Skleněný pokoj - nové vydání | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Letní slevy
  • Vlčí ostrov
  • Miovo blues

Skleněný pokoj - nové vydání

Cena:
379 Kč  322 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87497-14-2
Překlad:
Lukáš Novák
Datum vydání:
09. 09. 2013
Počet stran / vazba:
392/vázaná
3.86 / 7183
ks
Letos jsme vyhlásili výrobkové Vánoce – šetříme na dům. Knížka je ale MUST HAVE. (dál píše Katka) Neodolala jsem a každý měsíc koupila jednu novou a jednu starší knihu, takže Honza dostane polici. Plnou knih. A vstupenku do Villy Tugendhat, abychom si měli kde vzít mustr na ten barák :).  HONZA

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 269 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Skleněný pokoj - nové vydání

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohat­ství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje ne­smírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (po­dobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout čes­koslovenskou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestiž­nější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize.

Úryvek: Skleněný pokoj - nové vydání

Recenze: Skleněný pokoj - nové vydání

Mawer, Simon: Skleněný pokoj

iliteratura.cz, 13. června 2010, autorka: Anna Dytrtová

Román britského spisovatele Simona Mawera Skleněný pokoj se odehrává z velké části v Brně. Charismatický spisovatel – původně profesor biologie – napsal román z českého prostředí plný vcítění, nadhledu i lehkosti. Právem byl za knihu nominován na prestižní The Man Booker Prize.

Mawer si pro svůj román pečlivě nastudoval české dějiny, kulturu i jazyk. Objevování zcela neznámých jazyků – češtiny a němčiny – pro něj bylo dobrodružstvím. V rozhovoru pro stránky věnované The Man Booker Prize líčí, jaké bylo jeho nadšení, když na své pouti slovníkem zjistil, že „pokoj“ neznamená jen „místnost“, ale také „klid“ a „mír“. Mawer tvrdí, že aby mohl člověk napsat slušný román, musí být do jazyka zamilován: „Musíte cítit jeho strukturu mezi prsty, modelovat ho jako hlínu, lámat jako mramor.“

Před patnácti lety Mawer poprvé vstoupil do funkcionalistické Vily Tugendhat. Její genius loci ho nutil se sem opakovaně vracet. Obdivoval strohou, ale nikoliv neosobní čistotu neobyčejně pojaté rodinné vily a před očima se mu rodil námět na román. Vila Tugendhat (v románu se jmenuje Vila Landauer) a pohnutý osud jejích obyvatel se stala páteří románu.

Plod erotického jiskření

V Mawerově knize se vila zrodila v létě roku 1929 v myslích architekta Reinera von Abta, Viktora a Liesel. To léto se v Benátkách tu a tam na zdech objevila krvavá svastika. Předtucha zkázy však v očích Reinera, Viktora a Liesel zdaleka nenabrala tak skutečný tvar jako stavba, která uzrála jako plod erotického jiskření těch tří. Bylo to setkání plné dvojsmyslných narážek. Zato architektova modernistická vize byla jasná a uměřená. Vila bude mít striktně strohé obrysy a tvar montážní haly. A hlavně žádné ozdoby, ornamentky, okrasy.

„Ornament je zločin“, prohlásil Loos, guru moderního hnutí. Architekt vily Tugendhat – Landauer byl architektem světla, prostoru a formy. Toužil vyvést člověka z jeskyní a nechat ho létat. Nabídnout mu skleněný prostor, Glasraum: „Der Glasraum, der Glastraum, jediným písmenkem se jedno měnilo v druhé, Skleněný prostor se stával Skleněným snem, snem, který se hodil k atmosféře nového státu, v němž žili, státu, kde nebylo podstatné, kdo je Čech, kdo je Němec a kdo Žid, kde vládla demokracie a kde věda a umění společně usilovaly o to, aby přinesly štěstí všem…“

Křehké modernistické doufání

Ve Skleněném pokoji se zrcadlí všechen lesk a bída první republiky. Přepych a pompa prvorepublikových dýchánků tu hýří všemi barvami podobně jako v Menzelově filmovém zpracování Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Mawer zachytil esenci – nebo alespoň romantickou představu - o náladě, která se nesla mladou republikou. Směsice přežitků a upjatosti z časů mocnářství se prolíná se závanem modernistického toužení po čistotě, pokroku a prosvětlení. Také architekt Vily Tugendhat toužil najít zcela nový výraz – propojit budovu s venkovním prostorem, nechat ji vznášet a levitovat zahradou. Bez předsudků, bez břemene minulosti, bez tíže z budoucnosti.

Lidé, kteří ještě nezažili druhou světovou válku, věří v pokrok jako nástroj zlepšení lidského údělu. Smetánka, mezi kterou modernisticky smýšlející Viktor a Liesel patří, je sečtělá a vzdělaná. Chybí jí však schopnost nahlédnout, v jaké bavlnce žije. Nepřipouští si, že první republika je křehká jako právě vyfouklá skleněná bublina. Také první republika doufala, že lze začít s čistým štítem a spět k dokonalosti. Místo letu bájného fénixe z popela proletěl komínem jen smrtelný kouř z jeho spáleného těla.

Zatímco první republika je Mawerovýma očima lyrickým obdobím rozletu s tragickým koncem, komunismus je těžkým epickým vystřízlivěním, tvrdým dopadem na zem. Nejdřív si tu Rusové ustájí koně, později komunisti v teď už „erární“ vile zřídí taneční školu a ozdravovnu. Historie se opakuje – ikonoklastické řádění pracujícího lidu v nadčasově ušlechtilé stavbě je barbarským nájezdem privilegovaných vrstev do římské vily – jen v jiných kulisách.

Milování před ohnivou stěnou

V chladné průzračnosti Skleněného pokoje, v konfrontaci s nadpozemskou krásou ohnivé onyxové stěny při západu slunce se na povrch derou city a projevy od božských až po animální. Chladné a strohé racionalistické linie Skleněného pokoje kontrastují s teplou živočišností Lieselina těhotenství. Skleněný pokoj funguje jako zvětšovací sklo, nic se zde neschová, neutají. A někdy to, co bylo odhaleno, nabere obřích rozměrů. Zde se Viktor s Liesel milují. Zde se miluje Viktor s Katou. Zde dá Hana průchod svým citům, které chová k Liesel. Tady Hana prostituuje před esesákem, který nechá poslat do plynu jejího manžela; před mužem, od kterého zažije nejhorší ponížení svého života, jež zaseje do jejího lůna zárodek dítěte, ve které již nedoufala, dítěte, o kterém si v koncentráku může nechat leda zdát.

Hana Hanáková, blízká přítelkyně Liesel, je vůbec asi nejzajímavější a rozhodně nejživotaschopnější postavou. Fantasticky inteligentní a pohotová Hana, mondéna v kloboučku z červené plsti zdobeném červeným perem, čerpá životní energii a rouhačské uspokojení z porušování tabu všeho druhu a trhání přísně zakázeného ovoce. Hana se smíchem „křehkým jako právě vyfouklé sklo“, femme fatale tvrdá jako diamant. Hana, která pózovala nahá Drtikolovi. Jako nahou ji malovala polská malířka Tamara de Lempicka. Hana, téměř všehoschopná žena bez zábran a předsudků. Náruživá dryáčnice navazující sexuální kontakty s muži i ženami z řad prvorepublikové inteligence, židů, nacistů i komunistů.

Vila jako mlčenlivý svědek

Kniha je rozčleněna do krátkých kapitol-obrazů s přiléhavými názvy: Láska, Extáze, Ztráta, Koda, Anšlus, Setkání… Ač je román bohatý na postavy a příběhy, Skleněný pokoj – der Glasraum, hlavní místnost ve vile Tugendhat se slavnou onyxovou stěnou – je jakýmsi kotvištěm, kam se všechny dějové linky sbíhají a odkud se zas paprskovitě rozbíhají. Zde se odehraje vše zásadní, sem se upínají vzpomínky těch, kteří tudy prošli. Skleněný pokoj je jako sfinga, chladný a mocný stoický svědek transcendentálního stoupání k výškám, oportunistického ohýbání ve jménu prospěchu či zbabělosti, smršti lásky a nenávisti a konečně úlevného balzámu odpuštění.

Nechte se unést příběhem. Cizinec o Brně

LitENky, 29. března 2010, autorka: Agata Hauerová

Román Angličana Simona Mawera, nominovaný v roce 2009 na nejprestižnější literární cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize, byl pro mě velkým překvapením.

Po Gottlandu polského spisovatele Mariusza Szczygiela je to další kniha, která podává české dějiny a Čechy vůbec tak nějak nově. Žádné servítky, autor zobrazuje i ty nepříjemné okamžiky naší historie. Příběh nás zavede do Brna po 1. světové válce, k manželům Landauerovým (v originále se však příběh neodehrává v Brně, ale v Městě - specialita českého překladu). Ti si právě od známého německého architekta nechávají na kopci nad Brnem postavit vilu; přejí si ale, aby jejich dům byl zcela odlišný od dobového průměru - tak vznikne prostá, krychlová, ale nádherná Vila Landauer s velkým Skleněným pokojem v přízemí. Okupace však donutí Landauerovy kvůli židovskému původu emigrovat z Československa a ponechat vilu jejímu osudu. Na Skleněném pokoji se nic nezmění, dál díky němu vidíme běžet dějiny. Za protektorátu má nový účel. Je v něm zřízena pobočka ústavu pro zkoumání odlišnosti ras. Z krásného obytného prostoru se stane cosi zrůdného. Němečtí „vědci“ se v něm snaží pomocí měření a fotografování přijít na to, co odlišuje nadlidi od podlidí, Židů. Po osvobození se nakrátko stane stájí pro koně vojáků Rudé armády, pak je z něj rehabilitační pracoviště. Ale pořád si drží svou zvláštní moc. Lidé v něm cítí, co dřív nikdy nepocítili, dělají a říkají věci, na které ještě před malou chvílí neměli odvahu. Každému, kdo se v něm ocitne, změní život.

Každý jen trochu pozorný čtenář určitě v domě Landauerových pozná Vilu Tugendhat, která také stojí na kopci nad Brnem. A stejně jako poznává Brno, zdá se, že poznává i hrdiny knihy, že i tyto osudy se skutečně odehrály. Žádné přehánění nebo naopak černobílá psychologie. Román Simona Mawera mě zaujal hned od první věty a nepustil, dokud jsem ho nedočetla do konce.

Historie neviditelného proletariátu aneb ušlechtilý morzakor

Tvar 02/2010, 21. ledna 2010, autor: Jakub Vaníček

Angličan Simon Mawer je autorem osmi románů, z nichž některé byly oceněny v literárních soutěžích, jedné odborné publikace věnované Gregoru Mendelovi a autobiografického cestopisu po Itálii. Vzděláním biolog a praxí učitel – tato životní orientace se naplno projevila jednak ve volených námětech některých textů, jednak i ve způsobu, jakým zpracoval svůj poslední text nazvaný Skleněný pokoj.

Inspiraci ke Skleněnému pokoji Mawer čerpal z českých kulturních reálií. Děj se totiž odehrává v Brně – tato maličkost byla anglickým čtenárům zatajena, teprve český překladatel si usmyslel uvést věc na správnou míru a přejmenovat „Město“ na „Brno“ – a ledvím románu prochází celá řada českých umělců a politků, kteří ovlivnili naši historii. Toť vše, zbytek je fikce opřená o řadu faktografických údajů. Synopse: Zámožní manželé Landauerovi si nechají na přelomu 20. a 30. let postavit funkcionalistickou vilu. V ní posléze vychovávají děti, muž si najde milenku a žena se mezitím stýká se svými přítelkyněmi, zvláště pak s venkoncem moderní a těkavou buřičkou Hanou, jejíž úloha ve vyprávění není zcela zanedbatelná. Diskutuje se nad novými časy, nad okázalou krásou fin de siécle, která musí konečně uvolnit místo věcem funkčním a jednoduchým, poslouchá se piano, kouká na rudé záblesky v onyxové pokojové stěně, když se do ní zrovna opírá slunce, a čtou se Lidové noviny. Na přetřes přijde vztah Bohuslava Martinů a Vítězslavy Kaprálové.

Občas tímto buržoazním spektáklem, v němž okázalost secese vskutku ustoupila okázalosti avantgardních stylů, prostoupí neveselý obraz všeobecného úpadku, počínaje velkoněmeckou ideologií a konče houfy nezaměstnaných. Mawer nicméně neměl zájem věnovat se fenoménu hospodářské krize, jež na počátku třicátých let deformovala sociální struktury v republice a snižovala počty pracujících v továrnách. Vypravěčův zrak je stále upřen na manžele Landeaurovy a jejich milé přátele. Občas se sice vypravěč slůvkem zmíní o nechvalných skutečnostech – k plné reflexi této zanedbané „maličkosti“ dojde teprve s nástupem Hnědých košil a s rakouským anšlusem. Snad jen Hana si dovolí pronést temnou vizi: „Je to až příliš dobré na to, aby to vydrželo, ne?“ „Ale co?“ „Všechno.“ „Jak to myslíš, všechno?“ „Tahle báječná doba. Tohle všechno. Svět, ve kterém žijeme.“ Jistě, má pravdu. Zaplnili prostor Skleněného pokoje jako pasažéři vyhlídkovou palubu luxusní lodi. Někteří z nich snad vykukují ven na kolébající se hladinu městských střech za okny, ale skoro nikdo z toho česko-německy brebentícího hloučku si neuvědomuje ten chlad venku a stahující se těžké mraky, první známky přicházející bouře. Budou se dohadovat a debatovat o trivialitách a ve většině ignorovat tu smršť na obzoru, dokud nebude pozdě. Ze všech lidí na večírku, ze všech, kteří tleskají pianistům, pijí šampaňské, jedí uzeného lososa a kuřecí křidýlka, jen Hana Hanáková cítí studený závan, když pozoruje západ slunce nad poklidným městem.

Jelikož je pan Landauer židovského původu, rozhodne se s celou rodinou emigrovat. V tu chvíli se vypravěčův pohled rozštěpí do dvou svazků, což se projeví i na koherenci textu. Rodina prodlévá ve Švýcarsku, posléze se přesouvá dále přes Atlantik, zatímco vila zůstává v Brně a mění majitele. V jejím nitru nejprve zkoumá tělesné proporce Slovanů a Židů výkvět neměcké vědy, poté ji na chvíli ovládne vychytralý komunista Laník, bývalý řidič pana Landauera, a nakonec se z ní stane malá tělocvična. A vypravěč těká, vrací se k Landauerům, pak zase přepíná zpátky do vily, občas obě sféry nešikovně propojí a nakonec sváže setkáním, které má vzít čtenáři dech. Tím se dostáváme k největšímu problému Mawerovy knihy – to, že nebyla nakonec vybrána porotci Man Bookerovy ceny, třebaže se dostala až do nejužšího výběru, svědčí o soudnosti těchto pánů. Třikrát je totiž v knize čtenář podveden „nečekaným“ setkáním, svedením postav dohromady na místě, kde to už tak trochu tuší. K zoufalé kličce, jež je známá hlavně těm, kdož občas zalistují literaturou ne zrovna uměleckou, se Mawer uchyluje například takto: Landauerova milenka musí jako jedna z x tisíců Židů opustit Vídeň. A kde se s ní setkáme? Jako náhodně vybraný exponát uprchlíka vstupuje doSkleněného pokoje, kde na ni již čeká milosrdný zástup buržuů, rozhodnutých pomáhat, jak se dá. A Landauer nevěří svým očím! Jak by také mohl... Nikdy jí neprozradil svou identitu, nesdělil jí, že je majitelem luxusní vily v Brně – a ona, světe, div se, je do Landauerovy rezidence přivedena zástupci dobročinné organizace ve chvíli, kdy se mu vlivem bouřlivých událostí ve Vídni ztratila z dohledu.

Zapomnělo by se na tento beletristův přehmat nebýt toho, že podobná náhoda potká i jiné dvě postavy, jejichž osud byl zle přerván válečným dějem. I ony se setkají ve Skleněném pokoji, k tomu všemu ještě na poslední stránce románu (!). To je už příliš silná káva, to už musí být Mawerovi zřejmé, že mu nebude odpuštěn žádný podobný brakoidní přestupek – ani dojemná scéna, v níž vrabčáček přiskočí blíže k rukám milenců, aby sezobl milostně odhozený kousek potravy. A už vůbec se pak budou zajídat všechny edukační pasáže a politické kýče, v nichž se Hana rozplývá nad předem odpouštějícíma a chápavýma očima tatíčka Masaryka.

Mnoho recenzentů si pochvalovalo, jak je Mawerův poslední román čtivý. Bodejť by nebyl – nicméně doporučuji těmto přísným kritikům, aby se seznámili například s poutavým románem Zrazená milenka (cca 1800 stran) anebo sáhli k napínavé četbě pro lid, vyhovující i edukačním přesahem. Ta se jim určitě bude také líbit! Osobně bych od zkušeného a oceňovaného autora čekal přece jenom kritičtější přístup k vlastní práci. Jedinou obhajobou mu budiž to, že chtěl jímavým způsobem seznámit anglického čtenáře, který nesnese špatného řemeslníka, s historií jedné středoevropské republiky – předpokládám, že jej v tomto bohulibém úsilí náležitě podpořila kulturní fronta Evropské unie.

Jde-li z Mawerova opusu přece jenom něco vytěžit, pak je to záznam o podceněném proletariátu. Mawer vykreslil blahobyt svých hrdinů, aby jej pak utopil ve vřavě dvacátého století. Jasně označil zástupce zla, nacisty a komunisty, méně jasněji pak ukázal prstem i na papá Landauera, který v době strmého hospodářského úpadku potěší svou ženu pokojovou příčku z onyxu, aby se pak oba (spolu s překvapenými návštěvníky) společně kochali pozoruhodnými optickými jevy. Tyto výstřelky společenské elity z textu činí jedinečný příklad dávno popsaného faktu: že totiž ona pozapomenutá spodina nakonec rozvrací řád kapitalismu a ničí vše ve víru válek a revoluce.

Skleněný pokoj v Brně

Reflex 45/2009, autorka: Kateřina Kadlecová

Byla jednou jedna vila. A ta vila oslnila jednoho britského spisovatele. Simon Mawer začal jezdit do Brna častěji a přemýšlel v nitru slavného a svého času velmi kontrovezního funkcionalistického domu, který roku 1928 navrhl a roku 1930 dobudoval německý architekt Ludwig Mies van der Rohe pro manžele Tugendhatovi, jak vystaví svůj literární Skleněný pokoj. Zdařilo se mu to skvěle, i když prestižní Man Bookerovu cenu, na niž byl nominován, 6. října nakonec nezískal on, ale Hilary Mantelová s historickým románem z časů Jindřiha VIII. Wolf Hall, tedy Vlčí síň. „Ale já byl přesvědčen, že nevyhraju!“ prozradil Reflexu o osudu své již desáté knihy Mawer, jinak též učitel biologie žijící po více než tři dekády v Římě.

Poměrně obsáhlý román popisuje příběh Liesel a Viiktora Landauerových. On je Žid a vlastní Landauerovy automobilové závody, ona se těší, jak budou v Brně (pojmenovaném v anglickém originálu anonymně „Město“) vychovávat děti. Na líbánkách v Benátkách poznávají architekta Reinera von Abra a tento „básník prostoru a struktur“ je okouzlí nejen svou osobností, ale zejména plánem na nevídaný dům – „ten člověk se vlastně vůbec nezatěžoval s nějakými zdmi, jen sklo“.

Roku 1930 je dům dostaven a my přes matné sklo sledujeme, jak se v jeho otevřených útrobách mění vztah mladých manželů; s milenkou mužovou i milenkou ženinou, s dvěma děcky a mnoha stesky. Za tónů klavírních suit z Janáčka, Chopina, Schuberta či Ravela před čtenářem defilují československé, ba středoevropské dějiny.

Landauerovi prozřetelně prchají před Hitlerovými muži do neutrálního Švýcarska a odtud pak přes Kubu do Spojených států. Dům mezitím strádá válkou a posléze paradoxně i osvobozením: v úchvatném obývacím pokoji už talentovaná Viťulka Kaprálová, mladá milenka Bohuslava Martinů, nehraje na klavír pro společenskou smetánku. Dokonce i obskurní laboratoř Hauptsturmführera Stahla pro zkoumání rasových odlišností z bílého domu zmizela. Nyní se o proslulou onyxovou stěnu, jejíž „jantarová a medová žilnatina připomíná obrysy vzdálených prehistorických krajin“, opírají bosé nohy cvičenců. Z krásné vily Landauer, zabrané stejně jako její literární předobraz roku 1948 komunisty, je až do hloubi šedesátých let tělocvična. A pak, rychlým skokem do muzea Landauer roku 1990, mohutně rozklenutý oblouk končí. Šťastným shledáním, vnitřním smířením, zároveň lítostí.

Stejně jako bylo roku 1930 senzací dostavění vily Tugendhat, také kniha jedenašedesátiletého Simona Mawera je událostí. Obě umělecká díla jsou krásná ve své jednoduchosti, nezahlcená detaily, precizně cizelovaná, osobitá, Mawer, ctitel Johna Updikea, Dona DeLilla, Iana McEwana nebo Amose Oze, dokázal fantasticky vystihnout dobu, a přitom nás neunavuje fakty a soustředí se na lidský příběh pevně provázaný s příběhem domu. Skleněná vila je zcela transparentní, o vztazích všech zúčastněných víme vše. Ať už jde o pouta postav ryze fiktivních, nebo třeba o pikantnost reálného vztahu herečky Hedy Kieslerové (nahá kráska z Machatého Extase později v Hollywoodu prorazila jako Hedy Lamarr) a jejího puritánského manžela Fritze Mandla, sympatizujícího s nacisty. Pokud jsme si dosud nedokázali představit prvorepublikově krásnou měšťanku, ana hovoří neobyčejně vulgárně v nejlepší kavárně ve městě, Lieselina prostopášná přítelkyně Hana Hanáková vám vytře zrak.

Málokdy věnuje někdo ze světových spisovatelů pozornost Česku, zvláště má-li studovat kulturně historické souvislosti a naši jazyk lámající řeč. Simonu Mawerovi se obojí vyplatilo a snad i díky četbě Kundery („Žert přímo obdivuji!“), Škvoreckého, Klímy nebo kolegy-biologa Miroslava Holuba mu nemůžeme v líčení „češství“, dobové atmosféry a souvislostí vytknout vůbec nic.

Skleněný pokoj anglicky vyšel v lednu 2009 a do češtiny byl přeložen rychle a skvěle; nakladatelství Kniha Zlín román vydalo koncem září. A i když Simon Mawer trvá an tom, že osudy skutečné vily Tugendhat a jejich obyvatel mu byly jen inspirací, nikoli předlohou, patří román nejen do knihovny milovníka krásné literatury, ale i ctitele architektury, obdivovatele první republiky, zájemce o historii válečnou a poválečnou i na noční stolek brněnského rodáka.

Nejlepší „český“ román. Mawerova pocta brněnské vile Tugendhat a jejím autorům

Respekt.cz, 22. listopadu 2009, autor: Jan Němec

Je několik způsobů, jak uskutečnit utopii, a všechny jsou špatné. Ke všem je zapotřebí ideálů, peněz, moci a násilí, tedy věcí, které v utopii samotné nemají místo. Pro literaturu, jež je sama utopickým projektem, založeným ovšem na principiální neuskutečnitelnosti, je to jedno z velkých témat: lákavost utopií, jež v sobě utápějí lidské životy jako malá koťata. Také o tom je román britského prozaika Simona Mawera Skleněný pokoj. Knihu, jež byla letos v Británii nominována na Booker Prize, vydalo promptně nakladatelství Kniha Zlín ve výborném překladu Lukáše Nováka.

Utopie je ve svém etymologickém smyslu místem mimo prostor, doslova „nemístem“ (útopos). Už tím je vystižen základní rozpor a napětí: každá věc na tomto světě je lokalizovatelná, utopie jako „nemísto“ se tohoto světa netýká, přesto se čas od času někdo pokusí s tímto světem ji zkřížit. Nacismus i komunismus vynaložily obrovské prostředky, aby uskutečnily něco, co se přinejmenším zpětně jeví jako – ano – naprosto nemístné.

Stroj na bydlení

Nad městem stojí dům. Je postaven za pomoci moderních postupů podle pokrokových představ funkcionalistického architekta: čistý, racionální a kontinuální prostor, který stírá hranice mezi uvnitř a venku, čímž naplňuje ideu otevřenosti a prostupnosti. Tím domem je slavná brněnská vila Tugendhat navržená architektem Miesem van der Rohe. Když do ní Simon Mawer poprvé vstoupil, jeho prozaický smysl ho upozornil, že v blízkém okolí se nachází téma na román. Z vily Tugendhat se v jeho fikčním světě stala vila Landauer, z Miese van der Rohe architekt von Abt a z rodiny textilních továrníků Tugendhatů rodina výrobců automobilů Landauer. Idea však zůstala a zůstala například i slavná onyxová stěna, ve které zapadající slunce zažíhá obraz čehosi, co se do tohoto prostoru vlastně nehodí: vášně.

Skleněný pokoj je příběhem domu, jenž měl být uskutečněnou utopií, strojem na bydlení, a zároveň příběhem jeho obyvatel. Mawerovi se daří oživit atmosféru první republiky; vzhledem k tomu, že jeho postavy pocházejí z velmi dobře situovaných kruhů, nemusí si dělat hlavu s nebezpečím idealizace doby. Románem – a skleněným pokojem samotným – prochází skladatelka s tragickým osudem Vítězslava Kaprálová nebo překrásná Hedy Lamarr, slavná nahá kráska z filmu Gustava Machatého Extase. Padají jména Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka… Ideální prostor skleněného pokoje slouží autorovi jako zvětšovací sklo či fokus, ve kterém se atmosféra první republiky koncentruje: sny o soužití národů, víra v pokrok a racionální uspořádání světa, duch přátelství pro ty, kdo na to mají. Je nutné si uvědomit, že Viktor a Liesel Landauerovi nejsou dnešními zbohatlíky první generace: na rozdíl od nich umí světové jazyky, milují moderní umění a děti pro ně nejsou přežitek.

Simon Mawer v celém románu velmi dobře pracuje s opozicemi. Utopický prostor skleněného pokoje se brzy ocitne v dobovém kontrapunktu vůči ideologii nacionalismu a záhy nacismu. Humanistický sen o jednotě musí ustoupit jiné jednotě; té má být dosaženo nikoli sdílením rozdílného, ale rozdělením sdíleného. Hvězda první republiky hasne, Hitler si bere Sudety, nastupují rasové zákony atd. Pro zčásti židovskou rodinu Landauerů to znamená jediné: nutnost opustit svůj dům, emigraci do Švýcarska a později do Ameriky.

S erotikou pod krkem

Kulisy první republiky a druhé světové války svedly část recenzentů k tomu, psát o Skleněném pokoji jako o historickém románu (např. Ondřej Horák v LN). Je jím asi tolik jako Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí; v obou případech jde o romány v první řadě milostné. Samozřejmě: tragikomické vědomí toho, že intimní vztahy se sice odehrávají v posteli, ale tato postel stojí na jevišti dějin, patří ke standardní výbavě evropského prozaika. A s Kunderou toho má Mawer společného více. Například muzikálnost, jež se na povrchu projevuje v častých hudebních motivech a skrytě v práci se slovem a v kompozici. Ale také přesvědčení, že ať jsou lidské vztahy jakkoli komplikované a komplexní, erotika je drží pěkně pod krkem. Postava bisexuální femme fatale Hany patří k tomu nejlepšímu, co román může nabídnout, a je to vlastně její příběh, který prostupuje všemi obdobími od první republiky až po konec 60. let.

À propos postavy: Mawer ovládá cenné umění charakterizační zkratky. Když ve třech čtvrtinách románu přijde se dvěma novými hlavními postavami, čtenáře to zarazí a snad i roztrpčí. Mawerovi však stačí pár stran, aby těm dvěma vdechl tolik života, že na rodinu Landauerů rád dočasně zapomene. Najednou je tu Zdenka, baletka po úrazu, která pracuje po válce ve vile Landauer jako fyzioterapeutka, a její milenec Tomáš, pro nějž v tom racio-nálním prostoru nakonec tančí nahá – a pak se samozřejmě milují. Jejich příběh je báječnou povídkou uvnitř románu. Přesto právě s postavami je spojena největší potíž knihy. Ne že by je autor neuměl napsat, jen se příliš často poněkud neuvěřitelně potkávají. Zvláště v závěru Mawer propadne malomyslnému dojmu, že román potřebuje ještě nějakou tečku, „osudové“ setkání. Lze pochopit, že chtěl osud vily Landauer a jejích obyvatel dovést až do roku 1990, ale kdyby skončil už v roce 1969, učinil by z hlediska kompaktnosti příběhu lépe.

Není pravda, že bychom za socialismu neznali Paříž nebo New York. Znali jsme jména všech těch ulic, náměstí, kaváren a barů z literatury. Jean Dutourd nás v Hrůzách lásky provedl po Paříži, Saul Bellow nám ukázal Chicago. Topologie světových měst byla literární, a tedy utopická. Mawer svým „českým románem“ situaci poněkud mění: najednou jsou to dobře známé ulice, které se zároveň stávají utopickými, neboť jsou součástí světové literatury. Koneckonců, takový je snad smysl literatury vůbec: navzdory všem politickým fantazmagoriím ukázat, že utopie možná je. Ne ve smyslu dokonalého světa, ale ve smyslu dokonaného či úplného světa; ne prostřednictvím ideálů, peněz, moci a násilí, ale jako výsledek empatie, intelektu a fantazie. Toho všeho lze ve Skleněném pokoji najít až až.

Kontrapunkt onyxu a vášně

Host 2/2010, autor: Ondřej Nezbeda

Milan Kundera v eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo popsal čtyři oslyšené výzvy románu. Jsou jimi výzva hry, snu, času a myšlení. Tu poslední pak vykreslil takto: „Musil a Broch dali vstoupit na scénu románu suverénní a zářivé inteligenci, ne aby proměnili román ve filosofii, ale aby mobilizovali na základě vyprávěného příběhu všechny prostředky, racionální i iracionální, vyprávěcí i meditativní, které jsou s to osvětlit bytí člověka, aby z románu učinili svrchovanou intelektuální syntézu.“ Právě do takové kategorie by se dal zařadit i román Simona Mawera (nar. 1948)Skleněný pokoj.

Tím se nechce říct, že Mawer tato slova naplňuje vrchovatou měrou, rozhodně se jim však přibližuje na dohled originálním nápadem, formální stavbou příběhu a nápaditým intelektuálním stylem.

Hlavním tématem jeho románu je archetypální svár racionality s emotivitou a následný kolaps. Pozici racia vyjadřuje osobní manifest puristického architekta Alfreda Loose: „Ornament je zločin!“ Bylo to v době, kdy instrumentální racionalita jako dědictví osvícenského myšlení slavila svůj triumf. Ještě se věřilo, že poznání je možné na jen základě rozumového soudu; člověk může předvídat budoucnost a tím ji i ovládnout. Jak zdánlivé to ale bylo vítězství. Nebo snad skutečnost dává nějaký rozumný smysl?

Kniha Simona Mawera nominovaná na Booker Prize vybízí k hledání odpovědi právě na tuto otázku. Britský prozaik si k tomu vybral pro Čechy přitažlivou kulisu — brněnskou vilu Tugendhat; to její čisté a přímé linie ožívají chaotickým kontrapunktem vášní, touhy a citu. Skleněný pokoj je totiž románem milostným.

Umění kontrapunktu

Mawer nepíše o českém námětu poprvé. Jako vystudovaný biolog se ve své próze zabýval už dědictvím Gregora Johanna Mendela, který své slavné pokusy s křížením hrachu provozoval v zahradě augustiniánského kláštera na Starém Brně. V roce 1997 pak vydal knihu Mendel’s Dwarf(Mendelův trpaslík), fiktivní příběh Mendelova prasynovce postiženého poruchou růstu (kniha už se také překládá do češtiny).

Stejně tak vybájený je i Mawerův příběh o manželském páru, který sní o dokonalém domově, jenž by se stal vyjádřením modernosti a pokroku, architektury oproštěné od emocí, historizujících ozdob a vrásek ornamentu ve smyslu Loosova výroku. Aby Mawer nemátl čtenáře, varuje, že bude fabulovat, nejprve v krátké předmluvě a pak i tím, že mění jména původních majitelů vily — Fritz Tugendhat se mění na Viktora Landauera, který nepochází ze třetí generace textilních továrníků, ale je majitelem slavné automobilky; oba však spojuje židovský původ a vynucený exil. Z architekta Miese van der Rohe se stává Reiner von Abt…

Co ale zůstává, je věrné vylíčení myšlenkové a politické atmosféry první republiky, nadšení ze všeho nového, víry v soužití národů a skvělou budoucnost, ve které bude jedno, jestli je člověk Žid, Němec nebo Čech, protože bude světoobčan — takovým se aspoň cítí být Viktor Landauer. Společnost během večírků ve skleněném pokoji obdivuje moderní evropské umění, tématem diskusí je Martinů, Janáček, objeví se tu i slavná kráska z filmu Gustava Machatého Extase. To všechno pro Mawera ztělesňuje právě skleněný pokoj vily Landauer — němý a nestranný svědek vytržený z časovosti. Uzlový bod. Místnost stvořená ze světla, čistá, zavěšená v prostoru, „beze zdí“ a prostupná tak, že se nejbližší okolí a interiér tělesně prolínají a ožívají jako jeden organismus.

Do tohoto obrazu ale brzy vstupuje Mawerovo umění kontrapunktu, na kterém vystavěl celý román — zatímco vila Viktora a Liesel Landauerových zůstává téměř nezměněna, jeho majitelé rychle ztrácejí iluze nejen o světě a pokroku, ale i o svém vzájemném vztahu postaveném více na rozumu než na vášni a osudové přitažlivosti. Racionalitu, která měla lidstvo vykoupit v humanismu a ve kterou oba věřili, navíc infikoval virus nacistické myšlenky, choré fantazírování o čisté rase a nadčlověku vypěstovaném na základě vědecké metodiky. Landauerovi jsou tak donuceni opustit nejen svůj vysněný dům, ale i sny, ideje, utopie. Utíkají do Švýcarska, aby se nestali jednou ze statistických položek transportu do Terezína či Osvětimi.

Už tady, v první třetině románu, se vyjevuje Mawerův vypravěčský talent.

Není totiž lehké vést postavy k nevyhnutelnému střetu, když čtenář už dopředu zná dějinné souvislosti a ví, co musí nutně následovat. Autor ale ovládá strategii jemného narušování jistot, ví, že ve světě všechny děje nezvratně směřují k neuspořádanému stavu: entropie roste. Přes to všechno se mu daří vyjádřit Viktorovu bezmoc i zrůdnost nacismu až překvapivě děsivě a bolestně.

Vzdušné čtení

Mawer nevypráví lineárně. Stejně jako se láme světlo o onyxovou stěnu ve skleněném pokoji, střídají se v harmonickém rytmu úhly jeho vypravěčského pohledu, časové roviny i sami protagonisté. Ti se vymění celkem třikrát — po Viktorovi a Liesel se ve vile Landauer zabydlí nacistický vědec, který tu provádí biometrická měření v nemocné víře, že rozpozná genetické rysy definující čistou rasu. Potřetí je tu v komunistických časech otevřena fyzioterapeutická klinika pro děti, o které pečuje bývalá baletka Zdenka a její přítel lékař Tomáš.

Při tolikeré proměně postav je zásadní pečlivé prokreslení jejich charakteru, jinak by se jednotlivé části příběhu rozpadly na nesourodé střepy. Mawer ale tuto zkratku ovládá dokonale a s architektonickou přesností. Ať už je to bezcitný charakter nacistického vědce nebo lhostejný cynismus Tomáše, který na všechno používá sebeobelhávající orákulum, že „jak minulost, tak budoucnost jsou iluze, že existuje jen právě probíhající přítomnost“. Avšak nejsilnější postavou románu je bisexuální přítelkyně Landauerových Hana. To ona je průvodkyní skleněným pokojem ve všech dobách, nositelkou vzpomínek, pamětí prostoru. Jako postava je překvapivá, rozporuplná i nejednoznačná, skrývá v sobě největší tajemství i sílu — možná proto, že jako jediná netouží nikoho a nic ovládat. Skrze ni se spojují všechny barvy světelného spektra příběhu. Jednotlivé časové zlomy tak přirozeně a rytmicky přecházejí jeden v druhý. Když se střídá obyvatelstvo vily Landauer, a tím i hrdinové Mawerovy knihy, nepůsobí jednotlivé přechody nijak násilně.

Stejně úsporný až puristický je Mawerův jazyk, v němž se šetří poetickými obraty. Nezdržuje se popisy ani líčením, k vykreslení vnitřního stavu hrdinů i dějinných okolností mu stačí pár přesných metafor. Jako by se i stylem snažil o čistotu křivek jako Mies van der Rohe v architektuře. A výsledkem je až vzdušné čtení: „Jenže ty nejsi já, pomyslí si Zdenka. To není nikdo. Jen já sama. Všichni ostatní mají své vyvážené, vypočítané životy. Přejde k oknům. Skleněný pokoj se jí teď zdá tak zvláštní. Jeho zdi se zdají křehké jako ona sama. Odrazy se lesknou. Světlo se láme. Po špičkách přejde přes zářivou mléčně bílou podlahu, jako by kráčela po vodě a bála se, že pokud naruší její hladinu, potopí se do hlubiny.“

Katarze bez zásluh

Výtek si Mawerova kniha zaslouží jen málo. Obě už ve své recenzi pro A2 zmínil Jiří Kratochvil, když jako „kouzlo nechtěného“ označil líčení příchodu Rudé armády do Brna. Ta je opravdu spíše komická než tragická, což by více odpovídalo skutečnosti.

Vážnější výtka ovšem platí pro uzavření románu, v němž se některé postavy potkávají až příliš osudově. Tady jako by Mawer najednou zapomněl, že krása většinou spočívá v jemném narušování symetrie, neúplnosti a nedořečenosti. Dokonce tu nechal na malou chvíli prosáknou emoci, která je s Kunderovou výzvou myšlení v rozporu — dojímavě lyrickou sentimentalitu. Prohřešek by to nebyl tak zásadní, kdyby neoslaboval výpověď jinak výborného románu. Znovu tak totiž na chvíli nechává vítězit hlas instrumentálního rozumu v podobě kalkulu. Právě tím se stává budoucnost předpověditelná a čtenáři se nabízí katarze získaná bez zásluh. Jak ale napsal Theodor Adorno — pravá povaha skutečnosti se neodhaluje skrze stopy rozumu v ní, ale skrze zkušenost utrpení.

Román o vile Tugendhat je čtení s vedlejším účinkem. Příznivým

iDnes.cz, 3. října 2009, autorka: Alena Horáčková

Psát o válce a lásce je takřka zárukou úspěchu. Tedy když to umíte – jako Simon Mawer, který děj své knihy zasadil do brněnské vily Tugendhat.

O románu Skleněný pokoj se bude hodně mluvit. Nejen proto, že se ocitl v nominacích na nejvýznačnější literární ocenění na světě, britskou Man Bookerovu cenu, ale i proto, že je v podstatě český – tedy spíš moravský.

Napsal ho britský spisovatel Simon Mawer a inspirací mu byla brněnská vila Tugendhat, zejména její skleněný pokoj. Der Glassraum. V němčině je to přesnější, protože fascinující místnost s onyxovou stěnou a zásuvnými celoplošnými skleněnými okny navrhl roku 1928 pro novomanžele Tugendhatovy německý architekt Mies van der Rohe.

I když Mawer v anglické verzi podobnosti mezi vilou Tugendhat a románovou vilou Landauer rozostřil, v té české se zásahem překladatele stalo z anonymního Města konkrétní Brno. Autorovi tahle změna trochu vadila, ale na druhou stranu: až na drobné, záměrné odchylky odpovídá architektura, brněnské reálie i historie vily.

Je to výzva, psát román o něčem na první pohled tak mrtvém, jako je budova. Ale z kontrastu těží autor dynamiku. Zatímco venku běsní politická bouře, lidé odcházejí a přicházejí, rodí se a umírají, uvnitř zdánlivě vládnou tytéž čisté linie, racionalita a harmonie.

Skleněný pokoj, nadnášený světlem a prostorem, je "oázou klidu, hrází proti zjitřeným emocím". Podvečerní slunce ho rozzáří do ruda na počátku dvacátého století stejně tak jako na jeho konci. Jako by se nic nezměnilo. Přitom se změnilo téměř vše.

Pokrok nadějný i zvrácený

Na kolaudačním večírku své nové vily vychvaluje úspěšný automobilový továrník Viktor Landauer nové skleněné domovy, ty průzračné obaly vyplněné průzračnými životy. Jenže i Skleněný pokoj má svá tajemství a jeho obyvatelé své vášně. Možná právě moderní bydlení s sebou nese i moderní pojetí vztahů, jaksi uvolněnějších, emancipovanějších.

Landauerovi jakožto smíšený pár (Viktor je Žid, jeho žena Liesel oficiálně křesťanka, ale víceméně obaateisté) zosobňují sebevědomí mladého československého státu, víru v technický a duchovní pokrok, ve vlastní schopnosti. Nelpí na minulosti, rase, vyznání ani jazyku, mluví stejně dobře česky jako německy.

Němčina i germanismy vytvářejí jakousi druhou melodii románu, který oslnění budoucností trochu problematizuje. Autor v něm naznačuje paralelu mezi pokrokem a fašistickou ideologií, která také chtěla změnit dosavadní pořádek a uskutečnit své radikální vize. Jen s jinými cíli a jinými prostředky.
V boji s nacismem Landauerovi a Československo prohrávají. Vila, která se v předválečných letech blýskala večírky se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou či herečkou skandálního filmu Extase Hedy Lamarr, se stává dějištěm charitativních akcí pro židovské uprchlíky po anšlusu Rakouska.

Později zde nacisté mají laboratoř pro výzkum rasové otázky, Sověti drží své koně a komunisté zřizují rehabilitační středisko. Jedna z nejlepších scén románu je ta osvobozovací: vyprahlé ženské oddíly Rudé armády si zaberou vilu i jejího správce Laníka. Jde tak trochu o parodii na znásilňovací akce Sovětů.

Někdy až překvapí, jak výstižně a přitom lehce se britskému autorovi daří zprostředkovat československé dějiny, atmosféru prvorepublikového i protektorátního Brna, i když je to převážně perspektiva vyšší společnosti.

Vzpomínky přehlušují válku

Mawer začíná román koncem, návratem bývalé majitelky Liesel Landauerové. Po třiceti letech a útrapách v exilu se krátce po pražském jaru ocitá ve své – tehdy vyvlastněné – vile. Čtenáři chvíli trvá, než pochopí, že je slepá, že se tak jistě orientuje jen podle intuice, dávno zakořeněných pohybů.

I v této scéně Mawer prokazuje vypravěčské přednosti: skvěle vystihuje charaktery postav a takřka výtvarně zachycuje situaci. Lomení světla, odrazy, chvění, jiskření včetně těch erotických – mezi muži a ženami či mezi ženami.

I proto je jeho román tak smyslový i tak smyslný. Zatímco válečná hrůza zaznívá jakoby přes sklo, tlumeně, ostře vystupují pocity, vzpomínky, podvědomá či potlačovaná hnutí mysli. Mawer se nechá unášet, ale také opájet vlastním příběhem.

Přidává nové postavy, kombinuje (a v poslední části překombinuje) vztahy. A občas opakuje, některé situace a metafory jsou ozvěnami předešlých (např. Hanino dvojité vyznání lásky, stále se vracející charakteristiky pokoje).

Přesto zůstává Skleněný pokoj strhující četbou, která mnohé osloví. A nabízí toho hodně: rodinnou ságu i historickou fresku, milostnou romanci i architektonickou studii. Jsou tam vášně, jsou tam zrady, naděje i zoufalství, velké umění i velké dějiny.
A možná že nemenším uměním bylo vše propojit tak, aby čtenář na čtyřech stovkách stran neztratil pozornost. S jedním vedlejším účinkem: po dočtení se okamžitě chcete do Brna a vily Tugendhat podívat.

HODNOCENÍ MF DNES 80 %

Britský úspěch má chuť Brna

Hospodářské noviny, 25. září 2009, autor: Ladislav Nagy

Román inspirovaný brněnskou vilou Tugendhat se stal v Británii senzací letošního roku a dočkal se nominace na Bookerovu cenu.

Velký ohlas zaznamenal Simon Mawer s románem Skleněný pokoj, který právě vydává v českém překladu Kniha Zlín. Román v náčrtech zachycuje osud domu, jehož předobrazem byla brněnská vila Tugendhat. Tu koncem dvacátých let minulého století projektoval německý architekt Ludwig Miese van der Rohe. Mawer je domem doslova fascinován, zejména jeho velkým, proskleným obývacím pokojem s onyxovou stěnou. Lidé, kteří vilou projdou, tvoří jen jakýsi komparz – navzdory dojemnosti jejich osobních příběhů.

Skleněný pokoj má všechny předpoklady, aby zaujal, a to už jen kvůli období a atmosféře, již Mawer zachycuje: dvojjazyčné město, v němž stále zůstává cosi ze starší imperiální tradice, ovšem zároveň se tu ohlašuje příslib něčeho nového, zde reprezentované moderní hudbou a architekturou. Hudbu zosobňují Leoš Janáček, Bohuslav Martinů a Vítězslava Kaprálová (všichni se románem mihnou), architekturu pak úžasný dům nad městem.

Pavučina vztahů

Čtenář se s domem setkává ještě jako s čistou myšlenkou, kterou architekt, zde pojmenovaný Rainer von Abt, představí úspěšnému židovskému továrníkovi Viktoru Landauerovi a jeho ženě Liesel při náhodném setkání v Itálii, kam se Landauerovi vydávají na svatební cestu. Smělé plány se k údivu mnohých skutečně postupně naplňují a dům osvíceného továrníka se stává jakýmsi neformálním kulturním centrem města, kde se setkávají umělci, architekti a jejich mecenáši.

Jenže tahle idylka nemá mít dlouhého trvání. Nedlouho poté se začnou zatahovat mračna jak nad politickou situací, tak nad osobním životem Landauerových. Vilu si postavili v přesvědčení, že život potřebuje co největší průhlednost, že v novém světe není co skrývat. Nicméně s příchodem dětí původní vzrušení vyprchává a Viktor stále častěji opouští svůj avantgardní příbytek nad městem a hledá vzrušení ve starých secesních a biedermaierovských hotelech ve Vídni, kam dojíždí za vydržovanou společnicí.

Jeho žena, jež málem zemřela při porodu, žije usedlým životem paní továrníkové, pro kterou se avantgardní vila stává něčím na způsob zlaté klícky. O „životě“ se dozvídá hlavně díky své přítelkyni Haně, živelné ženě a jedné z nejpůsobivějších postav románu, o dění ve světě od Viktora, který navzdory svým „úletům“ – anebo možná právě díky nim – všas rozpozná nebezpečí, které vzhledem k situaci v předválečném Německu jeho rodině hrozí a prozřetelně začne přesouvat finanční prostředky do zahraničí. Leslie si vážnost situace uvědomí teprve v okamžiku, kdy do země dorazí první vlna židovských utečenců z nedaleké Vídně. Landauerovi prchají do Švýcarska a poté do Ameriky – dům je mezitím konfiskován a slouží jako laboratoř specializující se na výzkum odlišností mezi rasami. Ta je – ještě před koncem války – zrušena, údajně pro neuspokojivé vědecké výsledky, nicméně mezi řádky prosvítá, že pravým důvodem mohly být výsledky měření, které podstoupil tehdejší říšský protektor Heydrich. Po konci války se vilou projedou Rusové na koních a následně slouží jako rehabilitační ústav pro děti.

Mawerovi se podařilo vytvořit jemnou a rafinovanou pavučinu vztahů, ovšem postavy jako by stály tak trochu v pozadí: Viktor dokáže odhadnout politický vývoj, ale to je tak vše, co o něm víme; Leslie je nevýrazná a do popředí vystupuje teprve v okamžiku, kdy je nucena se vyrovnat s nevěrou svého muže; o smutném osudu Viktorovy milenky Mariky se můžeme jen dohadovat; příběh Hany, lokální femme fatale avantgardní scény je rozveden nejdetailněji, ale také jí do úplnosti cosi chybí. Sestavu doplňují ještě nacistický vědec, správce domu Laník a jeho mírně retardovaná dcera. Pozdější soudruh Laník je oportunista, na první pohled odporný, jenže při bližším zamyšlení jsou v románu takoví vlastně všichni: každý z protagonistů dělá vše pro to, aby uchoval život svůj, případně životy svých dětí – některým se to podaří, jiným nikoli.

Pochmurné dvacáté století

Skleněný pokoj, je portrétem avantgardní vily a zároveň potemnělým obrazem dvacátého století. Zde je ovšem místo i pro kritické výtky: Mawer určitě usilovně studoval české reálie – a skutečně se to jimi v románu jen hemží -, nicméně pokud si za to protagonistu zvolil výrobce automobilů, měl by vědět, že v Československu se před válkou jezdilo vlevo, stejně jako v Itálii a zbytku neněmecké Evropy. Stejně tak obdiv k prvorepublikovému Československu je na místě. Neměl by však zakrývat skutečnost, že tento stát vyrostl na problematických základech daných uspořádánm Evropy po první světové válce a že pod lesklou fasádou dřímaly problémy, které naplno vystoupily ve třicátých letech.

Největším Mawerovým prohřeškem je však – v angličtině tolik oblíbené – používání českých slov, které někdy působí až komicky. Výborný český překlad Lukáše Nováka toto naštěstí řeší, takže výsledkem je kniha, která čtenáře nepochybně zaujme, nadchne, ale zároveň v něm vyvolá řadu otázek – stejně jako avantgarda a první republika.

Československo? Výjimečná země i evropská tragédie, říká spisovatel Simon Mawer. Rozhovor s autorem

iDnes.cz, 24. září 2009, autorka: Alice Horáčková

Na český trh vstupuje vynikající román Skleněný pokoj. Napsal ho Brit Simon Mawer a inspiroval se brněnskou Vilou Tugendhat. Unikátní funkcionalistickou stavbu se skleněným pokojem a stěnou z onyxu navrhl pro novomanžele Tugendhatovy roku 1928 německý architekt Mies van der Rohe.
V Mawerově knize je to ovšem Vila Landauer a jejími majiteli Viktor a Liesel Landauerovi. Na pozadí jejich osudů se zrcadlí pohnuté dějiny Československa. Román byl nominován na jedno z nejvýznačnějších literárních ocenění na světě, britskou Man Booker Prize, jejíž vítěz bude znám v říjnu. Simon Mawer poskytl u příležitosti českého vydání MF DNES rozhovor.

* iDnes Chtěl byste žít ve vile Tugendhat?

Žít v tom nádherném, zářivém prostoru s celým městem před vámi? Zajisté. Mé výhrady směřují jen k nábytku, který pocházel ze studia Miese van der Rohe společně s celkovým designem domu. Křesla Barcelona a Tugendhat mi přijdou chladná a strohá pro obývací pokoj. Dávám přednost většímu pohodlí. Jinou otázkou je, jak by tam se líbilo vyrůstat mým dětem. Dětem Tugendhatů to místo nejspíš přišlo holé - nemá schovávačky!

* iDnes Co byl podnět románu: příběh vily, nebo jejích majitelů?

Začalo to domem - čistou, neředěnou krásnou místa. Navštívil jsem ho poprvé před patnácti lety a stále si vybavuju ten pocit, když jsem scházel po schodech do obývacího pokoje - "skleněného pokoje". Bylo to skutečné, fyzické chvění vstávajících vlasů na krku, jako když na vás působí velké umělecké dílo. Umocnila ho skutečnost, že jsem byl uvnitř toho díla, skoro jeho součástí. O deset let později jsem v Brně sbíral informace pro nebeletristickou knihu o Gregoru Mendelovi (moravský mnich a známý zakladatel genetiky - pozn. red.) a vilu znovu navštívil. Spisovatel ve mně pochopil, že postavení takového domu, v takové zemi, v takovém okamžiku historie, je téma na román.

* iDnes Kde začíná vaše fantazie? Je tam řada jasných odkazů: ulice Černopolní, architektura vily, částečně její dějiny. A románový Viktor Landauer umírá ve stejném roce jako skutečný Fritz Tugendhat.

Možná je dům stejný, ale rodina Landauerů je čistou smyšlenkou. Samozřejmě že Landauerovi museli opustit svůj dům ve stejné době jako Tugendhatovi, a nikoli překvapivě hledali útočiště ve stejné zemi (Švýcarsko). Viktor Landauer mohl umřít ve stejném roce jako Fritz, ale je to jenom náhoda. Oba Tugendhatovi byli Židé, byť velmi asimilovaní. Já z Viktora Landauera učinil Žida a z Liesel křesťanku: abych rozlišil realitu a fikci a abych objasnil napětí smíšeného manželství té doby. Kromě těchto detailů nic dalšího nevychází z Tugendhatů.

* iDnes I proto jste z Vily Tugendhat udělal vilu Landauer?

Dílo je smyšlené a smyšlený dům by měl být pojmenován podle smyšlené rodiny, která ho staví.

* iDnes Proč je tedy v anglickém originále dějištěm anonymní Město, a v českém překladu je to Brno?

Trochu se obávám, že je to rozhodnutí překladatele a nejsem z toho příliš nadšený. V originále je město vždycky Městem, nikdy Brnem. Přestože je silně inspirováno Brnem, je to stále fiktivní Brno a byl bych radši, kdyby bylo anonymní i v české verzi. Bohužel to se mnou nikdo nekonzultoval. V mé knize je mnoho jazykových referencí, možná se provedly nutné změny. Myslím, že například český čtenář asi nepotřebuje objasňovat různé významy slova pokoj.

* iDnes Význam tu má i česká historie. Pronikal jste do ní obtížně?

Od okamžiku, kdy jsem překročil rakouské hranice do České republiky, jsem se do téhle země zamiloval. Nemám tu rodinné vazby, ale od Dubčekovy éry (jiný nadějný čas v české historii) jsem si vyvinul jistou náklonnost. V červnu 1968 jsem stopoval napříč Evropou a společníkovi navrhl, abychom změnili plány a namísto do Řecka zamířili do Československa...

* iDnes A změnili jste plány?

Ne. Ale často přemýšlím, co by se stalo, kdybych navštívil Československo jako dvacetiletý student v létě roku 1968, a nikoli jako pětačtyřicetiletý, ženatý muž roku 1993. Zamiloval bych si ho? A změnila by ta zkušenost dráhu mého života? Kdo ví? Ale není pochyb, že české země na mě udělaly dojem: napsal jsem tři knihy, které se tu cele či částečně odehrávají. Kromě náklonnosti je tu i sympatie pro atmosféru i nesnáze První republiky. Výjimečná země! Československo, vytesané z ruin rakousko-uherské monarchie cizími politiky, se stalo modelem multikulturní liberální demokracie v časech, v nichž byly všechny tyhle hodnoty vydány v plameny...cizími politiky. Velká evropská tragédie, o níž by se měli lidé dnes více dozvědět a více ji pochopit.

* iDnes Kterou z postav románu máte nejradši?

Svým způsobem je přítelkyně Landauerových Hana osou knihy. Je nejzábavnější, ale zároveň má v sobě něco tragického, nešťastného. Pokud bych snad hledal nějakou vzrušující aféru, byla by Hana zřejmě tou, kterou bych oslovil - ale nemyslím, že bych s ní riskoval dlouhodobější vztah! Tak či onak, při psaní knihy jsem se zamiloval do Liesel - možná ještě pořád zamilovaný jsem.

* iDnes V románu máte scénu z osvobozování Československa: znásilňují tu sovětské ženy. Je to pravdivá historka?

Znásilnění asi není správný termín: spíš nátlak. Prvopočátkem byla zřejmě skvělá kniha Prima Leviho Příměří, ale víc to nedokážu objasnit. Sovětský svaz byl jedinečný ve využívání ženských bojových jednotek a myšlenka ženy, která se probojovala tisíce kilometrů východní Evropy, jen aby našla potěšení v Laníkově náručí (Laník je bývalý šofér Viktora Landauera, později správce, za okupace se ve vile schovává - pozn.red.), mě zasáhla jako komická a jímavá zároveň. Skoro si myslím, že Laníkovi se vedlo lépe, než si zasloužil.

* iDnes Setkal jste se s potomky Tugendhatů?

Ne, ale vědí o mé knize. Od jejího vydání jsem v kontaktu s jedním z vnuků Grety a Fritze Tugendhatových. Žije ve Spojených státech, ale o knize se dozvěděl při návštěvě své tety ve Švýcarsku. Kniha ho bavila a naše korespondence byla velmi přátelská, zřejmě i proto, že je hned na začátku knihy jasné, že Landauerovy jsem nepsal podle Tugendhatů, navzdory několika netušeným podobnostem. Jen doufám, že i ostatní členové rodiny si to přečetli a ocenili pro to, čím tahle kniha je - románem, který má objevovat místa a čas a zpřítomnit ideály, které si zaslouží naši pozornost.

* iDnes Dědicové Tugendhatů by rádi získali vilu zpět. Jste na jejich straně?

Chápu to tak, že obě strany chtějí, aby byla vila Tugendhat restaurována a udržována, aby mohla být přístupná veřejnosti. A aby netrpěla dalším stavebním úpadkem. V tom jsou strany zajedno, a to je jistě hlavní bod. Myslím, že konflikt vznikl kvůli zpoždění v ohlašovaném renovování a způsobu, jakým byly uzavírány smlouvy. To je technická otázka, ke které se mi nepřísluší vyjadřovat. Způsob, jakým nacistická vláda zabrala místo, byl jistě nelegální v jakékoli normální jurisdikci, a zdá se rozumné tvrdit, že tato nelegálnost nemohla být zrušena tím, že dům zdědil komunistický stát. Ale skutečně neznám detaily právního sporu. Morálně má ovšem rodina velký nárok na vlastnictví. Věřím, že se nyní pokoušejí vymáhat vilu jakožto umělecké dílo ztracené v holocaustu - je to tak? Tedy, umělecké dílo to bezesporu je!

Dotaz k produktu Skleněný pokoj - nové vydání

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Mendelův trpaslík

Mendelův trpaslík

Zatím poslední autorovo prozaické dílo, Skleněný pokoj (The Glass Room), se v roce 2009 dostalo do užšího výběru knih nominovaných na prestižní Man Bookerovu cenu a zaslouženě…

Mendelův trpaslík (nová sazba)

Mendelův trpaslík (nová sazba)

Zatím poslední autorovo prozaické dílo, Skleněný pokoj (The Glass Room), se v roce 2009 dostalo do užšího výběru knih nominovaných na prestižní Man Bookerovu cenu a zaslouženě…

Skleněný pokoj (paperback)

Skleněný pokoj (paperback)

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem…

Provazochodkyně (paperback)

Provazochodkyně (paperback) (Marian Sutro #2)

Provazochodkyně přináší napínavou a velmi propracovanou sondu do složitých motivů idealismu a odvahy těch, kteří nepřestali bojovat ani poté, co druhá světová válka dávno skončila.