Chladnější vrstvy vzduchu | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Soutěž audioknihy
  • La Loba
  • Sleva knihy

Chladnější vrstvy vzduchu

Chladnější vrstvy vzduchu
Cena:
199 Kč  169 Kč
Autor:
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-03-3
Překlad:
Lenka Housková
Datum vydání:
08. 04. 2008
Počet stran / vazba:
164/brožovaná
3.26 / 38
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Chladnější vrstvy vzduchu

Vodácký tábor ve Švédsku. Všechny, kteří zde pracují, nějak poznamenala změna režimu – hledají práci, dobrodružství, neláká je život v konzumní společnosti. Jsou drsní stejně jako okolní příroda, jež zněžní jen v určitých odstínech vzduchu. Hledají únik v cizí zemi a neznámé krajině. Také Anja sem utekla před každodenním stereotypem německého maloměsta a možná i sama před sebou. Jenže jednoho dne se na břehu jezera objeví neznámá žena, působící jako elf ze severských bájí. Siri začne Anju zaplétat do podivné hry. Svede ji, oslovuje ji jako svou ztracenou lásku, dospívajícího Šmola, a snaží se podmanit si ji. Kouzlo nevinnosti tohoto zvláštního vztahu se však snaží překazit ostatní táborníci. Vzrůstající napětí a agresivita v táboře nakonec vyústí v tragickou událost. Román, který se pouští na tenký led erotické utopie a lesbického příběhu, vzbudil v Německu velký zájem a byl nominován na cenu lipského knižního veletrhu.

Recenze: Chladnější vrstvy vzduchu

Chladnější vrstvy vzduchu

Opicirevue.cz, 23. března 2015, autor: Roman Kultán

Sociálně-kritická novela Antje Rávic Strubel vyšla v Knize Zlín před několika lety, a to v překladu Lenky Houskové. Autorka za toto dílo získala mj. cenu Hermanna Hesseho. Zmíněný sociálně-kritický aspekt je právě to, co německá kritika v tomto případě vyzdvihla, stejně jako hladkost jazyka. U nás se tuzemský recenzent zabýval reartikulací příběhu a komparací s Hesseho Stepním vlkem (Lucie Česálková, 19. června 2008, Literarky.cz), kritikou námětu, řazením do škatulky lesbický román (Lenka Jungmannová, A2 24/2008) a nakonec ostrým zápasem v jazykové rovině (M. Platzová, Hospodářské noviny, 17. května 2008).

Švédský dětský tábor je místem, kam se ukrýt se svými splasklými životy. Vyfouklými právě jako plovací vesty, o něž postavy příběhu urputně pečují. Touha zakrýt svůj život, nebo alespoň zamlžit, se tu stává exhibicí. Právě hrstka postav, obraznost a hladký jazyk jsou to, na čem tato novela stojí.
Zmíněný tábor pořádá jistá agentura pro děti z bývalé NDR. Vedoucí tábora i hlavní hrdinka jsou z východoněmeckého Halberstadtu. Hlavní hrdinka a vypravěčka této novely je androgynní lesba Anja. Anja dosud nenašla vztah podle svých představ. Její lesbická identita budí ve svém okolí zvrhlé touhy, vír fantazií číhá na samém kroku. Anja započne křehký vztah s přitažlivou Siri – jakousi temnou vílou s pavučinou šatů, které každou chvílí hrozí spadnutím. Anja se s éterickou Siri sblíží duševně i eroticky. Toto sblížení vede k rostoucímu násilí ze strany okolí. Hlavní postava je rozervána ve dví. Svenja se ji snaží svést coby ženu, Ralf v ní vidí mladičkého chlapce. Příběh končí tragickou událostí – smrtí opilého Ralfa po roztržce s hlavní hrdinkou. Vliv této události je fatální.
Anja se v rámci příběhu nutí do ztráty paměti. Je rozháraná a nalomená. Dokonce přijme i jiné jméno, svoji druhou identitu, jíž ji Siri podsouvá. Vypravěčka osciluje mezi mužstvím a ženstvím. Dávná traumata, veteš problémů a vetché životy je dovedou do společného objetí. Vede se tu zápas o druhé já, třicetiletý život se tu dává všanc, nahrazený zánovní identitou mladičkého Šmola. Nucená ztráta paměti umožňuje čím dál více srůstat se ztracenou lásku Siri, zmíněným Šmolem, a to až bytostně. Dění komplikuje přespřílišná pozornost okolí. Kolik pozornosti postavy věnují svému okolí. Věnují se více okolí, než-li sobě. Na svém okolí jim záleží více než-li na sobě. Sami by radši byli okolím, aby jim na sobě nemuselo záležet.

Důležitou roli v novele hraje již samotná vizualita postav (éterický zjev Siri, vyčpělá Svenja a její strhané rysy). Ženské postavy při líčení dějů pózují a nechávají se zobrazovat jako modelky, používají gesta z reklam. Hovoří spíše dramatickými dialogy, než běžnými prozaickými. Vedou se tu divadelní dialogy, jevištěm je švédský tábor a postavy jsou herci, ovšem s tvářemi přelepenými sevlátým igelitem; své divadlo hrají tam – před jezerem. Atraktivnosti námětu si konec konců všimli i divadelníci; kniha byla v minulosti zdramatizována (MeetFactory, rež. Viktorie Čermáková).
Exteriéry jsou barvité, mnohdy přesvícené; jsou postaveny do kontrastu s erotickým příběhem, jež je popsán velmi živě, mnohdy fantaskně, zato citlivě. V kombinaci s poetickým přesahem k magické rovině vzniká unikátní útvar.

Výraznou kvalitou knihy je dosud neviděná obraznost. Obrazy jsou vždy přímé, nepřesvícené; jsou nasvícené dostatečně. Obecně světlo je to, co se nese knihou. Toto světlo osvěcuje i všechny zpackané životy. Chladnějšími vrstvami vzduchu se nese i cosi negativního, je to zvuk řezání měkkého kovu (134), tento zvuk zakládá obrazy, retrospektivně zakládá celý narativ. Je to zvuk dokreslující obrazy posledních událostí novely.

V Česku vyšlo na knihu několik recenzí. Jednu z výraznějších sepsala Lenka Jungmannová (A2 24/2008). Nesouhlasil bych s částí její recenze, a to v tom, že erotické fantazie rozmělňují novelu a naopak přírodní scenérie ji povyšuje. Poeticko-fantaskní líčení erotických scén posiluje homogenitu, není to jen planá lesbická cool love story na pozadí pikniku vedeného proti západní civilizaci – žádný hipsterský brunch. Je to komplexní celek, zarámovaný obrazností, která je stejně žitá – a živá – jak pro erotické scény, tak pro přírodní scenérie, a v rámci obojího má své důležité místo. Akcent jednoho či druhého homogenitu rozrušuje. Jako problematický bych viděl závěr knihy. Závěr je velmi setřený, zamlžený a nadmíru nedovysvětlený. Neodvratnost posledních událostí má své opodstatnění, zato mnohem více nasnadě je ji trochu rozmlžit.

Pokud se vrátím k recenzi L. Jungmannové, potřebu recenzentky zaobírat se tím, zda jsou Chladnější vrstvy vzduchu lesbický román či nikoliv (a jak moc), hodnotím jako v tomto případě kontraproduktivní. Lesbický námět budí zbytečnou snahu recenzentky řadit, srovnávat a banálně hodnotit sexuální orientaci postavy co do to kvality – a snad i kvantity – tím jádro pochopitelně uniká. Větší problém bych měl spíše s druhou částí tohoto sousloví – román. Kniha je oficiálně deklarována jako román, nasnadě je označení novela, a to jak rozsahem, kompozicí, tak narací.
Novela mladé německé spisovatelky Antje Rávic Strubel vyšla před několika. Kniha Zlín se dlouhodobě řadí mezi důmyslné importéry” hodnotné a oceňované literatury. Antje Strubel se může přímit po boku jiných výrazných německy píšících autorek (Herta Müllerová, Elfriede Jelineková). Každá z nich je zcela jiná, přesto mají několik společných rysů – jsou čímsi nosným a živým, ustanovují nový pohled na prózu v současném světě, mistrně užívají precizní obraznost a styl; je jim vlastní kritika klišé na různých úrovních – jazykové, společensko-mravní atp. Ač samy zmíněné autorky ostře kritizují klišé, právě klišé je to, co se v recenzích na jejich knihy často objevuje.

Za kouzlem skotačivých dívek ze srubu

Literarky.cz, 19. června 2008, autorka: Lucie Česálková

S románem Antje Rávic Strubelové Chladnější vrstvy vzduchu se do literatury a do diskuse nad literaturou vrací téma problematických já, jejichž existenci si dominantní osobnost odmítá připustit. Navíc v takřka kongeniální jazykové stylizaci.

Že za svůj doposud poslední román Chladnější vrstvy vzduchu, v Německu vydaný v loňském roce, světoběžnice Antje Rávic Strubelová získala právě cenu Hermanna Hesseho, je více než příznačné. Přestože dílo letos čtyřiatřicetileté Strubelové dělí od mistrovského kousku jejího národního literárního souputníka více než tři čtvrtiny století, mají Chladnější vrstvy vzduchu mnoho společného s Hesseho nejznámějším literárním počinem, se Stepním vlkem. Alespoň co do těch nejprincipiálnějších rysů. Tak jako se ve Stepním vlkovi důmyslně mísí autobiografické prvky s fantastickými, maje dle Hesseho životopisců odrážet krizi autorova duševního rozpoložení během dvacátých let, vychází i Strubelová ve své novele z vlastních zkušeností. Její hlavní hrdinka Anja (jméno nikoli nepodobné autorčinu) se mimo jiné opakovaně zmiňuje o své praxi osvětlovačky a divadle, již si také sama Strubelová vyzkoušela během svého působení v New Yorku.

Snaží-li se Hesse ve Stepním vlkovi literárně ztvárnit lidskou přirozenost jako bytostně dvoudomou – duchovní a tělesnou – a vyslovuje-li se především k nepřekonatelně dráždivé konfliktnosti obou těchto podstat, jde Strubelové v Chladnějších vrstvách vzduchu také o souboj nesourodých elementů. Jejím (Anjiným) vlkem je smyslová i tělesná touha po ženské tělesnosti. Anja své potlačované lesbické já ani tak nepřemáhá, jako se jej snaží definitivně vstřebat. Již nebojuje mezi A a B, její volba je jasná a nebrání se jí, stále však čelí tlaku okolí, které ji nutí se ve svém vlčím já ukrývat, a nikoli se s ním beze studu objevit i v kolektivu. Vlčí já jako izolující element má u ní být teprve postupně překonáváno, neboť i ona musí, tak jako Hesseho hlavní hrdina, nejprve z odstupu nahlédnout sebe samu jako dvojí.

Hesseho Harry dostává v úvodu příběhu od muže, lákajícího na čarovné divadelní představení, knihu – pamflet, který jej oslovuje jménem, a který se jej zdá dokonale popisovat jako rozpolcenou osobnost lidské (vnějškové, společenské, veřejné) a vlčí (vnitřní, soukromé, individuální a vlastnímu já nezcizitelné) podstaty, přičemž je zřejmé, že vlčí kůže Harrymu padne mnohem přesněji. Také Anja v novele prochází fází upřímného přiznání si opravdového, nepředstíraného založení vlastní identity. Své lesbické já Anja zná a žije s ním už dávno. Teprve na letním táboře ve Švédsku však prochází klíčovou, nadsmyslově reálnou epizodou přisvojení, v němž se z druhého já má stát já první a jediné. Strubelová se přitom s populárním a množstvím bulvárních zpracování obklopeným lesbickým tématem vypořádává v decentním duchu meditativní prózy. Tato poloha jí umožňuje příběh o člověku přešlapujícím mezi dvěma výklady své vlastní identity předávat v intenzitě subjektivního prožitku, který se ovšem nepropadá do hlubinně psychologizujícího nimrání, ale je naopak vyvažován zpochybňující, chvilkový trans zlehčující distancí.

Milujte mne, Šmole

Anja se ve švédské přírodě, v lesích u jezera, setkává s dívkou (ženou), kterou bychom v městském prostředí označili jako femme fatale, ale venkov pro ni jméno nemá. Snad Viktorka? Snad Tonka z Romance pro křídlovku? Tak trochu obě, tak trochu ani jedna. Přízrak pobíhající mezi stromy, ráchající si nožky na mělčině, koupající se v jezeře. Šaty mívá volné, padají jim ramínka. Ve vlasech stužku. V Chladnějších vrstvách vzduchu si ovšem jejích drobounkých chloupků na zátylku, které se napřimují právě s těmi závany větru, jež u vody bývají, nevšímá oko mladíka vonícího puškvorcem a mátou, ale oko dívky, co ráda nosí košile. A tahle femme fatale z lesního srubu je navíc přitažlivá ne svou němou tajemností, ale skotačivou vyzývavostí. Bezelstnou proradností, s níž Anju nazývá „svým Šmolem“. Sveřepá záliba v neustálém nastavování hry „na Šmola“, zprvu vypadající jako nevinné laškování, ale postupně víc a víc zvyšující napětí vztahu mezi oběma ženami, činí z dívky bláznivku i psychopatickou bytost zároveň. Přestože Strubelová ani v nejmenším nepodléhá nutkání konstruovat celou zápletku pouze v této imaginativní rovině, jsou okamžiky setkání Anji s tajemnou ženou veskrze nejzajímavějšími momenty novely, jsa na první pohled pouze lyrickými vstupy, mihotavými úniky od neméně naléhavých dramat, která se odehrávají v kulisách táborové kuchyně, stanů, pádel a plovacích vest pro dětské táborníky.

Časoprostor letního tábora má český čtenář jistě spojen především s foglarovskými hochy a i díky nim jej může intuitivně vnímat jako prostředí homoerotické. Nicméně dlužno podotknout, že hošenčím dobrodružstvím mezi stanovými kolíky jsou Chladnější vrstvy vzduchu notně vzdáleny. Nikoli tím, že předkládají závažné téma hledání vlastní identity skrze sexuální orientaci v poněkud nemládežnickém podání, ale především velmi propracovanou kompozicí vypravěčského pásma, o které by se pod celtami u Bobří řeky nikomu rozhodně ani nesnilo. Strubelová dosahuje magicky lyrického vyznění své novely především tím, jak důsledně odděluje prostor tábora od prostoru „s ní“. Tábor obývají konkrétní lidé s konkrétními jmény. Ti lidé po ránu cvičí, kouří cigarety, během dne se starají o děti-klienty, případně kradou peníze z táborové pokladny. V líčení tohoto světa Strubelová nikterak neexperimentuje, drží se věcné logiky vyprávění, a přestože veškeré dění zprostředkovává stále z perspektivy Anji, přece jen vychází o poznání více z hmatatelných skutečností než z personálně odžité zkušenosti. Polem jejího spisovatelského vyžití se naopak stávají pasáže Anjiných úniků za dívkou/ženou/Šmolem… Právě jejich nedourčenost, bezejmennost, ale také to, že žena vůči Anje dodržuje vykání, zatímco Anja jí (snad v bláhové snaze udržet si rozumově obhajitelný odstup) „neomaleně“ tyká, to vše čtenáři značně znesnadňuje jednoznačné vnímání a přijetí příběhu, významu, ba dokonce reálnosti či smyšlenosti, jeho jednotlivých protagonistů, i celkové pochopení knihy. „Postrčila mě k okraji matrace. Zůstal sedět s rukama v klíně jako vzorný žáček, dokud nepohladila jeho spánky, nepolíbila je a neuchopila jej za ruce. Položila si je na prsa. Ucukl, ale neuhnul. ,Šmole. Milujte mě.‘ Nechala mě, abych si rozepnula a sundala kalhoty, ponožky, košili, sledovala mě. Pak mě položila na matraci. Světlo kolem nás zšedlo. Zatáhlo se jako v hlavě opilce, kterému zůstaly už jen zbytky vědomí.“

Vzhledem k tomu, že je čtenář od prvních vět novely navyklý vnímat dění skrze dívčí perspektivu Anji, náhlé vychýlení do mužské polohy zřetelně avizuje Anjino ztotožnění s imaginární postavou Šmola, jehož jménem ji dívka neustále oslovuje a v rámci hry se k ní také chová jako k muži. Linii Anjina sebepoznávání pak Strubelová vyhrocuje prostřednictvím paralelního příběhu, zdánlivě vyprávěného dívkou, nicméně ve skutečnosti spíše hypoteticky smýšleného Anjou, který má na první pohled osvětlit dívčin původ a její pohnutky, ovšem mnohem naléhavěji promlouvá o Anje samotné, ale také o tom, jak mohou lidé lépe pochopit jevy, které jim logika každodennosti neumožňuje vysvětlit. Anjina setkání s dívkou jsou co do vnějších kontur neméně reálná než dění v táboře, jazykové podání je však obdařuje znepokojivými záchvěvy rozumem nestravitelného magična. Právě díky nim se scenérie, jež v převyprávění mohou připomínat plakátové pozadí s jódlujícími germánskými hopsandami, u kterých to, že si dají pusu, tolik nevzruší, proměňují v prostor takřka hororových rozměrů.

Jakkoli se paralela s Hesseho Stepním vlkem nabízí pouze nepřímo, neboť přece víme, že dnes se ceny zdaleka neudílejí podle ideové spřízněnosti autorů, metafora nespoutaného vlčího já v nás je pro Strubelové novelu tou nejvýznamnější. Její dílko, na českých knihkupeckých pultech svou delikátní grafickou jednoduchostí snadno přehlédnutelné, nám však kromě potěšení z vypravěčské vynalézavosti a důvtipnosti umožňuje vnímat také to, kterak se posouvá a mění to, čemu říkáme společenské konvence. A to právě na základě srovnání s Hessem. Ačkoli dnes s takovou oblibou říkáme, že vše je možné, a chlubíme se bohorovně tolerantními postoji ke všemu byť jen trochu odlišnému, jsou tabu, která nám zůstávají. Rozhodně jsme se zbavili mnohých tak zvaných společenských konvencí, mnohé běžné činnosti, oblékáním počínaje a vyjadřováním konče, jsme i v jejich společenské, veřejné dimenzi velmi zcivilnili a k ústupkům, ne-li dokonce atakům kultivovanosti jsme si zvykli přistupovat jako k sympatickým rošťárnám a možná až nadmíru jsme zcivilnili a smazali hranice mezi všedním a svátečním. Patrně proto, že se mnohé rebelie vůči zavedeným normám ukázaly být příkladnou metodou ozdravění společnosti, začala se ovšem drobet vytrácet i soudnost. Respektive schopnost posoudit a odsoudit, které z těchto alternativ jsou skutečně těmi osvobozujícími. Ve sklonu blahořečit vzdoru odzbrojili jsme se ovšem současně od schopnosti uvážlivě rozlišovat mezi protestem, který je pouhým rozmáchlým, efektivně vystavěným gestem, a tím, který je možné vnímat spíše jako stav mysli. A je to spíše druhá z uvedených forem protestu, kterou v její upřímnosti s netypickou citlivostí k jazykové stránce prózy Strubelová vepsala do Chladnějších vrstev vzduchu.

Německé literatuře se nemusíme vyhýbat

Lidové noviny, 22. května 2008, rozhovoror s překladatelkou, autor: Ondřej Horák

Germanistka Lenka Housková přeložila román Chladnější vrstvy vzduchu, jehož autorkou je německá prozaička Antje Rávic Strubel.

* LN Proč jste si vybrala z díla Antje Rávic Strubel zrovna tuto knihu?

Román Chladnější vrstvy vzduchu byl v loňském roce nominován na prestižní Cenu Lipského knižního veletrhu, a ač nevyhrál, vzbudil velký ohlas médií i veřejnosti. Autorka již předtím zaujala čtenáře románem Tupolev 134, v němž vylíčila skutečný příběh polského únosce letadla, s nímž přistál v západním Berlíně. Autorku jsme však chtěli spolu s nakladatelstvím Kniha Zlín představit aktuálním dílem. To je zajímavé nadčasovým příběhem, v němž autorka líčí téměř mystický vztah dvou žen.

* LN Myslíte, že českému čtenáři jsou příběhy autorů z východní části Německa bližší?

Myslím, že český čtenář si svou cestu k německy psané literatuře hledá a je dobře, že u nás vychází řada aktuálních překladů německých knih. Určitě mohou autoři a jejich příběhy spojené s východem Německa české publikum snáze oslovit díky společné historii. Německy psaná literatura však nabízí pestrou řadu žánrů od společenských románů přes knihy navazující na úspěch Dana Browna, romány pro ženy až po zdařilé thrillery. Není třeba se literatuře našich sousedů vyhýbat.

* LN Chladnější vrstvy vzduchu se odehrávají ve Švédsku. Do jaké míry autorka při psaní románu čerpala ze severských bájí?

Siri, žena, která v románu vystupuje a svádí hlavní hrdinku Anju, má v sobě cosi z víly, cosi nadpozemského. Jinak však důležitou úlohu hraje divoká švédská krajina, v níž se román odehrává a jež spíše odráží nitro hrdinů, kteří jsou také vyděděnci společnosti, ať už dobrovolně, či nevyhnutelně.

Z rodiska do cudziny a späť

O kultúre, 21. května 2008, autorka: Svetlana Žuchová

Príbeh sa odohráva vo Švédsku, v divej severskej prírode. Pri výbere jeho kulís má autor/ka k dispozícii na prvý pohľad nespočetne veľa možností. Príbeh sa môže odohrávať tu alebo o kúsok ďalej. Môže sa odohrávať aj o kúsok bližšie. Môže sa odohrávať aj v strede čiary spájajúcej "o kúsok ďalej" a "o kúsok bližšie". Môže sa odohrávať aj o desať centimetrov napravo od tohto stredu. Aj o desať centimetrov naľavo. Tak ako Achilles zdanlivo nikdy nedohoní korytnačku, má aj autor/ka k dispozícii nekonečné množstvo miest, na ktorých sa môže odohrávať jeho/jej príbeh.
Predsa len sa miesta, ktoré si autori/ky pre svoje príbehy vyberajú, dajú istým spôsobom kategorizovať. Obľúbeným miestom je napríklad rodisko (napríklad hlavného hrdinu). Rodisko zvlášť, ak sa doň hlavný hrdina po dlhšom čase vracia, ponúka možnosť vyrozprávať dávne príbehy. Minulosť nielen rozprávať rovnako ako súčasné príbehy, ale hodnotiť ju na pozadí všetkého, čo sa stalo potom.

Bilancovať, využívať nostalgiu spojenú so spomínaním.

Spomeňme si napríklad na Ludvíka z Kunderovho Žertu.

Rovnako obľúbené dejiská príbehov sú opaky rodísk, vzdialené a často exotické miesta. Kým rodiská sú dôverne známe, kým v rodiskách sa kondenzuje pocit domova a bezpečia, sú vzdialené miesta ohniská cudzieho, neznámeho. Na jednej strane potenciálne nebezpečného, na druhej strane otvárajúceho možnosť zmeny. Kým v rodiskách má (hlavný hrdina) tendenciu vracať sa do starých koľají, opakovať zabehané a známe vzorce myslenia a správania, ponúkajú vzdialené miesta príležitosť zmeniť sa, nájsť nový životný štýl v najširšom zmysle, nové hodnoty, nový život. Najrukolapnejším príkladom sú dobrodružné príbehy stroskotancov odkázaných na život na opustenom ostrove.

Takáto kategorizácia potenciálnych dejísk príbehov určite nie je vyčerpávajúca, ale v premýšľaní o knihe nemeckej prozaičky Antje Rávic Strubel Chladnější vrstvy vzduchu sa od nej odrazíme.
Autorka využíva jednak potenciál "exotického" dejiska, divej severskej prírody, jednak napätie, ktoré vzniká medzi "rodiskom" a "exotickým miestom", na ktoré sa hlavná hrdinka Anja dostala. Anja je tridsaťročná žena, ktorá odchádza z nemeckého malomesta Halberstadtu (hádam nie je náhoda, že si autorka volí názov mesta, ktorý v preklade znamená "Polo-mesto"), a pracuje v detskom tábore. Švédsko láka k sugestívnym opisom drsnej, divej prírody, studenej vody v jazerách, ale aj k opisom opustených domov, poloprázdnych miest s jedinou kaviarňou široko-ďaleko, i k opisom ticha a svetla. Všetci zamestnanci tábora navyše žijú v stanoch, spia vo svetroch, väčšinu dňa trávia triedením vesiel, impregnáciou stanových plachiet, pálením kartónov, rajbaním počmáraných lôpt pieskom na umývanie riadu, opravovaním kanoe. Opismi prostredia rovnako ako opismi činností protagonistov vytvára autorka sugestívnu atmosféru opustenosti a chladu, ale zároveň niečoho zemitého, pravého, "skutočného". Na rozdiel od Anjinho "rodiska", nemeckého Polo-mesta, kde je kaviareň Vienna, "probdělé noci ve studené kuchyni (...), prázdné lahve od piva před dveřmi bytu (...), bezdomovci před supermarketem, jimž ze soucitu postavíte vedle čepice lahev ruské vodky (...), rozlehlé kanceláře a pracovní agentury" a hlavne ľudia, pred ktorými by Anja musela "obhajovat, kdo je" (str. 31), musí si vo Švédsku vlastnými rukami zabezpečiť prežitie, inými slovami vlastnoručne zarobiť peniaze.

Hnacou silou príbehu je tento kontrast medzi "rodiskom" a "cudzím miestom", lepšie povedané novým miestom, ktoré môže byť nové, len ak je cudzie. Prchavý, povrchný, ale "známy" život "doma" verzus pravý, naozajstný, a "nový" život v neznámom divom prostredí.

Tak ako sú doma známe ulice, domy a kaviarne, sú známi aj ľudia, ktorých na nich, v nich hrdinovia stretávajú. A tak ako sa musia na nových exotických miestach mať na pozore pred nebezpečenstvami prírody, chrániť sa pred dažďom impregnovanými pršiplášťami a v noci si obliekať svetre, musia sa mať na pozore aj pred neznámymi ľuďmi. Zamestnanci tábora sú rovnako diví a neúprosní ako švédska príroda. Zároveň však Anja stretáva ženu, ktorá je na rozdiel od povrchnosti Polo-metských poloznámostí zemitá a pravá ako švédska príroda. Kým v Halberstadte "vyhledávala vztahy na jednu noc", "jezdila za nimi do Berlína", ale "pokaždé se jí ty ženy, které jí při tanci připadaly tak vzrušující, už na cestě domů jevily schematické jako komparz v programu, který ji již nezajímal" (str. 23), má záhadná žena, ktorá sa k nej pridá v tábore, "útlé lopatky, štíhlé klouby, jakoby opožděné pohyby, jen naznačené", "všechno na ní se zdá být ohebné, zranitelné" (str.45). Medzi Anjou unavenou polo-mestským nočným životom, jednorazovými ľúbostnými avantúrami a prázdnymi fľašami od piva a touto naivnou detinskou vílou, ktorá aj v blate a močarine nosí šaty a sandále či topánky na opätkoch, vzniká lesbický vzťah, ktorý Anja bráni pred drsnými, dravými kolegami.

Autorka robí, čo môže. Volí si atraktívne prostredie, ozvláštňuje ľúbostný príbeh "ne-klasickým" vzťahom dvoch žien, vkladá do deja "existenciálne" zápletky (tajný príbeh Ralfa a jeho dcéry) aj tragické prvky. Keď však odhliadneme od týchto kulís, vynára sa ďalší z nespočetného množstva súčasných príbehov. Príbehov tridsaťročných ľudí.

Tak ako má autork/ka pri výbere miesta k dispozícii (aspoň zdanlivo) nekonečne veľa možností, môže si voliť aj hrdinov najrôznejšieho veku. V súčasných príbehoch sa to však hemží tridsiatnikmi a šíri sa viera, že "ve třiceti už jsou výhybky jednoznačně nastaveny" a ostáva len "úžící se okruh přátel, křivící se páteře, pravidelné návaly strachu, které přicházely z neurčitých důvodů" (str. 36). Súčasní tridsaťroční hrdinovia zo všetkých možných západných miest a polo-miest si balia kufre a ruksaky a utekajú zo svojich rodísk na farebné exotické a neznáme miesta, aby našli niečo nové, hoci nie je jasné, čo.

Nechcem tvrdiť, že všetky úteky sú zbytočné.

Niekedy drastická destabilizácia systému prinesie naozaj preskupenie jeho súčastí a ich usporiadanie do novej, pre život výhodnejšej podoby. Nie je však žiadnym tajomstvom, že človek si sám seba nosí so sebou a pri každom úteku existuje riziko, že sa skôr či neskôr vráti do svojich útulných vychodených koľají, v rodisku rovnako ako v cudzine. Nakoniec, vie to aj autorka: "Z toho neutečeš, maximálně to bude melodrama. Znám to, dva, kteří se dají dohromady, chtějí vždycky všechno dělat nově, ale časem zase jenom opakují to starý a z jejich velkýho plánu zůstanou akorát oranžový zdi v dvoupokojovým bytě" (str. 39) alebo "obsahy se stejně opakují" (str.55). Dá sa premýšľať, či má zmysel utekať, či je lepšie hľadať nové formy dobrodružstva v rodisku, alebo si vychutnať dobrodružstvo v cudzine aspoň do chvíle, keď sa aj v dobrodružnej cudzine vrátime k osvedčenej každodennosti. Rovnako sa však dá premýšľať aj nad tým, či tento sugestívny, trochu neprirodzený príbeh prináša niečo nové, alebo je len ďalšou z nerozlíšiteľných "generačných výpovedí".

Poetický útok na klišé Strubel uniká ze zatuchlých vrstev každodenní skutečnosti

Hospodářské noviny, 17. května 2008

„Když najednou zmizí společenský systém, ve kterém jste vyrostli, můžete sami sebe znovu vytvořit,“ prohlásila spisovatelka Antje Rávic Strubel (1974). Se stvořením sebe sama souvisí slovansky znějící slovo, které si autorka vsunula mezi své jméno a příjmení. C na konci se čte jako k a oním Rávikem se prý Antje stává, když píše.

Hra s identitou nabývá zásadní roli i v knize Chladnější vrstvy vzduchu, předposledním z šesti románů (první přeložený do češtiny), jež rodačka z Postupimi, která vyrůstala ve východoněmeckém industriálním městě Ludwigsfelde, napsala. Stylisticky vyzrálý a myšlenkově velice čerstvý román je především výzvou k pokusu o vymanění se ze zatuhlých a nepříjemně lepkavých vrstev každodenní skutečnosti. Je snahou po úniku do úrovní, kde vane svěží vzduch, kde věci a lidé získávají nová neopotřebovaná jména a s nimi i nevinnost.

Popis zápasu

Autorka útočí na klišé (ve vztazích, ve vnímání, v myšlení) za pomoci poezie. Cesta k novému prožitku světa je vydlážděna slovy, ale nejvyšší stupeň iniciace představuje tělo. „Své tělo jste zabalila do slov a já ho teď nosím s sebou,“ říká hlavní hrdinka knihy, třicetiletá Anja. Pracuje jako členka týmu, který zajišťuje provoz letního vodáckého tábora ve Švédsku, v magické přímořské krajině s jezery. Majitel projektu rekrutuje své zaměstnance z bývalé NDR. Stejně jako Anja jsou to lidé, pro které je půlroční práce v přírodě řešením jinak bezvýchodné existence na troskách jednoho systému.

Vylidněná chátrající města, nezaměstnanost, rozpadající se rodiny, strach ze selhání, to jsou kulisy jejich světa. V Anjině případě navíc neustálá konfrontace s heterosexuálními páry, „pod jejichž pevnými kroky slyšíte lámat svůj vlastní život a není nikdo, kdo by vás uklidnil, že i ten váš je normální, že není třeba dělat si starosti“.

Jednoho dne se v táboře objeví podivná mladá žena. Jinak vypadá, mluví, jinak se obléká. Působí bezelstně. Začne Anju svádět, ale ne jako ženu, jako chlapce, kterého si vymyslela a dala mu jméno Šmol. Od této chvíle se realita rozdvojuje, jsme svědky zápasu. Na jedné straně jsou Anjini kolegové, které záhadná žena irituje a probouzí v nich agresivitu. Na druhé straně pokus, aby život vypadal jinak: „Co chci, je dokonalost. Neodvratnost. Intenzita,“ říká ona bezejmenná, kterou si Anja pokřtí na Siri (S jako surprise, slunečnice, sálání, slast).

Zápas však probíhá i v rovině jazyka. Německá kritika ocenila u knihy hlavně styl, nazvala ji „až klasicky krásnou“, vyzdvihla „plynulost, temnou třpytivost“ jazyka. Strubel jde směrem, kterým ukazují dva její velké spisovatelské vzory: Joan Didionová a Vladimir Nabokov. Přesto tuší, že krásný styl se může stát pastí, a proto své křehké kouzlení s obrazy – ať vědomě či nevědomě – rozbíjí místy až brutálně plochou přímou řečí.

Próza zápasí s poezií, realita se snem, ostražitá třicetiletá žena s nevinným chlapcem, kterého v sobě objevila. Chvíli to vypadá, že chlapec zvítězí. Ale je třeba podat „poslední důkaz“. A ten, stejně jako v mýtech a pohádkách, i tady souvisí se smrtí.

Vlažnější vrstvy vzduchu

A2 24/2008, autorka: Lenka Jungmannová

Novela mladé německé spisovatelky Antje Rávic Strubelové (1974) s názvem Chladnější vrstvy vzduchu, kterou v překladu Lenky Houskové nedávno vydalo nakladatelství Kniha Zlín, získala v Německu několik ocenění, včetně významné ceny Hermanna Hesseho. Pozornost, již si kniha na literárním trhu vydobyla, můžeme – nakolik nám to dovolí český překlad – vysvětlit tím, že se jedná o velmi nekonvenční příběh, napsaný se značnou citlivostí k jazyku, založenému na kontrastu snivé básnické obrazotvornosti a neustále rozrušovaného a znejišťovaného toku vyprávění.

Lesbická love story

Děj prózy je zasazen do prostředí vodáckého tábora, který na opuštěném ostrově ve Švédsku pořádá jistá agentura pro děti z bývalé NDR. Podobně jako ostatní vedoucí, i hrdinka knihy, třicetiletá lesba Anja z dříve východoněmeckého Halberstadtu, sem odjela, aby se vymanila z dosavadního maloměstského života. Na začátku knihy zde potkává tajemnou „rusalku“, která je také Němka, ale k táborníkům nepatří. Svým křehkým zjevem a lyrickými promluvami, tolik odlišnými od primitivistického uvažování vodáckých skautů, v ní žena, již později sama pojmenuje Siri, vzbuzuje nebývalou přitažlivost. Pod jejím vlivem pak Anja opakovaně utíká z osady a proměňuje se v dospívajícího chlapce Šmola, jehož v ní Siri vidí. Společně navštěvují nedaleký opuštěný dům, o němž si Siri vybájila, že jí ho prodal realitní makléř po smrti své matky. Anja a Siri se scházejí v domě, duševně i eroticky se sbližují, a současně své osobní historie proplétají se smyšleným příběhem makléřovy matky, která syna údajně počala s nacistou a od jeho čtyř let ho neviděla, protože byl dán na takzvanou árijskou převýchovu.

Na Anjinu jinakost, částečně i sexuální, avšak především mentální, negativně reagují kolegové z tábora, u nichž to povzbuzuje heterosexistické chování a atakuje skryté sklony k násilí. Omezený fanatik života „před pádem zdi“ Ralf, kterého přitahují Anjiny mužské rysy, se ji pokusí znásilnit, snaživá, ale nezajímavá Svenja se ji zase pokouší svést jako ženu. Ostatní svou kolegyni ostražitě sledují a popichují a nakonec na ni chtějí svalit i krádež několika tisíc eur. Napětí mezi táborníky a Anjou vyvrcholí jednoho rána, kdy se společně se Siri vrací do osady pro své věci. Ralf ji vyprovokuje ke rvačce a ona jej v návalu „chlapeckého“ vzteku zabije. Krátce po incidentu však nenávratně mizí její femme fatale a naopak se urovnávají Anjiny nevraživé vztahy s vedoucími. Pod vlivem této události však hrdinka zešílí a nezbude jí než se chystat na zpáteční cestu do rodného města, aniž bychom se dozvěděli, jestli Siri skutečně existovala nebo jestli si celou kauzu vyfantazírovala.

Slabá erotika, fatální příroda

Zatímco však erotické fantazie jsou novele spíše na škodu – nikoli z morálních důvodů, ale proto, že příliš rozmělňují či zastírají výpověď díla –, popis přírodní scenerie prózu doslova povyšuje. Vysledované zemité zákonitosti v návaznosti na „řeči“ vodního, větrného i ohnivého živlu, které vyprávění protkávají, dokáže Strubelová líčit s neobvykle silným citem pro detail i pro takříkajíc fatální dění přírody, která jako by zrcadlila malost a zabedněnost postav. Oproti zdůrazňované drsnosti táborníků však Anja a Siri – jak už napovídá její jméno, odvozenina od Sirény – s životem přírody skutečně splývají, což je v próze vyjádřeno mimo jiné sympatií k místnímu chladnějšímu vzduchu.

Jak bylo naznačeno na začátku, jsou kompoziční techniky textu tvořeny protiklady. S lyrickým milostným příběhem kontrastuje drsné a odcizené prostředí tábora, kde ani smrt není ničím překvapivým. Tábor ve Värmlandu můžeme dokonce vidět jako děsivé utopické místo obydlené odpadlíky západní civilizace a odpůrci globalizace, a implicitně tedy dosadit výchovnou funkci novely, která pak ovšem trochu zastiňuje love story.

Podobně sporné se ukazuje být čtení knihy jako svého druhu lesbického románu. Hrdinka sice nepotřebuje přímo hledat svou pohlavní identitu, jak tomu v lesbické literatuře obvykle bývá, přesto je překvapena zjištěním, že se nejlépe cítí jako dospívající mladík. Za nejproblematičtější ovšem považuji námět, který je poměrně málo nosný, takže by se určitě zaskvěl v povídce, ale na román nevystačí. Ty švédské vrstvy vzduchu tak nejsou sympaticky chladnější, nýbrž spíše vlažné.

Dotaz k produktu Chladnější vrstvy vzduchu

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Proč se dítě vaří v kaši

Proč se dítě vaří v kaši

Kniha o rodině, která za svobodou utekla z diktátorského Rumunska na Západ. Z pohledu dítěte popisuje život v cirkusové manéži, maringotkách, hotelích a levných varieté. Nemožnost…

Muž, který rozuměl hadí řeči

Muž, který rozuměl hadí řeči

V románě Muž, který rozuměl hadí řeči (2007) uvádí Kivirähk čtenáře do 13. století, do doby christianizace Estonska. Líčí tu komunitu lesních lidí, která se postupně rozpadá…

Dny opuštění

Dny opuštění

Román Dny opuštění, jehož hlavní hrdinkou je překladatelka Olga, se odehrává v Turíně, kde Olga žije v malém bytě s manželem Mariem, dvěma dětmi a psem. Děj začíná v okamžiku…

Továrna na děti

Továrna na děti

„Už jí tikají biologické hodiny“ – říkává se o ženě, která netrpělivě vyhlíží potencionálního manžela, a nebo s nervozitou ještě o trochu větší se snaží přivést na…