Umění jako terapie | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Vánoce
  • Zloděj luridia
  • KZNV
  • Důl

Umění jako terapie

Cena:
669 Kč  602 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-161-7
Překlad:
Lukáš Novák
Datum vydání:
03. 09. 2014
Žánr:
Počet stran / vazba:
240/brožovaná
3.97 / 745
ks
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Umění jako terapie

Často slýcháme, že umění je velmi důležité. Jen zřídka se ale dozvíme, proč vlastně. Alain de Botton a John Armstrong jsou přesvědčeni, že umění nám může pomoci řešit ta nejniternější a zároveň nejobyčejnější dilemata: Proč mě nebaví moje práce? Proč mi připadá, že všichni ostatní mají zajímavější život než já? Co mám dělat, aby můj vztah fungoval lépe? Proč musí být politika tak deprimující? Jejich kniha představuje nový způsob interpretace umění: vnímá ho jako terapii, která nám účinně pomáhá vypořádat se s každodenními problémy.

Úryvek: Umění jako terapie

Recenze: Umění jako terapie

Umění jako terapie, terapie jako umění

Neoluxor.cz, 27. listopadu 2014, autor: Lukáš Gregor

Alain de Botton díky Knize Zlín nejenže není tuzemskému prostředí jménem neznámým, ale – se špetičkou nadsázky - dokonce představuje superstar literatury faktu. Zlínské nakladatelství vydalo v pořadí už pátou knihu, tentokrát největší a nejkrásnější.

Tentokrát budu osobnější. Vzhledem ke své inklinaci (rozumějte lásce) k umění jsem novinku, pod kterou je kromě de Bottona podepsán i John Armstrong, očekával s netrpělivým poposedáváním a refreshem webu nakladatele (a to prosím je navíc má kancelář jen kilometr od té knihozlínské, abych si pak pro ni ihned po vytištění s udýchanou chůzi doběhl. Mé těšení mělo svůj původ ve dvou chromozemech.

Ten první se pojí se čtenářskou zkušeností se starší de Bottonovou prací. Architektura štěstí mě totiž naučila nejen si architektury všímat (a to prosím jsem osm let bydlel v historické části Olomouci a poslední roky ve funkcionalistickém Zlíně!), ale především ji mít rád. A tak nějak více rozumět. Ne odborně. De Botton mne naučil architekturu sledovat - vnímat - prožít.

Druhý chromozom se pojí s tématem arteterapie. A vůbec s tématem toho, jaký vliv umění na člověka má, jak moc člověk do umění vstupuje, co ze sebe dává, co to s ním dělá, jak výsledek pak ovlivňuje okolí.

Když bych chtěl své posuzování knižní novinky zkrátit, mohl bych si pomoci sdělením, že výše popsané důvody, proč jsem se na Umění jako terapii těšil, vlastně přesně knihu a můj názor charakterizují. Četl jsem ji pomaloučku, spíše vnímal, než četl. (A prohlížel, má totiž vpravdě bohatý obrazový doprovod.) Úvodní slovo stručně, ale jasně definuje zvolenou metodu, čemu se budou autoři věnovat, co úmyslně opomíjejí, čímž si nevytváří alibi, ale srozumitelně pojmenovávají vlastní úhel pohledu - a mě osobně navnadili.

První velká část se ale ukrývá pod metodologií, nemá své vlastní pojmenování, což může trošku mást. První šest desítek stran rozhodně nezavání - jak mnou nenáviděné slovo metodologie může působit - hloubkovým dolováním uvnitř teorií, ale věnuje se jednotlivým funkcím umění, přičemž každá z nich otevírá na konkrétních příkladech a za doprovodu velmi čtivého textu dvířka intenzivnějšímu pochopení umění. Určitě si totiž, stejně jako já, kladete otázky, proč se díváte na něco, co je smutné, dokonce může být něčím depresivní až nehezké, nebo naopak, proč přicházejí chvíle, kdy utíkáte k líbivým (pohyblivým) obrazům, sochám nebo hudbě. Kniha v každém daném případě přichází s lidským přístupem k umění: hledá vazbu mezi dílem a člověkem, nesehrává zde tedy takovou roli technologické zázemí, kontext se „omezuje“ na lidskou duši, potřeby, na nutkavost při tvorbě (její konzumaci i produkci). Ostatně, de Bottom upozorňuje i na nemoc výuky dějin umění, když se soustředí výhradně na dobový kontext a třeba ještě i život autora, ale opomíjí komunikaci díla se studenty.

Mimochodem, když už je o škole řeč. Nejenže mne osobně kniha při poklidném listování poposouvala blíže k tomu, abych umění měl ještě raději, ale současně mi nabídla výborný materiál pro diskuze se svými studenty (vedu ateliér animované tvorby). I když si teď mířím do vlastních řad, vzhledem k vystudované filmové a divadelní vědě, Umění jako terapie nádherně ukazuje, kdy se dokáže teorie zbavit handicapu světa sama pro sebe (tedy pro teoretiky) a spojuje se s praktickým působením a vznikáním uměleckého díla. A to i v druhé, hlavní části, která si tematicky vybírá několik oblastí - lásku, přírodu, peníze, politiku, aby povídala o reflexi umění, sebereflexi autorů i příjemců.

Co si z knihy odnesete, hodně záleží na vás. Může to být štos popsaných papírů s poznámkami, nebo notes zůstane schovaný, o to silnější však bude křehká radost, která při listování knihou tělem vibruje.

Hodnocení: 90 %

Za galerie lidštější a přítulnější

Ihned.cz, 23. ledna 2015, autor: Petr Matoušek

Zásluhou "Školy života", kterou Angličan rodem ze Ženevy Alain de Botton po platonském vzoru zřídil v Londýně, už počínaje esejem Lekce z lásky z roku 2008 sledujeme, jak může být odtažitý obor filozofie přítulný, zaměří-li se třeba na všednodenní praxi cestování. V nynějším výletu do psychologie výtvarného umění se de Botton zaměřil na vnímání krás obrazů a soch. Přibližuje je stejně poutavě jako kdysi jeptiška-kunsthistorička Wendy Beckettová, ale připomíná, že naše postoje tu zkresluje tajnosnubnost "zasvěcenců" a diktát peněz. V uživatelské nepřátelskosti tradičních galerií tak pod balastem akademismů a snobismu zaniká původní smysl děl, která měla vést k přemýšlení o hodnotách a limitách existence. A proto by bylo mimo jiné záhodno revidovat koncepci galerie Tate Modern, aby lépe zrcadlila funkci umění pro život.

Botton, Alain de; Armstrong, John: Umění jako terapie

Iliteratura.cz, 29. září 2014, autorka: Jan Lukavec

Proč mě nebaví moje práce? Proč mi připadá, že všichni ostatní mají zajímavější život než já? Co mám dělat, aby můj vztah fungoval lépe? Proč musí být politika tak deprimující? S těmito dilematy se snaží čtenářům poradit autoři knihy Umění jako terapie Alain de Botton a historik umění John Armstrong. Nenapsali ovšem žádnou svépomocnou příručku, jak se vypořádat s psychickými obtížemi (jednu z mnoha). Nikoli, podněcují čtenáře, aby se obrátili k výtvarnému umění, u kterého při správném přístupu můžou najít ony kýžené odpovědi, nebo alespoň jistá vodítka. Kniha přitom volně navazuje na publikaci Náboženství pro ateisty, kterou původem švýcarsko-britský novinář, televizní producent a spisovatel Alain de Botton (1969) napsal sám. Jestliže se v ní snažil psychoterapeuticky „vytěžit“ krásnou literaturu, případně v různé formy psychoterapie proměnit většinu stávajících institucí, v nejnověji přeložené knize činí totéž, jen se jeho zájem více specializuje na galerie a umění v nich vystavované; už vNáboženství pro ateisty ovšem najdeme zmínky o tom, že budoucí galerie by se měly skládat z oddělení lásky, strachu či utrpení. De Botton a John Armstrong přitom tvrdí, že nejen přináší nový způsob interpretace umění, ale zároveň jediný, který je životaschopný. Například k nástropním malbám v Sixtinské kapli by tedy podle obou autorů měli akademici a kurátoři přistupovat s prostou lidskou otázkou: „Co se nám snažíš sdělit – a jak nám to může pomoci, abychom žili lépe?“ Všechno ostatní, jakkoliv sofistikovaně to může znít a jakkoliv to může být nabité informacemi, je prý „zbytečné rozptylování“.

Smyslem našeho obcování s uměním je tedy podle autorů „jeho schopnost pomoci nám, abychom žili lépe – dobrali se svého lepšího já. Má-li umění takovou moc, je to proto, že dokáže korigovat nebo kompenzovat celou řadu našich psychických slabin.“ Může tedy sloužit jako Posilovač paměti, Zdroj naděje, Vzor důstojného utrpení, Kalibrátor citlivosti nebo nebo Rozšiřovač obzorů. Umění je totiž podle autorů „neuvěřitelně sofistikovanou sbírkou zkušeností jiných lidí, které nám prezentuje velmi atraktivní a přístupnou formou. Seznamuje nás s nejvýmluvnějšími ukázkami hlasů odlišných kultur, a tím rozšiřuje náš pohled na svět i na sebe samé.“ Zpočátku se nám umění jeví z velké části jako zkrátka „divné“, postupně ale zjišťujeme, že některé ideje a postoje, které ztvárňuje, jsme schopni si osvojit, a to způsobem, který nás obohacuje. Ne na vše, co potřebujeme k rozvinutí našeho lepšího já, narazíme ve svém nejbližším okolí.

Konečným cílem, ke kterému úvahy a návody obou autorů směřují, přitom není čistě individuální štěstí, ale v podstatě reforma celé společnosti. Jde jim totiž celkově o fungující vztahy, krásná města, dostupnost společensky respektované práce, což může zajistit jen „rozmanitější a vynalézavější podnikatelský ekosystém“, ve kterém jde podnikatelům trochu méně o maximální zisk a více o blaho všech a o to, „kolik dobra investice vygenerovala“.

Mnohé ze zmíněných úvah nejsou přirozeně zdaleka tak převratné a nové, jak nám autoři sugerují. To, že „nejvyšší ambicí milovníka umění by mělo být budovat takový svět, kde budou umělecká díla o něco méně nezbytná“, připomene vize českého meziválečného poetismu o umění jakožto „funkci života a zároveň naplnění jeho smyslu“. Tvrzení, že „Umění z nás umí sloupnout okoralou slupku zvyku a vysvobodit nás ze zajetí slepoty vůči věcem, jež nás obklopují“ je zase jen jinak formulovaný princip „ozvláštnění“, nad kterým se už před desítkami let zamýšleli ruští formalisté. A co se týká představ obou autorů o možné budoucí reformované společnosti, jen málokdo by se asi bránil životu v podobném světě, ale jde o pouhé nezávazné fantazírování bez jakýchkoli konkrétních návrhů toho, jak se k oné utopii dobrat.

Na druhou stranu je ale nutné na knize Umění jako terapie ocenit, že díky způsobu výkladu se v ní místy setkáme s neotřelými interpretacemi a najdeme v ní konfrontace děl, která se od sebe liší dobou vzniku o stovky let, ale spojuje je stejné či příbuzné téma. Nejenže tedy obecně uvažují o lidském utrpení, které má „v lidském životě své nezastupitelné místo; díky tomu se o něco méně děsíme osobních tragédií a vnímáme je jako nedílnou součást plnohodnotného života“. Přinášejí také konkrétní ukázky toho, jak si utrpení v pekelném ohni představoval středověký umělec a jak ho v dnešním „světě bez Boha“ znázorňuje fotografie rozvádějících se párů. Nebo meditují nad tím, že v křesťanském umění paprsek světla na Ježíšově těle vyjadřoval, že se Bůh stává člověkem, podobně jako „idea Británie“ může dnes podle nich „problesknout jako paprsek a zhmotnit se v dopravní značce, šatech, židli nebo automobilu“.

Jistě není nutné přebudovat všechny galerie podle tematického schématu, který Alain de Botton a John Armstrong načrtávají, a je možné se opět ptát, nakolik jsou takovéto návrhy myšleny vážně. Ale jako doplnění tradičních přístupů, které kladou důraz na historickou posloupnost jednotlivých uměleckých stylů, může jejich kniha představovat osvěžující a vyvažující doplněk.

Dotaz k produktu Umění jako terapie

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Umění cestovat

Umění cestovat

Kniha Umění cestovat je jednou z řady originálních esejistických knih, které svého autora proslavily ve třiceti zemích světa. Filozof Alain de Botton se v nich obrací k základním…

Náboženství pro ateisty

Náboženství pro ateisty

V roce 2006 se na anglosaském knižním trhu nečekaně rozhořela válka o náboženství: Známý evoluční biolog Richard Dawkins ve svém bestselleru Boží blud napadl jménem vědy a…

Útěcha z filozofie

Útěcha z filozofie

Ve starověkém Řecku a Římě byli filozofové přirozenou autoritou při hledání odpovědí na ty nejnaléhavější otázky. Od té doby se ale myšlenka hledání moudrosti ve filozofii…

Architektura štěstí

Architektura štěstí

Architektura štěstí je jednou z „knih života“, kterými chce autor obrátit zrak čtenářů na věci všední, věci kolem nás a otevŕít jim oči v jejich vnímámí. Jedním z…