Muž, který rozuměl hadí řeči | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Soutěž audioknihy
  • La Loba
  • Sleva knihy

Muž, který rozuměl hadí řeči

Muž, který rozuměl hadí řeči
Cena:
369 Kč  314 Kč
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-78-1
Překlad:
Naděžda Slabihoudová
Datum vydání:
22. 11. 2011
Počet stran / vazba:
382/brožovaná
4.18 / 2208

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 219 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Muž, který rozuměl hadí řeči

V románě Muž, který rozuměl hadí řeči (2007) uvádí Kivirähk čtenáře do 13. století, do doby christianizace Estonska. Líčí tu komunitu lesních lidí, která se postupně rozpadá, neboť její členové odcházejí do vesnice, aby se tu dali pokřtít a žili jako křesťané. Nakonec zůstane poslední muž, který rozuměl hadí řeči a dovedl komunikovat s živočichy. Autor hojně čerpá z estonské mytologie, jíž je poznamenán život lesních lidí, drsný, ale svobodný. Děj románu má prudký spád, některé výjevy jsou kruté až hororové, například fanatismus pohanského kněze Ülgase. Kivirähk charakterizoval tento svůj román jako příběh jednoho vymírajícího národa a jazyka a vyslovil obavu, aby za nějakých sto let nebyl posledním mužem ten, kdo rozuměl estonské řeči.

Úryvek: Muž, který rozuměl hadí řeči

Recenze: Muž, který rozuměl hadí řeči

Paměť jednoho národa plná mýtů a pravdy

Vaseliteratura.cz, 27. listopadu 2014, autorka: Iveta Lužná

Za časů vzdálených nám několik století se odehrává příběh Muže, který rozuměl hadí řeči, zobrazující střet pradávného a moderního světa v zemi Estonců, kteří tak stojí před volbou, zda se přizpůsobit či nezapomenout.

Andrus Kivirähk popisuje svět mizící s příchodem křesťanstva, cizinců obdivovaných místními lidmi, kteří do země přinesli mnohé novoty a výdobytky doby. Těžkou práci na poli, stavovský systém a myšlenku celoživotní služby, těžce vydřený chleba pochybné chuti a maso jen pro vyvolené. Proti tomu stojí svobodný lid lesa, kterému netřeba lovu a zbraní, aby si obstaral potravu, protože zná hadí řeč, již všichni tvorové uctívají. Jenže život na vesnici je prostě v módě, takže zůstane jen jeden – ten, co vypráví svůj životní příběh.

Leemet se narodil ve vesnici, protože jeho otec byl omámen novotami z ciziny. Poté, co mu medvěd ukousl hlavu, vrátila se Leemetova matka s dětmi do lesa, protože vesnicí opovrhovala. A tak se Leemet od strýce naučí hadí řeč, skamarádí se se zmijemi, jak je to tu běžné, a prožívá své dětství i dospělý život v lese, pozoruje stoupající vliv vesnice, ztráceje v jejím stínu přátele a doufaje, že se jednou vrátí staré pořádky.

Zmije nemohou nikdy lidi úplně pochopit, třebaže mluvíme jedním jazykem. Chovají se k lidem jako k mladším bratrům, jež starší bratr milostivě naučil své tajné řeči, a oni teď ten drahý dar nesmyslně zahazují a dobrovolně se odsuzují k ježčímu či hmyzímu rodu. Hadi byli hrdí tvorové, nesnášeli tupost a lidí, kteří opustili les, jim nebylo ani trochu líto. Zřejmě už lidské pokolení vymazali z mysli jako sousto, jež spadlo do řeky a proud je rychle unáší pryč – je nenávratně ztracené. Odešli, tak ať! Hadi nepotřebují lidi, byli přesvědčeni, že se obejdou i bez nich. [1]

Ten moderní svět, z velké míry zosobněný vesnicí, se projevuje především hloupostí a naivitou jejích obyvatel, nekritickým obdivem ke všemu z ciziny a opovrhováním tím, z čeho vzešli. Dívky tu žijí v naději, že si jich jednou všimne nějaký rytíř, s nímž by mohly strávit jedinou noc na hradě, mladíci si zoufají, že se v zemi ještě nezavedla kastrace, protože eunuši jsou nejlepší zpěváci a ženské jim leží u nohou.

Starý svět je tvořen množstvím mýtů: je tu bláznivý žrec, který uctívá duchy ve stromech a obětuje jim tisíce veverek; je tu muž, který chová stovky vlků, připravených k osedlání ve velké bitvě; dva „lidoopi“, prastaří lidé, kteří chodí nazí a chlupatí a lozí po stromech; muž, který zvolna splývá s mechem; ženy, které přijímají lichotky medvědích milenců; obrovská ryba, spící na dně moře; větrověd, který svazuje bouře i vánky; zmije, které jsou lidem rádci a nejlepšími přáteli, a nejstrašnější hadí tvor, tajemná Drakóna, která někde spí a je nedosažitelnou nadějí zbylých lesních lidí. Je to svět mytický, ale rozumný a přirozený: Leemet ví, že obětovat žábu pokaždé, když jde k prameni, jak radí žrec, je hloupost, a stejně tak vymlouvá vesničanům hloupé pověry, jako je třeba víra ve vlkodlaky: vlk je vlk a člověk je člověk, nemůžou se přece jen tak zaměnit.

Co však ze starého světa nakonec zůstává, jsou právě ty hlouposti a pověry, zatímco opravdové, užitečné znalosti se vytrácejí. Proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě, nabízí se jako reakce na zatvrzelost vesničanů, opovrhujících pravdou, kterou jim Leemet chce vyjevit.

Kniha je vysoce čitelná, příběh plný zvratů, které přicházejí nečekaně a přitom zcela přirozeně, nenásilně. Leemetovo vyprávění je často bohaté na obrazy, mnohdy zahořklé a jindy plné krutých výjevů, přináší však i vtipné momenty. Příběh přesahuje pouhé vybájené vyprávění o době dávno minulé a ztracené, je zároveň varováním pro dobu tuto a ty příští, protože svět se mění, něco upadne v zapomnění, něco vypluje na povrch. Věk hadí řeči už je za námi, jednou bude zapomenut i tenhle nový svět se svými bohy a železnými muži a vymyslí se něco jiného.[2]

A člověk by si měl dávat pozor na to, co zapomíná a čemu se učí.

[1] KIVIRÄHK, Andrus. Muž, který rozuměl hadí řeči. Vyd. 1. Zlín: Kniha Zlín, 2011, 382 s. ISBN: 978-80-87162-78-1. Str. 125.

[2] Tamtéž, str. 380.

NENÍ MALÝCH LITERATUR

Aktuálně.cz, 30. prosince 2013, autor: Boris Hokr

Zcela upřímně, k této knize jsem se dostal šílenou shodou náhod. Kamarád letěl pracovně do Pobaltí, z nudy otveřel noviny, kde se zrovna psalo o estonské literatuře a po návratu do prahy náhodou narazil právě na Kivirahka a po snad pěti letech si koupil beletrii. A slovy střední školy: román ho rozsekal. V papírové podobě vyšla kniha už v roce 2011, ale letos se nám odstalo její elektronické podoby...

Kivirahk vypráví o dobách šíření křesťanství Estonska, kterému čelí i podivuhodné společenství lesních lidí, rozumějících řeči zvířat. Jejich způsob života i schopnost však nedokážé čelit nástupu nové civilizace. Jedinou nadějí se probuzení draka, ovšem šance je čím dál menší... Estonská mytologie je fascinující a osudy postav plné tragédií i drsné poetiky. A asmozřejmě podobenství o hrozícím zániku malého národa a jeho jazyka obecně. Ve výsledku je Muž, který rozuměl hadí řeči synonymem pro překvapení roku.

Posledný lesný muž

ina[k], 11. března 2012, autor: Tomáš Mrva

Kniha o pohanoch, ktorí sa rozprávajú s hadmi, ich ženy sa vydávajú za medvede a bojovú výpravu vedie lietajúci beznohý starec, môže na prvý pohľad vyzerať ako rozprávka. Román Muž, který rozuměl hadí řeči je však alegóriou stretu starého a nového.

Jeho autorom je Andrus Kivirähk, považovaný za popredného predstaviteľa súčasnej estónskej literatúry. Tá je v našom kultúrnom priestore takmer úplne neznáma. Bibliografia prekladov do slovenčiny obsahuje len osemnásť prozaických diel (aj to niektorých preložených z ruštiny) pre dospelých a jednu antológiu. V češtine vyšlo kníh o niečo viac, ale napriek tomu sú literárne kontakty s Estónskom takmer nulové.

Kivirähkov román je teda nielen spestrením česko-slovenského knižného trhu, ale sprostredkovane aj exkurziou do estónskych dejín. Síce sa v ňom neobjavujú žiadne konkrétne udalosti, ale príbeh lesného chlapca Leemeta nás prenáša do obdobia pokresťančovania Estónska začiatkom 13. storočia.

Pobaltie bolo poslednou baštou pohanstva v Európe, kam sa vybrali bojovné mníšske rády, predovšetkým teutónski rytieri, šíriť kresťanstvo ohňom a mečom. Kivirähk nám však neponúka historický román, ale mytologickú verziu s veľkou dávkou nadprirodzena, občas možno až pritiahnutého za vlasy. V knihe by sme našli množstvo prvkov, ktoré by sa dobre hodili aj do antických eposov alebo tragédií.

Existenciálny zápas fanatikov

Hlavnou témou je však už spomenutý stret starého a nového, tradičného a moderného. Príznačný pre obidve strany, tak pohanov žijúcich v lese v súlade s prírodou (odtiaľ tá rozprávková schopnosť komunikácie s hadmi alebo intimita s medveďmi) ako aj nových kresťanov, ktorí sa presťahovali do dedín, je fanatizmus, ktorý tento proces sprevádza. Neprejavuje sa u všetkých, napríklad Leemet sa dokáže kriticky pozrieť aj na nedostatky života v lese, ale ako to už býva, hlasní extrémisti si v konečnom dôsledku vydobyjú hlavné slovo.

Ono je to svojím spôsobom pochopiteľné v takomto existenciálnom zápase. Pohanský žrec Ülgas podvedome cíti, že čas jeho sveta sa končí. Bráni sa teda zubami nechtami. Jeho nepriateľmi nie sú ani tak kresťania v dedinách, lebo tí sú už stratení, ale práve tí, ktorí zostali v lese, ale podľa neho neprechovávajú dostatočnú úctu k posvätným hájom a lesným duchom.

Táto ich slabosť je byť podľa neho predzvesťou záhuby. Nemožno sa teda čudovať, že táto paranoja ho privedie k šialenstvu a následne k brutálnemu vražednému besneniu voči dedinčanom aj lesným mužov. Jeho „mučenícka“ smrť rukou Leemeta je rovnako ironická ako vnútorne tragická.

U čerstvých kresťanov sa zase prejavujú fanatizmus, horlivosť a nekritické prijímanie dogiem novej viery, ktoré je také príznačné pre konvertitov. Leemet, ktorý nedokáže pochopiť, prečo dedinčania v pote tváre pestujú obilie na chlieb, keď by si mohli uloviť nejaké zviera a bez väčšej námahy sa najesť dosýta, ale zároveň obdivuje ich šaty, ktoré sú oveľa pôsobivejšie ako kože, ktoré nosia lesní pohania, pôsobí rozvratne voči obom skupinám.

Posledný zápas pohanov

Zdrojom jeho múdrosti sú zmije, s ktorými sa kamaráti a ktoré v pomyselnom rebríčku tvorov stoja nad ľuďmi. A tak považuje za nezmysel lesných duchov, ako aj kresťanské dogmy. Keď mu kresťanský mladík rozpráva o stvorení sveta za šesť dní a jeho nemennosti, Leemet pohŕdavo kontruje: „ To je přece žvást. Viděl jsem historii lidoopů, kterou oni v průbehu tisíců a tisíců let vyobrazovali na stěnách své jeskyně. Nebyl tam žádný bůh, ani žádný Adam.“

Podobných sporov a rozporov je v románe viacero. Pre Leemeta je tragické, že ich postupné stupňovanie vedie k smrti jeho matky, pohanskej manželky aj kresťanskej dievčiny Magdaleny, do ktorej sa zamiloval a za ktorou odišiel do dediny. Tam sa viac-menej prispôsobil „novému svetu“ okrem jednej veci – zostal totiž pohanom.

Keď šialený Ülgas zabije Magdalenu a jej syna Tomáša, počatého s jedným z teutónskych rytierov, a teda považovaného za posvätné dieťa, tak dedinčania obvinia zo zločinu Leemeta, ktorý je podľa nich vlkolakom. Keď sa ho pokúsia upáliť, tak ako deus ex machina priletí jeho starý otec, posledný pohan so zmijími zubami, ktorý rozpúta pravé inferno, ktorého obeťou sa stane nielen miestny biskup, ale aj niekoľko kláštorov.

V podstate išlo o akúsi obrátenú krížovú výpravu. Vedeli, že z dlhodobého hľadiska je ich boj stratený, ale pustili sa posledného boja. Ak majú padnúť, tak nepriateľov padne ešte viac. Leemet krásne opísal tento nihilistický fanatizmus: „Bylo to zvláštní vojenské tažení, protože jsme neměli nejmenší naději zvíťezit... bojovali jsme jenom pro vlastní potěšeni a proto, že nic jiného jsme v novém světě dělat neuměli... už jsme ani nebyli lidé, ale živé mrtvoly, které vstaly z mrtvých, aby škodili novému světu, a ten nový svět se nás nemohl nijak zbavit.“

Leemetov dedko nakoniec hrdinsky padne, ale on prežije vďaka zásahu ľudoopov, ktorí boli predstaviteľmi ešte staršieho sveta a dokonca sa v túžbe po pôvodnosti rozhodli pre návrat z jaskyne na stromy. S trochou nadsázky by sme v tom mohli vidieť zárodky konzervativizmu...

Pre Leemeta, posledného muža, ktorý rozumel hadej reči a posledného lesného pohana, sa nakoniec všetko dobre skončilo, pretože našiel „svätý grál“, ktorý od detstva hľadal. Čo ním bolo, to prezradiť nemôžem. Ale tento pobaltský pohan pri stretnutí so starostom dediny, Magdaleniným otcom Janom, zanechal aj odkaz novému svetu, do ktorého on nepatril: „Slibuju ti, že se tam v tom temném lese nebudu klanět žádným duchům, ani je o nic prosit. Ta móda už skončila, tak jako jednou vyjdou z módy i tvoji bohové a Ježíšové. Vynalezne se zas něco nového, ale naše oči to už naštěstí neuvidí.“

Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, preklad Naděžda Slabihoudová, Kniha Zlín: 2011, 382 strán

Dotaz k produktu Muž, který rozuměl hadí řeči

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Hodina mezi psem a vlkem

Hodina mezi psem a vlkem

Netrpělivě očekávaný první román Silke Scheuermannové Hodina mezi psem a vlkem (2006) podává působivý portrét dezorientace mladé generace, která hodně žádá, ale ve všednodenním…

Někdo jiný. Kronika proměny

Někdo jiný. Kronika proměny

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův…

Archandělé neumírají

Archandělé neumírají

Krátký román nebo spíše novela Archandělé neumírají je zpovědí mladé ženy, žijící vzpomínkami na svůj ztroskotavší milostný vztah. Kniha zároveň lyrická i rozumová vyniká…

Hannah

Hannah

Ve své knize navazuje Armin-Müller Stahl na to nejlepší a nejkultivovanější z tradice evropského románu. Hannah je knihou, která se čte jedním dechem. Je o hledání…