které nás svírají“). V překračování těchto hranic se skrývá samotná podstata básnířčina hledání – náhle se odkrývají průchody, vstupuje se do obrazů, „stěnou zotvíraných oken vstupuje konec dne“. Je to svět zrcadel, průchodů, rámů, v nichž se ztrácí nebo objevují záblesky „poznání“, které však prchají jako sen po náhlém probuzení. Skutečné je jen to, co je tělesné: „Později v prázdném pokoji / pokládáš dlaň na prohlubeň která / sálá svým teplem“. Tělo se stává esencí fluidní a prchavé paměti. Vzpomínky se znovuoživují už ve svých pozměněných verzích, stávají se z nich nevinné pohádky, ale i přesto (nebo právě proto) vyvolávají pocity úzkosti a melancholie, protože „každý mě může zranit a zůstat daleko“.

Stále je to tedy poezie milostné touhy, ale také chvil těsně poté, co je naplněna, v nichž se odkrývá existenciální propast s otázkou: a co teď? Je zřejmé, že tematika vlastní tělesnosti se brzy vyčerpává a milostná symbolika se pak jen řetězí v stylizovaných obrazech, to je však úskalí jen několika málo básní. Don Vítor a jiné básně je sbírka, která svědčí o čím dál větší básnířčině vyzrálosti, jakkoliv to zní jako klišé. Ubývá zde slov a popisných obrazů a odkrývají se existenciální hloubky.

To nejzajímavější z celé sbírky se skrývá v jejím závěru. Právě v básních, kde autorka opouští vypjatou tělesnou obraznost, se v její tvorbě objevují nové a dosud neprozkoumané cesty. Zejména jde o cyklus Pařížských básní, kde se melancholické pocity samoty uprostřed anonymního velkoměsta střídají s lyrickými záznamy snů a vzpomínek (které výborně doprovází černobílé fotografie Evy da Silvy Melo). Riedlbauchová zde dokonale těží ze suverénního ovládání jazyka, který již nepotřebuje symbolických efektů, ale vystačí si s civilním výrazem obnažujícím skutečnost až na samou dřeň. Od poezie přece čekáme spontánní opravdovost, pocit, že to, co je napsané, je také intenzivně prožité – a Tereza Riedlbauchová je jedna z mála básnířek, která nám to ve své tvorbě nabízí.

Hodnocení: 85 %

Ukázka:

Chérie, dva měsíce jsem se neozval
řešil jsem injekce s kortikoidy do žil
celé hodiny proseděla na koberci
a objímala si kolena
nepracovala, plakala a po jídle potichu zvracela
za jízdy zkoušela vystupovat z auta
měřila hloubku balkonu
Chérie, potichu jsi čekala
pařížské ulice jsi měřila klidným krokem
našla sis práci a začala studovat
viděla jsi krásnou černou ženu a kolem ní tančit oblak listí
potkala bubeníka s šedýma očima
koupila sis kabátek s velikými černými knoflíky
Chérie, půjdeme teď spolu do lesa z gigantických lilií
plného barev a vůní
až uprostřed v nejplnější záři spatříme že jsme nazí
nebude tam bolest, samota a pláč
tam pochopím tvé oblé tvary
do konce svých dní se budu procházet tvou krajinou
rozpustím v tobě velikou lunu
narodí se z ní dcera
bude mít moje oči a tvoje bezedná ústa
v té krajině nebude nic zvláštního
bude to docela obyčejná krajina
s trochou červánků v listech
bude v ní jen vůně a vůně a vůně
ty široká široká země
jen hlína a hlína
hlína a hlína
a chlad

„Můj muž na hrudi jezírko má…“

Iliteratura.cz, 3. června 2009, autorka: Jana Sieberová

Tereza Riedlbauchová je příznivcům poezie známá jako básnířka, organizátorka domácích literárních salonů a vydavatelka poetických debutů (v roce 2006 založila asociaci a nakladatelství Literární salon). Sbírka Don Vítor si hraje a jiné básně je její čtvrtou samostatně vydanou knihou (Modrá jablka, 2000; Podoba panny pláč, 2002; Velká biskupovská noc, 2005), tvoří ji dva tematicky ohraničené oddíly – Don Vítor a Jiné básně.

Riedlbauchová se čtenářům představila především jako autorka poezie reflektující specificky ženskou citovou zkušenost, Podoba panny pláč a po ní i Velká biskupovská noc byly dány subjektivně prožívanou tělesností spojenou s milostným vztahem, který ženu-milenku zároveň naplňoval a zároveň zraňoval. Charakter obou sbírek byl přitom formován zasazením tohoto vztahu do myticky pociťované krajiny určované zemitostí, vlhkostí a temnotou; klíčovou úlohu tu hrálo také vzájemné prostupování se s touto krajinou. Především ve Velké biskupovské noci tíhla Riedlbauchová k tradičnějšímu výrazu, melodičnosti a eufoničnosti verše, byla tu blouznivou básnířkou dychtící po obraznosti a imaginaci. To vše ji spolu motivem prorůstání pomíjivého těla s věčně trvající zemí a s vědomím neodlučitelnosti erotiky a smrtelnosti zasazovalo do máchovského kontextu, k němuž ostatně odkazovala řada zvukových aluzí. Přítomna tu však zároveň byla i nevyrovnaná, nezralá citovost a ostentativní stylizovanost – Riedlbauchová jako by se dlouho nemohla zbavit potřeby upozorňovat čtenáře na to, že básní: „Dovoleno je plakat těm co milují …“.

Vydání Dona Vítora a Jiných básní znamená v mnoha ohledech posun, jde především o sbírku doposud citově nejskromnější a nejuměřenější, byť v otázce erotiky nejotevřenější, především v prvním oddílu. Mizejí zároveň názvuky vázaného verše, rýmy a inverze, ustupují i deminutiva, výrazně se předtím podílející na dikci Velké biskupovské noci. Omezuje se kontrastovost, v jejímž rámci se polohy rozněžnělosti a vypjaté citovosti střídaly s obrazy dutosti, vyvrhování a prázdnoty. Významová rovina se téměř zbavuje dráždivého motivu na odiv stavěného zraňovaného ženského těla, lyrické dění se přesouvá do intimního a uzavřeného prostoru. Zatímco poéma Podoba panny pláč byla zakotvena v anonymní krajině, v níž se specifickým způsobem prolínalo smrtelné (všechno to milující, tělesné a zraňované) a trvající (země, vztah mezi mužem a ženou), a totéž spojení provázelo i Velkou biskupovskou noc, v Donu Vítorovi dochází k metamorfóze. Prostor se stává uzavřeným a vymezeným, příběh muže a ženy se nově odehrává v prostředí pokoje a sochařova ateliéru, sebereflexivní úvahy se přesouvají do ulic Prahy a Paříže. Středobod krajiny Velké biskupovské noci, strom, o jehož kůru se lyrické já coby pološílená milenka zraňovalo, se mění v napřímenou věž Lorety, a texty se tak vzdalují nekonkrétní symbolicky a konotativně zatížené přírodní scenérii.

Svět Velké biskupovské noci byl především organický, hmatatelně tělesný a živoucí a vše, co se v něm odehrávalo, budilo dojem prvotnosti a mytické cykličnosti. Texty Dona Vítora jsou naproti tomu charakterizovány zprostředkovaností, naplňují je předměty, šicí stroje, knihy, šaty, vidličky, obří ciferníky a kyvadla. Ocitáme se tu uprostřed surreálně-absurdního prostoru, v němž jako by bez zakotvení a účelu proplouvaly křiklavě barevné věci a jejich fragmenty. Civilní a důvěrně známé prostředí se před očima čtenáře proměňuje v ne-skutečnost – ostatně již počáteční básní vstupujeme spolu s básnířkou do obrazu a texty Jiných básní opouštíme ve snu. Není to však již vášnivě zanícené snění o Velké noci, ale sen vymknutý, vykořeněný a především v Jiných básních z něj čiší osamocenost a cizota.

Skladbě Podoba Panny pláč, a poté i Velké biskupovské noci, dominovalo ženské tělo milované, současně však zraňované a znamenané mužem, tělo fragmentarizované, naruby obrácené, neproniknutelné a především bolestně prožívané. V Donu Vítorovi ustupuje podobně chápaná tělesnost do pozadí, v Jiných básních je tělesná perspektiva opuštěna docela. Na tělo je tu pohlíženo s nadhledem a s distancí od něho; přestává být prezentováno jako něco fatálního. V Donu Vítorovi se vůbec poprvé setkáváme s motivy, které odkazují k tělu neživému, staticky strnulému a umělému. Především, ústřední postava básnířčina vesmíru, Don Vítor, je sochař. A zatímco skutečné milenčino tělo je opuštěno a pokryto stržemi a propastmi, on ve svém ateliéru laská její sochu; zatímco ona, živá, listuje v knížce o secesi, její muž někde v dálce vyvolává fotky. Skutečné tělo, bezprostředně prožívané a reflektované, ustupuje tělu nahlíženému; lyrické já se vtěluje do loutky, která na antickém pódiu přednáší své monology, konfrontuje se s tančící panenkou na hodinách, cirkusovou akrobatkou a baletkou, která nad kaluží předvádí kmitočty. Křečovitý úsměv a smích, strnulost, formování se pro cizí pohledy – to všechno bylo Velké biskupovské noci cizí – a to všechno je zároveň zdrojem zvláštního nepokoje a nepohodlí, které texty Dona Vítora vyvolávají. Žena se nechává formovat a sochat mužem, zachycuje své minulé a pomíjivé podoby na fotografiích, zároveň však jako by v autentické přítomnosti ztrácela sama sebe. Žité tělo se tak mění v sochy, fotografie, odrazy v zrcadle a autoportréty, zůstává po něm jen odraz na stěně a prohlubeň sálající lidských teplem. Není se tak nakonec čemu divit, když se opuková socha panenky Marie naproti tomu probouzí a k patám si přihrnuje kusy krvavých hadrů. Zvláštní absurditě dané ožíváním neživého a zmrtvěním žijícího je podřízena i metaforika: vlak požírá koleje a vyplivuje ohlodané pražce, věž Lorety plive kaštany s rozraženými hlavami, tělo vyplouvá ze šatů jako měsíc, had se proměňuje v květinu a jazyk v pestík.

Don Vítor si tedy hraje. Na co a s čím? Prvnímu oddílu dominují především hry milostné, jde z velké části o texty otevřeně erotické, a to na rovině tematické, motivické i symbolické. Jsme tu svědky večeření z klínů, proplétání a spojování těl, některým básním dominují falické symboly v podobě věží nebo kyvadel. Jsou tu navíc soustředěny především básně obrácené k muži a reflektující soužití s ním. Básnické já už k sobě nevolá svého Miláčka a Krále, texty jsou podobně extatických poloh známých z Velké biskupovské noci téměř zbaveny. Don Vítor, Viking, milenčin „muž“ naproti tomu zhotovuje fotky, kouří cigarety, halí se do záclony a maluje vlastní autoportrét. Přes všechnu svou civilnost však zůstává neuchopitelný, za svítání se mění v odcházející noc, vychází z něj táhlé modré světlo a zatímco stíny koček a stromů ukrajují teplou tmu, prochází se po loretských střechách.

Hra tu ostatně namnoze není chápána v obvyklých pozitivních konotacích. Otevře-li don Vítor během hádky ústa, vysypou se z nich kostky, jejichž hrany ryjí milenku do prstů, a dovádějí-li ti dva spolu a hrají koulovanou, přihlíží tomu smrtka s průhlednými křídly a Kristus zápasící s nestvůrou. Ne tedy hry bezstarostné, ale hry plné disharmonie a táhlého křiku, hry, po nichž znovu zůstává ženské já opuštěno.

V nové sbírce zaujímá Riedlbauchová řadu poloh, které byly předchozím sbírkám neznámé. Prvnímu oddílu sice dominuje milostná a erotická tématika, najdeme tu však i subtilní reflexe a zastavení, která se pohybují v meziprostoru mezi snem a fantazií, oscilují mezi absurdní hravostí a melancholickým smutkem a pocitem vykořeněním. Pro texty Pařížských básní (jsou součástí druhého oddílu sbírky) je vědomí osamocené cizoty stěžejní, mužský subjekt se zcela vytrácí a prostor textů ovládá křehká a zranitelná ženskost. Potkáváme tu básnířčinu sestru, matku a babičku; ženu dávící na talíř růžové plíce; neznámou Chérii měřící klidným krokem tep pařížských ulic. A je snad příznačné, že v závěru sbírky se lyrické já po všech neveselých milostných hrách s mužem obrací zpět k sobě samému, k rodině a k vzpomínkově laděným úvahám. V melancholii Pařížských básní a v blouznivém snění o lese plném barev a vůní, v němž nebude bolest, samota a pláč, se tak znovu bezděčně ozývá touha Velké biskupovské noci: „Už nic nepoznávat / nic nevědět / docela tiše a něžně / utkvět v krajině.“

Nová sbírka Terezy Riedlbauchová znamená v kontextu dosavadního básnířčina díla posun směrem k citovému oproštění. Riedlbauchová se sice zcela nezbavuje místy až naivně rozbolestněné dikce Velké biskupovské noci, surreálnost textů Dona Vítora s sebou však ve většině z nich přináší nově nabytý odstup lyrického já od předkládaných fantaskních vizí. Zrozpačitět tak může čtenář především tam, kde je opakovaně konfrontován s autorčinou obsedantní zálibou ve vrstevní otevřeně erotických motivů („pokojem poletuje tmavě modrý falus“, „já omámená vůní tvých vlhkých údů“) nebo na nepříliš četných místech, kde se oprávněně cítí být odbyt povrchní nebo zbytečně siláckou formulací („povečeřme ze svých klínů / nohy jako vidlička a nůž / a jazyk lžička na dort / hostina rozkoše a lásky …“, „každý mě může zranit a zůstat daleko / jsem ukrutná a něžná …“).

Don Vítor neztrácí na senzitivnosti předchozích sbírek, Riedlbauchovou tu ale potkáváme již jako básnířku a ženu zkušenější a vyzrálejší. Stále ještě je zranitelná ve všech prostorech, nahá a průzračná – vždy však jen do té míry, aby mohla s vousatými básníky chodit po hospodách. Ve své nové sbírce provádí čtenáře po fantaskním, avšak zároveň znepokojivě skutečném světě, ve kterém se pokouší zorientovat, byť je v něm občas nucena bloudit jako cizinka, navzdory poznání, že pod povrchem věcí je vždy možné vytušit v tichu něčí zuřivý smích.

Nechat se sochat od sochaře, který tu není

Lidové noviny, 11. dubna 2009, autor: Ondřej Horák

Už je to devět let, co Tereza Riedlbauchová (* 1977) debutovala sbírkou Modrá jablka. Od té doby vydala další knihy a přiřadila se k mladé básnické generaci, která nepřichází s radikálními inovacemi, spíše zpřesňuje svůj osobitý básnický výraz - i s tím rizikem, že se bude opakovat.

Básnířka se pak také stala v pražském literárním světě poměrně známou osobou díky pořádání takzvaných Literárních salonů ve svém vlastním bytě. Tyto večery autorských čtení se jí podařilo přenést i do pařížského prostředí, kde nyní působí jako lektorka na katedře slavistiky na Sorbonně. Kromě toho rovněž pod značkou Literární salon vydala šest básnických sbírek debutujících mladých českých autorů.

Po prvotině Modrá jablka přišla Tereza Riedlbauchová s knihami Podoba panny pláč (2002) a Velká biskupovská noc (2005). Třetí sbírce dominoval patos a erotično, básně doprovázely ilustrace Valentina Popova. Právě vydaná kniha Don Vítor si hraje a jiné básně obsahuje fotografický doprovod Evy da Silva Melo a také dvě básně s názvem Vzpomínka na Velkou biskupovskou noc: „Přišla jsem se poranit o tvé tělo...“

V nové sbírce tak autorka pokračuje či prohlubuje to, co už u ní známe. Jako by se pomalu, velmi pomalu sžívala se svým tělem a stejně tak s mužským protějškem, jako by podávala svědectví o putování od upjatosti k uvolněnosti: „V mém pokoji lze na vysoké skříni nahá/ nechat se sochat od sochaře,/ který tu není.“

K uvolněnosti však stále něco chybí, a tento „nedostatek“ se autorka pokouší překlenout teatrální pózou: „Můj muž na hrudi jezírko má/ v červeném víně spí volavka/ já, nahá, po kolena/ v jezírku chodím z červeného vína.“ To už je ale právě poznávací znamení básní Terezy Riedlbauchové. Její poetika může v někom rezonovat, jinému může připadat příliš strojená.

Nicméně skutečný problém při čtení veršů nové sbírky vzniká, když autorka začne vršit „poetické“ obrazy necitlivě na sebe, snad aby textu dodala na básnickosti. Tak je tomu třeba v Pařížských básních: „Žena se krajkovou košilkou/ dotýká balkónu/ do polotmy vyvěšuje černé chrchle.../ ...žena na talíř dáví/ růžové plíce/ nafouklého motýla.“

Dagmar Urbánková: Ta hlava větru vypadá jako pes, Tereza Riedelbauchová: Don Vítor si hraje a jiné básně (recenze)

Vltava, Český rozhlas 3, 7. dubna 2009, autorka: Milena M. Marešová

Dvě autorky, dvě básnické sbírky a dva moravští nakladatelé. Dagmar Urbánkové vyšla v edici Rex brněnského nakladatelství Host Ta hlava větru vypadá jako pes. A nakladatelství Kniha Zlín vydalo soubor básní Terezy Riedelbauchové s názvem Don Vítor si hraje a jiné básně. Ženský tandem recenzně doplnila Milena M. Marešová.

Rozhovor si můžete poslechnout na http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/567990.

Dotaz k produktu Don Vítor si hraje a jiné básně

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Pařížský deník

Pařížský deník

Pařížský deník, doprovozený fotografiemi výtvarných objektů švýcarského sochaře Michela Mouthona, je pátá básnická sbírka Terezy Riedlbauchové. Vznikala v letech 2008–2012, kdy…

Velká biskupovská noc

Velká biskupovská noc

Prostor veliké biskupovské (sic!) noci Terezy Riedlbauchové je jímavě pohanský a láska, jíž je plný, je stejného rodu jako milostný cit vévodící téměř apokryfním veršům Písně…

Žádné dívky, nic

Žádné dívky, nic

Kniha s názvem Žádné dívky, nic a s podtitulem básně, deníky a hříčky vychází jako soubor textů z pozůstalosti v osmdesátých letech tragicky zemřelého mladého básníka Libora…

Předěly

Předěly

Kniha s názvem Předěly a podtitulem Básně egyptské, irské a kroměřížské je pozdním debutem historika umění a národopisce Lubomíra Filipa Piperka. Kniha je rozčleněna do několika…