Odpuštění | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Soutěž audioknihy
  • La Loba
  • Sleva knihy

Odpuštění

Cena:
369 Kč  314 Kč
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-7473-107-5
Překlad:
Alexandr Neuman
Datum vydání:
30. 09. 2013
Počet stran / vazba:
vázaná
3.71 / 896
ks

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 189 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eReading Martinus.cz RájKnih.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Odpuštění

Děj románu se odehrává v marocké poušti. Vypráví tragický příběh o smrtelné dopravní nehodě a jejím dopadu na životní osudy marockých muslimů a britských a amerických „nevěřících“, jež se protnuly v luxusním sídle v průběhu dekadentní víkendové party.

Lékař David Henniger a jeho manželka Jo, autorka dětských knih, hledají únik ze svého neuspokojivého života v Londýně. Přijímají pozvání starých přátel na každoroční víkendový večírek v bývalé pevnosti přestavěné na přepychové sídlo, která se nachází hluboko v marocké poušti. Cestou autem na party pozdě v noci se David a Jo hádají a přestanou dávat pozor na cestu. Náhle se jim ve světle reflektorů objeví dvojice mladých mužů, kteří u silnice prodávají zkameněliny. David se mladíkům nevyhne a jednoho na místě zabije. Druhý uteče do nedalekých kopců. Tak začíná dramatický víkend, v jehož průběhu manželský pár řeší důsledky Davidova zločinu, Joinu obecnou nespokojenost se současným životem a svůj rozpadající se vztah. Zabití mladého muže nakonec vychází najevo a postupně se ukazuje, že i ostatní účastníci divoké party mají svá vlastní temná tajemství.

Strhující četba plná morálních rozporů.

Úryvek: Odpuštění

Recenze: Odpuštění

KAM AŽ NÁS MŮŽE ZAVÉST TOUHA PO ODPUŠTĚNÍ?

Generace21.cz, 3. listopadu 2013, autorka: Veronika Mahdalová

Existuje mnoho cest, jak získat něčí odpuštění. I když po něm tak úplně netoužíme… Ale to, jaké přináší román Lawrence Osborna, vám vyrazí dech.

Jednadvacáté století. Kdyby se někomu v minulosti podařilo sestrojit stroj času a vyrazit na malý výlet napříč dějinami, století současné by jej asi fascinovalo nejvíc. Už jen ten nespočet možností, které dnešní průměrný obyvatel zeměkoule má a za jakou samozřejmost je považuje.

Pokrok nelze zastavit, ale stále najdeme místa, kde jako by se čas zastavil a moderní doba do nich ještě nestačila zatnout své spáry. Pozorujeme takováto místa, jako obvykle sledujeme vzácné zvíře – líbí se nám, chceme si na něj sáhnout, ale nevíme, co od něj čekat. Co když nám ublíží? Není přece jen lepší přivřít nad ním oči, ignorovat jej? I takové soužití může fungovat… Co se ale stane, když se poruší ono křehké status quo? Jste pak připraveni čelit následkům?

Možná to bylo tím Sluncem…

Marocké království, země, která může své návštěvníky vítat nejen krásnými plážemi, ale i divokou a mnohdy krutou pouští. A právě ona poušť, její všudypřítomné a neustávající vedro společně se zrníčky písku poletujícími ve vzduchu, se staly jevištěm pro román Lawrence Osborna, Odpuštění.

Anotace

Lékař David Henniger a jeho manželka Jo, autorka dětských knih, hledají únik ze svého neuspokojivého života v Londýně. Přijímají pozvání starých přátel na každoroční víkendový večírek v bývalé pevnosti přestavěné na přepychové sídlo, která se nachází hluboko v marocké poušti. Cestou autem na party pozdě v noci se David a Jo hádají a přestanou dávat pozor na cestu. Náhle se jim ve světle reflektorů objeví dvojice mladých mužů, kteří u silnice prodávají zkameněliny. David se mladíkům nevyhne a jednoho na místě zabije. Druhý uteče do nedalekých kopců. Tak začíná dramatický víkend, v jehož průběhu manželský pár řeší důsledky Davidova zločinu, Joinu obecnou nespokojenost se současným životem a svůj rozpadající se vztah. Zabití mladého muže nakonec vychází najevo a postupně se ukazuje, že i ostatní účastníci divoké party mají svá vlastní temná tajemství.

Existují místa, jejichž osudem je vypadat jako brána

Jeden prodloužený víkend, 3 dny strávené daleko od sychravého anglického domova. Tři dny v naprostém luxusu zamlžené alkoholovým a drogovým oparem – to byl plán. Ale jak už to bývá, plány mají tu ošklivou tendenci nevycházet, jak si přejeme.

Nikdo neočekává, že se mu za jízdy uprostřed noci marockou pouští postaví do cesty mladý muž. Zvláště ve chvíli, kdy řízení nevěnuje skoro žádnou pozornost, protože hádka s drahou polovičkou je v tu dobu přednější. A už vůbec by nikdo nečekal, že se otec zabitého chlapce vydá na dlouhou cestu, aby našel jeho vraha.

Křesťan zabil muslima. Cítili vztek, který ani sami pořádně nechápali

Najít hlavní motiv knihy je docela jednoduché, doslova na nás křičí ze všech stran. Střet křesťanství s islámem, bohatstvím a chudobou, lží a upřímností, životem a smrtí. Rozpor dostal od autora podobu lidí, a ne zbraní. Personifikaci sporů pak najdeme v samotných představitelích románu. Manželé Hennigerovi a vlastně všichni hosté onoho opulentního večírku představují zbohatlický a ignorující západ. Kluk Driss zase zmařené naděje při hledání nového života. Sluha Hamid a s ním jeden z majitelů sídla Richard pak symbolizují rozcestník mezi dvěma světy.

Tenhle souboj probíhal už 11 let

Stejně fascinující se může zdát proměna ve vztahu manželů Hennigerových během oněch krátkých tří dnů. Už od prvních řádků lze vidět, že soužití Davida a Jo nepatří mezi ty nejšťastnější. Tihle dva překračují tenkou hranici mezi láskou a nenávistí docela často. Možná za to mohou jejich rozdílné povahy, možná sychravé anglické podnebí nebo si prostě jenom vsadili na špatnou kartu.

Tragická nehoda a její následky zaráží do jejich již tak narušeného vztahu ještě větší klín. A zde přichází jedno z prvních překvapení knihy – je to právě puntičkářská a usedlá Jo, která z manželského páru projde zásadní proměnou.

Do Maroka přijíždí jako „ušlápnutá panička“ z vyšší vrstvy hledající snad inspiraci pro své knihy, snad záchranu a oživení svazku, který nefunguje. Panička, která mezi většinu návštěvnic večírku nezapadá ani vzhledem ani věkem. Žena, jejíž příjezd poznamenala tragická událost, díky které si vysloužila nejeden lítostivý pohled. Přesto v Jo nehoda rozpoutala přerod, o kterém netušila, že se ho ještě někdy dočká.

Posledních 48 hodin zničilo její dosavadní bytost.

Obvykle, když se staneme přímými účastníky neštěstí, zanechá to na nás nějaké následky. A ty nebývají příjemné – šok, noční můry, deprese… Jo je zpočátku zdrcená, ačkoliv ví, že ona hlavní vinu nenese. A možná i proto je minutu od minuty uvolněnější, klidnější, začíná si znovu uvědomovat sama sebe. Ne, že by neměla obavy o manžela mizícího daleko v poušti, jen se rozhodne dát přednost sobě a zvukům poletujícího písku. Do Anglie se vrací žena vyrovnaná sama se sebou.

O autorovi nelze říci nic jiného, než že je výborný znalec lidského charakteru a jeho ještě lepší vypravěč. Přestože má román okolo 300 stran, povedlo se mu postavy vykreslit neskutečně živě. Ačkoliv nijak extra nezabíhá do událostí minulých, ani se u většiny charakterů nekonají žádné hluboké psychické sondy, jsou hrdinové neuvěřitelně plastičtí. Osborne se navíc nesnaží cokoliv zakrývat, veškeré dobré i špatné lidské vlastnosti předkládá s někdy až krutou upřímností. I to je jeden z důvodů, proč se vám tak vryjí pod kůži. Jsou jedněmi z nás.

Muži z pouště vědí všechno

Lawrence Osborna lze pravděpodobně obvinit z mnoha věcí, ale rozhodně ne z nedostatku vypravěčského umu. Rozepsat děj tří dnů na tři sta stran tak, aby se čtenář nenudil, to už vyžaduje jakési spisovatelské umění. V Odpuštění se střídají pasáže, někdy i celé kapitoly, kdy jeden z hrdinů pouze „přemýšlí“ nahlas, popřípadě glosuje události minulé či právě probíhající s těmi, které děj posouvají dopředu. A to vše v naprosto perfektně nadávkovaném množství.

Osborne se svým stylem a smyslem pro detail řadí mezi autory, kteří nejenže mají barvitou představivost, ale navíc ji umí i přenést na papír. Jako například u pasáží líčících jídla podávaná na večírku – z autorova popisu se vám budou sbíhat sliny. Budete cítit vedro saharské pouště a z opovržení, které Maročané cítí vůči Evropanům, vás zamrazí v zádech. Zkoumavý pohled starého muže vámi projede jako nůž máslem.

Tyto dva oddělovala mentální propast – staletí nepřátelství a vzájemné ignorace.

Stejně jako lidi, ani knihy se nesmí soudit podle obalu. Až minimalistický přebal v sobě ukrývá bohatý příběh. A je už jen na čtenáři, na jaký z jeho aspektů se zaměří, zda na rozpor mezi kulturami nebo na přerod několika lidských charakterů. Rozhodně se jedná o další skvostný kousek nakladatelství Kniha Zlín.

Odpustenie v marockej púšti

Kreslené príbehy, 3. listopadu 2013, autorka: Ivana

Keď sa antického filozofa Diogena zo Sinopy ktosi opýtal, odkiaľ pochádza, pokojným hlasom odvetil: „Som občanomsveta.“ Tým dával najavo svoju príslušnosť k ľudstvu ako celku, bez zbytočného vydeľovania sa prostredníctvom národa, náboženstva, či rasy. Do dnešných čias zostáva nezodpovedanou otázkou, či sme všetci obyvateľmi toho istého sveta. Pohybujeme sa po jednej Zemi, ale naše interpretácie sveta sa rapídne líšia. Pre jedného znamená bravčové na večeru porušenie božieho zákona, druhý trestá finančný podvod väčšmi než vraždu. Prijímame odlišné fakty i hodnoty, z rozdielnych, ba i z rovnakých predpokladov vyvodzujeme opäť rozdielne závery. Dokážeme sa pochopiť a spokojne žiť vedľa seba napriek rôznorodosti kultúr, pestrofarebnosti interpretácií sveta, ktorý obývame?

Britský spisovateľ, publicista a vášnivý cestovateľ Lawrence Osborne sa v kniheOdpuštězaoberá stretom dvoch kultúr – americko-európskej a marockej. Román odzrkadľuje zásadnú prekážku kladenú pokojnému spolunažívaniu. Medzi kultúrami (a kiežby len medzi nimi!) absentuje nielen vzájomné pochopenie, ale i akákoľvek snahaporozumieť druhému. A tak nečudo, že muslim i „ateistický kresťan“ očakávajú od toho druhého len to najhoršie – hlúposť, podlosť a násilie.

Príbeh začína cestou manželov v strednom veku, Davida a Jo, do pevnosti v pustej marockej púšti, kde zbohatlíci západného sveta chystajú hedonickú párty, plnú alkoholu, marihuany, hašišu, pekných žien a mužov s plnými kontami. David a Jo zažívajú krízu vo vzťahu, a preto sa rozhodli poslať stereotyp na dovolenku a prijať pozvanie na divoký žúr na odľahlom a exotickom kúsku planéty. Hoc túžili po zmene, nečakali, že ich životy sa prevrátia z nôh na hlavy, keď počas blúdenia marockými cestami v sprievode noci zrazia marockého mladého muža Drissa.

Návštevníci párty a ich hostitelia túžia spoznávať domácich Maročanov maximálne ako exotické kulisy, na ktoré sa budú dívať ich opantané zmysly. Nič viac. Marocká krajina ani kultúra ich hlbšie nezaujíma. Prišli do nej ako natešení cudzinci, prežijú pár dní v luxusnej bubline v púšti, odídu ako cudzinci s kocovinou. Po smrti Drissa sa ale stret dvoch odlišných mentalít stáva neodvratným. David je nútený spoznať domácich Maročanov, odísť do chudobnej dediny, v ktorej Driss býval, báť sa trestu a dúfať v odpustenie. Lež je možné preklenúť obrovskú mentálnu priepasť, ktorá oddeľuje západný svet od marockého – zabudnúť na storočia nepriateľstva a vzájomnej ignorácie? Konflikt kultúr je umocnený majetkovou nerovnosťou, ktorá spôsobuje, že akákoľvek rovnosť medzi Maročanmi a návštevníkmi zo západu je len formálna. Bohatý angličan dokáže podplatiť marockého policajta, no kto sa postará o spravodlivosť? Chudobní, vyčerpaní, často nevzdelaní a emóciami ovládaní Maročania, ktorých súd sa nutne pohybuje mimo oficiálneho zákona?

Okrem hlavnej línie deja v podaní Davida a Maročanov, Lawrence Osborne v románe rozvíja i zaujímavé vedľajšie príbehy – odcudzenie manželov a neveru Jo, ktorá manžela nenávidí „prostě jen proto, [že] ho pustila k sobě a on poté nedělal to, co se od něj očekávalo“ a príbeh Drissa, zrazeného muža.

Dejovú líniu o živote Drissa, jeho chudobe, úteku do Európy a hľadaní lepšieho života považujem za najprínosnejšiu. Autor čitateľovi predstavuje myšlienky Maročana, ktoré dokážu prekvapiť a vyvolať zimomriavky:

Ti nevěřící neustále žertovali. Ale byly jejich vtipy opravdu vtipy? Tvářili se pořád vesele a příjemně, ale mysleli to doopravdy? V Drissově srdci hlodala temná pochybnost, protože věděl, že nevěřící jsou ze zásady prohnaní a jediné, o co jim jde, je záhuba věřících. Taková prostě byla jejich podstata a nic se s tím nedalo dělat.“

Intelektuál je pri čítaní Drissových názorov vedený i k spytovaniu zmyslu vlastnej práce:

Člověk se narodí, aby kráčel po zemi, řekla Angela, po svých vlastních nohou, bez hranic či zdí. Pronásledování přistěhovalců je přečin proti základní lidské přirozenosti. Driss ovšem neměl potuchy, o čem to hovoří. Chtěl se dostat do Paříže bez vědomí policie a na ničem jiném mu nezáleželo. Lidská přirozenost?“

Na druhej strane, rozvíjanie myšlienok Maročana Drissa v sebe ukrýva nebezpečný potenciál. Približuje sa Osbornova predstava duše mladého Maročana realite? Možno Drissove myšlienky považovať za rozšírené? Osborne sa v minulosti potuloval po Maroku – spoznal ta myslenie obyvateľov a zobrazil ho v knihe? Ak čitateľ autorovým slovám uverí, môže sa vyľakať a zo strachu zavrhnúť akékoľvek prelínanie kultúr. Driss je nebezpečný, teda Maročania, muslimovia sú nebezpeční. V tomto bode vidím rozbušku knihy.

Román sa číta ľahko až na niekoľko výnimiek – osobne mi vadili nepreložené francúzske vety, ktorým síce postavy rozumejú, ale ja nie. Stačilo pripnúť preklad pod čiaru. Podobne sú v knihe použité neznáme termíny – napr. názov marockého jedla alebo hudobného nástroja. Bez poznámok pod čiarou som bola pre plné pochopenie textu občas nútená používať Google.

Knihu odporúčam každému, kto sa zaujíma o Maroko, odlišné kultúry alebo vzťahy medzi obyvateľmi rôznych národov. Román dokáže zabaviť i čitateľa ignorujúceho cudzie kraje, ak má záľubu v medziľudských vzťahoch alebo je zvedavý na život zhýralej smotánky. Na druhej strane varujem, že Odpuštění nie je oddychovou knihou. Rieši komplikované problémy, ktoré dnes kričia svojou naliehavosťou. Navyše ani jedna z hlavných postáv nie je cnostným anjelikom. Postavy nedokážu prekonať vlastné slabosti a predsudky, sú tak obyčajné, nehrdinské, že niet dôvodu obľúbiť si ich, ani ich obdivovať. Po prečítaní knihy si čitateľ nenájde úsmev na perách, jeho telo zaplní mierna nervozita.

Dočká sa David odpustenia od otca mŕtveho Drissa? Prečo sa Driss vrátil z Európy, raja možností pre každého, späť do pekelného, slnkom rozpáleného a chudobného Maroka? A ako vyriešia Jo a David manželskú krízu? Odpovede sa dozviete v knihe Odpuštení. Ja vám len prezradím, že záverom budete istotne prekvapení.

Konflikt dvoch svetov na pozadí krásneho Maroka

Patriciadrobna.blog.sme.sk, 2. listopadu 2013, autorka: Patrícia Drobna

Väčšinou nečítam knihy, o ktorých obsahu nič neviem. Kniha Odpuštění od Lawrenca Osborna bola výnimkou z tohto môjho nepísaného pravidla. Až po dočítaní som zistila, že kniha bola vybraná magazínom The Economist ako jedna z najlepších prozaických kníh roku 2012. A pre mňa bola tiež príjemným prekvapením.

Autor Lawrence Osborne je anglický spisovateľ, ktorý precestoval Francúzsko, Taliansko,Maroko a mnoho iných krajín. Prečo to spomínam? Pretože väčšina deju románu sa odohráva práve v horúcom Maroku.

Príbeh začína cestou Dávida, anglického lekára, a jeho manželky Jo, spisovateľky s umeleckou krízou, na večierok do marockej púšte. Pri čítaní som mala pocit, akoby postavám nahliadam cez plece. Opisy prostredia a atmosféry sú fascinujúce. Často sa mi stáva, že ma opisy nudia a preskakujem ich, no pri Osbornovi som z nich mala dokonca radosť. Mala som pocit, že aj mne vietor vplietol do vlasov zrnká piesku.

Dávid a Jo sú v stredných rokoch a ich manželstvo sa nedá ani zdiaľky nazvať ideálnym. On má problémy s alkoholom a ona sa ho snaží neuspešne prevychovať.

„…byl odjakživa přesvědčen, že ženy vedou jakousi svatou válku proti pokleskům, které dělají život zajímavějším. Proč to dělají? Závidí mužům, jak se improvizovaně proplétají životem za pomoci svých chlapských zvláštností a radostí a nečekají na jejich souhlas.”

Do ich cesty prerušovanej len hádkami zasiahne nešťastie. Zrazia mladíka, ktorý stojí v noci pri ceste a tu sa rozbieha kolotoč problémov. Autor stavia do kontrastu dva svety. Svet bohatých „neveriacich”, ktorí z púštneho zámku urobili oázu alkoholu, drog a nerestí a svet moslimských obyvateľov Maroka. Dáva nám šancu zamyslieť sa nad odlišnosťami a vidieť seba očami tých druhých.

„Marocký svět byl tak blízký a zároveň tak vzdálený, konkrétní i abstraktní zároveň.”

Autor výborne zachytáva vnímanie a konflikty nielen v príbehu Davida a Jo v Maroku, ale taktiež v retrospektívnych príbehoch Drissa, zrazeného muža, ktorý sa pred nešťastím vrátil z Európy. Bolo pre mňa zaujímavé sledovať, ako nedôverčivo sa správal k Európanom a aký priepastný rozdiel bol často medzi jeho premýšľaním a našou realitou. Jeho príbeh však nie je príbehom nenávisti.

„Nebylo to tak, že by je nenáviděl, vyprávěl Ismaelovi. Miloval je. Nenáviděl, jak ho litují.”

Príbeh bol pre mňa obohacujúci svojou témou a tragickým konfliktom kresťanov a moslimov, ktorý autor poňal veľmi citlivo a zároveň na veľmi dobrej umeleckej úrovni.

Odpuštění

Svedkyne.wordpress.com, 27. října 2013, autorka: Katka Schmiedtová

Na začátek musím poděkovat nakladatelství Kniha Zlín, protože mi umožnilo přečíst si skvělou detektivku (i když nejsem zrovna fanoušek detektivek, tak musím uznat, že tahle se mi líbila), která se navíc dotýká tématu, který mě prostě baví a zajímá. Střetu kultur (naší “civilizované” s tou muslimskou) je dán v knize velký prostor a popisný styl vyprávění zaměřující se na vnitřní psychiku (mnoha) hrdinů knihy tu tak může dobře vyniknout… Dávám 4 hvězdičky z 5 a nabízím stručný nástin s výpisky částí, které mě zaujaly.

http://www.knihazlin.cz/fleet/odpusteni

Představte si manželský pár; Angličany, co spolu žijí už 20 let. Každé ráno spolu snídají, každý den spolu usínají (i když každý ve své vlastní posteli). Znají se dokonale. Nic je nemůže na tom druhém překvapit – a co hůř, ani se o to nesnaží. Stereotyp, do kterého už dávno zapadli, si oba uvědomují. Chápou, že pomalu ničí jejich manželství. Je čím dál tím těžší pohlédnout na toho druhého bez povýšenosti, odporu, až nenávisti.

Jejich vztah a život je ubíjející a tak se rozhodnou dát si poslední šanci a vyrazí na večírek svých homosexuálních přátel do vzdáleného Maroka, na sídlo, které jejich přátelé už roky rekonstruují. Odpočinou si, vymaní se z každodenní britské šedi a alespoň na chvíli utečou od svých problémů: alkoholismu, soudní pře a profesního i životního vyhasnutí.

Začátek víkendu probíhá předvídatelně. David se ve vyprahlé Africe svlažuje sklenkou vína, přestože ho čeká několikahodinové řízení a Jo se snaží udržet poslední zbytky svých nervů na uzdě. Napjaté atmosféře nepomáhá ani to, že se v marocké poušti po pár hodinách bloudění definitivně ztrácejí a v noci, která přišla rychleji než čekali, jsou vydaní napospas jen sami sobě. Jedou tmavou pustinou bez jediného slova. Ale mluvit spolu nepotřebují. David slyší v hlavě její výčitky, aniž by cokoli řekla a Jo si zase představuje jeho povýšenecké odpovědi, značící jeho neschopnost uznat porážku.

Ze svých úvah o bezvýchodnosti jejich situace je vytrhne až děsivá nehoda. Maročan, který chtěl využít příležitosti a prodat ztraceným cizincům zkameněliny dávno vyhynulých živočichů, podcenil situaci a spoléhaje na to, že nevěřící zastaví, vběhl do silnice. David si vybavil titulky různých novinových článků vypovídajících o násilných přepadeních, které mají “tihle muslimové” na svědomí. Vidí v Američanech a Evropanech snadný cíl, jednoduchý způsob, jak zbohatnout a tak místo na brzdu šlápnul na plyn…

Když konečně dorazili na večírek, s mrtvolou mladého berbera na zadním sedadle, měli tak akorát všeho plné zuby a to poslední, co chtěli, bylo strávit víkend na zbohatlické párty v přepychovém sídle, uprostřed ničeho. Nicméně vše nabralo rychlejší obrátky, když se po pár hodinách u té samé brány objevil otec zemřelého berbera a požadoval krom těla svého syna i nevěřícího, který ho zabil. Hostitelé si byli dobře vědomi vyhrocené situace a přesvědčili Davida, aby se starcem odjel. Všimli si změněného postoje marockých sloužících, kteří na jejich sídle pracovali už léta. Očividně je něco jiného pracovat pro homosexuální, ale dobře platící nevěřící a pracovat pro homosexuální nevěřící zbohatlíky, kteří se přátelí s vrahy věřících.

Nehoda, která se stala, otřásla všemi hrdiny toho příběhu. David se poprvé v životě ocitl sám, hluboko v marocké poušti s rodinou berbera, kterého zabil. Pohne s ním nějak pohled na starého muže, který přišel o svého jediného syna a který žije v takové bídě, že si jí do té doby nedokázal ani představit, nebo bude jen ochromen strachem o svůj holý život? Začne si Jo užívat nečekaně nabyté svobody a nebo si uvědomí, že arogantní předvídatelnost jejího manžela je víceméně to, proč se do něj kdysi zamilovala? Pochopí konečně snobský hostitel, že si za své peníze kupuje jen služby od domorodců a nikoli jejich respekt, a že může “studovat” jejich život jak chce, ale nikdy mu nebude schopný skutečně porozumět? A co starý berber, který přišel o svého syna? Uvědomí si, že ten věčný grázlík, který se nezdráhal ho okrást a utéct z rodinného hnízda, chtěl vlastně jen naději na lepší život a přestože to byl zloděj a dokonce i vrah, vrátil se do svého domova ve vyprahlé poušti prostě proto, že to byl domov a až díky životu ve vysněné Paříži si uvědomil, že nikde jinde než doma vlastně ani žít nechce?

VÝPISKY Z KNIHY:

“..pach naštvaných a frustrovaných mladých mužů.”

“… byl odjakživa přesvědčen, že ženy vedou jakousi svatou válku proti pokleskům,které dělají život zajímavějším. Proč to dělají? Závidí mužům, jak se improvizovaně proplétají životem za pomoci svých chlapských zvláštností a radostí a nečekají na jejich souhlas.”

“Věděla, že se ztratil, a on věděl, že ona to ví.”

“Nikdy nevstupuj mezi lidi, kteří spolu mají sex, povídám Maisy. Nedokážou se ovládat.”

“Vždycky mu připomínal větu z Platóna, kterou jim dr. Amos vtloukal do hlavy. “Buďte laskaví, protože každý, koho potkáte, prožívá těžké časy.”

“Byl to šašek, ale jsou šašci užiteční, šašci zábavní, a dokonce i takoví, kteří nás přimějí žasnout. Bohatý britský šašek je zvláštní kategorie. Je to mnohem větší hulvát, než je patrné. Viking se stříbrným příborem.”

“Ženy,” pomyslel si zarputile, “jsou rozené vyvolavačky sporů.” A přesto měl vždycky Jo nesmírně rád. Byla krásná, oduševnělá, trošku bláznivá a měla v sobě takovou tu zvláštní směs pasivity a agresivity, kterou byly britské ženy z lepší společnosti obdařeny tak často. Byl to takový ten náznak nekonečné něžnosti, kterého se ale člověku ve skutečnosti nikdy nedostalo. Byla jedno velké tajemství a on vždycky respektoval kohokoli, kdo byl dostatečně důsledný, aby si své tajemství uchoval.”

“Počítá se to, co uděláš, ne to, co máš v plánu. Rozumíš mi, mec?”

“Francouzský děvky,” ozval se Ismael po chvíli, “jdou i s námi?” – “Ty ošklivý jo.” – A ty ostatní? Ismael se zamyslel. – “Na ty hezký zapomeň.”

“Když chceš žít, vždycky se najde nějaká cesta. Život je stvořen k životu. Proč se toho tak bojíš?” – “Člověk nikdy neví, co se stane.” – “Ty se, Ismaeli, vůbec neumíš řídit instinktem. Proto se pořád tak bojíš neznáma. Já jsem si vždycky říkal: všude žijí stejní lidé. Můžeš je využívat, zneužívat nebo se s nimi spřátelit.”

“Zdálo se, že stojí o trochu zábavy. Ženy takové bývají, pomyslel si: nikdy úplně neztrácejí zájem o život, čekají na překvapivý útok, náhlé okouzlení. Nazýval je v duchu “čekajícím ovocem”. Mohli jste je třeba zkusit polechtat drobnou obscénností, dát jim najevo, že jste jemný, citlivý nevychovanec. Budou vzdorovat, předstírat, že nesouhlasí. Potom ale sexuální přizpůsobivost v jejich nitru zbytní, napne se a pak se uvolní. V tom okamžiku je možné je utrhnout.”

“No, mně se tady líbí. Vypadá to jako země, kde může být neužitečný člověk šťastný. Možná se sem přestěhuju.”

“Když se mi nedaří, dávám přednost tomu, aby se to dělo soukromě.”

“Člověk vracející se z Francie byl vždycky trochu jako Marco Polo. Mohl do příběhu přidat, co jej napadlo. Mohl vybájit tisíce různých věcí a nikdo mu nemohl oponovat ohledně detailů, protože ti, kdo tam také byli, měli stejný zájem skutečnost poupravovat.”

“David věřil, že minulost je mocnější než přítomnost, a to byl jiný druh pesimismu.”

“Vždycky se najde někdo, kdo zvedne hlavu, aby se podíval na měsíc.”

“Dosáhnout odpuštění a být zbaven viny úřady jsou dvě různé věci.”

“Možná, říkal si v duchu, mě brali jako svého syna. Ale synové nejsou domácí mazlíčci, jsou nepředvídatelní a silní a jdou si svou cestou.”

“Někdy bývá hodně nepříjemné muset se na sebe podívat do zrcadla. Co se pocitu hrdosti týče, je to naprosto kontraproduktivní.”

“Tiše se zasmála. Jako pijan nestála za nic. Lila to do sebe jako čtrnáctiletá holka a pak se potácela. A pravděpodobně mluvila neúnosně nahlas a chovala se jako postarší děvka. Na postarších děvkách ale nebylo nic špatného.”

“Nejsem si jistý ničím. Chlapi, kteří umějí sehnat papáju a sametové závěsy, jsou schopní všeho.”

“Osobně pochyboval, že lovec ženských srdcí by mohl být člověkem zcela chladným, jak se obvykle prezentuje. To ti zranění jsou chladní. To jim není pomoci.”

“To bych neměla,” zamumlala dle očekávání. Rozesmál se tím nekrutějším způsobem a málem tak udělal chybu. “Ale zjevně to chceš,” říkal ten smích. “Možná,” chtělo se jí mu oznámit. “Ale chci předstírat, že tomu tak není. Chápeš to?”

“Znovu si lehl a přiměl se zatlačit zpátky slzy, které se mu už valily po tvářích. Jak může někdo strávit celý život kopáním, prodáváním a opracováváním těchhle hrůzostrašných životních forem z pradávné geologické éry? To musí ty lidi přivádět k šílenství. A taky je to k šílenství přivedlo.”

“Lež ale nebylo možné Davidovi odpustit, to bylo zcela jasné. Lež by byla daleko horší než sama nehoda. Daleko horší, tak se rozhodl. Protože i pokud nehoda není ničí vina, lež je jednoznačným proviněním, protože je záměrná. Je to jednoznačný čin, učiněný z vlastní vůle, a odpustit to je mnohem těžší než cokoli jiného.”

“A přesto byl David přitažlivým příkladem arogantní pýchy a vybraných mravů a Allal pochopil, že všechno, co dělal, bylo výrazem hrdosti, úctyhodnosti a pečlivosti. Třeba snubní prsten, nošený na příslušném prstu, nebo lesk jeho bot, který byl výsledkem vrozené péče o eleganci. Allal si všiml, že David měl speciální hadřík na leštění bot, který všude nosil s sebou. Jakmile boty sebemíň pozbyly lesku, David se ohnul se svým hadříkem a situaci napravil. Dýchal na své hodinky a čistil je. Nosil manžetové knoflíčky dokonce i tady v Tafal´aaltu. Allal nic takového neviděl v celém svém životě.”

“Dušené maso je výborné.” – “To kůzle zabili asi před hodinou.” – “Aha,” řekl David a poklesl na mysli. Tohle nebylo jako koupit si kýtu v supermarketu, že? Na chvíli přestal jíst.”

“Ale co s tím? Takhle tomu je všude ve světě. Člověk ani nepomyslel na indonéské dělníky, kteří v potu tváře ve fabrice montovali DVD přehrávač za sto dolarů. A nebylo v tom nutně nic nespravedlivého. Dostávali za svou práci stejný plat jako všichni ostatní v Indonésii. V Jakartě nemuseli platit pařížské nájemné a slušně se stravovali za dolar denně. Zatímco on a Jo utráceli za jídlo měsíčně tisíce a nebylo to nic moc. Nebyli o nic šťastnější proto, že měli neosobní malý domek s bílými dveřmi na jedné z neosobních ulic v neosobním Londýně. Indonésané jim nezáviděli. Nikdo jim nezáviděl. Obvykle cítili jen jakousi pobavenou lítost.”

“A takhle, pokračoval, se otevírá šampaňské. Držel láhev pevně za dno a otáčel jí, nikoli zátkou. Červené víno se drží za hrdlo, žena za pas a šampaňské za spodek. “Mark Twain,” řekl tiše a špunt opustil hrdlo bez bouchnutí. “Zmíněné priority ale mohu být v průběhu večera pozměněny.”

“… v mysli vyvstávají čísi slova, že dokonce i ta nejchladnější, zcela umrtvená srdce mají na svém dně dvě tři kapky lásky, dost na to, aby se tím nakrmili ptáci.”

“Jediná budoucnost, která stojí za to,” řekl Richard s důrazem na posledních dvou slovech, “je ta, kterou si vůbec nedokážeme představit. Ta, kterou nikdy nebudeme mít. Snad jen částečně.”

“A pak zestárneme a začne nám být jedno, co si oblékáme na sebe?” – “Jo, více či méně,” zasmál se. “A koho vlastně zajímá, co kdo chtěl? Čeho kdo dosáhl? V padesáti, jak jsem si všiml, jsou všichni v tomtéž stavu dlouhotrvající beznaděje.”

“A nepotřebuju, aby mi někdo odpouštěl.” – “Přesně tohle jsem ale říkal celou dobu, ne?” – “Říkal, ale uvěřit tomu přece není jen tak… Tomu, že člověk nepotřebuje, aby mu kdokoli odpouštěl.”

“Začali mít jeden druhého rádi, ale takovým tím vzdáleným, pomíjivým způsobem, vytvořeným neobvyklými okolnostmi.”

“Byl z nich otrávený. Přivezli si k němu všechny své utkvělé myšlenky a tahali je všude s sebou na vodítkách jako mrtvé pudly. Jak je možné, že jen tak malý počet lidí je nadán darem cestovatelského ducha, adaptability na prostředí a prosté zvědavosti? Je to všechno koneckonců jen otázka představivosti. Prostě si zkuste představit, kde jste, místo neustálého obtěžování vaším nepohodlím a nespokojeností.”

Odpuštění, aneb Velký Gatsby nového tisíciletí...

Databázeknih.cz, 27. října 2013, autor: Petr Čmerda

Snad máte pocit, že jsem v nadpisu poněkud nepokorný. Možná vám to srovnání vadí. Třeba si říkáte, že ty knihy rozhodně nemají nic společného. To ovšem nemění nic na tom, že já to tak cítil. Celou dobu, co jsem to četl. A tak požádám o shovívavost - pokusím se své pocity vysvětlit…

V případě slavné knihy Francise Scotta Fitzgeralda jsem měl dluh – ačkoliv jsem tuto knihu několikráte držel v ruce, a přestože mám v knihovně dvě její vydání (jak to z roku 1979 tak novější, krásně zpracované, s ilustracemi Jiřího Šlitra, vydané nakladatelstvím Dokořán), přečetl jsem ji až letos. A ano, na základě rozvířené debaty kolem nového filmu. A myslím, že je dobře, že jsem si počkal. Tehdy bych ji asi četl s pocitem, že to komančové povolili vydat kvůli „nastavování zrcadla nelítostné a nemilosrdné kapitalistické společnosti“ a to by mi kazilo radost ze čtení. Letos jsem příběh zhltnul na jeden dech a jeho atmosféra mě okouzlila, rozuměl jsem kontextům a shovívavě chápal onu velkou nešťastnou lásku a onen pocit ztracenosti a marnosti. Pochopil jsem, proč ta kniha uchvátila svět minulého století. Na film jsem nakonec nešel – jsem přesvědčen, že bych byl zklamán a hlavně si nechci Gatsbyho představovat jako DiCapria...

Velká párty zbohatlíků 21. století na okraji Sahary, uprostřed chudoby a uprostřed naprosto odlišných kulturních a náboženských hodnot mě právě onou dekadentní atmosférou zbytečnosti vrátila na zahrady v Long Islandu... Láska, nevěra, naděje, marnost, nehoda, smrt, bezbřehé veselí, hluboká prázdnota a těkavé naplnění. To vše pod světly lampiónů, v drogové mlze a v nestoudném obnažení...

Už od prvních řádků knihy Odpuštění Lawrence Osborna, která letos vyšla v nakladatelství Zlín, jsem věděl, že kniha bude dobrá. Tento intuitivní pocit občas mívám (netvrdím, že jsem neomylný) a znovu mě nezklamal. Ostatně nejsem v tom sám. Román vybral časopis The Economist jako jednu z nejlepších prozaických knih roku 2012.

Z mé strany tomu určitě také napomohlo to, že jsme se s kolegou letos do Maroka chystali. V podstatě stejnou cestou. A přestože jsme nakonec nejeli, byl jsem připraven, reálie měl nastudované, pročtené bedekry a cestopisy a shlédnutý film Hanzelky a Zikmunda „Z Maroka na Kilimandžáro“. Takže:

Africký břeh se objevil až v půl dvanácté. Mlha se roztrhala a z ní se vynořily motorové jachty evropských milionářů s vlajkami španělské rezidenční oblasti Sotogrande a záblesky slunečního světla na sklenkách jejich bohatých majitelů (...) Britský pár, opalující se v lehátkách na palubě, překvapila výška pobřeží. Na vrcholech kopců se k nebi pnuly bílé anténové stožáry připomínající majáky vyrobené z drátů. Svahy pokrývala zelená vegetace tak svěží, že měl člověk chuť natáhnout se a dotknout se jí. Nedaleko odsud, v místech, kde se Atlantik vlévá do Středozemního moře, stávaly kdysi Herkulovy sloupy. Existují místa, jejichž osudem je vypadat jako brána. Člověk se u nich nemůže ubránit pocitu, že je vtahován jakýmsi portálem dovnitř. Angličan, lékař středního věku, si zastínil oči rukou, na níž zářily zrzavé chloupky...

Někteří recenzenti vyčítají knize filmové postupy – kniha psaná jako scénář. Tento pocit jsem rozhodně neměl, ale jako ve filmu jsem si připadal ze zcela jiného důvodu. Osborne píše úchvatně – a tady je potřeba také pochválit překladatele. Píše tak, že se mi celý děj rovnou odvíjel před očima – tedy spíše „za“ očima... a ten film byl dokonale 4D.

Cítil jsem lehký vánek v dusivém vedru, písek mi lezl všude, plival jsem ho z úst, slyšel jsem cinkot skleniček a cítil vůni drahých parfémů, v pozadí zněl pichlavý a vzdorovitý smích domorodých sluhů, plný nenávisti, závisti a především nepochopení. Téměř jsem hmatal naprostý zmar v hlavách dívek, které si oligarchové přiváží jako klenoty. Drkotali mi zuby, jak sebou házel starý džíp na rozbité cestě. Stmívá se...

Celý ten úžasný, dekadentní svět lidí, kteří věří jen svým penězům uprostřed berberské chudoby. Jako nádor, který nerespektuje nic - posvátná místa, obyčeje a zvyky, historii. Nelítostná rakovina, která užírá zdravou víru v to, čemu místní muslimové věří a věřili po celé generace. Ale sloužit této nemoci a těžit z ní je zároveň opojné, neboť přináší - sice pochybnou - ale naději v cosi nové.

Ale když se do tohoto světa najednou pokouší vedrat realita v podobě nehody a mrtvého mladého berbera, je to všem velmi nepříjemné a vlastně netuší jak se s tím vypořádat. Oba světy se najednou střetávají bez vysokých zdí a rozsvícených lampionů. V garáži leží zkrvavené tělo pod syrovým světlem žárovky, přijíždí policie a pozůstalí. Do zlatavého snu se vkrádá strach…

Román Odpuštění staví na střetu kultur a civilizací, ale staví také na dokonale propracovaných charakterech, které Osborne dokáže na malinkém prostoru skvěle vystihnout. Prolínají se tu příběhy usmrceného mladíka, s příběhem bohatého znuděného britského páru. Syrová a nelítostná poušť obnažuje to, co bylo skryté a pouze tušené – nepřiznané. Přestože se nikomu nechce sestoupit ze svých představ do skutečného světa, není zbytí... Je potřeba si vzájemně odpustit. Jde ale o to, zda to hrdinové této knihy dokáží...

Více vám nebudu prozrazovat. Pokud jste Velkého Gatsbyho nečetli – udělejte to ještě před přečtením románu Odpuštění. A nebo to třeba udělejte naopak – možná to pro vás bude zajímavé zjištění, že už tu vše jednou bylo. A jsem přesvědčen, že znova bude. Tedy pokud si vzájemně odpustíme. Pokud se pochopíme. Pokud se nerozmašírujeme atomovkama. A k tomu nám dopomáhej Bůh, Alláh, Budha a Světová banka... Howgh

Dotaz k produktu Odpuštění

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Julius Winsome

Julius Winsome

Julius Winsome žije sám v chatě v lesích státu Maine, společnost mu dělají jen knihy a jeho milovaný pes Hobbes. Jednoho chladného zimního odpoledne najde Julius svého psa umírat ve…

Pád (paperback)

Pád (paperback)

Rob Dewar se zrovna vrací autem domů, když v rádiu uslyší zprávu o smrti svéhostarého kamaráda a kdysi také horolezeckého partnera Jamieho Matthewsona, známého a úspěšného…

Havran

Havran

V roce 2001 se legendární rocker Lou Reed ponořil do pochmurného světa jednoho ze svých duchovních předchůdců, Edgara Allena Poea, aby posléze vytvořil podnětné a originální dílo:…

Dědictví

Dědictví

Andy Larkham má zpoždění. Má jít na pohřeb svého oblíbeného učitele, který mu kdysi řekl: „Nikdo to nemá jednoduché.“ Andy už vůbec ne – kariéra se mu zasekla na mrtvém…