Netopýři | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Purity
  • Globální katastrofy a trendy
  • Because of Fashion
  • Průvodce světem současného umění

Netopýři

Netopýři
Cena:
199 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-41-5
Datum vydání:
15. 05. 2009
Počet stran / vazba:
192/brožovaná
2.00 / 2
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Netopýři

Krátký román Netopýři pojednává o podivínských mladých lidech (intelektuálech?), kteří se pokoušejí o ušlechtilý let v temnotách každodennosti. Jejich snaha však vyjde vniveč a stále více si uvědomují, že nejsou chaosem, temnotou, zlem a lhostejností pouze obklopeni, ale že to vše se již dávno uhnízdilo v nich. Netopýři se pohybují mezi milostnou prózou a bizarní groteskou. Autor střídá empatický ponor do nitra postav s ironickým odstupem a jeho vyděšená humanistická skepse je místy okořeněna cynickým černým humorem.

Recenze: Netopýři

Empatický ponor od Ondřeje Macury

Lidé, čtěte!, 28. září 2011, autorka: Darja Vičíková

Ondřej Macura je mladý básník, který vydal už několik básnických sbírek. Snad aby dokázal čtenářům, že básník dokáže napsat i prózu, vytvořil na svém psacím stole velmi zajímavou a čtivou prozaickou novelu Netopýři, která je mezi jeho prózou prvotina.

Autor již zmiňované novely vystudoval Filozofickou fakultu na Karlově Univerzitě v Praze, v současné době pracuje jako učitel na střední škole. Svou prózu a poezii vydává také v časopisech, jako například v časopisu Tvar, A2, Weles a dalších.

Po formální stránce knihy je kniha rozdělena do 62 kapitol, z nichž prvních 19 je psáno v ich-formě, dále se kapitoly mění v er-formu, která je často ve formě dialogu – student a učitel. To vše se vešlo do čtivých 190 stran. Autor používá přímé citace k literárním dílům, jako jsou Květy zla, Faidra, nebo Epos o Gilgamešovi. Také během příběhu zasahuje do děje a komentuje vlastní tvorbu – dle mého názoru celkem zajímavým pohledem.

Po dějové stránce knihy je kniha jakýmsi místy ironickým pohledem na mladší generaci, generaci bohémů a intelektuálů v Praze. Hlavní postavou celé novely je Robin, který během děje vede různé literární úvahy (inspiruje se Baudelairem, nebo Camusem) a živí se jako středoškolský učitel (stejně jako Ondřej Macura sám, ale podle biografie to s ním moc nesouvisí). Další postavy příběhu jsou neméně zajímavé, avšak nejsou středem celého dění. Černý humor, použité citace a dobře použité literární obraty v této próze určitě nechybí.

Po názorech ostatních čtenářů, co tuto knihu mají už ve své historii a také po svém uvážení přiznávám, že kniha čtenáře nabádá k lehce řečeno „literární hře“, kdy je ke konci knihy všem celkem jedno, jak kniha dopadne, avšak baví ji svou literární vynalézavostí a tématikou.

Román o psaní

Iliteratura.cz, 12. října 2009, autor: Kryštof Špidla

Básník Ondřej Macura se novelou Netopýři představuje také jako prozaik. Vyprávění, které se noří do pocitů bohémů, intelektuálů a básníků, je avizováno jako výpověď jedné generace. Prozaický debut Ondřeje Macury v sobě nezapře autora poučeného literaturou. Její historii tu reprezentují jak mnohé aluze a přímé citace (Epos o Gilgamešovi, Cizinec, Květy zla, Faidra…), tak exkursy do hodin literatury na gymnáziu, které vede jedna z důležitých postav, Robin, a jež tvoří tematickou náplň některých kapitol. Dlužno říci, že Robinovy literární úvahy spojené s interpretací konkrétních textů (Baudelaire, Camus…) patří k pozoruhodným pasážím knihy nejen pro zmíněnou poučenost. Mají zpravidla formu dialogu učitele se studenty, kdy odborný pohled zevnitř je doplňován laickým postřehem zvenčí. Interpretace je přednášena a současně vnitřně reflektována učitelem, zároveň komentována a upřesňována jeho žáky. Není tak ustrnulou poučkou, jakousi jedinou možností, ale aktivním procesem, ve kterém její možnosti krystalizují.

Nejde o to, co, ale jak

Znalost literární teorie zase autor prokazuje strukturováním svého textu a užíváním množství narativních postupů. Román je zprvu vyprávěn v ich-formě jednotlivými postavami, jež se střídají po kapitolách. Na čtenáře téměř začíná doléhat pocit malomyslnosti: zase román, který se snaží svoji poutavost založit na střídání hledisek vyprávění a v němž se ponoříme do pocitů rádoby nevšedních hrdinů, v tomto případě ještě ke všemu bohémů, intelektuálů a básníků!

Pak se ovšem ich-forma mění v autoritativní vyprávění v er-formě (ač se v něm na způsob skazu vypravěč projevuje jako nespolehlivý, když explicitně vyjadřuje svoji neznalost či nejistotu), a později je vypravěčovo pásmo čím dál častěji kontaminováno řečí postav – ve formě nevlastní přímé řeči a polopřímé řeči, tedy získává formu smíšené textury. Do textu tak začínají pronikat prvky sebeodhalující fikce a nám dochází, že jsme se stali součástí literární hry. Vypravěč navíc vstupuje do textu jako autor, komentuje vlastní tvorbu a odhaluje její konstruovanost: „Jistá má známá během jedné letní chvíle pravila, že při tvorbě svých postav postupuji tak, že zcela ignoruji fyzickou podobu (…).“

Fabule románu, již tvoří příběhy několika životem se potácejících mladých mužů i žen v roli básníků, učitelů literatury či filosofie, vysokoškolských pedagogů, milenců i hospodských kumpánů, se dostává na vedlejší kolej. Přestává jít o to, „co“, a začíná jít o to, „jak“. V případě románu Netopýři je to dobře.

Kdykoli totiž začínají hrát osudy hrdinů podstatnější roli, zjišťujeme, že nás přestávají zajímat. Vývoj a náznaky osudovosti jejich vztahů působí příliš chtěně a vlastně jako literární klišé (které, ač na jiných místech ironizováno, zde ironicky nepůsobí) – sexuální vztah mezi učitelem a žačkou, mezi mladíkem a zkušenou dámou, mladým mužem a sestrou ženy, kterou osudově miluje… Snad je to dáno i tím, že jsou si všechny postavy vlastně velmi podobné a působí tak trochu jako postava jediná.

Špehování poťouchlého autora

Určitým problémem je též jistá autobiografičnost textu. Autobiografickým hrdinou, který se nakonec prosadí jako hrdina klíčový, se stává Robin. Zároveň se v textu objevují postavy, z nichž je okatě cítit, že mají předobraz v lidech, které autor zná a rozhodl se je zvěčnit ve svém díle, aby jim udělal radost či aby je naštval – ovšem z pohnutek poněkud neliterárních. Tyto krátké úseky textu pak ztrácejí obecnou platnost a stávají se spíše jakousi kronikou party, jež má největší hodnotu pro ty, kdo byli její součástí.

Vše ovšem, jak bylo řečeno, zachraňuje ono „jak“. Nejsilnějším charakteristickým rysem Netopýrů je ironický odstup, kterým jsou nahlíženy nejen osudy postav, ale hlavně akt tvorby literárního díla. Ba ani recepce nezůstane ušetřena autorova spikleneckého mrknutí: „Nicméně nejširší panorama se skýtá tobě, čtenáři, neboť ty pozoruješ i mě. Na tebe, můj milý, se nedívá nikdo.“ A protože autor ironizuje zaběhlé literární postupy, záměrně boří strukturu svého díla, a to dokonce i samotnou fabuli (jak jinak pochopit poslední kapitolu románu?), zjišťujeme, že nás sice samotný příběh postav přestává zajímat, ale že je nám to zároveň jedno, protože se můžeme bavit rozkošnou a duchaplnou literární hrou. A nijak nevadí ani fakt, že na obálce avizovaná „přesná výpověď jedné generace“ se vlastně nekoná.

Připočtěme skvěle odpozorované situace a odposlouchaný jazyk a máme před sebou text, kterému se obvykle říká nadějný debut. Nadějný jistě, ale hlavně nesmírně zábavný.

Každému, co jeho jest

Tvar 16/2009, 1. října 2009, autor: Erik Gilk

Ondřej Macura (nar. 1980) je na svůj věk poměrně uznávaný básník. Verše publikuje časopisecky a v knižních antologiích již delší dobu, první sbírky se však dočkal teprve předloni. Jeho prvotina Indicie z roku 2007 byla nominována na Cenu Jiřího Ortena o rok později, kdy zároveň vyšla sbírka Žaltář. Aby vydavatelskou šňůru po dalším roce prodloužil, rozhodl se okusit značně odlišný žánr. Jeho próza Netopýři je vůbec prvním knižním titulem domácího autora, kterou v edici Neewit vydalo velmi agilní zlínské vydavatelství Marka Turni Kniha Zlín, jak se tento nakladatelský dům jmenuje, se sice programově zaměřuje na současnou literaturu střední a východní Evropy, ale jak avizuje na svých webových stránkách, má v plánu oslovit další české autory. Hmatatelným dokladem je prozaický debut Romana Sováka Zastřelte růžového medvěda, který se právě objevil na knihkupeckých pultech.

Musím napsat hned na začátek, že s Netopýry nakladatel určitě díru do světa neudělá. Právě naopak, tato prózička, v anotaci směle vydávaná za „krátký román“, je v mnoha rovinách textem nehotovým, možná uspěchaným. Mám za to, že básník si prostě přečetl několik próz ze současnosti, okoukal moderní postupy a řekl si, že se svým literárním talentem a s přimícháním nějaké té autobiografie nemůže být problém stvořit fikci.

Tím prvním pochybovačným momentem je narativní struktura. Prvních devatenáct kapitol je kromě číslování opatřeno jménem postavy, z jejiž perspektivy je fikční svět nahlížen, zatímco zbývající třiačtyřicet kapitol zprostředkovává běžný autorský vypravěč. Tato diferenciace je však u Macury nahodilá, postrádá funkčnost ve významové výstavbě díla a zcela mi uniká, jaký záměr k tomu autora vedl. Z evidentní nepromyšlenosti tohoto kroku jej usvědčuje osmatřicátá kapitola (s. 118-119), uprostřed níž náhle – zcela bezdůvodě, v rozmezí dvou vět! – přejde do ich-formy dívčí protagonistky Pavly. Je zřejmé, že pokud autor tuto diskrepanci přehlédl, redakční zásah by přinejmenším na tomto místě neškodil.

Ovšem ani druhá část prózy není podána jednotným typem vypravěče. Přestože dominuje klasický vševědoucí vypravěč stojící nad dějem, jehož komentáře postrádají jakoukoliv originalitu a navíc se opakují („Na tomto místě jen pár slov k dětství a mládí našich dvou sester…a pak se vydáme vstříc dalším dobrodružstvím“. – s. 87; „A vůbec – ještě pár slov o Robinově povaze a dospívání A pak se vrátíme k našemu dobrodružství!“ – s. 98), v několika pasážích se vyskytuje i vypravěč personální („Vztah mezi Gabrielem a sl. Sofií trval poměrně dlouho – myslím, že necelé dva roky, ale nejsem si tím věru jistý.“ - s.145). Může zaznít námitka, že v dnešní próze se přece smí ledacos, že Macurův vypravěč je dynamicky proměnlivý, že se tu tematizuje fikčnost prózy a nespolehlivost vypravěče atp., ale moje nedůvěra v literární kvalitu Macurova textu tím nijak umenšena nebude.

Podobně se to má s vloženým příběhem milostného vztahu mezi Gabrielem a Sofií. Gabriel je postavou, která se do příběhu přimíchá až v poslední čtvrtině textu a má jej nejspíš oživit přídechem neurčitého tajuplna. Je totiž zapleten do jakéhosi nadnárodního mysteriózního společenstva, jehož přičiněním se stane ředitelem a zároveň nadřízeným protagonisty Robina. Jestliže postavám nelze upřít jistý díl životnosti, mnohem hůře se to má s jejich dialogy, které mnohdy šustí papírem a zdají se – i při vědomí avizované intelektuálnosti – krajně nevěrohodné: (Pavla:) „Ale je podivně a definitivně hloupá.“ (sic!) (s. 38) Následující ukázka ze s. 119 se pak vzpírá jakémukoliv soudu: „Bože můj, proč jsi mě opustil, vzdechla. – Tož tak! Ozvalo se z vesmíru. Ale nebyl to skutečný hlas. To si jen vesmír tak řachtal.“

Podobným balastem a doslova bohapustými žvásty se to v textu jen hemží a je to podle mě velká škoda, protože potenciál psát lyrizovanou prózu autor určitě má. Napovídají tomu některé pasáže v pásmu vypravěče/vypravěčů, nepříliš četný originální humor nebo víceznačnost titulu prózy. Ale to vše jsou jen nápady vhodné pro mnohem kratší útvary, než jakým je román.

Považuji Macurovu knížku přes to všechno za celkem sympatický prozaický pokus vypsat se z osobních pocitů, pochopit sama sebe i své generační prátele, dobrat se vlastní identity. To vše potřebuje nejednou každý z nás a pro citlivého muže před třicítkou je to dozajista takřka bytostná potřeba. Ovšem románová cesta je pro Ondřeje Macuru buď zapovězena, anebo ji musí urazit mílovými kroky a nepřeskakovat byť jediné odpočívadlo. Prozatím nemám důvod označit jej za prozaika.

Dotaz k produktu Netopýři

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Mušle

Mušle

Baladický příběh o osudu pětileté holčičky a její rodiny z doby represivní normalizace, který po mnoha letech skládá jako již zralá žena z nesouvislých střípků svých vzpomínek…

Na jeden život až příliš

Na jeden život až příliš

Historie tohoto biografického románu je zasazena do první poloviny 20. století. Hlavní hrdina, voják, legionář a pedagog František Kreps, pochází z ekonomicky zajištěné rodiny…

Augustin Zimmermann

Augustin Zimmermann

Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco…

Hadí dcera

Hadí dcera

Bible, Exodus 22,17 Čarodějnici nenecháš naživu. Ve stejnou dobu, kdy jsou v rozvalinách stavby poblíž Prahy objeveny oběti téměř padesát let staré vraždy, se na jachtě plující…