Proč se dítě vaří v kaši | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Sněhulák
  • Purity
  • Jo Nesbø - box
  • Ulice Zlodějů
  • Vánoční dárky z KNIHY ZLIN
  • Hořící stromy
  • Jak číst současné umění

Proč se dítě vaří v kaši

Proč se dítě vaří v kaši
Cena:
199 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-903562-8-3
Překlad:
Eva Hermanová
Datum vydání:
10. 12. 2007
Počet stran / vazba:
184/vázaná
4.01 / 1185
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Proč se dítě vaří v kaši

Kniha o rodině, která za svobodou utekla z diktátorského Rumunska na Západ. Z pohledu dítěte popisuje život v cirkusové manéži, maringotkách, hotelích a levných varieté. Nemožnost sblížit se s okolím, rozpad rodiny, umírání, zkušenost s odcizením a odloučením jsou témata, která autorka knihy Aglaja Veteranyi zachycuje v úžasně výstižných, převážně velmi krátkých větách. Sama autorka o stylu vyprávění říká: „Uměla jsem psát jen touto formou, ne jinak. Jen z pohledu dítěte jsem byla schopná psát o všem tom strašném a nemorálním, co tento příběh obsahuje.“ Smrt je blízká a všudypřítomná. Matka vystupuje v cirkusu zavěšená v kupoli za vlasy. Aby se o ni malé děvčátko nebálo a uklidnilo se, vypráví jí starší sestra příběh o dítěti, které se vaří v krupicové kaši. Cizí bolest přehluší vlastní. V literárních diskusích byla často konfrontována s otázkou, kolik je v příběhu autobiografických prvků. „Tento román není můj životní příběh. Při vyprávění jsem si musela zachovat co největší volnost a jazykově být co nejpreciznější.“ Faktem ale je, že kniha obsahuje mnoho autobiografických prvků. Svědčí o tom například i film Ludwiga Metzgera „Z propasti do propasti“, ve kterém autor použil i nalezené osmičkové filmy autorčina otce.

 

Úryvek: Proč se dítě vaří v kaši

Recenze: Proč se dítě vaří v kaši

Veteranyi, Aglaja: Proč se dítě vaří v kaši

iLiteratura.cz, 28. listopadu 2011, autorka: Michaela Škultéty

Nesnesitelná lehkost cirkusového bytí
Aglaja Veteranyi
: Proč se dítě vaří v kaši. Přel. Eva Hermanová. Kniha Zlín, Zlín, 2007, 184 s.

Proč se dítě vaří v kaši? Otázka je to zdánlivě zcela nesmyslná, surrealistická, nelogická – ale nikoli pro hlavní hrdinku a vypravěčku stejnojmenné knihy. Hrůzostrašný příběh jí vypráví její sestra, ne však proto, aby ji vyděsila, ale aby odvedla její myšlenky od matky, cirkusové artistky, která visí během svého vystoupení pod šapitó pouze za vlasy a o kterou se vypravěčka (malá Aglaja?) k smrti bojí. Fascinující prvotina autorky rumunsko-maďarsko-cikánského původu, napsaná německy, vyšla poprvé v roce 1999. Záhy následovaly překlady do rumunštiny, maďarštiny, španělštiny, francouzštiny a slovenštiny, román se dočkal i divadelního zpracování, jež se s úspěchem hraje dodnes. Aglaja Veteranyi v knize vychází z vlastního dětství stráveného v cirkuse. Otec malé protagonistky je klaun, matka artistka. Rodina utekla z Ceauşeskova Rumunska za snem o lepším životě, jež se však ukáže být spíše iluzí. Nikde se necítí v bezpečí, pronásledují je neustálé obavy z rumunské tajné police, strach o příbuzné doma, obavy o děti. Harcují se z místa na místo a nikde nejsou doma, obklopuje je cizí, nepřátelský svět. Rodiče kladou dětem na srdce, aby nikomu nedůvěřovaly, s nikým nemluvily, nechodily samy ven, nehrály si s místními dětmi. Jediným symbolem domova a bezpečí se pro malou hrdinku stává matčin modrý šátek, který rozprostírá po hotelových pokojích a ubytovnách.

Debut Aglaji Veteranyi je napsaný velice zvláštním jazykem – plným imaginace, metafor a poetických, pestrobarevných obrazů, a přece velmi často úsečným, strohým až fragmentárním. Snad to má něco společného s faktem, že autorka kvůli neustálému stěhování nezískala žádné vzdělání, byla až do puberty negramotná a psanou němčinu si osvojila jako autodidakt. S objevením nového jazyka může být do jisté míry spojena i podivuhodná lehkost, která je pro její text příznačná, pravděpodobněji ale může souviset spíše i se zvolenou vypravěčskou optikou. Autorka se ohlíží za minulostí očima dítěte – zvědavého, někdy drzého, jindy vystrašeného, většinou nepříliš šťastného, vždycky však svým způsobem udiveného, fascinovaného okolním světem. Ostatně v jedné ze svých pozdějších povídek autorka píše: „Až budu velká, stanu se dítětem.“ Neobyčejně silně pak působí kontrast mezi lehkým, splavným vyjadřováním a obsahem plným tíhy, bolesti a smutku. Zajímavá – a důležitá – je rovněž vizuální podoba celého textu: objevují se v něm věty psané výhradně verzálkami, působící jako němé výkřiky, najdeme tu prázdná místa a celé nepotištěné stránky, které jako by naznačovaly, že na některé věci se prostě v dětství nedá myslet a v dospělosti se o nich nedá psát. Literatura má sice terapeutické účinky, všechna traumata však zahladit nedokáže. Zřejmě i proto zvolila Aglaja Veteranyi ve svých čtyřiceti letech dobrovolný odchod z tohoto světa. V češtině je dosud bohužel k dispozici pouze její prvotina, v bratislavském feministickém vydavatelství Aspekt však vyšel i román Polica posledných vydýchnutí (Das Regal der letzten Atemzüge) a sbírka krátkých prozaických textů, které ve slovenském vydání dostaly název Prečo nie som anjel.

Kulinární stránka emigrantství

A2 21/2008, autor: Marie Iljašenko

Autobiografický debut švýcarské spisovatelky rumunského původu postihuje v pestrém žánrovém rozsahu mezi kuchařkou, hororem a poetickým textem dětský pohled na zkušenosti emigranta.

Název knižního debutu Aglaji Veteranyi (1962–2002) vyvolává nejrůznější asociace. Uveďme proto na úvod, že se nejedná ani o horor, ani o kuchařku. Titul knihy odkazuje k strašidelnému příběhu, který si vypravěčka, dcera klauna a akrobatky, nechává vyprávět od starší sestry. Sledování stop žánrů hororu i kuchařky může být jedním ze způsobů, jak knihu číst. Autorka totiž s žánry experimentuje, možností čtení je celá řada, počínaje románem o dospívání, přes sbírku aforismů a (nenapsaný) deník až k básním v próze.

Vyprávění o utrpení dítěte z titulu se během textu vrací v nových a nových obměnách, jeho účel je ale vždy stejný: zapomenout na vlastní trápení a strach. Nejprve je to strach o matku, která se nechává večer co večer zavěsit za vlasy ke stropu cirkusového stanu. Kukuřičná kaše, nazývaná mamalyga, kterou je ještě dnes možné ochutnat v každé rumunské hospodě, je hrdinčiným nejoblíbenějším jídlem. Motiv kukuřičné kaše se tak spíná s představou štěstí a rodiny. Evokuje domov, vyvolaný známou vůní, vynořující se zas a zas v hotelových pokojích a maringotkách. Tentýž motiv ale odkazuje k navždy ztracenému rodnému Rumunsku a k utrpení obecně.

Chuť a vůně kukuřičné kaše

Vyprávění zprostředkované malou holčičkou zprvu neopouští rámec každodennosti. Do ní patří i zabíjení slepic ve vanách hotelových pokojů, nutné k tomu, aby mohla matka uvařit pravou „domácí“ polévku. Protože v noci slepice mohou vylézt ze záchodu, kam matka odhazuje zbytky, je nutné vymyslet způsob, jak jim v tom zabránit. Každodennost je plná této dětské magie a rituá¬lů. S jejich pomocí je možné z ciziny a v cizině vytvořit domov. Mezi nutné ingredience (a zároveň klíčové motivy knihy) patří chuť, vůně a mateřský jazyk.

Protiklad domova a ciziny se textem vine jako leitmotiv, hrdinčiny postřehy neustále krouží kolem těchto pojmů a vracejí se k rodné zemi, kterou si vypravěčka už nepamatuje. Její obraz si proto sestavuje především z toho, co zaslechne a k čemu dospěje ve svých úvahách: „Smutek dělá lidi starší. Jsem starší než děti tady. V Rumunsku se děti rodí staré, protože jsou už v matčině břiše chudé a musí poslouchat nářky rodičů.“ V druhé polovině knihy se rámec vyprávění mění: děj se přesouvá do tíživé atmosféry švýcarského internátu, rodina se rozpadá. Matka už nemůže vystupovat, a proto pro svou třináctiletou dceru najde práci. Úspěšná kariéra „herečky“ v nočním klubu je obdobím slávy a rychlého dospívání. Avšak ve chvíli, kdy se hrdinka rozhodne stát „filmovou hvězdou“, nebo si jen najít v cizí zemi své místo, narazí na překážku: téměř neumí psát a chybí jí základní vzdělání.

Společné dědictví

Když v roce 2002 spáchala autorka tohoto textu sebevraždu, bylo zase jednou možné sledovat, jak fungují zákonitosti „literárního provozu“ – následovala obrovská vlna zájmu o její tvorbu. Posmrtně vycházejí u nás zatím nepřeložené romány Polička posledních vydechnutí (Das Regal der letzten Atemzüge, 2002) a O uklizeném moři, pronajatých ponožkách a paní Máslo (Vom geräumten Meer, den gemieteten Socken und Frau Butter, 2004). Avšak literárně činná byla Aglaja Veteranyi už od osmdesátých let, publikovala časopisecky a v antologiích, účastnila se množství divadelních a literárních projektů.

Spisovatelka neunikla ztotožňování s protagonistkou své první knihy. Její život byl natolik „literární“, že se není čemu divit. „V rozhovorech se jí všichni ptali na to samé: Byl váš otec skutečně klaunem? Visela vaše matka opravdu pod stropem cirkusového stanu za vlasy? Skutečně byl váš strýc za Ceaušeska perzekvován? Ano, ano, odpovídala s úsměvem...“ píše o ní polská novinářka Anna Fostakowska.

Stejně jako její hrdinka se Aglaja Veteranyi narodila v Rumunsku a během dětství vystupovala s cirkusem v Evropě, Africe a Jižní Americe. Později spolu s rodiči emigrovala do Švýcarska, kde si až během puberty doplnila základní vzdělání a poté absolvovala hereckou školu. Vzdor množství bodů, ve kterých se text protíná s jejím životem, je však kniha podle autorky biografická jen do určité míry: „Tento román není můj životní příběh. Při vyprávění jsem si musela zachovat co největší volnost a jazykově být co nejpreciznější.“

Řek, Rumun, sedlák, Turek, Žid, šlechtic, Cikán

Záměrem textu, který čtenáře brzy vytrhne z idyly dětství, aby ho vzápětí konfrontoval s tématy totality, incestu nebo sexuálního zneužívání, není šokovat nebo vyvolat sentimentální slzu na tváři. Dětská perspektiva sem vnáší lehkost, když s nevinností pro ni typickou integruje štěstí i utrpení do jednoho celistvého světa, do hrnce kukuřičné kaše. Příkladem může být způsob, jak se hrdinka vyrovnává s matčiným věčným lhaním. Skutečnost, že je dědeček jednou Řek, podruhé Rumun a potom ještě sedlák, Turek, šlechtic a Cikán, je pro ni stejně přirozená, jako je přirozená pokaždé jiná odpověď na otázku, proč se dítě vaří v kaši. „V matčině podání zní náš příběh pokaždé jinak,“ konstatuje pouze. Příběhy, skrze něž hrdinka uchopuje svět, existují všechny naráz a všechny naráz jsou pravdivé. Nemohou si odporovat, stejně jako si nemůže odporovat mýtus.

„Jen z pohledu dítěte jsem dokázala psát o všem tom strašném a nemorálním, co příběh obsahuje,“ říká autorka. Grafické členění textu, které využívá velkých písmen a prázdných ploch, podporuje dojem, že se jedná o dětský zápisník. Další možností, jak vnímat text, je spatřovat v něm myšlenkovou mapu vypravěčky, která neumí psát. Na mnoha místech se prozaický text láme a nejen svým zápisem se začíná blížit poezii. Poetický je totiž především způsob myšlení protagonistky a také její dětsky jednoduchý a až aforisticky hutný jazyk. Právě jazyk se stal územím šarvátek kritiky. Zatímco jedni jsou jím okouzleni, jiní autorku kritizují za nevěrohodnost a vyumělkovanost. Pravda je, že tu a tam Veteranyi jakoby zapomíná, že mluví ústy desetileté holčičky, a přichází s metaforou nebo obrazem, který v daném kontextu působí rušivě. Takových míst ale není mnoho. Vypravěččin vtipný, vynalézavý a „všežravý“ jazyk má totiž nesčíslné množství poloh, protože se živí vším, co mu přijde do cesty, a pohlcuje dialogy rodičů, matčiny nadávky, dopisy rumunských příbuzných, mravoličná klišé slečny učitelky, rady striptérky Mary Mistral a množství dalších promluv.

Mamalyga s balkánským sýrem (2 porce)

1 hrnek hrubé kukuřičné mouky, 1 větší cibule, 10–15 dkg balkánského sýru, smetana, máslo, sůl.
Do hrnce nalijeme 4 dcl vody (dva hrnky) a nasypeme hrnek kukuřičné mouky. Osolíme. Za stálého míchání uvedeme do varu a na mírném ohni vaříme asi 10–15 min. Přidáme lžíci smetany a trochu másla.
Cibuli nakrájíme a osmažíme na pánvi. Když je téměř hotová, přidáme na kostky nakrájený balkánský sýr. Nakonec přidáme několik lžic smetany a promícháme. Připravenou směsí polijeme hotovou mamalygu. Pojídáme horké.

Trýznivý příběh cirkusové rodiny

MF Dnes, 09. února 2008, autorka: Alice Horáčková

Vypráví O CIRKUSU a o dětství, ale bez idyly. Román Aglaji Veteranyi je vlastně dost trýznivý. Stejně jako název: Proč se dítě vaří v kaši.

Visuté hrazdy, ohnivé kruhy, zářivé kostýmy, krásné provazochodkyně a sošní krotitelé. Má to příchuť romantiky, intenzity a nespoutaného života. Ale možná jen pro diváka. Švýcarskorumunská autorka Aglaja Veteranyi (1962-2002), jejíž otec byl klaun a matka akrobatka, si prožila mnohé z toho, o čem napsala svou první a nejslavnější knihu. Příběh cirkusové rodiny je plný úzkostí, strachů a sebeklamů.

Analfabetkou do patnácti Aglajina rodina utekla roku 1967 z Ceauceskovy totality, postupně měnila pobyt podle štací a bydlela v maringotkách, plesnivých penzionech, ale i luxusnějších hotelech - podle toho, jak štědrý byl ten který cirkus. Procestovali Afriku i Jižní Ameriku a o desetiletí později zakotvili ve Švýcarsku. Aglaja sice mluvila dvěma jazyky a od útlého dětství vystupovala v herecko-tanečních vystoupeních, ale dlouho neuměla číst ani psát. Do svých patnácti let byla prakticky analfabetkou. Naučila se němčinu a vystudovala herectví, ale mezinárodní věhlas a uznání jí přinesla literatura - titul z roku 1999 Proč se dítě vaří v kaši. V německém originále se dítě vaří konkrétněji, totiž v polentě.

Nedlouho poté, před svou čtyřicítkou, spáchala Aglaja Veteranyi sebevraždu. Její smrt se mrazivě protnula s připravovanou knihou Police posledních vydechnutí, v níž se hrdinka v myšlenkách připravuje o život každodenně. Aglajino tělo našli jednoho únorového rána na břehu curyšského jezera, jako příčina se uvádí psychická krize plynoucí i z postupné (a lékařsky nevysvětlitelné) ztráty zraku.

Hubené panenky I když se o knize mluví jako o románu, román to vlastně moc není. Obsahuje vypjaté emoce a konflikty, kapitoly a oddíly, ale spíše než vystavěný příběh to jsou fragmenty a epizody, zřetězené pocity, popudy, úvahy a otázky. Otázky zůstávají bez odpovědí a příběhy bez důsledků. Něco mezi deníkovými zápisky a aforismy, které umocňuje i vizuální zpracování. Tu a tam některé, pro autorku důležité věty vystoupí z jinak prázdné stránky, zaznamenány velkými písmeny. Třeba jako tyhle: „MÉ PANENKY ZHUBLY. NEUMÍ CIZÍ JAZYKY.“

Vypravěčkou je cirkusové dítě, u kterého těžko hádat věk. Přiznáno je v třetí části třináct let, ale mezitím mohlo vyrůst. Chvílemi pronáší naivní až banální průpovídky, jindy sofistikované komentáře, ke kterým se musíte několikrát vrátit. Na nevyrovnanost dětského pohledu také nejvíce poukazovala německy píšící kritika.

Na druhou stranu, v lecčems Veteranyi přímočarou dětskou a často absurdní logiku postihla. Nebo snad nevíte, že člověk musí ztloustnout, aby ho hory nerozmačkaly? Hrdinka opakuje věty dospělých, včetně jejich bludů, pomluv, snů i chorobných strachů, které se však v jejím podání stávají absolutní, nezvratné. Otec je stejně populární jako americký prezident, čeká na ně dům s bazénem v obývacím pokoji a sama se stane slavnou herečkou. A pak se ukáže, že všechno je bez záruky. Čím je dítě starší, tím více zpochybňuje nebo konfrontuje výroky rodičů a tety. Už ví, že matka, která úpěnlivě slibuje, většinou lže.

Horory na dobrou noc Rozporuplný vztah mezi dcerou a matkou je vůbec ústředním motivem příběhu, to k němu odkazuje název. Zatímco matka visí v kupoli stanu za své pevné hladké vlasy, nevlastní sestra vypráví hrdince drastické pohádky o dítěti, které se vařilo v kukuřičné kaši. Snaží se ji tím uklidnit, pomyšlení na cizí bolest totiž odvádí od té vlastní.

K prvotním úzkostem o matku se však časem přidávají další pocity - vztek, nedůvěra, nenávist. „Mezi mnou a matkou byl vzduch plný děr,“ přiznává dítě. Ten proděravělý vzduch nasákl všechno kolem a rodina, která si v cizině namlouvá závratné štěstí a úspěch, se ve skutečnosti rozpadá. Otec spí se svou dcerou, matka tloustne a opíjí se, mladistvá vypravěčka vystupuje v lechtivých varietních číslech a snad kromě psa nemá komu věřit. „Takhle jsem si štěstí nepředstavovala,“ píše.
Je to zvláštní čtení. Odpustíte mu, že se příliš neposouvá a začínat může skoro odkudkoli. Těží z úsečných, někdy ironických vět, ve kterých je více zámlk než výpovědí, ale o to více v nich vyniknou přesné metafory, přirovnání („stromy si sbalily listí jako matka naše šaty“). Vypráví se tu o nejbohatším ševci Rumunska Ceauceskovi, hladovém a kousavém Bohu, vůních ciziny i o osudech, které znějí každý den jinak. A o mrtvých, kteří potřebují více štěstí než živí, jelikož mrtví jsme přece déle. Některé pasáže se do čtenáře zatínají, jiné působí poněkud lacinou šminkou. Ale to úskalí asi k cirkusu patří: závrať střídá zklamání a i nejpevnější vlasy akrobatky se mohou přetrhnout.

Hodnocení 70 %

Dotaz k produktu Proč se dítě vaří v kaši

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Chladnější vrstvy vzduchu

Chladnější vrstvy vzduchu

Vodácký tábor ve Švédsku. Všechny, kteří zde pracují, nějak poznamenala změna režimu – hledají práci, dobrodružství, neláká je život v konzumní společnosti. Jsou drsní stejně…

Taneční škola

Taneční škola

Nejnovější román Krisztiána Grecsóa se odehrává v trojúhelníku Tótváros – Feketeváros – Köröstorok. Ten kout něčím připomíná historické Sedmihradsko – taky tu žijí, ale…

Spaste ryby!

Spaste ryby!

Nový román vlámské autorky Annelies Verbeke Spaste ryby! je milostným příběhem o bolesti nad ztracenou láskou, kterou se hlavní hrdinka snaží přebít pokusem o záchranu ryb jakožto…

Princip předběžné opatrnosti

Princip předběžné opatrnosti

Princip předběžné opatrnosti je druhým románem mladého francouzského spisovatele Matthieua Junga. Název odkazuje k jedné z klíčových ekologických zásad moderní společnosti vůbec…