Ulice Zlodějů | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Pražské jaro
  • Amatka
  • Řeky
  • Agent orbulátoru
  • Hodina vlků
  • Vaše tváře zla

Ulice Zlodějů

Cena:
349 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-621-6
Překlad:
Anna a Erik Lukavští
Datum vydání:
20. 11. 2017
Počet stran / vazba:
344 / pevná
3.92 / 649

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 199 Kč)Přehled všech našich e-knih

Palmknihy eReading 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Ulice Zlodějů

Ulice Zlodějů je výjimečný román. Na příběhu marockého chlapce Lachdara nám Mathias Énard odhaluje krutou současnost na obou březích Středozemního moře. Chudoba, nesvoboda, obyčejná chuť žít narážející na příkazy a zákazy víry i v té nejradikálnější podobě na marocké straně a deziluze, marnost, nenaplněné představy na druhé straně Gibraltarského průlivu, konkrétně v Barceloně. To vše na pozadí právě probíhajícího arabského jara. Jedinou jistotou v takovém světě jsou sny, láska a četba detektivek.

...

Ocenění

Prix du Roman-News, 2013
Prix littéraire de la Porte Dorée, 2013
Prix Liste Goncourt / Le Choix de l’Orient, 2012

...

„Ulice Zlodějů okouzlí jazykem a zapálením pro věc, poutavým podáním s bohatými odkazy na literární a básnická díla. Énard je kouzelný vypravěč.“
— Mohammed Aïssaoui, Le Figaro littéraire

„Mathias Énard je v tomto svém velkém románu prorokem. (…) Jeho přirozený, přímý, epický, plynulý a úchvatný styl uvádí do pohybu soukolí bezchybného literárního díla. (…) Podobně jako Stendhal o dvě staletí dříve chce Mathias Énard stvořit dokonalý románový text.“
— Antoine Perraud, Mediapart

„Ulice Zlodějů je román, který plyne jako veliká řeka, jež do svého proudu strhává nesnáze a násilí naší doby.“
— Christophe Ono-dit-Biot, Le Point

Úryvek: Ulice Zlodějů

Recenze: Ulice Zlodějů

Bin Ládin je rezavý symbol. Ze skvělé Ulice zlodějů nechcete ven

IDnes.cz, 17. prosince 2018, autorka: Alena Slezáková

Lidé jsou jako psi, říká si v Tangeru Maročan Lachdar, sám ještě ani ne dvacetileté štěně vyhnané z domova kvůli tomu, že jej otec přistihl nahého se sestřenicí. Chodívá na pobřeží a hledí přes mořskou úžinu, tam, kde začíná Evropa.

I on sdílí tužbu „většiny obyvatel arabského světa: zbavit se nespravedlivého prokletí a emigrovat na sever“. Alespoň tak to tvrdí francouzský autor Mathias Énard v pozoruhodném románu Ulice zlodějů.

Énard knihu časově situoval do roku 2011, kdy v Tunisku či Egyptě vypuklo takzvané arabské jaro. Lachdar se o ně moc nezajímá, s kamarádem Bassámem spíš okukuje prsa a nohy turistek v šortkách. A hlavně čte. Jeho otec zná tu jedinou správnou knihu – Korán, on sám však literaturu miluje a zejména je pohlcen půvabem francouzských detektivek, protože v nich se najde „šukačka, blondýny, fára, whisky a prachy, všechny ty věci, co jsme neměli a o nichž jsme snili“. Ta radost, když jej na Bassámovu přímluvu fousatý šejch Núreddin zaměstná jako knihkupce ve svém Sdružení pro šíření myšlenek Koránu!

Za láskou. Za štěstím?

Ještě větší radostí je setkání se španělskou studentkou arabštiny Juditou, která tráví v Tangeru pár dní dovolené, a skutečnost, že láska je oboustranná. Navzdory překážkám se za ní Lachdar nakonec do Barcelony dostane a ubytuje se v Ulici zlodějů, místě plném prostitutek, feťáků a opilců. Se štěstím to je ovšem všelijaké.

Zní to sice jako klišé, ale Énardovu knihu nelze nazvat jinak než mnohovrstevnatou. Samozřejmě je to román o dozrávání nezkušeného mladíka v muže a o hledání správné cesty. Zajímavá je paralela mezi Lachdarem a Bassámem. Oba chlapci sdílejí stejný jazyk a stejné sny, ale zatímco druhý jmenovaný najde mezi islamisty rodinu, která mu dosud chyběla, Lachdara jejich myšlenky a především praktiky odpuzují. Podezírá Bassáma, že se podílel na pumovém útoku v Marrákeši a že má na svědomí vraždy v jedné tangerské kavárně.

Ulice zlodějů totiž vypravuje také o terorismu. Ne náhodou připomíná Énard smrt bin Ládina, jehož Bassám obdivoval a který se teď stal „pochybným mýtem, rezavým symbolem vrávorajícím mezi velikostí a nicotností“, jak soudí Lachdar. Znechutí ho i atentát v Toulouse, kde kluk jeho věku zastřelil tři dospělé a dítě v židovské škole, aby si „vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní“. Nesouhlas s terorem nakonec přivede Lachdara až k šokujícímu, ale v podstatě nevyhnutelnému závěru knihy.

A navíc román vypovídá o poezii, konfrontacích, smutku i naději. Nebo o hrůzách, jež prožívá Lachdar, když slouží jako pomocník muže, jenž ukládá do rakví těla uprchlíků, kteří se ve snaze dostat do Evropy utopili v moři. Hlavně to však je román s dokonalou kompozicí a napsaný tak skvěle (výborně jej přeložili Anna a Erik Lukavských), že v síti dlouhých, složitých a fascinujících vět čtenář uvázne jako v síti – a nechce se mu z ní ven. (90%)

Zdroj: https://kultura.zpravy.idnes.cz/ulice-zlodeju-recenze-0u4-/literatura.aspx?c=A171215_171208_literatura_ts

Ulice Zlodějů

iLiteratura.cz, 19. února 2018, autorka: Jitka Jeníková

Bezvýchodná životní perspektiva ve společnosti svázané striktními pravidly přiměje mladého Maročana Lachdara k útěku: nejprve od rodiny, poté pořád dál až do Evropy. Lachdar ale neutíká za konzumními požitky, jeho sny živí svoboda, literatura, láska. Román vyšel ve Francii roku 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, a dodnes je velmi aktuální. A také atraktivní. Možná proto, že namísto konfrontačního přístupu Énard pečlivě volí spíše smířlivý tón.

Utrpení mladého Lachdara a jeho útěk před odpovědností do náruče chřadnoucí Evropy
Mathias Énard
: Ulice zlodějů. Přel. AnnaErik Lukavští, Kniha Zlín, Zlín, 2017, 266 s.

Láska, zklamané naděje, literatura, chudoba, touha po životě, nedostatek svobody, sny, nesplnitelné představy, domýšlivost, zakázaná víra. Právě kolem těchto klíčových slov na přebalu románu Ulice zlodějů francouzského spisovatele Mathiase Énarda se točí celé vyprávění o životě mladého Maročana Lachdara. Énard má jako vystudovaný arabista a íránista k tématům spojeným s islámským světem blízko a své znalosti vytěžil také v tomto románu, který koncem roku 2017 v češtině vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Autor se v knize, jež v originále vyšla vzápětí po revolučním roce 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, pokusil vzdát hold velkým marockým rodákům, poukázat na bezvýchodnou životní perspektivu mladých Maročanů a postavit se čelem k stereotypním představám. Vyprávění o Lachdarovi může na první pohled působit jako další z řady bildungsromanů, jeho bohatá symbolika ho však předurčuje k tomu, aby z této řady nepřehlédnutelně vyčníval.

Nevyhnutelně zapuzený
Lachdar je na počátku vyprávění normální puberťák: s kamarádem Bassámem očumuje na ulici holky a sní o své sestřenici Merjem s mohutným poprsím, nacpaným v příliš těsné mikině. Děj se dává do pohybu v okamžiku, kdy Lachdar své touze podlehne. Anotace knihy staví hrdinu do role chudáka, jenž byl rodinou vyhnán a zapuzen. Jenže věc se má trochu jinak. Mimomanželským sexem se sestřenicí Lachdar překročil jasně stanovené hranice, proto se ponížený a zahanbený dává na útěk. Na rozdíl od patrně nejslavnějšího tangerského autora Muhammada Šukrího, jehož autobiografický Nahý chléb (česky Fra, 2006) je v knize často připomínán, měl však Lachdar v této fázi na vybranou. Stačilo, aby se postavil k celé situaci čelem a požádal strýce o Merjeminu ruku. To však Lachdar neudělal. Jeho rodiče v ten moment neměli v rámci striktních pravidel, jež v muslimské společnosti sexualitu korigují, jinou možnost než syna zavrhnout – pokud tedy chtěli dál fungovat v rámci společenství a rodiny.

A stejně jako Šukrí, poté co utekl před násilnickým otcem, se i Lachdar ocitá na ulici. O drsný pouliční život se však jen otře, přítel Bassám mu posléze pomůže k místu knihovníka ve Sdružení pro šíření myšlenek Koránu. To autorovi slouží k vykreslení narůstajícího vlivu saúdských a zálivových radikálů, kteří za petrodolary budují podobné instituce napříč arabským světem a postupně v nich podobným mladým mužům bez budoucnosti vymývají mozek. Poté co se Lachdar neochotně zúčastní kárné výpravy proti, jak posléze zjistí, svému oblíbenému knihkupci, začne v něm hlodat podezření, že sdružení má prsty v mnohem horších činech.

Neklid, podezíravost a strach nepociťují jen Evropané a Izraelci vůči muslimům, ale i muslimové k sobě navzájem, jak Énard trefně a barvitě předestírá. A podezřívání, zda za tím či oním činem nestojí někdo z vašich známých, váš kamarád, nebo dokonce syn či bratr, je o to tíživější, oč blíž k sobě máte.

Po celou dobu, kdy Lachdar žije ve sdružení, zůstává vlažným muslimem, sice si čte v Koránu, ale obdivuje spíše jeho jazyk a styl než cokoliv jiného a vždy nakonec raději sáhne po francouzské detektivce a láhvi piva. A přestože nikdy nepatřil k Arabům snícím o cestě do všespásné Evropy, nakonec se i on, poté co zpřetrhá všechny vazby k rodné zemi, vypraví přes Gibraltarskou úžinu. Jediné, co mu v té chvíli dává smysl, je krátký románek, jejž prožil se španělskou arabistkou Juditou. A právě za ní také míří.

Lachdar nejprve slouží jako kluk pro všechno na trajektu pendlujícím mezi marockým Tangerem a španělským Algeciras a příznačně nazvaném po velkém marockém středověkém cestovateli Ibn Battútovi. Stejně jako on, i Lachdar tedy putuje, nicméně na velmi omezené dráze mezi dvěma přístavy. Nakonec se mu podaří dostat se do cíle, do Barcelony. Usazuje se v ulici Zlodějů, mezi šváby, prostitutkami a narkomany a z balkonu s knihou v jedné a sklenicí vína ve druhé ruce pozoruje dění na ulici. Jeho tuniský spolubydlící, taktéž nelegální přistěhovalec, se živí krádežemi a oba svým způsobem spokojeně přežívají v zemi, která se svými problémy a starostmi od těch arabských zas až tolik neliší. Idylka života na hraně zákona nemůže trvat věčně a minulost a původ si nás nakonec stejně najdou. I Lachdar se musí postavit mučivým otázkám, jež zasunul hluboko do podvědomí, a jednou provždy se s nimi vypořádat.

I ve finálním dramatickém vzmachu působí Lachdar jen jako figurka na šachovnici, jako bytost zbavená svobodné vůle. Jako by se vzdal možnosti být pánem nad svým životem v onom osudovém okamžiku, kdy utekl, místo aby přijal odpovědnost za svůj skutek. „Můj osud črtal perem někdo jiný,“ stojí v prvním řádku jednoho slavného čtyřverší Omara Chajjáma a přesně tak působí celé Lachdarovo putování, v němž je umenšen do role pozorovatele.

Příliš okatá symbolika
Autor v textu pracuje se silnou symbolikou, která místy z textu čouhá až příliš okatě, snad aby se nestalo, že by některému čtenáři unikla. Jméno hlavní hrdiny, Lachdar, odkazuje k arabskému proroku al-Chidrovi, věčnému poutníku nadanému velkou moudrostí. Stejně jako al-Chidr, i Lachdar putuje a je na člověka bez jakéhokoliv formálního vzdělání snad až překvapivě hloubavý a sečtělý. Lachdar slouží jako symbol „skutečného“ arabského světa, toho, jenž – jako al-Chidr – byl, je a bude, toho, který leží na spojnici mezi Ibn Battútou, Muhammadem Šukrím a arabským jarem. Hlavní hrdina je představitelem světa obyčejných, normálních lidí, kteří okukují holky, sledují zápasy Barçy, někdy dělají chyby a některé věci dělají správně.

Jako jeho protějšek a partnerka zároveň vystupuje v románu Španělka Judita, studentka arabistiky, zamilovaná do jazyka, jejž studuje, do světa, kterým se zabývá, a do Lachdara, jenž jej symbolizuje. Judita – Evropa ale onemocní a postupně ztrácí zájem nejprve o fyzický objekt své lásky a posléze i o lásku jako takovou. Tak jako Evropa, dříve zamilovaná do tajemného Orientu, postupně ochládala a teď je v lepším případě netečná. Arabský svět ji už nezajímá, nevzrušuje a raději by o něm nic moc nevěděla. Apatie nemocné Judity je stejná jako apatie choré Evropy.

Énard do děje zakomponoval navíc celou sérii odkazů na zmiňovaný Nahý chléb (1973). Neúmyslně se tak vystavil srovnání s Muhammadem Šukrím, z něhož jen těžko může vyjít neporažený. Tam, kde jde Šukrí na dřeň a jeho dílo svou syrovostí a surovostí šokuje až odpuzuje, tam Énard snad až zbytečně uhlazeně klouže po povrchu. V Énardově podání je i špína vlastně svým způsobem čistá a má svou vlastní poetiku. Nejpatrnější je to pravděpodobně ve scéně z bordelu, kam Lachdar v zoufalství zamíří, ale nakonec od vyzáblé mladé prostitutky uteče, aniž by se o cokoliv pokusil. V Šukrího knize se vyskytuje téměř totožná scéna: Muhammad přichází do bordelu s kamarádem a společně si zaplatí tlustou a pro autorského vypravěče odpornou postarší prostitutku, která ho sice děsí, ale když už tam jsou, je zapotřebí zachovat se podle očekávání.

Aktuálnější než v době vzniku
Énardův román zpracovává podobně jako Boží koně Mahiho Binebineho (česky Práh, 2010) téma bezvýchodnosti života a absence budoucnosti, jež vytváří z dospívajících a mladých lidí snadnou kořist pro radikální islamisty. Neomezuje se však jen na téma terorismu, ten v Ulici zlodějů představuje jen jeden, v zásadě okrajový motiv. Kniha překvapivě nevyznívá depresivně a přes veškeré peripetie, jimiž si Lachdar projde, není jeho život bezvýchodný. Právě naopak. Pokaždé se objeví další, nová cesta, po níž je možné se vydat. Román je navíc psaný lehkou rukou a díky zdařilému překladu AnnyErika Lukavských čtenáře snadno vtáhne do děje.

Otázky a obrazy, které Énard přináší, jsou dnes ještě aktuálnější než před šesti lety, kdy román vznikal. V té době na ně totiž Evropa hledala odpovědi aktivně a zapáleně, dnes už se, jak se zdá, změnily v pouhý motiv určený ke strašení těch, kteří se bojí nebát. A přesto, že jsme z jejich stálého připomínání možná unavení, ty odpovědi budeme muset najít. Otázky – stejně jako ty Lachdarovy – totiž samy jen tak nezmizí.

Zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/39465/enard-mathias-ulice-zlodeju

Jak se radikalizují muslimové? V čem se liší život na protilehlých březích Středozemního moře?

ctidoma.cz, 21. února 2018, autor: Kryštof Eder

Co se děje na protilehlých březích Středozemního moře? Jak propastný je rozdíl mezi marockou a španělskou kulturou? V románu Énarda Mathiase Ulice zlodějů to na vlastní kůži zjišťuje muslimský mladík jménem Lachdar.

Šestačtyřicetiletý francouzský romanopisec Énard Mathias se českému publiku představil už v roce 2011, kdy byla přeložena jeho kniha Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech. Koncem minulého roku vyšla v českém překladu Mathiasova kniha Ulice zlodějů, kterou bude následovat překlad jeho prozatím nejúspěšnějšího románu Kompas, nominovaného na mezinárodní odnož velice prestižní Man Bookerovy ceny. Zdá se tedy, že vedle například Michela Houellebecqa či Jean-Philippa Toussainta se v českém literárním prostředí pevně etabloval další francouzsky píšící spisovatel.

Můžeme jen doufat, že překladatelská dvojice spojí síly i při překladu Mathiasova Kompasu.

Román Ulice zlodějů vyšel v roce 2011. Podobně jako Podvolení zmíněného Houellebecqa byl tak – do jisté míry náhodou – ideálně načasován proto, aby se stal vyhledávaným dílem, které reflektuje události, jež momentálně sužují Evropu. V roce 2011 totiž započal dlouhodobý proces, jenž je dnes označován jako migrační krize. A právě snahu mladého marockého muslima o migraci Ulice zlodějů mimo jiné popisuje.

Namísto Koránu detektivky

Devatenáctiletý Lachdar žije v marockém Tangeru v slušně situované konzervativní muslimské rodině. Přestože žije v silně nábožensky založeném prostředí, více než četba Koránu jej uchvacují levné francouzské detektivky. Jeho drobné hereze vyústí v předmanželský poměr s dobře vyvinutou sestřenicí Merjem, kvůli němuž jej rodina zavrhne. Po krutém výprasku od otce, jenž jej přistihne v náruči nahé sestřenice, Lachdar uteče a stane se poutníkem. Přičichne k potulce, aby se záhy stal pouličním prodejcem náboženských publikací ve stánku přidruženém k jedné z tangerských mešit.

Láska a násilí

Sleduje, jak se náboženští představitelé mešity postupně radikalizují, a přestože je jeho poměr k náboženství (natož k jakékoliv jeho radikální formě) přinejmenším vlažný, sám se jednoho dne ocitne na výpravě, jejímž cílem je potrestat jednoho tangerského – Lachdarova oblíbeného – knihkupce.

Poté, co prožije krátký románek se španělskou dívkou Juditou, studentkou arabistiky, a situace kolem radikalizace náboženských představitelů se stane nepřehlednou, rozhodne se Lachdar odjet do Barcelony.

Přestože se v Lachdarově putování vždy objeví jakýsi zdánlivý deus ex machina, jeho cesta je plná strázní, překážek, upachtěná. Příběh zákonitě naráží na mnoho literárních aluzí. Zcela patrná je práce s tradicí bildungsrománů a s bohatou tradicí románů tematizujících cestu, pouť. Oba tyto (sub)žánry se však v Lachdarově příběhu hroutí, jeho příběh, jenž je zastřešen silným gestem, se hroutí do série strastiplných epizod, jež sice Lachdara do Barcelony nakonec dostanou, tamní pobyt je však úplně jiný, než jak si jej muslimský mladík představoval.

Kromě toho se v knize mnohokrát explicitně naráží na dvě významná díla marockých rodáků – Nahý chléb Muhammada Šukrího, s nímž Ulice zlodějů velice živě komunikuje, a cestopisy Abú Abdallah ibn Battúta, jež stojí jako silný kontrast k cestopisu, jaký vzniká kolem mladého Lachdara. Příznačné je, že ani vědomí o velkých dílech marocké literatury – stejně jako nabytá obeznámenost s Koránem – nepřiměje Lachdara, aby na delší dobu odložil své milované detektivky.

Poklona překladatelům

Kolem do češtiny překládaných knih se ke konci loňského roku rozběhla diskuze. Nakladatelství Paseka avizovalo, že od roku 2018 bude obálku každé překladové knihy zdobit vedle jména autora původního titulu i jméno překladatele. Je možná trochu škoda, že se k podobnému kroku neodhodlalo i nakladatelství Kniha Zlín, v němž Ulice zlodějů vyšla. Jelikož překlad Anny a Erika Lukavských (kteří mimochodem přeložili i první Mathiasovu českou knihu) je zcela mimořádný. Můžeme jen doufat, že překladatelská dvojice spojí síly i při překladu Mathiasova Kompasu.

Dotaz k produktu Ulice Zlodějů

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
  Informace o ochraně osobních údajů
 

Dále doporučujeme

Vítr proměnlivých směrů

Vítr proměnlivých směrů

Vítr proměnlivých směrů je výběrem povídek z knihy lotyšské spisovatelky Ingy Ābele Sniega laika piezīmes (Poznámky z doby sněhu), oceněné roku 2004 lotyšskou Výroční cenou za…

Příživník

Příživník

Propuštěný tovární dělník Tan Tung se omylem ocitne na tiskové konferenci, kde je považován za novináře, a rozhodne se toho využít. Jeho jediným přáním je dosyta se najíst na…

O touze stát se indiánem

O touze stát se indiánem

O kovbojku z Divokého západu opravdu nejde. Ne, ale Nový svět slibující nové možnosti hraje v knize Petera Henische důležitou roli. Charakter románu vystihuje jeho podtitul, který…

Pokojská

Pokojská

V humorném románu o neurotické pokojské se sklony k voyeuristickému pozorování hostů zpod postelí se Markus Orths dotýká problémů v mezilidské komunikaci. Konkrétně jde o neshody mezi…

Tento web používá pro svoji funkčnost, analýzu návštěvnosti a nástroje marketingu soubory cookies. Zobrazit detaily