Ani ve snu | Kniha Zlín

Slušívá se začít obdivnými slovy a pro začátek tudíž přislíbená slůvka obdivu věnujme nakladatelství Kniha Zlín, které si pomalu získává nemalé renomé, až v abe­cedním pořadí i Druhé město a Host v něm musí spatřovat nadmíru nebezpečnou, ale naštěstí tvůrčí konkurenci. V nakladatel­ství si vytvořili systém několika edic s ryze nečeskými názvy: Fleet, Track, Walt a Neewit ­ a právě v edici Neewit vyšly ­ kromě slušné řádky zajímavých překladových prací ­ dozajista pozoruhodné tituly jako kupří­kladu Netopýři Ondřeje Macury, povídková sbírka Adam a Ema z pera či počítače Hany Pachtové nebo knížka Hany Lundiakové Vrh­nout ­ a nyní také povídková prvotina Vesny Tvrtković, tj. autorky, která se narodila v roce 1982 v Sarajevu, už osmnáct let však žije v Praze, kde vystudovala Literární aka­demii ­ Soukromou vysokou školu Josefa Škvoreckého ­ a kde po vysokoškolském absolutoriu píše články do novin anebo třeba i krátké divadelní hry. A samozřejmě rovněž povídky, z nichž Tvrtković sestavila svou první knížku s názvem Ani ve snu.

Jde o autorský název, žádná z vybraných dvaceti povídek se tak nejmenuje, mohl by to proto být s nemalou pravděpodob­ností i jakýsi klíč k interpretaci jednotli­vých povídkových vyprávění, nemůžeme si však tím být tak úplně jisti. Přispívají k tomu ovšem i konstatování ze záložky, podle nichž se tu potkáváme s celou škálou zdánlivých podivínů, kteří pouze „hledají balanc mezi danými pravidly reality a neome­zující studnou snů, přání a fantazií, mezi tím, co se smí a nesmí, a tím, co se chce a nechce. A neexistuje nic, co by se Ani ve snu nemohlo odehrát." Tak praví záložka. Jistě, mluvit o daných pravidlech reality je trochu drhnoucí upřesnění ­ a „neomezující studna snů"? Ouvej, kdyby aspoň studnice, když už naštěstí nikoli „omezující studna"! Nicméně na tomto tvrzení je mnoho pravdy, alespoň trsovité a kusovité pravdy, a to dokonce do té míry, že bychom mohli knížku Ani ve snu charakterizovat jako svého druhu novodobé dvacatero příběhů obyčejného šílenství, jis­těže se uskutečňujícího ve světě českém, nikoli ve vypravěčských kontextech Char­lese Bukowského ­ neboli takových příběhů, které by se ve snu mohly odehrát stejně dobře jako v ne­snu.

Ale ještě: přestože vydání povídkové sbírky nemůžeme posuzovat podobnými měřítky jako nějakou odbornou publikaci, nicméně se neubráníme určitému tápání, protože k nějakým vnějškovým záchytným bodům máme v tomto případě nesmírně daleko. Nevíme, kdo jednotlivé povídky do sbírky shromáždil (autorka?), kdo posléze sestavil jejich pořadí (opět autorka?), zda tyto texty jsou seřazeny v chronologic­kém pořadí, anebo podle nějakého jiného, namátkou motivického klíče: vždyť některé povídky mohly být napsány už v roce 2000 stejně jako až v roce 2010, jakékoli indicie tohoto typu však v knize postrádáme. Jen stěží potom můžeme mít za to, že se autor­čina poetika nějak zjevněji proměňuje, ba vůbec se neodvážíme vyslovit hypotézu, že se proměňuje velice výrazné anebo zhola vůbec: to vše můžeme pouze kriticky odha­dovat nebo nekriticky uhadovat. A nepři­jdeme na to „ani ve snu"! Z tohoto důvodu nezbývá než charakterizovat svébytný svět povídek Vesny Tvrtković jakoby z čiré kritické perspektivy, jakoby z globálního nadhledu. A také prostřednictvím žánrových a tema­tických měřítek.

Z tohoto pohledu bychom asi přinejmen­ším zkusmo mohli rozčlenit povídkovou tvorbu mladé autorky ­ jistěže se všemi riziky, která takovéto rozčleňování od počátku přímo nevyhnutelně přináší ­ nejprve na typ vyprávění, jež by se přece jenom „jako by" mohl opírat o sféru skuteč­nosti, čili o líčení, jež je v těchto vykladačských souvislostech více či méně zakotveno v určitém empirickém dění. I když pokaždé ve vybraných povídkách zřejmě jde víc o psychokresbu zúčastněných postav než o dějovou tkáň textu přičemž základní dějový půdorys prozaiččin nikterak a nikde nepokulhává a epické zarámování jejích historií taktéž odpovídá „daným pravidlům reality". A ten druhý typ? To jsou případy či situace, jejichž nereálnost ­ byť je podobně jako u povídek prvního typu zasazena, resp. vklíněna do konkrétního a soudobého časo­prostoru ­ připomíná spíše mnohotvárné snové zážitky a spoluvytváří prostor lite­rární fikce, v němž snové může být reálné a reálné snovým, fikce, v níž se příběhy nemohou odvíjet dokonce ani ve snu; ovšem ani v reálu, ani v životě.

Zvláště v těchto „ireálných" či všednodenně fantaskních textech jsme přitom napořád konfrontováni s vědomím něko­lika prolínajících se a protínajících se časo­prostorů, zatímco v oněch „empirických" mají naopak porůznu obměňované a per­manentně se z rozumářského bytí vyčleňu­jící životní reálie mnohokráte charakter pře­svědčivého snu. Leč v případě povídek ­ ať již z čtenářského náhledu fantasknějších nebo méně fantaskních ­ v knížce Ani ve snu nemá mnoho smyslu takříkajíc či rádoby zasvěcenecky promlouvat o nějakém fikčním světě nebo fikčních světech: přijmeme-­li však na okamžik tento módní diskurz, potom u Vesny Tvrtković se tzv. fikčním světem čili prostorem umělecké projekce a reflexe stává či stávají od samého počátku i svět, světeček či světy naprosto nefikční, zejména jakési průměty autorské imagi­nace a invence do určitých rituálů spojených s rozmanitými, nejednou však dosti stereo­typnímu vzorci chování, ­ a to se vzorci cho­vání konvenčního stejně jako se vzorci cho­vání nekonvenčního.

Připomněli jsme problém výběru jed­notlivých povídek ­ a i ve vztahu k těmto dvěma rozrůzněným žánrovým či stylovým okruhům se do uvažování o jejich specifice vrací zmíněný problém jako příslovečný bumerang. Některé autorčiny texty, ruku na kritické srdce či kritickou ruku na srdce, tak trochu inklinují k podžánru „časopi­secké povídky", věru nikoli plytce magazí­nové, ale přece jenom k takovému druhu povídkového vyprávění, které si spojujeme spíše s přečtením v časopise nebo nějakém periodiku a které se v knižním výběru, ­ nezamhouříme-­li obě oči, ­ mohou zdát být poněkud nadbytečnými, nemodelují osu knihy, těžiště knižní publikace nespočívá na nich. A pak tady figurují i ty druhé, které ve srovnání s nimi jsou jakoby otevřenější, jako by se jednou provždy neuzavíraly do zvolené povídkové plochy. Také se mohou vykázat údernou pointou. ­ Vesna Tvrtković se vůbec může pochlubit uměním vypra­věčské pointy , po ní však jako by v textu zůstával ještě další, nevyřčený a nevyslo­vený akord; zdá se pak, že ten či onen pří­běh mladá literátka nesepsala toliko kvůli pointě, nýbrž si v něm ponechala taková autorská zadní vrátka: může ve vyprávění pokračovat, třeba i naznačit víc než zřetelně, co v těchto „otevřených" záměrně naznačuje pouze a spíše nezřetelně.

Do oněch „neuzavřených" povídek či pří­běhů prozaiččiných pak jako by nenápadně a nevtíravě, pokradmu až plaše, nicméně svým způsobem neústupně vstupoval ryzí románový prostor: stávají se pak někdy bezprostřední, jindy spíše dosti vzdále­nou předehrou k budoucímu románovému tvaru. Pokud totiž nyní se sympatiemi hodnotíme vypravěčské finesy a piruety autorky povídkářky, v čase budoucím bychom mohli být právem zvědavi, zda ­ a zdali úspěšně ­ Tvrtković přetaví své směřování k významově nemálo brilantním psychologickým mozaikám cestou k jiným metám, zda se pokusí (nebo také nepokusí) o složitě (navenek ovšem jakoby nesložitě) strukturované a kompaktní pro­zaické nebo románové vyprávění. Vždyť i tam může uplatnit v intencích své invence všechno to, co se může přihodit i ve snu ­ nebo nemůže ani ve snu, obdobně jako v reálných vnějškových psychodramatech. Neustále přece může těžit i z dalšího, asi klíčového motivického zdroje: ze snové i nesnové reality dvou jiných zemí, dvou souměřitelných i nesouměřitelných časoprostorů, které vůčihledě poznamenávají skrytou nebo naopak i neskrytou snovost jejího vypravěčství. Třeba zastřeně tempe­rovaný vypravěčský leitmotiv, že už „byl čas prosit o nový domov".