Klid | Kniha Zlín

Maďarský spisovatel ve svém románu ukazuje, že omezením jsme pro sebe v první řadě my sami.

I když román Klid (A nyugalom) vyšel už v roce 2001, jeho český překlad nabízí Kniha Zlín až nyní. Je součásti zajímavé edice Neewit, která si dává za cíl zmapovat mladou východoevropskou literární scénu. Už tento geografický údaj sám o sobě napovídá, že se zde představují kousky, které se jinak netěší příliš velké publicitě. A to je někdy velká škoda.

Právě Klid, skvěle přeložený Kateřinou Horváthovou, dává nahlédnout na pole současné maďarské literatury. Krizí identity procházející spisovatel Andor právě pohřbívá svou matku. Tu, o kterou se předtím patnáct let každý den staral. „Dramatická umělkyně Wéerová“ se totiž rozhodla naprosto izolovat od okolního světa ve svém bytě. Poté, co její dcera Judita emigruje, je komunistickým režimem donucena se rozhodnout: buď se vzdá zářné kariéry, nebo musí potlačit svoje mateřské já. Fakt, že se bez větších potíží rozhodne pro to druhé, jen podtrhuje smutný a sžíravě ironický tón, kterým je vylíčen Juditin fingovaný pohřeb.

Jediným vysvobozením z matčina vězení je pro Andora náruč jeho milenky Ester. Právě ta je další osudovou ženou jeho života. Její postava symbolizuje nejen únik od všedního dusna matčina bytu, ale také v Andorovi probouzí jeho pravé já. Jinak je totiž ukázkou obyčejného konformisty, který žije svůj vlastně zbytečný život tak, aby se moc neunavoval.

Příběh je poskládán pomocí výseků z různých časových období, které do sebe zapadnou až v samotném závěru. Tato komplikovaná kompozice jen dokresluje pochmurnou, melancholickou atmosféru celého textu. To Bartisovi nebrání zprostředkovávat i ty nejvážnější situace s ironickým nadhledem, místy velice výrazně překračujícím hranice měšťáckého vkusu. Na slovní spojení kdesbylsynku nebudete po přečtení Klidu už nikdy nahlížet neutrálně. Bude pro vás představovat neodbytnou povinnost, dohánějící vás k šílenství či naprosté rezignovanosti – tedy to samé, čím je tato matčina všetečná a věčně opakovaná otázka pro Andora.

Klid Attily Bartise aspiruje na dílo, které jednou bude reprezentovat střední Evropu v učebnicích literatury 21. století. Umí šokovat, poukazuje na ty nejnižší lidské pudy, s neuvěřitelnou surovostí nastavuje zrcadlo našim nešvarům. Děsivě věrně ukazuje, jak se společnost vypořádala s komunismem. Přesto si udržuje odstup, rozesměje v tu nejméně vhodnou chvíli a velice sugestivně líčí Maďarsko předtím a dnes.

„Jistěže, mám strach. Ale dokud se kachlová kamna pořádně nerozehřejí, do té doby si zachovám lidské rysy. Ani kdybych seděl venku, řekněme na dvorku domu na břehu jezera kdesi ve Zlámané Lhotě uprostřed Karpat, nemohl bych napsat nic jiného než to, že jediné, co ve mně vyvolává bezmezný obdiv je hvězdné nebe nade mnou. A to je pořád ještě žalostně málo.“

95%

Psychologický román maďarského spisovatele Attily Bartise Klid patří k těm, které matou svým názvem. Poklidné čtení od něho rozhodně nečekejte. Kniha, která je kritiky označována za jedno z nejlepších děl soudobé středoevropské literatury a často je přirovnávána k Pianistce Elfriede Jelinekové, znepokojuje a šokuje od začátku až do konce. A velmi těžko se odkládá nedočtená.

Vše se točí kolem spisovatele Andora Weéra a jeho vztahu ke třem výrazným ženám – matce Rebece, sestře (dvojčeti) Judit a milence Ester. Etymologie jmen vypovídá i o postavení žen v Andorově životě.

Rebeka (souvisí s hebrejským “svazovat, poutat”) byla milovanou a obdivovanou divadelní herečkou. Na své kariéře si velmi zakládala a děti jí v ní vždy tak trochu překážely. Okamžik, kdy Judita emigrovala, se stal pro tehdejší režim důvodem Rebeku z divadelních prken odstranit. Divu to zlomilo natolik, že se naprosto uzavřela před světem, přestala vycházet z bytu a celých patnáct let zůstala odkázána jen na pomoc svého syna. Vztah Andora a Rebeky se v románu odehrává jen v kulisách jejich temného bytu (vybaveného starými divadelními rekvizitami...), je vystaven na oidipovském základu a je velice sžíravý a “nezdravý”. Bartis v něm poodhaluje hlubinné mechanismy moci, manipulace, závislosti a ponižování. Jediným Andorovým únikem z tohoto světa je psaní.

Judita (hebrejsky “chvalořečená”) je vynikající houslistka a podaří se jí to, oč Andor marně usiluje (a zároveň z toho má panický strach) – osvobodit se od matky, hodit všechno za hlavu, opustit zem a žít si po svém. Ona je z obou sourozenců ta silnější a úspěšnější. Přestože ani k ní Rebeka žádné vřelé city nikdy nechovala (dokonce jí s naprostým klidem vystrojí pohřeb zaživa a do rakve nacpe místo těla vše, co po dceři doma zbylo), Andor neustále jako by stál v jejím stínu.

Ester (hebrejsky „hvězda“) má Andorovi pomoci se z patologického vztahu s matkou vymanit. Ester o spisovatele pečuje, je starostlivá, pomáhá mu napsat a vydat jeho první román. Ani jí se však nepodaří přetnout Andorovo destruktivní pouto s rodinou Weérů (příznačně má v erbu hnízdícího pelikána krmícího svá mláďata vlastní krví). Naopak - Andor ji s sebou strhává víc a víc do bahna. Jejich vztah, ač zprvu vypadal celkem slibně, se poměrně záhy začíná naplňovat bolestí. Andor potkává Evu – ženu, s níž jeho otec kdysi podváděl Rebeku. A přestože je Eva o hodně starší a mohla by být jeho matkou (nebo snad právě proto), příkladu svého otce následuje. Jejich vztah má ale k tomu mateřskému na hony daleko a společná setkání jsou velmi drsná a agresivní...

Attila Bartis (1968) se narodil v Sedmihradsku, je fotograf a autor několika románů, novel i divadelní hry Moje matka Kleopatra. Jeho otec Bartis Ferenc byl básník. V roce 1997 získal literární cenu Tibora Déryho a v roce 2002 cenu maďarského spisovatele Sándora Máraie. V roce 2008 se román Klid dočkal i filmové podoby.

Pelikán se sekerou?
Attila Bartis: Klid, přel. Kateřina Horváthová, Kniha Zlín 2010, 312 stran

„...začal jsem to její chimérické území, obludné jako sekvoj s těžkou rakovinou, vlastními silami tříštit. Nejprve opatrně, vždyť právě tomuhle se říká, že si člověk pod sebou podřezává větev, ale potom jsem se do toho pustil sekerou a řadu let jsem postupně osekával větve trčící do prázdna a kořeny usilovně se chytající toužebných představ, dokud jsem se nedopracoval k jediné hmatatelné skutečnosti, k sestřiným mistrovským houslím.“(str. 33)

Osekávání větví trčících do prázdna, to není jen příprava vánočního stromku před nasazením do stojanu nebo detektivní pátrání po genealogické minulosti rodiny Weérů, byť s obojím se v Bartisověrománu Klid setkáme. Ono podřezávání větve, na které hnízdí pelikán z rodinného znaku krmící svá mláďata vlastní krví, se jako nenápadná linka vine celým dějem a symbolizuje tak hrdinovo hledání vlastního já a jeho vztahu ke světu, utvářeném ze všeho nejvíce skrze vztahy s několika výraznými, osudovými ženami.

Dalo by se říci, že právě tyto vztahy, soustředící se kolem osoby spisovatele Andora Weéra, vystupují v knize v hlavních rolích. Jeden ze základních tvoří propojení Andora-bratra a jeho ženského protějšku, dvojčete Judit. Tato dvojjediná postava, provázaná pevným poutem, jako tomu u dvojčat bývá, jako by znázorňovala dvě podoby téže tváře: té před zrcadlem a té v odraze. Silnější a odhodlanější Judit v sobě skrývá Andorovy nenaplněné touhy, zejména touhu po svobodě, kterou oba hledají skrze umění: Judit jako bravurní houslistka, kterou láska k hudbě dovede až k emigraci, Andor pak jako labilní a uzavřený spisovatel. Nedílnou součástí této touhy je i přání nezávislosti na matce, které však v Andorově případě zůstává až do matčiny smrti pouhým snem.

Patologický vztah Andora-syna s matkou Rebekou je velmi úzce vymezen stěnami jejich bytu. Úspěšná herečka zprvu soustředí svůj život jen na kariéru a děti jsou jí v její cestě – později se ukáže, že zcela nepřekonatelnou – překážkou. Zájem o ně projevuje jen ve chvílích, kdy může využít svého postavení a dokázat všem, že má dostatečné konexe na to, aby svým potomkům zajistila špičkové vzdělání – nebo vystrojila pohřeb zaživa. V případě její dcery to platí doslova: po Juditině emigraci má režim dobrou záminku, proč ambiciózní herečku setřást ze sedla, ta se však snaží zuby nehty udržet a s přesvědčením „nemáš ani představu, co všech-no si člověk dokáže odpustit, když je třeba“ dojde tak daleko, že vše, co po Judit v Budapešti zbylo, nechá pohřbít na kerepešském hřbitově. Nicméně marně, rozhodnutí režimu nezvrátí a následně ani neunese: po pochopení nezvratnosti celé situace tentokrát přistoupí k pohřbu pomyslnému, když se pod ochranou bezpečnostních zámků a zatemnělých oken uzavře v bytě, který následujících 15 let neopustí. Jak již bylo zmíněno, Andor se z jejich těsného psychického a částečně i fyzického pouta za hranicí duševního zdraví nedokáže vymanit, ač se o to, prostřednictvím dalších dvou žen, více či méně intenzivně pokouší.

Andor-partner si do svého vztahu s tajemnou Ester Bílou přináší jak všechny deprivace z dosavadního života, tak i touhu po naplnění svých životních potřeb. V Ester jako by znovu nalezl ztracenou sestru, jediného člověka, se kterým kdy dokázal otevřeně hovořit. Ester mu poskytuje lásku takřka mateřskou, když pomáhá budovat jeho spisovatelskou kariéru, je pro něj ale i nadějnou, nicméně krkolomnou cestou k lásce partnerské, častěji však bolestně vášnivé než něžně objímající. Jak se po nadějném začátku ukáže, ani Ester se přes všechnu snahu nepodaří prolomit Andorovo sociálně determinované prokletí a jejich bouřlivý vztah není o nic zdravější než hrdinův vztah s matkou.

Poslední, nicméně taktéž zásadní ženou v Andorově životě je redaktorka Eva Jordánová. Jestliže v Ester bychom mohli najít alter ego Judit, Eva Jordánová je obrazem Rebeky. V knize funguje jako hlavní katalyzátor děje, tedy postava vesměs pasivní, která však pomáhá odkrývat zatuchlé nánosy bahna v Andorově duši. V konfrontaci s Evou Jordánovou se tak Andor-milenec dozvídá podrobnosti o svém otci, o životě své rodiny za minulého režimu a skrze obojí i sám o sobě. Prozření mu však nepřináší kýžené vykoupení, nebo rozhodně ne natolik mocné, aby se jeho prostřednictvím dokázal vymanit ze zaběhaných kolejí a odklonit osud, který si v sobě nese.

Děj románu běží jako vodoměrka po vodní hladině poté, co do ní hodíte kamínek: přemisťuje se mezi soustřednými kruhy hrdinova raného dětství, života 80. let a jeho spisovatelské současnosti a dává tak vzniknout dílu mnoha stylů i rovin, které čtenář českého překladu odkládá z ruky stejně nerad jako jeho kolega držící v rukou maďarský originál. Možná i proto, že nahlížením do tajných šuplíků autora a jeho hrdinů nahlížíme tak trochu i do zamčených šuplíků nás samotných. A od obsahu, který v nich nalezneme, není snadné odtrhnout zrak.