Spi! | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Letní čítanka
  • Náklaďáky Volvo
  • Kruté časy
  • Noční dravec

Spi!

Spi!
Cena:
169 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-34-7
Překlad:
Jana Pellarová
Datum vydání:
18. 03. 2010
Počet stran / vazba:
148/brožovaná
3.16 / 1576
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Spi!

Asi bychom těžko hledali dvě rozdílnější povahy, než jsou dva hlavní hrdinové románu belgické debutantky Annelies Verbeke Slaap! (De Geus, Breda 2003). Na jedné straně mladá krásná Maja, která má zdánlivě vše, co je třeba k relativně šťastnému životu – dobré vzdělání, vlastní existenci i byt, milujícího přítele a spoustu přátel. Na druhé straně stárnoucí Benoit, syn prostitutky, odchovanec dětských domovů, který se příležitostně živí jako plavčík či noční vrátný. A přece je oba něco spojuje – chronická nespavost. Maja se jí nejprve snaží všemožně čelit. Zkouší dobře míněné rady přátel, relaxační videokazety i kurzy, ale nic nepomáhá. Ve chvíli, kdy je zoufalá a kdy už zdánlivě přišla o všechno – milence, přátele i sebekontrolu - , jí setkání s Benoitem obrátí život naruby. I když je román Slaap! debutem, jedná se o neuvěřitelné vyzrálé a celistvé literární dílo. Autorka bravurně pomocí střídajících se vypravěčů zachycuje stav duše, mysli i těla dvou lidí, kteří díky své nespavostí ztrácejí pojem o čase, o tom, co je skutečností a co snem. S citlivostí lékárníka odvažuje přesné dávky ironie, humoru, magična a napětí, takže čtenář „zhltne“ knihu od začátku do konce se zatajeným dechem, aniž by přitom Annelies Verbeke na úkor čtivosti byť jen na chvíli rezignovala na literární či intelektuální hloubku svého textu.

Úryvek: Spi!

Recenze: Spi!

Annelies Verbeke: Spi!

Kultura21.cz, 19. února 2011, autorka: Veronika Jurčová

Nespavost může dovést člověka na pokraj šílenství. Své by o tom mohli vyprávět oba hrdinové románové prvotiny Spi! jedné z nejnadanějších mladých belgických autorek současnosti Annelies Verbeke. A taky že vypráví. Příběhy Maji a Benoita jsou mimořádně čtivé, celistvé, hluboké, napínavé, plné neklidu, trápení a úzkosti, nepostrádají však sebeironii ani humor. Spi! patří k těm knihám, které nejspíš přečtete na jeden zátah.

Maja je mladá, vzdělaná, inteligentní, sexy. Má vlastní byt, přítele a kamarády, z nichž nejeden je do ní zamilovaný. Na první pohled jí nic nechybí a mohla by si užívat života. Sužuje ji však chronická nespavost, která ji časem připraví o vše. I o pojetí o čase a sebekontrolu. Na všechny, kteří „umějí spát“ je protivná, protože je unavená a závidí jim. V noci nevydrží jen tak se převalovat v peřinách. Vyráží na potulky temným městem, mačká zvonky a škodolibě vytahuje spáče z postelí. Svou nespavost se pokouší překonat různými metodami, od všemožných relaxačních cvičení, kurzů a terapií až po „spolehlivé“ babské rady, jako je třeba mléko s medem. Když nezabere ani sex a alkohol, zoufalá se nechá porazit náklaďákem. Na čas si tak díky sedativům odpočine alespoň v nemocnici...

Benoit je padesátník poznamenaný svou minulostí. Jako malý žil jen se svou matkou, kterou zbožňoval a která se živila jako prostitutka. Když se mu jeden ze spolužáků začal vysmívat, že je jeho máma děvka, vzal Benoit kámen, rozbil mu hlavu a skončil v nápravném zařízení u podivných jeptišek. Musel se dívat na to, jak mu jeho matka umírá v náručí. Dospěl v dětském domově. Příležitostně se živí jako plavčík nebo noční vrátný. Jednou v noci si jeho jméno na zvonku náhodou vybere Maja a on interkom hned zvedne, což ji zaskočí (lidem většinou chvíli trvá, než vylezou z postele). Přestože jsou tolik odlišní (Benoit se nedokáže vypořádat s minulostí a Maja má strach z budoucnosti), sdílená nespavost z nich udělá přátele - dalo by se říci, že snad i nerozlučné. Jen kdyby Maja nebyla tolik podobná Benoitově mámě...

Annelies Verbeke pomocí střídajících se vypravěčů bravurně zachycuje stav duše, mysli i těla obou hrdinů, kteří přestávají rozlišovat, co je skutečnost a co sen. Kniha má spád a ač je poměrně útlá, je nabitá událostmi. Dočkala se mimořádně příznivého ohlasu jak u čtenářů, tak i u kritiky. Doposud byla přeložena do patnácti jazyků, je ověnčena několika cenami a připravuje se i její zfilmování.

Annelies Verbeke (1976) se narodila v Dendermonde v Belgii. Vystudovala germánské jazyky a literaturu a absolvovala kurz scénického psaní v Bruselu (za svůj scénář k filmu Dogdreaming získala nejedno ocenění). Svou románovou prvotinu Spi! napsala v roce 2003.

Annelies Verbeke – Spi!

Nekultura.cz, 8. července 2010, autorka: Petra Duhajská

Čeští příznivci menších literatur měli možnost se na festivalu Svět knihy seznámit s mladou belgickou spisovatelkou a scenáristkou Annelies Verbeke osobně. Představovala zde svůj románový debut Spi!. Tato útlá knížka vyšla v nizozemském originálu v roce 2003. Což je náhodou stejný rok, ve kterém byl do kin uveden film Sophie Coppolové Ztraceno v překladu. Podobností mezi těmito dvěma díly je hned několik – včetně té, že někdo je vynáší do nebes a pro jiného jsou jen přeceněnou rybou v moři průměru.

Přestože Spi! nemá ani sto padesát stran, vešlo se toho do něj opravdu hodně. Dalo by se souhlasit i s označením „vyzrálé a celistvé literární dílo“. Verbeke dokazuje, že umí skvěle pracovat s různými vypravěči. Není to sice nejoriginálnější postup, ale z pochopitelných důvodů oblíbený: představení různých pohledů na tutéž věc nebo situaci může působit jednak humorně, zvlášť pokud se střetává pohled mužský a ženský, ale zároveň dokazuje smutnou skutečnost, že ta nejdelší cesta je od člověka k člověku.

Jak vůbec mohou dva lidé navázat skutečný vztah, když i naprosto jednoduchá situace znamená pro každého něco úplně jiného? Ale kdyby šlo jen o starý problém mužů z Marsu a žen z Venuše, nebylo by to tak hrozné. Maju a Benoita nespojuje kromě trápení s nespavostí prakticky nic. Ona je mladá, hezká, vzdělaná, on je starší, labilní a stále ještě se nevyrovnal s traumaty z dětství.

Jak už bylo řečeno, Spi! je románovou prvotinou. A je to znát. Na jednu stranu autorka dovedně využívá humor, ironii, pohledy do psychologie postav i trochu absurdna a daří se jí vytvořit čtivou, svižnou a vtipnou knihu. Na druhou stranu si Verbeke pochopitelně svůj styl teprve vytváří a dobrušuje. Chvílemi Spi! působí spíš jako velmi dobrá slohová práce. Jako by v něm bylo až moc snahy zaujmout, „dobře to napsat“.

Verbeke dokazuje, že umí skvěle pracovat s různými vypravěči. Není to sice nejoriginálnější postup, ale z pochopitelných důvodů oblíbený: představení různých pohledů na tutéž věc nebo situaci může působit jednak humorně, zvlášť pokud se střetává pohled mužský a ženský, ale zároveň dokazuje smutnou skutečnost, že ta nejdelší cesta je od člověka k člověku.

Právě ono odměřování přesných dávek různých literárních přísad je možná nakonec spíš na škodu. Není totiž tak úplně jasné, na čem vlastně celá kniha stojí. Nejde ani o psychologickou sondu do mysli člověka sužovaného nespavostí a neschopného normálně fungovat, ani o netradiční milostný příběh, ale ani o volně spojený sled černohumorných epizod.

Každopádně představuje Spi! příslib do budoucna. Annelies Verbeke předvedla, že dokáže vytvořit živé postavy, které jsou vlastně úplně obyčejné, ale zároveň mají své jedinečné kouzlo, a stejně tak živé dialogy i vnitřní monology. Všechny stylové klady by bylo propříště třeba opřít o silnější a jasnější příběh.

I přes občasnou prvoplánovost – je až příliš jednoduché dělat si srandu z různých obyvatel blázince, stejně tak Majina otrávenost a nevraživost vůči okolnímu světu, ve kterém noc patří spánku, působí chvílemi spíš jako zpohodlnělé „zakuklení“ v krunýři cynismu – reprezentuje Spi! svěží mladý proud v literárních vodách. Doufejme, že tento proud zesílí a najde si opět cestu až do České republiky.

Hodnocení: 65 %

Ukázka:

Na chvíli se zastavil, podíval se na dveře a pak se s trhnutím obrátil ke mně.
‚Je to pravda?‘ zeptal se.
Přikývl jsem.
‚Je tohle váš život?‘ Znovu jsem přikývl. ‚Ale to je tak jednoduché!‘ zvolal. ‚Zamilovaný do vlastní matky, laskavé děvky, která vyniká kulinářským uměním, a navíc ještě trauma ze zlých jeptišek a divoké fantazie… člověče zlatá, vy jste se měl narodit o sto let dříve! Mohl jste se stát proslulým symbolistou, a dneska jste klišé! Zrzavé ženy strhávající Ježíše z kříže, otylé dámy v podvazcích na procházce se selátky, to by bylo něco pro vás. Můžu se vás na něco zeptat: umíte zacházet se štětcem s paletou?‘
Překvapeně jsem zavrtěl hlavou.
Sotva takto uzavřel svůj deontologicky nezodpovědný proslov, rozletěly se dveře. V nich stála velká hranatá žena, ruce v bok. Unaveně upřela oči na doktora Müllera. Ten její pohled hrdě opětoval, ale přitom si zároveň nervózně žmoulal okraje saka.
‚Pane Müllere, myslím, že sezení je u konce,‘ řekla přísně. Neuniklo mi, že má ‚mořský‘ přízvuk.
Ještě než zmizel na chodbě, přeměřil si ji Müller chladným pohledem. ‚Doktor, sestro, doktor Müller,‘ zasyčel. Byla více než o hlavu větší a hruď měla jako diskobolos. Když jeho kroky na chodbě dozněly, obrátila se ke mně a řekla: ‚Víte, on není žádný psychiatr, žije tady.‘ A protože jsem neodpovídal, pokračovala: ‚Já tady skutečně pracuji Jmenuji se Lili.‘
Stiskem ruky mi málem rozdrtila prsty. Lidé by měli dostávat jména až v dospělosti. Obryně, která se jmenuje Lili, neměla jistě snadný život.
‚A kdopak jste vy?‘ zajímala se.
‚Jsem klišé,‘ odpověděl jsem vesele.

Poslechnout spisovatelku Verbeke se nevyplatí, její kniha Spi! se čte téměř sama

iDnes.cz, 28. května 2010, autorka: Alice Horáčková

Tahle knížka má jednu zásadní nevýhodu. Chtě nechtě při ní usínáte, začínáte toužit po spánku. Na rozdíl od ostatní literatury však nejde o příznak rozvleklého děje či neučtitelných pasáží, ale o pouhý důsledek názvu. Ten totiž velí: Spi!

Vlámská autorka Annelies Verbeke (1976) vydala svůj první román Spi! (Slaap!) v pouhých sedmadvaceti letech. Stal se z něho bestseller přeložený do patnácti jazyků včetně češtiny. "Kdo v noci spí, má ze dne menší strach," zní klíčová věta románu o spánku nebo spíš jeho nemožnosti.

Mladá hrdinka Maja trpí chronickou nespavostí, která ji uprostřed noci vyhání do ztichlých ulic, v nichž bloumá plná nenávisti k lidem, kteří dokážou usnout. Až přijde bod obratu, Majino setkání s podobně postiženým padesátníkem Benoitem.

Dva ztroskotanci zachraňují sami sebe a autorka čím dál víc naznačuje, že nemoc je jen průvodním jevem něčeho mnohem podstatnějšího – neschopnosti začlenit se, klidně žít.

Maja horečně tápe, pouští se do jednorázových záletů i lesbické lásky, pije a zraňuje, po něčem trvalém sice podvědomě touží, ale také ji to odpuzuje. To Benoita děsí jen jediné: stále se vracející přízrak zemřelé matky, kterou miloval i navzdory její prostituci.

Opravdu nepřátelský svět?

Maju a Benoita spojuje hledání, útěky a nedůvěra vůči světu, který považují za prázdný a nepřátelský. Jenže otázka zní právě naopak: co když si ho prázdný a nepřátelský děláme? Ve světové literatuře to není nijak nové téma, neklid, strachy, traumata dětství patří k oblíbeným motivům. Obavy z odpovědnosti však bývají více spojovány s muži, ženy jsou většinou ty, které jasně vědí a chtějí. V případě Maji se však poměr pozoruhodně obrací. Je to trochu zlostná, trpící individualistka, která od sebe odežene obětavého přítele a svou sestru by nejraději vykopala z bytu. V obecnější rovině se dá číst i jako prototyp generace, posedlé sebou samou a vlastní identitou.

To z útlého belgického příběhu dělá univerzální čtení, které je usnadněno strohým, nekomplikovaným stylem vyprávění, lehce přepínajícím ženskou a mužskou perspektivu. Ač Verbeke neoslňuje obrazností ani fabulací a občas odbude formulaci, umí dialogy o ničem i jímavé scény – z blázince stejně jako z nemocnice, kde Maja s umírající pacientkou bláznivě kouří na zákazu kouření. A tak je možná nejlepší usnout nad Spi! až na konci.

Hodnocení MF DNES: 70 %

Myšlení blázna mi připadá fascinující, říká spisovatelka, která miluje smolaře. Rozhovor s autorkou

iDnes.cz, 18. května 2010, autorka: Alice Horáčková

Mladá belgická spisovatelka Annelies Verbeke zazářila prvním románem Spi! Popisuje v něm boj s nespavostí, ale také s vnitřním neklidem. Autorka byla hostem veletrhu Svět knihy.

Annelies Verbeke (1976) je mladá vlámská literární hvězda, které se s příběhy o smolařích daří oslovovat čtenáře v mnoha zemích. Autorka, jejíž první román Spi! právě vyšel česky, byla hostem veletrhu Svět knihy.

* iDnes Trpěla jste někdy nespavostí?

Nejsem na tom tak zle jako hrdinka Maja, ale znám to. Dřív jsem kvůli stresu nemohla usnout, teď se zase hodně brzo probouzím. Ale když jsem knihu psala, nikdy by mě nenapadlo, jak vážný problém to je.

* iDnes Napsala jste knihu spíš o nespavosti, nebo o lásce?

V první řadě je to kniha o vnitřním neklidu, nespavost je jeho důsledek. Pro mě to není kniha o lásce, i když hodně lidí ji jako milostný příběh čte. Maja a Benoit nejsou klasičtí milenci, jsou to lidé spříznění duší, dva spojenci v neschopnosti usnout. Když se v knize jedinkrát pokusí o tělesnou lásku, dopadne to katastrofálně a jeden druhému se ztratí. Benoit se dlouho brání dospět a teprve na konci se mu to podaří – když pro Maju uvaří, do té doby pro něj vařila jen maminka.

* iDnes Dospěje v románu i Maja?

U Maji je to příběh s otevřeným koncem. Zatímco Benoita drásá minulost, Maja se nesrovnala s budoucností – má z ní strach, neví, jak život uchopit. Ostatně prošla jsem si něčím podobným, ani já jsem tehdy nevěděla, co hledám. Ale našla jsem se v literatuře.

* iDnes Myslíte, že je hledání, strach z budoucnosti obecný problém dnešní generace?

Žijeme v době, která nabízí nesmírně mnoho šancí, ale také víc pochybností, strachu, jestli je všechny dokážeme rozpoznat a využít. Když jsem tuhle teorii rozvíjela na besedách, reagovali mnohem starší lidé: "No jo, když mi bylo pětadvacet, tak jsem se takhle cítil taky!" Od té doby jsem opatrnější v generačních soudech – spíš je to asi pocit spojený s určitým věkem.

* iDnes Ve vašich knihách se vyskytují samé deprivované postavy, které jsou uvězněné v samotě, izolaci...

To je moje velké téma: vítězové a poražení, co je normální a co už není a kdo je ten, který normalitu určuje. Člověk, který prohrává, možná vidí věci, které by neviděl a nehledal, kdyby šel vyšlapanou cestou úspěchu. Vždycky mě zajímali smolaři, lidé, kteří se odlišují, vykazují odchylku. I myšlení takzvaného blázna má přece svou fascinující vnitřní logiku, která může vést k úžasnému objevu. Stejně jako ke strašnému zločinu – moc dobře si uvědomuju, že se ta zvláštnost může zvrhnout, zvláště ve chvíli, kdy se příliš upnete na vědomí, že jste jiní, že prohráváte a že vás společnost nepřijímá. Německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger má o tom esej Radikální desperát; najednou přijde okamžik, kdy to všechno vybouchne a ublížíte nejen sami sobě, ale i lidem kolem sebe. Třeba postřílíte celou třídu.

* iDnes Ve své poslední knize Zachraňte rybu však trochu rozvíjíte ekologické téma. Myslíte to vážně?

Rybami nejsem posedlá já, ale moje hrdinka. Chtěla jsem především popsat člověka, který od vlastní bolesti a velkého trápení utíká do charity a snaží se spasit svět. Nicméně při přípravě na knihu jsem se dozvěděla mnohé o vymírajících druzích ryb, o znečišťování moře a živočišné kultury. Začala jsem tuhle otázku jinak chápat, jinak se chovat, upravila jsem i svůj jídelníček.

* iDnes Spisovatelkou jste se prý stala i díky literárnímu semináři, který vedla česká emigrantka. Jak vás ovlivnila?

Milena Jelinek vedla na Kolumbijské univerzitě v New Yorku letní kurz tvůrčího psaní. To ona mi řekla: máš talent, disciplínu, dokážeš to. Mně bylo pětadvacet, byla jsem nejmladší z účastníků. A kdyby nebylo jí, asi bych se v tom věku neodvážila do psaní pustit, protože bych si nevěřila.

Verbeke, Annelies: Spi!

iLiteratura.cz, 12. dubna 2010, autorka: Magda de Bruin-Hüblová

Annelies Verbeke: Spi! Z nizozemského orig. Slaap! přel. Jana Pellarová. Kniha Zlín, Zlín 2010, 143 s.

„Od Modrých pondělků Arnona Grunberga nejpůsobivější debut, jaký v nizozemské literatuře vyšel. Čti!“ zní citát z recenze Elsbeth Ettyovév deníku NRC Handelsblad, který provází knihu Annelies Verbekeovés názvem Spi! už sedm let (vyšla v roce 2003). Na rozdíl od sedmadvacetileté Verbekeové bylo přitom Grunbergovi v době vydání jeho prvotiny teprve třiadvacet, což ohlas vždycky umocní, ale přesto je to případné srovnání – jako ke spisovateli se k němu autorka živě hlásí a jeho tvorbu obdivuje.

Prvotiny dvacátníků často pojí i téma – užaslé a rozčarované „To je všechno?“ po skončení školy z toho, co nám život nabízí, hledání jakéhosi smyslu. Snad každá generace má svého autora, který tu hrůzu z nalinkované životní dráhy shrne a vysloví, což mu u vrstevníků vynese mnohdy doživotní přízeň – vždyť taková kniha patří ke všem dalším „poprvé“, která člověk v tom věku prožívá a o kterých je přesvědčen, že tak silně a tak jedinečně je necítil ještě nikdo. S přibývajícím věkem a narůstajícím počtem přečtených knih zjistí, že to s tou jedinečností nebude tak zlé, a prvotiny nových a nových dvacátníků ho už nikdy neuchvátí tak jako ta „jeho“. Mimo jiné i proto, že určité prvky se v těch knihách objevují stále znovu: hrdina se stáhne na okraj společnosti a sklouzává ke dnu, pohybuje se na rozhraní toho, co se považuje za „normální“, má snové stavy, ať už jsou vyvolané alkoholem, drogami či „ponořením pod hladinu“, v nichž uniká do vlastního světa, ale tíhu bytí odtamtud vnímá o to pronikavěji, skončí na čas v psychiatrické léčebně nebo v nemocnici a konfrontace s pacienty, často „obyčejnými lidmi“, pro něj bývá hojivá. Myslím teď na Zuzanu Brabcovou, která svým debutem Daleko od stromu (poprvé vyšel v samizdatu v roce 1985, v jejích šestadvaceti letech) i další knihou Zlodějina vyjádřila tyto pocity pro mou generaci.

I Verbekeová píše na základě vlastního prožitku. „Psala jsem Spi!v době, kdy jsem pracovala jako prodavačka u firmy s instalacemi na úpravu vody. Jako studentka jsem tam uklízela. Šéf si brzy všiml, že to povolání není nic pro mě. Moje náplň práce spočívala stále víc v testování kávovarů. Jednoho dne ke mně šéf přišel a pronesl posměvačně: ,Ty prej píšeš knihu?‘“, vypráví autorka v jednom rozhovoru. V obecné platnosti je třeba hledat důvod mezinárodního úspěchu tohoto románu (v nizozemštině se prodalo na 70 000 výtisků, počet jazyků, do kterých je přeložen, se blíží dvacítce). Široký ohlas udivil i autorku: román považuje za svou „nejvlámštější“ knihu. Následujícími méně vlámskými tituly se jí ale úspěch prvotiny dosud nepodařilo vyrovnat.

Příběh konfrontuje dva lidi, kteří se vymykají obrazu průměrného spořádaného občana. Vnějším znakem této odlišnosti a důvodem vyloučení z celku je jejich nespavost. U mladé dívky Maji není zpočátku jasné, odkud ta porucha pramení: prožila harmonické dětství, žije s přítelem Remkem, obklopuje ji rodina i kamarádi. Až v závěru vytane metaforický dětský podvůdek s přelepenou Rubikovou kostkou a pocit, že je lepší neusnout, než se probudit s prvním pomyšlením, že ta kostka už nikdy nebude neporušená. Rozsáhlý okruh rodiny a známých Maje neskýtá skutečný lidský zájem a vřelost, vztahy jsou povrchní. Odstrašujícím příkladem je pro ni sestra Sofie vyrovnávající se v koloběhu domácnosti, péče o děti a nezáživného částečného úvazku s manželovou nevěrou. Světoběžná kamarádka Kaťa přes velké řeči o cizokrajných dobrodružstvích neodjede do Mosambiku, ale podědí Majina bývalého přítele Remka a založí s ním společnou domácnost. Maja se nakonec té pomyslné záchranné sítě, kterou nabízí trvalé bydliště, trvalé zaměstnání a trvalé vztahy, zcela vzdá.

Majina nespavého, téměř o třicet let staršího protihráče Benoita doživotně poznamenal traumatický zážitek z dětství. V Maje vidí svou tragicky zemřelou a od sedmi let bolestně postrádanou matku. Magickou sílu pro něj má spojení „ons zeetje“ (doslova „naše moříčko“, v překladu střídavě „naše zlaté moře“, „naše moře“, „zlaté moře“), které mu matku evokuje. A tam, v přímořském letovisku, kde Benoit vyrůstal, se ti dva po různých peripetiích nakonec najdou.

Jestliže postavy Zuzany Brabcové obvykle nacházejí jistý smysl v prospěšnosti pro ještě slabší jedince z okraje společnosti (navazuje to i na skutečnou zkušenost z totality, kdy práce pomocné síly v nemocnici byla zdrojem většího uspokojení i vnitřní svobody než – navíc režimem odpírané – vysokoškolské studium či teplé místečko v kanceláři), usmíření se životem v generaci Verbekeové spočívá v opoře, kterou si poskytuje dvojice ztroskotanců vzájemně. Těžko říct, zda to souvisí s individualistickým zaměřením západní společnosti nebo prostě s dobou – generační zpověď dnešního českého dvacátníka by byla možná už také obrácená ryze do sebe. Obě autorky se však shodnou v tom, že nalezená rovnováha je vratká a výsledek nejistý.

Nedostatek spánku s jeho hojivými účinky vyvolává stav stále narůstající rozjitřenosti, a současně působí, že postavy žijí jako ve snách: mozek sice vydává povely, ale tělo reaguje zpomaleně. Nespavci neustále balancují na hraně – v jejich vnímání stačí jediný krok, aby člověk ze života vystoupil. Autorka to zdařile vyjadřuje jazykovými prostředky: Majin monolog má na začátku břeskný spád, hutnost formulací a dávku sarkasmu, jak to známe i od dalších vlámských autorů přeložených do češtiny (např. Hugo Claus, Saskia de Coster). Benoit má v nespavosti několikaletý náskok, a tak je jeho monolog pozvolnější, snovější. I Maja se postupem času dostane do tohoto stádia, takže epizoda jejich fyzického sblížení se sice líčí dvakrát – očima obou protagonistů –, ale rozdíl je hlavně v tom, jak ji vnímají, méně v tónu nebo kadenci vyprávění.

V čem spočívá ta autorkou zmiňovaná „vlámskost“ příběhu? Jako obyvatelka Nizozemska to dokážu určit jen částečně – vlámské hovorové promluvy hospodských a nemocničních postaviček mají pro čtenáře ze severní části nizozemské jazykové oblasti zvláštní půvab (asi jako moravská nářečí pro Pražáka), kdežto vlámský čtenář z nich nejspíš prostě vyčte, kde se příběh odehrává. Když před pár lety překládali úryvek z této knihy (scénu s prostitutkou v latexové sukni) jako závěrečný společný úkol účastníci překladatelské dílny v Utrechtu, byla mezi nimi i lektorka češtiny, která působila na univerzitě v Gentu a vlámskou variantu nizozemštiny měla v malíčku. Na základě drobných narážek (např. vykřičená ulička Glazen Straatje – v překladu „ulička jménem Skleněná“) identifikovala město, kde se příběh odehrává, jako Gent (autorčino bydliště). V překladu se tato místní určenost (také počeštěním některých vlastních jmen – Maya/Maja, Remco/Remko, Katja/Kaťa) nepromítá. (Není ostatně náhodou Lieven z věnování „Pro Lieven“ mužské jméno?) Jiná belgická narážka je „Muž se sklepem“, tedy deviant a pedofil Marc Dutroux.

Zvláštní roli tu jistě hraje i francouzština, protože k tomu jazyku mají Vlámové dvojaký vztah: brání se mu, ale současně ho nechávají do hovorové vlámštiny prosakovat. A tak běžně začínají větu slovíčkem „Allez“, na potkání se zdraví „Ça va?“, šálek kávy je „een tas koffie“ (z fr. „tasse“, místo nizozemského „kop/kopje“). V knize opravuje učitel žáčky, že místo „tracteur“ mají říkat „tractor“, žena z lidu Olga říká nákladnímu autu „camion“ (místo „vrachtwagen“). Je také příznačné, že ve scéně, kdy sedmiletého Benoita přijde matka osvobodit z klášterního internátu, volá sestra, která je přistihla, tedy zosobnění autority a útlaku: „Alaaaarme! La pute et son fils!“ (v překladu: „Poplááách! Ta běhna a její kluk!“). Na obecnou znalost západní populární hudby autorka spoléhá, když Maja vyzve Benoita k tanci zpívanou větou: „Voulez-vous danser avec moi, ce soir?“, protože ihned naskočí funkový hit skupiny Labelle ze 70. let s explicitnější variantou refrénu (místo „danser“, t.j. tančit, je „coucher“, t.j. vyspat se s někým). Písničky tu vůbec hrají důležitou roli, jak už to u generačních románů bývá – je to však mnohdy kód doopravdy srozumitelný jen vrstevníkům vyrůstajícím ve stejném prostředí. Ne nadarmo se tu mihne i proustovský koláček madeleine (v překladu „kokoska“), spouštějící proud dávných vzpomínek. Zato titulu Voyage au bout de la nuit se dostane v češtině (Cesta do hlubin noci) upřesnění, že jde o Célinův román (opravdu je to nutné?).

Jiný překladatelský oříšek tvoří četné slovní hříčky a hra se zvukovou a rytmickou podobou slov – ze zmíněné překladatelské dílny si vzpomínám na diskusi o pasáži, že spánek pojí všechny, „iedereen, elckerlijc, behalve ik“ (v překladu: „Každého, každičkého, jenom mě ne.“). Slovo „elckerlijc“ je narážka na hrdinu morality z 15. století (v pozdější anglické verzi Everyman, česky se obvykle překládá jako Kdokoli) a kromě rýmu tu může mít funkci i v tom, že evokuje lidskou smrtelnost (příběh vypráví o tom, jak si pro pana Kdokoli přišla smrt).

To všechno jsou věci, které se překladem obvykle ztrácejí, překladatelce se je však daří částečně kompenzovat tam, kde to čeština umožňuje. Počet cizích překladů svědčí o tom, že i přes nevyhnutelné zploštění zbývá dost k tomu, aby příběh zaujal i zahraniční čtenáře.

Čtení s přeskakováním mezi originálem a českým překladem vede k závěru, že v procesu redigování zřejmě vypadl důležitý krok – totiž ještě jedno pročtení s originálem v ruce, aby se tak předešlo vynechávkám, změnám v členění odstavců, ale i určitým posunům ve významu. Namátkou: „zelfbeklag“ (podle slovníku „sebelítost“) se překládá jako „sebeobviňování“ (snad záměnou sloves „beklagen“ a „aanklagen“), ustálená vazba „tekst en uitleg geven“ (podle slovníku: „vysvětlit do puntíku“) se překládá doslova jako „vydávat prohlášení a vysvětlení“, „als u echt geen kloten te doen hebt“ („když už fakt nemáte do čeho píchnout“) se překládá jako „když už vážně nevíte, co roupama dělat“, „schoolslag“ (podle slovníku plavecký styl „prsa“) se překládá jako „nejmocnější tempa, jaká jsem se ve škole naučil“, „naargeestige vrolijkheid van een waker“ (podle slovníku znamená „naargeestig“: „zasmušilý, trudný, pochmurný“) se – snad asociací se slovem „nar“ (blázen, šašek), místo „naar“ (m.j. smutný, truchlivý) – překládá jako „bláznivá veselost nespavce“, nemocniční nuda vyjádřená větou, že minuta v nemocnici je jako hodina venku, se v překladu změní na „Jedna minuta v nemocnici odpovídá jedné minutě ve světě venku“ apod. Je také škoda, že ani jedno haiku nemá v češtině skutečně takovou podobu (tedy schéma 5-7-5) – jakožto zkušená překladatelka poezie by si s tím Jana Pellarová jistě dokázala poradit. Uvedený úryvek z překladu vyšel přitom už téměř před rokem v časopise Plav, nezdá se tedy, že by překlad vznikal například v časové tísni.

Čtenáři však obvykle čtou jen českou verzi, a tak je nejspíš prostě zaujme příběh Maji a Benoita. A ten jim překlad Jany Pellarové zprostředkuje uspokojivě.

Dotaz k produktu Spi!

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Spaste ryby!

Spaste ryby!

Nový román vlámské autorky Annelies Verbeke Spaste ryby! je milostným příběhem o bolesti nad ztracenou láskou, kterou se hlavní hrdinka snaží přebít pokusem o záchranu ryb jakožto…

Dny opuštění

Dny opuštění

Román Dny opuštění, jehož hlavní hrdinkou je překladatelka Olga, se odehrává v Turíně, kde Olga žije v malém bytě s manželem Mariem, dvěma dětmi a psem. Děj začíná v okamžiku…

Taneční škola

Taneční škola

Nejnovější román Krisztiána Grecsóa se odehrává v trojúhelníku Tótváros – Feketeváros – Köröstorok. Ten kout něčím připomíná historické Sedmihradsko – taky tu žijí, ale…

Nejdelší den v roce

Nejdelší den v roce

Román v Česku i Evropě etablované spisovatelky Tanji Dückers Nejdelší den v roce se odehrává v jediném dni, kdy k pěti dospělým dětem dorazí zpráva o nečekaném úmrtí jejich otce…