Vrhnout | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Soutěž audioknihy
  • La Loba
  • Sleva knihy

Vrhnout

Vrhnout
Cena:
199 Kč  169 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-71-2
Datum vydání:
28. 04. 2010
Počet stran / vazba:
168/brožovaná
1.67 / 3
ks

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 99 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Vrhnout

Svůj výrazný talent potvrdila Hana Lundiaková (1977) opakovanou publikací v časopisech (Tvar) a čítankách (Ty, která píšeš; Divoká jízda). Její debut shrnuje drobnou prózu z let 2000–2009, a sice texty z větší části dosud nezveřejněné. Jde o prózu na první pohled gramatickou: autorčino psaní se rodí především z kreativního přístupu k lexiku a stylu. Jde o vědomou návaznost na takovou tradici, kterou v 60. letech rozvíjely mj. Bohumila Grögerová (v knize Meandry) nebo (takřka celým svým dílem) Věra Linhartová – o prózu výrazně experimentální. Lundiakové psaní ovšem navzdory tomu neztrácí svoji feminitu: souběžně s důrazem na netradiční pojetí výrazu zanechává autorka v textech zřetelnou autobiografickou stopu. Racionálně vytříbená formální rovina tu přirozeně souzní s obsahem, který tvoří zejména smyslová zkušenost, někdy nezastřeně erotického rázu. Prozaický soubor Vrhnout je přes formální náročnost a veškerou temnou vášeň, která se pod ní skrývá, plodem, jak řečeno, výrazného talentu.

Vydání této knihy finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Recenze: Vrhnout

Poezie vnitřních orgánů, přijímání a vylučování

Vašeliteratura.cz, 6. dubna 2014, autor: Jiří Lojín

Sbírka povídek Hany Lundiakové Vrhnout není žádnou novinkou, nakladatelství Kniha Zlín ji vydalo již v roce 2010. Zabývám se jí hlavně proto, že po novele Černý Klarus má zanedlouho vyjít další kniha této pozoruhodné autorky a zrovna v jejím případe lze tušit, že v novém díle bude možno najít odraz jejích předchozích textů.

Hana Lundiaková je převážně vnímána jako autorka erotických textů. Částečně tomuto zaškatulkování musím dát za pravdu, ale nemohu s ním souhlasit bezvýhradně. Z velké části je takové zařazení výsledkem zjednodušeného pohledu, působí však i jako dobrý reklamní tah. Tím ovšem nechci autorce podsouvat nekalý marketingový úmysl. Černý Klarus, o němž jsem se zmínil, nepovažuji za prvoplánově erotickou novelu, přestože výrazné prvky sexu v některých jejích částech nalezneme. Více se dočtete v recenzi (zde). Podobně nenalézám dominantní zastoupení erotiky v povídkách Vrhnout. Božena Správcová, která o knize píše na zadní straně přebalu, si všímá pouze tohoto aspektu, ale jsem přesvědčen, že jen proto, že je odstavec vytrhnut z mnohem obsáhlejšího textu.

Erotika je zastoupena pouze v některých z povídek Hany Lundiakové, dlužno však říct, že v těchto případech ve velmi koncentrované a přímočaré formě. Autorka si nebere servítky a tužby, které normálně většina lidí ukrývá v nejzazším koutě duše, neváhá prezentovat veřejně. V některých dalších povídkách můžeme tušit v pozadí jakousi latentní erotiku, sexualitu, dávanou na odiv a vnímanou pouze mimoděk. Nicméně z většiny textu nic vzrušujícího nečiší, alespoň pokud hovoříme o sexu.

Povídky obsažené ve sbírce se značně liší tématem i formou, ačkoliv obojí je pro autorku tak charakteristické a tak výrazné, že na první pohled mohou rozdíly splývat. Hana Lundiaková pokrývá široké spektrum vnitřních i vnějších událostí, od pocitů skrývající se v ní, v autorce, přes komentáře inspirované denními událostmi (Gastonův zpěv) až po dystopickou fantazii například v povídce Pijáci vajec. Texty Hany Lundiakové nejsou z hlediska interpretace jednoduché, většinou vyžadují klíč, který v nich není implicitně obsažen. Záleží na čtenáři, na jeho zkušenostech, zda tento klíč vlastní, či ne. Někdy je obtížné rozkódovat zdánlivě jednoduchou větu.
Zařadit povídky Hany Lundiakové mezi ženskou literaturu je vzhledem k bouřlivé diskuzi o tomto druhu literatury, probíhající minulý rok, velmi ošemetné. Přesto se povídky Vrhnout (a novelaČerný Klarus také), nedají nazvat jinak. Autorka zachází do míst, která jsou mužům ve většině případů nepřístupná, vnější svět interpretuje prostřednictvím svého těla, to je jí nejbližší. Přesto někdy ke svému tělu přistupuje jako k cizinci, komunikuje s ním, někdy i bojuje. S takovou extrémní citlivostí k životním pochodům se u autorů – mužů téměř nesetkáme. Jsem si vědom, že dělení na ženskou a mužskou literaturu objektivně neexistuje, že je to pouze jakési subjektivní zjednodušení.

Většina povídek je v ich formě a jejich vypravěčem je žena. Jen občas se jím stává muž, ale zůstává jen u mluvnického mužského rodu, čtenář – muž za postavou stále cítí ženu. Tak jako muž nemůže vniknout do autorkou dokonale analyzovaného ženského světa, nemůže autorka tak hluboko do toho mužského. To není výtka, spíše demonstrace specifiky autorčina vhledu. Hana Lundiaková je dobrou pozorovatelkou, všímá si drobných detailů a i ty pomalu a pečlivě rozpitvává, jejich kousíčky pak ještě ze všech stran obrací a zkoumá. Zdůrazňuje to, co bychom obvykle nazvali ošklivostí, tělesné procesy, vylučování, špínu a hnus velkoměsta. I to, co považujeme za roztomilé, jako jsou třeba malá chlupatá zvířátka, dokáže zasadit do situací, v nichž už pocit něhy a hebkosti nevyvolávají, například v povídce Theodor, v níž jsme konfrontováni s traumatizujícím zraněním zvířat.

Hana Lundiaková se často pohybuje na rozmezí reality a fantazie, snu, dokonce i halucinace. Z porovnání povídek a novely, i když uvážíme, že texty vznikaly v různých obdobích, vycházejí lépe právě povídky. Forma kratších textů autorce vyhovuje lépe, snad pro svou kompaktnost, umožňující větší tlak na čtenářovo vnímání. Z tohoto hlediska je velmi zajímavé, jakým způsobem se zhostí další knihy – románu.

Propánajána

Welnes 42-43/2011, autor: Jakub Šofar

„Připravili jsme se na příchod nového mesiáše, nositele sympatie k všemu vyššímu. Ale mohli jsme konstatovat jenom: „Hm...“ Plazil se po kolenou před našimi zraky. To pro vás a pro tebe. Vskutku se plazil sám sobě v impresivním gestu, jež tak dobře zná – odmala prahnoucí vyráchat se ve sračkách. Při západu slunce splývat ve výkalech všeho vyššího“ (Zpěv vydutému).

Mise kmotra Coelha byla v Česku úspěšná. Jeho knihy tu vyvolaly všeobecnou nákazu triviální literaturou, která se čte, jako když mažete chléb měkkým máslem. Pomalu a táhle jedete kulatým nožem a sopouchy v krajíci se postupně uzavírají. „Triviální“ nemíním literaturu hloupou, myslím tím jednoduchý tok slov a vět, krátké informační úseky, žádné odskoky z vytyčené cesty. Hmota odstavců co nejvíce odlehčená, častá přímá řeč a imaginace na opratích. Čtenář je pořád v obraze, text mu sám sebou uhlazuje cestu, rozestupuje se před ním jak moře před Mojžíšem. Přirovnání co nejméně. Takové čtení samozřejmě nebolí, nedostane se do mozku jako nepřítel, není to diverzant, co ve vás klade nálože. Je paliativní, pokud si vypůjčíme z medicíny slovo, označující léky nebo operace, které mírní či odstraňují obtíže, za něž může choroba. Ale to podstatné neovlivní. Což mnohým stačí – a nic proti tomu.

Ale literatura musí existovat i ve druhé variantě, kdy se vám z ní sám od sebe strhnu strup, pod kterým už léta spí nějaký problém, nějaká levárna, kdy se vám odpálí v mozku přesně směrovaná dávka semtexu, kdy se vám udělá špatně, ne z toho, že textu ne zcela rozumíte, ale z toho tušení, že se pomalu přibližujete k víru, z kterého není jak se dostat. Nasládle tu voní mrtvoly, a ten pach stovek uhynulých souhlásek a samohlásek vás vzrušuje, až z toho nemáte stání. Jestli tedy víte, co se tu snažím napsat...

„Přistavena k představě vepřové hlavy pouštěla jsem nevinně branky, a poslali mě ven. Šla jsem čurat k růžovému keři. Zrovna mě hezky ovívalo, když mě něco začalo strašně lechtat ve vlasech. Mezi prsty lesklé klíště. Zavěsila jsem se, teď již zcela rozumu prostá, do žbrlení a prskala hmyz a ty hlavy“ (Pruhy).

Autorka, ročník 1978, působila a působí v různých hudebních seskupeních, píše o kulturních tématech do časopisů a je matkou. Téměř čtyřicítka krátkých textů (Kniha Zlín, 2010; 163 strany) byla napsána v letech 2000-2009 (některé byly již publikované), ale nazvat je povídkami by bylo urážkou. Tím máme popis pachatelky za sebou. Jestli zrovna Saša Berková nedrží v nebi nějakou jogurtovou dietu, tak musí mít radost z toho, co se tady v tom místě za placatým kamenem občas v literatuře urodí. Tohle totiž není takové to povídání, sledování linky (jako když se děti z jestlí drží jednou rukou společného provazu) vedoucí od začátku ke konci, během něhož se na froté příběh občas zachytí nějaká nitka nebo nečistota, která klasickou slohovou práci promění v součást umění. I ta největší pohodička plná sluníčkových lidiček může být popsána jako sestup do očistce, célinovská cesta do hlubin noci. Jde jen o jinak poskládané mozkové buňky nebo je třeba i větší osobní odvaha? Obojí je nejspíš pravdou, ale zkoumat důvody toho, proč ten píše tak a jiný jinak, se podobá snaze rozluštit lidský genom. A to je úplně špatně, to je příliš velký útok na tajemství tvorby. Před tím je třeba stát v pokoře. A není to problém Hany Lundiakové.

V čem naopak není autorka pokorná – v tělestnosti, kterou popisuje někdy reálně, někdy „nesmyslně“. A v otevřenosti až k tomu vyvrhnutí. Teritorium pro český jazyk je zase o něco větší, čeština je stále ještě elastická.

Jsem neobyčejně zvědav na případnou další knihu.

„V prvních měsících svého ročního působení v ústavu jsem nebyla s to klidně usnout. Myšlenkami se stále honilo cosi, škole jsem se vyhýbala obloukem, zcela jsem ztratila schopnost soustředění. Po večerech jsem se proměňovala ve zpité hovado. Snad proto moje paměť uchovala pouze prvních pár dní. Zmizelo toho tolik. Jen po nocích někdy defilují seznamy kalných skvostů“ (Hltač).

Propánajána...Kde se tady vzala takováhle prozaička?

Temné tunely našeho nechtěného já

Tvar

„… pošramotila jsem češtinu, jak jsem mohla, a dál už to nešlo.“(Věra Linhartová v rozhlasovém pořadu z roku 2003)

Ve více než třiceti povídkách a drobných textech představila Kniha Zlín výbor z tvorby mladé autorky Hany Lundiakové. Nejdříve trochu překvapí nepřítomnost tiráže a obsahu – je to opominutí, nebo záměr? Když se pak začteme, už na to nemyslíme.

V příbězích i v těch kratších textech, lehce načrtnutých pomíjivých obrazech, se postavy téměř vždy ocitají na hranici zániku, pohybují se v přízračném prostoru nočních můr, horečnatých snů, drogových halucinací, mnohé z nich uvízly v prázdnotě a osamělosti. Svému údělu se příliš nevzpouzejí, spíš před ním unikají do alternativního světa co nejdál od reality, nebo si vytvářejí realitu novou, která jako by stvrzovala jejich zmařenou existenci. V tom halucinogenním světě, v němž se mnohdy ocitají, je vše ještě odpudivější, což postavy (především ty mužské) přitahuje a láká. V povídce Míče prožívá dívka drogovou halucinaci tak děsivou, že se nám vybaví Proměna, v proudu asociací a ponurých obrazů možná vzpomeneme i na Becketta (povídka Rubína). Autorka tvoří složité věty, mnohdy až do nesrozumitelnosti a křečovitosti, dovede ovšem napsat i strhující surrealistický text, v němž jsou pasáže v lyrickém tónu, přestože se spolu s ní díváme do hluboké propasti, která se v jednom z textů objeví i v realitě (Oko zůstává ve stínu).

Potkáváme ztracence bloudící ve svých bolestech, osamělosti, ve svém šílenství, posedlé představou hnití a rozkladu (např. povídkaOzvy).

V neobvyklých slovních spojeních a větných konstrukcích hledala autorka možnost vyjádření vztahů, pocitů a zážitků, které pro ni zřejmě byly už za hranicí vyslovení… V některých větách či pasážích jsem toto úsilí cítila jako křečovité. „Není to ani uspokojivé, ani neuspokojivé, pouze se v tom prolnula titěrnost trpělivosti s velkou dychtivostí něco nezřetelné teď zrovna a okamžitě pochopit.“ – Kulatá samička čili Aušus. Jak však lze zobrazit tak intenzivní utrpení, jak vylíčit prožitky slasti a popsat výjevy hrůzy, hnusu i záblesky lásky, když dosavadní seskupení slov a vět přestává stačit… Její text můžeme považovat za pokus o novou stylistickou variantu české prózy, a možná taky trochu za provokaci a potřebu šokovat (i když ti, kteří by jejími texty mohli být šokováni, je patrně nikdy číst nebudou). Přesto by asi bylo poněkud zaujaté zůstávat jen u děsu z mrtvých koček, utopeného koně (k němuž přilezl do tůňky vypravěč závěrečné povídky Tak jako), otřásat se strachem z fanatické stařeny (Ani), a přitom si „jako nevšimnout“, že všechny tyhle přízraky jsou napsány adekvátním, tedy rovněž přízračným jazykem a stylem. Autorka má ovšem ještě mnoho let na to, aby si mohla (snad i s myšlenkou na Věru Linhartovou) říct, že už češtinu vyčerpala.

Mučivé až obsedantní představy se v nejednom textu opakují v podobě umírajících či mrtvých koček – zraněných, zdeformovaných, koček s krvavými pahýly, jež bývaly tlapkami… V povídce Vstup do sprchy se objevuje kočka jako tvor, jenž je zhmotněním nejšílenějšího snu. Sprcha zde žádná není, spojení s ní je vzdálené – představuje patrně pokus něco překonat, od něčeho se očistit… „Za stromem seděla malá kočka. Z hubené hlavy jí třeštily tekoucí oči, zhnědlý hnis zbarvoval i líce. Zvíře nemělo srst a jeho šedorůžová kůže byla plná povislých záhybů. (…) …ve mně bytněl pocit, že mi zahrada bezodkladně patří a že mi dosavadní představy o ztělesnění hnusu sloužily jen k ukájení. Má vůbec tato kočka pohlaví?“

V té spleti zoufalství, bloudění, horečky, halucinací, odpudivých obrazů, zmatku a paniky nachází postava vypravěčky jediný důvod, který se vzpírá bezvýchodnosti životů jí vytvořených postav – je jím dítě: v některých povídkách ho čeká, v jiných je už na světě. Dítě jako důvod k existenci není ovšem ve světě vylíčeném autorkou nezpochybnitelný. Úzkostné sny a představy v souvislosti s těhotenstvím se vracejí v různých variacích včetně titulní povídky, v níž je zrození propojeno s myšlenkou na sebezničení.

Hana L. umí zapůsobit i kontrasty, v Andělu spánku (líčení nespavosti, jež souvisí s drogou) vedle vět, jako je například „Sladkábezvědomost, sladší než anděl spánku. Nechávám se vtáhnout prázdným naplněním.“, čteme o dva odstavečky níže: „Na Palmovce seberu chcíplého ježka, zabalím ho do trika i s igelitem a padám k Jéňovi. Tam se rychle vyseru a vybalím ježka…“ Doplňuju jen detail, jenž se dá již tušit – ten zmíněný ježek projde procesem preparace, aby mohl být uložen do klece…

Po přečtení povídek se mi – nevím přesně proč – vybavil Holden Caufield a jeho baseballová čepička nasazená štítkem dozadu – už jen ta byla pro generace čtenářů symbolem rebelství. A pak, hned další den, přišla zpráva o smrti Rudolfa Pellara… Stýská se nám po něm i po Holdenovi. Asi i proto, že pro generaci čtenářů prvního desetiletí 21. století je Holden možná už jen takový naivní panáček.

Půvab nesrozumitelnosti

Tvar 15/2010, 23. září 2010, autor: Lukáš Prokop

Jen stěží jsem si při čtení knihy Hany Lundiakové Vrhnout dovedl představit, že ji k publikování nikdo nenutil. Tento dojem smíšený s poučením ostatních recenzentů, že má jít o generační výpověď, nutně postaví každého čtenáře před mnoho otázek.

Vrhnout je soubor třiceti sedmi krátkých textů (psaných mezi lety 2002 až 2009), které nejsou skutečně nezávislými povídkami, ale různě stylizovanými pohledy do života vypravěče, sny i svérázně lyrizovanými krátkými prózami a minipovídkami. Kniha je strukturována na způsob jakýchsi volných kapitol. Přirozeně vrcholí v závěrečném krátkém textu Tak jako, který se uzavírá značně tajemnou a znepokojivou scénou vypravěčova ulehnutí do močálovitého jezírka ke koňské mršině. Tento text popisuje jisté paradoxní zklidnění, kterým je ale umrtvení života, kóma, kterému zůstává jeho smyslová bdělost.

Vypravěčem je muž a jinde mladá žena žijící v Praze se svým dítětem, protloukající se životem tráveným v osamění. Příběhy jsou experimentálně vyprávěny z různých perpspektiv, střídá se právě pohled muže a ženy. Děj nemá prvořadou roli, smyslem je artikulace nejintimnějších dojmů a reflexí v lyrických pasážích. Pocit, který kniha častokrát tlumočí, je znechucení světem, nuda a později hněv a nenávist. Mnoho textů je psáno jako variace na neschopnost dělat cokoli smysluplného. Jako by vypravěč, nezpůsobilý si poradit se svým časem, člověk překvapený životem, naříkavý outsider, chtěl sdělit, že se nebaví, že je mrzutým dítětem nudícím se k ukousání. V takový okamžik se unavenému oku nabízejí předměty, jejichž detailní popis a zároveň všednost evokuje strnulé rozhlížení, zdlouhavě plynoucí chvíli: „Přemisťuji k sobě staré kvarteto s vybledlými motýly, talířek s jablečnými slupkami, na nichž už hodují červenohnědé mušky, a přece jsou ještě čerstvé, jelení lůj s naolejovanou cedulkou, lžičku z chirurgické oceli, čepičku ještě po nás, kus zažloutlé příze, průsvitnou nálevku na destilku, vybité baterky, aparát, na který diktuji, abych si vzápětí pustila lidský hlas, obal s nedojedenou čokoládou, plechovku s vypsanými pery, špulku bílé niti opatřenou jehlou, lepidlo a nůžky.“

Svou otevřeností i zarputilostí, podepřenou velmi expresivním jazykem, připomíná Vrhnout exorcistní terapeutický text, produkt neadresné samomluvy, úplného odtržení od mluvní, komunikační situace dvou lidí, kterou jaky by vypravěč především v prvních dvou desítkách textů arogantně přecházel. Arogance a rozmáchlá hrubost, která tyto povídky charakterizuje, jen málokdy propustí autentický hlas mluvící o těžkostech vlastního života. Intimní výpověď se v celku knihy poměrně snadno hledá, jenže pro své jednoznačné rysy pokusu, zkušebního záběru slovem do vlastního života a učení se spisovatelskému vidění, které je prozatím jeho podmínkou, je příliš papírová, vlastně i nepřesná a výrazně přejatá. Jednotlivé texty přinášejí literární stylizaci, jednou rozmělněnou a jindy nastavenou. Nejpatrněji je to snad v okamžicích „aplikace“ nedůvěryhodné, patrně cvičné dramatizace malicherností, pro vypravěčku příznačné šroubovaným „zhnusováním“ běžných věcí: „Židle bobtnala. Dešti zmáčené polstrování prorůstalo bílými mechy a černými stvoly neurčitého života. Vyboulený sedlák se plnil mazlavou chaotickou vlhkostí. Snad ani nešlo o kombinaci dřeva a hrubých tkanin. Připomínalo to zkapalnění kovu. Židle se zvětšovala a ke vstupu do trávy bylo zapotřebí jistého odhodlání. Zatím nevzbuzovala odpor, jehož základnou je zošklivěná tíha. Jak však nepustit moč, když je třeba dotknout se něčeho neuchopitelného? Dva měsíce (...).“(Vstup do sprchy)

Recenzenti, kteří o povídkovém souboru psali, ale i autoři drobných poznámek na přebalu shodně uvádějí, že kniha nesklouzne do vulgárnosti. Tato nápověda čtenáři se podobá samotnému postoji vypravěčky textů Hany Lundiakové, snaží se přesvědčit o opaku toho, co opravdu říká. Usiluje popsat skutečnou podobu života, a přitom mnohdy jen uplatňuje manýry programně nesentimentálního textu. Takových scén je celá řada, v povídce Ozvy znějí snad i hloupě. Vypravěč se nechává strhnout hrubě zevšeobecňujícím pohledem, falešnou hloubkou, která všude odhaluje neřest, nenávist, hnilobu a degeneraci na všechny způsoby. Literatura jako by tu nakonec měla jen expresivní hodnotu, nic se nevytváří, nekonstruuje, slova jsou volena tak, aby především násilnicky působila; surovost se jako obrana před průměrností valí na čtenáře a stává se všední šablonou. Rozměr generační výpovědi textu proto spočívá v chybách, ve vypravěčském zmýlení, jakémsi staromilském boji s přecitlivělostí a příklonem k hrubosti, která chce být synonymem pravdy: pohlavní styk, především jeho živočišnost, všeobecná přetvářka, drogy, materiální i mravní rozklad a úpadek živého, jen jakési expresivní dekorum, které je na jiném místě vyváženo mystickým zážitkem splývání milenců: „Pak se tělo přiblížilo tak náhle, že nebylo možné se ho dotknout. Prosvětlené barvou lidské kůže podplulo první pod druhým, jednota se dostala přímo, co dlouho hledal jen periferním zrakem za sebou. Poznával neomylnost intuice, těšil se z totožnosti těl, která jsou mnohá. Neboť nebylo odkladu, zbytněly touhy, nová jednota podplula prvou, než opět prvá podplula druhou.“ (Hlava třetího zraku) To jsou okoukané variace na hloubku, a když se v textu objevilo slovo sebevražda, zdálo se mi, že se už nemám co dovědět. To vše vyhlíží jako přebrané haraburdí, avšak je to vážně myslená pravda v boji proti průměru, nenáviděnému lidskému přežívání: „I křídla se však mohou plazit a splývat v růžovém rosolu vlhké esence toho nejsprostšího, nejkalnějšío a nejkrásnějšího hnusu, který bych rád učinil smyslem svého života, aby se nejednalo o přežívání“(Ozvy)

Vedle takového psaní, kde se prolíná autenticita se spisovatelským cvičením začínajícího autora, se však rafinovaně objevuje řada literárních odkazů, a to buď formou přímé zmínky, improvizací na motivy textu jiného autora, či užíváním symbolických objektů (oko, vejce). Takové – ale o mnoho intimnější reference jsou jistě i v částech lyrických, nezasvěcenému však zůstávají nesrozumitelné. Tato nesrozumitelnost, kterou čtenář považuje za ledabylost, se postupně ukazuje jako komunikace s určitým typem zasvěceného čtenáře. Kryptický charakter knihy je pak částečně vysvětlen v minipovídce Pijáci vajec, kde se význam těchto nápovědí posiluje, a čím dále postupujeme ve čtení, zbavuje se kniha nádechu školního úkolu z pilnosti. Neboť tajemství, které je zde navozeno, naznačuje, že autorka usiluje napsat něco víc než skryté dějiny svého života, totiž dějiny prostoru (města Prahy), kde její utrmácený vypravěč žije. Obrací se ke světu kompliců, kteří pochopí nápovědi jako známé signály.

Konkrétní tajemství postupně zintimňuje nesrozumitelnost, staví ji opatrně do popředí celé knihy a čtenář rád zakouší pocit, že neví, o co přesně tu jde. Navzdory vší enigmatičnosti se ukazuje, že text není všední zpupnou samomluvou, ale že má svého jedinečného adresáta, člověka, který se znalostí všech fakt pochopí, že kniha je psána právě jemu. Tato utajovaná, bezmála milenecká a velmi křehká výzva se mi stala tím nejsilnějším dojmem, který texty částečně vysvobodil z atmosféry spisovatelského cvičení a vytvořil novou důvěrnost. Kniha má celou řadu silných pasáží – i díky té dnes ojedinělé zarputilosti, se kterou je psána. Zřejmě kvůli ne příliš pečlivé práci redaktora v ní však zůstalo množství míst, která k publikování nedozrála.

Hana Lundiaková: Vrhnout

A2 18/2010, 1. září 2010, autorka: Pavlína Vimmrová

Sbírka povídek Hany Lundiakové (nar. 1978) působí v české literární krajině jako minaret – exotický hlas se nese daleko, zřejmě hlásá něco podstatného, ale rozumět mu není, což ostatně vůbec nevadí (záleží však na typu čtenáře). V medailonu autorky se dočteme, že žije v improvizaci a učí se dokončovat, improvizované většinou jsou i její texty, které rozhodně nestojí na nějakých konstruktech či kalkulech, ale snaha o dokončování se tu jeví spíše zbytečná vzhledem k tomu, že neobyčejná otevřenost a mnohoznačnost je jejich hlavní kvalitou. Některé povídky se proměňují a přeskupují podle toho, v jakém rozpoložení je právě čteme, a leckdy dokážou čtenáře uvést do téměř hypnotického stavu. Takový účinek mají často spíše volně uskupená slova obalená řetězy konotací a zbavená prvoplánového smyslu, intuitivně řazené a organicky rostlé obrazy vzpírající se jakémukoliv výkladu, a snad záměrná absence autorské autority. V prozaičtějších povídkách je zase zábavné sledovat, kam nás samovolně postrkuje nenažrané čtenářské očekávání, které se na domnělém konci cesty setká pouze s nedbale vytrčeným prostředníčkem textu. Jeho nenucenou plynulost sice někdy přeruší autorská snaha prózu přece jen někam nasměrovat (naštěstí obvykle marná), ale jinak sbírka Vrhnout představuje vzácnou podprahovou řeč, která rozhodně má co říct, i když (nebo snad protože) nehovoří moudře a smysluplně.

Experimenty Lundiakové v knižním vydání

Právo, 12. srpna 2010, autorka: Tereza Radváková

Literární debut Hany Lundiakové, který pod názvem Vrhnout vydalo v letošním roce nakladatelství Kniha Zlín, shrnuje krátké prózy od roku 2000 do současnosti. Mladá autorka (1978, Broumov) svou tvorbu publikovala dosud převážně v tisku nebo v antologiích a příležitostně se věnuje kulturní publicistice.

V povědomí čtenářů je však více spojována s českou hudební scénou, neboť hrála na akordeon ve skupině Rudovous a nyní pracuje na vlastních hudebních projektech.

Sbírka obsahuje 37 textů nevelkého rozsahu, které navazují na českou experimentální prózu 60. let. Lundiaková se stylem hlásí k autorkám, jako je například Věra Linhartová. Ztotožňuje se s kreativním přístupem k volbě slov, který dává vyniknout přirozenému ženskému instinktu.

Přes formální náročnost klade důraz především na hravost a spontaneitu. Tok textu je více dílem asociací než pečlivě promyšleného řádu. Vznikají tak rozličně rytmizované segmenty, které se pohybují mezi povídkou, úvahou, deníkovým záznamem či básní v próze.

Autorka píše o skutečnostech, jež se jí dotýkají. Lhostejno, zda se jedná o realitu, nebo pouze o představu. Každodennost nazíraná očima snílka přetváří stereotypní skutečnost na nový prostor, kde ani takzvaný vypravěč není neměnný. Ich-forma se střídá s erformou, ženský rod s mužským. Postavy pak charakterizuje určitá osamělost – žijí uprostřed davu, avšak bez opravdové blízkosti. Jejich příběhy se odehrávají v bezčasí mimo běžný život, a přesto právě o něm vyprávějí.

Próza Hany Lundiakové představuje generační výpověď o stavu světa. Přestože se zřejmě snaží oprostit od autocenzury, vnímám mezi řádky určitou stylizaci. Zdánlivá nespoutanost zachází do krajnosti, takže místy působí hledaně.

Jednotlivé výjevy jsou na jednu stranu dojemně snové, na druhou bolestně konkrétní, až naturalistické. Drásavá ošklivost vyjadřuje úzkost zakořeněnou v duši, která se zpovídá. Vnitřní utrpení nabývá skrze metaforu fyzických rozměrů.

Touhu po očištění či úniku lze sledovat i v častých erotických motivech. Tělesnost zde vyznívá hutně a poněkud odosobněle – pozbývá citovosti, ale nikdy nesklouzává k vulgárnostem.

Celkové hodnocení: 60 %

Vrhnout

Náchodský deník, 31. července 2010, autor: Jan Meier

Významné nakladatelství současné moderní literatury Kniha Zlín vydalo v edici Neewit knihu Hany Lundaikové Vrhnout. Její autorka se narodila v roce 1978 v Broumově a je absolventkou zdejšího gymnázia. Známá je i z působení ve skupině Tři sestry, kde hrála na akordeon, a z dalších hudebních projektů, stejně jako ze spolupráce s časopisy Nový prostor či Reflex.. Povídkový soubor Vrhnout je jejím knižním debutem, když její povídky již vyšly v několika antologiích a v časopise Tvar.

Pozoruhodná, nekonvenční kniha přináší převážně prózy, jejichž děj je nesen množstvím svébytných obrazů, nebo na příběh přímo rezignují. Důležitější než děj je v povídkách vytvoření nálady, atmosféry, pocitu. Prvořadé pozornosti se dostává detailům. Do služby své tvorbě zapojuje autorka snad všechny smysly – vidění, sluch, čich i hmat. Hudební cítění prozrazuje dynamika a rytmus jazyka, jehož objevné užívání je nejvýznamnější složkou její poetiky. Časté je líčení ošklivosti, hnusu, znetvoření, probleskne-li vtip, je samozřejmě černý. Takřka všudypřítomná je erotika, dochází i na sex v lesbické podobě. Na několika místech čtenář objeví odraz autorčina rodného města. V jedné z povídek jím vypravěčka prochází v jakémsi felliniovském šerosvitu a líčí cestu od autobusu až k autorčině bydlišti ve Velké Vsi.

Cyklus Vrhnout není čtením pro každého. Řadí se do sféry nenarativní prózy, v naší tvorbě oceňované například u Věry Linhartové nebo Silvie Richterové. Literárně by si autorka jistě rozuměla i se svými „sousedkami“ Marií Stryjovou a Olgou Tokarczukovou. Každopádně nová tvář české prózy Hana Lundiaková o sobě svou první knížkou dala vědět pěkně nahlas. Soubor Vrhnout má za sebou několik úspěšných prezentací při autorských čteních a oficiální „křest“ v pražském klubu Na Slamníku. (Jejím kmotrem se tam stal redaktor Náchodského deníku Jiří Řezník.) Setkání s knihou a její autorkou na závěr léta připravuje i Městská knihovna v Broumově.

Vrhnout. Knižní debut Hany Lundiakové

Broumovské noviny 7/2010, autor: Jan Meier

Broumovská rodačka (1978) a absolventka zdejšího gymnázia Hana Lundiaková je známá ze spolupráce s řadou časopisů (mj. Nový prostor, Reflex, Tvar, A2), z vystupování se skupinou Tři sestry i z hraní v pořadech dalšího harmonikáře Václava Koubka. Coby studentka nakousla bohemistiku, zkoušela to i na pařížské Sorbonně, ale dnes sebe a svého tříletého syna živí účetnictvím. Nedávno vydala pozoruhodnou knihu s názvem Vrhnout. Jedná se o soubor povídek napsaných v letech 2002 až 2009, z nichž některé už vyšly v antologiích nebo časopisech. Sto šedesáti tří stránkovou publikaci vydalo nakladatelství Kniha Zlín, proslulé produkcí kvalitní současné literatury (připomeňme např. bestseller S. Mawera Skleněný pokoj či Annu In v hrobech světa O. Tokarczukové). I spolupráce Radima Kopáče, který je editorem svazku a autorem doprovodných textů je známkou kvality.

V knize najdeme velmi nekonvenční texty, v nichž důležitější než děj bývá použitý jazyk. Příběhy jsou ukryty pod naléhavými metaforickými obrazy, občas chybějí vůbec. Autorka přitom útočí na čtenáře všemi smysly. Působí dynamika a rytmus jazyka, jež jsou místy i bez významového sdělení estetickou hodnotou samy o sobě. Významné je postižení detailů, snaha o zachycení atmosféry prchavých okamžiků. Autorčin přístup je v těchto chvílích téměř impresionistický. Krátká spojení a pohledy z nečekaných úhlů naopak prozrazují ovlivnění surrealismem. O něm svědčí i časté líčení ošklivosti, hnusu, znetvoření. Takřka všudypřítomná je erotika, dojde i na sex v lesbické podobě.

Vypravěčka povídky Oko zůstává ve stínu prochází v téměř felliniovském šerosvitu Broumovem a líčí cestu od autobusové zastávky do autorčina domova ve Velké Vsi, včetně zmínky „o malém misogynovi, kterému se [v bývalém pivovaře] nepodařilo potřít cimrmany“. Středobodem příběhu je obrovská díra, zející na místě zbořené hasičárny. Její smysl vypravěčka objevila v tom, že v ní mizí oběti místních tragédií - a vzápětí uvedla morytát s výčtem neštěstí, k nimž na Broumovsku během nedlouhé doby skutečně došlo. V pointě se pak příběh vypravěčky propojí s jámou.

Povídky knížky Vrhnout jsou čtením, které nepřijme každý. Při různých příležitostech si dnes připomínáme spisovatelku Marii Stryjovou. Hana Lundiaková by si s ní v nazírání na svět i v použitých výrazových prostředcích jistě rozuměla. Zda jí porozumějí i její spolurodáci si netroufnu tvrdit. Každopádně, soubor Vrhnout je nepřehlédnutelným debutem a snad i příslibem dalších zpráv, jež o svém světě autorka svébytným způsobem podá.

Již krátce po vydání knížky absolvovala Hana Lundiaková autorské čtení v knihovně ve Všenorech a prezentaci v pražském klubu Na Slamníku, kde se „kmotrem“ publikace stal novinář Jiří Špreňar. Setkání s ní připravuje i broumovská knihovna.

Dotaz k produktu Vrhnout

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

IMAGO. Ty trubko!

IMAGO. Ty trubko!

Nepraktická křehká svobodná matka Houžvička jde do světa. Do loktovačky o životní pohodlí, o práci, o úspěch, o peníze, o virtuální komunikaci, o kariéru. Stop! FUCK SEX! Ani…

Hadí dcera

Hadí dcera

Bible, Exodus 22,17 Čarodějnici nenecháš naživu. Ve stejnou dobu, kdy jsou v rozvalinách stavby poblíž Prahy objeveny oběti téměř padesát let staré vraždy, se na jachtě plující…

Petrovy mozaiky

Petrovy mozaiky

Láska na druhou? Román s tajemstvím. Příběh o zrodu milostného vztahu a zároveň napínavé, téměř detektivní pátrání po stopách vášně a smrti. Konec dvacátého století. Žena a…

Nejaký Jura Vičík

Nejaký Jura Vičík

Vítězné národy mají své historické hrdiny a poražené národy zpravidla lumpy. Sedimentace času způsobuje, že se ze všech stávají hrdinové. Nebo aspoň nositelé Nobelových cen míru…