Klec pro majáky | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Purity
  • Globální katastrofy a trendy
  • Because of Fashion
  • Průvodce světem současného umění

Klec pro majáky

Klec pro majáky
Cena:
339 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87497-09-8
Datum vydání:
16. 03. 2011
Počet stran / vazba:
336/vázaná
4.00 / 18

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 169 Kč)Přehled všech našich e-knih

Palmknihy eReading iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Klec pro majáky

Duší muž, tělem žena… Omyl přírody, výzva osudu? Šokující, zcela otevřená zpověď muže, který polovinu života prožil v ženské roli, jež mu určilo jeho tělo. Ač cítěním a myšlenkami muž, podřídil se genderovému škatulkování společnosti a zodpovědně přijal svoje mateřství, porodil a sám vychoval dceru. Teprve na prahu její dospělosti se rozhodl stát se sebou samým a odhalit svoji pravou identitu. Téměř v padesáti letech podstoupil hormonální a chirurgickou přeměnu pohlaví. Kniha nabitá emocemi a zásadními životními zvraty, přesto psaná s nadhledem, lehkostí a vtipem. Ojedinělá publikace na našem trhu. Strhne čtenáře upřímnou výpovědí o vnitřní síle, tužbách i disciplinovanosti člověka, který zažil oba póly – ženu i muže.

Book trailer:

Úryvek: Klec pro majáky

Recenze: Klec pro majáky

Perry, Mike: Klec pro majáky (in LN)

iLiteratura.cz, 17. října 2011, autor: Jan Lukavec

Ani muž, ani žena? O Teiresiově prokletí a záchodcích
Mike Perry: Klec pro majáky. Kniha Zlín, Zlín, 2011, 336 s.
Tereza Spencerová: Jsem tranďák!. G plus G, Praha, 2003, 126 s.
Robert Němec: Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec: Biografie muže, který byl ženou. Cassandra, Praha, 1993, 167 s.

Jednu z nejpodivuhodnějších proměn, kterou ve svýchMetamorfózách popsal básník Ovidius, obsahuje příběh věštce jménem Teiresiás. Ten jednou v mládí uviděl dva pářící se hady a udeřil do nich holí, v důsledku čehož se z muže proměnil v ženu. Po sedmi letech znovu nabyl svou dřívější podobu. Když později nejvyšší bůh Zeus a Héra řešili spor, kdo má větší potěšení z lásky, zda žena nebo muž, o rozhodnutí prý požádali jeho. Teiresiás odpověděl, že žena je na tom vždycky lépe, takže přiřkl výhru Diovi. Rozzlobená Héra, „dotčená více, nežli je slušno, a víc, než předmět sporu byl hoden“, ho za tento verdikt potrestala slepotou. Zeus nemohl zmařit kouzlo jiného boha, proto mu ztrátu zraku alespoň kompenzoval: „Nadal ho věštebným duchem a zmírnil tou poctou trest jeho.“

Teiresiás byl mytická bytost, ovšem onu proměnu, jíž prošel (tedy alespoň v jednom směru), dnes někteří lidé podstupují ve skutečnosti a není k tomu potřeba kopulujících hadů, stačí úspěšně projít přes komisi schvalující operaci. Toto téma u nás letos velmi zpopularizovalMike Perry svojí knihou Klec pro majáky, v níž líčí svůj život transsexuála „FtM“, tedy takového, který má primární pohlavní znaky ženy, ale cítí se být mužem, což v jeho případě také vrcholí příslušných chirurgickým zákrokem. Pokud bych měl jeho knihu hodnotit jako „pouhou“ literaturu, pak bych musel napsat, že jde o rozvláčné a emocionálně poněkud přeexponované líčení stálých, cyklicky se vracejících citových krizí hrdiny, který se stále znovu a znovu opakované zamilovává do svých kamarádek, s nimiž někdy tráví i noc v jedné posteli, aniž by mohl vyjádřit, co k nim doopravdy cítí, čemuž odpovídá styl („Doma jsem dal naplno průchod Niagarským vodopádům zoufalství a totální beznaděje, co se ze mě řinuly v tekutém stavu“); jde o příběh hrdiny stále zraňovaného, ať už kamarádkou, která mu odláká otce jeho jediné dcery, nebo sexuoložkou (v realitě Hanou Fifkovou), do níž se zamiluje a která jeho city nemůže než odmítnout. Pokud ale ke knize budeme přistupovat jako k pravdivé výpovědi, jako ke „strhující knižní zpovědi“, jak ji nazvala Jana Klusáková (ta s autorem vedla rozhovor pro Český rozhlas a natočila 13. komnatu pro Českou televizi), pak je jistě nutné ocenit otevřenost, s níž autor nechává nahlédnout do svých citových krizí způsobených vrozenou poruchou pohlavní identifikace. Kniha mimo jiné předvádí, jak překvapivě dlouhá, několik desetiletí trvající může být doba od uvědomění si vlastní transsexuality až k rozhodnutí ke skutečné tělesné změně. (V rámci širšího kontextu je ale nutné doplnit, že podle sociologa Martina Fafejty v České republice „pouze každý třicátý transgender je transsexuálem toužícím po změně pohlaví“. Transgender nemusí toužit jen po operativní změně, alternativou mohou být jiné, méně radikální změny těla či život v jiné pohlavní roli1.)

V případě Klece pro majáky se přitom zdaleka nejedná o první českou knihu tohoto druhu, již roku 1993 kupříkladu vyšla publikace Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec: biografie muže, který byl ženou, v níž dlouhý název vyznačuje jednotlivé etapy sexuální proměny hrdin(k)y. Jestliže Perry hledal(a) úlevu od svého psychického utrpení ve zpěvu a tvorbě písní, což ji prý dokonce do jisté míry zachránilo, Monika Němcová zase nacházela útěchu v knihách („Četl jsem znovu snovou prózu Gérarda de Nerval a plakal nad ní. Jak jsem mu rozuměl!“). I proto je text knihy Moniky Němcové/Roberta Němce mnohem „literárnější“: je plný introspekce (postupné sebeuvědomování a proměňující se vnímání sebe sama symbolizuje mimo jiné v mnoha variacích se vracející motiv pohledu do zrcadla) a intertextuálních odkazů, objevuje se v ní freudiánský Cenzor (Nadjá) i jungovské úvahy o Animovi a Animě. Váhání nad operací, ke které v tomto případě došlo mnohem dříve než u Perryho, autor přirovnává ke Kafkově Proměně: „Ti, co přicházejí na sexuologii s takovým přáním, ženami navzdory ženským jménům nejsou. Nejsou jimi o nic víc, než byl nešťastný Řehoř Samsa broukem. A jako by nepochybně i on kroutil nechápavě hlavou, kdyby k němu to osudné ráno přišel lékař s návrhem, že ho zbaví těla brouka, ale ať si to dobře rozmyslí, aby nelitoval (vždyť jako brouk je pěkný, neobvykle urostlý, zatímco jako muž bude zase jen takový nevýrazný hubeňour), kroutil jsem i já hlavou nad varováním lékařů, ať si to dobře rozmyslím… Zatímco Kafkův hrdina zjistil, že má tělo, které mu nepatří, jednoho rána, když se probudil, transsexuál to zjistí v momentě, kdy začne nabírat rozum natolik, aby si uvědomil rozdíl mezi tělem mužským a ženským.“

I hrdinka této knihy se ještě coby žena zamilovává do jiných žen. Pozoruhodně mimo jiné líčí, jak se s jednou z nich v jistou dobu dokonce identifikoval: „Měl jsem její gesta, osvojil jsem si její pohled, způsob uvažování i hodnotový žebříček. To by nemuselo znamenat nic tak závažného. Vždyť všichni muži nesou stopy vlivu svých matek, manželek a milenek. Mé ztotožnění bylo ale mnohem hlubší, zasahovalo samu podstatu bytosti.“ Jak autor píše, „stane-li se tohle normálnímu muži, pak udělal obrovský krok vpřed a přidal svému prožívání nový rozměr. Stalo-li se totéž mně, pak jsem se dík ženskému tělu ženou opravdu mohl stát. Ženou velice podobnou té, kterou jsem miloval.“ Důsledkem toho je ovšem jakási krize identity, vyprázdění vlastního já: „Jedinou bytostí, kterou jsem si v sobě uvědomoval, byla ona. Cítil jsem tu neschopnost autenticky prožívat, být sebou a v sebereflexi vnímat konkrétní obrysy vlastní osobnosti, jako neodčinitelnou katastrofu,“ v důsledku toho pak krátkodobě láska k oné ženě přecházela v nenávist. Právě téma mužského prvku v ženě a ženského prvku v muži je pro mne asi nejsilnější na celé knize, projevuje se v mnoha podobách, třeba imaginárním hledáním podob předků: „Často se bavím tím, že když pozoruji lidi, v duchu si vybavuji přibližnou podobu rodiče opačného pohlaví z těch rysů, kterými se zapsal do obličeje svého dítěte. Z mužského obličeje rekonstruuji podobu matky, z ženského otce, v představách nechám proběhnout to kouzlo, které by, poměrně nepatrným přeskupením a několika drobnými tahy, z obličeje ženského udělalo mužský a naopak.“

Opačnou přeměnou než oba dva autoři (MtF) oproti tomu prošla novinářka Tereza Spencerová, autorka knihy Jsem tranďák!2. Osobní zážitky se v této knize prolínají s exkursy do historie „translidí“ (autorka přeložila knihu Pohlavní štvanci od Leslie Feinberga, na niž se hojně odvolává), dominují však pamfletické pasáže útočící na církve, učebnice biologie, sexuology (jedinou světlou výjimkou je právě Fifková). Autorka odsuzuje obecně celou současnou společnost a židovsko-křesťanskou civilizaci, její „rigidní“ trvání na pouhém „dvoupohlavním“ vidění světa a její reakce na transsexualitu: „Nynější transsexuální přeskakování z pohlaví do pohlaví může s odřenýma ušima fungovat pouze za situace, kdy mi kulturní tradice ve společnosti nedávají jinou možnost volby, kdy můžu postoupit jen a výhradně z bohu A do bodu B. Kdy existuje jen Adam a Eva, kdy zapomínáme, že i mezi dnem a nocí existují krásné soumraky či svítání, a přehlížíme, že u nepřeberného množství živočišných druhů funguje velmi flexibilní pohlavní systém, v němž mají binární počty jen velmi omezený prostor.“ Spencerová není zdaleka sama, kdo dnes zastává podobné názory, kupříkladu profesorka sociologie na Londýnské univerzitě Ann Oakleyová (pro mnohé překvapivě) tvrdí, že „i v podobě vnějších genitálií existuje škála sahající od vysloveně ženských genitálií až po vysloveně mužské a na této škále stojí společně muži i ženy… Existují jako kontinuální řada možných vývojových formací a jsou tak stálou připomínkou nikoli biologické polarity, nýbrž biologické jednoty muže a ženy“3. To jsou jistě důležitá zjištění, odvozovat ale z nich, jak činí Feinberg, že by kvůli tomu mělo označení Muž a Žena zmizet z veřejných záchodků i všech základních osobních dokladů4, je podle mne opravdu přehnané (Perry i Němec shodou okolností oba popisují situaci, kdy po operaci omylem chtějí vstoupit na ženské záchody, ale nejsou vpuštěni).
Mnohem bližší je mi realistické konstatování Roberta Němce, že přece každý živočich, setká-li se s jedincem téhož druhu, „přesvědčí se nejprve, jde-li o dámu, či pána. Nejednoznačnost dráždí. Zpochybňuje totiž polaritu, na níž stojí svět, je tedy pro jistotu stavěna jaksi ,mimo zákon‘. Neboť rozdělení na muže a ženy je bezpochyby tím nejzákladnějším kritériem dělení, které zcela samozřejmě přijímá i ten nejselštější rozum. Lidé podvědomě ctí normalitu, takže transsexuál, v němž jsou oba prvky smíseny tak nesmyslně, že se to běžné realitě vymyká, bude pro své okolí čímsi podobným jako člověk s koňskou hlavou. A podobně různorodou směsí, jakou je on sám, bude i to, co v normálně cítící populaci vyvolá. Vedle odporu, nepochopení a ošklivosti i soucit, zájem, zvědavost či vzrušení“ – to mimo jiné dokazuje i mediální úspěch Mika Perryho.
Každopádně ovšem kniha Spencerové, navzdory kontroverznosti mnoha autorčiných názorů, obsahuje četné zajímavé postřehy. Po své proměně kupříkladu teprve postupně proniká do ženského světa, což přináší mnohá překvapení, autorka například popisuje i zážitek jakéhosi zasvěcování: „Když jsem v uzavřeném dámského prostředí kadeřnictví už nějakou dobu poslouchala teze o velikosti různých mužských předností, honily se mi hlavou myšlenky typu ,bože, tady je to taky o sexu‘, ,takhle jsem si to nepředstavovala‘… Když zábava začala nabírat obrátky, vstoupil do oficíny jakýsi mládenec. Všechny se na něho podívaly, znalecky ho přeběhly očima, přičemž následoval spiklenecký výbuch smíchu. Po něm se už ale atmosféra změnila. Téma se vrátilo k dětem, dovolené, vaření a módě, a mě s jistým ulehčením napadlo, že právě tohle je ten ,ženský svět‘, který jsem znala, svět žen, který jsem vídala v televizi a o němž jsem čítala v knížkách… došlo mi, že navzdory tomu, že jsem v sobě dlouhé roky nosil ženské já, svět svého vytouženého pohlaví prostě neznám. Jako bych se se zničehonic ocitla v jakési černé díře – mužství jsem opustila a ženství se najednou zdálo být tak daleko.“ K tomu se dost změnil i postoj mužského okolí: kolegové novináři s ní přestali diskutovat o politické situaci a strategických rozhodnutích v rámci redakce. I proto se Spencerová se svou novou rolí zcela neidentifikuje, nechce se uzavírat v žádné „pohlavní škatulce“ (to odpovídá obecnému trendu, že zatímco v případě FtM se prý naprostá většina po operaci jenoznačně zařazuje mezi muže, v MtF bývá vývoj „složitější a nejednoznačnější“5. Navíc jí (aspoň tehdy, když knihu psala) navzdory „kilům hormonů, které už spolykala“, prý stále rostou vousy, s výjimkou období skutečné zamilovanosti (do muže): tehdy je její „pocit ženství natolik silný, že se k nadlidskému výkonu“ vzchopí i její organismus a růst vousů zarazí.

A jak se zmiňované autorky staví k otázce Dia a Héry? K sexuálnímu aktu v prožívání žen a mužů se příliš nevyjadřují, ale Perry obecně konstatuje, že „ženy jsou na tom hůř, ale přesto všecko jsou silnější, takže to zvládají“. Spencerová je zase jistým mužem a ženou postavena (stejně jako Teiresiás) před otázku, jak by – jako ta „kvalifikovaná“ – rozsoudila jejich spor: „Oba se na mě střídavě otáčeli a čekali, že se přikloním na jejich stranu a dám jim za pravdu. Mně ale mezitím běhal mráz po zádech. V mužském těle, a tím i sociální roli, jsem prožila dost dlouho na to, abych bytostně chápala příčinu Pavlova rozčilení, a zároveň jsem stejně bytostně rozuměla i Karlině touze vymanit se ze závislého postavení v rodině a její snaze o aktivnější přístup k životu. A tak jsem se vymluvila, že musím venčit psa, utekla pryč a cestou domů jsem prožívala nepříjemný pocit rozpolcení – na základě životní zkušenosti jsem jim rozuměla oběma. Neměla jsem přitom žádné nutkání držet basu ani s jedním z nich, na rozdíl od mé bývalé manželky, s níž jsme na té návštěvě byly. Ta se automaticky – a bez větší snahy o pochopení protistrany – postavila na stranu Karly. Kdybych se ale na nějakou stranu přidala já, musela bych v sobě potlačit určitou část své osobnosti.“ Opět si dovolím polemizovat: pomoci řešit podobný spor může i kterýkoli heterosexuál s dostatečnou mírou sociální inteligence a vcítění. Každopádně Tereza Spencerová, Mike Perry a Robert Němec za svoji nijak nevyžádanou zkušenost, která je většině jiných lidí odepřena, zaplatili ne sice slepotou, ale mnohým trápením. Jejich tápání a bolest jim nezávidím, zkušenost možná i trochu ano, každopádně jejich svědectví je cenné pro každého, nejen proto, že přináší mnoho poznatků o genderových stereotypech a o komplikovaném vztahu psychiky a tělesnosti. Na jejich svědectví je nutné reagovat snahou po porozumění, po ulehčení jejich nesnadné životní cesty – ale jistě ne unifikací záchodků.

1 Fafejta, Martin: Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Ve Věrovanech : Jan Piszkiewicz, 2004

2 http:/www.translide.cz/trandak

3 Oakley, Ann: Pohlaví, gender a společnost. Praha : Portál, 2000, s. 144

4 Feinberg, Leslie: Pohlavní štvanci. Praha : G plus G : Euromedia Group - Knižní klub, 2000, s. 134

5 Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity /Hanka Fifková ... [et al.]. Praha : Grada, 2008, s. 132

© Jan Lukavec
článek vyšel 14.5. ve zkrácené verzi v LN
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Sám sebou na plný úvazek, rozhovor s Mikem Perrym

Elle, autor: Martin Hradecký

Debutující český spisovatel MIKE PERRY žil téměř do svých padesáti let v ženském těle. S Martinem Hradeckým si povídal o své knize Klec pro majáky.

Vdětství utíkal do světa fantazie a neustále si na něco hrál. Pak do jeho příběhů začaly vstupovat dívky a on tušil, že je něco špatně. Na gymplu se bezhlavě zamiloval do spolužačky a jemu došlo, že jeho duše vězí ve špatné schránce. V těle ženy. Přesto chtěl své pravé já ututlat a ve třiceti se stal matkou. Jeho pravá identita ho však znovu dostihla a tentokrát zaútočila tak silně, že se před dvěma lety odhodlal k hormonální i chirurgické změně pohlaví. Ze své zkušenosti se pak Mike Perry vypsal v Kleci pro majáky, zpovědi, jež nemá zapotřebí si na nic hrát. Stejně jako dnes její autor.

* ELLE: V jakém momentě se zrodil nápad napsat o tom knihu?

M. P.: Ve chvíli, kdy jsem sám sobě i světu přiznal barvu, kdo vlastně jsem. Když jsem se vrátil z poslední operace, šťastný a neznámě sebevědomý, během několika dnů jsem se zcela spontánně rozhodl a zasedl k počítači.

* ELLE: Jakým způsobem román vznikal? Potřeboval jste se ztoho celého vypsat, nebo jste psal s vědomím toho, že by román mohl být pro společnost přínosný i jinak než literárně?

M. P.: Vlastně obojí bylo motivací. Na jedné straně několik desítek let potlačovaní sebe sama, utajované city, potřeby, touhy – to všechno ze mě tryskalo nezkrotitelnou silou, měl jsem potřebu sdělit svoje prožitky celému světu a všechny zamlčované pravdy, stresy a trápení vypustit na svobodu a oddělit se od nich. Zároveň jsem si uvědomoval, že o transsexualitě se přes nesporný pokrok v myšlení a osvětě u nás stále málo mluví, lidé z pochopitelných důvodů nemají potřebu hledat si o ní nějaké informace. Někdy si neví rady, jaký k ní zaujmout postoj, co od nás očekávat, kdo vlastně jsme. Chtěl jsem tuto zkušenost přiblížit přes svůj konkrétní příběh.

* ELLE: Je kniha skutečně ryze autobiografická, to znamená, že vše se událo, jak je popsáno?

M. P.: Ano, příběh z knihy se mi skutečně v celý přihodil, bez jediného přikrášlení či nadsazení a ani jeden z popisovaných zážitků jsem si nevymyslel. Možná jsem jen někde zhustil události do kratšího časového úseku, aby se děj nestal rozvláčným.

* ELLE: Knihu jste psal již jako muž. Bylo těžké se v první polovině ‚převtě-lit‘ zpět do vaší ženské minulosti?

M. P.: Když tolik let poslušně zastáváte roli ženy, zvyknete si na své tělo a podřídíte se jeho diktátu, nějak se s ním sžijete. Pro mě nebylo ani tak těžké připomenout si, že jsem byl v té době žena, jako spíš opět vytahovat už uzamčené kostlivce ze skříně a znovu se ponořit do traumatických prožitků minulosti. Byla to někdy tak silná káva, že jsem musel přestat psát a jít to ven rozchodit, třeba i v noci. Dneska se mi zdá, že bych neustál ani desetinu z toho všeho, čím jsem prošel vmládí. Jenže člověk vydrží mnohem víc, než si myslí. Někdy.

* ELLE: Jaké máte na knihu reakce?

M. P.: Jsem naprosto šokovaný a nesmírně šťastný, protože kniha vzbudila velký zájem nejen o můj příběh, ale i o problematiku transsexuality obecně. A o to mi přece šlo. Nepsal jsem Majáky se skrytými ambicemi stát se druhým Vančurou ani Hemingwayem. Kladné přijetí knihy je pro mě obrovskou satisfakcí.

* ELLE: O svém současném stavu mluvíte jako o dosažení štěstí. Nelitujete vůbec ničeho?

M. P.: Možná to bude někomu připadat nadnesené, ale já opravdu zažívám zcela neznámé euforické pocity. Je to ale vydřené štěstí, se spoustou šrámů a jizev na těle i duši. A rozhodně nejsem ztěch, kteří teatrálně vyhlašují, že vživotě ničeho nelitují. Lituju, že jsem nebyl sám k sobě upřímnější a uzavřel se do klece své identity, že jsem byl tak přehnaně disciplinovaný a na úkor vlastního zdraví se zařadil do lajny mně určené. Je mi líto těch vlaků, které mi definitivně ujely, a už do nich nikdy nemůžu naskočit. Ale každý rub má svůj líc. Dnes mám úžasnou, chytrou a krásnou dceru, kterou bych neměl, kdybych šel do přeměny dříve, skvělé přátele a taky čisté svědomí, že jsem udělal, co bylo v mých silách, abych blízkým lidem nezkomplikoval život

Klec pro majáky Mika Perryho. Jaký je život muže v ženském těle?

Topzine.cz, 6. června 2011, autorka: Hana Mazancová

Kniha Klec pro majáky, respektive její autor Mike Perry, se v poslední době velmi často objevuje v médiích. A nutno říci, že se není čemu divit. Autor i jeho dílo si tuto pozornost opravdu zasluhují v plné míře, a to nejen kvůli tomu, že otevírají téma transsexuality.

Mike Perry se narodil v Praze roku 1958. Po absolvování gymnázia se mu úspěšně podařilo složit náročné zkoušky na žurnalistiku v Praze. Zde také později získal doktorát. Větší část svého profesního života strávil v Československém rozhlase. Jako vášnivý milovník hudby, jenž do svých textů vypouští všechna svá trápení, měl několik – možno říci – úspěšných koncertů. Krátce po revoluci se mu narodila dcera, na kterou je náležitě hrdý. Suma sumárum život obyčejného člověka. Až na jednu velice podstatnou skutečnost – tento život prožíval až do zhruba padesáti let jako žena.

Byla jsem disciplinovanou majitelkou svého těla a podřizovala jsem mu veškeré své konání a snahy, poslušna toho, co se ode mě jako od ženy očekává. Ale duše, to bylo moje utajené království, můj skutečný život a pravý svět. Nerozuměla jsem téhle duši, nechápala jsem, v čem se to zmítá, po čem to vlastně prahne a kde se chce uhnízdit, ale byla jsem rozhodnutá hrát tuhle hru dvou životů až do finále a vše udržet v přísné tajnosti až do hrobu. Už mě nepřekvapovalo, že když jdu po ulici, svůj vlastní pohled zcela nevědomky nachytám ve výstřihu vyvinutých žen a krásných, obdařených slečen.

Jak bylo zmíněno výše, Mike Perry prožil většinu svého života s ženskou identitou jako Ivana P. Již od dětství ji trápily různé myšlenky, že něco není v pořádku. Začalo to zcela nevinně – malá Ivana si místo panenek a kočárku přála k Vánocům autíčka, automobilovou dráhu či samopal. No budiž, přeci se mezi námi najde spousta takovýchto děvčat. Avšak za zlomový okamžik můžeme označit platonickou lásku ke své spolužačce z gymnázia. I tak tu ale pořád něco nesedělo.

V té době by nikoho ani na okamžik nenapadlo vyřknout slovo transsexualita. A to ze dvou důvodů. Vezmeme-li v úvahu politické zřízení našeho státu, něco jako porucha identity bylo naprosté tabu, protože se jednalo o západní problém. Druhý podstatný důvod bylo obdivuhodné autorovo sebezapření a s ním spojený příslib mlčenlivosti až za hrob.

Klec pro majáky je hodně intimní zpovědí, kdy by zřejmě bylo troufalé ji s něčím porovnávat. Na našem trhu se totiž takto otevřená a vše odhalující kniha stala nedostatkovým zbožím. Ona intimnost díla však nespočívá v přehnaném popisu v otázce sexu. Tento typ intimnosti se týká našeho myšlení, především našich nejniternějších představ a fantazií.

Každý z nás občas utíká do svého vlastního světa, lišíme se pouze intervaly mezi tímto útěkem a naším pobytem ve skutečnosti. Na knize je obdivuhodné, s jakým prožitkem a vášní jsou tyto fantazie vylíčeny. Ještě víc je ale cennější autorova odvaha, rozhodnutí, odhodlání svoje světy takto detailně odkrýt před veřejností.

Mike Perry vypráví svůj příběh za pomoci metafor a přirovnání. Skvěle na nich totiž demonstruje situaci a pocity, které jsou pravděpodobně běžným slovníkem těžko popsatelné. Možná někdo namítne, že ke konci knihy se zde jistým způsobem objevuje náznak opěvování sebe sama, své vlastní síly a Mike Perry také říká, že jen tak někdo by toto nedokázal. Pokud bychom danou pasáž vytrhli z kontextu, pak by to mohlo znít lehce namyšleně. Soudný čtenář však nakonec musí uznat, že při takovémto osudu je jistá dávka sebevědomí zcela na místě.

Po celoživotním zapírání sama sebe je rozhodnutí pro přeměnu z ženy na muže nejen příběhem silné osobnosti, pevné vůle či mateřské lásky. Je také zářným příkladem toho, že naše existence zde na Zemi je dána přírodou, proti které není radno bojovat či se jí jakkoli vzpírat.

Těžko říct, jestli měl Mike Perry nějaké konkrétní poselství, které chtěl sdělit. Zřejmě jako vždy platí, že si čtenář z knihy vezme něco, co je blízké jemu a vyloží si danou problematiku po svém. Každopádně vás kniha donutí popřemýšlet nad sebou samým. Uvědomíte si, že v dnešním světě svobodného myšlení se už nemusíme před ničím a nikým schovávat.

Hodnocení: ***** (95%)

Vychází česká zpověď muže, který se narodil jako žena

iDnes.cz, 2. února 2011, autorka: Alice Horáčková

Česká literatura má zřejmě svou první transsexuální zpověď. Jmenuje se Klec pro majáky a napsal ji dvaapadesátiletý autor z Prahy Mike Perry, který byl ještě před dvěma lety ženou – Ivanou P.

"Byla jsem disciplinovanou majitelkou svého těla a podřizovala jsem mu veškeré své konání a snahy, poslušna toho, co se ode mě jako od ženy očekává. Ale duše, to bylo moje utajené království, můj skutečný život a pravý svět," píše Perry ve své auto-biografické knížce.

Život ve špatném těle

Vydal ji nikoli pod pseudonymem, ale pod svým novým jménem. Imaginární Mike, převtělená verze sebe sama, ho provázel již od dob dětství a dospívání.

Ostatně tehdy začalo jeho trápení s nešťastnými láskami a potlačovanými touhami, ke kterým se v knížce přiznává dost otevřeně. Mike Perry si dlouhá léta připadal "divný": zoufale se zamilovával do kamarádek, ale o svých citech jim nemohl nic říct. A tak s nimi přes den hrál hru na přátelství, ale v noci snil o dotecích.

A přitom dál úspěšně žil jako žena: vystudoval žurnalistiku, stal se matkou (dceru vychovával sám), psal poezii i hudební texty, pracoval v rozhlase, učil angličtinu, pracoval v cestovní kanceláři.

K rozhodnutí o přeměně dospěl v padesáti letech, i pod dojmem pohovoru s doktorkou. Konečně dostal jasnou diagnózu, dostavil se pocit euforie a úlevy. Nedlouho poté začal Perry psát první věty svého životopisu.

Dotaz k produktu Klec pro majáky

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Pátý rozměr

Pátý rozměr

Nejnovější román Pátý rozměr česky píšícího autora židovského původu Martina Vopěnky přináší překvapivé a filozoficky objevné názory. Nepostrádá ani napětí a hluboký…

Best of Vol I.

Best of Vol I.

Prózy Zdeňka Zapletala (1951) seřazené do tohoto svazku přinášejí odpověď těm, kdo se ptají, co se to s nimi za posledních zhruba třicet let v naší společnosti vlastně stalo. Sen na…

Mušle

Mušle

Baladický příběh o osudu pětileté holčičky a její rodiny z doby represivní normalizace, který po mnoha letech skládá jako již zralá žena z nesouvislých střípků svých vzpomínek…

Flying foxes

Flying foxes

Flying foxes je niternou, lehce ironickou zpovědí mladé ženy, která se po zhroucení osobního i profesního života pokouší nalézt ztracenou rovnováhu. Děj novely se odehrává na trase…