Deníky | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Globální katastrofy a trendy
  • Nudge
  • Sněhulák
  • Jo Nesbø - box
  • Purity

Deníky

Deníky
Cena:
389 Kč
Autor:
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87497-28-9
Překlad:
Ladislav Nagy
Datum vydání:
28. 03. 2013
Žánr:
Počet stran / vazba:
400/vázaná
4.14 / 439
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize
  • Články

Popis: Deníky

Svazek nabízí čtenáři sebrané deníky amerického výtvarníka Keitha Haringa. Časově deníky pokrývají období od roku 1977 až do podzimu 1989, tedy do doby několika měsíců před umělcovou smrtí. Haring v nich zaznamenává svou uměleckou činnost, své pocity, nejistoty, názory, ale skrze subjektivní perspektivu i vývoj newyorské výtvarné scény v osmdesátých letech dvacátého století, kdy byl po úmrtí Andyho Warhola právě Haring její vůdčí osobností.

 

Úryvek: Deníky

Recenze: Deníky

ŽLTÝ DENNÍK FILOZOFA ALEBO ČO MA NAUČIL KEITH HARING

Bookloverka.blogspot.cz, 17. června 2015

Posledné týždne so sebou všade nosím hrubú žltú knihu DENÍKY od Keitha Haringa. Pôvodne som ju chcela čítať, lebo ma jednoducho zaujímal jeho život. Nakoniec knihu vláčim v kabelke kamkoľvek idem, čítam a snažím sa pomaly prelúskavať Haringove myšlienky, ktoré sú miestami zmätené, úskočné a plné filozofických úvah a otázok.

Haring sa topí vo vlastnej hlave. Topí sa v otáznikoch, svojich individuálnych rozporoch, umeleckej zakomplexovanosti, svojich výtvarných nápadoch, ktoré nedokáže ovládať, kočírovať a kontrolovať. I keď sebekontrola je to najmenej po čom túži. Sníva o svojom unikátnom, sebevlastnom umení, ktoré nebude súčasťou žiadneho hnutia. Haring apeluje na jedinečnosť. Jedinečnosť každého života.

„Umenie ako život. Život ako umenie.“

Zdanlivo jednoduchá rovnica, ktorá ukrýva túžbu po slobode. Najväčší luxus súčasného sveta – sloboda. Nezaradenosť do systému, byť pánom svojho času, režírovať si každý svoj deň tak, aby som bola bližšie k svojmu vysnenému spôsobu žitia.

Čo som sa od Keitha Haringa zatiaľ naučila?

1. Vždy hľadaj sám seba

„Já jsem já. Možná vypadám jako vy, ale když se podíváte zblízka, dojde vám, že vůbec nejsem jako vy. Jsem úplně jiný. Vidím věci z úplně jiné perspektivy, protože jsem v životě prožil to, co vy ne, cítím jinak než vy, viděl jsem jiná místa a věci, žiju jiný život než vy, a proto mám úplně jinej uhel pohledu. Třeba mám na sobě stejné boty, můžu mít i stejný účes, ale kvůli tomu ještě nemáte právo mě někam zařazovat. Neznáte mě. Nikdy mě nebudete znát.“ (str.26)

Preach it. Tieto slová by mohli každému vytesať od narodenia na stenu. Každý z nás je jedinečný, takže nie je priestor na vzájomné porovnávanie. Choroba dnešnej doby – sociálne siete a manifestácia materializmu. Egohonenie cez predmety, ktoré definujú môj spoločenský status. Značky, ktoré definujú moje „ja“, svoje sebahodnotenie a sebanáhľad. Deformované a nezdravé. Pritom stačí tak málo. Byť offline.

Ja sama mám s „odpojením“ problém, lebo som „online junkie“ najhrubšieho zrna, ale bojujem s tým statočne. Základ pre mňa je nezapadnúť do stáda. Nie programovo, afektovane a na truc. Nie je to žiadna záležitosť imidžu alebo umelej vydelenosti. Ide o to, že sa snažím hľadať samu seba. To pravé jadrné skutočné autentické ja. Myslím, že je nesmierne dôležité, aby si človek siahol hlboko do vlastného vnútra a snažil sa sám seba spoznať natoľko, že sa hrdo môže sám za seba postaviť a povedať: „toto som ja, takto žijem a som šťastný a naplnený“

„Řečeno hodně zjednodušeně, lidi do jisté míry vědí, že se někdy cítí zvláštně nebo si připadají jinak, ale jen hrstka z nich se opravdu snaží příjít na kloub tomu, proč to vlastně je. Většina se to spíš snaží potlačit, a tak žijí schválně úplně opačně. Je to asi stejné, jako kdybyste na zdravý a neustále se měnící trávník položili jakousi mřížku a chtěli, aby ten trávník rostl podle ní.“ (str.58).

V tom nenormálnom vonkajšom hluku je ťažké vypnúť a obrátiť pozornosť dovnútra, ale pomáha mi to vidieť čo naozaj chcem a ktorým smerom sa vydám najbližšie. Chcem žiť život, ktorý bude inšpirovať predovšetkým mňa. A moju dcéru. Aby videla a vedela, že každý človek je originálny, jedinečný a neexistuje niečo ako „lepší/horší“. Sme len odlišní. A to robí svet lepší a zaujímavý.

2. Celý svet je v pohybe, hýb sa s ním

„Nejsem začátek. Nejsem ani konec. Jsem jen okem řetězu.“ (s.74)

Žijeme dobu závratných zmien. Tempo sa neustále zrýchluje, klopýtame v každodenním strese, uponáhľadom harmonograme, ktorý nás neúprosne tlačí ako o číslo menšie topánky.

Denodenne som s tým veľkomestským bláznincom konfrontovaná. Kto má odvahu na zmeny? Kto má rád zmeny? A teraz nemyslím zmeny typu – včera som sa prefarbila na blond alebo mám nové auto. Haring tvrdí, že jeho myšlienky boli vždy „živé“, takže nebolo možné pre neho myslieť konštantne a na dlhú dobu rovnako. Menil názory často a mal rád zmeny.

S nestálosťou názorov bojujem neustále. Milujem totiž zmeny. Prinášajú nový začiatok, nový systém, nové názory a uhly. Myslím, že človek, ktorý sa flexibilne dokáže prispôsobovať zmenám, má celkovo ľahší život. Ste automaticky schopní rýchlejšie sa adaptovať na nové podmienky, nových ľudí, nový jazyk, čokoľvek. A to vás robí silnejšími, lebo viete, že prežijete hocičo, hocikde, s hocikým. Pretože zmena je v nás samotných.

Nikdy není konec, protože právě to „nic“ vždy může být základem něčeho nového a jiného.“

3. New York je „must see“

Haring v devätnástich rokoch odišiel študovať do New Yorku na Akadémiu výtvarných umení. Toto mesto vo veľkej miere ovplyvnilo jeho výtvarný štýl, najmä graffiti a street art, ktorým sa preslávil a neprestal s ním ani na vrchole slávy. New York sa jeho životom a zápiskami prelieva v pravidelnom rytme, bol na tomto meste závislý. Živil ho a New York živil Haringa.

„Sedím si tu, píšu a je mi příjemně. Je to ale trochu zvláštní, cítít se příjemně v parku na Washington Square. Fenomén New Yorku lže prožívat tak různě. Každá jednotlivá situace může myšlenky člověka ovlivnit nesčetnými způsoby, záleží jen na rozpoložení a přístupu. Všechno se neustále mění.“ (str. 55).

Z knihy priamo kričí a huláka atmosféra mesta a vtedajšia umelecká klíma, ktorá je podľa mňa v New Yorku citeľná dodnes. Toto chaosné, šialené mesto je môj dávny sen a to si píšte, že sa tam raz dostanem na dlhšie ako len na pár dní. Nikdy by som tam nevedela žiť, ale rada by som aspoň na mesiac skúsila jeho tep a tempo.

Toľko nestrávených myšlienok a to som len na začiatku knihy. Pripadá mi, že čítam obrovský, popletený filozofický traktát. Práve kvôli vnútornej roztrieštenosti Haringa sa jeho denníkové zápisky čítajú ťažko. A nielen to - vyžadujú plné sústredenie, aby ste pochytili to kvantum myšlienok natesnaných na každú jednu voňavú stránku.

Je to však inšpirácia a vodotrysk nápadov, asociácií, ktoré vo vás prekvapivo začnú otvárať životné otázky vlastného bytia.

Žlté filozofické denníky umelca z New Yorku ako motivačná literatúra pre 21.storočie.

Bingo.

V Haringových denících se zrodilo umění, kterému je rozumět jako dopravním značkám

IHned.cz, 31. července 2013, autorka: Kateřina Hanáčková

Americký umělec Keith Haring se vypisoval z tvůrčích nejistot, pomýlených lásek i strachu z AIDS. V českém překladu nyní vyšly jeho deníky, které překvapují vyzrálým světonázorem. Vysvětlují také myšlenku obrazů, které by promlouvaly ke každému bez rozdílu.

Ať je člověk pár kroků od domu, nebo na cizím kontinentě, místní obrazová vodítka mu napovědí, která toaleta slouží dámám, za jakými dveřmi najde ošetřovnu a kde nebude vítaný, pokud má zrovna v ruce zapálenou cigaretu, kornout zmrzliny či střelnou zbraň.

Americký umělec Keith Haring usiloval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let o to, aby jeho umění bylo stejně čitelné a přímočaré jako piktogramy.

V deníkových zápiscích, jež nyní vyšly v českém překladu, vytýká umělcům, že vytvářejí nesrozumitelná díla a tím lidem odpírají právo na to těšit se z umění. Teprve až se umění otevře divákům, mohou se otevřít i oni jemu, uvažuje Haring.

Svému deníku svěřoval úvahy o palčivých otázkách doby a rozvíjel v něm osobní filozofii tvorby. Aby se k ní mohl vracet ve chvílích, kdy ztrácel víru, že má jeho malování smysl.

Newyorské hieroglyfy

Při čtení Deníků překvapí, jak vyzrálý světonázor měl Haring už v necelých dvaceti letech. Deník si začal psát v roce 1978, když v New Yorku nastoupil na Školu vizuálních umění. Při cestování metrem mu okamžitě učarovaly křiklavé reklamní plakáty a graffiti. Přivedly jej na myšlenku obrazů, jež by promlouvaly ke každému bez rozdílu.

Vybavený spartánsky úspornými malířskými nástroji a ušlechtilou myšlenkou, měnil newyorské ulice v obrazárnu pod otevřeným nebem. Maloval batolata se svatozáří, psy s hranatými tlamami a holé postavy připomínající roztančené obrysy těl z místa činu.

Kresby neměly být jen dekorací načmáranou na betonovou fasádu města – představovaly poselství řečená obrazovým jazykem, který Haring vyvinul z úvah o sémiotice, egyptských hieroglyfech, vztahu linie a tvaru a tvořivé síle sexuální energie. Věřil, že skutečné umění je spontánní odpovědí na život, jejž není možné plánovat. A tak i o několik let později, kdy rebelské výlety do ulic nahradily dopředu připravované zakázky, tvořil stejně jako v počátcích – bez příprav, přesně a rychle, jako kdyby kreslil prstem do tajícího sněhu.

I některé pasáže v deníku připomínají stopu zanechanou ve spěchu. Většinu odstavců sice psal rozvážný umělec, který zkoumá myšlenku stejně, jako by ji pomalu otáčel v rukách, jiné řádky však plavou na stránce náhodně a bez souvislostí jako písmenka v polévce.

Proud nesourodých myšlenek, výkřiků, citátů, anekdot, vzpomínek a kódovaných veršů strhne čtenáře s takovou dravostí, že nemá šanci dohlédnout, odkud pramení a kam směřuje. Zůstane v něm jen pocit euforické závratě, jako by sám právě vysedl z kolotoče vyčerpávajícího tvoření, drogového opojení, rychlých lásek s neznámými muži a bohémských večírků v nočním klubu.

Haring do každé rodiny

Jak se Haringovo umění těšilo stále větší popularitě, ubývalo času na psaní. Některé denní záznamy proto připomínají spíš jakési telegrafické haiku: "Jídlo, šampaňské – hvězdy – ticho – přemýšlení." Na celé čtyři roky, které editoři deníku zalátali Haringovými texty psanými pro jinou příležitost, se v deníku rozhostilo ticho. Umělcova tužka se znovu dotkla papíru až v roce 1986.

To už bylo Haringovo jméno americkou exportní značkou – po světě chodily tisíce lidí v tričku s jeho "omalovánkami". Umělcův diář se plnil komerčními projekty a obědy s Warholem, Madonnou, Lichtensteinem i Yoko Ono.

Haringovy práce se v aukcích prodávaly za tisíce dolarů a na Manhattanu provozoval obchod se suvenýry, který měl zpřístupnit Haringa do každé rodiny. "Lidé se mě pořád ptají, jak mě změnil úspěch. Vždy jim odpovídám, že úspěch změnil reakce a chování ostatních vůči mně, což mě ovlivnilo, ale nezměnil mě samotného. Uvnitř se cítím stejně jako před deseti lety. Byl jsem tehdy stejně šťastný jako teď."

S velkou slávou však přichází velká odpovědnost a Haring věděl, že jako veřejně známá postava může svým uměním ovlivňovat víc než doposud – na ohromných nástěnných malbách volal po osvobození Jižní Afriky od apartheidu, obhajoval homosexuální lásku a varoval před drogami a nechráněným sexem.

V devětadvaceti letech zjistil, že je sám HIV pozitivní. Chvíle zoufalství, strachu a zlosti se střídaly s momenty smíření. Věděl, co už nestihne a čím se nestane. Až do své smrti, která přišla o dva roky později, si do deníku otrocky zapisoval kdejaký oběd, telefonát i čas ulehnutí, jako by potřeboval zaznamenat každou vteřinu mizejícího života. Cestoval, tancoval, trávil čas s přáteli a maloval do rozbolavění rukou. Radost z tvorby mu kazily jen starosti o výhodný prodej obrazů, měl pocit, že peníze špiní jeho práci. "Kvůli tomu jsem se umělcem nestal," zoufal si.

Odkud se vlastně známe?

V Tokiu Haringa rozčarovalo, kolik napodobenin svých děl potkával. Jeho motivy se začaly používat tak samozřejmě, že lidé zapomněli, kdo je vymyslel. Ať to však Haringovi bylo, či nebylo po chuti, nakonec se tím splnilo, o co celý život usiloval – jeho umění se stalo součástí univerzálního obrazového slovníku, kterému lidé rozuměli stejně jako dopravním značkám nebo písmenům abecedy.

Haringovy Deníky umožňují obejít suchopárné akademické interpretace a vyposlechnout si filozofii umělcovy tvorby jeho vlastními slovy. Malíř psal většinu času tak přirozeně, jako by před čtenářem seděl a vyprávěl mu. Jednomu až přijde škoda, že tomu tak není. V Haringovi totiž snadno vycítí někoho, s kým by se docela rád znal.

Jak vypadaly „osmdesátky“ Keitha Haringa?

Studentpoint.cz, 10. května 2013, autorka: Věra Pospíšilová

Keith Haring - brýlatý hubeňour s podivnými vlasy, známý především svými tancujícími panáčky, štěkajícími psy a miminy, zachycenými ve věčném pohybu. Blízký přítel Andyho Warhola, který ukázal světu, že pouliční umění nejsou jen graffiti. Člověk, jež křídou pomaloval katakomby newyorského metra i desítky světových chodníků a betonů. I on psal své Deníky. Mezitím, co tento neuvěřitelně plodný výtvarník sdílel své umění s celým světem, prostřednictvím často kopírovaných kusů oblečení, placek a veřejných prostor, zaznamenával si své zážitky z cest a nekonečných večírků, malířských seancí v ulicích, performancí, výstav a života vůbec.

Vždycky si připadám tak trochu, jako bych se snažil lidi „konvertovat“ na svou stranu. Jsem snad „misionář“? Rozhodně ale mám „misi“!

Deníky zachycují období od roku 1977 do podzimu 1989. Filozofie všedního dne i dětsky jednoduché názory na roli umělce na Zemi - všechno je zachováno v bezpočtu zápisníků, jež po jeho smrti zkompletovala a vydala Nadace Keitha Haringa, kterou sám před svou smrtí založil. Chtěl dosáhnout toho, aby nadace po jeho smrti pokračovala v šíření prevence AIDS a zároveň podporovala organizace zabývající se dobročinností a vzděláváním sociálně znevýhodněných dětí. Keith Haring zemřel v jedenatřiceti letech na následky onemocnění AIDS. Jeho nadace funguje dodnes.

Deníky vydalo v brožované formě nakladatelství Kniha Zlín v edici WALT, zaměřující se na „díla básnická, či jinak poetická“. Poezie zde rozhodně nechybí, k vidění jsou Haringovy akrostichy v originální podobě, i citace oblíbených básníků a literátů, mezi kterými dřímá ve stéblech trávy Walt Whitman, kvílí Allen Ginsberg a nahý obědvá William Burroughs. Publikaci prostupují Keithovy osobní polaroidové fotografie, černobílé črty a nákresy . Ono čtivo rozhodně přijde k chuti každému fanouškovi tohoto mecenáše znevýhodněného světa. Homofobům vstup zakázán!Nenechte se vyděsit 500 stran! Haringovy zápisky vás udrží v pohybu stejně, jako on navždy zafixoval v pohybu své pestré tanečníky breakdance.

Jak si umělec ulice Keith Haring zapisoval své noční můry i jídelníček

iDnes.cz, 2. dubna 2013, autorka: Klára Kubíčková

Když proslulý výtvarník Keith Haring v roce 1990 zemřel na AIDS, zůstaly po něm desítky popsaných sešitů se zápisky a kresbami. Rok před smrtí si do jednoho takového sešitu zapsal: "Lidé se mě neustále ptají, jak mě změnil úspěch. Uvnitř se cítím úplně stejně jako před deseti lety." Jeho Deníky teď vydává na pěti stech stranách Kniha Zlín.

"Je skutečně obdivuhodné, jak vyvinutý a sofistikovaný světový názor měl Keith Haring již jako velmi mladý muž. Své myšlenky o­ umění a životě začíná sepisovat krátce po příchodu na Školu vizuálních umění v New Yorku v roce 1978, ve věku pouhých dvaceti let," vysvětluje v předmluvě ke knize umělec Shepard Fairey.

Mladý Haring jezdil do školy metrem a fascinovaly ho graffiti a reklamní plakáty na jeho zdech i vagonech. Už tehdy hlásal, že umění je pro všechny.

Zajímalo ho umění ve venkovním prostoru, přístupné pro každého, vymaněné ze sevření galerijních zdí. Začal systematicky kreslit na zdi v metru křídou na tabuli, byl schopný udělat i čtyřicet kreseb za jeden den. A dopracoval se až k obrovským "plátnům" na zdech v Melbourne, Sydney, Riu de Janeiru, v Knokke v Belgii, nakonec pomaloval i zeď kláštera v Pise. "Ta věž je úchvatná. Viděli jsme ji ve dne a pak i za úplňku. Je majestátní, ale též k popukání. Při každém pohledu vám vykouzlí úsměv na tváři," napsal si tehdy do deníku. Byl to poslední záznam z podzimu 1989. Necelých pět měsíců nato, v jedenatřiceti letech zemřel.

Všichni jeho přátelé i lidé, kteří měli možnost s ním mluvit byť jen chvíli, se shodují, že Haring byl laskavý a obětavý, traduje se, že zejména hotelový personál často získal řadu Haringových kreseb a skic jako pozornost. Tisíce lidí nosily jeho trička, miliony lidí znaly jeho rukopis. Čím to? Haring je autorem stylu, který v sobě pojí jednoduchost, až primitivní linky s futuristickými, téměř počítačovými možnostmi.

Haringovy deníky obsahují podrobné zápisky nočních můr, vedle nich úvahy o jaderné hrozbě, jeho nemoci, umělecké otázky i záznamy o každodenních činnostech hraničící s haiku: "Jídlo, šampaňské – hvězdy – ticho – přemýšlení." Také strachy, radosti i zlosti, zoufání a snahu pochopit lidský úděl na tomto světě.

Zatímco o Warholově deníku se říká, že ho psal způli pro další generace a z druhé půlky pro finanční úřad (protože si v něm vedl podrobné záznamy o příjmech a výdajích, byť by šlo o drobný účet v restauraci), Haring psal pro sebe, proto, aby dal řád svým myšlenkám či aby ventiloval znepokojení. Nejčastěji na letištích, v letadlech, v hotelích, ve vlacích. Kniha obsahuje i pět desítek Haringových ilustrací, všechny černobílé. Deníky přeložil Ladislav Nagy.

Dotaz k produktu Deníky

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Supermodelka a krabice Brillo

Supermodelka a krabice Brillo

Jak je možné, že se vosková figurína bývalé supermodelky prodala bezmála za dva a půl milionu dolarů? Jak se mění postavení aukčních síní a galerií v době pokračující…

Mistrovské dílo náhody. Ars vitae & vice versa

Mistrovské dílo náhody. Ars vitae & vice versa

Kniha představuje soubor deseti samostatných esejů, v nichž se Michael Kimmelman, americkýteoretik a kritik umění, zamýšlí nad rolí umění v lidském životě, a to nejen z perspektivy…

Umění jako terapie

Umění jako terapie

Často slýcháme, že umění je velmi důležité. Jen zřídka se ale dozvíme, proč vlastně. Alain de Botton a John Armstrong jsou přesvědčeni, že umění nám může pomoci řešit ta…

Sedm dní ve světe umění

Sedm dní ve světe umění

Pro svá pozorování Thorntonová zvolila formát „jeden den v životě“. Jednotlivé příběhy se odehrávají během sedmi dnů v šesti nejvýznamnějších městech umělecké scény —…