Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Letní slevy
  • Pouze pro VIP soutěž
  • Faktor Churchill
  • Touhy Džendeho Džongy

Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

Cena:
499 Kč  449 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-305-5
Překlad:
Filip Hanzlík
Datum vydání:
16. 10. 2015
Žánr:
Počet stran / vazba:
294/vázaná
3.78 / 172
ks
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

SVĚT CHCE BÝT KLAMÁN

TEDY JEJ KLAMEJME

Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů představuje záhady, intriky a skandály obklopující padělatelství, považované nezřídka za vysoce atraktivní trestnou činnost. Dějiny umění a jeho falzifikace jsou doslova nabité skutečnými detektivními příběhy – proslulými i méně známými –, které jsou fascinující, překvapivé a často bizarní.

Kniha popisuje úspěchy i pády mistrů falzifikace od antiky až po dnešek, pátrá v hlubinách uvažování falzifikátorů vedeného výbušnou směsicí zločinu, geniality, pýchy, oportunismu, touhy po odplatě a slávě, ale také touhy po penězích a moci.

Noah Charney (1979), odborník na oblast trestných činů proti umění, se zabývá otázkami, jak a proč se nejrafinovanějším světovým podvodníkům – často šarmantním a ve svém oboru geniálním osobnostem – podařilo vodit za nos celý umělecký svět. Odhaluje triky a metody jejich práce a popisuje, jak byli nakonec dopadeni, ať to bylo díky precizní policejní práci či pomocí vědeckých metod nebo hrálo rozhodující roli obyčejné štěstí.

Úryvek: Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

Recenze: Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

Recenze: Noah Charney - Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

Kniznikavarna.blogspot.cz, 19. července 2016, autorka: Veronika Černucká

Věděli jste, že obaly od lízátek Chupa Chups vytvořil Salvator Dalí? Napadlo by vás někdy, že falzifikátory byli i nejvýznamnější umělci všech dob? Tušili jste, že falzifikátoři jsou i mezi archeology a přírodovědci? To a spoustu dalších historek se dozvíte v knize, která je zábavnou učebnicí z dějin umění.

Aby nedošlo k mýlce, na začátku je potřeba zdůraznit, že „Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů“ je odborná publikace napsaná vysokoškolským profesorem. Noah Charney se specializuje na historii umění a na kriminalitu v oblasti uměleckých děl. Protože píše nejen odborné práce, ale i literaturu faktu určenou nejširšímu publiku, jeho knihy jsou čtivé tak, až máte chvílemi pocit, že čtete beletrii.

„Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů“ má všechno, co má obsahovat vědecká práce včetně poznámkového aparátu, vysvětlivek odborných termínů a citace použité literatury. Kniha je strukturována jako odborná práce, ale to nic nemění na tom, že v ní převažují zábavné a leckdy až bizarní příhody. Všechny se týkají padělatelství a nelze si nevšimnout, že Charney ve skrytu duše fandí některým padělatelům. Zejména pak těm, kteří vzali padělatelství jako jistou formu pomsty, aby dokázali, že nabubřelí kurátoři a takzvaní experti na umění mají pouze pusu plnou řečí, ale ve skutečnosti nepoznají originál od padělku.

Autor se také nebojí rýpnout si do odborníků, kteří leckdy kryjí kriminalitu jen proto, aby se svět nedozvěděl, že se zmýlili v úsudku. Anebo lžou z mnohem prozaičtějšího důvodu – kvůli penězům. Mohlo by se zdát, že padělatelská živnost vznikla kvůli zbohatnutí, ale uvidíte, že tomu tak není. Některé padělatele jejich řemeslo baví, jiní si chtějí dokázat, že zvládnou to, co zvládla velká jména historie, a jiní se prostě jen vsadili a prohráli sázku. Laici mají pocit, že svět umělců a padělatelů je ostře ohraničený, ale opak je pravdou. Věděli jste například, že slavní renesanční umělci začínali jako falzifikátoři? Překvapilo by vás hodně, kdybyste se dozvěděli, že Salvator Dalí podepisoval práce svých žáků a vydával je za své?

Kniha začíná vymezením pojmů, kde se dozvíte, kdo je vlastně padělatel v řeči zákonů. Ačkoliv jde o trestnou činnost, autor vám vysvětlí, proč se padělatelství nebere zas až tak vážně, a dokonce vám dá návod i na to, jak se vysekat z vězení, pokud vaše Mona Lisa bude k nerozeznání od TÉ Mony Lisy. Charney nepoučuje, nemoralizuje, ale s nadsázkou a nebývalým pochopením píše o tom, jací jsou lidé, potažmo padělatelé. Můžeme s ním polemizovat, ale buď jak buď, soudní spor nebo pobyt ve vězení přinesl řadě padělatelů mezinárodní slávu.

Jistý falzifikátor (v knize je uvedené jeho jméno) namaloval přes dva tisíce renesančních obrazů, do kterých zakomponoval věci z 20. století, ale kdyby nedošlo k soudu, kde se tím pochlubil, svět by byl dál klamán. Proto většina falzifikátorů touží po tom, aby byl jejich zločin odhalen. V praxi to funguje tak, že o padělcích se policie dozví hlavně proto, že se k nim jejich autoři přiznají. Velkolepé odhalování slavných padělků se děje pouze ve filmu. Pokud je falzifikátor inteligentní a chce si především vydělat, nikdy se nepustí do slavných obrazů visících v galeriích, ale bude tvrdit, že našel nové dílko slovutného mistra.

Kromě padělků obrazů existují i falza v literatuře či vědě. Falšovat se dají kosti neexistujícího vývojového stupně člověka, stejně jako úlomky Svatého kříže, mapy Ameriky nebo Hitlerovy deníky. O tom, že jsou padělatelé někdy velmi úspěšní, svědčí spory o Shakespeara, které se dosud vedou. Na druhou stranu jsou některé padělky poměrně vtipné, například Ježíšových zaručeně pravých kostí se našlo už tolik, že by se z nich poskládala stovka lidí. „Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů“ je skvěle napsaná kniha, která vám dokáže, že i vážné věci je možné brát s humorem a nadhledem.

LESK A BÍDA PADĚLATELŮ V BLYŠTIVÉM SVĚTĚ UMĚNÍ A SBĚRATELSTVÍ

Tvar 10/2016, autorka: Marika Kimatraiová

Recenzi si můžete přečíst zde.

Čo je pravé a čo nie?

Kultura21.cz, 21. února 2016, autorka: Eva Smininová

História umenia úplne inak. Aj takýmto názvom by sa dala označiť kniha o falzifikátoch a falzifikátoroch, ktorí zmenili históriu umenia, alebo skôr sa o to pokúsili.

Noah Charney sa snaží novou a prístupnou formou priblížiť umelecký svet a jeho fungovanie čitateľovi, ktorý by mal mať základný prehľad o umení. Aj keď sa pri štúdiu umenia stretneme s falzifikátmi, asi len málokto z nás si položí otázku o ich umeleckej hodnote. Bežný laik ich ani nerozpozná od originálu. Problém nastáva, keď ani na slovo povolaní experti nedokážu originál s istotou označiť. Horším prípadom však je, keď ho odborník rozpozná a označí ako originál a falzifikátor sa o niekoľko mesiacov prizná k podvodu. Vtedy ide o typický príklad falzifikátora, ktorý je zaujatý voči svetu umenia, v ktorom nedokázal vyniknúť svojím vlastným umením.

V knihe Umění falzifikace sa stretávame s novým rozdelením pohnútok falzifikátorov, ktoré sa síce môžu navzájom zmiešavať, ale často existujú samostatne. Ide o pýchu, odplatu, slávu, zločin, peniaze, či moc. Kniha predstavuje komplexný pohľad na tematiku umeleckých zločinov a psychológiu zločincov. Podrobne predstavuje metódy, ktorými sa podarilo „preraziť“ najslávnejším falšovateľom a zároveň metódy forenzných vied. Na konkrétnych a veľmi častých omyloch vo svete umenia sa autor zamýšľa nad prepojením klamstva a slávy, ktoré mnohým falšovateľom ich práca priniesla.

Osobne si myslím, že časť, ktorá knihe uškodila sa nachádza v závere, kde sa autor púšťa na mimoumelecké pole a zasahuje do oborov ako náboženstvo, archeológia, literatúra a vážne problémy dokáže zhrnúť do niekoľkých viet. Táto časť ubrala knihe na hodnotení a zdá sa byť nadbytočnou a nedotiahnutou.

Určovanie pravosti diel, slávny van Meegerenov prípad, Dalí a ten druhý Dalí, nová časť Gentského oltára – to sú iba niektoré z množstva tém, ktoré zhrnul autor pod hlavičku falzifikácií a predostrel tak čitateľom zaujímavý náčrtok fungovania nielen „zločincov“, ale aj umeleckých inštitúcií.

LESK A BÍDA PADĚLATELŮ V BLYŠTIVÉM SVĚTĚ UMĚNÍ A SBĚRATELSTVÍ

Tvar 10,2016, autorka: Marika Kimatraiová

Recenzi si můžete přečíst zde.

Noah Charney: Umění falzifikace

Knihcentrum.cz, 7. února 2016, autorka: Veronika Košťáková

Každý to asi zná – ten pocit, že zakrňujete, když si neopakujete, co jste se učili ve škole. A možná to byla hnací síla, která mě vedla k přečtení knihy Umění falzifikace.

Nejedná se o román na jedno odpoledne, ale o skutečnou literaturu faktu z oboru dějin umění. Popravdě řečeno jsem čekala knížku, která mě nijak moc nenadchne, ale alespoň mi trochu nastartuje mozkové buňky. Moc jsem se ale podivila, když jsem zjistila, jak moc mi tato publikace mohla dát. Nejen, že v sobě skrývá množství neuvěřitelných „detektivních“ příběhů, nových pohledů na umělecké dílo, ale zároveň i spoustu tipů na literaturu i filmy.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, které spolu ale neustále korespondují. Zpočátku vám renomovaný autor Noah Charney objasní základní slovníček pojmů, abyste se ve světě kopií, padělků a falz orientovali, a pak se vydáte na plavbu dobrodružstvím napříč stoletími. Uvědomila jsem si, že mě nikdy nenapadalo, jak finančně výnosné může být plagiátorství a kolik peněz jsou lidé ochotni za kvalitní jméno zaplatit.

Zároveň jsem se až nyní mohla ujistit, že pár měsíců vězení je za následnou slávu dopadených plagiátorů malá cena. Většina odsouzených kopistů se totiž své skutečné slávy dočkalo až po propuštění z vězení, kde si odseděli lehčí tresty (paradox, když si uvědomíte, kolik museli za padělané obrazy vyždímat peněz).

V průběhu čtení se seznámíte s množstvím zajímavých osobností – Eric Hebborn, Elmyr de Hory, Tom Keating nebo John Myatt. To je jen slabá ochutnávka ze zajímavých postav, ale mě zaujali nejvíce. A čím? Možná i tím, že dokáží člověka oslovit i v současné době – nejen, že o nich byly například natočeny filmy nebo napsány knihy, ale někteří z nich si dokonce založili vlastní televizní pořady, kde radí, jak kopírovat kterého umělce!

V neposlední řadě se kniha obrací i na podvody mimo výtvarné umění – v oblasti literatury, archeologie nebo například religiózních předmětů (co by to bylo za knihu o falzech, kdyby neobsahovala známé Turínské plátno, že?). A na samý závěr se můžete vzdělat i ve vědeckých metodách autentizace uměleckých děl.

Co dodat závěrem:

Kniha mě velmi zaujala neotřelým a novým pohledem na umění. Člověk může pohlédnout pod pokličku tvůrců a dozvědět se i zajímavé detaily (jako například ten, že jeden díl Gentského oltáře je dosud ztracen a nahrazen kopií). Pokud i vás nenechává výtvarno chladné, určitě sáhněte po této neotřelé publikaci a nechte se unést do světa uměleckých fantazií.
Za mě určitě velké doporučení .

Pomstychtiví plagiátoři, ješitní znalci. Deziluzivní pohled do světa obchodování s uměním

Iliteratura.cz, 12. ledna 2016, autor: Jan Lukavec

Je padělatelství uměleckých předmětů nejmorálnější způsob, jak zpronevěřit miliony? Dá se tento fenomén nějak jasně vymezit, nebo jsou jeho hranice prostupné? Liší se tento koncept napříč různými světovými kulturami? A je možné popsat typický psychologický profil falzifikátora?

Na tyto otázky odpovídá Američan Noah Charney (*1979) ve své knizeUmění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů. Této problematice se autor, profesí historik umění, věnuje dlouhodobě. Mimo jiné napsal román o sérii krádeží v evropských muzeích a kostelech a je zakladatelem Asociace pro výzkum zločinů proti umění. Ve své do češtiny první přeložené knize rozlišuje padělek od „podvrhu“, což je podle něj pozměněné dílo, jež mu vyvolat dojem, že jeho autorem je někdo jiný. Celkově v knize popisuje „úspěchy i pády mistrů falzifikace od antiky až po dnešek, pátrá v hlubinách uvažování falzifikátorů, vedeného „výbušnou směsicí zločinu, geniality, pýchy, oportunismu, touhy po odplatě a slávě, ale také touhy po penězích a moci“. Chamtivost je přitom podle autora hlavním motivačním faktorem padělatelů jen v menší míře. Mnohem častěji jde podle něj o zneuznané umělce, kteří se tímto způsobem chtějí pomstít světu vysokého umění, jenž jejich díla nepřijal. Snaží se tedy alespoň takto prokázat své dovednosti a nadání a manifestovat, jak snadno lze napálit takzvané umělecké znalce, tedy předvést současně vlastní mistrovství a jejich neschopnost. A jistý plagiátor zase svoji činnost omlouval tím, že se sice narodil v tomto století, ale jeho duše, vkus i cit patří do století minulých – a proto maloval díla mistrů uplynulých dob, k nimž z hloubi své duše tíhl. Jednání padělatelů je přitom někdy zvláštní a nepostrádá jisté paradoxní aspekty. Když kupříkladu padělatel jménem Lothar Malskat (1913–1988) nebyl schopný přesvědčit odbornou veřejnost, že jím tzv. restaurované „středověké“ fresky jsou ve skutečnosti jeho vlastní, zcela čerstvý výtvor, pověřil svého právníka, aby jej zažaloval za podvod. V procesu pak vystupoval jako obviněný a současně jako svědek obžaloby. Tribunál jej – pod tíhou důkazů, které sám předložil – nakonec shledal vinným a odsoudil jej k osmnácti měsícům odnětí svobody. Trest se mu ale podle Charneyho vyplatil: pomohl mu totiž konečně dosáhnout uměleckého věhlasu a po propuštění si díky tomu vybudoval relativně úspěšnou kariéru coby tvůrce obrazů imitujících různé historické styly. Podobný scénář je přitom podle autora častý. Když padělatelé podle vlastního přesvědčení dokázali svoji nadřazenost nad světem oficiálního umění, snaží se o veřejné uznání a ocenění svého úspěchu. Stávají se z nich svého druhu hrdinové, považovaní veřejností za jakési sympatické následovníky Robina Hooda. Navíc zájem veřejnosti o podobné skandály je nemalý, takže padělatelé mohou po návratu z vězení počítat s velkým zájmem publika.

Autor ovšem zdaleka nepopisuje jen svět padělatelů, ale i „druhou stranu barikády“: sběratele, znalce a obchodníky, kteří plagiátorům někdy vědomě či nevědomě pomáhají. Právě jejich ješitnost a pýcha v mnoha případech způsobily, že v rozporu se skutečností úmyslně označili nějaké dílo jako originál, případně posléze odmítli veřejně uznat svůj omyl. Zvláště pokud se padělateli důmyslně podařilo vmanipulovat znalce do pozice, kdy byli přesvědčeni, že sami odhalili údajnou spojitost mezi (ve skutečnosti falšovaným) dílem a slavným umělcem, mají pak tito experti jen malou ochotu či náchylnost ke korekci svého původního nesprávného verdiktu. I když někteří ze znalců tvrdí, že dokáží jakýmsi šestým smyslem vycítit – ve smyslu slavného textu Waltera Benjamina – přítomnost posvátné „aury“ vyzařované z originálního díla, uvádí autor řadu příkladů, kdy mnozí z nich nebyli schopni odlišit originál od plagiátu. Charneymu proto nezbývá než trochu rezignovaně konstatovat, že i kvalitní padělek může vykazovat „vášeň a zručnost svého původce“, byť plagiátora.

Současně autor připomíná, že každý umělec se ke svému vlastnímu jedinečnému rukopisu musel propracovat napodobováním či kopírováním velkých mistrů. A současně uznávaní mistři vedli dílny, v nichž jejich učedníci dokončovali díla podle jejich návodu či vzoru. Jsou ale falza například obrazy, které podle Charneyho vytvářel Antoni Pitxot (1934–2015) údajně „v zastoupení“ Salvadora Dalího, který plátna dopředu podepisoval? Zde autor nedává jednoznačnou odpověď. Stejně jako v případě jisté výstavy terakotových soch čínských válečníků, u které evropští vystavovatelé předpokládali, že jsou stovky let staré, než se přišlo na to, že jde o kopie nedávného data. Podle autora není zřejmé, proč k omylu došlo: na vině podle něj může být komunikační bariéra mezi západními organizátory a Číňany, kteří rozlišují mezi „starožitným“ a „autentickým“ artefaktem: ten druhý musí být alespoň vyroben původními postupy, i když je novodobý (v Evropě či Americe tedy padělek).

Autor ovšem stručně zmiňuje i další oblasti, v nichž můžeme narazit na činnost padělatelů: literaturu, vinařství, archeologii či náboženství. Jako o padělku píše například o slavném Turínském plátně, u něhož ovšem mnozí věřící nikdy nepřijali výsledky testů, podle nichž pochází až ze středověku. V souvislosti s tím, že některá muzea a další instituce raději nezkoumají pravost některých svých pochybných děl, uvádí Charney i případ nálezu kostí pod hlavním oltářem baziliky svatého Petra ve Vatikánu, tedy v místě legendárního hrobu apoštola (a podle katolíků prvního papeže) Petra. Tvrdí, že církevní úřady nepovolily jejich průzkum. Pokud by se totiž prokázalo, že nepocházejí z prvního století, kdy měl mučedník zemřít, mohlo by to „vést k podkopání a zhroucení církve jakožto instituce založené na víře“. V tomto bodu ale musíme s autorem polemizovat. Kosti totiž zkoumány byly – údajně s tím výsledkem, že jde o pozůstatky muže starého 61 let, pocházející skutečně z prvního století po Kristu. Podstatnější je ale to, že i kdyby byl výsledek zkoumání odlišný, katolická církev by se kvůli tomu jistě nerozpadla: skeptik by řekl, že by si katolíci jistě našli nějaké zdůvodnění, jako v případě Turínského plátna (například že metoda použitá pro odhad stáří je nespolehlivá), oponent by namítl, že náboženská víra by se neměla odvozovat (a u mnoha lidí se jistě neodvozuje) od hromádky zpráchnivělých kostí, ale jejím základem má být živý vztahu k Bohu.

Tyto otázky ovšem leží na okraji Charneyho zájmu. S o to větší vervou se snaží bojovat proti rozšířeným představám o tom, že umělecké plagiátorství je jen jakási nevinná zábava, která nikoho podstatně neohrožuje ani nepůsobí výraznější škody. Takovou shovívavost odsuzuje a naopak hájí tezi, že potírání padělatelství je důležité pro zachování skutečné historické paměti. Ovšem metody – často ješitných – znalců, majitelů galerií a aukčních síní líčí autor jako značně odstrašující. Mnoho důvěry v transparentnost trhu s uměním a nezištnost při ověřování původu obrazů či soch tedy jeho kniha nevzbuzuje. Jiným tématem je pak ta okolnost, že některá díla současných umělců nejenže nikdo nefalšuje, ale prostý návštěvník (či pracovník odpovědný za úklid výstavních prostor) má dokonce potíž v daných artefaktech umění vůbec rozpoznat (respektive je možná doma jaksi „falšuje“ každý den, jen o tom neví). Takovým výtvorům pak nehrozí duplikace či falzifikace, ale naopak naprostá zkáza z rukou příliš horlivé a nedostatečně poučené uklízečky. Těmi, kdo v takovém případě fatálně narušují vědomí kontinuity umělecké tradice, asi nebudou zrovna plagiátoři. Pokud ovšem padělatel kopíruje dílo některého modernistického malíře, velmi specifickým způsobem tím paradoxně dotvrzuje, že jde o součást uznávané tradice, která si zachovává svoji platnost, kánonu, k němuž se hlásí a jehož si cení (nebo alespoň jeho potenciální kupci). Daný malíř by to dokonce mohl vnímat jako poctu, i když jeho padělatel by jistě měl poctivě přiznat, jak tomu je se skutečným autorstvím. (Osud člověka, který své celoživotní úspory vložil do nákupu drahého obrazu, který se později ukáže být plagiátem prodejným jen za zlomek původní ceny, je jistě politováníhodný.)

Každopádně Charneyho výprava do světa obchodování s uměním, odhadováním jeho ceny a původu je poučná, čtivá a místy až napínavá, ale i nemálo deziluzivní. Navzdory autorovým snahám ji leckterý čtenář možná bude zavírat s pocitem, že jde o velmi podivný svět, v němž plagiátoři netahají peníze z obyčejných lidí, ale „jen z těch, kteří si o to možná i trochu říkali“.

Nejslavnější podvody v dějinách umění

Klubknihomolu.cz, 18. prosince 2015, autorka: Leona Tomášková

Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli jsou díla světových umělců visící v galeriích pravá? Kniha Umění falzifikace vám představí ty nejslavnější případy padělatelů, kteří byli skutečnými mistry ve svém oboru.

Autorem knihy Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů, kterou vydalo roku 2015 nakladatelství Kniha Zlín, je vysokoškolský profesor a mezinárodně uznávaný autor beletristických knih i literatury faktu Noah Charney. Noah Charney se specializuje na historii umění a kriminalitu v oblasti uměleckých děl. Je zakladatelem a prezidentem neziskové výzkumné organizace Asociace pro výzkum zločinů proti umění. Jeho díla jsou vysoce oceňována mezinárodně renomovanými periodiky a sdělovacími prostředky.

Úvodem knihy se autor zabývá základní terminologií (konkrétně tím, jak se liší pojmy „padělek“ a „podvrh“, se kterými v celé knize hojně pracuje), poté pokračuje kapitolou, pojednávající o tom, jak byla problematika nápodoby v umění brána v době středověku a proč tolik slavných umělců napodobovalo své učitele. Následují části, rozebírající jednotlivé případy falzifikátorů (Charney se věnuje jak případům z dávné minulosti, tak kauzám z minulého století) a sledující jejich motivy a metody. Co se motivů týče, je zajímavé, že naprosté minimum padělků a podvrhů bylo vytvořeno za účelem získání finančních prostředků.

Čtenář musí při listování knihou žasnout nad tím, jak dokázali falzifikátoři tvořit dokonalé padělky pomocí mistrného ovládnutí umělcova stylu a obstaráním si dobových materiálů. Přímou úměrou s tím, jak se snažili odborníci najít prostředky, kterými by padělky odhalili, rostla i invence falzifikátorů a zdařilost jejich děl. Dalším faktem, který zaujme i pobaví, je informace, že někteří padělatelé schválně do svých výtvorů zakomponovali reálie pro danou dobu nevhodné a následně se bavili tím, jak jsou odborníci i milovníci umění dlouhou dobu neschopni je odhalit.

Autor se nevěnuje pouze malbám, nevynechal ani problém falšování vín, soch nebo dokonce kostí světců. Do středověku hlouběji zainteresovaným jedincům určitě neušlo, že kdyby byly pravé všechny lebky svatého Vojtěcha, musel by světec být tříhlavý. Publikace však není pouhým popisem jednotlivých případů, čtenář se rovněž doví, jak padělatelé pracovali a jakými metodami se je na druhé straně pokoušeli a stále pokoušejí odborníci odhalovat.

Kniha Umění falzifikace zaujme nejen čtenáře, zajímající se o umění a jeho dějiny hlouběji, ale i ty, kteří v tomto tématu příliš zběhlí nejsou. Autor totiž text zbytečně nezatěžuje odbornými termíny či podrobnostmi, pochopitelnými jen v oboru erudovaným, ale píše čtivě, vtipně a poutavě. Vyprávění je průběžně doplňováno obrazovou přílohou, která čtenáři názorně ukáže, jak moc či málo se lišily padělky uměleckých děl od originálů nebo jak zdařilé podvrhy se podařilo falzifikátorův vytvořit.

Umění falzifikace: Nenápadný půvab padělků

Kulturissimo.cz, 9. prosince 2015, autor: Marek Jančík

Špatní umělci kopírují, dobří kradou.“ Tímto Picassovým citátem uvozuje americký historik umění a spisovatel Noah Charney svoji knihu Umění falzifikace (Kniha Zlín, 2015). Ne zcela jasná hranice mezi napodobováním a plagováním, kopírováním a krádeží je ústředním tématem, které jednotlivé kapitoly z ne příliš známé historie uměleckých falzifikátů propojuje a dodává tak tomuto mlhavému poli vědění, jež se rozprostírá mezi dějinami kriminalistiky a dějinami umění, specifičtější obrysy.

Historický a autentický

Svět vysokého umění je poutavý mimo jiné svou aurou spojující bohémství i asketické úsilí, talent i peníze, autentičnost sebevyjádření i snobskou potřebu vytáhnout se na patřičnou společenskou úroveň. Umění falzifikace nabízí čtenářům hledisko, které tuto auru obnažuje neobvyklým způsobem – zpochybněním toho, co znamená autorství, autentičnost či historická důležitost díla vůči jeho implicitní estetické hodnotě. Jestliže je umění hra, jejíž pravidla se konstruují až při zpětném pohledu a v níž je nejvýše oceňováno takové dílo, které vstoupí na dosud neznámé pole významu a reflexe, pak je otázkou, nakolik – pakliže vůbec – plagování děl tuto hru podrývá. Podvratné zmnožování verzí, jež nejsou tím, čím se zdají být, snad ani tak nezpochybňuje nejzákladnější význam umění, jenž spočívá především v bourání hranic a odkrývání nových prostorů a možností percepce. Spíše narušuje sekundární koncept autorství, ceny a genealogie děl. Že právě tyto hodnoty nemusí být nutně samozřejmé a mohou být naopak do značné míry kulturně podmíněné, autor nepřímo naznačuje v části zabývající se přístupem čínských řemeslníků či výtvarníků. V čínské kulturní tradici sice podobně jako v té naší platí, že co je starobylé, je cenné, paradoxně se však také předpokládá, že tvorba nových děl tvářících se starožitně je ctnostná činnost, na níž není nic špatného. Skandál kolem terakotových soch armády proslulého císaře Čchin Š’-chuang-tiho, vypuknuvší v roce 2007 během výstavy v Etnologickém muzeu v Hamburku, naznačuje, že pojem „padělek“ nemusí být univerzálně chápán. Nevyjasněný důvod, proč muzeum z Číny získalo místo originálů novodobé napodobeniny s autentickou vizáží, slouží Charneymu k úvaze, zda náhodou nedošlo k zaměnění významů „historický“ a „autentický“. Požadavek na dodání autentických soch mohl pro čínskou stranu znamenat, že má jít o figury vyrobené dle autentických postupů a materiálu, nikoli o artefakty historicky pravé. Kvůli zproblematizování ideje autorství ostatně nemusíme chodit až do vzdálené Číny – ve středověku rozšířené pojetí umělecké tvorby coby hledání ideální krásy zahrnovalo autora spíše jako talentem obdarovaného a vyvoleného zprostředkovatele, skrze nějž promlouvá pravda Boží.

Profil padělatele

Samotný obal knihy je s ohledem k tématu vyveden vtipně: vidíme na něm obraz dívky a jeho pootočenou kopii, jež se na první pohled liší v absenci jemných prasklinek, tzv. krakeláže. Právě ta vzniká přirozeně díky různě schnoucím barvám v průběhu delší časové doby a patří ke stěžejním znakům, které musí každý zdatný falzifikátor starých mistrů umět správně napodobit. Noah Charney ve svém díle představuje techniku i historii padělků a spřízněných podvodů skrze biografie padělatelů a popisy vybraných případů.  Zprostředkovává tak nejen představu o technických možnostech a obtížích, ale také pravděpodobné osobní motivace a charakterové znaky padělatelů. Na základě uvedené kazuistiky tak můžeme po vzoru policejních profilerů uvést, že typickým tvůrcem uměleckých falz je muž s profesí umělce či restauratéra, jehož vysoké mínění o vlastních schopnostech se nestřetlo s patřičným oceněním. Častým motivem je snaha zesměšnit názory odborníků i autorit ze světa umění a podvratným způsobem zpochybnit jejich často svévolné interpretace a hodnocení. Velikášství a uražená ješitnost přitom často vycházejí ze skutečně nevšedního uměleckého talentu a mistrně zvládnutých dovedností, které je padělatel schopen využít mnohdy v neuvěřitelném rozsahu.

Kaprice, manipulace a mystifikace

Autorův záběr je více než slušný. Provádí nás od četných padělků kreseb a rytin Albrechta Dürera až po současné případy, jako je Wolfgang Beltracchi, padělatel Maxe Ernsta, Fernanda Légera či Heinricha Campendonka. Podvodníky byli, jak známo, i někteří slavní umělci: Michelangelo Buonarotti, když ještě nebyl tolik proslulý díky později vytvořené Pietě, prodal svému mecenáši, kardinálu Raffaelu Riariovi, sochu spícího Erota, již podvodně vydával za původní dílo z římské antiky. Velkolepé záludnosti prováděli také někteří uznávaní restaurátoři: Lothar Malskat vytvořil falešné fresky při restaurátorských pracích v lübeckém kostele Marienkirche. Byl však natolik roztrpčen tím, že si jím záměrně vložených anachronismů nikdo nevšiml (náboženské figury představovaly například Rasputina, jeho sestru Freydu, i herečku podobnou Marlene Dietrichové), že na celou záležitost sám upozornil. Nikdo mu ovšem nechtěl věřit. Jelikož stejně jako i mnoho jiných mistrných padělatelů doufal v nabytou slávu a věhlas po veřejném odhalení skandálu, uchýlil se ke krajně paradoxnímu činu a podal žalobu sám na sebe. Přesvědčením poroty, že je autorem geniálně provedeného podvodu, byla až ukázka fotodokumentace, na níž byly stěny kostela zachyceny během restaurování před započetím jeho mystifikačního díla. Historie falzifikování je plná podobně bizarních kapricí a podivných osobností. Dočtete se o italském mistrovi Iciliu Federicu Jonim, který vedl v Sieně celou padělatelskou školu a spřátelil se s největším tehdejším znalcem umění Bernardem Berensonem poté, co jej napálil svou napodobeninou. Nebo o unikavém Elmyru de Horym, o němž Orson Welles v roce 1974 natočil rovněž mystifikační dokument F jako falzifikát (F for Fake). O malíři Tomu Keatingovi, který do svých precizních napodobenin vpašovával tzv. časované bomby – záměrné znaky nepravosti, a pod barvu někdy vkládal glycerinovou vrstvu, která měla způsobit zničení díla při forenzní zkoušce pravosti. O Hanu van Meegerenovi, který své falzifikáty Vermeera prodával Hermannu Göringovi (ten coby zajatý válečný zločinec odmítal uvěřit, že jeho sbírka Vermeerů není pravá) a mnohých dalších. Autor se ovšem nevěnuje pouze falšování výtvarného umění a svou knihu rozšiřuje o témata, jako je falšování vzácných vín, vznik neblaze proslulých Protokolů sionských mudrců, kauza údajných deníků Adolfa Hitlera, nebo Turínské plátno – posvátná církevní relikvie, jež má zobrazovat skutečnou tvář Kristovu. Publikaci nechybí bohatý obrazový doprovod, čtenáři si tedy mohou u množství probíraných případů zhodnotit, nakolik by se padělky či falzy sami nechali obelstít. V závěru je pak uveden výčet a popis používaných forenzních technik na exaktní určení pravosti uměleckých děl.

Kabinet kuriozit

Jak z nástinu témat vyplývá, kniha je plná vzrušujících zajímavostí. Přesto nelze říci, že by jí nebylo co vytknout. Charneyho hodnocení probírané činnosti se nejeví zcela konzistentní – o velkých podvodnících píše se značným obdivem a uznáním, jinde ovšem kritizuje autory, kteří vůči falzifikátorům vyjadřují sympatie a vykreslují je coby jakési Robiny Hoody uměleckého světa. O menších padělatelích, kteří se do historie zásadně nezapsali, pak rovnou píše jako o nevýrazných zločincích. S tím ovšem souvisí podstatnější výtka, že autor rezignoval na hlubší či komplexnější analýzu kontextu – ať již historickou, nebo společenskou. Jak již bylo naznačeno výše, z jednotlivých portrétů se rýsuje určitý psychologický profil, chybí však snaha dostat se více pod povrch a lépe zodpovědět otázky, co falšování umění znamená pro podstatu samotného umění a pro jeho recepci, jak je přijímané společensky, jak a proč docházelo k proměnám ve vztahu k činnosti falzifikátorů, jež se odrážely v právní interpretaci. Podobně jsou v rámci některých uvedených případů pouze naznačeny mezikulturní rozdíly, které tuto problematiku ani zdaleka nevyčerpávají. Jednotlivé kapitoly – byť tematicky rozdělené do skupin dle určující motivace padělatelů (pýcha, odplata, sláva apod.) – připomínají spíše nashromážděná encyklopedická hesla než sevřeně strukturovaný text. Samotný fenomén padělatelství je zde brán jako cosi samozřejmého a zřejmě historicky daného, bez snahy o preciznější analýzu.  Absence pevnějšího zakotvení také vynikne na probíraných případech, jež se netýkají pouze výtvarného umění. Čtenář se v nich kupříkladu dozví o aféře podvrženého archeologického nálezu piltdownského člověka z roku 1912, který měl představovat důležitý článek v předpokládané vývojové linii mezi opicí a člověkem, ale neseznámí se s podstatným kontextem týkajícím se rasistických předsudků (domnělý piltdownský člověk měl větší mozkovnu než později objevený pekingský muž, díky čemuž byly pochyby o jeho pravosti mnohými přehlíženy) či nacionalistické potřeby Britů mít vlastní významný archeologický objev. Podobně u líčení podvrhů Shakespearových rukopisů autor píše, že existuje mnoho bláznivých konspiračních teorií, které přicházejí s pochybným tvrzením, že Shakespeare nebyl Shakespeare, avšak zcela chybí jakákoli zmínka o poměrně vlivné a propracované oxfordiánské teorii, jež se snaží dokázat, že autorem Shakespearových děl byl hrabě Edward de Vere.

Navzdory uvedeným nedostatkům však lze říci, že pozitiva jasně převažují a kniha Umění falzifikace představuje v českém kontextu zajímavé, informačně bohaté a unikátní dílo, jež jistě potěší širokou škálu různě zainteresovaných čtenářů.

NOAH CHARNEY - UMĚNÍ FALZIFIKACE - RECENZE

Z-kultury-i-nekultury.blogspot.cz, 10. listopadu 2015

Snad téměř každý byl někdy v muzeu, v galerii, na výstavě... Těšil se pohledem na proslulá díla slavných malířů, v katalogu si četl o tom, kdy a jak vznikala. Málokdo si asi v tu chvíli položil otázku, jestli opravdu všechno, co vidí jsou originály, jestli se nevloudila kopie, padělek... Koho tato otázka napadla, neměl by si nechat ujít knihu Noaha Charneye „Umění falzifikace“, která vyšla v nakladatelství Kniha Zlín.

Hned v úvodu autor vysvětluje základní pojmy, jako rozdíl mezi padělkem a podvrhem, se kterými následně na celé ploše knihy pracuje. Kniha je poměrně obsáhlá a kromě zajímavých příběhů z velmi staré i nejnovější historie padělatelství se autor věnuje i motivacím, které padělatele k této činnosti vedou. I těch je rozhodně rozmanitá škála od zisku až po „vtípky“, kdy autor padělku např. přidá do klasického díla motivy, které naprosto neodpovídají době vzniku obrazu a čekají, kdy budou odhaleni... Zajímavé je i to, že odhalení padělatelé se často stávali a stávají jakýmisi VIP osobnostmi, které o své „dráze padělete“ píší knihy... a budili a budí nemalý zájem veřejnosti.

Zajímavé je i to, že autor se nevěnuje pouze obrazům, které při slově padělek „naskočí“ automaticky asi většině lidí, ale i sochám, vínu... a dokonce i kostem... Pro mnohé bude asi překvapením, kolik relikvií, kůstek svatých, nebylo ničím jiným než zvířecí kostičkou...

Samozřejmě padělatelé, kteří mohou vzbudit zájem veřejnosti, se rozhodně nestávají VIP osobnostmi pro samotné umělce. Knihu tak otvírá prohlášení Albrechta Dürera, který jako jeden z prvních požadoval pro padělatele tvrdé tresty... Ovšem na druhé břehu pomyslné řeky stojí třeba Salvator Dalí, umělec schopný podepsat prázdné listy papíru, aniž by se staral o to, že grafika či malba, které se na bílou plochu dostanou později, vůbec nebudou jeho dílem.

Umění falzifikace je kniha, která rozhodně zaujme, zodpoví mnoho otázek a mnoho dalších jen nastíní či pootevře. Je to kniha, která rozhodně není určena jen pro čtenáře, kteří se perfektně orientují v historii umění... určitě ale může přivést k hlubšímu zájmu o ně.

UMĚNÍ FALZIFIKACE – RECENZE

Pigula.blog.respekt.cz, 8. listopadu 2015, autor: Topi Pigula

Monu Lisu ukradli, aby následně mohly být prodány její napodobeniny. Je to pravda nebo fikce?Michelangelo vyráběl podvrhy a falzifikátoři 20. století se díky své „práci“ stávají celebritami. Ano nebo ne? Kniha Umění falzifikace je průvodcem dějinami s mnoha detektivními zápletkami. Ne vždy jde o peníze a vrahem není zahradník.

Je dobré znát rozdíl mezi padělkem (kopie uměleckého díla) a podvrhem (dodatečně upravený originál s cílem zvýšit jeho cenu), neboť Noah Charney s těmito pojmy dál pracuje a proto je vysvětlí hned v úvodu. Padělek je kopií, ovšem trestného činu se dopouští ten, kdo ho vydává za originál. Z tohoto úhlu pohledu je nejčastěji padělaným „dílem“ bankovka. Přestože jde o ukázkový příklad, kdy se kopie vydává za originál o mnohem větší hodnotě, tak penězokazectví autor nezmiňuje. Pokud víme, že jde o padělek, má„bankovka“ nulovou hodnotu. Leč jakmile uvěříme v jeho pravost…

Zadržte! Vy lstiví, jimž je řádná práce cizí, vy zlodějíčci cizích myšlenek. Ani na chvíli neuvažujte o tom, že byste se svýma zlodějskýma rukama dotkli mého díla. Mějte se na pozoru. Cožpak nevíte, že podle výnosu nejvelkolepějšího císaře Maxmiliána nesmí nikdo v celé říši vydat tiskem ani prodávat jakékoli napodobeniny těchto rytin? Slyšte a vězte, že pokud tak učiníte, ať už zlého úmyslu, nebo z chamtivosti, budou vaše statky zabaveny, nýbrž i sami sebe vystavíte smrtelnému nebezpečí.“ Tato slova měl poslat do světa Albrecht Dűrer. Byla-li by jeho militantní výhrůžka pojata ad absurdum, platil by zákaz prodeje i na hloupoučké dětské kresby či omalovánky udělané podle jeho díla. Šlo by totiž o napodobeninu, byť okamžitě rozeznatelnou od originálu. A podle Dűrerových slov je zakázána jakákoli napodobenina. Stejného nesmyslu se dopouštějí nakladatelé a vydavatelé větou, že „žádná část této publikace nesmí být reprodukována, elektronicky stahována…“ V tomto kontextu je zvláště vtipné, že Umění falzifikace je obrazově postaveno na dílech autorů, s nimiž nakladatel vzhledem k datu jejich úmrtí rozhodně nemohl mít uzavřenou smlouvu. Jestlipak Noah Charney neopsal Dűrerův citát z knihy s podobným zákazem? Byl to právě Albrecht Dűrer, kdo spor o padělky svých děl vyhrotil a jako první dotáhl k soudu. Tehdejší rozsudek lze označit za vpravdě šalamounský. Prý v tomto případě jde o přesné kopie, vynikající napodobeniny, což může poškozený brát jako poctu svému dílu. Zároveň však mohla být dál tato díla nabízena k prodeji jen s výslovným uvedením, že se jedná o kopie. Albrecht Dűrer je jen jednou z mnoha historických osobností představených na stránkách Umění falzifikace.

Kniha hýří příběhy dávno minulými i „současnými“ (míněno 20. století). Historický exkurs vedený pomocí falšovaných děl má spád i styl. Na straně jedné stojí Archimédes coby „forenzní technik“ odhalující padělek, na straně druhé Salvátor Dalí podepisující prázdné papíry za účelem zvýšení počtu „svých“ děl bez ohledu na fakt, že je namaloval někdo jiný. Archimédes měl pomocí vody odhalit pokus o padělání zlaté královské koruny. Porovnal objem vody vytlačené „zlatou“ korunou s objemem, který by vytlačilo skutečné zlato. Výsledek se různil, což znamenalo, že padělek musel být vytvořen ze slitiny zlata a nějakého lehčího kovu. Krásná praktická aplikace Archimédova zákona. Mezi těmito dvěma muži stojí stovky let a desítky příběhů, tipů, rad. Například jak vytvořit na starém obrazu krakeláž, síť jemných trhlinek vznikajících stářím.Napadlo by vás pečení v troubě? Není bez zajímavosti, že padělatelstvím se živil i mistr nad mistry – Michelangelo Buonarotti. Jeho Spící Éros byl záměrně vytvořen tak, aby vypadal, jako dílo starořímského mistra. Tady si autor plete vlastní pojmy, neboť nejde o padělek v pravém slova smyslu, ale o podvrh, neboťBuonarotii nekopíruje originál.

Nepadělají se jen samotná díla, ale i jejich průvodní listy, dokazující původ či stáří, což může zcela zásadně navýšit jejich cenu. Samotné dílo se nijak nezmění, jen se „vylepší“ jeho životopis. Následně je nutno padělaný dokument dostat do archívu, sbírky či k některému uměním se zabývající instituci. Z toho je více než jasné, že obraz či sochu prodává její příběh a ne dílo samo o sobě. Autor nevynechal známé krádeže a falšování, včetně zlodějny v Praze, kde došlo ke zcizení olejomalby Lucase Kranacha a jejího nahrazení plakátem. Zato chybí zmínka o rukopisech Královédvorském i Zelenohorském v kapitole věnující se dokumentům, jež měly změnit vnímání dějin. Pokud jsou odhalené napodobeniny skutečně dobré a jejich tvůrci odhaleni, často se stávají celebritami prodávající „pravé padělky“ a píšící paměti. Někdy je ve hře touha po penězích, jindy po uznání a v neposlední řadě i o napálení znalců uzurpujících si právo na jedinou správnou odpověď. V případě znalců je ve hře ego a renomé, takže ve vyhrocených případech musí jít stranou i vědecké poznatky. Lze si snadno představit, jak moc opojný musí být padělatelův pocit zadostiučinění ve chvíli, kdy je jeho dílo uznáno „pravým“.

Umění falzifikace se věnuje zejména malovaným dílům, sochám a jedna kapitola je zasvěcena vínu. Ale nevyhne se ani kostem. Občas byly, a bezesporu ještě leckde jsou, věřícím předkládány zvířecí kosti jako ostatky svatých. Není náhoda, že církev v naprosté většině případů nenechává ostatky vědecky ověřit. Co kdyby se ukázalo, že kapka údajné Kristovy krve uchovávané v Bruggách, pochází z těla ženy. Popsán je i případ Turínského plátna, kdy se už ve 12. století vzešla z církevních kruhů prosba o prohlášení plátna za podvrh. Bez ohledu na fakt, že plátno je dnes „úředně potvrzeným“ falzem, pořád hraje důležitou roli coby relikvie. Kosti zvířat se staly i součástí „vědeckých padělků“, jako v případě Pildownského člověka, majícího představovat lebku – přechodový článek – mezi opy a člověkem. Dolní čelist pocházela z gorily. Na podobný podvrh naletěl i renomovaný National Geographic, který představil novou zkamenělinu. Tu však šikovné ruce sestavily z několika zcela různorodých zvířat.

Jelikož recenze je zpracována na základě elektronické knihy ve formátu PDF, lze jen těžko posoudit obrazovou stránku knihy, neboť v tomto podání jsou obrázky v nízkém rozlišení a proto detaily „rozkostičkované“. To ale neznamená, že tištěná kniha je na tom stejně. Tam naopak může být kvalita tisku vysoká a čtenář se pokochá reprodukcemi jak děl originálních, tak jejich padělků. Komu je kniha určena? Spektrum čtenářů může obsahovat třeba i budoucí falzifikátory, jenž se dočtou konkrétních rady „jak na věc“, ale svou cenu mají i tipy na paměti padělatelů. Pro tuto cílovou skupinu půjde určitě o inspirující čtení. V knihovně by ji měli mít zájemci a studenti historie umění a v neposlední řadě ji lze doporučit komukoli zvídavému, neboť v ní naleznete myšlení, motivy i metody padělatelských mistrů.

Mistři klamu

Neoluxor.cz, 28. října 2015, autorka: Tereza Ročková

Je mistrem i ten, kdo dokáže napodobit nejslavnější umělce? Pokud totiž chcete vytvořit dílo z Van Goghova repertoáru, bude to pěkný kus práce. Možná právě proto je zajímavé, u kolika vystavovaných děl v renomovaných galeriích světa není jejich pravost tak docela jistá. Ponořte se do světa umění z trochu jiné stránky a objevte nejslavnější falzifikace, divili byste se, co všechno se za jejich vznikem skrývá!

Nakladatelství Kniha Zlín doplnilo svou edici o umění dalším dílem a opět nešláplo vedle. Jednotlivé kapitoly novinky Umění falzifikace vás provedou poutavými příběhy světových padělatelů a osvětlí vám, co je vlastně k jejich činnosti vedlo. Nenechte se zmást, peníze povětšinou nehrají hlavní roli. Dozvíte se, jak jejich díla vznikala, proč byla z počátku považována za pravá a jak byla nakonec odhalena. Mnozí padělatelé se nakonec stali pro svá falza slavnými a jejich díla se na trhu vyšplhala vskutku vysoko. Přiznejme si, že málokdo je natolik zdatný, aby dokázal věrně napodobit takové velikány jako je Leonardo da Vinci, Albrecht Dürer či z modernějších Andy Warhol.

Ve světě falzifikací se najednou neobjeví nová Noční hlídka, padělatel většinou pouze napodobuje umělcův styl a vytvoří dílo nové, které se pak považuje za znovuobjevené. Samozřejmě se používají podobné barvy, materiály a prostředky. Klobouk dolů před těmi, kdo dokáží klamat na takové úrovni. Ne všichni však chtějí od začátku tvořit pouze dokonalé kopie, a tak se dozvíte i o vtipálcích, kteří do svých padělků schválně zakomponovali pro danou dobu naprosto nevhodné předměty či postavy a pouze se bavili při čekání na toho, kdo je odhalí. Mně osobně nejvíce potěšil Hans van Meegeren, který za druhé světové války prodával padělky Vermeera Hermannu Göringovi, přece byste někomu takovému nedali originál. Za tento podvod se mu pak dostalo i patřičného uznání veřejnosti.

Pokud se o umění zajímáte, ale nepovažujete se za zrovna velké znalce, bude vás tato kniha určitě bavit. Je psána lehce a čtivě, nebude vás zatěžovat zbytečnými podrobnostmi ani krkolomnými odbornými pojmy. Ke každému příběhu naleznete také obrazovou přílohu, která vám ukáže jak padělky, tak na porovnání i samotné originály. Potěší tedy hlavně laiky zapálené do dějin umění, ale bát se jí nemusí ani úplní začátečníci.

Hodnocení: 90 %

Umění falzifikace

Holkamodrookata.blogspot.cz, 28. října 2015

Neskutečných 8 let mě rodiče nutili chodit do ZŠU na výtvarku. Měla jsem příšernou učitelku, která nás věčně věků nutila kreslit zátiší. Za těch 8 let jsem se naučila nemít ráda uhel, plastickou gumu a mísy s ovocem u mě vyvolávají mrazení v zádech. Na krásný svět umění jsem však nezanevřela a vždy jsem obdivovala ty, kteří oplývali nejenom zručností, ale i talentem a originálními nápady. Proto jsem s nadšením uvítala možnost přečíst si knihu Umění falzifikace a nahlédnout tak pod pokličku trhu s uměním i padělatelské kuchyně.

Nejdřív mi dovolte trošku teorie. Co je to vlastně umění? Umění by se dalo definovat jako něco, co je dílem člověka a dokáže to ostatní nějakým způsobem emocionálně oslovit.Samozřejmě čím více lidí je osloveno a čím méně kopií uměleckého díla existuje, tím je jeho hodnota vyšší. Hodnota uměleckého díla je úzce spjata také s jeho pravostí nebo alespoň předpokladem pravosti.

"Renesanční umělci vzhlíželi k Aristotelově definici toho, co činí z uměleckého díla velké umění. Aristoteles formulovatl tři kritéria. Dílo musí být "kvalitní", má z něj být tedy patrná zručnost a dovednost, ale také schopnost autora dosáhnout toho, co si předsevzal; musí být "krásné", tj. esteticky příjemné nebo mravně povznášející; a musí být ovšem také "zajímavé", což se týká myšlenek skrytých za obsahem díla, jakož i toho, jaké úvahy a emoce vzbuzuje. V padělatelství je bezpochyby možno nalézt jistou míru umění. Stejně tak existuje svého druhu umění oklamat či podvést adresáty padělaných děl a úspěšně tato díla vydávat za předměty s vyšší hodnotou, než jakou ve skutečnosti mají. Ale padělatelé jsou vesměs neúspěšní umělci, kterým do velikosti cosi podstatného chybí."

Jak tedy odlišit skutečná díla mistrů od bezcenných padělků? V tento moment přicházejí na scénu odborníci, aby posoudili, zda umělecké dílo není jen levný padělek a zda někdo neutrpěl při transakci újmu ať už finanční a nebo abstraktní ( např. poškození umělecké pověsti). Aby se prokázala pravost díla, obracíme se většinou na znalce umění. Ti mají nastudovaný styl a tvorbu určitého umělce a můžou tak potvrdit nebo vyvrátit pravost díla.

Pokud se znalci neshodnou na tom, zda je dílo opravdu pravé, přicházejí na řadu vědecké metody. Zkoumá se stáří a složení barev, dílo se prosvěcuje rentgenem atd. Samozřejmě tyto testy se provádí pouze u vysoce ceněných uměleckých děl. Vědecká analýza je totiž velice nákladná a mnohdy i invazivní (musí se odebrat vzorky a může tak dojít k narušení díla). I přes všechny vědecké poznatky a objektivní závěry však jen výjimečně lze s určitostí potvrdit, kdo je opravdovým autorem díla.

S všemi těmito postupy jsou samozřejmě seznámeni různí padělatelé a podvodníci a všemožným způsobem se snaží tyto nástrahy obejít a přesvědčit ostatní o pravosti díla. A tak zuří na poli umění nikdy nekončící boj mezi umělci, jejich napodobiteli a znalci. Proč to dělají? Kvůli penězům, pocitu vlastní nedoceněnosti, z nedostatku fantazie nebo třeba jen tak, z legrace a fanfaronství? Kdo ví. V knize Umění falzifikace najdete velice čtivě zpracované příběhy jak umělců, tak jejich napodobitelů.

Umění falzifikace popisuje osudy nejslavnějších podvodníků, nad jejichž praktikami zůstává chvílemi rozum stát. Je až neuvěřitelné, co všechno jsou schopni falzifikátoři vymyslet a vytvořit, aby oklamali zkušené odborníky. Kniha obsahuje nejrůznější příběhy z praxe od antiky až po současnost. Najdete v ní příběhy slavných obrazů, soch i literárních děl ze všech možných období. To vše doplněné nádhernými fotografiemi, na kterých se můžete kochat jak skutečnými uměleckými díly, tak i jejich padělky.

O padělatelství bylo napsáno mnoho pojednání a natočeno mnoho filmů. V čem je tedy tato kniha jiná? Moderním a laicky zajímavým způsobem představuje záhadný svět obchodníků s uměním. Dozvíte se v ní vše o myšlení , motivech a metodách padělatelských mistrů. Po jejím přečtení budete třeba vědět, jakým způsobem začal svou kariéru Michelangelo, jaké barvy používal Rembrant a  nebo jak zaonačit, aby umělecké dílo vypadalo jak od renesančního mistra. Navíc se také důkladně seznámíte s osudy padělatelských es jakými byli například Shaun Greenhalgh, Eric Hebborn nebo Tom Keating a také s těmi, kteří je dopadli a usvědčili.

Zkrátka a dobře, pokud chcete na Vánoce překvapit milým dárkem nějakého uměleckého nadšence, máte horkého favorita.

Kdy knihu Umění falzifikace rozhodně číst

  • máte rádi umění
  • jste zvědaví a zajímá vás, jak to ti podvodníci dělali
  • máte rádi příběhy o uměleckých zločinech
Kdy knihu Umění falzifikace rozhodně nečíst
  • umělce považujete za příživníky
  • obrazy či jakákoli umělecká díla ve vás nevzbuzují žádné emoce
  • máte raději smyšlené postavy, skutečné osudy vás nebaví

Na závěr mi dovolte poděkovat za milý čtenářský zážitek nakladatelství Kniha Zlín, kde si můžete knihu Umění falzifikace pořídit.

Svět chce být klamán, tedy jej klamejme

Blog.nofreeusernames.cz, 14. října 2015, autorka: Olga Zbranek Biernátová

Špatní umělci kopírují, dobří kradou. – PICASSO

Jsem vášnivý neznalec umění. Přečetla jsem sice celého Pijoána, úspěšně odmatorovala z Dějin umění, zvládla pár chytrých knih a dokumentů, celkem bezpečně rozeznám expresionismus od impresionismu, ale za rámeček si to nedám. Jako zapálený laik si však nesmírně užívám uměleckou řadu nakladatelství Kniha Zlín, kterou chci postupně dát celou. Zatím jsem ani s jedinou knihou nešlápla vedle a Umění falzifikace, nejnovější přírůstek (vydaný s londýnským nakladatelstvím Phaidon), není výjimkou. Fascinující výlet do světa uměleckého zločinu má necelých 300 stran a bohatý obrazový doprovod v barvě (ostatně celá kniha je nádherně vypravená).

Jsem vášnivý neznalec umění. Přečetla jsem sice celého Pijoána, úspěšně odmatorovala z Dějin umění, zvládla pár chytrých knih a dokumentů, celkem bezpečně rozeznám expresionismus od impresionismu, ale za rámeček si to nedám. Jako zapálený laik si však nesmírně užívám uměleckou řadu nakladatelství Kniha Zlín, kterou chci postupně dát celou. Zatím jsem ani s jedinou knihou nešlápla vedle a Umění falzifikace, nejnovější přírůstek (vydaný s londýnským nakladatelstvím Phaidon), není výjimkou. Fascinující výlet do světa uměleckého zločinu má necelých 300 stran a bohatý obrazový doprovod v barvě (ostatně celá kniha je nádherně vypravená).

Její autor, Noah Charney, je vysokoškolský profesor a mezinárodně uznávaný autor beletristických knih i literatury faktu. Specializuje se na historii umění a kriminalitu v oblasti uměleckých děl. Je zakladatelem a prezidentem neziskové výzkumné organizace s názvem Asociace pro výzkum zločinů proti umění. Pro téma knihy Umění falzifikace tedy ten nejpovolanější. Svůj text dělí na několik kapitol, které umožňují nahlédnout na padělatelství a podvody v umění (pozor, je to rozdíl) z různých úhlů – zkoumá motivaci zločinců pramenící z jejich pýchy i touhy po penězích či pomstě, představuje nejšťavnatější případy od antiky až po současnost, zabývá se historií ochrany duševního vlastnictví, soudními případy, (ne)omylností znalců umění, forenzními technikami ověřování pravosti, odkazuje na bohatý bibliografický aparát a sem tam představí i nějakou tu perličku a mýtus (viz vymyšlený příběh kolem krádeže Mony Lisy).

Není to nijak náročné čtení a užijí si ho všichni, kteří alespoň rámcově znají staré mistry jako je Leonardo Da Vinci, Albrecht Dürer, Rafael nebo modernější umělce, ze kterých se nejvíce padělá Vincent van Gogh, Henri Matisse, Andy Warhol a dokonce i Banksy. Autor nás nabádá k tomu, abychom falzifikaci nevnímali pouze jako nezákonné jednání (i když to nikdo nezpochybňuje), ale i jako specifické odvětví umění samotného – mnozí falzifikátoři byli totiž téměř stejně schopní jako ti, od kterých kradli. O jejich kvalitách svědčí (mimo to, že každého přelstili) i fakt, že se po odpykání většinou velmi mírného trestu stávají celebritami a áčkovými umělci. Všichni chtějí onen pravý padělek od známého jména. A přiznejme si to – každý, kdo se v hodinách výtvarné výchovy snažil kopírovat nějaký obraz (já se pokoušela o Vasilije Kandinského), ví, že to ani v případě dvou trojúhelníků a tří čar na monochromním pozadí, není žádná sranda.

Překvapivé jsou i některé zákulisní příběhy. U mě jednoznačně vede anglický podvodník Shaun Greenhalgh, který ve své kůlničce vyrobil celou řadu soch a maleb a vydělal téměř milion liber na jejich prodeji. Nutno podotknout, že roli agenta plnil jeho invalidní otec a získané peníze rodina nikdy neutratila. Sám Shaun se dal na padělatelství kvůli pomstě uměleckému světu, který ho zavrhl, a na otázku, proč si s tolika penězi v bance nedopřál lepší život, odpověděl: „Mám v šatníku pět úplně nových párů ponožek. Co víc bych mohl chtít?“

Hlavním úkolem knihy je čtenáři poupravit převážně mylné představy o padělcích. Většinou se totiž nejedná o kopírování slavného díla, ale tvorbu díla zcela nového, vytvořeného ve stylu známého mistra. To se pak prodává jako znovunalezené dílo, či přípravná skica k slavnému obrazu. Padělají se i sochy a staré vázy (v keramice vede Čína, která si z toho na rozdíl od Evropy mnoho nedělá), šperky, fosilie, knihy či archivní dokumenty a dokonce tu je i kapitola o víně.

Nemusíte být nadšenými návštěvníky galerií, ani vám doma nemusí viset reprodukce Moneta, tato kniha uspokojí choutky každého čtenáře toužícího po možná trochu bulvárně pojaté literatuře faktu. Vítejte ve světě CSI Art.

Hodnocení: 96 %

Dotaz k produktu Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Odkaz na články Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů

Dále doporučujeme

Deníky

Deníky

Svazek nabízí čtenáři sebrané deníky amerického výtvarníka Keitha Haringa. Časově deníky pokrývají období od roku 1977 až do podzimu 1989, tedy do doby několika měsíců před…

B jako Bauhaus

B jako Bauhaus

Každý den používáme předměty a pojmy, které nám připadají tak samozřejmé, že o jejich podstatě a vzniku vůbec neuvažujeme. Jezdíme auty, sedíme na židlích, píšeme na…

Supermodelka a krabice Brillo

Supermodelka a krabice Brillo

Jak je možné, že se vosková figurína bývalé supermodelky prodala bezmála za dva a půl milionu dolarů? Jak se mění postavení aukčních síní a galerií v době pokračující…

Umění jako terapie

Umění jako terapie

Často slýcháme, že umění je velmi důležité. Jen zřídka se ale dozvíme, proč vlastně. Alain de Botton a John Armstrong jsou přesvědčeni, že umění nám může pomoci řešit ta…