Adam a Ema | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Sněhulák
  • Purity
  • Jo Nesbø - box
  • Ulice Zlodějů
  • Vánoční dárky z KNIHY ZLIN
  • Hořící stromy
  • Jak číst současné umění

Adam a Ema

Adam a Ema
Cena:
179 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-76-7
Datum vydání:
23. 07. 2010
Počet stran / vazba:
168/brožovaná
5.00 / 1
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Adam a Ema

Texty nové knihy povídek Hany Pachtové se nesou ve znamení napětí mezi velmi lyrizovaným vyjádřením a krutým dějem. Ústředním tématem povídkového soubor sedmi vyprávění je zdánlivě milostný vztah. Autorka do povídek ovšem zahrnuje komplikovanější zápletku, která původní linku „přestaví“, ozvláštní, zavede do jiného prostoru a příjemně překvapí.

Úryvek: Adam a Ema

Recenze: Adam a Ema

Odejdi do říše snu, ať vidíš, co je za zrcadlem

Welnes 42-23/2011, autorka: Hana Lundiaková

Novinka Hany Pachtové (1971) mě přivedla do rozpaků, ale také poučila. Do rozpaků tím, že je v ní autorka pět let po debutu sice zralejší, dospělejší, niternější a citlivější na detaily lidského jednání, přitom ale kvalita jejího psaní oproti prvotině text od textu kolísá, víc než je příjemné. (Zcela nerozumím zařazení kusu Jména nechám v Evropě.) Knihou Adam a Ema (Kniha Zlín, 2010; 168 stran) tak cestujeme jako po schodišti sestávajícím z formálně i kvalitativně nestejných schodů. Podruhé jsem zrozpačitěla nad tím, jak mě na první čtení její styl chytil, a jak mě zase rychle vyplivl. Příčina takového vystřízlivění je přitom jednoduchá: Pachtová ráda používá postupy psychoanalýzy, i psychoanalytický dialog. Její rozbory jsou však místy poněkud plážové, a to se může začít zajídat, zvláště nejste-li fanouškem explicitního ping-pongu se sebou samým.

Oprostíme-li se od tohoto nedostaku, jenž se vede ruku v ruce se zřetelnou vykonstruovaností některých vět, kdy máte déja vu z lekcí jazykové kultury a velikou chuť strhat z autorky šedý rolák (který ji evidentně škrtí, ale už si asi zvykla), a pomineme-li také občasná klopýtnutí o červenou knihovnu, můžeme bezpečně spočinout v dobře odpozorovaných, odposlouchaných a čtivých pravdách o milostné deziluzi, ať už ji prožívají sebezpytní snobové nebo smutná generace singles, která ještě stále pláče tiše a potají.

Pachtové psaní tíhne ke generačnímu románu. Zvláště Hra na babu, Cirkus a moře, Adam a Ema mají potenciál komplexnějšího útvaru. Tato sbírka textů se ještě asi nedostane k širšímu čtenářskému okruhu, ale s případným románem či rozsáhlejší novelou by již mohla Pachtová v české literatuře fungovat jako významná očitá svědkyně toho, co s námi udělala snaha přiblížit se co nejvíce západnímu stylu konzumenství a naše bezmezná důvěra v rovnítka, která náš kotlíkářský kapitalismus položil mezi „práci a život, svobodu a volnočasové aktivity“. Mnohé z tzv. husákových dětí, a nejen ony, uvěřily newspeaku a při svých autohrátkách pracují k vyvrcholení: banda přátel, kecy v kantýně, luxusní obytný šatník, jak se vyhnout podovolenkovému team-buildingu, dvakrát týdně slim-box. Jakmile si pak hnou zády nebo, nedejbože, chytnou housera, v obytném šatníku je vítá a opečovává příjemně naladěná ohřívací láhev, v horším případě někdo živý, koho by v mžiku mohl „vašek“ nepozorovaně nahradit.

Co však hledají hrdinové Adama a Emy především, nejsou konkrétní Romeo či Julie. Spisovatelka buduje texty a vztahy v nich s vědomím, že ideální „láska ve dvou“ neexistuje, konkrétněji, že neexistuje v dlouhodobém vztahu. Proto většina povídek končí rozchodem nebo setrváním ve vztahu více méně otupujícím. A pokud to má s láskou dopadnout lépe a chcete nějaký happy-end, pak dvojici rozdělí smrt (skeč Čas na tom nemůže být jinak), jako tomu bývá u bájných milenců.

Pointy někdy vyústí do podrazu. Titulní text například operuje s jakousi love-adventure-agency, v níž se i prožitek osudového milostného vzplanutí dostaví tzv. na objednávku. Paralela s běžným obchodem s „láskou“, s escort-servisy atd. je příšerná, trapná a hrozivá, ale implicitně zde obsažena je. Tady má Pachtová vskutku obdivuhodnou odvahu jít na kost. Domnívám se, že v tomto ohledu v sobě spisovatelka nosí ještě nereflektovanou militantní feministku typu Valerie Solanasové, byť ze zběžného pohledu se její naturel jeví spíše krotce, mírně a – jak se píše na přebalu knihy – „trpně“. Avšak pozor! I v Dostojevského Něžné můžeme onu trpnost interpretovat jako zarputilý vzdor.

Pachtové hrdinky jsou však modernější. Nejsou adeptkami na sebevraždu, natož žít pěkný život o samotě. A tím nás dovedou znovu tam, odkud jsme přišli. K psychoanalýze. A zde už musíme Pachtové a její plážové formě psychoanalýzy přiznat důležitý dar. Totiž dar terapeutický.
Úběžníkem textů v Adamovi a Emě jsou bezradnost a bezvýchodnost. Pachtová (na rozdíl třeba od Jana Balabána, s nímž ji spojuje označení sebe sama jako turisty, špatného herce ve světě) tyto duševní stavy opakovaně proměňuje v kýč (viz růžový kontejner), a dělá tak z nich něco běžného, uchopitelného. S kýčem už si poradí skoro každý. Jedněm je ku posměchu, jedněm k hýčkání. Někdo by ho rád položil na operační stůl, rozpitval ho a rozcupoval. My to nebudeme. Souhlasím s Pachtovou: Kýč je pravda!

Chceme se dotýkat, ale můžeme se jen dotknout

Tvar 16/2010, 7. října 2010, autorka: Pavla Vašíčková

Edici Neewit nakladatelství Kniha Zlín charakterizují slibně výrazné hlasy mladých evropských prozaiků, z těch českých z poslední doby napříkladVrhnout Hany Lundiakové nebo loňští Netopýři Ondřeje Macury. Letos se k nim přidává Hana Pachtová se svojí druhou knihou Adam a Ema, která po pěti letech od autorčina povídkového debutu Bůh je pes sdružuje sedm próz, z nichž je většina rozehrána a překvapivou pointou uzavřena spíše novelisticky. Neznamená to však, že by zde čtenáři byly upřeny skryté hrany pověstného ledovce nedořečenosti – naopak, jejich ohledávání se při čtení stává na osobní úrovni dobrodružstvím nezbytným a lákavým zároveň.

Tematickým pilířem přítomných textů je milostný vztah. Ponorem do niterného světa hrdinů a (především) hrdinek však vrůstá do psychologicko-existeciálního dramatu mnohem širšího záběru, než jaký by se při líčení vyčpělého vztahu ženy a muže, který se jenom „plouží vpřed“, dal očekávat. Na scénu bývá uveden oživující element – potenciální milenec, hlas mrtvého psychoterapeuta v hlavě jeho pacientky, náznakem vylíčená nehoda, která naruší stereotypní čas páru atd. -, aby se trpkost dosud žitého mohla zůčastněnému začít zrcadlit z nové perspektivy, vybídla dotyčného k činu a pomalým přerodem ho v tomto procesu (za všeobecného ztišení prostého jakkoli rušivých efektů) učila, či možná rovnou resuscitovala, a dovedla k momentálnímu poznání. „Všechno, co říkáme, je lež ve srovnání s tím, co cítíme a vnímáme. A víme to. Je třeba se smířit s kompromisem.“ (povídkaAdam a Ema)

Sympatická nevtíravost jinak velmi osobitého a původního stylu poskytuje prostor ne-li meditační, v němž se mohou odehrát nejen nejzazší monology duševní, ale i dialogy (ne)všedního dne, v životě tak vzácné a zřídkavé, při kterých je saurováno naprosté porozumění (s člověkem, s chvílí teď a tady, s artefaktem smyslového prožitku) nebo propojení s přírodním živlem či živlem subjektu – imaginární silou v nás. S důrazem na maximální otevřenost a upřímnost sdělení je vedena alegorizující povídka Milostná cvičení, dialog mezi mrtvým mužem a žijící ženou, v níž muž je představen jako bývalý ženin psychoanalytik, zdánlivý výplod její mysli, vzpomínky, představy, či rovnou jako její animus, a přitom tak nemilosrdně opravdový společník a polemik. „M: Myslel jsem, že jsem vás začal zuajímat právě pro to svoje hulvátství, jak tomu říkáte. Ž: Začal jste mě zaujímat, když jsem zjistila, že podle toho, co říkáte, i žijete. M: Doufal jsem, že jste dost silná, abyste se to naučila nosit na štítu. Ž: Co? Svobodu? M: Taky. Ž Svoboda je iluze. M: Přečetla jste si ten můj buddhismus, nebo jenom plácáte? Svět je napěchovaný mnohem většími ilzemi, než je svoboda. I mýty jsou iluze. I já, i ten váš virtuální milenec. Ž: Myslíte si, že jste dokonce mýtus? M: Co jiného? Ž: Trochu mrtvý mýtus. M: Zatím živý mýtus. Realita se obalí vašimi sny a touhami a mýtus je na světě...“ Linka milostného tématu se místy vzklene skutečně vysoko nad svůj základní tvar.

Motivicky se napříč povídkami nejednou zas a znova vracíme, ale přece jen ne k témuž, v zacházení s motivy se dá vystopovat jistá gradace. Je-li například jednou Ema Adamovi nakloněna, bez plavek si před ním bez ostychu nezaplave (p. Adam a Ema), a je-li Amálie právě oddána muži jinde, nahota jí před ním znenáhla v plaveckém prožitku již nebrání – odměnou jí budiž splynutí s mužem více duševní než tělesné, a nádavkem ovšem i ono cele bytostné, s rozměrem archetypu, a sice prožitek spojení s oceánem, v působivě popsané pasáži. Do třetice se Soňa Součková v povídce Hra na babuvrací do vily svého dětství, tehdy zestátněné komunistickým režimem, kde vyrůstala se svými stranickými rodiči za přítomnosti původních majitelů, vyhoštěných na půdu. A jestliže Součkovi dopřávali dcerce k vodním hrátkám pouze plechovou vanu, nyní po navrácení vily a její rekonstrukci je tu bazén, k němuž zjevivší se dospělou Soňu pozve Petr, synovec majitelů, jenž vyrůstal v podkroví coby mladík. Plavky Soňa posléze použije k přivázání Petra k posteli a role univerzálních viníků a poškozených se v nich coby milencích podivně přeskupují.

Rovněž Francie se v knize objeví opakovaně. Podruhé retrospektivně v závěrečné povídce Turisté. Po návratu z Paříže je hrdinka konfrontována s intimním labyrintem, v němž je zabydlena spolu se svým druhem který má právě „něco“ na srdci a neví, jak jí to sdělit. Zdánlivě romanticky žárlí, protože družku „neměl“, když byla mladší, nezralá. Bilance jejich vztahu se zde paralelně odráží v hrdinčiných neuspokojivých dojmech z návštěvy francouzské metropole: „Je napěchovaná turisty víc než kterékoli jiné město, co jsem kdy viděla. Oni tam jezdí dotýkat se zbytků, neexistujícího. Chtějí poznat Paříž takovou, jaká byla kdysi dávno. Vědí, že to, co hledají, že nelze najít. Zmizelo to podobně jako ptáci, kteří cestou na jih zemřeli. Co je mrtvé, už se nemůže a asi ani nechce vrátit. Pro sobce je to špatná zpráva. A tak si radši lžou a hledají, co není. Jdou do hloubky. Lezou Paříži do všech kapes.“Pointa povídky nečekaně, leč logicky naznačí cestu z konstantního labyrintu jedné vzájemnosti, aniž by z něj však ženu a muže jako takové do budoucna vyvázala.

Slovy autorky se ti dva „chtějí dotýkat“. Ale pokaždé se mohou nanejvýš „dotknout“. Kdo by však čekal potěchu ze sentimentálního či patetického doteku těla, slova, nebo dokonce pravdy, jinde nezřídka docilovanou nejrůznějšími variacemi schématu zvaného vztah (častými to prostředky blíže nespecifikované kategorie ženské literatury), tak snadného účinku se nedočká. Byť tu máme knihu (i) o vztazích, jakémukoli zjednodušení či šablonám se Hana Pachtová citlivě vyhýbá přísným racionálním přístupem. Na ženskosti to celkovému vyznění jejích textů rozhodně neubírá, ba naopak – ženská rafinovanost je tu jen použita spíše pro možnost dostat se literárně hluboko pod povrch oněch vztahů, neklouzat plytce po jejich ploše, a tím se přiblížit k pomyslnému, snad ještě nepojmenovanému jednotícímu osobnímu tématu. Autorčina snaha o absenci podprahového působení na čtenáře vyznívá důstojně a přirozeně a staví její knihu nad všeobecný průměr panující nejen v ženské literatuře.

RECENZE: Když Adam potká Emu, je to až bolavé. Ale skvěle napsané

iDnes.cz, 12. září 2010, autorka: Alice Horáčková

Není to Adam a Eva, ale Adam a Ema. Páry a vztahy z povídek české spisovatelky Hany Pachtové (1971) nejsou sice dokonalé, ale možná o to upřímnější. Podobné hodnocení by se dalo použít na celou autorčinu knížku. Jemná, něžná, ženská a bolavá.

"Laciné vtipy a omšelý způsob přibližování. Ale jak se přibližovat nově? Když lidé už tisíce let usilovně zkoumají a praktikují způsoby - přibližování na všech úrovních. I přibližování je omleté dějinami. Chceme se dotýkat, a můžeme se jen dotknout," píše v titulní próze Pachtová.

I její postavy se dotýkají nesměle a nejistě, pomalu se obcházejí v širokých obloucích, opatrně se probouzejí z letargie, těžce zahánějí vlastní úzkosti. Jsou totiž zvyklé pozorovat svět jako novodobé Sněhurky, zakleté do skleníku snů, představ a pochyb, kam jen tak někoho nevpustí.

Jedna z hrdinek, Amálie, dělá dlouho věci "jen jako, jako když spí". Další si připadá na světě jako turistka, která se narodila příliš pozdě, aby mohla být za hrdinku (chartistku) a vyhnula se slepým uličkám. Ta třetí svoje city táhne v zapařeném kontejneru zvratků, který nemůže opustit a který jí dopomáhá k "remíze se světem". A přece se tyhle ženy v jednu, určující chvíli rozhodnou, odhodí svazující kontejner a po hlavě skočí do divokých vod.

Což je ostatně autorčin častý příměr: nic v jejích textech nevábí a nesvádí víc než rozbouřené moře, lesní jezero, bazén. Nakonec v něm Pachtové postavy nenacházejí ani tak lásku (spíš jen na strhující chvíli) jako především samy sebe, vydané všanc, nahé, ale zralejší, odvážnější a s větší důvěrou ve vlastní schopnosti. Poměry sil se otáčejí a muž, který se zdál zprvu rozhodný a plný výzev, na konci zbaběle utíká, zatímco žena, zdánlivě pošlapaná a ponížená, si objevuje nový prostor.
Děravá slova

Pachtová formuluje v jednoduchých, prostých větách, bez vnější záumnosti a snahy o efekt. Je za tím možná její nedůvěra ve všemocnost jazyka. "Všechno, co říkáme, je lež ve srovnání s tím, co cítíme a vnímáme. A víme to. Je třeba smířit se s kompromisem. Nebo používat slova jako náznaky, co se hodí místo jiné provokace. Vysílat slova jako signály a toužit po odhalení přes všechnu neschopnost vyjádřit se," píše.

Její prózy mají společné téma, totiž hledání a osvobozování sama sebe, nikoli však formu, provedení. Jednou je to záhrobní rozhovor psychiatra a přítelkyně, podruhé krátký, hutný skeč o violoncellu a vajíčkách, potřetí zpověď "Husákova dítěte".

Ta neokázalost, citlivost a proměnlivost je v současné české literatuře sympatická a dost vzácná. Zároveň však ukazuje i autorčiny limity, které se projevují v nejslabším textu souboru Jména nechám v Evropě, lehce pak i ve Hře na babu a v titulní povídce. Pachtová je nejsilnější v lyrické projekci, ženských citech a pocitech, pavučině záchvěvů a nejistot, ale občas jako by jí to bylo málo a snaží se o větší dramatičnost, dějovost. V těchto případech pak trochu splašeně těká od jedné postavy k druhé, od jednoho osudu k druhému, v Adamovi a Emě místy sklouzává k milostnému patosu.

Navzdory drobným výtkám je však Adam a Ema nepochybným stvrzením talentu, který autorka naznačila už ve své prvotině Bůh je pes. Snad ho bude nadále jen rozvíjet.

Hodnocení MF DNES: 70 %

Dotaz k produktu Adam a Ema

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

IMAGO. Ty trubko!

IMAGO. Ty trubko!

Nepraktická křehká svobodná matka Houžvička jde do světa. Do loktovačky o životní pohodlí, o práci, o úspěch, o peníze, o virtuální komunikaci, o kariéru. Stop! FUCK SEX! Ani…

Nejaký Jura Vičík

Nejaký Jura Vičík

Vítězné národy mají své historické hrdiny a poražené národy zpravidla lumpy. Sedimentace času způsobuje, že se ze všech stávají hrdinové. Nebo aspoň nositelé Nobelových cen míru…

Krajina nedělní

Krajina nedělní

Další prozaický text spisovatelky a nakladatelské redaktorky Magdaleny Wagnerové (*1960) je a není podobný těm předchozím. Vytříbeností jazyka, stylistickou kulturou a neúnavným…

Mušle

Mušle

Baladický příběh o osudu pětileté holčičky a její rodiny z doby represivní normalizace, který po mnoha letech skládá jako již zralá žena z nesouvislých střípků svých vzpomínek…