Zápisky z tureckého bordelu | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Žízeň
  • Ediční plán
  • Doppler

Zápisky z tureckého bordelu

Zápisky z tureckého bordelu
Cena:
269 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-22-4
Překlad:
Pavla Horáková, Viktor Janiš
Datum vydání:
20. 11. 2009
Počet stran / vazba:
288/brožovaná
3.76 / 108
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Zápisky z tureckého bordelu

Jen málokterému západnímu spisova­teli se podařilo dostat pod kůži obyva­telům postkomunistické východní Ev­ropy tak jako Philipu O'Ceallaighovi. V devatenácti povídkách vytvořil svět, který je naprosto originální, a přitom nesmírně povědomý – svět plný oby­čejných lidiček, kteří se musí nějak popasovat s prací i vynucenou nečin­ností, ctižádostí a frustracemi, divo­kostí a střízlivostí, láskou, chtíčem i tělesným chátráním. V povídkách z městského prostředí se autorovi pů­sobivě daří zachytit hluk dopravy, vý­fukové plyny, špínu i to, jak se v bytech lidé hádají nad složenkami a spekulují o soukromých životech svých sousedů, zvuky z koupelny je slyšet i přes zeď, prasklá trubka ve stoupačce napáchá pěknou paseku a kolem oken stoupá kouř páleného listí. Tak nějak by to asi vypadalo, kdyby o východní Evro­pě psal Charles Bukowski nebo Ernest Hemingway.

Recenze: Zápisky z tureckého bordelu

Philip O´Ceaillaigh: Zápisky z tureckého bordelu

A2 16/2010, autor: Pavel Kořínek

V postavách O'Ceallaighových povídek lze snadno zahlédnout povědomé záblesky přátel i bližších či vzdálenějších známých a kolemjdoucích, nejpůsobivější, ale zároveň nejméně příjemné jsou pak chvíle, kdy se pročítaný text na okamžik stává zrcadlem. Životní osudy protagonistů Zápisků z tureckého bordelu charakterizuje stejně tak nuda jako beznaděj, vzdoru a ambiciózních pokusů o nápravu stavu věcí je v nich už jen pomálu. K aktivnímu hrdinství se nedostává sil, nezbývá než přežívat a protloukat se ode dne ke dni. O lepším možno snad jen snít. Když se naskytne příležitost.

Posttotalitární Rumunsko (zejména pak betonová Bukurešť a její obyvatelé) je v povídkách debutu irského prozaika líčeno jako bezútěšné místo plné smutných a nesympatických postaviček. „Byly to ošklivé budovy a ošklivá auta a většina lidí byla taky ošklivá. Mladí a atraktivní byli ze všech nejošklivější, protože se stejně jako to město až moc snažili, aby z nich bylo něco,“ píše se v úvodu povídky Šel rybařit – a právě ony přehnané ambice z minula, překotná snaha o to „být lepší“ stojí v pozadí jejich dnešních neúspěchů. Obyvatelé Ó Ceallaighova Rumunska (ale i Spojených států, když autor na několik málo povídek opouští své dominantní zasazení) jsou povětšinou už „po vyhoření“, prožili si svůj díl zklamání z nenaplněných snů a nyní už jen tak prodlévají ve světě, který jim nenabízí nic dobrého. S příměstskými panelovými sídlišti v pozadí se dávají dohromady, podvádějí se i rozcházejí, žení se i rozvádějí. Ne snad že by je k tomu vedly nějaké silné city, spíše jim už nic jiného nezbývá.

Ó Ceallaighův debut přesvědčivě dokládá autorovo nadání pro výstavbu kratšího příběhu, výtečně se mu daří vystihnout neútěšnou atmosféru šedých čtvrtí, přes nevelký prostor jednotlivých povídek působí jeho charaktery ne jako drátové modýlky vedené vyprávěcí funkcí, ale skutečné „osoby“ se svými nejistotami, nedostatky a zklamáními. Ty z postav, které ještě svůj boj o vlastní důstojnost úplně nevzdaly, se příznačně často obracejí k literatuře: buď se pokoušejí samy tvořit, nebo alespoň v četbě hledají možnost úniku. Fikce jako útěšný prostor dominuje nad neveselou realitou, protože nabízí aktivitu, která není ve skutečném světě už více dosažitelná.

V některých povídkách se zdá, že autor prozkoumává hranice, kam až jeho vyprávění (či leckdy spíše líčení) může dostoupit: někdy minimalizuje dějovou linku na samotnou zápletku, jindy nechává vyprávění proskakovat mnohohlasem promlouvajících obyvatel sídlištního domu. Ne vždy působí takové pokusy zcela přesvědčivě, některým povídkám by neuškodil citlivý redaktorský dohled, který by poradil, kde zkrátit či chatrnější konstrukci podepřít, celkově ale vyznívá debutová Ó Ceallaighova kniha velmi dobře. Nemusí nám být příjemné o osudech jejích protagonistů číst, ale právě tato čtenářská úzkost prokazuje životnost oněch příběhů. Někdy jsou nám až příliš blízké.

Dobrovolný Balkánec

Host 2/2010, autor: Jakub Grombíř

Kdo chce napsat úspěšnou sbírku povídek, měl by si dát záležet hlavně na názvu. „Zápisky z tureckého bordelu! pomyslel jsem si. Dobrý název. Šmrncovní, a přitom jak z Dostojevského. Stálo by za to napsat povídku už jen kvůli takovému názvu.“ Tohle tedy Philip Ó Ceallaigh zvládl. Dalším úskalím jsou pravidla povídky jako žánru, který už má ledacos za sebou. Být stručný a originální, překvapit pointou. Tady se už tolik nedařilo, přesto vznikla knížka, která stojí za přečtení.

Irský spisovatel zvolil dobré téma. Východní Evropa již přestala lákat svou exotikou a jeví se spíše jako region značně bezvýchodný, předvádějící ošuntělejší verzi Západu. Přestala tedy lákat mondénní intelektuály a stala se poslední štací těch, kdo konkurenci ve výkonové ekonomice příliš nezvládají a ocení hlavně nízké životní náklady. Povídky se odehrávají převážně v Rumunsku po pádu Ceauşesca, ale autor nás zavede také do Atén, Podněstří či Arizony.

Nejlepším textem je kupodivu ten nejdelší, „Na sídlišti“. Metaforu dnešního Rumunska jako zchátralého paneláku obývaného ještě zchátralejšími nájemníky už ovšem použil Petru Cimpoeşu v románuSimion Výtažník a některé momenty prozrazují zřetelnou odvozenost — viz postavy profesionálně omrzelých kněží nebo umělců deprimovaných tím, že v oné vysněné svobodné společnosti je už nikdo nepotřebuje. Ceallaigh každopádně dobře vystihl neopakovatelnou směs humoru a rezignace, která je typická pro myšlenkové rozpoložení lidí v dané části světa. „Požehnej nám, Otče. Jsme tu namačkaní jako sardinky, a tak máme stížnosti, svědivé řiti, kruté zimy, vznětlivé povahy, drsný toaletní papír, chuť nadávat, potažené jazyky, měsíční účty, mokré zdi, chlupaté uši, prasklé trubky a voda nevyhnutelně stoupá.“

Každý je ovšem nešťastný po svém. Mladý intelektuál je frustrovaný tím, že svůj talent ubíjí redigováním stupidních textů pro jakousi nadnárodní korporaci: „V zubním lékařství i v instalatérství došlo k významnému pokroku, ale v jazykovém vyjadřování a v několika dalších klíčových aspektech civilizace bylo lidstvo zabředlé v bahně, nohu mělo na plynu a kola široko daleko rozhazovala bláto.“ Každopádně i tak skličující práce je víc, než o čem může většina lidí snít. „Napadlo ho, že právě tohle možná jeho země potřebuje. Kolonizaci civilizací, která je vysoce převyšuje v péči o záchody. […] Není divu, že si zdejší zaměstnanci jakožto předvoj dezodorizovaného kapitalismu připadají privilegovaní. Není to jen relativně vysokým platem, ale spíš tím, že patří na stranu vítězů. Vyvýšení nad jiný, rychle se rozkládající svět tam venku, s nímž nemají nic společného.“

Zdařilá je také kafkovsky laděná miniatura „Představení“ nebo sociálně baladická „Cestou do hlubin“. Salingerovskou inspiraci prozradí lyricky skeptická povídka „Šel rybařit“. „Cesta k Dunaji“ je citlivým popisem Bohem i lidmi zapomenutého kraje, který místy připomene prózy Andrzeje Stasiuka (zajímavé je, že povídkový poutník navštíví i vesnici banátských Čechů, ale nijak to nekomentuje; v dnešním světě se o nás opravdu nikdo moc nezajímá). Pochvalme i dramaturgii sbírky: „Ústup od Moskvy“, který ji zakončuje, je jediným textem nabízejícím něco jako naději. Místy ale převládá křečovitá snaha pobavit a šokovat za každou cenu, ovšem ta přemíra vulgarit už dávno nebaví ani šokuje. Povídky „Taxík“, „Rozbité zuby“ nebo „Zvíře“ nepřesahují horizont hořké anekdoty. Autorská stylizace do role cynického pozorovatele zmatené doby není zrovna původní: viz psychologicky dosti násilné povídky „Kdo vypustil psy?“ nebo „Zločin a trest“. Ta druhá se snaží být aktualizující polemikou se slavným dílem Dostojevského, ale v tomto případě autor řádně šlápl do výkalu; váhový rozdíl je nebetyčný a pochvalu zaslouží jedině odvaha k předem prohranému boji. Vypravěč si nedělá iluze o tom, že by někdy mohl být spokojen se ženou nebo s prací, takže jen tak paběrkuje a snaží se ze života vytřískat, co to dá. Ovšem nemáme tu co dělat se sebevražedně upřímným outsiderem Bukowského ražení; autor je zjevně sečtělý a zručný fabulátor. Tím může Ceallaigh poněkud připomenout našeho Emila Hakla. Problémem tohoto způsobu psaní je, že může sklouznout buď do poněkud trapného bolestínství (jako v titulní povídce), nebo naopak do drsňáctví překračujícího hranice dobrého vkusu: někomu by mohlo vadit úporné žertování na téma 11. září 2001, jinému zas primitivní machismus některých erotických scén…

Hlavním hrdinou knihy je Bukurešť, špinavé a neútulné město plné preventivně naštvaných lidí. I to je každopádně pravdivější a životaschopnější než sterilita a pokrytectví amerického snu, jak Ceallaigh popisuje v povídce „Zlato“. Americké povídky ukazují, že člověk Ceallaighova ražení bude v oné zemi vždycky outsiderem. Proto mu daleko lépe vyhovuje Balkán, kde být nemajetný a zoufalý je přirozený stav věcí, který nikoho nepohoršuje. Lidé z Ceallaighovy části světa zpravidla postrádají cit pro každodenní postkomunistické paradoxy (malíř Petr Pavlík tento stav ducha výstižně nazval Maybelandem). Možná platí, že někteří lidé jsou svým psychickým ustrojením fatálně předurčeni k životu v jiné době či zemi, než do které se narodili. Místy jako by Zápisky z tureckého bordelu skutečně napsal náš krajan. Přes všechny nedostatky má kniha v sobě cosi, co by se snad dalo nazvat šťavnatostí a co postrádají spisovatelé, jejichž zkušenost se životem je filtrována akademickým prostředím. Není to dílo, které by vývoj světové literatury posunulo zásadně vpřed, přesto by bylo škoda, kdyby zapadlo.

Dotaz k produktu Zápisky z tureckého bordelu

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Stoner

Stoner

William Stoner přichází na univerzitu v Missouri v devatenácti letech jako student zemědělství. Později tu začne sám učit. Ožení se s nesprávnou ženou a jeho jediné milostné…

Dívka, která spadla z nebe

Dívka, která spadla z nebe (Marian Sutro #1)

Marian Sutro je napůl Angličanka, napůl Francouzka. Ve třetím roce druhé světové války ji mimo jiné právě pro její perfektní znalost francouzštiny naverbuje francouzská sekce…

Mendelův trpaslík

Mendelův trpaslík

Zatím poslední autorovo prozaické dílo, Skleněný pokoj (The Glass Room), se v roce 2009 dostalo do užšího výběru knih nominovaných na prestižní Man Bookerovu cenu a zaslouženě…

Kniha zvláštních nových věcí

Kniha zvláštních nových věcí

Kniha zvláštních nových věcí je veskrze originálním dobrodružným příběhem o víře a poutech mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí mnoho světelných let. V tomto důležitém…