Krajina nedělní | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Žízeň
  • Ediční plán
  • Doppler

Krajina nedělní

Krajina nedělní
Cena:
249 Kč
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-74-3
Datum vydání:
09. 06. 2010
Počet stran / vazba:
212/brožovaná
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Krajina nedělní

Další prozaický text spisovatelky a nakladatelské redaktorky Magdaleny Wagnerové (*1960) je a není podobný těm předchozím. Vytříbeností jazyka, stylistickou kulturou a neúnavným hledáním nevšedních slovních asociačních a variačních vazeb, které často vybočují z běžných mantinelů současného českého jazyka, text Krajina nedělní navazuje na své předchůzce, zejména román Papíří anebo v menší míře na četné texty, určené dětským čtenářům. V jednom se ale přece jen liší – autorka ve vyprávění poprvé překročila hranice své rodné země a dohlédla dál než k českým problémům, českým zvykům a českým otázkám. Tím, že zvolila osvědčený tématický trojrámec vzájemně se prolínajících dějů, které až na úplném konci spojí tušený leitmotiv, tím, že propojila problematiku domácí s cizí, mohla se zaměřit i na otázky celoevropské, velmi aktuální a reálně existující, které se dříve či později začnou dotýkat také nás.

Recenze: Krajina nedělní

Moře v nedohlednu, moře tak strašně daleko

Welnes 42-23/2011, autor: Ivo Harák

Z inzerátu, jímž hodlá jedna z postav námi recenzenované knihy zhodnotit svůj život, cituji proto, že se moře v tomto díle stává podstatnou metarofou: obrazným pojmenováním, vyjádřením hrozby visící nad osudy i životy, ale také klidně síly jednostejně tyto podemílající i stvrzující. Značí tedy únik z dosahu jeho moci možnost nového začátku?

Pokud už hovoříme o obraznosti či o nejednoznačnosti výkladu, dodejme hned vzápětí, že v novele Magdaleny Wagnerové (1960) Krajina nedělní (Kniha Zlín, 2010; 212 stran) hrají důležitou roli také symboly; například takové jídlo. Posvátný rituál, ovšemže notně vyprázdněný. Sakralizovaný nedostakem jiné, smysluplnější, větší uspokojení přinášející činnosti. Výplň času. Nástroj přivlastnění si. Jeden z mála možných způsobů vyjádření individuality. Bohužel nezřetelná vzpoura proti stereotypu bytí.

Dozajista se tento obřad odehrává zrovna v neděli, dikcí knihy nejnudnějším a nejhrůznějším ze sedmi dní týdne (již navíc Radim Kopáč v textu na přebalu vidí jak „čtyřiadvacet hodin, zaplněných rituálními tanci v rodinném kole, s ústy plnými dlouhých řečí a sladkých likérů“). Nedělní krajina je krajinou nudně zlověstnou a zlověstně nudnou, vše v ní uplývý rytmem (zlo)zvyků ustavených opakováním. Včetně řeči...

Řeči, v níž se dějí věci, postavy, ale především se – z autorčiny vůle – děje jazyk, sám sebou ukotvený, obnažený, vykládaný či ironizovaný. Především tedy tematizovaný. Dlužno podotknout, že stopy jemné a dosažené hravosti vedou až k české próze let šedesátých; na straně jedné k Ivanu Vyskočilovi (jazykové dekompozici a sebereflektivnosti), na té druhé k Vladimíru Páralovi (fráze jazyková je vyjádřením fráze životní).

Můžeme se tak obdivovat ironii „bočních linií“, které zálibně rozvíjejí předchozí lehce nahozené, abychom pod efektními paradoxy intelektuálních point patřili na číhající trny existenciální tísně. „Stefan krátce zvažoval, jestli se takto Žena stala alkoholičkou, protože žije po Stefanově boku, anebo z nudy měšťáckého života, ke kterému ji předurčil její původ, anebo jenom z toho prostého důvodu, že jí alkohol chutná a ona je natolik zdravá a bohatá, že si to může dovolit.“

Povšimněme si rozhovorů mezi postavami, které mnohdy nejsou než sledem monologů, jindy je střídání promluv dáno spíše sepětím motivů než generováním významu. Přehršel slov i nápadů osvětluje tu skrovný příbytek toho, co jsme nazvali fází jazykovou – i životní. Slovy se sděluje (ne však sdílí), přesvědčuje, ubíjí. Soustředění se na slova, na ono „jak“ (a nikoliv na „co“) nás může vést k přesvědčení, že daný opus – slovy Kopáčovými – „je „pouhou“ literární fikcí, postmoderní hrou s možnými světy“. Nota bene, přispívá-li k její modelovosti též fakt, že toliko nemnohé z postav jsou tu vyvolány jménem, zatímco ostatní vystupují co pars pro toto (jako Žena, Chlapeček, Chlapec, Strýc, Teta, Posluhovačka).

Značí tedy jméno snahu dostat se z moci stereotypu, s novým stylem života naléz i jeho smysl? Jakob Klaasen umírá ovšem na samén začátku své mise, Stefana s Anetou opouštíme ještě před jejich setkáním (které ostatně slibuje toliko změnu kvantity, nikoliv kvality: podle téhož vzorce vytvořený další článek řetězu).

Smíme se utěšovat alespoň tím, že jde o prózu vskutku modelovou, jejíž fikční svět nemá s oním za okrajem papíru pranic společného? Poněkud nepatřičné hyperboly („Z dávné minulosti vystoupila vzpomínka, jak Teta zase jednou zmizela bůhvíkam, snad s reprezentačním týmem českých házenkářů“) a křečovitě humorné pasáže z pásma vypravěčova („Přišel-li dědeček, začal se podávat oběd. Jmenoval se Jakob Klaasen – nikoliv oběd, ale dědeček...“; „Přišel-li dědeček, začal se podávat oběd. Říkalo se mu Ztracený platýs – nikoli dědečkovi, ale tomu pokrmu, který patřil k tradičním specialitám rodiny“) zdají se nás o tom přesvědčovat.

Leč jazyk i příběh naší knihy protéká také jakoby v reálném prostoru mezi skutečnými rekvizitami (včetně Nizozemí zaplavovaného mořem proudícím protrženými hrázemi), které se mohou – jako tu „mléčenka“, tam „konvička na mléko“ – státi katalyzátory. Jako bychom jednostejně byli poddáni hře na hru i hře na pravdu. Letmý úsměv slovních hříček zamrzá v tragicky nakřáplém šklebu satiry. Fungování motoru poznáme nejlépe z modelu motoru. Můžeme po četbě Krajiny nedělní ještě v klidu a samolibě procházet tou naší, třebas všednodenní?

Rozhoupat každodennost

Host 10/2010, autorka: Kateřina Kirkosová

Řekne- li se: nedělní krajina..., snad v rámci evropského kulturního prostoru očekáváme vršení pozitivně až poeticky laděných konotací. Z pokojného uvelebení v jejich měkkém klidu ke zbystření stačí maličko: přesmyknutí do tvaru „ krajina nedělní“ – neboť postpozice adjektiva není typická, ozvláštňuje. Nevyvrací původní kladné významy, udržuje je a obohacuje. Umění otevírat slova a uchovávat v nich ambivalentní kolotání je hlavní předností i základovým prvkem nové prózy Magdaleny Wagnerové nazvané právě Krajina nedělní. Navzdory tomu nejde o knihu zkonstruovanou bezchybně a nedokonalostí až iritujících je tu nadmíru, byť mnohdy spočívají jen v detailech.

Krajina nedělní je postavena na schématu, které vedle sebe staví tři svébytné příběhové linie a propojuje je především motivicky. V prvním vyprávění se čtenář potkává se Stefanem a sleduje jeho odpudivý vztah k nedělím. Jeho postoj i argumentace, proč neděle navěky vyškrtnout z kalendáře, se zvnějšku (čtenáři) jeví bizarní, snad místy absurdní. Zevnitř však nikoli – členové Stefanovy rodiny je uznávají jako relevatní a přísně logické, neútočí na ně, ačkoli narušují jejich vlastní každodennost. Například když se Stefan, hlavní živitel rodiny, rozhodne dát v práci výpověď, neboť je osvícen zjištěním, že jeho „frustrace sedmým dnem v týdnu pravděpodobně úzce souvisí s jeho povoláním“, jediná reakce rodiny je předvedena v postavě strýce, který „uznale pokýval hlavou a označil toto prohlášení za odvážné rozhodnutí“. Výjimečně zdařilé skloubení tragiky a komiky, které autorka poprvé předvádí v salónové scéně, rozmluvě Stefana a jeho manželky o marnosti neděle, prostupuje celým příběhem Stefanovy rodiny a je v něm nejpevněji ukotveno, nejmocněji zakódováno – hodnotíme-li v kontextu zbylých dvou příběhů.
Centrální postavou druhého vyprávění je Aneta; stárnoucí dáma trávící svůj čas ponejvíce posloucháním imaginárního moře, ostrými promluvami s drzou Posluhovačkou a unylými dostaveníčky s dvěma nápadníky, jejichž odlišení se pro Anetu postupně stává stále těžším a finálně i nepodstatným. „Bedřich Zahradník nebo Gustav Hrubý, prašť jako uhoď. Oba se předváděli a oba chtěli mít poslední slovo. S Anetou nebo bez Anety.“ Skrze Anetu otevírá autorka druhý klíčový moment – prvním je neděle -, totiž moře. Avšak uvedená tragikomičnost, tak silná ve Stefanově příběhu, zde poněkud slábne a naopak tu mohutní jisté nepříliš hezké rysy textu.

Těmi myslím hlavně jakési bubliny v textu. Ty jsou vytvářeny jednak opakováním řečeného, které se ovšem neskládá v dojem nutkavého prodírání potlačených, avšak klíčových vzpomínek, jde mnohem více o repetice bezkoncepční a nesystémové. Vybrané opakované fráze nadto nejsou ani dobře voleny, nedisponují potenciálem transcendovat či zastavit čtenářův snadný běh po stránkách a vést jej za text. A druhak jsou bubliny způsobovány drmolením o marginalitách, které namísto toho, aby nějak – jakkoli! – pomáhaly podtrhovat sdělení textu, působí jen jako bohapusté zaplevelování. Není dokonce ani nutné rozvažovat nad nimi, zda a jak mění význam hlavní linie, protože jejich nadbytečnost a vyprázdněnost je až příliš očividná. Souhrnem, bubliny obojího druhu se zdají být důsledkem ne zcela zvládnuté techniky.

Dalším nehezkým rysem je ne vždy zkrocený „sluníčkový“ styl. Zde pak dochází k tomu, že z avizovaného balancování mezi tragikou a komikou upadá autorka k lehce křečovitému vtipkování. Například sdělení: „Pražané na pramičkách, poklidně veslující křížem krážem po Vltavě, chvatně zamířili k přístavu, matky posbíraly děti na pískovištích a majitelé psích živočichů, potulujících se ulicemi za účelem močení a kálení svých čtyřnohých svěřenců, urychleně vyklidili prostor.“ Vzhledem k tomu, že podobně humorně vyjadřování dnes patří k obyčejnému standardu bloggerů, prezentujících tak svůj nadhled, nemá v literatuře co dělat, jedině snad obsahuje-li nějakou inovaci.

Třetí vyprávění se odehrává v Holandsku, jeho hlavní postavou je Jacob Klaasen a je ze všech nejméně propracováno. Škodilo-li by to jen jemu, lze nad tím mávnout rukou – máme přece dva relativně dobré příběhy. Krajina nedělní je ale koncipována jako kombinace tří příběhů a závěrečné sdělení má právě odtud vyplynout. Jak však zpřítomnit ideu textu, jestliže chybí jeden z pramenů, v jejichž spletení je skryta? Finální roztříštěnost prózy, nemodelující žádnou syntézu, je tedy hlavní výtkou proti Krajině nedělní.

I přesto nehodnotím novinku Magdaleny Wagnerové jako celkově nepodařenou. Zvláštní, snad nějak specificky výjimečné je, že klady i zápory textu se zdají stejně silné, vzájemně se ruší. Rozřešení proto zakládám na dosud nezminěném pozitivním momentu knihy, a to tématu. V abstraktní rovině je můžeme označit pojmy každodennost, stereotypnost, rutina (a sociální vztahy fungující na tomto podloží). Autorce se povedlo dialekticky je rozhoupat. Nejde přitom jen o prvoplánové a alibistické demonstrování, že nic není jenom černé, nebo jenom bílé. Rozehráno je mnoho individuálních perspektiv a zde se v lepších momentech daří spisovatelce dosahovat žádoucí komplexnosti – nelépe v rodinných scénách nad zákusky. Jsou tu místa, kdy se v konkrétní situaci zrcadlí cosi nadosobního a kdy nepociťujeme potřebu analyzovat argumenty, logicky je poměřovat a nakonec definitivně rozhodnout, kdo má pravdu – jsou to zkrátka místa „mimo dobro a zlo.“ Díky nim je Krajina nedělní výjimečná, ačkoli je nutné přestát mnohá příkoří, aby se k nim čtenář dostal.

Dotaz k produktu Krajina nedělní

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Flying foxes

Flying foxes

Flying foxes je niternou, lehce ironickou zpovědí mladé ženy, která se po zhroucení osobního i profesního života pokouší nalézt ztracenou rovnováhu. Děj novely se odehrává na trase…

Cena facky - třetí vydání

Cena facky - třetí vydání

Příběhy o průběhu a následcích kolonizace a komunistické zvůle na vesnici očima pamětníků. Četl jsem ty příběhy jedním dechem. Mnohokrát jsem se přitom ptal (sám sebe), co…

Třetí kaple

Třetí kaple

Kdo si z nás dělá „časovou“ konzervu? Napínavý a mysteriózní příběh ze současnosti, který lze vnímat stejně dobře jako detektivku nebo černý román. Stárnoucí muž a mladá…

Klec pro majáky

Klec pro majáky

Duší muž, tělem žena… Omyl přírody, výzva osudu? Šokující, zcela otevřená zpověď muže, který polovinu života prožil v ženské roli, jež mu určilo jeho tělo. Ač cítěním a…