Mendelův trpaslík

Cena: 339 Kč  288 Kč
Autor: Simon Mawer
Dostupnost: skladem
ISBN: 978-80-87162-81-1
Překlad:Lukáš Novák
Datum vydání: 2010
Edice: FLEET
Počet stran / vazba:278/vázaná

V době od 21. 10. 2014 do 3. 11. 2014
je e-shop uzavřen
z důvodu stěhování skladu.

Mendelův trpaslík
Mendelův trpaslík - stará obálka

Popis: Mendelův trpaslík

Koupit e-knihu (vyšla 17. července 2012)
Doporučená cena: 239 Kč

palmknihy kosmas ereading martinus.cz martinus.sk iBookstore

Přehled všech prodejců našich e-knih a seznam titulů dostupných v elektronické podobě

Zatím poslední autorovo prozaické dílo, Skleněný pokoj (The Glass Room), se v roce 2009 dostalo do užšího výběru knih nominovaných na prestižní Man Bookerovu cenu a zaslouženě sklidilo u nás nebývalý úspěch. Také román Mendelův trpaslík (Mendel's Dwarf) patří mezi nejúspěšnější Mawerovy knihy. List New York Times ho zařadil mezi nejpozoruhodnější díla vydaná v roce 1997, zájem o něj projevili také filmaři (práva ke zfilmování drží Barbra Streisand). Líčí příběh vědce, který zasvětil svůj život studování genetické poruchy, jež těžce poznamenala jeho samotného. Benedict Lambert je nejen trpaslík, ale také vzdálený příbuzný slavného genetika Gregora Mendela, v románu se tedy – podobně jako v již zmíněném Skleněném pokoji – objevuje i řada českých, respektive moravských reálií.

 


Recenze: Mendelův trpaslík

Simon Mawer: Mendelův trpaslík

Kultura21.cz, 14. ledna 2011, autorka: Veronika Jurčová

Britského spisovatele Simona Mawera u nás ještě před nedávnem skoro nikdo neznal. Tuto chybu naštěstí napravilo nakladatelství Kniha Zlín, když vydalo dva jeho velmi čtivé a chytlavé romány – Skleněný pokoj (česky 2009) a před nedávnem i ještě o něco uznávanějšího Mendelova trpaslíka. Tituly toho mají hodně společného. Oba si např. vysloužily nominaci na prestižní Man Booker Prize, v obou se objevují české, resp. moravské reálie a oba se záhy po vydání zařadily mezi bestsellery. A není divu. Pokud jste i vy zvědaví, jak náš malý národ vypadá očima cizince, pusťte se do nich. Vtáhnou vás do děje a budou vás bavit.

Mendelův trpaslík byl napsán v roce 1997 (deset let před Skleněným pokojem) a líčí příběh mezinárodně uznávaného vědce Benedicta Lamberta, který zasvětil svůj život studování genetické poruchy achondroplázie, jež těžce poznamenala i jeho samotného – narodil se jako trpaslík a vyrostl do pouhých 115 centimetrů. Paradoxně je navíc fiktivním prasynovcem praotce genetiky Johanna Gregora Mendela. Osudy obou mužů se v knize šikovně propojují a prolínají. Mawer popisuje jejich vášeň pro bádání i lásku, která je v obou případech odsouzená k nezdaru (Mendel je knězem a Lambert je se svým nevzhledným obličejem „zrůdou, oživlou příšerkou z gotických fasád, chodícím chrličem“). Lambert však není žádný „ufňukánek“, je velmi inteligentní a na svůj úděl pohlíží se sebeironií a svérázným humorem. Jako každý jiný člověk touží po lásce, nikoli však pouze platonické. Sex mu je ale svolná poskytnout jen prostitutka, a to ještě za extra příplatek.

Podobně jako ve Skleněném pokoji i tady zavede Mawer čtenáře do Brna. Popisuje Mendelovy pokusy s hrachem a fuchsiemi, které prováděl v brněnském klášteře, i Lambertovu návštěvu mendelovské konference v Brně. Lambert a jeho kamarádka/přítelkyně Jean (v angličtině toto jméno zní stejně jako „gen“ – slovy Benedicta Lamberta „rozdílný genotyp, shodný fenotyp“) navíc rádi poslouchají hudbu Leoše Janáčka. Jean je ochotná s Benedictem dokonce i chvíli žít (poté, co utekla z domu, když dostala doma od svého nezdárného manžela nafackováno) a sdílet postel. Veškeré intimnosti se odehrávají potmě a ve spěchu a netrvá dlouho, Jeana Benedicta opouští a vrací se domů. Její muž slibuje, že se polepší.

V poradně manželům doporučí, aby si pořídili dítě. Jenže Jeanin choť je neplodný, a tak do svého života opět na chvíli pustí stále zamilovaného Lamberta jako dárce spermatu... A špičkový vědec, kamarád trpaslík, si zahraje na Boha. Je jen na něm provést výběr a rozhodnout. Narodí se Jean zdravé dítě, nebo trpaslík? Bude to děvče, nebo kluk...? Mawer čtenáře napíná do poslední chvíle. Nutí k zamyšlení, jestli je možné „jen tak“ manipulovat s životem, s osudem. Co že je vlastně „normální“?

List New York Times knihu zařadil mezi nejpozoruhodnější díla vydaná v roce 1997. Filmová práva na knihu zakoupila Barbara Streisand.

Simon Mawer (1948) vystudoval zoologii a původně se živil jako učitel biologie. Svou prvotinu Chimera napsal „až“ na prahu čtyřicítky a hned na sebe strhl pozornost. Očekávání, které tímto debutem vyvolal, nezklamal ani ve své ostatní tvorbě. V češtině vyšel v i jeho román Jidášovo evangelium (Olympia 2008).

Dobrá literatura jako rys autozomálně dominantní

Tvar, 6. ledna 2011, autor: Boris Hokr

Simon Mawer má těžkou pozici. Každý jeho román přeložený do češtiny totiž bude poměřován tím, kterým se tento Brit na našem trhu uvedl – se Skleněným pokojem, v němž více než malou roli hraje Brno a vila Tugendhat. Nejeden čtenář bude od Mendelova trpaslíka (o dvanáct let mladšího) očekávat další „český“ (lépe řečeno „moravský“) román. Vždyť vypravěčem je trpaslík Benedict Lambert, vzdálený potomek Gregora Mendela (kterému je část knihy věnována) a právě v Brně příběh začíná. Jenže takové očekávání by bylo liché.

O „českost“ či „moravskost“ jde až v poslední řadě. Ano, Benedict se sice prochází brněnskými ulicemi a zabývá se svým slavným předkem a jeho skleníkem, kde docházelo k prvním pokusům s hrachem setým, ale přitom všem se Mawer vůbec neobtěžuje výraznějšími popisy. Jen zlehka načrtává, prostředí jsou pouhými kulisami, jednoduchými „tak akorát“, aby působily důvěryhodně, ale přitom na sebe ještě nestrhávaly pozornost. Ostatně, celá mendelovská retrospektiva je od začátku prezentována jako soubor dohadů, pouhá hra představivosti.

Benedictova a autorova pozornost je věnována nečemu zcela obecnému, něčemu, co se týká všech: genetice, genům a především jejich mutacím. Právě díky drobné mutaci je z Benedicta trpaslík, vysmívaný nebo litovaný, vždy však vyčleněný ze společnosti. Díky této „malé“ chybě (označení velikosti se v knize často objevují – vzhledem k mluvčímu či tématu – s ironickým či paradoxním vyzněním) není schopen vztahu, a když se vztah konečně povede, končí potratem.

Je to zrod genetiky (a v druhé rovině pak paralela s Benedictovými osudy), co přivádí na stránky knihy Mendela a brněnské prostředí. Je to grandiózní hra genů a jejich kombinace, co podtrhuje stejně fascinující a v důsledcích zničující migraci historickou, týkající se celých skupin obyvatelstva i jedinců. Je to využití genetiky v rasových ideologiích, co autorovi umožňuje komentovat naše předsudky, ale i touhu po kuriozitách (různé cirkusy a předvádění „zrůd“) obohacenou o úlevu, že špatný los nepadl právě na nás. Právě na genetice dokazuje i zaslepenost vědy a jejich pravd, umanutost vědců, kteří dopředu znají odpovědi na své otázky. Genetika je i nejviditelnějším prvkem textu. Referuje se o pokusech Mendela i jeho moderních nástupců, čtenáři se dostane i polularizační přednášky – pro účely románu samozřejmě estetizované a s údaji podléhajícími autorské licenci. Sám Benedict je genetikou poznamenaný v okamžiku svého zrodu, ale i psychicky. Jeho popisy lidí se hemží komentáři o dědičných rysech (dominantních i recesivních, autozomálních i polygenových). Objevuje se však i v méně zřelené podobě (Benedict mimoděk používá slova jako „latentní“).

Díky řádu, který spatřuje v genetice, díky matematicky propočitatelným výsledkům, si může hrdina nalhávat, že je nad věcí, že se mu přese všechno podařilo dát svému životu i stavu smysl, že svůj osud drží ve vlastních rukou. Nemusí patřit do světa, kdy slovo trpaslík asociuje skřeta, zlo, hřích. Nevěří v boha (stejně jako možná nevěřil Gregor Mendel, přestože byl opatem) a opovrhuje hraním si na něj, přesto však právě kvůli své posedlosti genetikou a jejími výpočty nakonec tomuto pokušení podlehne.

Zásadním „uklouznutím“ přitom není pomoc exmilence otěhotnět (poskytne i vlastní „materiál“), ale podlehnutí iluzi, že události týkající se lidí jsou stejně předvídatelné jako ty týkající se věcí pod mikroskopem. Ví, že zná odpovědi na to „jak“, „kde“ a „kdy“ dochází k mutacím, k řetězení původně banálních chyb, které vedou k tělesným postižením a v přeneseném slova smyslu i k osvětimských pecím (propojenost genetiky lidské s genetickou historickou patří k nejsilnějším momentům knihy). Zapomene však na záhadu zatím nezodpovězeného „proč“.

Ostatně, vývoj literatury podle Mawera spěje k tragickým příběhům, v jejím moderním genomu není dispozice k štastným koncům rysem dominantním. I když v tomto případě bychom měli možná uvažovat spíše o sklonech k absurditě, k temné grotesce. Malý kozlík Benedict (jak se sám vypravěč tituluje, když reflektuje své okouzlení sexem) je přes všechnu svou aroganci (do značné míry oprávněnou) a inteligenci loutkou, trhaně se pohybující na jevišti světa. Jeho „kličkování mezi kalužemi“ je smutné, ovšem zábavné.

Protože Mawer se nesnaží o melodrama. Stejně jako Benedict i on opovrhuje lítostí a řečmi o odvaze u někoho, kdo prostě nemá na výběr. Jeho hrdina si opakovaně získává sympatie (schopnost ovládat dav na přednášce, vysmívat se předsudkům, ale především cit ke slečně Pierceyové), na kterých mu však v nejmenším nezáleží. Jak sám zdůrazní ve chvíli, kdy by se snad ctěný čtenář chtěl zhrozit nad jeho chováním. Mawer jej nechává mluvit důsledně cynicky, často opět v souznění s jazykem genetiky (Mendel tak nemá vizionářský pohled, je prostě krátkozraký). Nedělá kvůli čtenáři žádné kompromisy či ústupky.

Pokud bude někdo dojat nebo znechucen je to tedy čistě jeho problém. Benedictův příběh nemá sloužit nějakému lacinému pochopení „trpasličí“ zkušenosti, ale podtrhnout, že svět našich jistot a pohodlných soudů stojí na těch nejchatrnějších základech a přes všechnu civilizovanost bude pro nás Benedict Lambert vždy jen kuriozitou, zrůdičkou, nad níž se přikláníme pouze ke dvěma – vždy špatným – možnostem; dojetí či odporu. Za důslednost, s níž tuto myšlenku kniha propaguje, jí patří dík.

Mawerův trpaslík vyšel ze stínu Skleněného pokoje

Knihožrout.cz, 27. prosince 2010, autor: Pavel Kočička

U britského spisovatele Simona Mawera se vyvinula u anglosaských autorů většinou nevídaná a pro domácího čtenáře příjemná "čechofilie". Svůj zatím poslední román Skleněný pokoj zasvětil Brnu a vile Tugendhat, i když místo děje v originále pojmenoval prostě Město a z rodu Tugendhatů udělal Landauerovy.

Také román Mendelův trpaslík, který v originále vyšel v roce 1997, už svým názvem odkazuje k dominikánskému mnichovi, který žil v Brně a položil základy genetiky. Kniha však není tak prvoplánová, aby byla pouze Mendelovou biografií. Jde o vynikající román se silně znepokojivým pontenciálem.

Odpor, soucit a poznámky pod čarou

Autor v knize střídá dvě roviny. V té současné popisuje (v ich formě) příběh doktora Benedicta Lamberta, který trpí achondroplasticitou – jinými slovy řečeno, je to trpaslík. Lidé jej od malička považovali za kripla a štítili se ho. Také málokterá žena se na něj podívá jinak, než soucitně. Mawer umí dokonale postihnout ty nejzasutější emoce, které společnost chová vůči handicapovaným. Obdiv nad statečností, který lidé Benedictovi vyjadřují, se podle Mawera pojí s pocitem šťastné nadřazenosti těch zdravých. Kniha se ani nesnaží vyvolávat dojem, že mezi běžnými lidmi existuje "politická korektnost", běžný je naopak odpor a (falešný) soucit. "Ženy působily mateřsky a trochu nervózně. Z mužů byla cítit příšerně strojená dobrosrdečnost. ‚Vítejte, Bene, to je skvělé, že vás tu máme.‘,“ popisuje například svůj příchod do specializované vědecké laboratoře. Také proto se Benedict Lambert rozhodl studovat genetiku, aby objevil gen, který nemoc způsobuje.

Ve druhé, historické, rovině knihy Mawer popisuje život a objevy „trpaslíkova“ prapředka. Doktor Lambert je totiž (samozřejmě jen v autorově fantazii) vzdáleně příbuzný s Johannem Gregorem Mendelem, což byl další z impulzů ke studiu genetiky. A také jde pochopitelně o projev autorské ironie: zakladatel genetiky, která byla zneužívána především nacismem, je spřízněný s „groteskně“ postiženým jedincem.

Samotná historická rovina knihy je v podstatě výborně napsaná popularizační příručka a to včetně využití poznámek pod čarou, kde autor jako ve vědecké práci rozvíjí některé detaily, případně odkazuje na doplňkovou literaturu. Za velkým příběhem čtenáři jednoduše "podsune" vědecké pojednání o genetice. Ostatně Mawer má pro popisované téma dobré předpoklady. Vystudoval zoologii a většinu svého života učil biologii. K mendelovskému tématu se ještě jednou vrátil, když napsal doprovodnou knihu k výstavě o Mendelově životě a díle pod názvem Gregor Mendel: Planting the Seeds of Genetics.

A co přirozený výběr?

Na Mawerově románu je pozoruhodné, že různým lidem může poskytovat odlišný čtenářský zážitek. Zatímco já jako vědecký fanatik jsem knihu prochroustal od začátku do konce, žena pasáže s vědeckými popisy četla jen zběžně. Pro ni kniha fungovala především jako skvěle napsaný román, který nabízí zajímavý příběh vztahu „trpaslíka“ a zdravé ženy, která jej obdivuje, miluje a zároveň se ho i štítí.

Hlavní hrdina je totiž normální lidská bytost se všemi slabostmi. Postižení ho nikterak neheroizuje a neidealizuje, jak by si ostatní mohli namlouvat. Jako vědec je naprosto precizní a zaměřený na cíl, jako člověk je takový, jak jej vytvořilo okolí. Pokud má například volit mezi ctnostným chováním a možností si užít, volí logicky to příjemnější. Další důkaz, že mozek funguje »vertikálně znevýhodněným« lidem normálně.

V závěru otevírá autor zajímavou otázku, která se dnes již pomalu přesouvá z vědeckých pracovišť na půdu vlád a parlamentů: Máme právo zasahovat do přirozeného výběru, i když vybíráme pouze mezi zdravými lidmi a lidmi postiženými dědičnou poruchou? Benedict Lambert problém přirovnává k teorii čisté rasy, ale i on sám stojí před dilematem výběru vlastního potomka. Ale kde má selekce skončit? Začneme vyřazovat embrya, která trpí Hutchinsonovou chorobou, achondroplasticitou nebo autismem, ale co když jednou najdeme gen určující inteligenci? Budeme jednou skutečně vybírat, jak mají naše děti vypadat a jak se mají chovat? Zatím to není tak jednoduché, jinak by se v Číně rodili samí chlapci, ale jednou ta doba přijde.

V genetickém thrilleru Mendelův trpaslík se autor Skleněného pokoje opět vrátil do Brna

iHNed.cz, 2. listopadu 2010, autorka: Irena Zemanová

RECENZE: Po příběhu vily Tugendhat vyšel český překlad dalšího "brněnského" románu Simona Mawera - Mendelův trpaslík. V roce 1997 zařadil list The New York Times tuto knihu mezi nejpozoruhodnější díla britské literatury konce dvacátého století.

Britský spisovatel Simon Mawer působí v českém literárním prostředí jako zjevení. Loni nadchl čtenářskou obec románem Skleněný pokoj, nyní mu v češtině vychází i jeho dosud nejslavnější dílo, "genetický thriller" Mendelův trpaslík.

Český překlad trpaslíka se oproti originálu zpozdil o víc než třináct let - v roce 1997 knihu zařadil list The New York Times mezi nejpozoruhodnější díla britské literatury konce dvacátého století.

Zatímco v anglosaském světě se Simon Mawer dávno etabloval jako autor řady bestsellerů - už za debut Chiméra získal v roce 1989 McKitterickovu cenu - do českého povědomí se plně zapsal teprve vloni - právě románem Skleněný pokoj, který mu vynesl nominaci na prestižní Man Bookerovu cenu, ale i pozornost českých recenzentů.

Příběh Skleněného pokoje se odehrával v brněnské vile Tugendhat. Simon Mawer dohledal osudy prvních majitelů vily, kteří byli během nacistické okupace kvůli židovskému původu nuceni emigrovat. Mawer změnil jména, domyslel si dějové linky a na pozadí románu vylíčil dějiny mladé československé republiky v první polovině dvacátého století.

Biolog s vášní pro Česko

Nyní Simon Mawer českým čtenářům předkládá svůj další "moravský" román. V něm se rozhodl vylíčit pozoruhodný příběh zakladatele moderní genetiky, brněnského kněze a opata augustiniánského kláštera ve Starém Brně Johanna Gregora Mendela, který svými pokusy s křížením hrachorů a fuchsií v polovině devatenáctého století založil novou vědu, zkoumající zákony dědičnosti a genetických dispozic. Mendelův život a objevy jsou však jen jednou z mnoha dějových linií románu. Simon Mawer totiž příběh vypráví ústy Mendelova vzdáleného - fiktivního - příbuzného, uznávaného profesora moderní genetiky Benedicta Lamberta. Ten se rozhodne s odkazem na svého moravského praprastrýce pátrat po příčině vlastního onemocnění.

Profesor Lambert, světově uznávaný odborník na genetické poruchy, je totiž od dětství stižen achondroplastickým nanismem. Trpaslictvím. Geniální vědec a brilantní řečník měří jen 127 centimetrů. Nemoc, která z něj podle jeho slov udělala "odpornou zrůdu", chce Lambert vymýtit objevením genu, který chorobu způsobuje.

Thriller i učebnice genetiky

Vědec, který studiu vlastní genetické choroby zasvětí prakticky celý život, je díky Mawerovu vyprávění neobyčejně plastickou figurou. Lambert dokáže svůj osud odmalička nahlížet se svérázným sarkastickým humorem a všudypřítomnou ironií. Brilantní jsou třeba epizody z Lambertova studentského života: kupříkladu moment, kdy excelentnímu absolventovi katedry biologie jeho studijní poradce namísto dalších univerzitních studií jako nejvhodnější zaměstnání nabídne práci v cirkuse.

Lambert se - také pro větší autenticitu "vědeckého" románu - i o těch nejobyčejnějších věcech vyjadřuje odbornou terminologií. Simon Mawer rovněž díky biologickému vzdělání běžně a bez vysvětlivek žongluje s termíny jako autozomální dominantní dědičnost, dolichocefalický recesivní fenotyp nebo heterozygotní gameta, a to i ve chvíli, kdy hrdina popisuje nejkrásnější spolužačku. Celé odstavce jsou někdy samoúčelně věnovány objasňování základních principů eugeniky, historii jednotlivých chromozomálních objevů, poznámkám z vědeckých konferencí.

Zlom přichází ve chvíli, kdy se doktor Lambert rozhodne věnovat své dávné lásce vlastní genetický materiál, neboť se jí s manželem nedaří otěhotnět. Profesor Lambert totiž už objevil svůj vadný gen. A má šanci prostřednictvím umělého oplodnění zahubit všechna embrya, která nesou vadnou genetickou zátěž. Trpaslík tedy může, ale nemusí zplodit zdravé dítě. V tu chvíli Lambert poprvé čelí základním etickým otázkám: smí vědec ve snaze dosáhnout odborného úspěchu svévolně rozhodovat o životě a štěstí ostatních? Je krutá zkušenost s vlastní genetickou mutací oprávněním k rozhodování o tom, kdo se narodí, či nenarodí?

Simon Mawer potvrdil své vypravěčské mistrovství. Ze zprvu vědecko-historického pojednání vystavěl čtivý "genetický thriller".

Velký román o trpaslíkovi

Reflex 41/2010, autorka: Pavla Horáková

Spisovatel Simon Mawer má slabost pro Brno. S moravským hlavním městem tento Angličan žijící v Itálii spojil hned dva ze svých románů. Ten novější,Skleněný pokoj, inspirovaný funkcionalistickou vilou Tugendhat, vyšel v češtině vloni jen pár měsíců po vydání originálu, který to dotáhl až mezi finalisty Man Bookerovy ceny. Mendelův trpaslík, kniha neméně pozoruhodná, si na český překlad počkal třináct let.

Benedict Lambert je trpaslík. Je postičen achondroplázií – dědičnou genetickou poruchou, jež se podepsala na jeho zevnějšku: „Mám robustní čelo a hrubé, mopslí rysy… Mé paže a nohy jsou krátké a pokřivené, moje prsty připomínají krátké buřtíky. Měřím metr dvacet sedm.“ Lambert je zároveň i molekulární biolog a soustředí se na hledání genu zodpovědného za jeho postižení. A do třetice je tento fiktivní britský vědec vzdáleným příbuzným rakouského kněze a badatele Johanna Gregora Mendela, který se v 19. století v brněnské klášterní zahradě neúnavně věnoval pokusům s křížením hrachu setého. Mawerův hrdina vypráví dvojí příběh: ten svůj, v němž se prolíná osobní a profesní rovina, a vedle něj rekapituluje i životní osudy svého prapraprastrýce z města Brünn, ve své době nedoceněného otce genetiky, řeholníka Mendela.

Kromě toho, že oba muže spojuje vášeň pro vědu, prožívají oba zapovězenou lásku (Benedict ke zdravé, a navíc vdané ženě a románový Mendel, vázaný slibem čistoty, k jisté Frau Rotwang). Oba také zakusí roli otcovství – byť Mendel pouze symbolicky, když je jmenován představeným kláštera.

Prizmatem genetiky pohlíží Lambert na celý svět, lidi vidí jako nositele znaků nebo mutací. Cílem jeho usilování je gen (anglicky gene), ale také žena jménem Jean (v angličtině se obě slova vyslovují stejně). Jejich vztah připomíná příběh krásky a zvířete; s tím rozdílem, že Lambert nemůže být ze své kletby vykoupen. Jako genetik má však možnost „prokletí“ postižení zrušit pro své potomstvo. Jedním z průběžných motivů díla je fyzické násilí, které jako by tu představovalo zveličenou obdobu mnohem subtilnějšího „násilí“ genetické manipulace. Hrdinové jsou nakonec nuceni nést následky svých činů, i když otevřené morální soudy se nevynášejí. Sám Lambert to má s Bohem vyřešené. Jak říká: „Je trochu obtížné uvěřit, že nějaký milosrdný Bůh by mi mohl udělat tohle.“

Postavení témat genetiky a kněžství vedle sebe nabízí zajímavé paralely. Ostatně je dějinnou ironií, že u samého zrůdu disciplíny, jejíž konkrétní aplikace jsou trnem v oku mimo jiné právě katolické církvi, stál jeden z jejích duchovních. Kněžstvo samo je pro genetické výzkumy nepoužitelné. Ačkoli duchovenstvo i řády používají rodinné názvosloví otců, bratří, sester či synů, rozmnožují se nepohlavně. Neuplatňují dědičnost, a přesto si udržují žádoucí společné znaky.
Kniha z různých úhlů zkoumá tenkou hranici mezi prenatální diagnostikou a eugenikou, jež v podobě teorií o rasové čistotě vedla až k hromadnému vyvražďování (hrdina románu poznamenává, že Mendelův rodný Heinzendorf leží jen pár hodin cesty od Osvětimi). Mimochodem biolog Mawer se tématu eugeniky dotkl i ve Skleněném pokoji, když do románové vily umístil německou antropometrickou laboratoř.

Pod celým příběhem ústrojně zní hudební doprovod skladeb Leoše Janáčka (chovance brněnské klášterní školy) a jeho předchůdce na místě regenschoriho klášterního sboru, Pavla Křížkovského. Mawer letmo zmiňuje i dalšího Moravana, Sigmunda Freuda. S reáliemi nakládá skutečně poctivě. Když do úst Mendelovy obdivovatelky Frau Rotwang anachronicky vkládá neblaze proslulou větu Nevilla Chamberlaina o „konfliktu ve vzdálené zemi, o které nic nevíme“, dokazuje, že on sám velmi dobře ví, o jaké zemi píše.

Z chudé abecedy nukleových kyselin může vzniknout buď génius, nebo zrůda. Podobně i text vytvořený kombinací písmen může dopadnout různě.Mendelův trpaslík je – v rozporu se svým názvem – velký román. Nastoluje závažné téma a zpracovává je rovnocennými prostředky: faktrografie shromážděná s takřka mendelovskou pílí je úctyhodná a struktura vyprávění připomínající dvoušroubovici důmyslně propojuje formu s obsahem.

Čtenářským zážitkem je i překlad Lukáše Nováka. Za převod Skleněného pokoje byl letos nominován v kategorii Objev roku soutěže Magnesia Litera; pozornost odborných porot si zaslouží i jeho překlad Mendelova trpaslíka.

Simon Mawer – Mendelův trpaslík

Nekultura.cz, 30. října 2010, autorka: Janka Ryšánek Schmiedtová

Kdyby se věci staly jinak, doktor Benedict Lambert mohl mít kariéru, slávu a peníze, rodinu i teplé místečko ve vědeckém ústavu, zkrátka plus mínus bezproblémový život. Něco se ale zvrtlo, a to už v momentu samotného jeho zplození. A proto je dnes denně nucen bojovat nejen sám se sebou, ale především s okolním světem, který ho ušlechtile lituje, a přece tak bezcitně ždímá, protože doktor Benedict Lambert je genetická zrůdka – trpaslík.

Už v románu Skleněný pokoj se Simon Mawer uvedl českému čtenáři jako výborný vypravěč, libující si v neotřele stavěných příbězích, kde je tady a teď úzce spjato s minulostí a vše, co se hrdinům děje, nevyhnutelně podmíněno životy jejich předků. Čtenáře knihy Mendelův trpaslík pohltí především autorovo balancování mezi literaturou faktu a do nejmenších detailů propracovanou fikcí, nepodbízivý odzbrojující humor a našince pak zaujmou snad až příliš zidealizované moravské reálie. Jak už totiž název knihy napovídá, část děje je situována do Brna, kde na svých hrachových záhonech zkoumá dědičnost Gregor Mendel.

Mawer je mistrem fabulace. I s navijákem mu spolknete pocity člověka, co se narodil jako zakrslík. Tomu potom fandíte i přesto, že on sám se povyšuje do role všemohoucího a bez většího ostychu manipuluje s životy druhých. Má na tohle vlastně člověk právo? De facto nemá, ale pro doktora Lamberta je to jediná možnost, jak na moment skutečně žít, jinak je totiž lidským pokolením s úsměvem degradován na milou hříčku přírody a cirkusovou atrakci, kterou by si každý rád důkladně prohlédl, ale kdyby ho tak při tom, pokud by to šlo, nikdo neviděl.

Mawer s bezcitnou přesností zachycuje moment, kdy se hloupý, ale zcela normální jedinec pod zástěrkou své hodnosti bolestivě otírá o člověka navenek zdeformovaného, uvnitř ale perfektně fungujícího, jehož postižení zdraví pokrytecky označují za vnější vadu, na které nezáleží.

Na přetřes v knize přichází v první řadě myšlenka genetické čistoty – tolik rádoby odsuzovaná a přitom stále v lidech přežívající. Má postižený člověk nárok na intimní život, na plození dětí, co ponesou dál jeho zmutovanou DNA? A pokud ne, kdo o tom rozhodne – inteligence národa? Jenže co když takový člověk k té inteligenci patří… Mawer s bezcitnou přesností zachycuje moment, kdy se hloupý, ale zcela normální jedinec pod zástěrkou své hodnosti bolestivě otírá o člověka navenek zdeformovaného, uvnitř ale perfektně fungujícího, jehož postižení zdraví pokrytecky označují za vnější vadu, na které nezáleží. Ve skutečnosti je ale vše právě naopak, záleží na ní jako na ničem jiném.

Paralelu k příběhu genetika Benedicta Lamberta tvoří v knize životní osud jeho vzdáleného příbuzného Gregora Mendela. U něj čtenáře mírně zahltí nekonečné popisy pokusů, na druhou stranu ale dokládají nemožnost lidské touhy vymanit se z vše určujících přírodních zákonů. Každý má svou matku a otce a každý po nich bude dědit – ať chce nebo ne.

Próza Mendelův trpaslík je dobrou knihou pro každého, kdo od spisovatele a jeho díla čeká ještě něco víc než jen bezduché pobavení. A kromě toho tu jsou zase ty nečekané přesahy – stejně jako byl Skleněný pokoj vydaný v momentu, kdy se zoufale maloměstsky řešila situace s architektonickým skvostem – vilou Tugendhat, Mendelův trpaslík vychází do času předvolebních divadýlek plných pokrytecky velkolepých plků a naddimenzovaných slibů, které znějí stejně tak falešně, jako když politici ve značkových oblecích a s trendy melírem tvrdí, že nejdůležitější je, jaký je člověk uvnitř – že by prožraný?

Hodnocení: 92 %

Mawer, Simon: Mendelův trpaslík

iLiteratura.cz, 3. října 2010, autor: Pavel Mandys

O zamilovaném trpaslíkovi 
Simon Mawer
Mendelův trpaslík, přeložil Lukáš Novák, vydalo nakladatelství Kniha Zlín, Zlín 2010, 282 stran

Dvaašedesátiletý britský autor Simon Mawer byl mezi českými čtenáři ještě loni zcela neznámý. To ale změnilo brzké vydání jeho posledního románu Skleněný pokoj, který líčí osudy brněnské vily Tugendhat. K bestsellerovým prodejům románu v Česku pomohla nominace na nejsledovanější britskou literární cenu Man Booker Prize, oznámená navíc krátce před českým vydáním (podzim 2009), ale také vlastnost, kterou mají společné všechny malé národy. Češi jsou zvědaví, jak je a jejich historii vidí někdo odjinud. Když dotyčný pochází z anglosaské kultury, která té světové už několik desetiletí zcela dominuje, zájem se samozřejmě násobí. Mawer je navíc spisovatelem, který umí psát chytlavě, napínavě a přiměřeně provokativně.

Všechny tyto vlastnosti platí i pro jeho dosud nejslavnější románMendelův trpaslík, který vyšel už v roce 1997 (a nominaci na Booker Prize získal tehdy také). Včetně zatraktivnění pro českého čtenáře: část knihy se vrací do minulosti a sleduje pokusy průkopníka genetiky Gregora Mendela v brněnském klášteře, příběh je rámován příjezdem hlavního hrdiny do Brna na mendelovskou konferenci a aby toho nebylo málo, hlavní hrdina a jeho milá si oblíbí hudbu Leoše Janáčka.

Onen hlavní hrdina se jmenuje Benedict Lambert a čtenáři se s ním shledávají v době, kdy je mezinárodně uznávaným odborníkem na genetické poruchy. Zároveň sám takovou poruchou je: od narození se mu nevyvíjely kosti a vyrostl do trpasličí velikosti 115 centimetrů, navíc s neúměrně velkým a nevzhledným obličejem; odborně se jeho choroba jmenuje achondroplázie. Po psychické stránce je přitom zcela normální, se všemi ambicemi a touhami, které kluk i dospělý muž má. A jestliže se vrozenou inteligencí i úsilím vypracoval na špičkovou úroveň ve svém profesionálním životě, v tom osobním stále zůstává nechtěnou zrůdou, kterou k sobě do postele pustí jen prostitutka a to si ještě řekne o příplatek. Mawer sugestivně líčí citové útrapy, jimž Benedict podléhá, jakkoliv se snaží beznadějným zamilováním do normálních žen předem zabránit. Touží po lásce, a to nikoliv platonické, ale završované sexem. A Mawer postupně, po malých krůčcích míří k tomu, co čtenář Benedictovi přeje, i když tuší, že z toho žádný happy-end nebude. Opakovaně mu přivádí do cesty ženu (jmenuje se Jane), která se v jedné kritické situaci k Benedictovi přistěhuje a později se s ním i vyspí (potmě a bez „předehry“). V tu chvíli začíná hlavní zápletka příběhu, k němuž jsou výlety za Mendelem jen trochu tezovitou paralelou, zároveň však zajímavou a přístupně osvětovou. Benedictovo vzdělání a výzkum pak představují velkolepou přípravu na klíčový moment knihy. Jane nakonec Benedicta opustí a vrátí se k nezdárnému manželovi, který slibuje polepšení. Je ovšem neplodný, a tak je Benedict dobrý podruhé, jako tajný dárce semene, které by však měl jako objevitel „vadného“ genu zbavit spermií s „trpasličí“ genetickou informací. Mawer nás dlouho napíná, jak se Benedict v oné situaci rozhodl, a v osobě malého vědce provokuje přednáškou o „tržní eugenice“ neboli o lékařských zásazích do nenarozených plodů na přání rodičů, kteří samozřejmě chtějí zdravé silné dítě a jsou ochotni si připlatit, aby zjistili a případně včas eliminovali hrozbu nějakého defektu.

Jestliže v první polovině románu Mawer uplatňuje své biologické vzdělání a přinejmenším nadstandardně hluboký zájem o Gregora Mendela (později o něm publikoval i populárně naučnou knihu), v té druhé užívá postupy téměř thrillerové – kromě zatajování důležitého rozhodnutí projevuje značnou vynalézavost, když chce před čtenářem oddálit nějakou dychtivě vyhlíženou událost. Jestliže nejprve čtenáře nechává pomalu, ale o to silněji přimknout k Benedictovi, v závěru žene děj rychle kupředu až k finále, jehož dramatičnost úplně neodpovídá uměřenosti, s jakou byla do té doby kniha psána, a působí náhle poněkud vykonstruovaně.

Mawer píše svižným, ale přitom kultivovaným stylem, jen občas ho zradí zalíbení ve vlastní metafoře a nechá v textu třeba „katedrálu nového věku“ (míněn je vědecký institut pro genetiku). V pasážích o Mendelovi se občas objevuje v mírně mentorské pozici, příznačné pro emotivně zabarvené pop-životopisy: nadsazuje míru nepochopení, přehlížení a zapomenutí Mendela a jeho rodiny. Naštěstí nikdy nezajde za hranici snesitelného obdivu. Mendelův trpaslík je chytře a citlivě napsaná kniha, nepodbízivá a formulující některé provokativní otázky při současné vlně zájmu o genetiku. Literární mainstream v tom nejlepším slova smyslu.

RECENZE: Mawer skočil z vily Tugendhat k Mendelovi, nabízí výborný příběh zakrslíka

iDnes.cz, 19. září 2010, autorka: Alice Horáčková

Brit Simon Mawer proslul bestsellerem Skleněný pokoj o vile Tugendhat. K Brnu se vrací i v ceněném románu Mendelův trpaslík, který právě vyšel česky. Je to výborné čtení.

Trocha trpělivosti je zpočátku potřeba. Zvláště když seznam kapitol může leckomu znít jako hudba ze vzdálených světů: genom, restrikce, segregace, promotor, recesivita, rekombinace, suprese, terminace řetězce... Navzdory specifickému tématu, odborným pojmům, vzorečkům a poznámkám pod čarou však Mendelův trpaslík čtenáře postupně vtáhne a odmění.

Ostatně list The New York Times ho označil za jednu z nejlepších knih roku a Barbra Streisandová k němu koupila filmová práva. Mawer dokázal z jednoho vědního oboru, genetiky, vystavět metaforu lidského života (a lidského druhu), o němž nerozhoduje Bůh, ale šťastná či zlomyslná náhoda, loterie oplodnění, kombinace genů. Námět o to aktuálnější v tisíciletí, v němž není tak úplně nepředstavitelné, že si jednou za příplatek budeme vybírat barvu očí budoucího dítěte.

Hlavně se na mě nedívejte

S Mawerovým nejúspěšnějším, loňským románem Skleněný pokoj, který získal nominaci na Man Bookerovu cenu, má jeho chronologicky starší kniha (v anglickém originále poprvé vyšla roku 1997) leccos společné. Také Mendelův trpaslík nezapře moravské ozvuky, fascinaci dějinami a skutečnými osudy i výrazné erotické ladění.

Sexuální fantazií je celý román prodchnut, to ona udržuje napětí i v zahuštěnějších pasážích. Funguje o to víc, že to jsou představy povětšinou neuskutečnitelné, jelikož o lásce a ukojení sní hrdina fyzicky postižený, měřítky většinové společnosti odpudivý, nešťastný.

Uznávaný genetik Benedict Lambert je to, co je: "anomálie, mutant, výsledek neblahé shody okolností". Zkrátka trpaslík. "Můj otec na mě nikdy nepohlédl zpříma, věřili byste tomu? Nevybavuji si, že by se na mě za celý můj život jedinkrát přímo podíval. Jeho pohled byl vždycky stočený stranou, jako by mu to umožňovalo předstírat, že si ničeho nevšiml," píše Mawer. Jeho postava je z rodu Oskara Matzeratha (Grassův Plechový bubínek) či Jana Dítěte (Obsluhoval jsem anglického krále), oněch nevyzpytatelných zakrslíků na hranici mezi dobrem a zlem, v jejichž povaze zformovaly vršící se rány a ponížení podivnou směsici síly a zatvrzelosti, píle a pohrdání, toužení a nenávisti. Také Benedict Lambert se nikomu nepodobá, a přesto má chuť žít.

Věčná tyranie genů a třídy

Nedůvěřuje lidem, kteří ho buď litují, nebo si ho oškliví, nedokázal odpustit svým rodičům, kteří na rozdíl od něj byli "normální", ale příliš mu to neulehčovali. Sžíravý, stále opatrný cynik Lambert, posedlý hledáním genu, který mu zabránil růst, žije stažený v ulitě své inteligence a vědy jako neviditelný plaz, který čeká na svou příležitost.

Z rozmaru dějin, či spíše autora, je vzdáleným příbuzným (pra-pra-prasynovec) brněnského zakladatele genetiky Gregora Mendela, jehož osud tvoří druhou linii románu. Oba, opat Mendel experimentující s hrachem setým i trpaslík Lambert, se snaží předběhnout svou dobu, předložit objev, který posune hranice dosavadního poznání. Ale ani jednomu Mawer nestaví nekritický pomník: Lambert se chvílemi mění v bezcitného hráče s lidským genofondem a Mendelův objev vydláždil cestu i "tyranii genetiky" nacismu, kterou ve střední Evropě posléze vystřídala "tyranie třídního původu".

Řekl to Hitler, nebo Brit?

Autor proplétá minulost a přítomnost, vědu a lásku, cituje Mendelovy dopisy, pohrává si s bližším vztahem Mendela a Leoše Janáčka, tíhne k historickým poťouchlostem. Když třeba popisuje Mendelovo rodiště, sudetské Hynčice (dříve Heinzendorf), jeho vypravěč přemýšlí, proč odtamtud po roce 1945 zmizelo všechno německé. "Češi tomu říkali odsun. Dneska by se tomu řeklo etnická čistka," píše se v románu. S podobnou ironií se ovšem Mawer strefuje i do Němců, Sovětů, Britů i Američanů, kteří roku 1913 zavedli testování inteligence imigrantů na Ellis Islandu, v jehož důsledku byl lidem se sníženou inteligencí vstup do USA odepřen.

Nechybí ani rafinovaný čtenářský kvíz: z vět amerického psychologa Henryho Goddarda (1866-1957), britského statistika Karla Pearsona (1857-1936) a propagátora konečného řešení Adolfa Hitlera (1889-1945) máte poznat, kdo je autor toho kterého úryvku. Sedí libovolná kombinace.

Nakonec jednu vedlejší lekci uštědřuje Simon Mawer i české literatuře a autorům, kteří občas lamentují nad pachtěním malého národa a nedostatkem zásadních námětů. Proč zrovna Brit musí napsat dva výborné romány s brněnskou tematikou?

Mendelův trpaslík sice nepůsobí tak efektně jako Skleněný pokoj, ale obsahuje všechno podstatné: rozlet, soustředění, dramaturgii i styl.

Hodnocení MF DNES: 80 %

Trpaslík, který se stal Bohem

Respekt, 12. září 2010, autor: Ondřej Nezbeda

Povedený román Simona Mawera vypráví o dějinách genetiky.

Občas musí přijít nějaký cizozemec, aby objevil domácí literární témata, která leží ladem. Tak britský spisovatel Simon Mawer napsal „český“ román Skleněný pokoj, v němž vypráví příběh vily Tugendhat a který zdejší čtenáři i kritika v loňském roce přijali s nadšením. Teď vychází další jeho pozoruhodný román Mendelův trpaslík. Autor se v něm vrací do časů, kdy na Starém Brně, ve sklenících augustiniánského kláštera, Gregor Mendel prováděl své podivínské pokusy s hrachem a fuchsiemi, čímž položil základy genetické vědy. Povstávají tu tak dějiny dvacátého století, od eugeniky přes objevení DNA až po genetické manipulace, které člověku umožňují ovládnout vlastní osud.

Sám hlavní hrdina a zároveň vypravěč tohoto příběhu je genetická hříčka, výsledek neblahé shody okolností. Fiktivní Mendelův prasynovec, biolog Benedict Lambert, je totiž trpaslík.

Hloupá mutace

„Přemýšlel jsem o štěstí, což je jen pseudonym, pod nímž se skrývá despotická náhoda,“ říká cynicky Benedict Lambert. Od člověka trpícího genetickou poruchou lze ostatně těžko čekat úvahy o nevyzpytatelných úradcích božích. Lambertův osud určila jedna hloupá mutace, chyba v přepisu milionů písmen genetické abecedy DNA, jejímž výsledkem je muž, který měří 128 centimetrů, má „robustní čelo a hrubé, trochu mopslí rysy (...) a jeho prsty připomínají krátké buřtíky“. A jako by to nestačilo, Benedict Lambert se dozví, že jeho oblíbený strýc Harry provozoval cirkus s „lidskými zrůdami“, jak bylo svého času velmi módní. Stačilo se narodit o několik desítek let dříve a Benedict Lambert by nebyl uznávaným profesorem genetiky, ale cirkusovou atrakcí. Navíc v dobách temného úsvitu eugeniky, kdy by pravděpodobně skončil před sterilizační komisí, protože jeho penis je to jediné na jeho těle, co si zachovalo přirozené rozměry a funkce. Benedict Lambert proto celý svůj život zasvětil tomu, aby příčinu své genetické poruchy odhalil a nikdo už nemusel trpět jako on.

Může překvapit, s jakou přesností a vhledem Simon Mawer příběh genetiky popisuje – od zasvěcení do základních genetických pravidel objevených Mendelem, které vedly k eugenice (když známe genetické principy šlechtění květin, proč správně nevyšlechtit i člověka?), až po současné diskuse o návratu eugeniky v nové a jemnější podobě prenatálních testů, umělého oplodnění nebo genetických manipulací. Všechno ale vysvětluje pohled do autorova životopisu.

Britský spisovatel, který už dlouhou dobu žije v italském Miláně, vystudoval zoologii na Oxfordské univerzitě a většinu svého života se živil jako učitel biologie. První jeho cesta na Moravu tedy nevedla do vily Tugendhat, ale do zahrad augustiniánského kláštera sv. Tomáše, kde se zabýval právě prací a životním osudem Johanna Gregora Mendela. Uhranul ho příběh muže, který deset let prováděl pokusy, o něž svět během jeho života nejevil žádný zájem, aby nakonec přišla bouře, jež zničila jeho skleníky a s nimi i celou dlouholetou práci.

Láska nakonec

Nosnou konstrukci Mawerova románu tvoří dvě časové paralely, které autor vzájemně proplétá, hledá jejich třecí plochy a analogie. Jsou jimi přirozeně životy Mendela a jeho prasynovce Lamberta. Oba jsou svým způsobem odsouzeni k celibátu: Mendela k tomu zavazuje řeholní a kněžský slib, Lambert je k němu odsouzen fyzickými proporcemi, které nevzbuzují přílišný zájem žen. Oba se zabývají problémem dědičnosti – Mendel se snaží objevit její základní zákonitosti, Lambert hledá genetickou příčinu své nemoci. A oba nakonec přece jen potkávají lásku. V případě Mendela jde samozřejmě o domněnky, i když je historickým faktem, že nápadně často docházel na odpolední kávu k paní Rotwangové. Lambertovi nakonec podlehne knihovnice Jean Millerová.

Patřičně vědeckou atmosféru v knize vytvářejí Lambertovy genetické profily ostatních lidí, když hodnotí jejich zjev terminologií vytvořenou jeho prastrýcem. Tady už by byl ovšem pro nebiology potřebný slovníček nebo aspoň vysvětlivky, bez nichž tyto poznámky mohou vyznít samoúčelně. Je evidentní, že se Mawer spoléhá na základní gymnaziální znalosti, ale přiznejme si: kdo je schopný vyložit třeba princip „autozomální recesivní dědičnosti“? Už z podstaty zvoleného tématu se Simon Mawer nemůže vyhnout didaktickým pasážím. Pomáhá si tak, že je nechává pronášet Lamberta, často formou jeho skutečných přednášek, které zakrslý hrdina prokládá vtipnými a cynickými průpovídkami vůči vlastní osobě a epizodami ze svého a Mendelova života. Snad by tak jeho román mohl být zajímavý i pro čtenáře, které genetika a s ní spojené společenské diskuse nezajímají. Neustále opakující se zkušeností totiž je, že román nedělá téma, ale jeho provedení. A to je v podání Simona Mawera skvělé – od zajímavé konstrukce přes volbu a charakterizaci hlavních postav až po poutavé vylíčení dobových myšlenek. V čem je naopak jeho román slabší než Skleněný pokoj, je oživení atmosféry a společenského pozadí Mendelova století nebo století eugeniky.

Hitler by byl nadšený

Zásadní zlom knihy přichází ve chvíli, kdy Jean svého malého milence žádá, aby se stal otcem jejího dítěte, protože její manžel je neplodný. Přitom ale hrozí, že z jejich spojení se s padesátiprocentní pravděpodobností narodí další trpaslík. Lambert proto provede genetickou analýzu oplodněných vajíček a ta s dědičnou vadou zahubí. V tu chvíli se z lidského trpaslíka stává demiurg. Za štěstím už se neskrývá despotická náhoda, ale racionální kalkul, nad kterým přejímá kontrolu. Jeho potomstvo už nebude trpnou hříčkou genové výbavy zmutované DNA. Budoucnost se neskrývá v boží libovůli nebo náhodě, ale ve zkumavkách, elektrolytických gelech a genomových knihovnách. „V blízké budoucnosti si budete moct zvolit parametry embrya: barvu očí, barvu vlasů, barvu kůže, výšku,“ pronáší Benedict Lambert. Zároveň si ale uvědomuje dvousečnost této moci: „Hitler, ten by tím byl nadšený.“

Mawer tak svého hrdinu vrhá do paradoxní pozice, kterou Lambert u svých eugenických předchůdců odsuzoval. Kdyby se ocitl v jejich rukou a oni měli stejné možnosti jako on, nikdy by se nenarodil. Jeho život je podobenstvím proměny genetiky od botanického šlechtitelství po utopie o dokonalé společnosti, v níž už nebudou žádní poškození jedinci, nemocní, hlupáci nebo zločinci. Aspoň tak o tom snili američtí, němečtí i britští eugenici od počátku 20. století do konce druhé světové války.

Simon Mawer vydal Mendelova trpaslíka už v roce 1997, kdy se diskuse o tom, jestli se eugenické myšlenky nevrací do medicíny zadními vrátky, teprve probouzela. Síla jeho povedeného a vtipného románu spočívá v otázkách, ke kterým provokuje: Kdo určí hranice normality? Nezmizely by takovou genovou segregací podmínky nutné pro vznik geniality nebo jiných zvláštností, které umožňují vývoj nebo přežití druhu? A když se vědec dostane do pozice Boha, kdo zaručí, že se z něj nestane Ďábel?

Dobrodružství s DNA

Týden, autorka: Irena Hejdová

Po Skleněném pokoji na trh přichází i starší román Brita Simona MaweraMendelův trpaslík. Znovu s řadou českých reálií, které mu u Čechů zajišťují takovou oblibu.

Ale nejsou zatím jen české nebo spíše moravské reálie, příběh brněnské vily Tugendhat ze Skleněného pokoje či příběh potomka česko-německého genetika v Mendelově trpaslíkovi. Mawer je i bez českých reálií rafinovaným a čtivým vypravěčem, který elegantně mísí fakta a fikci. Mendelův trpaslík, Mawerův dosud nejúspěšnější román, poprvé vydaný v roce 1997, je neodlučně spjat s Brnem – na tamní konferenci začíná i vrcholí a popisuje život a dílo Gregora Mendela, zakladatele genetiky, který ze svých experimentů s hrachem setým odhalil principy dědičnosti.

Hlavním hrdinou však není Mendel, ale jeho prapraprasynovec Benedict Lambert, 127 centimetrů vysoký trpaslík, který život zasvětil pátrání po příčině své poruchy. Stíhají ho pocity méněcennosti a beznaděje, prožívá citové zrání, nesmělé sexuální zkušenosti a nepřestává pátrat v lidské DNA po stopách své mutace.

Mawer, sám bývalý profesor biologie, ve svých románech hojně využívá odkazy do své disciplíny. V Mendelově trpaslíkovi tak činí prostřednictvím dvou paralelně vyprávěných osudů vědců, kteří pátrají po vlastních kořenech i kořenech celého lidstva. Nechybějí poznámky pod čarou ani složité genetické rovnice, vysvětlené ale tak přehledně, že popis tajemných procesů připomíná detektivku a Benedictovo pátrání v DNA je díky tomu vzrušujícím dobrodružstvím – tím spíše, že vypráví o něčem, co ovlivňuje životy každého z nás. U tak silného čtenářského zážitku nepřekvapí, že Mawerovy knihy lákají i filmaře – o natočení Skleněného pokoje projevil zájem Jan Hřebejk, práva naMendelova trpaslíka drží Barbra Streisandová. Jsou to chytře koncipované romány psané s vášní, s touhou pobavit i vzdělat a možná i naznačit, že neotřelá témata lze najít i v dějinách zdánlivě nudných. Je paradoxní, že je Čechům musí objevit zahraniční autor.

Gen jménem láska

Autorka: Michela Hečková

Simon Mawer vydal předloni Skleněný pokoj, kterým spolehlivě okouzlil valnou většinu českých čtenářů a přinejmenším polovinu českých literárních kritiků a publicistů. S novým titulem z prostředí genetických laboratoří a renomovaných akademických konferencí to nepochybně nebude jiné. Detailní popisy a perfektní znalost prostředí, odstup od vlastních postav a schopnost nenápadně nadhazovat další a další témata pro diskusi následující po samotné četbě — to jsou, byly a budou nejsilnější stránky a největší přednosti Simona Mawera.

Zdali se něco Mawerovi daří v nové knize skvěle, je to schopnost několika emblematickými větami shrnout širokou podstatu věci.„Doktor Benedict Lambert, pověstný Benedict Lambert, statečný Benedict Lambert (přívlastky opatrně se vyhýbající tomu podstatnému) se právě chystá promluvit ke členům mendelovské konference,“ načíná Simon Mawer svou knihu a říkám tím mnohé. Mendelův trpaslík popisuje osudy fiktivního prapraprasynovce genetika Georga Mendela Benedicta Lamberta, ke kterému byla příroda takzvaně poněkud škodolibá. Benedict se narodil „normálním“ rodičům coby trpaslík. „Přestože je ten podsaditý chlapík na pódiu sleduje hnědýma, fenotypově zcela normálníma očima, nic jiného už na něm normální není. Jeho tělo není normální, jeho tvář není normální, jeho paže a nohy nejsou normální. Má robustní čelo a hrubé, trochu mopslí rysy. Kořen jeho nosu je vpadlý, ústa a čelist výrazně vystupují dopředu. Jeho paže a nohy jsou krátké a pokřivené, prsty připomínající krátké buřtíky. Měří metr dvacet sedm,“ popisuje jej autor o něco dále a jednoznačně tak dává najevo, jak zásadní je pro něho kategorie normálnosti a nenormálnosti. Benedict totiž prožívá celkem „normální“ život — chodí na gymnázium, vyniká svou inteligencí, úspěšně studuje na vysoké škole a při návštěvě oblíbené knihovny se zamiluje do knihovnice Jean Pierceyové, o které potají sní a s níž se shodou okolností (nebo nástrahami nevypočitatelného osudu) potká o pár let později v podivné situaci.

Malý člověk, velká láska

Mendelův trpaslík v něčem připomíná Kunderovu Nesmrtelnost. Podobně jako Kundera komponuje Mawer současný příběh jako paralelu k vyprávění historickému. Benedict Lambert tak coby vzdálený Mendelův potomek popisuje prapraprastrýce a jeho genetické pokusy stejně jako milostný život nápadně podobný tomu svému. „Té noci pronikly slizké spirálky mého semene do samého nitra slečny Pierceyové: miniaturní účinné nábojnice, stejně životaschopné jako spermie jakéhokoliv jiného muže, si s chvěním a mrskáním razily cestu ven z kyselého prostředí vaginy, nasávány měkkým chobůtkem jejího děložního hrdla, vtahovány a unášeny temnotou její dělohy ke vzdáleným vejcovodům. Spali jsme každý zvlášť. Nechtěl jsem, aby mě ráno, až se probudí, našla vedle sebe,“ popisuje Benedict první noc se svou vytouženou láskou Jean. Právě způsob, jakým ústřední postava komunikuje se čtenářem a jakým referuje sama o sobě, působí na celé knize nejsugestivněji a nejzajímavěji. Mawer nechává svého doktora promlouvat cynicky, s trpkou pachutí na jazyku. Benedict komentuje svět kolem sebe, dokáže se na něj dívat skrze specifický úhel pohledu a fyzické postižení mu rozevírá a rozšiřuje zorné úhly pohledu na společnost. „Takže co jsem jí to vlastně poskytoval? Láska je přece výměnný obchod, něco za něco, ne? Ujišťuji vás, že jisté partie mého těla jsou mým postižením zcela nedotčené. Už jsem to zmiňoval. Jakmile padly zábrany a my překročili jejich trosky a vstoupili na území společně zakoušenou slastí, Jean Pierceyová právě k téhle části mé fyziognomie přinutila s odhodláním trosečníka tisknoucího se ke zbytku stěžně. Já vás přece varoval, že cynismus odkládám jen dočasně,“ komentuje vypravěč svůj modus a přístup k vnější realitě i čtenáři explicitně. Mawer se svým Benedictem zachází podobně jako Günter Grass s trpaslíkem vPlechovém bubínku nebo — a to snad ještě výrazněji — krutě a necitlivě jako John Irving. Benedict je postižený, nešťastný, osamělý a celý svůj život touží po jediné ženě. Když už je ovšem osud svede dohromady, udělá to neobyčejně ironicky — zatímco Benedict myslí na Jean už nějaký ten rok, ona jej chce využít až v situaci, kdy si jinak neumí poradit. Bývalá knihovnice a vysněná trpaslíkova múza se totiž společně se svým manželem marně pokouší o dítě a je to právě Benedict, který neplodného manžela s rychlostí mávnutí kouzelného proutku vymění. Sexuálním spojením a aktem zplození dítěte Benedictova cyničnost graduje a zranitelnost destilovaná ve škodolibost je definitivně umocněna. Mawer tak před čtenáře předkládá finální zápletku hodnou thrilleru a psychologického dramatu bestsellerového střihu — malý velký muž se stává Bohem, tedy tím, který má veškerý další osud pouze ve svých rukou, jelikož je to právě on coby zkušený genetik, kdo může rozhodnout, zda se Jean narodí „normální“, nebo „nenormální“ dítě.

Genetika jako hlavní hrdina

Stejně jako v Mawerově předchozí veleslavné knize Skleněný pokoj, kterou si oblíbili i čeští čtenáři, stojí na výsluní téma a statické zázemí spíše než jednotlivé postavy. Jakkoliv výraznou i svéráznou postavou se totiž Benedict Lambert zdá, genetika v roli ústředního protagonisty jej stejně převyšuje. Rozmnožování, dědičnost, dědičné choroby a poruchy, takzvaně normální a nenormální genotyp a genofond slouží autorovi jako oslí můstky k úvahám o spravedlnosti a schopnosti člověka rozhodovat — či lépe řečeno nemožnosti rozhodnout — o vlastním životním osudu. Genetika se v Mawerově případě stává metaforou životního smyslu i stylu — zatímco jedni z nás uvěří, že s některými věcmi zkrátka nemohou nic udělat, jiní se nevzdávají a začínají přepisovat dějiny takzvaného přirozeného chodu událostí. Benedict tak pokládá přirozenost, případně nahodilost, na misku vah společně s konstrukcí a dovedností měnit něco, co bychom označili za osud. „A máme tady kvízovou otázku: Benedict Lambert sedí ve své laboratoři a hraje si na Boha. V osmi malých zkumavkách má osm embryí. Čtyři z nich jsou budoucí Benedictové, budoucí trpaslíci. Další čtyři jsou — normální, lepší slovo mě teď nenapadá. Jak mezi nimi vybrat? Jak víme, Bůh si vybral to nejjednodušší řešení. Stanovil, že způsob výběru konkrétní kombinace genů bude nahodilý. Když vynecháme eufemismy, pak Bůh ponechává rozhodnutí na náhodě,“ říká doslova. Mawer tak nenapsal román z lékařského prostředí, ale psychologický a filozofický traktát o možnostech a nemožnostech současné doby, v níž dostává přirozenost a volné plynutí událostí na frak od šikovné modifikace, efektivizace a dynamického mutování. Máme-li si vybrat mezi vyšlechtěným grapefruitem a jeho geneticky nemodifikovaným chudým bratříčkem vypěstovaným ve volné přírodě, zvolíme ovoce upravené. Máme-li si vybrat mezi absolutní mocí či schopností modifikovat realitu a spoléhání se na náhodu, kterou neovlivníme, není třeba dodávat, co si v roce 2011 vybereme.

Mendelův trpaslík je knihou aktuální a přemýšlivou. Stylisticky nepřekvapí a narativní struktura nepřichází vlastně s ničím, co bychom dávno neznali. Mawer ovšem není autor formálně vizionářského stylu. Mnohem více staví na detailním popisu, který čtenáře dříve či později pošťouchne k vlastnímu přemýšlení, domýšlení si a vytváření vedlejších — ať už zamýšlených či nezamýšlených — úvah. „Od Mendela dále, až kamsi do budoucnosti: tenký řetězec dědičné posloupnosti, ta štafeta DNA předávaná z generace na generaci, byl brzy přerušen,“ píše autor na samotném konci knihy. Jean se narodí zdravé dítě a Benedictovy geny budou definitivně přerušeny. Kouzlo však tkví v tom, že tuhle závěrečnou promluvu o přerušení geneticky nemocné větve pronáší Benedict vlastně docela zklamaně. Smutně a s hrdostí na vlastní původ.


Dotaz k produktu Mendelův trpaslík

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail: *
Číslo "10" slovy: *
Váš dotaz: *
 
 

Dále doporučujeme




Moderní nakladatelství
Aktuální literární trendy